Olina Táborská

Neměli bychom nikomu věřit lži o důvodech vpádu Ruska na Ukrajinu, ani o vzniku Majdanu, ani když je šíří vlivní lidé. Tedy, pokud je europoslanec za SPD Ivan David vlivná osoba.

Člověk má někdy pocit, že se na něj svět vykašlal, že nezvládá, že je toho na něj moc. Tohle snad někdy prožil každý. Jsou ovšem i takoví, kteří se z takové krize nikdy nedostali.

Pomohl jim stát. Tedy vláda. Nabídla jim pomoc v tom, co zemi a její obyvatele hodně trápilo. Nedostatek bytů. Zákonem rozpoutala stavební boom.

To si takhle řeknete, že se na sklonku života /doufám, že snad ne/ zajedete do míst, kde jste zapustili kořeny, ale osud vám je přetrhal, a vyberete si pro vás vhodný termín.

Už jsem to zažila, brzy uplyne přesně polovina mého života bez svobody a polovina s ní. Ve které jsem se líp bavila?

Každý z nás má své zkušenosti z cestování vlakem, autobusem, tramvají, trolejbusem, ale i letadlem či lodí. Někdy je to povětšinou snesitelné, někdy naopak.

Kamarádka jednou týdně uklízela ve vile rodiny, která si svérázně užívá lehce nabytých peněz. „Nikdo nebyl doma, mohla jsem aspoň nahlas nadávat,“ smála se, když mi o této zkušenosti vyprávěla.

Z toho, co si lidé přáli ve svém životě udělat a neudělali, lze vytvořit tzv. Desatero. Některá přání se zdají být tak dosažitelná, a přece si je nakonec jen málokdo splní.

Horoskopy vnímáme spíš jako něco pro pobavení. Vařit podle nich znamená vařit s tím, co zrovna roste, kvete, zraje, co je jednoduše po ruce.

Člověk staršího věku si může tak trochu užívat něco, co mu prý mladší generace závidí. Jde o vzpomínky na léta šedesátá a devadesátá.

Lezly mi na nervy projevy rodičů v amerických filmech: „Mám tě rád, mám tě ráda.“ Jde do školy a rodič za ním volá totéž. Smála jsem se tomu, připadalo mi to povrchní, ale už vím, že je to důležité.

Kdo je nyní naštvaný, kdo má pocit, že se má špatně, ať se na ten seriál podívá. Opravdu stojí za to vidět ho. Možná jsem zapomněli a to není dobře…To opravdu vůbec není dobře.

Tak co, jdete nakupovat jogurty, tvaroh a odtučněné mléko? Začínáte běhat, cvičit, učit se jazyky? Nechci vás odrazovat, ale mám zkušenost, že v půlce ledna vás to přestane bavit.

Před Vánocemi i po nich jsem na sociálních sítích četla hodně stížností, jak těžké bude a bylo přežít večer, který má být nejkrásnější v roce, s těmi, s nimiž si nerozumíme.

Každý rok si většina těch, kdo se v domácnosti nejvíc podílí na přípravě Vánoc, říká - letos to nebudu přehánět. Omezím pečení, nákupy, úklid. No, jedna věc je předsevzetí, druhá jeho plnění.

Bohatým, kteří přispívají na dobročinnost, vyplácejí odměny zaměstnancům, sponzorují bohulibé akce, se říká filantropové. Společnost je potřebuje, oni potřebují ji. Bez ní by své miliardy nevydělali.

Svoji mámu miluju, ale znám i její chyby. Vždy jsem si říkala, že je nesmím dělat, až budu mít vztah. Jenže znáte to, geny. Ty jsem sice nezapřela, ale na rozdíl od mámy si umím leccos přiznat.

Jsou dárky a dárky. Některé oslní v okamžiku darování, ale druhý den už se o nich moc neví. Jiné v první chvíli možná nenadchnou, zato na ně bude obdarovaný vzpomínat celý život.

„Nebaví mě kupování dárků, předem vím, že se netrefím. Je to pro mě vlastně trauma a dávat peníze je mi hloupé. To není žádný dárek, to je jen splněná povinnost,“ řeklo mi několik lidí.

Včera měli novináři, sociální sítě, fanoušci i odpůrci vlády, koalice, ODS, Pirátů žně. Postaral se jim o ně sám premiér způsobem, jakým se ve vládě zbavil Ivana Bartoše.

Jsou okamžiky, které člověku nezmizí z paměti nikdy. Každý si jistě vybaví nějaký zásadní moment, který ho ohromením na několik vteřin zastavil.

Narození dítěte. Matka se nad miminkem rozplývá blahem, otec omdlévá, byl-li u porodu, prarodiče dojetím nenacházejí slov. Haló, hledači štěstí, to je přece ono!

V srpnu slaví svátek hodně lidí s pěknými jmény: Dominik, Kristián, Lada, Roman, Zuzana, Klára, Alena, Alan, Hana, Petra, Helena, Johana, Sandra, Bartoloměj, Evelína, Pavlína.

Umíte naslouchat? Docela vzácnost. Chce to nejen zájem, ale také respekt k tomu, co říká protějšek.

Už si nedávám do nového roku předsevzetí, naučila jsem se žít ze dne na den. V osobním životě není co rekapitulovat. Leda by někoho zajímalo, že jsem si udržela všechny vztahy a nikomu neublížila.

Už dávno nikomu nepřeju „Šťastné a veselé.“ Volím jiná slova. Klidné, spokojené, ničím nerušené. Pro některé lidi to vůbec nemusí být oblíbené svátky a je třeba to respektovat.

Pro praktikující křesťany to nebude nic nového, ale my, ateisté, rádi poznáme tradici a zjistíme, proč zdobíme adventní věnec, kupujeme adventní kalendář, nebo proč se v adventním čase nemáme brát.

Příliš často ve dnech adventu slýchám: „Vánoce nemusím.“ „Zrušil/a bych je.“ Jak se ovšem svátky přibližují, začnou se na ně těšit i tihle jejich odpírači. Mají prostě své kouzlo.

Třicet čtyři let od dvou týdnů, kdy jsem vystála dolík proti Melantrichu a prošla se stávkujícími ČKD Prahou, stojí za vzpomínku. Poslouchám a čtu různé názory, pár podnětů by tedy bylo.

Někdo tomu říká zásadovost, jiný věrnost, další umanutost anebo blbost. Lpět na jednom muži, který o mě nestojí, snad dokážu jen já, a tak přistupuji na to poslední hodnocení.

Jak jsem slyšela, tak jsem sepsala. Jsem prostě sběratelka příběhů a už dávno vím, že to, co nabízí život, nikdo nevymyslí, věřím, že ani umělá inteligence.

„Chcete se mít dobře? Tak pro to něco dělejte.“ (Petr Šimůnek, šéfredaktor Forbes) Když se ti děje něco, co nechceš, odmítni to. Prostě to jen odmítni.

Byla to dlouhá volební noc. Nepamatuji, že bychom prožívali jiné slovenské volby jako tyhle. Ale my víme, o co tentokrát šlo. Válka na Ukrajině a vědomí, že se Robert Fico v kampani podbízel Putinovi.

Mám na Slovensku rodinu i hodně přátel, a tak si dovoluji trochu popřemýšlet o nadcházejících volbách v této malé velké zemi, jak se Slovenská republika prezentuje ve světě.

„Napiš o tom, jak je fajn být single,“ požádala mě kamarádka, která si tento stav náramně užívá a diví se, proč někomu připadá divná. „Co je na tom, že jsem šťastná po svém?“ zlobí se.

Prožila jsem půl života v minulém století, pamatuji i vpád vojsk Varšavské smlouvy do naší země, několik měsíců se snažící žít svobodněji.

Zajímalo by mě, kdo tvoří texty, jež firmy posílají zákazníkům poté, co u nich něco koupí. Ještě víc bych stála o odpověď, kolik lidí na to naskočí, tedy jak je pro obchod tato práce efektivní.

V zemích, které se brání agresorům, chodí bojovat i ženy. Např. v Izraeli je dvouletá vojenská povinnost i pro ně. Tento text jsem tedy napsala spíš symbolicky. Téma mi leželo v hlavě dlouhá léta.

Když je člověk single a chce se s někým seznámit, má jet na dovolenou sám, nebo s kamarádem či kamarádkou? Od jisté doby doporučuji: Zbavte se zábran a jeďte sami.

V 90. letech jsem pracovala jako novinářka. Na to období se nedá zapomenout. Každý den přinesl nějaké překvapení nebo dobrodružství.

Když nás opanuje strach, jakýkoli, nejen strach ze smrti, přestáváme být svobodnými lidmi a stáváme se rukojmími strachu.

Taky jsem tchyně. Po vyslechnutí tohoto příběhu si ještě víc hlídám chování vůči snaše. Píšu v první osobě tak, jak mi o svém vztahu s tchyní Jana vyprávěla.

Kolikrát vyslovíme slovo láska, aniž doopravdy tušíme jeho obsah. Dlouho jsem myslela, že vím, co obnáší.

Ještě mi není ani třicet a už jsem rozvedená. Bydlím ve vsi, kde se prý nikdo nerozvádí, a když, tak minimálně a ještě se to tutlá. Každý rozvedený je prý rodinný vyvrhel, dělá ostudu a vůbec.

Tato povídka vznikla z vyprávění emigranta, který se vrátil domů a kvůli neznalosti poměrů si poněkud zkomplikoval život.

Povídka z knihy, která mi brzy vyjde. Je o tom, že každý člověk má právo na život a na bezpodmínečnou lásku. Vypravěč svého příběhu to ví, vědí to i ostatní?

Opozice se v těchto dnech dožaduje pozornosti svých frustrovaných voličů a hraje jim na city rétorickým dokazováním lásky k důchodcům.