P. S Odstupem

Při poslední návštěvě Prahy jsem si na hlavním nádraží všimla oznámení, které mě přimělo začít pátrat. Obsluhovaná úschovna zavazadel má podle něj skončit už na konci července. Jenže zjistit, co bude dál, se ukázalo překvapivě obtížné.

Jednu květnovou neděli jsme se s tátou rozhodli pro nový pokus o cestu z Lázní Kynžvart do Mariánských Lázní. Vloni jsme někde špatně odbočili, takže jsme šli jinou trasou, než jsme zamýšleli. Do cíle jsme sice dorazili, jen oklikou.

Z Bečova za minerálními prameny jsem letos nešla poprvé, ale jubilejní 50. ročník jsem si nemohla nechat ujít.

Co má společného velbloud s Plzní? Překvapivě celkem dost. A přesto se najdou lidé, které tu překvapí nebo dokonce i pohorší.

Debata kolem koncesionářských poplatků dostala nový impuls ve chvíli, kdy Václav Moravec oznámil vlastní nedělní pořad vysílaný ve stejném čase jako Česká televize.

Zapomenuté mapy, schované výhledy a déšť přicházející v tu nejméně vhodnou chvíli. Některá pravidla výletů nikdo nikdy nesepsal – a přesto je zná skoro každý.

Lvi, makakové Šorl a Minda, finanční problémy i tragédie. Příběh plzeňské zoo nezačal na Lochotíně, ale v Doudlevcích u Radbůzy.

„Přispějete na nemocné děti?“ Kdo z nás tuto větu nikdy u pokladny neslyšel? Máme povinnost přispívat finančně? Nebo záleží na jednotlivci, jak a komu bude pomáhat?

Proč lidem tolik vadí, že se potomci herců stávají také herci? Vždyť to není jediný obor, ve kterém se to děje. Nebo se mi to jen zdá, protože jsou prostě víc na očích?