Nina Jelínková

Friedl Dicker-Brandeisová. Kamila Rosenbaumová. Karel Fleischmann. Tři umělci v terezínském ghettu, tři různé způsoby tvorby. Všichni tři věděli, co riskují. Všichni tři tvořili navzdory tomu.

Čtyřicet šest dětí ve věku od 2 do 16 let. Jejich rodiče popravili nacisté v Mauthausenu za pomoc parašutistům. Samy děti o tom nevěděly — a v táboře jim dokonce nakázali zapomenout své příjmení, aby zapomněly na své rodiny.

Internační tábor ve Svatobořicích nebyl koncentrační tábor — ale měl všechny jeho atributy. Čtyřmetrový plot, ostnatý drát, strážní věže, světlomety. Noční apely. Samotka v márnici. A velitel, kterému vězni říkali Punťa.

Manželky a děti katyňských obětí čekaly na zprávu roky. Pak se musely smířit s mlčením. Pak se lží. A pak se naučily mlčet samy — protože veřejná výpověď mohla zastavit nebo zničit celou kariéru. Aniela Wajdová se pravdy o manželovi nedožila.

Mezi 22 tisíci muži zavražděnými v katyňském lese a na dalších místech nebyli jen polští vojáci. Byli tam lékaři, soudci, profesoři, inženýři, kněží — záměrně vybraná elita národa. A mezi nimi přibližně 500 mužů z území dnešní České republiky.

Volyňský masakr zasáhl nejen Poláky. 13. 7. 1943 vypálila německá jednotka českou vesnici Český Malín. Zahynulo 374 Čechů a 26 Poláků. Byl to největší masakr Čechů v celé druhé světové válce. A proč k tomu došlo, nevíme dodnes přesně.

Devátého února 1943 přišel do polské vesnice Parośla na Volyni ozbrojený oddíl UPA. Mluvil ukrajinsky, ne rusky. Za pasem měl sekery a nože, ne jen pušky. Do rána bylo mrtvých sto čtyřicet devět až sto sedmdesát tři lidí. Volyňský masakr začal.

Akce Asanace byla jednou z nejrozsáhlejších operací komunistické Státní bezpečnosti. Jejím cílem bylo donutit signatáře Charty 77 k emigraci — bez soudu, bez rozsudku, pouhým systematickým ničením života. Přes tři sta lidí nakonec odešlo.

Komunistická Státní bezpečnost neměla dost lidí, aby sledovala celou společnost sama. Proto verbovala desetitisíce konfidentů z řad běžných občanů — učitelů, číšníků, studentů, sousedů. Někteří podlehli šarmu, většina strachu.

Po roce 1948 komunistická Státní bezpečnost nebudovala svou síť konfidentů od nuly. Přebírala lidi, kteří se k udávání osvědčili za nacistů — a někteří z nich pracovali pro obě tajné policie zároveň, aniž by to kohokoli příliš překvapilo.

Mimořádné lidové soudy měly po válce potrestat nacisty a kolaboranty. Většina z třiceti tisíc obžalovaných byla odsouzena poprávu. V roce 1948 ale komunisté stejné soudy znovu otevřeli — už ne kvůli spravedlnosti, ale kvůli politickým účtům.

V archivech se dochovaly tisíce udavačských dopisů z doby protektorátu. Některé psali fanatici, jiné lidé řešící sousedský spor nebo závist nad cizím šperkem. Co měly společné, bylo to, že nacistický aparát byl velmi ochoten na jejich základě jednat.

Sousedi ji znali jako majitelku starší vily nad Tugendhatovými. Cecilie Hožeová byla sestrou Alfreda Löw-Beera a tetou Grety Tugendhatové — a jejich společný osud dokazuje, že tři slavné brněnské vily patřily ve skutečnosti jedné rozvětvené rodině.

Rodina textilních továrníků opustila brněnskou vilu jedné únorové noci roku 1938 a nikdy se nevrátila. V Brně zůstala jen stará matka, příliš nemocná na cestu. Příběh úniku, který se podařil — a babičky, které se útěk nepodařil.

Vila Tugendhat je světová architektonická památka. Méně se ví o tom, co se stalo s lidmi, kteří ji postavili — a s těmi, kdo odjet nestihli nebo nechtěli. Příběh dvou propletených rodin, dvou brněnských vil a jedné záhady, která zůstává nerozluštěna.

Orelské procesy patří mezi první velké vykonstruované soudní procesy komunistického režimu. Osmnáct funkcionářů bylo odsouzeno k celkovým 151 letům odnětí svobody. Vina byla jediná: zorganizovali pouť na Hostýn.

Orel byl druhou největší tělovýchovnou organizací v zemi. Komunisté ho zrušili šest týdnů po převratu. Přesto se v srpnu 1948 sešlo na Svatém Hostýně sto dvacet tisíc lidí — a to byl začátek konce pro všechny, kdo to zorganizovali.

Červen 1948, tři měsíce po komunistickém puči. Na tribuně sedí Gottwald. Sokolský průvod míjí tribunu. Dorostenci neuposlechli pokyn „vpravo hleď!“ a nezasalutovali. Za tribunou skandují „Beneš“. Za čtyři měsíce Sokol zanikne.

Marie Provazníková vedla sokolky 30 let. Slet 1948 připravila jako důstojné rozloučení. Pak dostala pas 24 hodin před olympiádou – britský konzul zařídil neohlášené letadlo. Zlaté medaile přivezly gymnastky. Jejich náčelnice je už nikdy neviděla.

V noci z 28. na 29. prosince 1941 přistáli Gabčík a Kubiš u Nehvizd – sto kilometrů od cíle. Londýn počítal s tím, že budou operovat sami. Nepočítal se Sokoly. Bez sokolské sítě by neměli kde spát, co jíst, ani informace o Heydrichových cestách.

Ze 262 popravených v Mauthausenu za pomoc Anthropoidu tvořily více než polovinu ženy. Šly na popravu jako první. Nikdo z nich nikoho nevydal – přestože mnohé měly doma malé děti. Anna Malinová měla tříletou dcerku. Popravili ji 24. října 1942.

V noci ze 7. na 8. října 1941 vtrhlo gestapo do bytů sokolských funkcionářů po celém protektorátu. Přes 1 500 zatčených. Za deset dní Heydrich ČOS úředně rozpustil. V Norimberku pak vysvětloval: Sokol byl nejnebezpečnější nepřátelskou organizací.

Červenec 1938. Na Strahově cvičilo 30 000 mužů na Přísahu republice před 2,3 miliony diváků. Poslední slet před válkou. Muži, kteří prošli Branou borců, procházeli pak branami nacistických táborů.

Naproti Hollandsche Schouwburg stála školka. Nacisté tam dávali děti odloučené od rodičů. Ředitelka Pimentelová a ředitel sousední školy Van Hulst je pašovali přes plot. Zachránili přes 600 dětí. Pimentelová zahynula v Osvětimi.

Hollandsche Schouwburg bylo nejslavnější divadlo v Amsterdamu. V červenci 1942 ho nacisté přeměnili na sběrné středisko. Za šestnáct měsíců jím prošlo přes 46 000 lidí. Většina skončila v Osvětimi nebo Sobiboru. Na zdi je dnes 6 700 příjmení.

George Rodger pořídil v Bergen-Belsenu snímek, který obletěl svět: chlapec kráčí kolem mrtvol. Svět si myslel, že jde o Němce. Byl to Sieg Maandag – nizozemský Žid, jehož otec v táboře zahynul. Díky fotografii se shledal s matkou a stal se malířem.

26. května 1936 vyjelo z Rakvic osm vozů se 109 dětmi na výlet na Pálavu. Cestou musely přes Dyji. Prám byl ztrouchnivělý, řeka rozvodněná o metr a půl nad normál. Utopilo se 32 dětí. Z jedné dívky se našla jen ruka.

Ilse Stanley, rozená Davidsohn, byla berlínská herečka. Nacisté jí zakázali hrát. Přijala jinou roli: nacistická sociální pracovnice s falešnými papíry. Mezi lety 1936 a 1938 vstoupila do táborů 62krát a zachránila 412 lidí.

Constantin Karadja byl rumunský diplomat narozený v Haagu. Jako konzul v Berlíně a ředitel konzulárního oddělení v Bukurešti zachránil přes 51 000 Židů. Pracoval pro vládu spojence Hitlera Iona Antonesca. Dodnes není znám jeho hrob.

V roce 2019 vydala HBO minisérii Chernobyl – nejlépe hodnocený seriál v historii IMDb. Scenárista Mazin strávil přípravou dva a půl roku. Ruská média tvrdila, že za ním stojí konkurence Rosatomu. Ludmila Ignatěnková nedala svolení.

Valerij Legasov vedl vyšetřovací komisi a ve Vídni předložil světu zprávu o Černobylu. Doma ho za to potrestali. Dva roky bojoval se systémem, nemocí z ozáření a svědomím. V den druhého výročí havárie se oběsil. Předtím ale stihl namluvit kazety.

Po výbuchu přišlo do Černobylu přes 600 000 mužů. Říkali jim likvidátoři. Hasiči, vojáci, horníci, stavbaři, vědci. Mnozí nevěděli, kam jedou. Někteří dostali medaili. Tisíce jich zemřelo, jejich nemoci stát dodnes neuznává.

V 1:28 ráno dorazili k hořící elektrárně první hasiči. Nikdo jim neřekl, co hoří. Neměli ochranné obleky. Vasyl Ignatenko řekl své ženě: „Brzy se vrátím.“ Zemřel za čtrnáct dní. Jejich dcera žila čtyři hodiny.

V noci z 25. na 26. dubna 1986 prováděla noční směna bezpečnostní test. Operátoři Akimov a Toptunov udělali vše správně. Reaktor přesto vybouchl. Oba zemřeli do dvou týdnů. Do poslední chvíle nevěřili, že za to mohli oni.

5. května 1945 přestal rozhlas vysílat německy. Do večera byly barikády a v rozhlase SS. Třicet tisíc lidí povstalo s tím, co měli doma. Přišli i vlasovci – vojáci Hitlera. Tři tisíce mrtvých. Válka skončila za čtyři dny.

V září 1943 přijelo do Osvětimi pět tisíc Židů z Terezína. Rodiny zůstaly pohromadě, děti dostávaly mléko. Po šesti měsících je zplynovali. Největší hromadná poprava československých občanů za války. Proč tábor vznikl, nevíme dodnes.

Nacisté tlačili muže ženaté s Židovkami k rozvodu celou válku. Kdo odmítl, skončil v roce 1944 v pracovním táboře. V Praze třídili slídu. V Krušných horách káceli stromy. Rozvod rodinu nezachránil – jen rozdělil.

Na pražském Hagiboru organizoval Fredy Hirsch pro židovské děti fotbal, divadlo a atletiku – bylo to jedno z mála míst, kam ještě směly. V roce 1944 zde byl pracovní tábor pro lidi ze smíšených manželství.

13. 4. 1945 – čtyři týdny před koncem války – nahnali nacisté přes tisíc vyhladovělých vězňů do stodoly poblíž německého města Gardelegen. Zapálili benzínem nasáklou slámu. Kdo se pokoušel uprchnout, byl zastřelen. Zahynulo 1 016 lidí.

29. 1. 1945 vyšly z tábora Schlesiersee v Polsku tisíce žen na pochod. Některé neměly boty – chodidla si omotávaly hadry. Každý den jich 10 až 12 zemřelo vyčerpáním. Každý den jich 4 až 8 zastřelili nebo ubili dozorci.

27. května 1942 v 10:35 zpomalil v zatáčce v Kobylisích černý kabriolet Mercedes-Benz 320B. Za několik vteřin byl vůz trefený granátem a Reinhard Heydrich smrtelně zraněn. Co se stalo s autem potom, nikdo přesně neví.

V noci z 18. na 19. června 1945 – měsíc po konci války – zastřelili příslušníci československé armády na kopci u Přerova 265 lidí. Mezi nimi 75 dětí a 120 žen. Pachatelé nebyli potrestáni. O masakru se nesmělo mluvit.

18. 6. 1942 zemřelo v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje sedm parašutistů. Nacisté jim uřízli hlavy, vystavili je ve vitríně, konzervovali do skleněných válců. Hlavy odvezli 20. dubna 1945. Kam, nevíme dodnes.

Johann Trollmann byl v roce 1933 nejlepším boxerem Německa. Byl to Rom. Titul mu odebrali po 6 dnech. Na příští zápas nastoupil s vlasy obarvenými na blond a obličejem bílým od mouky. Zemřel v koncentračním táboře ve věku 36 let.

31. 7. 1945 vybuchl v Ústí nad Labem muniční sklad. Nikdo nevěděl proč. Ale všichni věděli, kdo za to může. Za několik minut létali sudetští Němci z mostu pojmenovaného po Edvardu Benešovi do Labe. Zahynulo 50 až 80 lidí. Nikdo nebyl nikdy souzen.

Hitler to řekl svým generálům. Ostrava byla posledním velkým průmyslovým centrem Třetí říše na dosah fronty. Proto se o ni bojovalo dva měsíce, proto tu padlo přes 24 000 vojáků. A proto tu 30. 4. 1945 někdo přestřihl dráty vedoucí k náložím v mostu.

26. 4. 1945 bylo Brno osvobozeno. Skončila několik let trvající německá okupace, při níž bylo v Kounicových kolejích popraveno přes osm set lidí. O měsíc později, v noci 30. 5., vyhnali Brňané z města 20 000 německých sousedů. Zemřelo jich přes 1700.

Narodil se na pražském Smíchově, vystudoval Německou techniku, mluvil pěti jazyky. Za války vedl komando, které na Valašsku za 6 týdnů zabilo přes 90 lidí. Po válce dostal 6 let za výcvik rekrutů. A pak se stal agentem StB s krycím jménem Ditrich.

Válka na Valašsku měla skončit. Z nedalekých vesnic se nesla hudba oslavující příchod osvoboditelů. Na Vařákových pasekách hořely domy. A čtyři lidé si v Hošťálkové kopali hroby – den před koncem války.

Partyzáni z drnovické osady Ploština odešli den před masakrem. Zanechali za sebou civilisty, kteří je celou zimu živili, ukrývali a riskovali za ně životy. Esesáci přišli 19. 4. 1945 - 24 mrtvých. Přežil pouze jeden.

Prlov na Vizovicku byl partyzánskou vesnicí, ve které po celou válku nikdo nic neřekl. Konec války byl na dohled. 23. dubna 1945 přišlo šest set vojáků. Patnáct lidí upálili, tři oběsili. Nejmladší oběti bylo sedmnáct let.

Říjen 1944. U Juříčkova mlýna v Leskovci na Vsetínsku se objevil zbídačelý ruský uprchlík. Rodina ho ukryla, vykurýrovala, nechala přejít dál k partyzánům. Za půl roku přišlo gestapo s vojáky a schématem bunkru nakresleným zrádcem na kus papíru.

Klatovští skauti tábořili na Šumavě každé léto a znali každý kout pohraničního lesa. Po únoru 1948 začali využívat tuto znalost k jedinému smysluplnému účelu: pomáhat lidem přejít na druhou stranu. Převedli přes osmdesát lidí. Pak přišly tresty.

Dostala skautské jméno Rakša – podle vlčice z Knihy džunglí, té, která chrání smečku. V roce 1949 vzala na sebe vinu za desítky skautů, aby je zachránila před vězením. Spoléhala, že ženu komunisté nepopraví.

Bylo jich sedm. Chtěli přejít hranice a žít bez komunistů. Místo převaděče na ně čekalo nejméně sedmdesátičlenné komando se samopaly a kulomety. Ráno 24. 7. 1949 přišli o život dva z nich. Hrobník v Hejnicích odmítl pohřbít nahá těla.

Zpravodajská brigáda byla největší domácí odbojová organizace, která přežila celou válku neprozrazena. Tisíce zpráv do Londýna, mapování raketových závodů, plány pražské obrany. Začalo to ve srubu u Jevan, kde dvanáct chlapců složilo přísahu.

V březnu 1945 obklíčili příslušníci maďarské fašistické strany romskou osadu u Hurbanova. Místní farář prosil, aby vraždy nespáchali přímo ve městě. Vyslechli ho, a vyhnali Romy na pochod smrti k Malému Dunaji. Hurbanovo bylo osvobozeno tři dny poté

Vladimíru Čermákovi bylo 19 let, když po obsazení Těšínska v roce 1939 začal v Ostravě budovat skautský odboj. Za šest let vyrostla jeho skupina na 400 lidí. Při shánění zbraní pro závěrečné povstání je prozradil konfident.

Složil skautský slib v roce 1933. O osm let později kopal hromadné hroby. Věděl o tajné chodbě vedoucí z pevnosti – dvakrát jí prošel a dvakrát se vrátil. Slib, který kdysi složil, ho provázel přes Terezín, Osvětim a Friedland až do sta let věku.

Pražský tramvajář, první radioamatér v zemi a autor povídek, které generace skautů četly u táborových ohňů. Za protektorátu vysílal šifrované zprávy do Moskvy a Londýna pod krycím jménem Svoboda.