Nobilis Media

Gestapo, obávané napříč nacisty okupovanou Evropou, nefungovalo jako běžná policejní složka, ale jako tajná politická zbraň Třetí říše. Vzniklo s cílem potlačit opozici vůči Hitlerovi a rychle se proměnilo v nástroj teroru a útlaku. Pod vedením Heinricha Himmlera a Reinharda Heydricha Gestapo koordinovalo zatýkání, výslechy, mučení a deportace osob považovaných za nepřátele režimu – včetně Židů, partyzánů, odbojářů i obyčejných civilistů obviněných na základě pomluv či osobní msty. Důstojníci Gestapa operovali téměř s úplnou beztrestností. V okupovaných zemích často působili z anonymních budov, splývali s místní správou a zároveň budovali sítě kolaborantů a informátorů. Stačilo šeptané obvinění souseda nebo neuvážená poznámka v práci a následovalo okamžité zatčení. Oběti byly odváděny z domovů či zadrženy na ulici, poté bity, zastrašovány nebo psychicky lámány během brutálních výslechů. Cílem nebyla spravedlnost, ale zastrašení a kontrola. Efektivita Gestapa byla silně závislá na spolupráci. Místní policie, úředníci i civilisté pomáhali prosazovat nacistickou politiku – ze strachu, přesvědčení nebo vlastního prospěchu. Ve Francii, Norsku, Nizozemsku i Československu tato spolupráce umožnila Gestapu téměř neomezený dosah. Tragicky právě kolaborace umožnila masové deportace Židů do vyhlazovacích táborů po celé Evropě. Po porážce Německa bylo Gestapo během Norimberských procesů označeno za zločineckou organizaci. Vysoce postavení důstojníci čelili soudům a popravám, zatímco jiní se snažili zmizet. Mnohé oběti však na soudy nečekaly a samy vykonaly spravedlnost vůči informátorům a bývalým důstojníkům. Odkaz Gestapa zůstává symbolem strachu, zrady a brutální represe. || Vypravěč: Luboš Novák

O příběhu: Hans Isenmann byl členem nechvalně proslulé 5. tankové divize SS Wiking – elitní jednotky Waffen-SS, která se podílela na realizaci rasové války nacistického režimu ve východní Evropě. Po vstupu do Hitlerjugend a ideologické indoktrinaci se Isenmann v roce 1939 dobrovolně přihlásil k SS. Jeho cesta ho brzy zavedla do hrůz operace Barbarossa a holokaustu na Ukrajině. Po postupu Wehrmachtu do Sovětského svazu se Isenmann se svou četou podílel na brutálních masakrech ve městech jako Lvov, Berdičev a Tarašča. Sám přiznal popravu více než 300 civilistů – mnohdy žen a dětí – během razií prováděných ve spolupráci s Einsatzgruppen a místními kolaboranty. V roce 1943 se rovněž podílel na veřejném oběšení civilistů v německy okupované Jugoslávii. Po válce byl Hans Isenmann zajat Sověty a souzen během kyjevského procesu v lednu 1946, často označovaného jako „kyjevský Norimberk“. Za svou roli při vraždách a mučení tisíců lidí byl odsouzen k smrti. Dne 29. ledna 1946, ve věku pouhých 23 let, byl oběšen před davem 200 000 lidí na Kalininově náměstí. Tato veřejná poprava se stala silným symbolem poválečné spravedlnosti – a poslední takovou událostí v historii Kyjeva. Jeho smrt, sledovaná přeživšími i obyvateli města, představovala tvrdé zúčtování se zločiny spáchanými na Ukrajině během holokaustu a operace Barbarossa. || Vypravěč: Luboš Novák

O příběhu: V dubnu 1941 nacistické Německo zahájilo operaci Strafgericht, invazi do Jugoslávie, která během několika dní zničila stát a odstartovala jednu z nejbrutálnějších okupací v Evropě. Následovala krutá válka proti odbojovým hnutím – a proti civilistům – vedená německými jednotkami a jejich kolaboranty po celém Balkáně. Mezi nejznámější nasazené jednotky patřila 7. dobrovolnická horská divize SS „Prinz Eugen“. Divize vznikla roku 1941 a byla tvořena převážně etnickými Němci z Jugoslávie, Maďarska a Rumunska. Rychle si získala pověst extrémní brutality. Oficiálně byla určena k boji proti partyzánům, avšak její operace se opakovaně měnily v kolektivní tresty proti civilnímu obyvatelstvu. Koncem března 1944 pod svahy hory Kamešnica v Dalmácii dosáhla tato brutalita vrcholu. Mezi 26. a 30. březnem provedly jednotky divize Prinz Eugen za podpory 369. pěší divize rozsáhlou represivní operaci. Když partyzánské jednotky ustoupily do hor, německé síly obrátily svou pomstu proti civilistům. Vesnice jako Donji Dolac, Voštane, Otok a Ruda byly systematicky napadeny. Následoval masakr civilistů – žen, dětí i starších lidí. Domy byly vypalovány, rodiny popravovány a celé komunity zničeny. Odhady uvádějí 1 500 až 3 000 obětí, což činí Kamešnicu jedním z nejhorších válečných zločinů v Dalmácii. Masakr byl po válce zmíněn i v Norimberském procesu s rukojmími jako důkaz systematických válečných zločinů. Po válce se mnozí pachatelé pokusili uprchnout. Někteří byli dopadeni a souzeni, včetně SS-Brigadeführera Augusta Schmidhubera, který byl roku 1947 popraven v Bělehradě. Jiní spravedlnosti unikli. Masakr Kamešnica zůstává připomínkou toho, jak „protipartyzánská“ válka sloužila jako zástěrka pro masové vraždy civilistů. || Vypravěč: Luboš Novák

Příběh generála Friedricha Fromma je příběhem loajality, ambicí, váhání a osudové chyby v samotném srdci nacistického Německa. Jako dlouholetý velitel Německé záložní armády (Ersatzheer) stál Fromm v centru rozsáhlého aparátu Wehrmachtu – jako administrátor, jehož rozhodnutí ovlivňovala výcvik a nasazení milionů vojáků během druhé světové války. V červenci 1944 se však zapletl do jedné z nejdramatičtějších epizod války: neúspěšného pokusu o atentát na Adolfa Hitlera, známého jako spiknutí z 20. července nebo Operace Valkýra. Tento dokument sleduje život a pád Friedricha Fromma – od disciplinovaného dělostřeleckého důstojníka Německého císařství až po jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše. Přestože nebyl nacistickým ideologem, přizpůsobil se novému režimu a rychle postupoval v kariéře, až se stal nepostradatelným pro válečné úsilí. Jeho postavení bylo klíčové pro spiklence, kteří chtěli svrhnout Hitlera. Muži jako Claus von Stauffenberg, Ludwig Beck a Henning von Tresckow potřebovali jeho autoritu k aktivaci plánu Valkýra a převzetí kontroly nad Berlínem. Fromma však definovala opatrnost a snaha o vlastní záchranu. Odpor ani plně nepodpořil, ani se proti němu otevřeně nepostavil. A když bomba ve Vlčím doupěti Hitlera nezabila, zoufale se snažil od spiklenců distancovat a nařídil okamžitou popravu Stauffenberga a jeho nejbližších spolupracovníků. Tím si však zpečetil osud. Hitler i Joseph Goebbels věřili, že se Fromm snaží umlčet svědky. Byl zatčen, souzen Lidovým soudem a v březnu 1945 popraven. Tento dokument nabízí hluboký pohled na Frommovu nejednoznačnou roli v německém odboji, jeho konflikty s osobnostmi jako Wilhelm Keitel a vnitřní boj uvnitř Wehrmachtu v posledních letech druhé světové války. || Vypravěč: Luboš Novák

Ilse Koch byla jednou z nejslavnějších ženských postav nacistického Německa a symbolem krutosti v systému koncentračních táborů Třetí říše. Byla známá jako manželka Karla Otty Kocha, velitele koncentračního tábora Buchenwald, a její jméno se stalo synonymem teroru, zneužívání a morálního rozkladu nacistické moci během druhé světové války. Narodila se roku 1906 v Drážďanech jako Ilse Köhlerová, vstoupila do NSDAP na počátku 30. let a později se provdala za ambiciózního důstojníka SS Karla Otta Kocha. Díky tomuto vztahu získala mimořádný vliv v táborovém systému, zejména v Buchenwaldu poblíž Výmaru. Ačkoli nezastávala oficiální velitelskou funkci, svědci popisovali, že uplatňovala moc nad dozorci i vězni, účastnila se trestů, ponižování a činů extrémní brutality. Přeživší ji obviňovali ze sadistického chování, bití, podněcování násilí jezdeckým bičem a vybírání vězňů k týrání. Proslavila se obviněními, že shromažďovala lidskou kůži s tetováním jako morbidní trofeje — tvrzení, která byla v poválečných procesech částečně zpochybňována, ale upevnila její pověst tzv. „Čarodějnice z Buchenwaldu“. Do jejího okruhu patřili další nechvalně známí příslušníci SS, například Hermann Florstedt a táborový lékař Waldemar Hoven. V roce 1943 byl Karl Otto Koch zatčen samotnou SS za korupci a vraždu a krátce před koncem války popraven. To však Ilse Koch nezbavilo odpovědnosti. Po porážce Německa byla zatčena americkými jednotkami a v roce 1947 souzena v dachauských procesech. Původně odsouzena na doživotí, její případ vyvolal politickou kontroverzi, která vedla k dočasnému zmírnění trestu, než německý soud opět obnovil doživotní trest. V roce 1967 ve věznici Aichach spáchala sebevraždu. Její případ zůstává jedním z nejdiskutovanějších příkladů ženské pachatelky holokaustu — ukazuje, že moc, ideologie a krutost sahaly daleko za hranice formálních velitelských struktur. || Vypravěč: Luboš Novák.

Masakr v Babím Jaru zůstává jedním z nejděsivějších zločinů druhé světové války a jednou z největších jednotlivých masových střeleb holokaustu. Na konci září 1941, krátce po německé okupaci Kyjeva, nacistické úřady využily výbuchy způsobené ustupujícími sovětskými silami jako záminku k vyhlazení židovského obyvatelstva, které ve městě zůstalo. Během dvou dnů, 29.–30. září 1941, jednotky Einsatzgruppe C, Sonderkommando 4a, německé policejní prapory a jejich pomocné jednotky zavraždily v rokli známé jako Babí Jar více než 33 771 židovských mužů, žen a dětí. Do konce okupace bylo na tomto místě zabito mezi 100 000 a 150 000 lidí – včetně Romů, sovětských válečných zajatců a ukrajinských civilistů. Masakr byl proveden s děsivou efektivitou. Obětem bylo nařízeno shromáždit se k údajné „evakuaci“, poté byly odvedeny k rokli, zbaveny svých věcí a po skupinách zastřeleny. Pouze hrstka lidí přežila, aby mohla svědčit o tom, co se stalo – mezi nimi Dina Pronicheva, jejíž svědectví zůstává jedním z nejsilnějších očitých svědectví o holokaustu na Ukrajině. Jak se průběh války začal obracet, SS se pokusila své zločiny zakrýt. V rámci operace Sonderaktion 1005 byli vězni z tábora Syrets nuceni exhumovat a spalovat těla obětí, než byli sami určeni k popravě. Několika z nich se však podařilo uprchnout a později poskytli klíčové důkazy. Po válce dostihla spravedlnost mnoho pachatelů. Dvanáct německých představitelů bylo veřejně oběšeno v Kyjevě v lednu 1946 před 200 000 diváky. Vysoce postavení velitelé – včetně Paula Blobela a Friedricha Jeckelna – byli později odsouzeni k smrti v norimberských a sovětských procesech. Dnes Babí Jar představuje symbol holokaustu ve východní Evropě a připomínku toho, jak ideologie, byrokracie a poslušnost umožnily masové vraždění. Památníky nadále uctívají oběti, i když Ukrajina čelí novým vlnám násilí. || Vypravěč: Luboš Novák

Rudolf Slánský byl jednou z nejmocnějších postav poválečného Československa – a zároveň jednou z nejtragičtějších. Tento dokument sleduje jeho cestu od mladého komunistického aktivisty v meziválečné Praze až po obávaného generálního tajemníka Komunistické strany, muže, který pomáhal utvářet politický systém, jenž ho nakonec sám zničil. Jeho příběh se odehrává na pozadí nacistické okupace Československa, zničení První republiky, sudetské krize, německé invaze a dlouhého boje československého odboje během druhé světové války. Slánský uprchl do Moskvy, kde přežil nacistické válečné zločiny, při nichž zahynula velká část jeho rodiny, a kde se zformovala jeho bezpodmínečná loajalita ke Stalinovi. Po roce 1945 se vrátil do osvobozené Prahy a stal se klíčovým organizátorem vzestupu Komunistické strany k moci. Dohlížel na propagandu, politické čistky a rozšiřování státní moci, které připravily půdu pro komunistický převrat v roce 1948. V novém komunistickém Československu – později známém jako Československá socialistická republika – stál Slánský na samotném vrcholu moci. Avšak v okamžiku největšího vlivu se logika stalinismu obrátila dovnitř. Jak Sovětský svaz prosazoval antisemitské čistky po celém východním bloku, stal se Slánský – kdysi nepostradatelný – snadno nahraditelným...

Během nacistické okupace Francie nepřicházela zrada vždy jen od uniformovaných kolaborantů nebo politických extremistů. Někdy měla podobu morální autority. Tento dokumentární film zkoumá život a zločiny Roberta Alesche, jednoho z nejnebezpečnějších nacistických kolaborantů působících v okupované Francii. Alesch se narodil v roce 1906 a byl vysvěcen jako katolický kněz. Získal si důvěru jak farníků, tak sympatizantů odboje. Jeho otevřeně protinacistická kázání a prorozenecká rétorika přesvědčily mnohé, že jde o muže svědomí. Ve skutečnosti však Robert Alesch vedl dvojí život. Do roku 1942 byl naverbován Abwehrem, vojenskou zpravodajskou službou nacistického Německa, a začal systematicky pronikat do struktur francouzského odboje. Díky své pozici a osobnímu šarmu identifikoval členy odboje, zachytával zprávy určené pro Londýn a předával klíčové informace přímo německým úřadům. Jeho zrady vedly k masovým zatýkáním, deportacím a smrti mnoha lidí. Mezi jeho oběťmi byli i členové sítě Gloria, včetně známé odbojářky Germaine Tillion, jejíž matka byla později zavražděna v koncentračním táboře Ravensbrück. Alesch se také pokusil proniknout do sítí napojených na Virginii Hall, jednu z nejefektivnějších spojeneckých agentek působících ve Francii...

Příběh Hanse Woellkeho ukazuje, jak nacistický režim spojil sport, propagandu a brutalitu do jednoho mocenského systému. Woellke, oslavovaný jako první olympijský vítěz Německa v mužské atletice na Letních olympijských hrách 1936, se stal symbolem „Nového Německa“, které chtěl Adolf Hitler předvést světu. Jeho vítězství bylo zvěčněno ve filmu Olympia režisérky Leni Riefenstahl, čímž se z něj stal národní idol a nástroj nacistické propagandy. Za obrazem disciplinovaného sportovce se však skrýval muž, který se brzy stal součástí jedné z nejbrutálnějších formací druhé světové války. Během německé okupace Sovětského svazu sloužil Woellke jako důstojník 118. praporu, jednotky, která operovala po boku nechvalně proslulé brigády Dirlewanger – jedné z nejbrutálnějších jednotek SS na východní frontě. Jejich společné operace v Bělorusku, včetně operace Hornung, vedly k ničení celých vesnic a hromadnému vraždění civilistů obviněných z pomoci sovětským partyzánům. Tyto akce si vyžádaly tisíce obětí a region trvale poznamenaly. Dne 22. března 1943 sovětští partyzáni přepadli Woellkeho konvoj poblíž vesnice Chatyň (Khatyn). Jeho smrt vyvolala brutální odvetu. Muži z brigády Dirlewanger společně s Woellkeho praporem obklíčili Chatyň, zavřeli její obyvatele – převážně ženy a děti – do stodoly, zapálili ji a každého, kdo se pokusil utéct, zastřelili...

Masakr lvovských profesorů patří k nejbolestivějším a nejcílenějším intelektuálním vraždám druhé světové války. Když nacistické Německo v červnu 1941 zahájilo invazi do Sovětského svazu, město Lvov (dnes Lvov / Lviv na Ukrajině) padlo během několika dnů. Za frontovou linií následovaly jednotky Einsatzgruppen a gestapo — realizující nacistický plán na likvidaci polské elity a zničení kulturních základů okupovaného národa. Lvov, dlouhodobě známý svými univerzitami, vědci a bohatým akademickým životem, se stal jedním z prvních cílů. Okupační úřady považovaly polské profesory, vědce, lékaře a spisovatele za potenciální vůdce odporu. V noci z 3. na 4. července 1941 zatkli němečtí důstojníci 27 profesorů z Univerzity Jana Kazimíra a Lvovské polytechniky spolu s přibližně 25 jejich manželkami, syny a členy domácností. Byli odvedeni do Bursa Abrahamowiczów a později na Wulské kopce, kde byli vyslýcháni, biti a za úsvitu popraveni. Jejich těla byla pohřbena v mělkých hrobech a později v roce 1943 exhumována a spálena, když se Němci pokusili zahladit stopy svých zločinů. Pachatelé — Schöngarth, Hans Krüger, Felix Landau, Walter Kutschmann a další — pokračovali v masových popravách po celé okupované části Polska a východní Evropy...

Josef Bühler byl jedním z nejvlivnějších administrátorů v německy okupovaném Polsku – mužem, který proměnil masové vraždy v úřední politiku a pomohl přetvořit Generální gouvernement v jednu z nejsmrtelnějších oblastí nacistické nadvlády. Původně slibný mladý právník z nábožensky založené bavorské rodiny se Bühlerův život zásadně změnil ve chvíli, kdy se dostal do blízkosti Hanse Franka, Hitlerova důvěryhodného právního poradce a pozdějšího generálního guvernéra okupovaného Polska. Jak Frank stoupal, stoupal s ním i Bühler. Po německém vpádu do Polska v září 1939 se Bühler přestěhoval do Krakova, kde se stal Frankovým nejbližším zástupcem a od roku 1940 státním tajemníkem Generálního gouvernementu. Z této pozice podepisoval dekrety, které formovaly každodenní život milionů Poláků a Židů – zpřísňoval rasové zákony, prosazoval segregaci a podílel se na organizaci deportací do ghett, pracovních táborů a vyhlazovacích zařízení. Na začátku roku 1942 už Bühler nebyl pouhým správcem okupace – stal se spolutvůrcem genocidy. Na konferenci ve Wannsee vyzýval k zahájení vyhlazování Židů právě v Generálním gouvernementu a zdůrazňoval, že „neexistují žádné dopravní problémy“, které by okamžité provedení bránily. Jeho spolupráce s SS se postupně prohlubovala a okresní guvernéři mu pravidelně zasílali zprávy o probíhajících deportacích, popravách a likvidaci celých komunit....

Masakry v Liepāji patří k nejbrutálnějším raným zločinům holokaustu v Lotyšsku. Po německém útoku na Sovětský svaz dne 22. června 1941 přinesla Einsatzgruppe A a komando Viktorse Arājse systematické vraždění do měst, jako byla Liepāja. Během několika dnů byli Židé, komunisté a další cílové skupiny loveni, zatýkáni a popravováni na plážích, v lesích a na improvizovaných popravištích. Na pobřeží Baltského moře, na pláži Šķēde, vznikly některé z nejznámějších fotografií a filmových záběrů holokaustu — obrazy dokumentující masové popravy prováděné jednotkami SS, německou policií a lotyšskými kolaboranty. Židovská komunita v Liepāji, která před válkou čítala více než 5 700 osob, byla do konce roku 1941 téměř zcela vyhlazena. Vraždy organizovali důstojníci jako Franz Walter Stahlecker, Wolfgang Kügler a Fritz Dietrich, za přímé účasti místních jednotek, včetně popravčího oddílu Arājs. Tyto zločiny byly součástí širší vyhlazovací kampaně v nacisty okupovaném Lotyšsku, včetně masakru v rižském ghettu a dalších zvěrstev páchaných Einsatzgruppe A. Pachatelé své činy ospravedlňovali ideologií nacistické SS, bojem proti „komunistům“ a údajnou ochranou „pobaltských států“, avšak jejich činy byly jednoznačnými akty genocidy a teroru...

V dubnu 1941 se Jugoslávie zhroutila pod náporem invaze mocností Osy. Německé bombardování zničilo Bělehrad, armáda se rozpadla a země byla rozdělena mezi okupanty a kolaborantské režimy. Z tohoto chaosu vzešlo několik odbojových hnutí — některá bojovala za osvobození, jiná o moc. Mezi nimi byl i Dragoljub „Draža“ Mihailović, srbský royalistický důstojník, který se stal vůdcem četnického hnutí. Četníci byli zpočátku prezentováni jako protiosová odbojová síla věrná jugoslávské monarchii, brzy se však vydali jinou cestou. Mihailović usiloval o poválečné vytvoření Velkého Srbska a věřil, že k dosažení tohoto cíle je nutné vyčkávání, selektivní spolupráce a etnické „čištění“. Ačkoli jeho jednotky občas sváděly střety s německými silami, stále více se soustředily na boj proti konkurenčním partyzánským oddílům a na terorizování civilního obyvatelstva — zejména muslimů a Chorvatů — v oblastech, které chtěly ovládnout. Během války se četnické jednotky dopouštěly masakrů, vyhánění obyvatelstva a represí vůči ne-srbskému obyvatelstvu, často v taktickém souladu s jednotkami Osy nebo místními kolaborantskými režimy...

Wilhelm Keitel byl jedním z nejvěrnějších vojenských velitelů Adolfa Hitlera a klíčovou postavou válečné mašinérie nacistického režimu. Postupně se vypracoval v řadách německé armády a v roce 1938 se stal náčelníkem Oberkommando der Wehrmacht (OKW), tedy Vrchního velení ozbrojených sil. Přestože nebyl svými kolegy příliš respektován a často byl považován za přehnaně poddajného, právě jeho bezvýhradná poslušnost z něj učinila pro Hitlera mimořádně cenného muže. Jako šéf OKW sehrál Keitel zásadní roli při plánování a provádění invazí do Polska, Francie a Sovětského svazu. Byl hluboce zapojen do vojenských strategií, které stály u základu nacistické agrese a expanze. Ještě závažnější je však skutečnost, že podepsal a prosazoval řadu zločinných rozkazů, včetně nechvalně známého „Komisařského rozkazu“, jenž povoloval popravy sovětských politických komisařů, a dekretu „Noc a mlha“, který umožňoval mizení civilistů na okupovaných územích. Keitelova loajalita k Hitlerovi zůstala neochvějná i v době, kdy narůstaly masové zločiny...

Herbert Böttcher patřil k nejbrutálnějším velitelům SS a policie působícím v Generálním gouvernementu během Holokaustu. Narodil se roku 1907 v Prökulsu (dnes Klaipėda) a rychle vystoupal v mocenských strukturách nacistického Německa. Ke NSDAP a SS vstoupil jen několik měsíců poté, co Adolf Hitler připojil Memelské území. Vystudovaný právník nevyužil své vzdělání k prosazování práva, ale k systematickému šíření teroru v okupovaném Polsku. Po německé invazi do Polska v září 1939 se stal policejním prezidentem v Kasselu a v květnu 1942 byl jmenován velitelem SS a policie v okrese Radom — jedné z nejtvrději pronásledovaných oblastí Generálního gouvernementu. Když byly desetitisíce Židů nahnány do radomských ghett, Böttcher vydával nelítostné rozkazy: pokud byl v polském domě nalezen Žid nebo zbraň, měla být celá domácnost včetně dětí popravena a majetek spálen. Tyto příkazy měly zničit solidaritu, izolovat židovské komunity a terorizovat polské obyvatelstvo k naprosté poslušnosti. V rámci Operace Reinhard — nacistického plánu na vyhlazení Židů v okupovaném Polsku — Böttcher osobně dohlížel na masové deportace z Radomi do vyhlazovacího tábora Treblinka. Jen v srpnu 1942 zorganizoval likvidaci obou ghett a poslal více než 28 000 mužů, žen a dětí na smrt...

Ernst Biberstein patřil k nejznepokojivějším postavám mezi pachateli holokaustu – byl to protestantský pastor, který se stal vysokým důstojníkem SS a Einsatzgruppen a nesl přímou odpovědnost za masové vraždy během druhé světové války. Jeho životní příběh ukazuje, jak ideologie, kariérní ambice a slepá poslušnost dokázaly proměnit vzdělaného duchovního v aktivního účastníka genocidy. Narodil se roku 1899 jako Ernst Emil Heinrich Szymanowski a vystudoval protestantskou teologii. Působil jako pastor v severním Německu. Již ve 20. letech 20. století se stal jedním z prvních duchovních, kteří vstoupili do nacistické strany, a otevřeně se snažil spojit křesťanství s nacionálním socialismem. V polovině 30. let byl naverbován do SD, zpravodajské služby SS, kde sledoval církevní představitele a duchovní považované za politicky nespolehlivé. Roku 1936 oficiálně vstoupil do SS a definitivně opustil duchovní dráhu ve prospěch nacistického bezpečnostního aparátu. Po německé invazi do Polska a následně po útoku na Sovětský svaz (operace Barbarossa) se Bibersteinova role dramaticky změnila...

Alfred Jodl patřil k nejvlivnějším vojenským důstojníkům nacistického Německa — muži, jehož strategická rozhodnutí formovala průběh druhé světové války a jehož podpisy na nechvalně proslulých rozkazech pomohly umožnit některé z nejhorších zločinů režimu. Narodil se roku 1890 a během první světové války rychle postupoval v hodnostech německé armády. Později se stal jedním z klíčových architektů Hitlerovy vojenské expanze. Jako náčelník operačního štábu Vrchního velení Wehrmachtu sehrál ústřední roli při plánování hlavních vojenských tažení, včetně invazí do Polska, Francie, Norska a Sovětského svazu. Jodlova moc sahala daleko za hranice strategie. Podílel se na přípravě a prosazování zločinných směrnic, jako byl Komisařský rozkaz a Rozkaz o komandech, které nařizovaly popravy sovětských politických komisařů a spojeneckých výsadkářů a zbavovaly je ochrany válečných zajatců. Tyto politiky přímo přispěly k masovým vraždám na východní frontě a k širšímu mechanismu nacistického teroru. Přestože byl svědkem kolapsu Německa, zůstal Jodl loajálním služebníkem režimu až do samého konce...

Masakr v Mousiotice patří k nejtragičtějším událostem nacistické okupace Řecka během druhé světové války. V létě roku 1943, kdy německé jednotky postupně upevňovaly svou moc v oblasti Epiru, zahájila 1. horská divize Wehrmachtu, známá jako divize Edelweiss, brutální represálie proti vesnicím obviněným z podpory řeckého odboje, zejména organizace EDES. Tyto zásahy byly součástí širšího vzorce německých válečných zločinů, při nichž byli civilisté svévolně označováni za „partyzány“ a celé obce ničeny pod záminkou boje proti odboji.

Dne 28. července 1944 došlo v malé černohorské vesnici Velika k jednomu z nejbrutálnějších masakrů civilního obyvatelstva během druhé světové války. V době, kdy se německé jednotky pod tlakem postupujících spojeneckých a partyzánských sil stahovaly z Balkánu, zahájily operaci Draufgänger, represivní kampaň zaměřenou na rozdrcení odporu v oblasti řeky Lim. Po porážkách v okolí Andrijevice vtrhly do Veliky jednotky 7. dobrovolnické horské divize SS „Prinz Eugen“, společně s vojáky 21. horské divize Waffen-SS „Skanderbeg“ a místními pomocnými oddíly. Během dvou hodin rozpoutaly brutální ničení. Vypalovaly domy, drancovaly majetek a vraždily celé rodiny. Zahynulo více než 428 civilistů – převážně žen, dětí a starých lidí. Přeživší později popisovali nepředstavitelné scény: batolata stahovaná z kůže zaživa, kojence zastřelené v náručí matek a rodiny upálené uvnitř vlastních domovů. Krutost masakru byla tak extrémní, že se i někteří němečtí důstojníci později pokusili potlačit interní zprávy o tom, co se stalo...

Když nacistické Německo v březnu 1939 rozvrátilo Československo, tisíce českých a slovenských vojáků uprchly do zahraničí, aby pokračovaly v boji za svobodu. Mezi vlastenci, kteří se zapojili do odboje, však byl i jeden muž, jehož loajalita se měla zlomit tím nejničivějším způsobem. Augustin Přeučil – vycvičený pilot bývalého československého letectva – se prezentoval jako odhodlaný politický uprchlík, připravený sloužit nejprve ve Francii a později ve Velké Británii. Za touto fasádou však byl již agentem gestapa, naverbovaným po nezdařeném pokusu o útěk a ochotným zradit kohokoli, kdo mu důvěřoval. V rámci Královského letectva obdržel Přeučil špatná hodnocení a byl nakonec přeřazen k výcvikové jednotce. V září 1941 však spáchal čin, který jej odhalil jako jednoho z nejproslulejších českých zrádců druhé světové války. Během zdánlivě běžného cvičného letu fingoval poruchu motoru, opustil formaci a se svým letounem Hawker Hurricane zamířil přímo do nacisty okupované Evropy. Po řízeném přistání v Belgii zradil civilisty, kteří se mu snažili pomoci – dva z nich byli později popraveni. Od této chvíle se Přeučil stal mimořádně cenným informátorem gestapa...

Utena masakr patří mezi nejbrutálnější rané zločiny holokaustu v Litvě. Když nacistické Německo 22. června 1941 zahájilo operaci Barbarossa, Litva rychle padla pod německou okupaci. Za jednotkami Wehrmachtu postupovaly Einsatzgruppen – mobilní vražedné jednotky pověřené systematickým ničením židovských komunit v Pobaltí. Mezi nimi byl i Einsatzkommando 3 pod velením důstojníka SS Joachima Hamanna, jehož pověst bezohledné efektivity z něj učinila jednoho z nejvražednějších pachatelů rané fáze holokaustu. V týdnech po vstupu německých jednotek do Uteny 26. června 1941 perzekuce rychle eskalovala. Židé byli zbaveni práv, nuceni k práci, ponižováni, biti a veřejně mučeni, zatímco jejich domovy byly označovány, rabovány a ničené. Ve spolupráci s litevskými kolaboranty začalo Hamannovo Rollkommando organizovat masové popravy v celém regionu. Dne 31. července a znovu 7. srpna byli Židé z Uteny odvedeni do nedalekého lesa Rašė, donuceni svléknout se a zastřeleni u předem vykopaných jam. Jen při těchto dvou akcích byly zavražděny stovky lidí...

V květnu 1940 se nacistické Německo s ničivou rychlostí přehnalo Francií. Francouzská armáda se zhroutila, Paříž padla a země čelila existenční krizi. Zatímco někteří Francouzi si zvolili odpor, jiní se rozhodli pro spolupráci s okupanty. Mezi nejvýraznější a nejkontroverznější postavy této cesty patřil Fernand de Brinon – novinář, politik a jeden z nejviditelnějších francouzských kolaborantů druhé světové války. Narodil se do privilegované francouzské rodiny, a ještě před válkou si vybudoval kariéru v žurnalistice a diplomacii. Již dlouho před německou invazí byl přesvědčen, že spolupráce s nacistickým Německem je nevyhnutelná, ba dokonce žádoucí. Obdivoval Adolfa Hitlera, udržoval úzké kontakty s německými představiteli a v roce 1933 se stal prvním francouzským novinářem, který s Hitlerem vedl rozhovor. Do roku 1940 se jeho názory proměnily v otevřenou podporu kolaborace. Po porážce Francie se de Brinon stal hlavním civilním prostředníkem mezi vichistickým režimem a německými okupanty v Paříži.

Milada Horáková byla jednou z nejodvážnějších politických osobností moderních československých dějin, ženou, která vzdorovala jak nacistické okupaci, tak komunistické diktatuře. Narodila se v Praze roku 1901 a vyrůstala ve společnosti formované ideály demokracie a národní nezávislosti. Jako studentka práv na Univerzitě Karlově se zapojila do hnutí za práva žen a později vstoupila do Československé strany národně socialistické, kde prosazovala sociální reformy, vzdělání a rovnost. Po nacistické okupaci Československa v roce 1939 se Horáková spolu s manželem zapojila do domácího odboje v Protektorátu Čechy a Morava. Pomáhala organizovat podpůrné sítě pro rodiny zatčených odbojářů a podílela se na ilegální činnosti proti režimu. V roce 1940 ji zatklo gestapo. Navzdory tvrdým výslechům a věznění na Pankráci, v Terezíně a v německých věznicích přežila až do osvobození v roce 1945. Po válce se Horáková vrátila do veřejného života a v roce 1946 byla zvolena do parlamentu. Komunistický převrat v roce 1948 však ukončil demokratickou vládu. Odmítla mlčet a otevřeně kritizovala rostoucí autoritářství režimu...

Masakr v Le Paradis je jedním z prvních a nejbrutálnějších válečných zločinů spáchaných Waffen-SS v západní Evropě. Dne 27. května 1940, během závěrečných dnů bitvy o Francii, byl 2. prapor Royal Norfolk Regiment obklíčen poblíž malé francouzské vesnice Le Paradis. Po hodinách tvrdých bojů bylo jejich improvizované velitelství zničeno, munice vyčerpána a mnoho vojáků zraněno. V domnění, že budou zajati jako váleční zajatci, vystoupilo 99 britských vojáků s bílou vlajkou. To, co následovalo, však nebylo zajetí, ale masakr. Pod velením SS-Hauptsturmführera Fritze Knöchleina z divize SS-Totenkopf byli britští zajatci odvedeni na blízký dvůr, postaveni ke zdi stodoly a z bezprostřední blízkosti postříleni kulomety. 97 vojáků bylo zavražděno; přežili pouze dva — William O’Callaghan a Albert Pooley, kteří se dokázali ukrýt v prasečím chlívku a několik dní se skrývali. Jejich svědectví po válce odhalilo světu tento zločin. Masakr v Le Paradis se stal symbolem brutality SS na západní frontě...

Genrich Jagoda se z chudé židovské rodiny v Ruském impériu vypracoval až na jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších mužů Sovětského svazu – stal se jedním ze zakladatelů systému Gulag, mistrem politické represe, a nakonec obětí teroru, který sám pomáhal budovat. Narodil se roku 1891 v Rybinsku a vyrůstal v prostředí formovaném podzemní revoluční činností: jeho otec, klenotník, padělal pasy pro proticarské aktivisty. Jagoda byl k radikální politice přitahován už od mládí. Nejprve se zapojil do anarchokomunistických kruhů, než byl zatčen za držení falešného pasu a poslán do vyhnanství – jeho první přímý střet s brutalitou carského práva. Po službě v hodnosti desátníka během první světové války se vrátil do Petrohradu a vstoupil do Čeky, první sovětské tajné policie. Odtud jeho kariéra prudce stoupala. Do roku 1927 fakticky řídil OGPU, potlačoval opozici vůči Stalinovi a podílel se na rozdrcení demonstrací vedených Trockým, Zinovjevem a Kameněvem. Za jeho vedení se Gulag dramaticky rozrostl a stovky tisíc lidí byly nuceny k otrocké práci v pracovních táborech...

Příběh Andrého Grandclémenta patří k nejdramatičtějším a nejtragičtějším zradám ve francouzském odboji během druhé světové války. Narodil se do respektované vojenské rodiny a zdálo se, že je předurčen k životu ve službě a disciplíně. Když Francie roku 1940 padla pod nacistickou okupaci, zpočátku podporoval režim ve Vichy, ale tvrdá realita okupace ho brzy přivedla k odboji. Do roku 1942 se stal klíčovou postavou Organisation Civile et Militaire (OCM), kde koordinoval sabotážní akce, únikové trasy, zásobovací sítě i rádiové spojení s britskou SOE v jihozápadní Francii. Pod jeho vedením se odboj v Bordeaux rychle rozrostl a stal se jedním z nejaktivnějších v regionu. Vše se změnilo v roce 1943. Po vlně německých zatýkání byl Grandclément dopaden gestapem. Tváří v tvář věznění své manželky Lucette, teroru a manipulaci zkušeného vyšetřovatele Friedricha Dohse přijal zničující dohodu. Výměnou za propuštění vězňů a zastavení dalších zatýkání vydal velké zásoby zbraní odboje a stal se dvojitým agentem...

Viliam Gerik – jeho příběh patří k nejtragičtějším a nejsložitějším případům loajality, selhání a zrady v československém odboji během druhé světové války. Narodil se roku 1920 ve Slovenském Medru a jeho život byl formován rozpadem Československa, vznikem fašistického Slovenského státu a formováním československé zahraniční armády. Poháněn touhou bojovat proti nacistickému Německu uprchl v roce 1939 ze země a po složité cestě přes několik států se připojil k československým jednotkám formovaným nejprve ve Francii a později ve Velké Británii. Gerik byl vycvičen jako radista a vybrán pro operaci ZINC, britskou výsadkovou misi zaměřenou na podporu odboje v Protektorátu Čechy a Morava. Navigační chyba však způsobila, že výsadek dopadl do nesprávné oblasti, což spustilo řetězec neštěstí. Odříznutý, vyhladovělý a dezorientovaný v Praze se Gerik rozhodl sám přihlásit policii v naději, že bude deportován domů. Místo toho však padl do rukou gestapa. Pod silným psychickým tlakem, izolovaný a zlomený, prozradil informace o misi — rozhodnutí, které z něj v očích historie proměnilo odbojáře v kolaboranta...

V červnu roku 1937 provedl Sovětský svaz jednu z nejničivějších čistek ve vojenských dějinách. Maršál Michail Tuchačevskij — kdysi oslavovaný jako nejbrilantnější stratég Rudé armády a průkopník moderní mechanizované války — byl náhle zatčen, mučen a obviněn z vedení trockistického „vojenského spiknutí“ proti Josifu Stalinovi. Během několika týdnů bylo spolu s ním zatčeno dalších sedm nejzkušenějších velitelů Sovětského svazu, donucených k falešným přiznáním a odsouzených v tajném procesu, který trval pouhých několik hodin. Jejich poprava nebyla výsledkem špionáže ani zrady, ale důsledkem Stalinovy rostoucí paranoie. Stalin, vyděšený nezávislostí a prestiží armády, spolu s NKVD zfalšoval důkazy, zinscenoval přiznání a zničil velení Rudé armády zevnitř. Během Velkého teroru bylo propuštěno nebo zatčeno více než 30 000 důstojníků, čímž byla sovětská armáda fakticky zbavena hlavy právě v okamžiku, kdy se svět blížil k válce. Následky byly katastrofální. Během Zimní války v letech 1939–1940 i během německé invaze v roce 1941 utrpěly sovětské síly obrovské ztráty, ochromené špatným velením a nezkušeností — přímým důsledkem Stalinova teroru...

Katyňský masakr patří mezi nejničivější válečné zločiny spáchané v Evropě během druhé světové války. Na jaře roku 1940, na přímý rozkaz Josifa Stalina a sovětského politbyra, provedla NKVD popravy více než 22 000 polských důstojníků, intelektuálů, policistů a státních úředníků. Tito muži padli do zajetí po sovětské invazi do východního Polska v září 1939 — invazi uskutečněné na základě tajných dodatků paktu Molotov–Ribbentrop, který rozdělil Polsko mezi nacistické Německo a Sovětský svaz. Vězni byli transportováni z táborů v Kozelsku, Starobělsku, Ostaškově a z několika věznic NKVD na popraviště v lesích u Katyně, Kalininu (dnes Tver) a Charkova. Tam byli v odhlučněných místnostech nebo v odlehlých lesích střeleni ranou do týla a pohřbeni v masových hrobech. Mezi klíčové postavy odpovědné za masakr patřili Lavrentij Berija, šéf NKVD, a Vasilij Blochin, hlavní kat, který osobně během několika týdnů zavraždil tisíce lidí. Když německé jednotky v roce 1943 masové hroby objevily, nacistická propaganda se pokusila zločin politicky zneužít. Sovětský svaz reagoval naprostým popíráním, obvinil z vražd Němce a pravdu potlačoval téměř padesát let...

Příběh Louise Collarda je příběhem radikalizace, ambicí a zrady během jedné z nejtemnějších kapitol belgických dějin. Když nacistické Německo 10. května 1940 napadlo Belgii, stát se zhroutil během necelých tří týdnů. V podmínkách okupace se nacisté silně opírali o místní kolaboranty, aby mohli prosazovat svou moc. Mezi nejoddanější patřil Louis Collard — mladý, inteligentní militant rexistického hnutí, který rychle postupoval v hierarchii fašistického hnutí. Poté, co zakladatel Léon Degrelle odešel na východní frontu, stal se Collard jednou z ústředních postav Rexu. Z kanceláří v Bruselu a Charleroi koordinoval propagandu, pomáhal verbovat informátory, spolupracoval s gestapem a SD a dohlížel na násilné represe namířené proti Židům, členům odboje a politickým odpůrcům. Jeho Brigáda B se stala nechvalně proslulou raziemi, zatýkáním a brutalitou vykonávanou na podporu nacistické okupace. V srpnu 1944, když se Němci stahovali a blížilo se osvobození Belgie, sehrál Collard rozhodující roli v jednom z nejznámějších válečných zločinů: masakru v Courcelles...

Vojenská kariéra Werner von Erdmannsdorff odráží tragickou proměnu německé armády z profesionální instituce starého císařství v nástroj nacistické expanze a teroru. Narodil se roku 1891 do saské důstojnické rodiny a vyrůstal v duchu disciplíny, loajality a bezpodmínečné poslušnosti — hodnot, které ho provázely první světovou válkou i křehkým obdobím Výmarské republiky. Když se Adolf Hitler v roce 1933 chopil moci, mnoho kariérních důstojníků, včetně Erdmannsdorffa, věřilo, že nový režim obnoví národní sílu Německa. Místo toho následoval pád do ideologické války a masové kriminality. Během invaze do Polska v roce 1939 a později během operace Barbarossa Erdmannsdorff postupoval až na velitele divize. Jeho jednotky se účastnily velkých bitev u Białystoku, Minsku a Smolenska, kde byly stovky tisíc sovětských vojáků zajaty a ponechány napospas hladu v otevřených táborech. V zimě let 1941–1942 bylo jeho velení nacistickými autoritami chváleno, za což obdržel Německý kříž ve zlatě a později Rytířský kříž. Papírové hrdinství však skrývalo brutální realitu východní fronty: vypalované vesnice, vražděné civilisty a válku definovanou rasovým vyhlazováním...

Nacisté vybudovali svůj rasový stát na základech eugeniky a selektivního rozmnožování. V prosinci 1935 vytvořila SS program Lebensborn, tzv. „Pramen života“, jehož cílem bylo zajistit, aby budoucnost Německa zaplnily děti považované za rasově čisté. Heinrich Himmler, vůdce SS, který SS chápal jako biologickou elitu Říše, si představoval novou aristokracii zrozenou z pečlivě vybraných svazků. Do programu byli přijímáni pouze ti, kteří dokázali prokázat árijský původ a dobrý zdravotní stav. Uchazeči byli prověřováni kvůli dědičným onemocněním, duševním poruchám či jakémukoli náznaku toho, co režim označoval za rasovou nečistotu. Rodinná anamnéza postižení nebo „slabosti“ mohla znamenat okamžité vyřazení. Nacisté tvrdili, že i vlastnosti jako loajalita či odvaha jsou dědičné, a snažili se je proto „vyrábět“ prostřednictvím řízeného plození. Režim vyvíjel obrovský tlak na ženy. Neprovdané matky nesly ve společnosti silné stigma, přesto je Himmler vyhledával, pokud byly považovány za rasově hodnotné. Domovy Lebensborn nabízely anonymitu, lékařskou péči a bezpečné místo k porodu pod podmínkou, že matky předají poručnictví nad dítětem SS...

Život August Schmidhuber sleduje dráhu muže formovaného chaosem poválečného Německa po první světové válce a pohlceného násilnou ideologií, která následovala. Bývalý sládek, jenž se během bouřlivých počátků Výmarské republiky přidal k jednotkám Freikorps, přijal radikální nacionalismus dlouho před nástupem nacismu k moci. V době vypuknutí druhé světové války se Schmidhuber proměnil v oddaného důstojníka SS, jehož loajalita k Hitlerovi a Říši měla ničivé důsledky pro celé území Jugoslávie. Jako velitel v rámci 7. dobrovolnické horské divize SS „Prinz Eugen“ dohlížel Schmidhuber na teroristickou kampaň během tzv. protipartyzánských operací v Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Černé Hoře. Jeho jednotky systematicky útočily na civilní obyvatelstvo, vypalovaly celé vesnice, popravovaly rodiny a prováděly hromadné represálie. V Kriva Reka bylo roku 1942 více než sto obyvatel zavřeno do kostela a zaživa upáleno. Během Operace Weiss byly zavražděny nebo deportovány tisíce dalších lidí. Masakry se pod jeho velením staly běžnou praxí, nikoli výjimkou...

Unity Valkyrie Mitford byla jednou z nejextrémnějších a nejznepokojivějších postav, které vzešly z britské aristokracie v době vzestupu nacistického Německa. Narodila se do bohaté a vlivné rodiny a vyrůstala obklopena privilegiem — ale také hlubokou osobní nejistotou. Zatímco její sestry se staly uznávanými spisovatelkami, společenskými ikonami a politickými aktivistkami, Unity zoufale hledala vlastní identitu a smysl života. Toto hledání ji zavedlo na temnou cestu k fašismu, antisemitismu, a nakonec k chorobné posedlosti Adolfem Hitlerem. Na počátku 30. let se Unity připojila k Britské unii fašistů a rychle přijala extremistickou ideologii. Návštěva Německa navždy změnila její život. Po účasti na norimberském sjezdu byla odhodlána setkat se s Hitlerem osobně. Díky mimořádné vytrvalosti se jí to podařilo — a navázala vztah, který šokoval Británii a dostal ji do nejužšího okruhu Třetí říše. Unity se s Hitlerem setkala více než stokrát, účastnila se sjezdů, elitních akcí a otevřeně chválila nacistickou ideologii...

Ilse Koch — přeživšími známá jako „Čarodějnice z Buchenwaldu“ — zůstává jednou z nejslavnějších postav nacistického systému koncentračních táborů. Narodila se roku 1906 v Drážďanech a z pozice sekretářky se vypracovala na jednu z nejobávanějších žen Třetí říše. Po vstupu do NSDAP v roce 1932 se provdala za důstojníka SS Karla Otta Kocha, velitele koncentračního tábora Sachsenhausen a později Buchenwald. V Buchenwaldu měla Ilse Koch nad vězni obrovskou moc, daleko přesahující roli manželky příslušníka SS. Přeživší vzpomínali, jak se pohybovala po táboře v provokativním oblečení, ponižovala vězně, nařizovala bití a podílela se na brutálním týrání. Její pověst se upevnila díky četným svědectvím, podle nichž vybírala tetované vězně, kteří následně mizeli — jejich kůže měla být údajně použita na stínidla lamp, obaly knih či jiné morbidní předměty. Přestože tyto pozůstatky nebyly nikdy jednoznačně nalezeny, řada svědků nezávisle na sobě popsala stejné vzorce výběru, zmizení a nalezení tetované kůže. Ilse Koch a její manžel vedli život plný korupce a přepychu. Zatímco vězni hladověli, Kochovi se obohacovali prostřednictvím zpronevěr a vydírání, což nakonec přitáhlo pozornost soudce SS Georga Konrada Morgena...

Janu Verleunovi bylo pouhých 24 let, když byl nacisty popraven za svou roli v nizozemském odboji. Narodil se v oddané katolické rodině v Amsterdamu a snil o tom, že se stane knězem a později vojákem. Během druhé světové války, když Německo v květnu 1940 napadlo Nizozemsko, sloužil v bunkru poblíž Arnhemu. Zraněný během bojů složil Bohu slib: pokud přežije, zasvětí svůj život boji za osvobození své země. Tento slib ho přivedl do samotného srdce nizozemského podzemí, kde působil pod krycími jmény jako George Devage. Přidal se ke skupině CS-6, odbojové organizaci tvořené studenty a intelektuály. Spolu s osobnostmi jako Pam Pooters a Gerrit Kastein falšoval dokumenty, pomáhal skrývat Židy a sabotoval nacistickou infrastrukturu. Podporoval také únorovou stávku roku 1941, jeden z prvních masových protestů proti deportacím Židů v nacisty okupované Evropě. Verleun se podílel na několika vysoce riskantních operacích, včetně atentátu na generála Hendrika Seyffardta, významného nacistického kolaboranta, a později i na Folkerta Posthumu. Tyto akce z něj učinily jeden z hlavních cílů německých úřadů...

Louis Renault, nejmladší ze šesti dětí v bohaté buržoazní rodině, se narodil 12. února 1877 v Paříži. Od raného věku ho fascinovala mechanika. Zatímco ostatní chlapci si hráli venku, Louis trávil hodiny tím, že si pohrával s motory, experimentoval s elektřinou a navrhoval konstrukce. V dospívání si zřídil malou dílnu v rodinném venkovském sídle v Billancourtu na okraji Paříže, kde jako posedlý upravoval motory a studoval nejnovější vývoj v automobilovém průmyslu. V prosinci 1898 Renault představil svůj první automobil, malý stroj, který nazval Voiturette. Vůz byl vybaven revoluční převodovkou s přímým pohonem, kterou si později nechal patentovat. Ve stejném měsíci předvedl její schopnosti při jízdě do strmého kopce Rue Lepic v Montmartru, na severu Paříže, a vyhrál sázku s přáteli, kteří o jeho vynálezu pochybovali. Ještě důležitější však bylo, že mu tato demonstrace přinesla přímo na místě 13 objednávek, což znamenalo skutečný začátek jeho kariéry jako výrobce. V únoru 1899 Louis oficiálně zahájil podnikání se svými bratry Marcelem a Fernandem a založil společnost Renault Frères...

Mildred Gillars se narodila jako Mildred Elizabeth Sisk 29. listopadu 1900 v Portlandu ve státě Maine v USA. Jejími rodiči byli Vincent Sisk a Mae Hewitson. Po jejich rozvodu se s matkou přestěhovala do státu Ohio, kde se Mae znovu provdala za Roberta Bruce Gillarse. Mladá Mildred přijala jeho příjmení. Neklidná a ambiciózní Mildred měla sny přesahující hranice maloměstského světa kolem ní. Studovala výtvarné umění a hudbu a doufala, že se stane herečkou. V roce 1918 nastoupila na Ohio Wesleyan University, ale nikdy ji nedokončila a v roce 1922 školu ukončila před získáním diplomu. Gillars se pak přestěhovala do New Yorku, kde pracovala v různých pomocných profesích, aby si financovala hodiny herectví. Přes veškeré odhodlání se jí však v divadle nepodařilo prosadit. Mildred to táhlo do Evropy a v roce 1929 tam odjela s matkou. Půl roku studovala ve Francii a poté se vrátila do Spojených států. V roce 1933 znovu vycestovala a nějaký čas žila v severní Africe a pak ve Francii. Nakonec se roku 1934 usadila v Německu, nedlouho poté, co se Adolf Hitler v lednu 1933 chopil moci...

Lavrentij Pavlovič Berija patřil k nejvíce obávaným a nejmocnějším postavám v dějinách Sovětského svazu. Pocházel ze skromných poměrů v Gruzii a jeho kariéra věrně odrážela proměnu SSSR v totalitní stát pod vládou Josifa Stalina. Jako šéf NKVD, sovětské tajné policie, se Berija stal symbolem politických represí, masových zatýkání a systematického státního násilí. Tento dokument zkoumá život a odkaz muže, který se stal architektem teroru napříč sovětským impériem. Berijova raná kariéra byla spojena s potlačováním nacionalistických hnutí na Kavkaze a s těsným spojením se Stalinem. Jeho bezohledná efektivita během Velké čistky, při níž byly statisíce lidí zatčeny nebo popraveny, mu zajistila důvěru sovětského vedení. Po nahrazení Nikolaje Ježova v čele NKVD v roce 1938 Berija dohlížel na reorganizaci tajné policie — teror však neskončil. Pod jeho velením byly deportovány celé národy, včetně Poláků, Čečenců a krymských Tatarů. Jedním z Berijových nejznámějších zločinů byla jeho role v katyňském masakru, při němž bylo zavražděno více než 20 000 polských důstojníků a intelektuálů...

Peter Kürten, známý v historii jako Upír z Düsseldorfu, patřil k nejděsivějším zločincům počátku 20. století. Narodil se v roce 1883 do násilnické a chudé rodiny a vyrůstal v prostředí poznamenaném brutalitou, alkoholismem a krutostí. Tato raná traumata hluboce ovlivnila jeho osobnost a už v dospívání začal krást, napadat lidi a dopouštět se znepokojivých sadistických činů. Po několika pobytech ve vězení a krátké, neúspěšné službě v císařské německé armádě se Kürten vrátil do civilního života otužený a nebezpečnější než kdy dřív. Během 20. let 20. století, kdy se Německo potýkalo s politickým chaosem, nezaměstnaností a sociální nestabilitou Výmarské republiky, dokázal nenápadně splynout s okolím — navenek žil jako ženatý a spořádaný muž, zatímco v soukromí pěstoval násilné fantazie. Mezi lety 1929 a 1930 zachvátila Düsseldorf vlna strachu, když sérii brutálních vražd a útoků nedokázala policie vysvětlit a veřejnost byla paralyzována hrůzou. Kürten si vybíral ženy, muže i děti; jeho metody sahaly od škrcení přes bodání až po žhářství.

Vznik Arājs Kommando představuje jednu z nejtemnějších kapitol holokaustu v Pobaltí během druhé světové války. V červenci 1941, když nacistické Německo po zahájení Operace Barbarossa postupovalo do Lotyšska, vytvořil se po zhroucení sovětské moci smrtící mocenský vakuum.

Wallis Simpson zůstává jednou z nejkontroverznějších žen dvacátého století – postavou, jejíž soukromá rozhodnutí se střetla s globální politikou v jednom z nejnebezpečnějších okamžiků moderních dějin. Narodila se roku 1896 jako Bessie Wallis Warfieldová a z poměrně skromných poměrů se propracovala do nejvyšších kruhů britské společnosti, kde její elegance, ambice a komplikovaný osobní život vyvolávaly obdiv i podezření. Její vztah s Eduardem, princem z Walesu – pozdějším králem Eduardem VIII. – otřásl samotnými základy britské monarchie, a nakonec vedl k jeho abdikaci v roce 1936. To, co začalo jako soukromý románek, se proměnilo v ústavní krizi, která šokovala celý svět. Tím však příběh neskončil. Na konci třicátých let, kdy se Evropa rychle blížila k válce, se Wallis a Eduard pohybovali v diplomatických a společenských kruzích, které zahrnovaly i vlivné osobnosti nacistického Německa. Zvěsti o setkáních s Joachimem von Ribbentropem, obvinění z tajných vazeb a spekulace o jejích politických sympatiích živily kontroverze po celá desetiletí...

Druhá světová válka začala 1. září 1939, kdy Německo napadlo Polsko. V následujících měsících Adolf Hitler obrátil svou pozornost na západ. 10. května 1940 německé síly zaútočily na Belgii, Nizozemsko a Francii v koordinovaném tažení. Během několika týdnů padlo Nizozemsko, Belgie se vzdala 28. května a koncem června byla poražena i Francie. Západní Evropa se tak ocitla pod Hitlerovou kontrolou a Belgie byla podrobena tvrdé německé okupaci. Kapitulace Belgie vytvořila mocenské vakuum, které rychle zaplnili zástupci Německa. Král Leopold III. zůstal v zemi v domácím vězení, zatímco belgická vláda uprchla do Londýna a vytvořila exilovou vládu. V Bruselu se usadila německá vojenská správa, která vládla společně s belgickou státní správou. Od prvních dnů okupace začaly německé úřady přetvářet belgickou společnost. Zakázaly politické svobody, cenzurovaly tisk a uvalily přísná omezení. Mezi nejvíce postižené patřili belgičtí Židé, kterých bylo mezi 65 000 a 70 000. Většinou se jednalo o přistěhovalce nebo uprchlíky bez státní příslušnosti z Polska, kteří po první světové válce hledali bezpečí v Belgii. Jejich naděje na útočiště se rychle rozplynuly. Němci zavedli protižidovská nařízení, zabavovali podniky a majetek, vylučovali Židy z veřejného života a postupně je vyčleňovali ze společnosti...

Jméno Vidkun Quisling se stalo synonymem zrady, ale jeho cesta k neslavné pověsti začala dávno před německou invazí do Norska v dubnu 1940. Původně slibný vojenský důstojník a humanitární pracovník, který spolupracoval s polárním badatelem Fridtjofem Nansenem, se Quisling postupně proměnil v radikálního nacionalistu přesvědčeného, že parlamentní demokracie oslabuje jeho zemi. Ve 30. letech založil vlastní krajně pravicové hnutí Nasjonal Samling, částečně inspirované německým nacismem, zaměřené na autoritářskou vládu, antikomunismus a extrémní nacionalismus. Když nacistické Německo zaútočilo na Norsko 9. dubna 1940, Quisling učinil svůj nejznámější krok: spěchal do rozhlasové stanice v Oslu, prohlásil se ministerským předsedou a vyzval k ukončení odporu. Norové ho ignorovali, král se od něj distancoval a německé úřady ho dočasně odsunuly stranou. Jeho loajalita k Adolfu Hitlerovi z něj však učinila užitečný nástroj a v roce 1942 se stal předsedou kolaborantské vlády pod německou okupací...

Roland Freisler patřil k nejobávanějším postavám nacistického Německa během druhé světové války — soudce, který proměnil právo ve zbraň a soudní síně v divadelní scény ponížení, zastrašování a smrti. Narodil se roku 1893 a svou kariéru zahájil jako ambiciózní právník. Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 se však rychle stal jedním z nejbezohlednějších architektů právního systému režimu. Jeho vzestup se zrychlil poté, co byl jmenován státním tajemníkem na Říšském ministerstvu spravedlnosti, kde se podílel na přetvoření německého právního řádu v nástroj diktatury. Roku 1942 dosáhl Freisler vrcholu moci, když jej Adolf Hitler jmenoval předsedou nechvalně proslulého Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof), instituce vytvořené k potlačení odporu a likvidaci politických nepřátel. Pod Freislerovým vedením soud vynesl více než 5 000 trestů smrti, často po procesech trvajících jen několik minut. Ve svém typickém krvavě červeném taláru křičel na obžalované, zesměšňoval jejich původ a zcela jim upíral možnost skutečné obhajoby...

Mandel Szkolnikoff se narodil 28. ledna 1895 v malém městečku Šarkovščina, v dnešním Bělorusku, které bylo tehdy součástí Ruské říše. Městečko mělo převážně židovské obyvatelstvo a leželo asi sto kilometrů od dnešní Litvy. Předpokládá se, že Szkolnikoff byl karaita, příslušník sekty odklánějící se od hlavního proudu v židovství – rabínského judaismu, ale jeho přesná náboženská identita zůstává nejasná. V carském Rusku byli karaité často klasifikováni odděleně a obvykle se antisemitské zákony týkaly ostatních židovských komunit. Szkolnikoff pravděpodobně pocházel z prosperující obchodnické rodiny. Jeho otec Azjik pracoval v textilním obchodě a když byl Mandel ještě dítě, rodina se přestěhovala do Litvy a později do Moskvy, kde žili ve velkém měšťanském domě. V roce 1916 již Szkolnikoff pracoval jako velkoobchodník s látkami pro carskou ruskou armádu. Po bolševické revoluci v listopadu 1917 krátce pokračoval v dodávkách pro nově vzniklou Rudou armádu. Jak však komunistický režim upevňoval svou moc, Szkolnikoff se rozhodl uprchnout ze země spolu se svou rodinou...

Na podzim roku 1939, kdy nacistické Německo utahovalo svou kontrolu nad okupovaným Polskem, se lesy u vesnice Palmiry staly tichým svědkem jedné z nejvíce systematických kampaní politických vražd prováděných během druhé světové války. Stovky mužů a žen — politici, profesoři, sportovci, novináři, učitelé, kněží a členové polského podzemí — byly odváženy z přeplněných varšavských věznic pod záminkou převozu. Místo toho byli zavlečeni do lesa, postaveni na okraj předem vykopaných jam a v naprostém utajení zastřeleni. Mezi lety 1939 a 1941 bylo tímto způsobem popraveno téměř 1 700 lidí. Palmiry se staly jedním z nejznámějších míst hromadných poprav v okupovaném Polsku — místem, kde se naplno odhalil skutečný cíl nacistické okupační politiky: zničení polské elity a umlčení jakéhokoli potenciálního odporu. Oběti pocházely ze všech oblastí kulturního, politického i společenského života — šlo o promyšlený pokus zbavit národ těch, kteří by mohli vést, inspirovat nebo organizovat odpor...

Johann Baptist Reichhart se narodil 29. dubna 1893 v malé osadě Wichenbach poblíž města Wörth an der Donau, které bylo tehdy součástí Německé říše. Jeho rodina měla jedinečné a ponuré povolání. Již osm generací před ním pracovali jeho předkové jako popravčí. Byla to práce, která Reichhartovy izolovala od společnosti, ale také jim zajišťovala obživu a určitý oficiální status, který měl jen málokdo. V roce 1902, když Johannovi nebylo ani 10 let, mu zemřel otec a na jeho výchovu zůstala jen matka. Po absolvování základní školy se vyučil řezníkem. Když v létě 1914 vypukla první světová válka, byl odveden do německé armády a sloužil jako voják. Stejně jako mnoho jiných mladých mužů jeho generace zažil hrůzy zákopové války, ale přežil a byl svědkem zániku Německé říše. Po skončení války v roce 1918 se Německo stalo republikou. Stará monarchie zmizela a nová demokratická Výmarská republika se potýkala s hospodářskou krizí, politickým násilím a ztrátou národní hrdosti. Reichhart se vrátil do civilního života a pokusil se provozovat řeznictví. Oženil se a měl tři děti. Na počátku 20. let však hyperinflace a hospodářská krize zničily nespočet malých podniků a on nebyl výjimkou. Neschopný uživit se, hledal jiné způsoby, jak podporovat svou rodinu...

Pierre Firmin Pucheu se narodil 27. června 1899 v malém francouzském městečku Beaumont-sur-Oise, ležícím severně od Paříže. Jeho otec provozoval malou krejčovskou dílnu a očekával, že jeho syn půjde v jeho stopách, ale chlapcova bystrost mu vynesla stipendium na proslulé École Normale Supérieure v Paříži. V roce 1924 se Pucheu oženil s Jacqueline Saintenoy, dcerou renomovaného bruselského architekta Paula Saintenoye. Manželství přineslo 4 děti a mladá rodina se rozhodla žít ve francouzském hlavním městě. Paříž ve 20. letech 20. století byla stále plná naděje na poválečnou obnovu a ačkoli Pucheu studoval po boku budoucích spisovatelů, jako byli Robert Brasillach a Jean-Paul Sartre, brzy dospěl k závěru, že síla myšlenek nespočívá pouze v knihách. Jeho představivost upoutalo řinčení nových strojů, ruch burzy a naděje, že průmysl může pozvednout národy z úpadku. Po absolvování studia se obrátil k obchodu s ocelí, nastoupil do firmy, která nakupovala rudu z Lotrinska a uhlí z Porúří, a za překvapivě krátkou dobu se stal řídící silou Cartel d'Acier, jednoho z největších ocelářských monopolů ve Francii...

Druhá tanková divize SS Das Reich, dislokovaná v jižní Francii, dostala rozkaz přesunout se na sever země, aby posílila frontu, protože na venkově narůstal chaos a Hitlerovi generálové se obávali povstání ve Francii. Místo toho, aby se vydala přímo do Normandie, strávila několik dní brutálními operacemi ve vnitrozemí. Jejím úkolem bylo obnovit pořádek a terorizovat civilisty, aby se podřídili. Odbojáři byli pronásledováni a civilisté podezřelí z napomáhání odboji byli mučeni a zastřeleni. Města byla vypleněna a vypálena. Divize se stala nechvalně známou pro svou krutost. Její postup byl pomalý, promyšlený a krvavý. Její nadřízení chtěli ukázat, že každá vesnice podporující odboj za to zaplatí krví. 2. tanková divize SS Das Reich nebyla jen vojenskou jednotkou, ale také nástrojem teroru. Mnozí z jejích důstojníků byli od mládí indoktrinováni nacistickou ideologií. Divize se ve východní Evropě již proslavila masakry v desítkách vesnic a měst – taktikou podobnou té, kterou použila ve Francii v roce 1944. 8. června tohoto roku, dva dny po vylodění Spojenců, vydal velitel německé armády na západě, Generalfeldmarschall Gerd von Rundstedt, rozkaz rozdrtit odpor rychlou a nemilosrdnou iniciativou a vyjádřil očekávání, že velká operace proti gangům v jižní Francii – jak nazýval odbojáře – bude provedena tvrdě a bez shovívavosti...

Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Karlsbadu, dnešních Karlových Varech, tehdy součásti Rakouska-Uherska. Jeho otec Heinrich byl učitel na základní škole a zapálený německý nacionalista, který svého syna vedl k pochopení německého nacionalistického hnutí. Když bylo Karlovi 9 nebo 10 let, při hře s ostatními dětmi byl zasažen kamenem přímo do oka. Když 28. července 1914 začala první světová válka, bylo Frankovi 16 let. Pokusil se narukovat do rakousko-uherské armády, ale byl odmítnut kvůli slepotě pravého oka způsobené zmíněným zraněním. Přestože se mu lékaři v roce 1918 dlouho snažili oko zachránit, nakonec mu ho museli vyoperovat a nahradit skleněným. V říjnu 1918 vyhlásila Československá národní rada v Praze nezávislost Československa. 50 % československého obyvatelstva tvořili Češi. Němci tvořili 22 a Slováci 16 %. Karl Hermann Frank byl sudetský Němec, což bylo označení pro etnické Němce žijící v československém pohraničí, a stal se z něj krajně zapálený zastánce připojení Sudet, kde žil, k Německu. V roce 1919 vstoupil do Německé sociálně demokratické strany dělnické, protofašistické strany Němců v Československu...

Otto Moll patřil k nejbrutálnějším příslušníkům SS, kteří sloužili v Auschwitz-Birkenau. Jeho jméno se stalo synonymem sadismu, teroru a průmyslově organizované vraždy. Původně vyučený zahradník vstoupil Moll ve 30. letech do SS a rychle postupoval v systému koncentračních táborů, kde krutost nebyla výjimkou, ale kvalifikací. V Osvětimi se stal hlavním dozorcem krematorií a později ohnišť v Birkenau. Přeživší ho opakovaně označovali za jednoho z nejhorších pachatelů v celém táboře. Moll se přímo podílel na selekcích, hromadných popravách a spalování těl obětí a často jednal osobně, nikoli jen prostřednictvím rozkazů. Svědci vzpomínali, že denně týral vězně, prováděl popravy za drobné přestupky a vraždění považoval za běžnou pracovní rutinu. Během deportací maďarských Židů v roce 1944 dohlížel na likvidaci desítek tisíc obětí ve chvíli, kdy plynové komory nestačily tempu vyhlazování. Vedle krematorií byla vyhloubena otevřená ohniště, kde byla těla spalována pod širým nebem. Vězni zařazení do jednotek Sonderkommando později vypověděli, že Moll tyto operace osobně řídil a zabíjel každého, kdo kladl odpor nebo vyčerpáním zkolaboval...

Gerrit Willem Kastein se narodil 25. června 1910 v nizozemském městě Zutphen. Jako dítě byl Gerrit bystrý a vážný. Pilně studoval a po dokončení všeobecného vzdělání se rozhodl věnovat svůj život medicíně. Studium lékařství zahájil na univerzitě v Groningenu a později pokračoval v německém Heidelbergu a nizozemském Leidenu, kde v roce 1937 získal diplom. Během pobytu v Německu se Kastein seznámil s Němkou jménem Elisabeth Sachse. Vzali se a měli spolu dvě děti. Kasteinova kariéra neurologa ho nejprve zavedla do Leidenu a poté do Haagu. Ještě před začátkem druhé světové války ho jeho přesvědčení přivedlo do veřejného života. Nejprve vstoupil do socialistické strany a později se stal členem Komunistické strany Nizozemska. Psal články do stranického časopisu, přednášel o nebezpečích fašismu a také vedl kampaň proti rasismu. Nebyl aktivní pouze jako spisovatel, ale také proti nacismu aktivně bojoval. Pomáhal tajně vyvádět komunisty z nacistického Německa a v roce 1936, kdy vypukla španělská občanská válka, odjel do Španělska...

Marie Restituta Kafková se narodila jako Helena Kafková 1. května 1894 v Husovicích u Brna, tehdy části Rakouska-Uherska. Byla jedním ze sedmi dětí obuvníka Antona Kafky a jeho ženy Marie Stehlíkové. Když jí byly dva roky, rodina se přestěhovala do Vídně. V 15 letech se chtěla stát řádovou sestrou, ale rodiče byli proti, a tak se v 17 letech stala prodavačkou v obchodě s tabákem. Dva roky jako prodavačka cigaret a tabáku poznávala lidi a jejich potřeby, a čím více naslouchala druhým, tím více chtěla být nápomocná, zejména nemocným. A tak se v říjnu 1913 i přes nesouhlas rodičů stala zdravotní sestrou v městské nemocnici ve vídeňské čtvrti Lainz. Při práci zdravotní sestry se Kafková seznámila s členkami františkánského řádu Sester křesťanské lásky a následujícího roku, ve svých 20 letech, vstoupila do jejich kongregace. Helena dostala řeholní jméno Marie Restituta, podle mučednice Restituty ze 4. století. Po ukončení noviciátu a složení řeholních slibů v kongregaci se Marie vrátila k práci v nemocnici v Lainzu. Stala se z ní vysoce kvalifikovaná sálová sestra, která proslula silou vůle, smyslem pro legraci i péčí o nemocné a chudé. Pro její tvrdohlavost lidé Marii nazývali „sestra Resoluta“, tedy rozhodná...

Poté, co se 6. června 1944 vylodily jednotky západních Spojenců na plážích Normandie a zahájily dlouho plánovanou ofenzívu v západní Evropě, postupovaly přes Francii a Benelux, bojovaly s opevněnými německými silami a osvobozovaly jedno okupované území za druhým. Při postupu na německém území odhalili spojenečtí vojáci skutečný rozsah nacistických zvěrstev. V táborech jako Buchenwald, Mauthausen a Dachau našli masové hroby, plynové komory a přeživší na pokraji smrti – děsivé důkazy holokaustu. Nacisté zavraždili odhadem šest milionů Židů v celé Evropě v rámci státem organizované genocidní kampaně, která zahrnovala deportace, nucené práce a industrializované masové vraždění ve vyhlazovacích táborech jako Osvětim, Treblinka a Sobibor. Na jaře 1945 se nacistické Německo hroutilo jak na východě, tak na západě. Jeho dopravní systémy byly paralyzovány, města ležela v troskách a velitelé wehrmachtu, německých ozbrojených sil, začali ignorovat Hitlerovy zoufalé rozkazy bojovat do posledního muže. Mnozí se místo toho snažili kapitulovat Američanům nebo Britům v naději, že se nedostanou do rukou Sovětů. Němečtí vojáci ve velkých počtech skládali zbraně, často bez odporu...

Stepan Bandera se narodil 1. ledna 1909 v ukrajinské vesnici Staryj Uhryniv, která byla tehdy součástí Rakousko-Uherska. Vyrůstal v rodině řeckokatolického kněze v období měnících se hranic, narůstajícího nacionalismu a bojů. Jako mladý muž se připojil k Ukrajinské vojenské organizaci a později se stal prominentní postavou v Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), kde se v roce 1940 vypracoval až na vůdce její radikálnější frakce OUN-B. Bandera se ve své ideologii zaměřoval na dosažení ukrajinské nezávislosti prostřednictvím boje a násilného odstranění neukrajinských občanů. Druhá světová válka začala 1. září 1939 a Banderova OUN-B dala přednost akci před vyjednáváním. Bandera vybudoval síť stoupenců připravených sabotovat, vraždit a šířit propagandu. V roce 1941, s podporou vojenské rozvědky nacistického Německa, Bandera zorganizoval týmy, které se po německé invazi v červnu 1941 infiltrovaly do Sověty okupované Ukrajiny. Cílem těchto jednotek bylo zřídit místní ukrajinské úřady pod kontrolou OUN-B. V červnu 1941, když německé jednotky vstoupily do Lvova, vyhlásili vůdci OUN vytvoření ukrajinského státu...

Karel Čurda se narodil 10. října 1911 v malé jihočeské vesnici Nová Hlína, která byla tehdy součástí Rakousko-Uherska. Jeho otec František Čurda se živil jako dělník, zatímco jeho matka Rozálie Čurdová vedla skromnou domácnost a starala se o šest dětí. Karel, nejmladší z rodiny, chodil na místní obecnou školu a později několik let do měšťanské školy. Peněz moc nebylo, a tak ještě jako dospívající vzal do ruky zednické kladivo a pracoval na místních stavbách. V meziválečném Československu nabízela vojenská služba chudým venkovským mladíkům postel, teplé jídlo a malý plat. V roce 1933 vstoupil Čurda do 29. pěšího pluku československé armády. Bavil ho výcvik, dobře střílel na střelnici a navštěvoval kurzy pro poddůstojníky. V roce 1936 se stal zástupcem velitele čety v poddůstojnické škole. Čurdovi se dařilo dobře, ale situace v Evropě a zejména v Československu se měnila...

Edmund Heines se narodil 21. července 1897 v Mnichově, který byl tehdy součástí Německého císařství. Jeho matka Helene Martha Heines sloužila jako služebná v domácnosti a jeho otec Edmund von Parish se pohyboval v prostředí hamburských obchodníků. Protože jeho rodiče nebyli manželé, byla Edmundova výchova poznamenána určitými společenskými stigmaty. Navzdory těmto problémům se mu podařilo získat vzdělání na místní střední škole a nakonec se během první světové války dobrovolně přihlásil do německé armády. Během války byl nasazen na západní frontě. V roce 1915 utrpěl těžké zranění hlavy, po kterém se musel nějakou dobu zotavovat. Byl oceněn za statečnost a oddanost ve službě, obdržel vojenská vyznamenání jako Železný kříž 1. a 2. třídy a v roce 1918 dosáhl hodnosti poručíka v záloze. Po pádu německé říše a podepsání příměří v listopadu 1918 se Německo ocitlo v politickém a hospodářském chaosu. Mnoho bývalých vojáků pociťovalo rozčarování z nově vzniklé Německé republiky a hledalo uplatnění v různých polovojenských skupinách, které se objevovaly po celé zemi. Jednou z nich byl Freikorps Roßbach, ke kterému se připojil i Edmund Heines...

Harold Cole se narodil 24. ledna 1906 v Londýně a vyrůstal v Hoxtonu, chudinské čtvrti v londýnském East Endu. Jeho otec Albert byl nekvalifikovaný dělník, který bojoval v první světové válce a padl v boji. Jeho matka Alice Ann Godfrey bývala služebnou, ale později se provdala za muže jménem Thomas Mason, jehož příjmení Harold pak použil jako pseudonym, když byl na útěku ve Francii. Od raného věku projevoval Harold Cole talent pro podvody. Ve čtrnácti letech opustil školu a brzy se dal na zločineckou dráhu. Byl vysoký, pohledný a vždy elegantně oblečený, a tak si navzdory svému dělnickému původu vytvořil image kultivovaného Angličana z vyšší společnosti. V dospělosti se stal pro policii známým podvodníkem a defraudantem. Často se vydával za britského vojenského důstojníka a pomocí falešných identit obíral lidi o peníze nebo z nich lákal laskavosti. Jeho šarm a zjevná sebejistota mu umožňovaly snadno manipulovat s lidmi v jeho okolí, zejména se ženami, které využíval, kdykoli se mu to hodilo...

Kurt Ferdinand Friedrich Hermann von Schleicher se narodil 7. dubna 1882 v městečku Brandenburg an der Havel, které bylo tehdy součástí Německé říše. Jeho otec byl pruský důstojník a vojenská tradice byla v rodině hluboce zakořeněna. Ve věku pouhých 14 let začal Kurt studovat na vojenské škole pro budoucí důstojníky, kde navázal první kontakty se spolužáky, kteří se později dostali k moci, jako byl například Oskar von Hindenburg a Erich von Manstein. V roce 1900 byl jmenován Leutnantem a v roce 1909 byl povýšen na Oberleutnanta – tedy do hodnosti odpovídající prvnímu poručíkovi v americké armádě. Ve stejném roce byl vybrán ke studiu na prestižní vojenské akademii v Berlíně, kde se setkal s Franzem von Papenem, mužem, který se později stal jeho politickým spojencem i rivalem. V roce 1913 vstoupil Schleicher do německého generálního štábu a byl povýšen na Hauptmanna, kapitána. Během první světové války, která trvala od 28. července 1914 do 11. listopadu 1918, sloužil u vrchního velení armády a později se stal náčelníkem štábu 237. divize na východní frontě. Bylo to jediné období, které strávil v blízkosti frontové linie. Schleicher nebyl velitelem na bojišti. Jeho skutečně silné stránky se skrývaly v zázemí...