Nina Jelínková

Duben 1941. Esesák drží falešné doklady. „Jste Židé.“ Mosa vytahuje fotografii. Dvě děti u vánočního stromečku. „Může být židovská rodina u stromečku?“ Důstojník se dlouze dívá na snímek. Vrací doklady. „Jeďte dál.“

1981. Stará žena předává urnu historikovi. Uvnitř popel jejího manžela, generála. Čtyřicet let s ním žila v bytě. Komunisté z něj udělali kolaboranta. Ona věděla, jaká je pravda a že jednou přijde čas, kdy se zvítězí pravda.

15. října 1941, Strašnice. Nad rakví Karla Lažnovského vyhrožuje Emanuel Moravec. Mrtvý novinář konečně dostal vše, po čem celý život toužil - slávu, uznání, státní pohřeb. Jen to musel zaplatit životem.

18. září 1941. Do úřadovny ministerského předsedy v Praze vchází sedm novinářů. Na stole čekají talířky s chlebíčky. „Dobré odpoledne, pánové,“ říká generál Alois Eliáš. Nevědí, že jim právě servíruje smrt.

V cele číslo 34 se otevírají dveře. Stojí v nich muž, jehož básně Jindřích zná nazpaměť. Karel Vokáč. Učitel ze Strašic, básník jako on. Po dvou dnech přijde Sauer a povolá Jindřichovo jméno. Ten napíše poslední dopis s pouty na rukou.

V pankrácké sekyrárně se starými dřevěnými rakvemi stojí u zdi muž v pracovním obleku. Pečlivě si utírá ruce a zapisuje do knihy: čas, jméno, číslo. Alois Weiss je přesný úředník – jenže jeho práce je sekání hlav. A po válce bude žádat důchod.

Měl dvě pistole, ale nevystřelil. Místo toho psal na papírky v cele smrti. Julius Fučík se stal komunistickou ikonou, ale jeho příběh je mnohem komplikovanější, než propaganda kdy přiznala.

Praha, duben 1981. Na Slapech umírá starý zmrzlinář. Nikdo netuší, že kdysi zachránil šest tisíc posledních vzkazů z cel smrti. Umírá osamělý a zapomenutý, s jediným přáním - aby hlasy, které zachránil, nikdy nezmlkly.

Praha, 6. duben 1944. Hodiny odbíjejí čtvrt na pět. V cele číslo 35 pankrácké věznice sedí muž ve vězeňském mundúru a čeká. JUDr. Richard Mácha, třicet let. Od rozsudku smrti uplynulo 292 dní. Teď už mu zbývá jen pár minut.

Vánoce 1949. V obrovském cirkusovém stanu uprostřed losangeleského parkoviště se tlačí tisíce lidí. Mezi nimi sedí muž jménem Louis Zamperini se založenýma rukama. Je vzteklý. Nechce tu být. „Bůh říká: ‚Pokud trpíš, dám ti milost jít vpřed.‘“

20. 12. 1943, čtyři dny před Vánocemi, letí nad zmrzlým Německem bombardér B-17 s názvem Ye Olde Pub. Letadlo je víc vrak než stroj. Za řídicími pákami sedí poručík Charles „Charlie“ Brown a snaží se udržet své první velitelské letadlo ve vzduchu.

Osvětim-Monowitz, 17. 1. 1945. Primo Levi trpí spálou. Leží v nemocničním baráku a za oknem stojí jeho nejlepší přítel Alberto, který se přišel tajně rozloučit. Zítra půjde Alberto pryč s ostatními zdravými vězni. Primo zůstane – je příliš nemocný.

Ravensbrück, 16. 12. 1944. Betsie ten Boom leží na nemocničním lůžku, vyhublá na kost. Je jí 59 let, ale vypadá na osmdesát. Její mladší sestra Corrie se dívá skrz okno a vidí tělo, které sotva připomíná milovanou sestru. Za 9 dní budou Vánoce.

Hürtgenský les, Štědrý večer 1944. Dvanáctiletý Fritz Vincken otevírá dveře chaty a vidí tři americké vojáky. Jeden z nich umírá v závěji. Za hodinu na stejné dveře zaklepou čtyři němečtí vojáci. A pak se stane něco, co by mělo být nemožné…

Kaufering III, prosinec 1944. Viktor Frankl dokončil kopání tunelu pod silnicí - sám, bez pomoci, v mrazu. Těsně před Vánocemi dostává „dárek“ - prémiové kupony v hodnotě dvanácti cigaret. Může je vyměnit za dvanáct polévek. Vánoční zázrak v táboře.

Hannover-Limmer, Štědrý večer 1944. Geneviève Helmer sedí s dalšími ženami v bloku 12 a kreslí čápa na kus ukradeného kartonu. Dnes večer budou slavit Vánoce. Tajně, po dlouhé směně ve výrobě plynových masek. Bez stromečku, bez večeře, bez rodiny.

Bedřich Fritta kreslil oficiální plány pro SS. Po večerech tajně dokumentoval hrůzu ghetta. V létě 1944 nacisté jeho kresby našli. Obviněn z „propagandy hrůzy“, zemřel v Osvětimi. Synovi předtím nakreslil obrázkovou knížku o světě, který neuvidí.

Linc, Štědrý den 1944. Václav Václavík sedí u kamen s dalšími vězni a vzpomíná na domov. Každý dostal jeden citron z rozbitého vagónu. To je celý vánoční dar. Venku v dálce zvoní zvony z kostelů. Uvnitř baráku smrdí pot, výkaly a smrt.

Terezín, prosinec 1943. Jedenáctiletá Ela strčí hlavu do otvoru v plakátu a stane se Kočkou. Sundala si žlutou hvězdu – jediný moment svobody. Za hodinu musí s dětmi porazit Brundibára. Všichni vědí, že Brundibár je Hitler. Nikdo to neřekne nahlas.

Ferdinand Peroutka strávil šest let v Buchenwaldu a Dachau, odmítl vést protektorátní noviny. Přežil. Pak přišel únor 1948 a druhý útěk. Ten už ho zlomil navždy.

Spisovatel Karel Čapek se nedožil hrůz války – zemřel o Vánocích 1938. Jeho bratr Josef ji prožil celou v koncentračních táborech. Zahynul na tyfus několik dní před osvobozením.

Spisovatel, který rozdával smích, dobrovolně nastoupil do transportu za láskou a zahynul na pochodu smrti.

V létě 1944 vtrhla na jeho tábor kontrola z Kuratoria. Nařídili okamžité ukončení. Před zatčením ho zachránil sportovec, který byl za tři měsíce popraven. Foglar si myslel, že zachraňuje práci s mládeží.

V den svých 22. narozenin ho srazila německá sanitka. V nemocnici ho odmítli ošetřit – byl Žid. 1. září 1941 zemřel. Týž den Heydrich nařídil Židům nosit žlutou hvězdu.

Gestapo přišlo v 5 ráno 12. května 1942. Vladislav Vančura se s manželkou loučil. Říkal jí, ať je klidná, možná se vrátí ještě ten den. Nevrátil se. Dvacet dní ho mučili v Petschkově paláci. Mlčel. Pak přišel atentát na Heydricha a nacisté rozhodli.

Eduard Bass přežil válku, ale manželka zemřela, srdce selhávalo. Po osvobození se vrátil do novin, vydržel tři měsíce. Poslední článek napsal 28. října 1945, týž den ho stihla mrtvice. O rok později zemřel.

Karel Hašler přežil první zatčení gestapem. Dostal varování. Neuposlechl a zpíval dál protiněmecké písničky. Druhé zatčení už bylo poslední. Dva dny před Štědrým dnem 1941 ho v Mauthausenu umučili ledovou vodou.

1940: Čeněk Šlégl podepisuje přihlášku do Vlajky. Jeho dcera se zamilovala do Žida. Gestapo vyhrožuje deportací. Herec si nasazuje masku kolaboranta, aby zachránil rodinu. Po válce mu nikdo neuvěří – jako jediný český herec dostane doživotní zákaz.

Praha, léto 1934. Dvacetiletá dívka s neuvěřitelně souměrnými rysy nastupuje do vlaku směr Berlín. Vyhrála soutěž filmových studií UFA a čeká ji kariéra, o jaké dosud mohla jen snít. Lída Baarová míří na vrchol – a padne hlouběji, než dokázala tušit.

Praha, únor 1939. Mezi druhým a třetím aktem přišel do šatny poslíček. Otevřel obálku: „Jelikož jste ve svých dokumentech přiznal svůj židovský původ, jste propuštěn s okamžitou platností.“ Na plakátech před divadlem stálo: R.U.R. – Hugo Haas.

Praha, 1945. Do slavné vily na Hanspaulce vtrhli muži s puškami. „Vlasta Burian?“ „Ano, to jsem já.“ „Jste zatčen za kolaboraci s nacisty.“ Herec, který před týdnem ještě bavil tisíce lidí, teď stojí mezi vrahy. V cele vedle něj spí příslušníci SS.

Raději na operační stůl než před nacistický mikrofon. Plachý komik z Osvobozeného divadla ukrýval odbojáře, odmítal kolaborovat a lékaři řekl: „Rozhodl jsem se zemřít, než pro ty svině cokoliv udělat.“

Polská porodní bába se dobrovolně přihlásila za táborovou porodní asistentku a během dvou let v pekle Osvětimi pomohla na svět více než 3000 dětí. Ani jedna žena, ani jedno dítě jí nezemřelo při porodu. Dnes se Církev snaží o její svatořečení.

Tiskla odbojový časopis válečkem na těsto. Převáděla lidi přes hranice v moravském kroji. Pod mučením nikoho nezradila. V srpnu 1942 šla na gilotinu v berlínské věznici jako první Češka popravená nacisty.

Červenec 1943, Bílý dům. Polský kurýr Jan Karski sedí naproti prezidentu Rooseveltovi a vypráví, co viděl ve varšavském ghettu a v tranzitním táboře. Roosevelt se usmívá, poslouchá, pokyvuje hlavou. Ale na Židy se ani slovem nezeptá.

Září 1943, Varšava. Německá hlídka zastavila na ulici vyčerpanou ženu s falešnými dokumenty. Poslali ji do věznice Pawiak a pak do Osvětimi. Netušili, že před nimi stojí slavná spisovatelka – a spoluzakladatelka organizace zachraňující Židy.

Polská pianistka se dobrovolně přihlásila do konspirací ve svých šestnácti letech, podepsala německou „Volkslistu“ a infiltrovala srdce Třetí říše. Založila pak první Univerzitu třetího věku v Polsku a svém hrdinství nikdy nemluvila.

Polský důstojník se nechal dobrovolně zatknout, aby se dostal do Auschwitzu a zorganizoval tam odboj. Dva a půl roku budoval tajnou síť, pak utekl a napsal první ucelenou zprávu o holokaustu. Světu ale trvalo padesát let, než uvěřil.

V noci z 9. na 10. 11. 1938 nacistický režim zorganizoval pogrom proti Židům v celém Německu a Rakousku. Ulice pokrylo rozbité sklo z výloh. Bylo to oficiální vyhlášení války nacistického režimu proti vlastním židovským občanům.

V roce 1948 uprchlo nebo bylo vyhnáno přibližně 750 000 Palestinců. Vzali si klíče a věřili, že se vrátí. Nikdy se nevrátili. Tato událost - an-nakba, „katastrofa“ - definuje životy tří generací uprchlíků.

V Kazerne Dossin sedí za sklem plyšový medvěd. Sedmiletá Mona ho dala ročnímu Norbertovi v roce 1942, když jeho matka našla útočiště v jejich kavárně. Stal se němým svědkem jejich válečného dětství v úkrytu. Po 77 letech ho společně darovali muzeu.

Irena Sendlerová zapisovala jména zachráněných židovských dětí na proužky papíru a ukrývala je v zavařovacích sklenicích pod jabloní. Po válce vykopala seznamy a našla většinu z 2 500 dětí…

Září 1946, Varšava. V troskách školy našli dělníci plechovou konvici od mléka. Uvnitř ležely tisíce dokumentů - největší poklad z holocaustu. Židovský historik Emanuel Ringelblum v nich ukryl pravdu o varšavském ghettu, kterou svět musel poznat.

3. listopadu 1943 zněla z reproduktorů veselá taneční hudba. Johann Strauss. Valčíky. Pochody. Hudba měla přehlušit zvuky střelby. V Majdanku bylo během jediného dne zavražděno 18 000 Židů. Přeživší to nazvali „Krvavá středa“.

Když nacisté nařídili americkým židovským zajatcům, aby vystoupili z řady, Master Sergeant Roddie Edmonds přikázal vystoupit všem 1275 mužům. S pistolí u hlavy prohlásil: „Jsme všichni Židé.“

Polský vojenský lékař Eugeniusz Łazowski zachránil tisíce životů tím, že v okupovaném Polsku vytvořil falešnou epidemii tyfu. Němci se oblasti vyhýbali a lidé přežili.

V Mandžusku za druhé světové války vznikla továrna na smrt maskovaná jako nemocnice. Nejméně 3 000 lidí tam zahynulo v experimentech. Pachatele Spojené státy nikdy nestíhaly. Za data o biologických zbraních jim daly imunitu.

Slavný film vypráví skutečný příběh čtyř bratrů z New Yorku. Tři zemřeli během tří týdnů v roce 1944. Čtvrtý přežil – dvakrát. Hollywood to změnil, aby byl příběh dramatičtější. Realita byla ještě neuvěřitelnější.

1. srpna 1944 v 17 hodin vypuklo ve Varšavě povstání, které mělo trvat jen několik dní. Místo toho se změnilo v 63denní peklo, které si vyžádalo až čtvrt milionu obětí a srovnalo město se zemí.

Kulka mířila přímo do srdce zdravotnice Kornelia Perzanowské ve Varšavě 1944. Zachránila ji stříbrná pudřenka v náprsní kapse. Během 63 dnů Varšavského povstání tento drobný ženský předmět rozhodl mezi životem a smrtí.

Praha, březen 1939. Ve skromném bytě novinářky Mileny Jesenské se schovává další uprchlík. Milena mu připravuje falešné doklady a zítra ho Joachim von Zedtwitz odveze svým malým autem Aero k polským hranicím. Je to asi třicátý člověk, komu pomohla.

Březen 1942 - nacisté spustili operaci Reinhard, nejděsivější vražednou mašinerii v lidských dějinách. Tři tábory smrti, jeden cíl: vyvraždit všechny Židy v okupovaném Polsku. Za rok a půl zabili 1,5 milionu lidí. Přežilo méně než 200 z nich.

Leden 1945, Lodž. V hořící věznici se třicet mužů tísní v nádrži na vodu na nejvyšším patře. Pod nimi hoří 1500 jejich spoluvězňů. Osvobození je jen pár hodin daleko. Ale nacisté raději spálí všechny, než aby je Rusové našli živé.

Osmdesát let po holocaustu objíždí otec Patrick Desbois vesnice východní Evropy a ptá se starých lidí na jedinou věc: Byli jste tady, když zabíjeli Židy? A oni odpovídají.

Osvětim-Birkenau, 1944. Čtrnáctiletá dívka sedí v dětském bloku a hlídá dvanáct knih. Ve vzduchu poletuje popel. Ale děti se učí abecedu. A Dita si pamatuje, komu jakou knihu půjčila. Nemá kam to zapsat. Pokud ji chytí s knihou, zemře.

Byl obklopen ostnatým drátem jako každý koncentrák. Ale měl synagogu, knihovnu, divadlo a školu. Narodilo se tu 21 dětí a konaly se zde svatby. Paolo Salvatore zachránil tisíce životů.

Jednadvacetiletá Elena stála v ledové řece Torysa, zatímco na mostě se gardisté smáli jejímu strachu. Přežila a napsala o tom divadelní hru dřív, než se o romském holocaustu začalo mluvit v Evropě.

Teodor Kovac měl osm let, když odvezli jeho otce do koncentračního tábora. O dva měsíce později zemřela i matka. Devadesát let poté stojí na místě táborů v Bělehradě a bojuje, aby svět nezapomněl.

Rakušanka z dobré rodiny začala v říjnu 1941 tajně pašovat děti z ustašovských táborů. Do konce války jich zachránila přes deset tisíc. Pak mlčela až do smrti. Její příběh se objevil teprve v roce 2003.

Byla to jen vojenská střelnice u Bělehradu. Pak se z ní stalo největší popraviště v Srbsku. A nakonec místo, kde nacisté zametali stopy – vykopávali tisíce těl a pálili je na hranicích dlouhých třicet metrů.