Nedělní káva

Něco vám řeknu - jsem chudák! Jak mám psát nesmrtelné drama, když mi do toho pořád někdo mluví? A ty ironické poznámky, jako třeba: „tohle do auta neposkládáš“, případně „kde na to vezmeš“. Někdy si říkám, že je zázrak, že nakonec jako divadlo vůbec něco hrajeme!

Jsem rozhlasový člověk. Svoji oblíbenou stanici si pouštím před spaním a zapínám ji i ráno, když se probudím a chvilku ještě polenoším. Řekl bych ale, že budoucnost poslechu rozhlasu, soudě podle našich vnuků, nebude mít lehkou cestu. Tahle generace má už zcela jinou komunikaci se světem i okolím, zvládá všechny moderní technologie a spojení i informace.

Jen počkej, až půjdeš do školy! Jen počkej, až budeš na střední! Jen počkej, až budeš mít děti! Tak schválně, jak často jste ono legendární „jen počkej“ slyšeli vy? A nemyslím tím seriál, kdy to volal frustrovaný vlk na mazaného zajíce.

Jsem rád, když končí léto. Hasiči v naší vesnici totiž pořádají několikrát v létě, aby si vylepšili rozpočet, venkovní taneční zábavy. No, taneční je silné slovo, neboť pohyby, které mladí předvádějí v přírodním areálu, mají do tance daleko. Nevím také, proč tyto kasapodniky hasiči pořádají, když jim obecní úřad všechny potřebné finance poskytuje.

Ten den si mi prostě nevedl. Jedno malé příkoří stíhalo druhé, věci mi zbytečně padaly z rukou, a když se přidal i ukopnutý palec, byla spolehlivě naplněna definice toho, čemu se říká „den blbec“. K večeru jsem už toho měla dost. Potřebuju potěšit!

Moje generace se seznamovala s krásou bigrafu a poznávala kouzlo filmového plátna přes Charliho Chaplina. Když věčně připitý ředitel městského kina, kterého jsme si pojmenovali Luigi Longo, neboť jeho české jméno a příjmení byly podobné, oznamoval na začátku každého měsíce program, propukali jsme v jásot, když se ozvalo zařazení filmu s Chaplinem.