Památník Lidice

Vesnička Lejčkov se nachází ve zvlněné krajině Českomoravské vrchoviny, na samé hranici okresů Tábor a Pelhřimov. Samostatnou obcí se Lejčkov stal roku 1941, kdy zde bylo 15 stavení, v nichž žilo 97 obyvatel. V oblasti působilo od konce roku 1944 několik partyzánských skupin, které v posledních týdnech války především napadaly ustupující německé jednotky. Osmého května 1945 táhly po strategické silnici mezi Táborem a Pelhřimovem kolony ustupujících jednotek SS, wehrmachtu i německého civilního obyvatelstva. Následující den už byla komunikace téměř neprůjezdná. Již tak napjatou atmosféru dramaticky vyostřily nečekané výstřely, které okamžitě přešly v neřízenou ostrou palbu. Němci stříleli do prchajících civilistů i na jednotlivá lejčkovská stavení, která začala hořet, plameny pak postupně zachvátily další domy. Vyděšení obyvatelé se snažili ukrýt ve sklepích, z nichž je však záhy vyhnal hustý dým. Poté, co vyběhli ven před dům, se několik z nich stalo obětí pokračující německé palby. Řádění nacistů, které obcí v kolonách neustále projížděli, skončilo toho dne až ve večerních hodinách. Skutečná příčina této tragédie zůstává dodnes nevyjasněna, neboť se mnohdy rozchází informace z dobových pramenů a svědectví pamětníků. První teorie hovoří o tom, že vypalování Lejčkova a vraždění civilistů začaly poté, co na chaoticky ustupující Němce spustili z lesa palbu partyzáni. Druhá tvrdí, že střelbu mezi sebou zahájili – ať už náhodně, či záměrně – příslušníci SS a wehrmachtu ve snaze prorazit si cestu ucpanou silnicí. Svou roli bohužel sehrál i fakt, že v důsledku všeobecného nadšení z blížícího se konce války zapomněli lidé na opatrnost a leckdy přímo z bezprostřední blízkosti sledovali, jak po strategicky důležité komunikaci prchají německé jednotky směrem na západ. Lejčkovský masakr, jeden z posledních na našem území za 2. světové války, si vyžádal celkem 24 obětí a několik zraněných. Zničeno bylo 8 stavení, mnohé další byly vážně poškozeny. Zdevastovanou část Lejčkova se po roce 1945 podařilo znovu vystavět i díky výtěžku z veřejné sbírky. Pachatelé vražedného útoku nebyli nikdy potrestáni.

Obec ležící v okrese Praha-východ je dnes díky stejnojmennému jezeru známá jako oblíbená rekreační oblast. Mnoho lidí však již netuší, že i zde, v posledních hodinách 2. světové války, panoval všeobecný strach o život, nejistota a opět hořely domy nevinných civilistů. Dne 7. května 1945 ráno došlo v oblasti k přestřelce mezi povstalci a německými jednotkami. Při ní zahynul Ladislav Čermák a ztráty utrpěla i německá strana. V nočních hodinách 8. května vnikli nacisté do obce a začali zapalovat domy, nedotčeno zůstalo pouhých 8 stavení. Z obav věcí příštích se většina místních obyvatel rychle ukryla v blízkém okolí. Němečtí vojáci pátrali po partyzánech a při tom rabovali, zapalovali domy, usedlosti a zemědělské budovy. Časně zrána ze vsi odtáhli i s několika zajatými rukojmími, které však naštěstí po dvou dnech propustili. Do Konětop však později dorazila další německá jednotka. Během tohoto přepadení již nebyly zapalovány další domy, ale o život přišel František Svoboda z č. p. 59. Nacisté ho zastřelili poté, co u něj nalezli náboj do pušky. Oběť Ladislava Čermáka a Františka Svobody ze samého závěru války dodnes připomínají malé pomníčky…

Malá obec na Vysočině s pouhou necelou stovkou obyvatel dnes stojí v jiných místech než kdysi, trochu stranou, podél železnice… Před 80 lety tu v důsledku euforie vyvolané zprávami o blížícím se konci války propuklo 5. května 1945 odzbrojování příslušníků německého strážního oddílu, do něhož se zapojilo i několik obyvatel okolních vesnic. Mnozí z účastníků této živelné akce tehdy bohužel vůbec nebrali v potaz, že nedaleký Pelhřimov pořád zůstává pod kontrolou jednotky SS, jíž velel Walter Hauck, válečný zločinec a vrah, později přezdívaný „Krvavý Walter“… V podvečer se jednotka SS skutečně objevila v Leskovicích. Nacisté zapalovali domy, zatýkali a vraždili. V nastalé panice lidé prchali do okolních lesů a polí. Rodiny se většinou roztrhaly a každý člen se ve zmatku ukryl, kde se dalo. Řádění nacistů si toho dne vyžádalo 8 obětí. Časně z rána 6. května 1945 se několik obyvatel přepadené vsi odvážilo opustit úkryt a vydat se zpět do svých domovů, aby tam obstarali hospodářství. V to brzké ráno se však vrátila i pelhřimovská jednotka SS… Němci obklíčili vesnici a systematicky postupovali dům od domu, které vyrabovali a zapálili, muže většinou zavraždili, ženy s dětmi shromažďovali do skupin. Některým se podařilo se štěstím skrýt či uprchnout, jinde byla nesmírně trýznivým způsobem vyvražděna přímo celá rodina. Naživu ještě stále zůstávala skupina zajatců tvořená ženami, dětmi a několika muži, ačkoliv i pro ni byl nejspíše připraven nesmírně krutý konec. Zpráva o leskovické tragédii se rychle rozšířila po celém okolí. Na pomoc obci, kde jako smyslů zbavení řádili příslušníci SS, vyrazili příslušníci revolučního národního výboru z Pacova posílení po domluvě s velitelem německé posádky o skupinu vojáků wehrmachtu. Posléze se k nim přidali ještě místní hasiči a řada civilistů. Příjezd pacovského wehrmachtu do Leskovic pak skutečně zabránil dalšímu rabování a vypalování obce a zachránil životy mnoha jejích občanů. Po dvoudenním řádění jednotky SS zůstalo v Leskovicích 25 mrtvých. Někteří byli před zastřelením ještě mučeni, znásilněni či upáleni. Nejmladší obětí se stal třináctiletý chlapec. Zcela vypáleno bylo 31 domů. Velitel SS jednotky Walter Hauck, strůjce tohoto odporného zločinu, spravedlivému trestu unikl. Vykonán na něm nebyl ani trest smrti vynesený ve Francii za vraždu více než osmi desítek lidí u severofrancouzské vesnice Ascq. Zemřel v Německu v roce 2006.

Malá obec v okrese Olomouc, dnešní část obce Luká, se po Mnichovské dohodě a záboru pohraničního území Československa ocitla nedaleko hranic Hitlerova Německa. Od nacistické okupace v březnu 1939 zde probíhala odbojová činnost a v oblasti působila jedna z vůbec prvních partyzánských skupin v protektorátu. Aktivní odpor místních obyvatel trvající po celou dobu 2. světové války nacisté trestali krutými represáliemi a popravami. Javoříčko se stalo v polovině února 1945 jednou ze základen partyzánské skupiny Jermak-Fursenko, což se jí o necelé tři měsíce stalo bohužel také osudným. S blížícím se koncem války a s ním spojeným rostoucím pocitem neohroženosti přestávali být partyzáni dostatečně opatrní a po Javoříčku se volně pohybovali i přes den, čímž vystavovali místní obyvatele velkému nebezpečí. Začátkem dubna 1945 už byla jejich přítomnost v obci dobře známa. Partyzány přiměla z Javoříčka odejít až tragická událost, k níž došlo v noci z 9. na 10. dubna 1945 ve zdejší myslivně. Tu obývala manželka uprchlého nacisty Hilda Victorová se svými dvěma dětmi, která se za války snažila svým spoluobčanům pomáhat a partyzáni si zde dokonce zřídili jeden ze svých úkrytů. Oné noci ji s oběma dětmi zastřelil opilý ruský partyzán Litviško, který následně hájovnu zapálil a zavraždil další čtyři osoby. Čtyři dny před koncem války, 4. května 1945, zůstali po střetu SS komanda s partyzány u javoříčského mostu tři mrtví nacisté, z toho dva ruští příslušníci SS. O osudu obce tak bylo rozhodnuto. V ranních hodinách 5. května bylo Javoříčko obklíčeno více než dvěma stovkami vojáků. Ze stájí byl vyhnán dobytek, stavení byla zapálena, ženy a děti musely obec opustit. Nacisté toho dne zavraždili 38 místních mužů. Nejmladšímu z nich bylo 15, nejstaršímu 76 let…

Těsně před koncem 2. světové války se na samotě Vařákovy paseky dočasně usadili partyzáni ze skupiny Jana Žižky. V té době si však v okolních kopcích budovaly vysílací a pozorovací stanice i ustupující nacistické oddíly a 1. května 1945 přišlo až do Vařákových pasek několik německých vojáků. Došlo ke vzájemné přestřelce, při níž byl zabit jeden z partyzánů a jeden nacistický voják, jehož smrt se Němci rozhodli krutě pomstít. Z deseti stavení, které tehdy v osadě stály, jich osm vypálili, místní obyvatelé zajali a následně dlouze krutě vyslýchali. Díky prosbám německé farské hospodyně Aurélie Ludwigové byly později propuštěny matky s dětmi, zbývající čtyři zajatci však již bohužel takové štěstí neměli… Karla Vařáka, Jana Polčáka, Františka Žáka a Růženu Šopovou Němci nejprve mučili a poté chladnokrevně zastřelili. Od roku 1950 na Vařákových pasekách již nikdo nežil a poslední ze zdejších chalup byla v roce 1961 zbořena. Na někdejší horskou osadu, která se stala další obětí nacistického řádění na konci 2. světové války, tak upomíná pouze zbudovaný památník věnovaný všem jejich obětem.

Obyvatelé malé hanácké obce Přestavlky, která se nachází nedaleko Olomouce, se do protinacistického odboje zapojili již brzy po německé okupaci. Ve zdejších hustých lesích našla vhodný úkryt také partyzánská skupina Juraj. Ta se ve vsi zdržovala od začátku dubna 1945 a pořádala odsud své výpady. Koncem měsíce partyzáni odešli a zůstat zde měli jen dva sovětští parašutisté. Přestavlčtí, kteří byli zapojeni do oboje, se však s partyzány nadále scházeli v místním hostinci. Jedna z takových schůzek měla proběhnout i v noci z 30. dubna na 1. května 1945. Díky činnosti konfidentů se však informace o jejím konání dostala až k nacistům, kteří se rozhodli odbojáře zlikvidovat. Před půlnocí zahájili palbu do oken hostince, který následně zapálili. Během svého nočního řádění zapálili dalších pět stavení, loupili a bohužel i vraždili... Když v časných ranních hodinách konečně odtáhli, zůstalo na křižovatce u hostince bezvládně ležet sedm nevinných obětí. Z hořícího hostince se jen zázrakem podařilo uprchnout manželce majitele s jejich dvěma dětmi…

Malou obec na Vsetínsku postihl o pouhé čtyři dny později podobný osud jako nedalekou Ploštinu. V ranních hodinách 23. dubna 1945 vesnici obklíčilo zhruba šest stovek nacistických vojáků se psy. Většinu obyvatel Prlova odvlekli do místního hostince, kde je do odpoledních hodin mučili a pokoušeli se z nich dostat přiznání o spolupráci s partyzány. Aby nebylo slyšet křik vyslýchaných, nechali před hospodou stát nákladní auto se spuštěným motorem. Nacisté obec vydrancovali a domy zapálili. Do hořících domů nahnali vesničany, které obvinili z podpory partyzánů a poté do nich začali střílet ze samopalů. Vypáleno bylo osm usedlostí, v nichž uhořelo patnáct lidí, celkem si prlovská tragédie vyžádala životy třiadvaceti osob. Jedním z přímých organizátorů útoku na Prlov i Ploštinu byl Walter Pawlofski – příslušník SS a nadřízený Kurta Wernera Tuttera, velitele speciální stíhací jednotky „Josef“. Rodák z Bruntálska vystudoval v Praze filozofii a než se stal nacistickým zločincem a vrahem, působil jako učitel. I jeho válečná minulost byla vysokým představitelům komunistického Československa dobře známa, přesto nikdy nepožádali Německo o právní pomoc a nepředali tamním úřadům doklady o jeho zločinech. Pawlofski nebyl nikdy potrestán a pokojně dožil v německém Mnichově…

Nikdy nebyla jednoduchým místem pro život. Pár dní před koncem 2. světové války se tu navíc odehrála zvěrstva, která jako noční můra pronásledovala všechny přeživší. Devatenáctý duben 1945, předvečer Hitlerových narozenin – den, kdy hořela Ploština… Speciální stíhací jednotka „Josef“ pod velením českého Němce Kurta Wernera Tuttera, která byla složena z českých a slovenských Němců a Slováků, měla toho dne za úkol pochytat všechny partyzány a jejich pomocníky v pasekářské oblasti v předhůří Vizovických vrchů. Už po cestě vojáci zatýkali každého, na koho narazili, drancovali, ničili vše, co jim přišlo pod ruku... Osada Ploština pak byla obklíčena tak rychle a překvapivě, že lidé ani nestihli utéct do okolních lesů. Vojáci se svým příchodem okamžitě zahájili výslechy, po nichž začali zapalovat jednotlivé usedlosti. Z deseti chalup zůstaly stát dvě. Uložený rozkaz vojáci svědomitě splnili. Zavraždili třiadvacet mužů a jednu ženu. Partyzán z nich ale nebyl ani jeden. Ploština zmizela z mapy a lidé ještě dlouho po masakru nacházeli na spáleništi zbytky těl nevinných obětí. Ploština byla zrazena celkem třikrát. Poprvé ji zradili čeští udavači, podruhé partyzáni a potřetí komunistická Státní bezpečnost, která pomohla viníkům uniknout trestu. Trestné výpravy do osady se zúčastnili čeští konfidenti Oldřich Baťa a František Machů. Nacisty vodili od chalupy k chalupě a nechyběli ani u výslechů. Všechny pasekáře ochotně usvědčovali ze spolupráce s partyzány, která však především spočívala v pouhém poskytnutí úkrytu a obživy. Když po zuby ozbrojená nacistická jednotka následně masakrovala bezbranné vesničany, partyzáni vše jen pozorovali ze zalesněného vrchu Klášťov nad osadou... Vysocí představitelé Československa na vyšetření ploštinské tragédie nikdy neměli skutečný zájem – válečný zločinec Kurt Werner Tutter, rodák z pražského Smíchova, se totiž po válce stal agentem Státní bezpečnosti. „Nemůže snad být větší absurdity než fakt, že komunistický režim, který postavil boj proti nacismu na piedestal své propagandy a hlasitě vykřikoval do světa své odhodlání potrestat jeho zločiny, kryl a dlouhá léta využíval služeb jednoho z těchto zločinců.“ (z knihy Luďka Navary „Smrt si říká „Tutter. Nacistický vrah ve službách StB“). Nezapomínejme! Foto: ČT24

Tragický příběh moravské vísky ležící nedaleko Olomouce započal 18. dubna 1945. Pod záminkou, že místní obyvatelé spolupracují s partyzány, přepadli Zákřov ozbrojení ruští kozáci v nacistických službách v doprovodu dvou příslušníků gestapa. Během svého řádění zatýkali, rabovali a zapálili statek Františka Švarce. Devatenáct zajatců, mezi nimiž byli muži a chlapci od šestnácti do pětačtyřiceti let, dlouhé hodiny bestiálně mučili, a poté odvezli do lesa u dnes již zaniklé osady Kyjanice. Jednoho po druhém dovedli k malé chatě, v níž již byla připravena hromada dřeva, a na místě zastřelili. Chatu se všemi oběťmi zapálili a když oheň dohořel, německá hraniční policie spáleniště rozhrabala a zaházela hlínou. K místu tragédie se podle vzpomínek pamětníků až do konce války nesměl nikdo přiblížit. Zavraždění chlapci a muži tak byli pohřbeni až 14. května 1945, kdy byly jejich ostatky přesunuty do jedné rakve a uloženy do společného hrobu v Tršicích. Mezi oběťmi masakru v Zákřově byl i židovský mladík Otto Wolf, který ve svém deníku popsal život rodiny ukrývající se tři roky před německými nacisty. Poslední zápis v deníku, který bývá přirovnáván k deníku Anne Frankové, pochází ze 13. dubna 1945. Následující týdny po Ottově zatčení pokračovala v záznamech jeho sestra Felicitas: „Jsme z toho všichni tak zničeni, co bude nyní. (…) Jeden před druhým zatajujeme slzy a velkou bolest a tesknotu, kterou máme. Tatínek hrozně naříká a pláče, stále máme ho co uklidňovat. Odpoledne, než jsem přišla od O., si byl nařezat trochu chvojí pod nás do stánku a vzpomínal, že to byla vždycky Otíkova práce, a tak se při tom rozlítostnil, že přišel zpět k mamince a byl tak slabý, že nemohl ani mluvit a dýchat.“ Do konce 2. světové války zbývalo již jen několik posledních dnů, avšak tragické události v Zákřově nebyly zdaleka poslední…. Foto: archiv Svatavy Kubíkové/Paměť národa

V Leskovci u Vsetína stál mlýn Jana Juříčka, jenž zde žil se svou manželkou Františkou a dětmi Janem, Františkou a Marií. Před koncem roku 1944 začali mlýn využívat partyzáni z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky a vzniklo zde odbojové středisko, které propojovalo oblast Javorníků, Vizovicka a Hošťálkovska. Pod mlýnem se nacházel tajný bunkr, který partyzánům sloužil jako skladiště zbraní a materiálu, lazaret i úkryt pro vysílačku. Své cenné věci zde ale uchovávala i mlynářská rodina Juříčkova a Josef Sousedík – vsetínský odbojář, továrník a vynálezce. Informace o dění v Juříčkově mlýně bohužel nezůstaly gestapu dlouho utajeny. V noci na 3. dubna 1945 usedlost obklíčili příslušníci vsetínského, zlínského a brněnského gestapa. Rodina Juříčkova byla vyvlečena z mlýna a podrobena brutálnímu výslechu. Do okna bunkru Němci vystřelili pancéřovou pěstí a následně proběhla přestřelka s partyzány. Tři z nich zahynuli a dvěma se podařilo z hořícího mlýna jako zázrakem uniknout. Mlynáře Juříčka s manželkou i oběma dcerami Němci zastřelili a jejich těla vhodili do plamenů hořící usedlosti. Nejstarší syn přišel o život v hořícím bunkru. Řádění nacistů přežil ošetřovatel raněných partyzánů Agapitus Oldřich Bláha z vizovického špitálu, kterého nacisté po výslechu odvezli do koncentračního tábora v Mirošově u Plzně. Dramatické a tragické události, které se zde odehrály, připomínají dodnes trosky zničeného mlýna, památník a zastavení naučné stezky. Foto: www.jurickuvmlyn.cz

Jednou z obcí, které s Lidicemi či Ležáky spojuje podobný tragický osud, je i Český Malín na Volyni, který v roce 1871 založili čeští vystěhovalci z Lounska, Žatecka a Rakovnicka. Následující rok po vyhlazení Lidic, 13. července 1943, zde německé oddíly zavraždily 104 mužů, 161 žen a 105 dětí. Kromě malínských přišli o život i další 4 Češi z okolních obcí, kteří zde zrovna pobývali a 132 Ukrajinců a 26 Poláků. Popelem lehlo 68 domů a 223 stodol. Po 2. světové válce se mnoho volyňských Čechů vrátilo do země svých předků. Část z nich se usadila i v okolí obce Frankštát u Šumperka, která byla v roce 1947 přejmenovaná na Nový Malín. Osudem spřízněná obec, nazývaná též “Lidice volyňských Čechů”, tu stále žije v srdcích místních obyvatel. O osm set kilometrů dál na západ, než původně stála, ale ŽIJE!

V bývalé kamenické osadě Ležáky stávalo před druhou světovou válkou pouhých devět stavení, v nichž žilo padesát čtyři obyvatel. Po okupaci Československa zde působila místní odbojová organizace Čenda a od ledna 1942 paraskupina SILVER A vyslaná z Londýna s vysílačkou Libuše. Statečnost ležáckých obyvatel se stala jedním z nejvýznamnějších symbolů hrdinství a odhodlání nepodvolit se nacistické okupaci a zvůli. Přesně dva týdny po vyhlazení Lidic byly dne 24. června 1942 vypáleny i Ležáky. Domy byly vyrabovány a srovnány se zemí. Muži a ženy byli zastřeleni v Pardubicích, děti byly zavražděny v plynových autech v Chelmnu. Ležáckou tragédii přežily pouze dvě holčičky, sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy, které nacisté vybrali k poněmčení...

Středočeská ves, jejíž jméno se v červnu 1942 rozletělo do celého světa. Zločin, jenž byl na jejích obyvatelích spáchán, se stal jedním ze symbolů válečných hrůz – 10. června 1942 zde němečtí nacisté zastřelili 173 mužů, ženy byly odtrženy od svých dětí a zavlečeny do koncentračních táborů. Dalších 26 obyvatel Lidic bylo 16. června 1942 zavražděno na střelnici v Praze-Kobylisích. Lidická tragédie si vyžádala životy celkem 192 mužů, 60 žen a 82 dětí, které byly 2. července 1942 zavražděny v Chełmnu. Vesnice měla navždy zmizet z mapy – byla do základů vypálena a srovnána se zemí.

Slyšeli jste o zpravodajsko-sabotážní skupině Tři králové? Pojďme si ji prostřednictvím Minuty z historie představit.

Dnešní Minuta z historie ukončuje kapitolu československých legií v Rusku a mapuje změny po Brestlitevském míru.

V této Minutě z historie se budeme věnovat bitvě u Zborova, do které se zapojily i československé legie. Bitva si vyžádala životy 167 mužů a více než 900 vojáků bylo zraněno.

Jak se radikalizovali českoslovenští legionáři, jaká byla ruská reakce, a kolik neuvěřitelné síly v sobě čs. bojovníci našli, se dozvíte v dnešním dílu Minuty z historie.

V dnešní minutě z historie navážeme na formování České družiny a představíme si vznik Česko-Slováckého pluku.

Po prázdninách pokračujeme dalším dílem Minuty z historie na téma Československé legie v Rusku - Formování České družiny.

Posláním Památníku Lidice je péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejích občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů. Areál Lidic byl prohlášen kulturní památkou 3. března 1962, 16. srpna 1995 byl nařízením vlády prohlášen za národní kulturní památku.

První světová válka byla oficiálně ukončena mírovými dohodami. Jaké to byly a co bylo jejich obsahem se dozvíte v dnešní Minutě z historie. Náš pořad bude na prázdniny přerušen, ve vysílání budeme pokračovat opět v září.

V prosinci 1917 byla zahájena mírová jednání mezi Ústředními mocnostmi a Ruskem, která vyústila v podpis Brestlitevského míru v březnu 1918. Ten ukončil boje na východní frontě. Do vyjednávání o míru mezi Ústředními mocnostmi a Dohodou se zapojil i americký prezident Woodrow Wilson. Jak jednání probíhala vám prozradíme v dnešní minutě z historie.

V devátém dílu seriálu Minuta z historie vám představíme Josefa Gabčíka.

Další video ze série minidokumentů „Minuta z historie“, tentokrát Vám představíme Jana Kubiše.

Jak se k moci dostává totalitární režim názorně ukazuje dnešní díl Minuty z historie na příkladu ruského bolševismu.

Západní fronta první světové války. Píše se rok 1917. Centrální mocnosti mají vyčerpané hospodářské zdroje a obyvatelstvo se začíná bouřit. Následuje vyhlášení neomezené ponorkové války Německem, což zapříčiňuje vstup USA do války. Pojďme se ale na celou situaci podívat pěkně popořádku...

Velká říjnová revoluce iniciovaná bolševiky v čele s Vladimirem Iljičem Leninem a Lvem Davidovičem Trockijem předznamenala konec bojů na východní frontě. Pojďme si okolnosti, které bolševické revoluci předcházely, připomenout dnešním dílem Minuty z historie.

Dnešní díl seriálu Minuta z historie vám popíše roli Ruska během první světové války.

V uplynulých týdnech jsme se zabývali západní a východní frontou první světové války. Bojišť však bylo o mnoho více. Alespoň některé si představíme v dnešním dílu Minuty z historie.

Na východní frontě první světové války proti sobě bojovaly Rusko a Rakousko-Uhersko. Jaká byla strategie boje a proč se Německo dostalo do sporu s Rakouskem-Uherskem se dozvíte v dnešní Minutě z historie.

Bitva, která si během první světové války vyžádala nejvíce obětí. Trvala téměř pět měsíců a byly v ní poprvé užity tanky. Tak lze ve zkratce charakterizovat Bitvu na řece Sommě. Jaký byl její výsledek a kolik lidských životů si vyžádala se dozvíte v dnešním dílu Minuty z historie.

Jednou z největších bitev na západní frontě první světové války byla bitva u Verdunu. Vyžádala si statisíce zbytečných obětí. Proč? To se dozvíte v této Minutě z historie.

Co byl Schlieffenův plán? A jaká byla strategie boje na západní frontě první světové války? Odpovědi hledejte v dnešní dílu Minuta z historie.

K samostatnému Československu vedla trnitá cesta, kterou diplomaticky vyšlapal Tomáš Garrigue Masaryk. Inicioval memorandum Independent Bohemia a veřejně vyhlásil odboj českého národa proti habsburské monarchii. Více o jeho vyjednávání se dozvíte v dnešní Minutě z historie...

Najít spojence českého národa v zahraničí – to byl jasný úkol, který si stanovil Tomáš Garrigue Masaryk, když v roce 1914 odjížděl. S kým vyjednával a proč nakonec za hranicemi zůstal? Toto a mnohem více se dozvíte v dnešní Minutě z historie.

V dnešním dílu seriálu Minuta z historie se věnujeme politickým poměrům v průběhu první světové války. Antimilitarismus se neodpouštěl...

Každá válka přináší bolestné změny do života lidí, nejinak tomu bylo i ve válce první světové. Zrušení základních ústavních práv, popravy, perzekuce a teror... Jak se začátek války podepsal na české společnosti se dozvíte v dnešní Minutě z historie.

Proč měli Češi pověst "nespolehlivého" národa, když byli zároveň statečnými a houževnatými bojovníky? Odpovědi hledejte v dnešním dílu Minuty z historie.

Kdo komu vypověděl válku...? To se dozvíte v druhé části dílu věnovaného vypuknutí první světové války.

28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Stalo se tak po neúspěšném vyjednávání o vyšetřování atentátu na srbském území a vydání atentátníků.

Záminkou 1. světové války byl atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť spáchaný v Sarajevu dne 28. června 1914. pamatniklidice #minutazhistorie #zaminkaválky

V novém roce opět navazujeme na úspěšný projekt minidokumentů Minuta z historie. Letos se budeme věnovat širšímu okruhu témat. Vraťme se teď do roku 1914 a začněme náš příběh 1. světovou válkou. #pamatniklidice #minutazhistorie #predzvestvalky

Lidice jsou dnes pod sněhem, tolik ho před Vánocemi nebylo už dlouho... Se sněhovou nadílkou v předválečných Lidicích se však nemůže rovnat. Pojďte se s námi před koncem roku chvíli zastavit a zavzpomínat na zimu ve starých Lidicích...

Rozkaz zněl jasně: „Obec Lidice srovnat se zemí a vymazat z mapy!"

Život dvaaosmdesáti lidických dětí vyhasl v plynových vozech v polském Chelmnu nad Nerrem. Bestiální vražda bezbranných dětí byla vrcholem zrůdnosti nacistického režimu. Vzpomínku na tuto tragédii přináší dnešní #minutazhistorie

Korespondenční lístky měly navodit zdání, že jsou děti živy a zdrávy. Krutá pravda vyšla najevo o mnoho let později. Když byla psaní doručena do schránek adresátů, děti již byly mrtvé…

V továrně v polské Lodži byly děti rozděleny - sedm z nich vybráno na převýchovu a ostatních osmdesát jedna posláno na smrt do plynových vozů v Chelmnu nad Nerrem. Více se dozvíte v tomto dílu minidokumentu #minutazhistorie.

Vražda lidických dětí je nejohavnějším zločinem ze všech, které nacisté na Lidicích spáchali. Dnešní #minutazhistorie pojednává o transportu lidických dětí do továrny v polské Lodži, o počátku jejich cesty smrti...

Některé z nich útrapy nepřežily. I druhá část minidokumentu #minutazhistorie se věnuje jejich těžkým osudům.

Některé z nich útrapy nepřežily. Dnešní první část minidokumentu #minutazhistorie vás seznámí s jejich osudy. Příští týden zveřejníme pokračování.

Druhý díl minidokumentu #minutazhistorie věnovaný osudu těhotných lidických žen a jejich dětí uvádíme v říjnu 2022, tedy osmdesát let od okamžiku, kdy byly lidické ženy, u kterých bylo těhotenství zjištěno dodatečně až v ravensbrückém koncentračním táboře, převezeny do ústavu v Dykově ulici v Praze.

Nacistické běsnění zasáhlo i ty úplně nejbezbrannější - ještě nenarozené děti. Jejich smutným osudům jsou věnovány dva díly minidokumentu #minutazhistorie.

Emocionálně nejvypjatější událost lidické tragédie připomene tato Minuta z historie.

V této Minutě z historie pokračuje boj parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici s nacistickou přesilou...

Více se dozvíte v Minutě z historie.

Dnes se zaměříme na kobyliskou střelnici, obávané popraviště, kde padly za oběť i životy Lidických.

Jak vypadala osada Ležáky před tragédií si přiblížíme v dnešní Minutě z historie.

Historie ožívá v nových minidokumentech Památníku Lidice. Druhý díl přivádí Silver A do Ležáků.

V minulém dílu Minuty z historie jsme si představili několik lidických mužů, dnes vás zavedeme mezi lidické ženy a děti.

Poznejte s námi část obyvatel původní obce Lidice. V dnešním minidokumentu „Minuta z historie“ vám je představíme.