Nina Jelínková

Jan Chalupa utekl z okupovaného Brna přes Polsko a Francii do Británie, aby bojoval za svobodu vlasti. Byl u legendární 310. československé stíhací peruti RAF. Zahynul 16. 10. 1940 při cvičném letu. Byl u své perutě jediný den. Bylo mu 21 let.

14. listopad 1944, Čierny Balog. Dva týdny vězněni ve škole. Pak je rozdělili na muže a ženy s dětmi. Muže odvedli do Vydrovské doliny a zastřelili. Ženy a děti zahnali do dřevěné chalupy v Jergovské dolině, polili benzínem a zapálili.

15. ledna 1902 Neuhausen – 20. dubna 1945 Terezín. Zlatý odznak NSDAP číslo 61 574. Himmlerův přítel. Důstojník Abwehru. Agent A-54. Dr. Holm. René. Petr Toman. Sedm identit, jedna smrt. Poprava v den Hitlerových narozenin.

14. 3. 1939 vzlétlo z Ruzyně letadlo s jedenácti muži. Hodinu před příjezdem Wehrmachtu do Prahy. František Moravec a další zachránili archivy, seznamy agentů, tajné materiály. Po únoru 1948 uprchl podruhé, aby nepřišel o život.

Viděl gulagy na vlastní oči, mapoval je, zachránil tisíce. Varoval Beneše: SSSR neusiluje o svobodu, ale o diktaturu. Gottwald proti němu protestoval už v roce 1941. Ve vykonstruovaném procesu ho odsoudili za tři dny. 21. 6. 1949 ho oběsili v Plzni.

Jako první Čech velel britské bojové peruti. Po sestřelení nad Francií prošel měsíc pěšky přes Pyreneje a přežil španělský koncentrák. Po válce ho komunisté zavřeli na 17 měsíců bez soudu a poslali kopat na stavbu. Řád Bílého lva dostal v 92 letech.

Wagnerův partyzánský pluk „Foch“ čítal 2000 mužů. Francouzské velení odhadovalo ztráty na 600 mrtvých. Wagner ztratil sedm. Za tuto akci dostal Řád osvobození. Devět let potom topil v berounské továrně. Vlastní stát ho nechal umřít v chudobě.

Studená zima. Epidemie skvrnitého tyfu. Němečtí vojáci nakládají nemocné na nákladní auto. „Odvezeme vás do nemocnice,“ říkají. Ale místo toho míří do zbrojovky. V hromadném hrobě skončí 26 lidí, 19 z nich bylo zastřeleno, ostatní pohřbili zaživa.

Munkaszolgálat. Pracovní služba. Byly to trestné prapory bez zbraní, bez uniforem, bez práv. Sto tisíc mužů – Židů, Romů, politických odpůrců – poslaných na frontu jako podlidé. Čtyřicet tisíc z nich se nikdy nevrátilo.

Židovsko-romská pracovní jednotka maďarské armády. Sovětské zajatecké tábory. Elitní výsadkáři. Slovenské národní povstání. Německý koncentrační tábor. Americká armáda. Imrich Horváth prošel vším, co si člověk dokáže představit jako válečné peklo.

17. 5. 1945 vjel do Prahy generál na bílém koni. Karel Klapálek vedl vítěznou přehlídku československých vojáků, kteří bojovali v zahraničí. Od Zborova a Tobruku po Duklu. O sedm let později seděl ve Valdicích. Provinil se snahou chránit své vojáky.

Ludvík Svoboda odjížděl na frontu 30. 1. 1943. Byl velitelem praporu, který cvičil rok v třeskutém mrazu Buzuluku. Netušil, že jeho syn Miroslav už měsíc nežije. Zatímco otec osvobozoval vlast, rodina umírala v koncentračních táborech.

Karpatsko-dukelská operace začala 8. září 1944. Měla pomoci Slovenskému povstání. Německá obrana ji proměnila v krvavá jatka. Kóta 534, Hyrowa Hora, Údolí smrti. Hranici překročili až 6. října. První padlý za ní byl generál.

Vznikli ze Svazu rotmistrů rozpuštěného nacisty. Poznávacím znamením byl kovový prsten s vyraženou hvězdou. Ukrývali lidi hledané gestapem, šířili letáky, organizovali sabotáže. Pak mezi ně gestapo infiltrovalo konfidenta. Antonín Nerad je zradil.

Legionář z Buzuluku se po Mnichovu pustil do budování odbojové sítě. Spolu s Mašínem a Morávkem vytvořil legendární trojici. Gestapo je nazývalo Tři králové. Josef Balabán zemřel na místě, kde dříve sloužil – v jízdárně ruzyňských kasáren.

Legionář od Zborova odmítl v březnu 1939 vydat kasárny. Spolu s Balabánem a Morávkem vytvořil legendární skupinu domácího odboje. Gestapo ji nazývalo Tři králové. Josef Mašín zemřel na popravišti s pouty na rukou a na nohou. Bálo se ho i gestapo.

Nad zastávkou Prašný most se strhla přestřelka. Muž v širokém klobouku střílel z obou pistolí. Kolem něj dopadaly kulky. Dvě ho zasáhly do nohy. Pak další. Fleischer přiběhl a vypálil ještě dvakrát do jeho hlavy.

Na roh Smilovy a Sladkovského ulice dorazil mladý muž. Vzápětí ztuhl. V okně svého bytu uviděl cizí tvář. Němečtí vojáci dostali rozkaz: „Chytněte ho!“ Alfréd Bartoš věděl, že mu nezbývá než jediná možnost.

5. května 1945 jel na kole na Staroměstské náměstí, aby velel Pražskému povstání. O tři roky později ho komunisté zatkli ve vlastním bytě. Zemřel jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.

8. března 1943 padl u ukrajinského Sokolova třicetiletý nadporučík Otakar Jaroš s granáty v ruce. Komunistický režim z něj po válce udělal ikonu – přestože za života otevřeně protestoval proti politizaci armády.

Tři dny čekali na přístavišti. Hořely lodě, padaly bomby. Máma ho kryla vlastním tělem. Pak je zachránil parník Puškin. Teď je 2. února 1943 a sedmiletý Josef poslouchá, jak jeho rodné město Stalingrad kapituluje.

Je 7. březen 1943 a Karolína se probouzí v ruzyňském skladišti. Je jí deset let a čeká na transport do Osvětimi. Vedle ní spí otec a sourozenci. Máma zůstala doma – byla v devátém měsíci. Ale pak přijde strýc s penězi. A rodina jede domů.

8. 3. 1944, Osvětim. Fredy Hirsch poslouchá Rudolfa Vrbu, který mu říká, že o zplynování už nemůže být pochyb - všichni z rodinného tábora, 3792 lidí, dospělí i děti, půjdou večer do plynu, a odbojové hnutí v táboře ho žádá, aby vedl povstání.

Léto 1944, Osvětim. Dagmar Fantlová stojí v řadě a čeká, až na ni přijde řada, zatímco blokführerka čte jména a kontroluje papíry, a dívky, které mají štěstí, odcházejí stranou k transportu do Německa na práce, což je jediná cesta ven z tohoto pekla.

Červen 1944, Osvětim-Birkenau. Toman Brod stojí v řadě před Josefem Mengelem a v jedné ruce drží boty, v druhé šaty, zatímco nahý kráčí k tomu uhlazenému muži v bílých rukavičkách, který vypadá spíš jako lékař, než masový vrah.

14. března 1939, večer, Pražské nádraží, vlak čeká a Max Brod drží manželku Elsu za ruku, zatímco v druhé ruce svírá kufr, který není těžký, protože jsou v něm jen papíry, sešity, dopisy, deníky - patnáct let mrtvého přítele.

Šestnáctého března 1939, den po vyhlášení protektorátu, zatýká gestapo v Praze Marii Schmolkovou, ženu, která právě zachránila stovky židovských dětí transporty do Británie a přivedla do Prahy Nicholase Wintona.

V květnu 1938 zastřelil František Koranda dva henleinovské kurýry, kteří nechtěli zastavit na kontrole. Soud ho zprostil viny. Gestapo si pro něj stejně přišlo.

Během prvních dvou dnů březnové okupace roku 1939 bylo zatčeno v Čechách a na Moravě šest tisíc lidí. Gestapo pracovalo podle seznamů, které mu ochotně předala česká policie a četnictvo.

Březen 1943, Kyjov. Tomáš Holomek sedí v kanceláři a vyřizuje papíry. Je vysokoškolák, který nemůže pracovat jako právník, protože je Rom, a tak je teď úředníkem ve sklárně. Přichází telegram. Před 14 dny odvezli jeho rodiče. Teď jdou po něm.

Duben 1945. Vlak projíždí krajinou mezi Klingenthalem a Kraslicemi. V dobytčích vagonech je natlačeno osm set vězňů z Buchenwaldu. Směřují do Dachau. Všichni vědí, co to znamená. Nikdo se nemá vrátit. Ale pak se něco zvrtne.

Duben 1941. Esesák drží falešné doklady. „Jste Židé.“ Mosa vytahuje fotografii. Dvě děti u vánočního stromečku. „Může být židovská rodina u stromečku?“ Důstojník se dlouze dívá na snímek. Vrací doklady. „Jeďte dál.“

1981. Stará žena předává urnu historikovi. Uvnitř popel jejího manžela, generála. Čtyřicet let s ním žila v bytě. Komunisté z něj udělali kolaboranta. Ona věděla, jaká je pravda a že jednou přijde čas, kdy se zvítězí pravda.

15. října 1941, Strašnice. Nad rakví Karla Lažnovského vyhrožuje Emanuel Moravec. Mrtvý novinář konečně dostal vše, po čem celý život toužil - slávu, uznání, státní pohřeb. Jen to musel zaplatit životem.

18. září 1941. Do úřadovny ministerského předsedy v Praze vchází sedm novinářů. Na stole čekají talířky s chlebíčky. „Dobré odpoledne, pánové,“ říká generál Alois Eliáš. Nevědí, že jim právě servíruje smrt.

V cele číslo 34 se otevírají dveře. Stojí v nich muž, jehož básně Jindřích zná nazpaměť. Karel Vokáč. Učitel ze Strašic, básník jako on. Po dvou dnech přijde Sauer a povolá Jindřichovo jméno. Ten napíše poslední dopis s pouty na rukou.

V pankrácké sekyrárně se starými dřevěnými rakvemi stojí u zdi muž v pracovním obleku. Pečlivě si utírá ruce a zapisuje do knihy: čas, jméno, číslo. Alois Weiss je přesný úředník – jenže jeho práce je sekání hlav. A po válce bude žádat důchod.

Měl dvě pistole, ale nevystřelil. Místo toho psal na papírky v cele smrti. Julius Fučík se stal komunistickou ikonou, ale jeho příběh je mnohem komplikovanější, než propaganda kdy přiznala.

Praha, duben 1981. Na Slapech umírá starý zmrzlinář. Nikdo netuší, že kdysi zachránil šest tisíc posledních vzkazů z cel smrti. Umírá osamělý a zapomenutý, s jediným přáním - aby hlasy, které zachránil, nikdy nezmlkly.

Praha, 6. duben 1944. Hodiny odbíjejí čtvrt na pět. V cele číslo 35 pankrácké věznice sedí muž ve vězeňském mundúru a čeká. JUDr. Richard Mácha, třicet let. Od rozsudku smrti uplynulo 292 dní. Teď už mu zbývá jen pár minut.

Vánoce 1949. V obrovském cirkusovém stanu uprostřed losangeleského parkoviště se tlačí tisíce lidí. Mezi nimi sedí muž jménem Louis Zamperini se založenýma rukama. Je vzteklý. Nechce tu být. „Bůh říká: ‚Pokud trpíš, dám ti milost jít vpřed.‘“

20. 12. 1943, čtyři dny před Vánocemi, letí nad zmrzlým Německem bombardér B-17 s názvem Ye Olde Pub. Letadlo je víc vrak než stroj. Za řídicími pákami sedí poručík Charles „Charlie“ Brown a snaží se udržet své první velitelské letadlo ve vzduchu.

Osvětim-Monowitz, 17. 1. 1945. Primo Levi trpí spálou. Leží v nemocničním baráku a za oknem stojí jeho nejlepší přítel Alberto, který se přišel tajně rozloučit. Zítra půjde Alberto pryč s ostatními zdravými vězni. Primo zůstane – je příliš nemocný.

Ravensbrück, 16. 12. 1944. Betsie ten Boom leží na nemocničním lůžku, vyhublá na kost. Je jí 59 let, ale vypadá na osmdesát. Její mladší sestra Corrie se dívá skrz okno a vidí tělo, které sotva připomíná milovanou sestru. Za 9 dní budou Vánoce.

Hürtgenský les, Štědrý večer 1944. Dvanáctiletý Fritz Vincken otevírá dveře chaty a vidí tři americké vojáky. Jeden z nich umírá v závěji. Za hodinu na stejné dveře zaklepou čtyři němečtí vojáci. A pak se stane něco, co by mělo být nemožné…

Kaufering III, prosinec 1944. Viktor Frankl dokončil kopání tunelu pod silnicí - sám, bez pomoci, v mrazu. Těsně před Vánocemi dostává „dárek“ - prémiové kupony v hodnotě dvanácti cigaret. Může je vyměnit za dvanáct polévek. Vánoční zázrak v táboře.

Hannover-Limmer, Štědrý večer 1944. Geneviève Helmer sedí s dalšími ženami v bloku 12 a kreslí čápa na kus ukradeného kartonu. Dnes večer budou slavit Vánoce. Tajně, po dlouhé směně ve výrobě plynových masek. Bez stromečku, bez večeře, bez rodiny.

Bedřich Fritta kreslil oficiální plány pro SS. Po večerech tajně dokumentoval hrůzu ghetta. V létě 1944 nacisté jeho kresby našli. Obviněn z „propagandy hrůzy“, zemřel v Osvětimi. Synovi předtím nakreslil obrázkovou knížku o světě, který neuvidí.

Linc, Štědrý den 1944. Václav Václavík sedí u kamen s dalšími vězni a vzpomíná na domov. Každý dostal jeden citron z rozbitého vagónu. To je celý vánoční dar. Venku v dálce zvoní zvony z kostelů. Uvnitř baráku smrdí pot, výkaly a smrt.

Terezín, prosinec 1943. Jedenáctiletá Ela strčí hlavu do otvoru v plakátu a stane se Kočkou. Sundala si žlutou hvězdu – jediný moment svobody. Za hodinu musí s dětmi porazit Brundibára. Všichni vědí, že Brundibár je Hitler. Nikdo to neřekne nahlas.

Ferdinand Peroutka strávil šest let v Buchenwaldu a Dachau, odmítl vést protektorátní noviny. Přežil. Pak přišel únor 1948 a druhý útěk. Ten už ho zlomil navždy.

Spisovatel Karel Čapek se nedožil hrůz války – zemřel o Vánocích 1938. Jeho bratr Josef ji prožil celou v koncentračních táborech. Zahynul na tyfus několik dní před osvobozením.

Spisovatel, který rozdával smích, dobrovolně nastoupil do transportu za láskou a zahynul na pochodu smrti.

V létě 1944 vtrhla na jeho tábor kontrola z Kuratoria. Nařídili okamžité ukončení. Před zatčením ho zachránil sportovec, který byl za tři měsíce popraven. Foglar si myslel, že zachraňuje práci s mládeží.

V den svých 22. narozenin ho srazila německá sanitka. V nemocnici ho odmítli ošetřit – byl Žid. 1. září 1941 zemřel. Týž den Heydrich nařídil Židům nosit žlutou hvězdu.

Gestapo přišlo v 5 ráno 12. května 1942. Vladislav Vančura se s manželkou loučil. Říkal jí, ať je klidná, možná se vrátí ještě ten den. Nevrátil se. Dvacet dní ho mučili v Petschkově paláci. Mlčel. Pak přišel atentát na Heydricha a nacisté rozhodli.

Eduard Bass přežil válku, ale manželka zemřela, srdce selhávalo. Po osvobození se vrátil do novin, vydržel tři měsíce. Poslední článek napsal 28. října 1945, týž den ho stihla mrtvice. O rok později zemřel.

Karel Hašler přežil první zatčení gestapem. Dostal varování. Neuposlechl a zpíval dál protiněmecké písničky. Druhé zatčení už bylo poslední. Dva dny před Štědrým dnem 1941 ho v Mauthausenu umučili ledovou vodou.

1940: Čeněk Šlégl podepisuje přihlášku do Vlajky. Jeho dcera se zamilovala do Žida. Gestapo vyhrožuje deportací. Herec si nasazuje masku kolaboranta, aby zachránil rodinu. Po válce mu nikdo neuvěří – jako jediný český herec dostane doživotní zákaz.

Praha, léto 1934. Dvacetiletá dívka s neuvěřitelně souměrnými rysy nastupuje do vlaku směr Berlín. Vyhrála soutěž filmových studií UFA a čeká ji kariéra, o jaké dosud mohla jen snít. Lída Baarová míří na vrchol – a padne hlouběji, než dokázala tušit.