Nina Jelínková

31. 7. 1945 vybuchl v Ústí nad Labem muniční sklad. Nikdo nevěděl proč. Ale všichni věděli, kdo za to může. Za několik minut létali sudetští Němci z mostu pojmenovaného po Edvardu Benešovi do Labe. Zahynulo 50 až 80 lidí. Nikdo nebyl nikdy souzen.

Hitler to řekl svým generálům. Ostrava byla posledním velkým průmyslovým centrem Třetí říše na dosah fronty. Proto se o ni bojovalo dva měsíce, proto tu padlo přes 24 000 vojáků. A proto tu 30. 4. 1945 někdo přestřihl dráty vedoucí k náložím v mostu.

26. 4. 1945 bylo Brno osvobozeno. Skončila několik let trvající německá okupace, při níž bylo v Kounicových kolejích popraveno přes osm set lidí. O měsíc později, v noci 30. 5., vyhnali Brňané z města 20 000 německých sousedů. Zemřelo jich přes 1700.

Narodil se na pražském Smíchově, vystudoval Německou techniku, mluvil pěti jazyky. Za války vedl komando, které na Valašsku za 6 týdnů zabilo přes 90 lidí. Po válce dostal 6 let za výcvik rekrutů. A pak se stal agentem StB s krycím jménem Ditrich.

Válka na Valašsku měla skončit. Z nedalekých vesnic se nesla hudba oslavující příchod osvoboditelů. Na Vařákových pasekách hořely domy. A čtyři lidé si v Hošťálkové kopali hroby – den před koncem války.

Partyzáni z drnovické osady Ploština odešli den před masakrem. Zanechali za sebou civilisty, kteří je celou zimu živili, ukrývali a riskovali za ně životy. Esesáci přišli 19. 4. 1945 - 24 mrtvých. Přežil pouze jeden.

Prlov na Vizovicku byl partyzánskou vesnicí, ve které po celou válku nikdo nic neřekl. Konec války byl na dohled. 23. dubna 1945 přišlo šest set vojáků. Patnáct lidí upálili, tři oběsili. Nejmladší oběti bylo sedmnáct let.

Říjen 1944. U Juříčkova mlýna v Leskovci na Vsetínsku se objevil zbídačelý ruský uprchlík. Rodina ho ukryla, vykurýrovala, nechala přejít dál k partyzánům. Za půl roku přišlo gestapo s vojáky a schématem bunkru nakresleným zrádcem na kus papíru.

Klatovští skauti tábořili na Šumavě každé léto a znali každý kout pohraničního lesa. Po únoru 1948 začali využívat tuto znalost k jedinému smysluplnému účelu: pomáhat lidem přejít na druhou stranu. Převedli přes osmdesát lidí. Pak přišly tresty.

Dostala skautské jméno Rakša – podle vlčice z Knihy džunglí, té, která chrání smečku. V roce 1949 vzala na sebe vinu za desítky skautů, aby je zachránila před vězením. Spoléhala, že ženu komunisté nepopraví.

Bylo jich sedm. Chtěli přejít hranice a žít bez komunistů. Místo převaděče na ně čekalo nejméně sedmdesátičlenné komando se samopaly a kulomety. Ráno 24. 7. 1949 přišli o život dva z nich. Hrobník v Hejnicích odmítl pohřbít nahá těla.

Zpravodajská brigáda byla největší domácí odbojová organizace, která přežila celou válku neprozrazena. Tisíce zpráv do Londýna, mapování raketových závodů, plány pražské obrany. Začalo to ve srubu u Jevan, kde dvanáct chlapců složilo přísahu.

V březnu 1945 obklíčili příslušníci maďarské fašistické strany romskou osadu u Hurbanova. Místní farář prosil, aby vraždy nespáchali přímo ve městě. Vyslechli ho, a vyhnali Romy na pochod smrti k Malému Dunaji. Hurbanovo bylo osvobozeno tři dny poté

Vladimíru Čermákovi bylo 19 let, když po obsazení Těšínska v roce 1939 začal v Ostravě budovat skautský odboj. Za šest let vyrostla jeho skupina na 400 lidí. Při shánění zbraní pro závěrečné povstání je prozradil konfident.

Složil skautský slib v roce 1933. O osm let později kopal hromadné hroby. Věděl o tajné chodbě vedoucí z pevnosti – dvakrát jí prošel a dvakrát se vrátil. Slib, který kdysi složil, ho provázel přes Terezín, Osvětim a Friedland až do sta let věku.

Pražský tramvajář, první radioamatér v zemi a autor povídek, které generace skautů četly u táborových ohňů. Za protektorátu vysílal šifrované zprávy do Moskvy a Londýna pod krycím jménem Svoboda.

Jan Kubiš vyrostl v chudé rodině moravského ševce. Matka mu zemřela, když mu bylo šest. Ve čtrnácti odešel pracovat na pole. Byl skaut, pak voják, pak parašutista. 27. 5. 1942 spáchal atentát na Heydricha. Věděl, že se pravděpodobně nevrátí.

Jaroslav Foglar neodešel do odboje ani do exilu. Zůstal v Praze, schovával oddíl pod cizí hlavičky a psal příběhy o přátelství a čestnosti pro děti, které nesměly být skauti. Bylo to málo – a bylo to víc, než si dnes dokážeme představit.

V říjnu 1940 podepsal K. H. Frank dekret o zrušení skautingu. Organizace měla šedesát tisíc členů, kořeny v první republice a zakladatele, který věděl, co přijde. Junák se nenechal zakázat – přešel do ilegality, do odboje, do exilu. A vrátil se.

Emu Destinnovou vyhodili ze tří konkurzů. Pak zazpívala v berlínské opeře a císař Vilém II. ji na místě jmenoval za primadonu. Tři světadíly jí ležely u nohou – a ona se vzdala všeho, aby se vrátila domů v době války.

Ljudmila Pavličenková se do náborové kanceláře dostavila s manikúrou a v hedvábných šatech. Vojáci se smáli. Pak ji ukázali dva rumunské vojáky. Oba zastřelila. Přestali se smát.

Jan Masaryk byl diplomatem, který svým hlasem z Londýna udržoval v Protektorátu naději. Synem slavného otce, který celý život bojoval s otcovým stínem. A mužem, jehož smrt po sedmdesáti sedmi letech vyšetřuje policie znovu.

Charlotta Garrigue přijela z Brooklynu do Evropy studovat hru na klavír. Místo kariéry dostala život po boku muže, který budoval republiku – zatímco ji vyslýchala policie, umíral jí syn a ona sama se zhroutila v sanatoriu.

Jan Chalupa utekl z okupovaného Brna přes Polsko a Francii do Británie, aby bojoval za svobodu vlasti. Byl u legendární 310. československé stíhací peruti RAF. Zahynul 16. 10. 1940 při cvičném letu. Byl u své perutě jediný den. Bylo mu 21 let.

14. listopad 1944, Čierny Balog. Dva týdny vězněni ve škole. Pak je rozdělili na muže a ženy s dětmi. Muže odvedli do Vydrovské doliny a zastřelili. Ženy a děti zahnali do dřevěné chalupy v Jergovské dolině, polili benzínem a zapálili.

15. ledna 1902 Neuhausen – 20. dubna 1945 Terezín. Zlatý odznak NSDAP číslo 61 574. Himmlerův přítel. Důstojník Abwehru. Agent A-54. Dr. Holm. René. Petr Toman. Sedm identit, jedna smrt. Poprava v den Hitlerových narozenin.

14. 3. 1939 vzlétlo z Ruzyně letadlo s jedenácti muži. Hodinu před příjezdem Wehrmachtu do Prahy. František Moravec a další zachránili archivy, seznamy agentů, tajné materiály. Po únoru 1948 uprchl podruhé, aby nepřišel o život.

Viděl gulagy na vlastní oči, mapoval je, zachránil tisíce. Varoval Beneše: SSSR neusiluje o svobodu, ale o diktaturu. Gottwald proti němu protestoval už v roce 1941. Ve vykonstruovaném procesu ho odsoudili za tři dny. 21. 6. 1949 ho oběsili v Plzni.

Jako první Čech velel britské bojové peruti. Po sestřelení nad Francií prošel měsíc pěšky přes Pyreneje a přežil španělský koncentrák. Po válce ho komunisté zavřeli na 17 měsíců bez soudu a poslali kopat na stavbu. Řád Bílého lva dostal v 92 letech.

Wagnerův partyzánský pluk „Foch“ čítal 2000 mužů. Francouzské velení odhadovalo ztráty na 600 mrtvých. Wagner ztratil sedm. Za tuto akci dostal Řád osvobození. Devět let potom topil v berounské továrně. Vlastní stát ho nechal umřít v chudobě.

Studená zima. Epidemie skvrnitého tyfu. Němečtí vojáci nakládají nemocné na nákladní auto. „Odvezeme vás do nemocnice,“ říkají. Ale místo toho míří do zbrojovky. V hromadném hrobě skončí 26 lidí, 19 z nich bylo zastřeleno, ostatní pohřbili zaživa.

Munkaszolgálat. Pracovní služba. Byly to trestné prapory bez zbraní, bez uniforem, bez práv. Sto tisíc mužů – Židů, Romů, politických odpůrců – poslaných na frontu jako podlidé. Čtyřicet tisíc z nich se nikdy nevrátilo.

Židovsko-romská pracovní jednotka maďarské armády. Sovětské zajatecké tábory. Elitní výsadkáři. Slovenské národní povstání. Německý koncentrační tábor. Americká armáda. Imrich Horváth prošel vším, co si člověk dokáže představit jako válečné peklo.

17. 5. 1945 vjel do Prahy generál na bílém koni. Karel Klapálek vedl vítěznou přehlídku československých vojáků, kteří bojovali v zahraničí. Od Zborova a Tobruku po Duklu. O sedm let později seděl ve Valdicích. Provinil se snahou chránit své vojáky.

Ludvík Svoboda odjížděl na frontu 30. 1. 1943. Byl velitelem praporu, který cvičil rok v třeskutém mrazu Buzuluku. Netušil, že jeho syn Miroslav už měsíc nežije. Zatímco otec osvobozoval vlast, rodina umírala v koncentračních táborech.

Karpatsko-dukelská operace začala 8. září 1944. Měla pomoci Slovenskému povstání. Německá obrana ji proměnila v krvavá jatka. Kóta 534, Hyrowa Hora, Údolí smrti. Hranici překročili až 6. října. První padlý za ní byl generál.

Vznikli ze Svazu rotmistrů rozpuštěného nacisty. Poznávacím znamením byl kovový prsten s vyraženou hvězdou. Ukrývali lidi hledané gestapem, šířili letáky, organizovali sabotáže. Pak mezi ně gestapo infiltrovalo konfidenta. Antonín Nerad je zradil.

Legionář z Buzuluku se po Mnichovu pustil do budování odbojové sítě. Spolu s Mašínem a Morávkem vytvořil legendární trojici. Gestapo je nazývalo Tři králové. Josef Balabán zemřel na místě, kde dříve sloužil – v jízdárně ruzyňských kasáren.

Legionář od Zborova odmítl v březnu 1939 vydat kasárny. Spolu s Balabánem a Morávkem vytvořil legendární skupinu domácího odboje. Gestapo ji nazývalo Tři králové. Josef Mašín zemřel na popravišti s pouty na rukou a na nohou. Bálo se ho i gestapo.

Nad zastávkou Prašný most se strhla přestřelka. Muž v širokém klobouku střílel z obou pistolí. Kolem něj dopadaly kulky. Dvě ho zasáhly do nohy. Pak další. Fleischer přiběhl a vypálil ještě dvakrát do jeho hlavy.

Na roh Smilovy a Sladkovského ulice dorazil mladý muž. Vzápětí ztuhl. V okně svého bytu uviděl cizí tvář. Němečtí vojáci dostali rozkaz: „Chytněte ho!“ Alfréd Bartoš věděl, že mu nezbývá než jediná možnost.

5. května 1945 jel na kole na Staroměstské náměstí, aby velel Pražskému povstání. O tři roky později ho komunisté zatkli ve vlastním bytě. Zemřel jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.

8. března 1943 padl u ukrajinského Sokolova třicetiletý nadporučík Otakar Jaroš s granáty v ruce. Komunistický režim z něj po válce udělal ikonu – přestože za života otevřeně protestoval proti politizaci armády.

Tři dny čekali na přístavišti. Hořely lodě, padaly bomby. Máma ho kryla vlastním tělem. Pak je zachránil parník Puškin. Teď je 2. února 1943 a sedmiletý Josef poslouchá, jak jeho rodné město Stalingrad kapituluje.

Je 7. březen 1943 a Karolína se probouzí v ruzyňském skladišti. Je jí deset let a čeká na transport do Osvětimi. Vedle ní spí otec a sourozenci. Máma zůstala doma – byla v devátém měsíci. Ale pak přijde strýc s penězi. A rodina jede domů.

8. 3. 1944, Osvětim. Fredy Hirsch poslouchá Rudolfa Vrbu, který mu říká, že o zplynování už nemůže být pochyb - všichni z rodinného tábora, 3792 lidí, dospělí i děti, půjdou večer do plynu, a odbojové hnutí v táboře ho žádá, aby vedl povstání.

Léto 1944, Osvětim. Dagmar Fantlová stojí v řadě a čeká, až na ni přijde řada, zatímco blokführerka čte jména a kontroluje papíry, a dívky, které mají štěstí, odcházejí stranou k transportu do Německa na práce, což je jediná cesta ven z tohoto pekla.

Červen 1944, Osvětim-Birkenau. Toman Brod stojí v řadě před Josefem Mengelem a v jedné ruce drží boty, v druhé šaty, zatímco nahý kráčí k tomu uhlazenému muži v bílých rukavičkách, který vypadá spíš jako lékař, než masový vrah.

14. března 1939, večer, Pražské nádraží, vlak čeká a Max Brod drží manželku Elsu za ruku, zatímco v druhé ruce svírá kufr, který není těžký, protože jsou v něm jen papíry, sešity, dopisy, deníky - patnáct let mrtvého přítele.

Šestnáctého března 1939, den po vyhlášení protektorátu, zatýká gestapo v Praze Marii Schmolkovou, ženu, která právě zachránila stovky židovských dětí transporty do Británie a přivedla do Prahy Nicholase Wintona.

V květnu 1938 zastřelil František Koranda dva henleinovské kurýry, kteří nechtěli zastavit na kontrole. Soud ho zprostil viny. Gestapo si pro něj stejně přišlo.

Během prvních dvou dnů březnové okupace roku 1939 bylo zatčeno v Čechách a na Moravě šest tisíc lidí. Gestapo pracovalo podle seznamů, které mu ochotně předala česká policie a četnictvo.

Březen 1943, Kyjov. Tomáš Holomek sedí v kanceláři a vyřizuje papíry. Je vysokoškolák, který nemůže pracovat jako právník, protože je Rom, a tak je teď úředníkem ve sklárně. Přichází telegram. Před 14 dny odvezli jeho rodiče. Teď jdou po něm.

Duben 1945. Vlak projíždí krajinou mezi Klingenthalem a Kraslicemi. V dobytčích vagonech je natlačeno osm set vězňů z Buchenwaldu. Směřují do Dachau. Všichni vědí, co to znamená. Nikdo se nemá vrátit. Ale pak se něco zvrtne.

Duben 1941. Esesák drží falešné doklady. „Jste Židé.“ Mosa vytahuje fotografii. Dvě děti u vánočního stromečku. „Může být židovská rodina u stromečku?“ Důstojník se dlouze dívá na snímek. Vrací doklady. „Jeďte dál.“

1981. Stará žena předává urnu historikovi. Uvnitř popel jejího manžela, generála. Čtyřicet let s ním žila v bytě. Komunisté z něj udělali kolaboranta. Ona věděla, jaká je pravda a že jednou přijde čas, kdy se zvítězí pravda.

15. října 1941, Strašnice. Nad rakví Karla Lažnovského vyhrožuje Emanuel Moravec. Mrtvý novinář konečně dostal vše, po čem celý život toužil - slávu, uznání, státní pohřeb. Jen to musel zaplatit životem.

18. září 1941. Do úřadovny ministerského předsedy v Praze vchází sedm novinářů. Na stole čekají talířky s chlebíčky. „Dobré odpoledne, pánové,“ říká generál Alois Eliáš. Nevědí, že jim právě servíruje smrt.

V cele číslo 34 se otevírají dveře. Stojí v nich muž, jehož básně Jindřích zná nazpaměť. Karel Vokáč. Učitel ze Strašic, básník jako on. Po dvou dnech přijde Sauer a povolá Jindřichovo jméno. Ten napíše poslední dopis s pouty na rukou.

V pankrácké sekyrárně se starými dřevěnými rakvemi stojí u zdi muž v pracovním obleku. Pečlivě si utírá ruce a zapisuje do knihy: čas, jméno, číslo. Alois Weiss je přesný úředník – jenže jeho práce je sekání hlav. A po válce bude žádat důchod.