Nesmrtelné šachové partie

Judit Polgárová černými figurami porazí špičkového velmistra ve dvaceti devíti tazích. Vypadá to skoro jednoduše. Rozjede pěšce, otevře pozici, přečíslí obránce, přidá několik obětí – a je hotovo. Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. Za touhle partií stojí genialita, ale také roky práce, neuvěřitelná dřina a sen. Sen, že můžete být nejlepší – i ve světě, který dlouho patřil jen mužům. Právě proto má smysl se na tuhle partii podívat pozorně. A proto vzniklo i tohle video. Věřím, že se vám partie i video budou líbit. Petr Koutný

Partie Boris Gelfand – Hikaru Nakamura patří k tomu nejlepšímu, co moderní šachy nabídly. Gelfand získává už ze zahájení příjemnou a stabilní výhodu, kterou dále zhodnocuje přesně tak, jak učí klasická škola strategie. Nejprve zavře centrum, poté rozjede aktivní a systematickou hru na dámském křídle. Každý tah má svůj smysl, každá figura své místo. Je jen otázkou času, kdy se dámské křídlo černého začne rozpadat pod tlakem. Černý má v pozici jedinou skutečnou šanci – protiútok na královském křídle. Právě střet těchto dvou plánů dělá z partie mimořádně napínavý a poučný souboj. Tahle partie není o náhodě ani o taktické přestřelce. Je to lekce strategického a taktického myšlení, trpělivosti a pochopení pozice. Jedna z nejkrásnějších partií 21. století – a právem.

Rok 2007. Hikaru Nakamura ještě není světovou ikonou blitzových streamů ani stálicí absolutní špičky, ale už tehdy ukazuje, proč o něm svět mluví jako o výjimečném talentu. Partie proti zkušenému velmistrovi Michal Krasenkow patří k těm, na které se nezapomíná. Nakamura obětuje dámu – ne z nutnosti, ale z přesvědčení. Následuje to, co mají šachisté nejraději: hon na krále. Černý král je vyhnán z bezpečí, nucen k dlouhé a nedobrovolné procházce po šachovnici, zatímco bílé figury hrají v dokonalé souhře. Každý tah má smysl, každá figura ví, kam patří. Tahle partie není o jedné kombinaci. Je o odvaze, výpočtu a citu pro iniciativu. Nakamura ukazuje, že oběť dámy není zoufalý pokus, ale logické vyústění pozice. A když král dojde na konec své cesty, přichází nevyhnutelný mat. Pokud hledáte partii, která inspiruje, baví a zároveň učí, právě jste ji našli. Nesmrtelná ukázka útočných šachů, kde fantazie vítězí nad materialismem – přesně ten typ partie, kvůli kterému máme šachy rádi.

V roce 1989 sehráli Michail Tal a Viswanathan Anand v Cannes partii, která dodnes patří mezi nesmrtelné. Tal byl v té době už vážně nemocný, o tři roky později zemřel. Přesto – nebo možná právě proto – hrál šachy s lehkostí, fantazií a radostí, která z jeho partií nikdy nezmizela. Pro Tala nebyly šachy jen hrou. Byly životem. A život pro něj znamenal šachy. I v době, kdy tělo sláblo, zůstávala jeho mysl neuvěřitelně svobodná. Tahle partie je toho krásným důkazem. V tomto streamu se k partii Tal – Anand (Cannes 1989) vracíme společně. Nejen kvůli kombinacím, ale kvůli příběhu, emocím a tomu zvláštnímu kouzlu, které Tal do šachu vždy přinášel.

Jsou partie, u kterých se na chvíli zapomene na Elo, turnaj i výsledek. Prostě se jen díváte a říkáte si: tohle jsou šachy. Přesně taková je partie Davida Navary a Radosława Wojtaszeka z roku 2015. Partie, která vznikla bez velkých slov, ale zůstala v paměti tisíců šachistů po celém světě. V tomhle videu si ji projdeme společně. Zastavíme se u momentů, které dávají smysl nejen na první pohled, ale i pocitově – proč ten tah lákal, proč ta oběť fungovala a kde se partie definitivně zlomila. Není to video o tom, kdo vyhrál a kdo prohrál. Je to video o radosti ze hry, o odvaze něco zkusit a o tom zvláštním pocitu, kdy víte, že se díváte na partii, která přežije svůj turnaj. Pokud máte šachy rádi, tady jste správně.

Garry Kasparov, možná největší šachista všech dob, už poznal dva soupeře, kteří ho dokázali porazit: počítač – a teď i žena. Judit Polgárová, čtyřiadvacetiletá Maďarka, která od dětství boří šachové mýty, porazila Kasparova v Moskvě ve 42 tazích, při exhibičním „Zápase století“ mezi Ruskem a Zbytkem světa. Pro Polgárovou to mělo zvláštní příchuť. Když se měli setkat poprvé, Kasparov o ní prohlásil, že je jen „cirkusová loutka“ a že ženy by se měly starat spíš o děti než o šachy. Tak toto opravdu neměl říkat!! Pomsta byla nakonec sladká!

Když se řekne slavná šachová partie, většina lidí čeká nějakou bouři figur a oběť za obětí. Ale pak přijde Nigel Short a Jan Timman, rok 1991, a člověk zjistí, že šachy umí být stejně překvapivé jako dobrý školní vtípek. V téhle partii se totiž bílý král rozhodl, že už toho má dost. Nepožádal o doprovod, nečekal na povolení – prostě se sebral a vyrazil dopředu. A ne že by šel jen tak kousek. On došel až na h6, jako by si vyrazil na výlet, a ještě u toho vyřešil celou partii. Černý se ocitl v situaci, kdy každý jeho tah vypadal tak špatně, že by si radši napsal omluvenku. A právě proto je tahle partie nesmrtelná. Nepotřebujete být velmistr, abyste pochopili, v čem je její kouzlo: někdy stačí odvaha udělat krok, který ostatní ani nenapadne. A když se král vydá vpřed ve správný okamžik, dokáže rozhodnout víc než celá šachová armáda.

Partie z roku 2010, která se hrála v Praze je partií, kde královna ženského šachu Judit Polgárová chladnokrevně obětuje jezdce a David Navara bude muset najít ty nejlepší obranné tahy, aby přežil útok jedné z nejlepších hráček všech dob. Podaří se mu to?

Věra Menčíková byla první, kdo dokázal, že žena může porazit mistra světa. Desítky let po ní přišla Judit Polgárová – a zbourala všechny hranice. Porazila Kasparova, Karpova i Kramnika. V dnešním videu se podíváme na jednu z jejích nejsilnějších partií – proti Šachrijaru Mamedjarovovi, současnému světovému špičkovému hráči. Je to partie plná odvahy, přesnosti a citu pro iniciativu. 🎥 Sledujte až do konce – tahle partie ukazuje, proč Judit Polgárová patří mezi nesmrtelné legendy šachu.

Někdy nejde o vítězství, ale o víru, že ještě není konec. Garry Kasparov měl partii pod kontrolou, přesto David Navara bojoval dál. A právě tím napsal příběh, který nás učí, že šachy nejsou jen o tazích – ale o odvaze nikdy se nevzdat.

Byla to partie, kterou si člověk pustí znovu, i když už dávno ví, jak skončí. Garry Kasparov proti Veselinu Topalovovi, Wijk aan Zee 1999. Tahy, které nedávají smysl, dokud se z nich nestane mistrovské dílo. Šachová báseň o odvaze riskovat všechno a dokázat, že šachy jsou nesmrtelnou hrou!

Byli dva. Garry Kasparov a Michail Tal. Každý jiný, a přesto stejní – oba žili pro šachy. Na šachovnici se potkali jako dva bojovníci, kteří vědí, že v téhle bitvě nejde jen o body, ale o čest, odvahu a krásu. Tahy plynuly jako údery srdce. A když bylo po všem, zůstalo ticho. Takové to, které patří jen nesmrtelným.

V roce 1976 byl Garry Kasparov ještě školák – ale na šachovnici už předváděl genialitu, která ohromila svět. Podívejte se, jak ve 13 letech hrál budoucí mistr světa.

Anatolij Karpov je známý svou precizní poziční hrou, ale v Linares 1994 předvedl něco, co připomínalo samotného Michaila Tala. Partie, která začíná klidem a končí bouří, ukazuje Karpova v netypické roli útočníka – a stojí za to ji vidět znovu.

Nebyl to duel o titul, ale měl stejnou váhu. V roce 1974 se v kandidátském zápase utkali Anatolij Karpov a Boris Spasskij. Karpov zvítězil 7:4 a vykročil na cestu k titulu mistra světa.

Anatolij Karpov ukazuje svůj geniální talent už v 19 letech! Partie proti Igoru Zaitsevovi z roku 1970 patří mezi klenoty šachové historie a předznamenala nástup budoucího mistra světa. Sledujte brilantní strategii, precizní techniku a tahy, které ukázaly, proč se Karpov stal legendou. V sérii Nesmrtelné partie přinášíme slavné šachové souboje, které se navždy zapsaly do dějin – kombinace, oběti i nezapomenutelné okamžiky šachových velikánů jako Karpov, Kasparov, Fischer, Tal či Carlsen.

Bobby Fischer bílými proti mongolskému velmistrovi Lhamsurenovi Myagmarsurenovi rozehrál na Interzonálu v Sousse roku 1967 geniální útok. Neobvyklé zahájení, oběti figur a smrtící nástup na královském křídle – to vše vedlo k rychlé a efektní výhře, která se dodnes cituje jako ukázka Fischerovy geniality.

Bobby Fischer byl už jako šestnáctiletý fenomén, který dokázal proměnit šachovnici v učebnici. Partie z roku 1959 proti italskému šachistovi Osvaldu Rosetovi patří mezi ty, které se navždy zapisují do šachové historie – ne pro oběť figury či ohromující kombinaci, ale pro něco zdánlivě nenápadného: nevýhodu tahu. Roseto se ocitl v pozici, kde jakýkoli tah vedl jen k horšímu postavení. Každý jeho krok posouval partii blíže k nevyhnutelnému konci. Fischer s chladnou přesností ukázal, co znamená pravý zugzwang: okamžik, kdy by soupeř nejraději nehrál vůbec.

Jedna z nejkrásnějších partií Bobbyho Fischera. Tahy tak čisté, že připomínají umělecké dílo. Podívejte se na partii, která se stala symbolem šachové dokonalosti. Psal se rok 1960 a v německém Lipsku proti sobě usedli René Letelier Martner a Bobby Fischer. Martner vyrazil vpřed a obsadil centrum, ale pak se rozjel šachový koncert mladého génia. Figurky začaly tančit v dokonalé harmonii a každý tah Fischera byl přesně na správném místě. To, co zpočátku vypadalo jako boj dvou rovnocenných soupeřů, se proměnilo v ukázku čisté šachové krásy – partie, která se zapsala do historie jako jedno z mistrovských děl amerického šachového génia.

Když v roce 1963 Fischer obětoval věž proti Benkovi, svět nevěřil vlastním očím. Partie se stala nesmrtelnou ukázkou šachové krásy a dodnes je považována za jednu z největších ukázek geniality na šachovnici.

Rok 1961 přinesl okamžik, na který šachový svět dlouho čekal – Bobby Fischer poprvé porazil tehdejšího mistra světa Michaila Tala. V sicilské obraně se střetly dvě šachové legendy, jejichž styly nemohly být odlišnější: magický útočník Tal a precizní génius Fischer. Výsledek? Partie, která se stala jedním z klenotů 20. století a symbolem okamžiku, který se zapíše do šachové historie jako první Fischerovo vítězství nad Talem a začátek jeho cesty k nesmrtelnosti.

Tohle není obyčejná partie. Mikhail Tal spustí na šachovnici takový ohňostroj obětí, že nebudete věřit vlastním očím. Připravte se – tohle vás chytne od prvního tahu.

Ve třinácti letech sehrál Bobby Fischer partii, která ohromila svět. Proti zkušenému Donaldu Byrnovi předvedl brilantní kombinaci, obětoval dámu a ukázal genialitu, která ho měla brzy katapultovat mezi legendy. Partie století – a důkaz, že šachový génius se pozná i v dětském věku.

„Neútoč, dokud nedokončíš vývin.“ To říká každý trenér. Jenže Michail Tal měl vlastní pravidla. Soupeř? Neudělá žádnou očividnou chybu. Ale to nestačí, když proti vám sedí Tal. Tahle partie je důkazem, že fantazie a odvaha poráží šachovou „správnost“. Až vám někdo příště bude radit, že nejdřív se má dokončit vývin... ukažte mu tohle video.

Zřejmě nejznámější partií z turnaje kandidátů v Curychu roku 1953 je souboj Efima Gellera s Maxem Euwem. Ačkoli Euwe přišel o titul mistra světa už před šestnácti lety, dokázal tehdy, že má šachově stále co nabídnout. V této partii předvedl svůj životní výkon – a podle mnohých i jednu z nejúchvatnějších obran v celé historii šachu.

Byla to jen jedna z tisíců partií. Sehraná v roce 1908, bez ovací, bez fotografií, bez pamětníků. Nikdo ji nevyprávěl, nikdo ji neoslavoval. A přesto má v sobě něco, co nelze přehlédnout. Jednoduchý tah, který zlomí tempo. Kombinace, která přichází z ticha. Partie, na kterou se zapomnělo. A přece ji, po více než sto letech, znovu držíme v rukou. Ne proto, že by změnila dějiny. Ale protože nám připomíná, proč jsou šachy krásné. Ne všechno musí být slavné, aby to bylo nesmrtelné.

Michail Tal se narodil v roce 1936 v lotyšské Rize a už jako mladý hráč na sebe strhl pozornost nebývalým talentem. V roce 1960 se stal osmým mistrem světa, když porazil legendárního Michaila Botvinnika, a stal se tehdy nejmladším držitelem titulu. Jeho vláda trvala jen rok, ale slávu mu to nikdy neubralo – Tal zůstal jednou z nejvýraznějších osobností šachového světa. Hrál za Sovětský svaz na olympiádách, kde přispěl k několika zlatým medailím, a na turnajích budil respekt i obdiv svou nevyčerpatelnou kreativitou. Vedle šachu vystudoval na Lotyšské státní univerzitě. Celý život bojoval se zdravotními problémy, především s nemocnými ledvinami, ale i během hospitalizací dokázal sedět u šachovnice a podávat skvělé výkony. Zemřel v roce 1992 v Moskvě a dodnes je považován za jednoho z největších šachistů všech dob, jehož partie se studují jako ukázka geniality a odvahy.

Na přelomu listopadu a prosince 1961 se v ázerbájdžánském Baku konalo 29. mistrovství SSSR. Byla to přehlídka šachové elity, turnaj nabitý mistry světa, mezinárodními mistry a mladými talenty. Zvítězil Boris Spasskij, ale v učebnicích šachu dodnes najdete jinou partii – souboj dvou mužů, kteří dobře věděli, co je to útočný šach. Michail Tal byl tou dobou už bývalým mistrem světa. Jeho styl byl legendární: oběti, kombinace, odvaha hraničící s šílenstvím. Ale v Baku se mu příliš nedařilo. Ztrácel na Spasského a v 15. kole seděl naproti někomu, koho opravdu respektoval – Rashidu Nežmetdinovovi. Nežmetdinov možná neměl Talův titul ani slávu, ale měl pověst muže, který se nebojí ničeho a nikoho. Trenér, který dokázal své svěřence naučit hledat krásu v každém tahu. Útočník, jehož nápady byly nečekané a nebezpečné. Tal o něm kdysi řekl, že nebyl teoretik s kartotékami a zápisky, ale pamatoval si své originální nápady – a ty byly smrtelně nebezpečné. Byli přátelé. Dokonce takoví, že před svým mistrovským zápasem s Botvinnikem pozval Tal Nežmetdinova do přípravy. Věděl, že jeho neortodoxní pohled na šach může být zbraní proti nejtvrdší obraně. A právě v Baku mu Nežmetdinov ukázal, že ani on sám před těmito zbraněmi není imunní. Partie z 15. kola se proslavila dvěma klíčovými okamžiky: 17.Vxf6! a 21.e5! – odvážnými tahy, které Talovu obranu roztrhaly na kusy. Nebyla to náhoda ani štěstí. Byla to lekce z toho, co znamená chápat dynamiku pozice a nebát se riskovat. Nežmetdinov nikdy nezískal titul velmistra. Přesto vyhrál pětkrát přebor Ruské republiky a stal se zasloužilým trenérem SSSR. Jeho partie se dodnes studují jako příklady čistého útočného umění. A tahle z Baku 1961 patří mezi ty nejzářivější. Je to víc než jen šachová partie. Je to připomínka, že respekt a přátelství se mohou spojit s tvrdým bojem u šachovnice. Že i největší kouzelník někdy narazí na někoho, kdo vidí ještě o krok dál. A že krása šachu není jen v bodech a tabulkách, ale v odvaze a tvořivosti, která se nebojí žádného soupeře.

Podívejte se na jednu z nejkrásnějších obětí dámy v historii šachu. Tah, který se stal legendou 20. století

V roce 1912 ohromil Edvard Lasker svět svou slavnou partií proti Georgei Alanu Thomasovi, která se stala legendární ukázkou útočné fantazie. Nejslavnější oběť dámy všech dob? Podívejte se sami.

Říká se, že když Frank Marshall zahrál svůj slavný tah, diváci začali házet mince na šachovnici. Co mohlo být tak krásné, tak nečekané, že to vyvolalo spontánní obdiv celého sálu? Ve světě šachu existují momenty, které se vryjí do historie – a jeden z nich právě uvidíte.

Když se na šachovnici střetli Alexander Aljechin a Emanuel Lasker, nešlo jen o souboj dvou mistrů světa. Byla to partie mezi člověkem, který přežil vlastní popravu, a mužem, jenž dokázal zlomit soupeře jediným pohledem. Dvě legendy. Dva světy. A jen jedna pravda na 64 polích.