Nina Jelínková

Praha, léto 1934. Dvacetiletá dívka s neuvěřitelně souměrnými rysy nastupuje do vlaku směr Berlín. Vyhrála soutěž filmových studií UFA a čeká ji kariéra, o jaké dosud mohla jen snít. Lída Baarová míří na vrchol – a padne hlouběji, než dokázala tušit.

Praha, únor 1939. Mezi druhým a třetím aktem přišel do šatny poslíček. Otevřel obálku: „Jelikož jste ve svých dokumentech přiznal svůj židovský původ, jste propuštěn s okamžitou platností.“ Na plakátech před divadlem stálo: R.U.R. – Hugo Haas.

Praha, 1945. Do slavné vily na Hanspaulce vtrhli muži s puškami. „Vlasta Burian?“ „Ano, to jsem já.“ „Jste zatčen za kolaboraci s nacisty.“ Herec, který před týdnem ještě bavil tisíce lidí, teď stojí mezi vrahy. V cele vedle něj spí příslušníci SS.

Raději na operační stůl než před nacistický mikrofon. Plachý komik z Osvobozeného divadla ukrýval odbojáře, odmítal kolaborovat a lékaři řekl: „Rozhodl jsem se zemřít, než pro ty svině cokoliv udělat.“

Polská porodní bába se dobrovolně přihlásila za táborovou porodní asistentku a během dvou let v pekle Osvětimi pomohla na svět více než 3000 dětí. Ani jedna žena, ani jedno dítě jí nezemřelo při porodu. Dnes se Církev snaží o její svatořečení.

Tiskla odbojový časopis válečkem na těsto. Převáděla lidi přes hranice v moravském kroji. Pod mučením nikoho nezradila. V srpnu 1942 šla na gilotinu v berlínské věznici jako první Češka popravená nacisty.

Červenec 1943, Bílý dům. Polský kurýr Jan Karski sedí naproti prezidentu Rooseveltovi a vypráví, co viděl ve varšavském ghettu a v tranzitním táboře. Roosevelt se usmívá, poslouchá, pokyvuje hlavou. Ale na Židy se ani slovem nezeptá.

Září 1943, Varšava. Německá hlídka zastavila na ulici vyčerpanou ženu s falešnými dokumenty. Poslali ji do věznice Pawiak a pak do Osvětimi. Netušili, že před nimi stojí slavná spisovatelka – a spoluzakladatelka organizace zachraňující Židy.

Polská pianistka se dobrovolně přihlásila do konspirací ve svých šestnácti letech, podepsala německou „Volkslistu“ a infiltrovala srdce Třetí říše. Založila pak první Univerzitu třetího věku v Polsku a svém hrdinství nikdy nemluvila.

Polský důstojník se nechal dobrovolně zatknout, aby se dostal do Auschwitzu a zorganizoval tam odboj. Dva a půl roku budoval tajnou síť, pak utekl a napsal první ucelenou zprávu o holokaustu. Světu ale trvalo padesát let, než uvěřil.

V noci z 9. na 10. 11. 1938 nacistický režim zorganizoval pogrom proti Židům v celém Německu a Rakousku. Ulice pokrylo rozbité sklo z výloh. Bylo to oficiální vyhlášení války nacistického režimu proti vlastním židovským občanům.

V roce 1948 uprchlo nebo bylo vyhnáno přibližně 750 000 Palestinců. Vzali si klíče a věřili, že se vrátí. Nikdy se nevrátili. Tato událost - an-nakba, „katastrofa“ - definuje životy tří generací uprchlíků.

V Kazerne Dossin sedí za sklem plyšový medvěd. Sedmiletá Mona ho dala ročnímu Norbertovi v roce 1942, když jeho matka našla útočiště v jejich kavárně. Stal se němým svědkem jejich válečného dětství v úkrytu. Po 77 letech ho společně darovali muzeu.

Irena Sendlerová zapisovala jména zachráněných židovských dětí na proužky papíru a ukrývala je v zavařovacích sklenicích pod jabloní. Po válce vykopala seznamy a našla většinu z 2 500 dětí…

Září 1946, Varšava. V troskách školy našli dělníci plechovou konvici od mléka. Uvnitř ležely tisíce dokumentů - největší poklad z holocaustu. Židovský historik Emanuel Ringelblum v nich ukryl pravdu o varšavském ghettu, kterou svět musel poznat.

3. listopadu 1943 zněla z reproduktorů veselá taneční hudba. Johann Strauss. Valčíky. Pochody. Hudba měla přehlušit zvuky střelby. V Majdanku bylo během jediného dne zavražděno 18 000 Židů. Přeživší to nazvali „Krvavá středa“.

Když nacisté nařídili americkým židovským zajatcům, aby vystoupili z řady, Master Sergeant Roddie Edmonds přikázal vystoupit všem 1275 mužům. S pistolí u hlavy prohlásil: „Jsme všichni Židé.“

Polský vojenský lékař Eugeniusz Łazowski zachránil tisíce životů tím, že v okupovaném Polsku vytvořil falešnou epidemii tyfu. Němci se oblasti vyhýbali a lidé přežili.

V Mandžusku za druhé světové války vznikla továrna na smrt maskovaná jako nemocnice. Nejméně 3 000 lidí tam zahynulo v experimentech. Pachatele Spojené státy nikdy nestíhaly. Za data o biologických zbraních jim daly imunitu.

Slavný film vypráví skutečný příběh čtyř bratrů z New Yorku. Tři zemřeli během tří týdnů v roce 1944. Čtvrtý přežil – dvakrát. Hollywood to změnil, aby byl příběh dramatičtější. Realita byla ještě neuvěřitelnější.

1. srpna 1944 v 17 hodin vypuklo ve Varšavě povstání, které mělo trvat jen několik dní. Místo toho se změnilo v 63denní peklo, které si vyžádalo až čtvrt milionu obětí a srovnalo město se zemí.

Kulka mířila přímo do srdce zdravotnice Kornelia Perzanowské ve Varšavě 1944. Zachránila ji stříbrná pudřenka v náprsní kapse. Během 63 dnů Varšavského povstání tento drobný ženský předmět rozhodl mezi životem a smrtí.

Praha, březen 1939. Ve skromném bytě novinářky Mileny Jesenské se schovává další uprchlík. Milena mu připravuje falešné doklady a zítra ho Joachim von Zedtwitz odveze svým malým autem Aero k polským hranicím. Je to asi třicátý člověk, komu pomohla.

Březen 1942 - nacisté spustili operaci Reinhard, nejděsivější vražednou mašinerii v lidských dějinách. Tři tábory smrti, jeden cíl: vyvraždit všechny Židy v okupovaném Polsku. Za rok a půl zabili 1,5 milionu lidí. Přežilo méně než 200 z nich.

Leden 1945, Lodž. V hořící věznici se třicet mužů tísní v nádrži na vodu na nejvyšším patře. Pod nimi hoří 1500 jejich spoluvězňů. Osvobození je jen pár hodin daleko. Ale nacisté raději spálí všechny, než aby je Rusové našli živé.

Osmdesát let po holocaustu objíždí otec Patrick Desbois vesnice východní Evropy a ptá se starých lidí na jedinou věc: Byli jste tady, když zabíjeli Židy? A oni odpovídají.

Osvětim-Birkenau, 1944. Čtrnáctiletá dívka sedí v dětském bloku a hlídá dvanáct knih. Ve vzduchu poletuje popel. Ale děti se učí abecedu. A Dita si pamatuje, komu jakou knihu půjčila. Nemá kam to zapsat. Pokud ji chytí s knihou, zemře.

Byl obklopen ostnatým drátem jako každý koncentrák. Ale měl synagogu, knihovnu, divadlo a školu. Narodilo se tu 21 dětí a konaly se zde svatby. Paolo Salvatore zachránil tisíce životů.

Jednadvacetiletá Elena stála v ledové řece Torysa, zatímco na mostě se gardisté smáli jejímu strachu. Přežila a napsala o tom divadelní hru dřív, než se o romském holocaustu začalo mluvit v Evropě.

Teodor Kovac měl osm let, když odvezli jeho otce do koncentračního tábora. O dva měsíce později zemřela i matka. Devadesát let poté stojí na místě táborů v Bělehradě a bojuje, aby svět nezapomněl.

Rakušanka z dobré rodiny začala v říjnu 1941 tajně pašovat děti z ustašovských táborů. Do konce války jich zachránila přes deset tisíc. Pak mlčela až do smrti. Její příběh se objevil teprve v roce 2003.

Byla to jen vojenská střelnice u Bělehradu. Pak se z ní stalo největší popraviště v Srbsku. A nakonec místo, kde nacisté zametali stopy – vykopávali tisíce těl a pálili je na hranicích dlouhých třicet metrů.

V prosinci 1941 mohla devatenáctiletá studentka architektury zůstat v bezpečí. Místo toho napsala kamarádce: „Nikdo mě nenutí. Jdu dobrovolně.“ Čtyři dopisy, které pašovala z tábora, jsou dnes vším, co po ní zbylo.

V roce 1937 stavěli v Bělehradu symbol nové Evropy. O čtyři roky později tam nacisté plynovali židovské ženy a děti v pojízdné plynové komoře. Staro Sajmište je dnes téměř zapomenuté.

Osvětim, 1944. Mladá žena stojí před zdí dětského baráku s ukradenými barvami. Kolem ní se tlačí vyděšené děti. „Co si přejete?“ ptá se jich. „Sněhurku a sedm trpaslíků,“ volají. Dina začíná malovat. Netuší, že právě podepsala dohodu s ďáblem.

Praha, prosinec 1941. Dívka sedí u stolu a pečlivě balí svůj batoh. Vedle oblečení a základních potřeb ukládá něco neobvyklého – pastelky, vodové barvy a kreslicí blok. Za pár hodin ji odvezou do neznáma.

Zatímco tisíce lidí umíraly v plynových komorách, na bráně Auschwitz hrály orchestry veselé melodie. V nejhorším koncentračním táboře fungovalo až šest hudebních těles složených z vězňů. Hudba zachraňovala životy, ale za vysokou cenu.

Soudní síň v Západním Německu, konec 60. let. Michael Berg, mladý student práv, sleduje proces s válečnými zločinci. Mezi obžalovanými zahlédne milovanou tvář.

Londýn, 8. května 1945. Devatenáctiletá princezna stojí před zrcadlem a natahuje si čepici uniformy hluboko do očí. „Musím ji natáhnout úplně dolů, abych nebyla poznána,“ říká své mladší sestře Margaret.

Lisabon, červenec 1940. V luxusní vile nad Atlantikem sedí muž, který před čtyřmi lety byl králem nejmocnější říše světa. Teď poslouchá nabídku německého špiona: 50 milionů švýcarských franků výměnou za zradu vlastní země.

Berlín 1932. V luxusním bytě na prestižní adrese sedí mladá žena naproti muži, který zatím není kancléřem, ale jeho plány už fascinují celé Německo. Princezně Sophii je dvacet a je okouzlená. Netuší, že právě poslouchá největšího zločince v dějinách.

Ostende, 16. listopadu 1937. V kabině padajícího letadla se odehrává nejtragičtější porod v dějinách evropské šlechty. Princezna Cecilie křičí bolestí, zatímco kolem ní plane stroj a pilot zoufale bojuje o život všech na palubě.

Když dva důstojníci gestapa zaklepali na dveře athénského bytu, žena, která jim otevřela, se tvářila zmateně. Zklamaní odešli, aniž by tušili, že právě mluvili s princeznou a že jen pár metrů od nich se skrývá židovská rodina, kterou hledají.

„Rukávy musí být vidět,“ řekla devadesátiletá Anita Lasker-Wallfisch kurátorům Imperial War Museum. Její růžovo-červený svetr plný záplat a děr se stal jedním z nejmocnějších exponátů nových galerií o holokaustu.

25. 4. 1945, Ravensbrück. Tisíce vyhladovělých žen sledovaly s hrůzou, jak k táborovým branám přijíždějí bílé autobusy. Nebyly to transporty smrti - byly to vozy svobody, výsledek neuvěřitelné dohody mezi švédským hrabětem a architektem holokaustu.

Když se Giorgio Perlasca rozhodl zachránit dva chlapce před deportací, nevěděl, že důstojník s revolverem v ruce je Adolf Eichmann - architekt „konečného řešení.“ Jeho odvaha a důvtip však zachránily tisíce židovských životů.

Studenti v Bassano del Grappa jsou násilně dovedeni na náměstí sledovat popravu. Tina si myslí, že nacisté jí chtějí nahnat strach. Místo toho jí dávají důvod k boji. Za války zachrání stovky životů, po ní se stane první ministryní Itálie.

Duben 1978. Americká televize NBC vysílá čtyřdílný seriál o holokaustu. Sleduje ho 120 milionů diváků. O rok později se stejný seriál objeví v Západním Německu. Výsledek? Celý národ se poprvé od války podívá do zrcadla.

Březen 1942. Magda Hellinger odjížděla vlakem do neznáma s tisíci dalšími mladými ženami. Věřila, že pracovat budou v továrně na boty. Ve skutečnosti míří do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Její číslo: 2318. Ale nacisté ji znali jménem.

7. dubna 1943, Tunisko. Výbuch rozerval Stauffenbergův vůz. Ztratil oko, ruku i dva prsty. Ale získal něco jiného - vůli zabít muže, který vede Německo do zkázy.

Vysoký téměř dva metry, s mohutnou postavou a hlasem, který zněl celým dómem. Když se Clemens August von Galen postavil na kazatelnu, tisíce lidí mlčely. A Hitler třásl hrůzou.

„Zabíjí nevyléčitelně nemocné? Pak se rozhodněte rychle, než se stanete sami nevyléčitelnými.“ Varoval německý biskup v kázání, které změnilo dějiny. Byla to první chvíle, kdy se Hitler zalekl.

„Rozhodni se: které ze svých dětí pošleš do plynu. Pokud nevybereš, zemřou obě.“ Tato věta na nádražní rampě v Auschwitz ztělesnila nejkrutější nástroj nacistického teroru - volby, které žádnými volbami nebyly.

Rudolf Höss chtěl být farmářem a chovat zvířata. Místo toho se stal velitelem Osvětimi a vybudoval největší továrnu na smrt v dějinách. Jeho příběh odhaluje děsivou pravdu: největší zlo často páchají ti nejobyčejnější lidé.

Nejnenáviděnější žena světa. Sadistická nymfomanka. Bestie z Buchenwaldu. Po 80 letech odhalují historici překvapivou pravdu: Ilse Koch byla sice vinna, ale stala se také obětním beránkem, zatímco horší váleční zločinci unikli trestu.

Oscarový film Jonathana Glazera odhaluje nejděsivější aspekt holokaustu – ne hrůzu samotnou, ale schopnost obyčejných lidí žít normální život pouhých pár metrů od největší továrny na smrt v dějinách.

Malá slovenská vesnice se stala partizánskou pevností s více než tisícem mužů. Wehrmacht se sedm měsíců marně pokoušel Skýcov obsadit. Když partyzáni odešli, Němci vesnici ze msty vypálili - zůstalo jen šest domů.

Evakuoval zásoby před Němci, přežil mučení v Nitře i koncentrák Dachau. Devětapadesátiletý Ján Rapoš se vrátil domů jako „kostlivec“ vážící 58 kilogramů. Komunisté ho pak uvěznili znovu - tentokrát za údajné finanční machinace.

V převleku za ženu utekl z rukou esesáků, později přesvědčil gestapo, že je obyčejný obuvník. Peter Vlčko, jedna z nejvýznamnějších postav Slovenského národního povstání, dvakrát utekl ze zajetí a zachránil před smrtí dvacet Židů.

V noci 17. 1. 1945 se zdálo, že SS vyhrálo. V sýpce na okraji lesa ležely desítky mrtvol - posledních svědků prvního vyhlazovacího tábora. Plameny pohlcovaly důkazy o vraždě 172 000 lidí. Jenže dva muži utekli. A svědectví změnilo historii.