Paměť národa

„Jednou v noci začal foukat takový vítr… Babička vždycky říkala, že ,čerti někoho nesou.‘“ Tak začíná své vyprávění Miloň Kučera, který v té době byl z politických důvodů vězněn ve Valdicích. Ráno po oné noci, kdy se okolo věznice prohnal divoký vichr, se rozšířila zpráva o smrti Stalina. Devět dní poté pak zemřel i Klement Gottwald. Krátký film Paměti národa připomíná smrt obou diktátorů z několika různých úhlů pohledu. Na jedné straně pochmurná okázalost režimní tryzny, na druhé rozmanité emoce obyčejných lidí, které se do narežírovaného truchlení nedají sešněrovat. Ať jde o nepotlačitelný záchvat smíchu, který přepadl malého chlapce na čestné stráži u Stalinovy busty, nebo o strach, jenž zažívaly židovské děti v Moskvě, když Stalinova smrt probudila další vlnu antisemitismu. Smrt diktátorů přinášela naději i příležitost ke vzdoru. Druhá polovina filmu je věnována příběhu Ondřeje Stavinohy, horníka z příbramských uranových dolů, který se dvěma kolegy v roce 1978 vyhodil do povětří Gottwaldovu sochu na příbramském náměstí.

Zdeněk Pinc pořádal bytové semináře a po podpisu Charty 77 byl vyslýchán StB a perzekvován. Po převratu byl jmenován docentem filozofie a později společně s Janem Sokolem založil Fakultu humanitních studií UK Praha.

Evropa přehlédla nebezpečí, o kterém po druhé světové válce dobře věděla...

Úplatky za provedení činností, které bychom dnes nazvali veřejnými zakázkami, byly v socialismu rozšířenou praxí. Síť úplatků, známostí a protislužeb ale protkávala také každodenní život lidí.

Ikonická fotografie Václava Toužimského zachytila nehodu, po níž zahynuly tři z celkem devíti libereckých obětí invaze.

Adolfína Tačová (1939) pochází z Petřkovic u Ostravy. Celý svůj sportovní život strávila v Baníku Ostrava OKD. V roce 1958 skončila na třetím místě na mistrovství Československa. Jako členka reprezentace jela do Moskvy na mistrovství světa, kde v soutěži družstev získala stříbrnou medaili a toto ocenění získala i na OH v Římě a Tokiu. Po ukončení kariéry se stala trenérkou a mezinárodní rozhodčí.

Fotbalista Josef Kadraba (1933) hrál za Slavoj Liberec, Tankistu Praha, Spartak Praha Sokolovo, TJ SONP Kladno a Slavii Praha. Účastnil se mistrovství světa v Chile, kde Československo získalo stříbrnou medaili. V roce 1967 legálně odešel do SK Slovan Vídeň. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy se rozhodl v Rakousku zůstat. V nepřítomnosti byl odsouzen ke dvěma letům vězení.

Když byl Pavel Záleský (1955) ještě malý chlapec, byl jeho otec odsouzen za protistátní činnost. Záleský koncem 70. let začal opisovat a rozmnožovat ilegální náboženskou literaturu, čímž se dostal do hledáčku StB. Podepsal Chartu 77. V Otrokovicích, kde žil, se seznámil s Augustinem Navrátilem, jedním z nejvýznamnějších představitelů katolického disentu. Vydávali spolu časopis Křesťanské obzory.

Hvězda českého basketbalu Jiří Zídek (1944-2022) během své kariéry slavil spoustu úspěchů. Od roku 1962 odehrál celkem čtrnáct sezon za pražskou Slavii, šestkrát se stal mistrem domácí ligy, zvítězil v anketě o nejlepšího českého basketbalistu století, vstoupil do Síně slávy České basketbalové federace a v roce 2019 byl jako první Čech uveden do Síně slávy mezinárodní basketbalové federace FIBA.

Investigativní novinář Jaroslav Spurný (1955) se narodil v Kyjově. V roce 1983 podepsal Chartu 77. Spolu se svou ženou v jejich bytě tiskli na cyklostylovém rámečku Revolver Revue a když se jim pozděli podařilo získat výkonnou kopírku, tiskli i podstatnou část vydání Lidových novin. Spoluzakládal Informační servis, který se později transformoval do týdeníku Respekt, kde je dodnes redaktorem.

Václav Mašek (1941), původem fotbalista z pražského Braníka. V letech 1954 – 1973 hrál za Spartu a za Duklu. Na mistrovství světa v Chile (1962) vstřelil gól v zápase s Mexikem hned 28 vteřin po zahájení hry. Tím se zapsal do historie nejrychleji vstřeleným gólem všech šampionátů. Po ukončení kariéry pracoval na Úřadu pro vynálezy. Po roce 1989 byl dva a půl roku předsedou fotbalové Sparty.

Karel Schwarzenberg (1937), pochází ze šlechtického rodu Schwarzenbergů. Od roku 1984 byl předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. V roce 1989, takřka po dvaceti letech emigrace, se vrátil do Československa, kde se stal poradcem a kancléřem prezidenta Václava Havla. Později byl ministrem zahraničních věcí, v roce 2009 spoluzaložil stranu TOP 09, jejíž byl předseda.

„Zástupce dělníků“ Petr Miller (1941) se narodil v Praze. V listopadu 1989 se stal vůdcem stávkujících dělníků pražské ČKD. Desátého prosince 1989 byl jmenován ministrem práce a sociálních věcí v nové federální vládě. Po rozpadu Občanského fóra vstoupil do Občanského hnutí a později do ČSSD. Politiku opustil v roce 1992 a poté pracoval jako personální ředitel CHEMAPOLU a ČEZ, manažer a poradce.

Anton Urban (1934) hrál patnáct let za Slovan Bratislava, v roce 1964 jel na olympiádu v Tokiu nejen jako obránce, ale i jako kapitán československého týmu. S tím tam získal stříbrnou medaili. „V Praze na letišti byla obrovská sláva, tisíce lidí nás vítalo“ říká Urban. V roce 1968 přestoupil do Wackeru Innsbruck. O rok později, ve 35 letech, kvůli zranění ukončil hráčskou kariéru a stal se trenérem.

Významná česká disidentka Kamila Bendová (1946) poznala svého budoucího manžela Václava Bendu během studia na matematickém gymnáziu. Po okupaci sovětskými vojsky se byt Bendových stal jedním z center disentu. Kamila Bendová byla v roce 2003 zvolena Senátem ČR inspektorkou Úřadu na ochranu osobních údajů a vedla filosofické semináře na Filozofické fakultě UK.

Miroslav Rehák (1935) basketbalovou kariéru zahájil po přijetí na vysokou pedagogickou školu. Později učil na lékařské fakultě tělocvik a dělal trenéra. Basketbal hrál 22 sezón. Později trénoval basketbalisty ve Slovanu, Slávii a Interu, s nímž dvakrát získal titul mistra ČSSR. Od roku 1986 do počátku devadesátých let působil jako trenér ve Finsku. Po revoluci trénoval slovenský národní tým.

Boxerská legenda Rostislav Osička (1956) začal s boxem v patnácti, v osmnácti se dostal do reprezentace. Během své kariéry nastoupil do 305 zápasů, 268 z nich vyhrál. Po potyčce u Václavského náměstí dostal distanc na rok a půl. V ringu se mu pak už nedařilo jako dřív. Začal trénovat mládež a přivydělával si jako noční hlídač v barech. Po revoluci založil první soukromou školu boxu.

Miroslav Froyda (1933) se narodil v Plzni. V roce 1953 se mu podařilo utéct do Rakouska, kde podepsal spolupráci s americkou výzvědnou službou MIS. O rok později byl vyslán na misi do Československa, ale byl na hranicích zadržen. Tehdy mu bylo dvacet let a byl odsouzen k 15 letům vězení. V roce 2013 mu byl přiznán status účastníka odboje v odporu proti komunismu a status válečného veterána.

Nejlepší slovenská gymnastka minulého století Marianna Némethová–Krajčírová (1948) neměla ke sportu lehkou cestu, hned po porodu se ukázalo, že má vykloubené obě nohy. Její otec se ale nenechal odradit, dceru trénoval, v devíti letech se začala naplno věnovat sportovní gymnastice. Za svůj největší úspěch považuje výsledek z mistrovství Evropy v Amsterdamu – získala bronz, první byla Věra Čáslavská.

Bedřich Koutný (1954) se narodil ve Zlíně, vystudoval geodézii. Zapojil se do skupiny kolem Stanislava Devátého, tiskl samizdatovou literaturu (Informace o Chartě 77, Sport). Spolu s Devátým založil Společnost přátel USA (SPUSA). V roce 1989 byl koordinátor Občanského fóra ve Zlíně a člen občanské komise, která prověřovala příslušníky StB. Až do roku 2014 byl policejním ředitelem Zlínského kraje.

Václav Chaloupka (1948) je čtyřnásobný vítěz Velké pardubické steeplechase. V šestnácti se dostal ke svému osudovému koni Korokovi. Hned v prvním závodě s Korokem zvítězil. Legendární bylo jejich vítězství ve Velké pardubické roku 1969 po sovětské okupaci. Jako náš jediný jezdec se za totality účastnil Velké národní v Liverpoolu. Roku 1987 se stal vedoucím dostihového střediska ve Velké Chuchli.

Hokejista Miroslav Ihnačák (1962), hrál za Poprad, pak za VSŽ Košice, v sezóně 1984/85 byl nejproduktivnějším hráčem československé ligy. Rozhodl se emigrovat, přes hranici ho převezli v kufru auta a zařídili mu bezpečný přesun do Kanady. Zde hrál za Toronto Maple Leafs, později hrál za Detroit Red Wings ve Spojených Státech a následoval kanadský klub Quebec Nordiques. Nyní působí jako trenér.

Hudebník a politik Michael Kocáb (1954) v roce 1976 založil kapelu Pražský výběr. Na jejích koncertech v pražském klubu Lucerna bylo vždy plno. Roku 1982 byla kapela zakázána, její činnost se obnovila až o pět let později. Na jaře 1989 Kocáb spolu s Michalem Horáčkem zakládal iniciativu Most. Byl také zakládajícím členem Občanského fóra a později externím poradcem Václava Havla.

Desetinásobný mistr Evropy a šestinásobný vítěz Mezinárodní šestidenní soutěže Květoslav Mašita (1947) miloval závodění od dětství. Během povinné vojny byl přijat do Dukly Benešov, později přešel do Dukly Praha. Získal nejvyšší ocenění, stříbrnou medaili za rozvoj motocyklového sportu, a v roce 2014 jej uvedli jako prvního Čecha do síně slávy Mezinárodní federace motocyklistů (FIM).

Jan Ságl (*1942) fotografoval od mládí. Přátelství s Ivanem Magorem Jirousem ho přivedlo ke spolupráci s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, pro svou ženu, umělkyni Zorku Ságlovou, dokumentoval její vlastní akce. Jako jeden z prvních fotografů přešel od černobílé k barevné fotografii.

Jan Kůrka (1943) se ke střelbě dostal náhodou, protože na učilišti vedl nácvik skupiny chlapců na spartakiádu, za odměnu dostal výjezd na soustředění krajských juniorských reprezentantů ve sportovní střelbě a už u toho zůstal. Kromě zlata z olympiády v Mexiku má tři bronzové medaile z mistrovství Evropy a je dvanáctinásobný mistr republiky. Po skončení aktivní kariéry dělal trenéra v Dukle Plzeň.

Miloš Rejchrt (1946) byl jeden z prvních signatářů Charty 77, v letech 1980- 1981 její mluvčí. Vystudoval teologii, v roce 1972 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Evangelickým farářem se stal znovu až po revoluci. Psal písně s křesťanskými texty, založil Klub Divadla Na Zábradlí, kde se setkal s Václavem Havlem. V roce 2001 mu bylo uděleno vyznamenání Za zásluhy.

Bývalý československý fotbalový reprezentant Josef Vojta (1935) hrál za ZSJ Armaturka Ústí nad Labem. Na vojně hrál za Červenou hviezdu Bratislava a za Rudou hvězdu Brno. V roce 1959 přestoupil do Sparty, kde působil do roku 1967, a stal se pilířem mužstva. Na letních olympijských hrách v Tokiu roku 1964 pomohl československé reprezentaci ke stříbrné medaili.

Pro kladenského hokejistu Milana Nového (1951) byl hvězdný především rok 1976 – stříbro z olympiády v Innsbrucku, zlato z mistrovství světa a triumf v legendárním Kanadském poháru. Dostal se i do NHL, do sezóny 1982/83 nastoupil v dresu Washington Capitals. Založil nadaci Milana Nového, která pomáhá bývalým hokejistům a dalším sportovcům, kteří se ocitli v těžké životní situaci.

Československá sportovní gymnastka a olympijská vítězka Věra Růžičková (1928) se ke sportu dostala díky Sokolu. Zúčastnila se olympiády v Londýně v létě 1948, její družstvo zde zvítězilo, v individuálním závodě skončila Věra šestá. Po olympiádě ukončila sportovní činnost a začala se věnovat trenérské práci. Po sametové revoluci se zapojila do obnovení činnosti Sokola.

Tomáš Lom (1924), původním jménem Löwenstein (jméno si změnili s bratrem v poválečné době), emigroval v roce 1939 s otcem a bratry do Anglie. V osmnácti letech se přihlásil na české ambasádě s žádostí, že chce sloužit u českých letců. Sloužil u 311. Československé perutě RAF a 111. OTU Nassau. Po válce se vrátil do Československa, pracoval v závodu Tesla-VUET a do roku 1968 byl členem KSČ.

Fotbalista Karol Dobiaš (1947) byl v osmnácti letech přijat do ligového Spartaku Trnava. V letech 1970 a 1971 byl zvolen nejlepším československým fotbalistou. V roce 1976 hrál v národním týmu, který zvítězil na mistrovství Evropy. Později přestoupil z trnavského klubu do pražské Bohemians, což vyvolalo vlnu nenávisti fanoušků. Po ukončení hráčské kariéry pracoval jako trenér.

Iren Stehli (*1953) je švýcarská fotografka, která studovala pražskou FAMU. Prostředí totalitní země ji inspirovalo natolik, že si svůj pobyt v Československu neustále prodlužovala až po roce 1989 začala žít v Praze trvale. Její fotografická tvorba vzniká v dlouhodobě narůstajících tematických celcích, např. prostředí tanečních, opuštěné domy a byty na Žižkově nebo výlohy socialistických obchodů.

Jarmila Johnová (1949) podepsala Chartu 77 díky svému partnerovi Jiřímu Dienstbierovi. Fotila setkávání jejích signatářů a demonstrace. Distribuovala samizdatové Lidové noviny a kopírky pro množení tiskovin. Zorganizovala petici za zveřejňování informací o stavu životního prostředí. Byla aktivní v iniciativě Pražské matky. Po revoluci pracovala v různých ekologických organizacích.

Volejbalová hvězda Irena Králová (1968) hrála od dvanácti za Rudou hvězdu Praha. Ve dvaceti se rozhodla emigrovat, opustila národní tým při přátelském utkání v Nizozemsku. Dostala se do národního týmu, se kterým získala stříbrnou medaili z mistrovství Evropy v roce 1991 a zlatou v roce 1995. Zúčastnila se olympiád v Barceloně a Atlantě. V roce 2011 ukončila sportovní kariéru a vrátila se do Prahy.

Marek Benda (1968) je syn českého disidenta Václava Bendy. Do politiky se zapojil na jaře 1989, organizoval petici za zrušení paragrafu 53 zákona o vysokých školách (říkal, že studenti se podílí na řízení školy prostřednictvím Socialistického svazu mládeže). Byl v Koordinačním stávkovém výboru studentů. Od roku 1993 je člen Občanské demokratické strany, je nejdéle sloužícím poslancem.

Jaroslav Bašta (1948) se koncem 60. let jako student účastnil demonstrací, v roce 1971 byl odsouzen na dva a půl roku. Už v prosinci 1976 podepsal Chartu 77 a aktivně se podílel na práci v disentu. Po revoluci byl poslanec, náměstek ředitele tajné služby, náměstek ministra zahraničí, velvyslanec v Rusku a na Ukrajině. V důchodu začal psát komentáře a historické romány.

Ján Zachara (1928) zazářil na letních olympijských hrách v Helsinkách roku 1952, získal zlatou medaili. S boxem začínal v 15 letech, v 18 letech remizoval se sovětským šampionem v pražské Lucerně. Na letní olympijské hry v Londýně roku 1948 se sice kvalifikoval, komunistický stát mu ale zabavil pas a jet nemohl. Byl dvakrát mistrem Slovenska a čtyřikrát mistrem Československa.

Jaroslav Abbé Libánský (1952) je umělec autodidakt věnující se dokumentární fotografii, kolážím a land artu. Byl součástí českého undergroundu, podepsal Chartu 77 a byl donucen k emigraci do Rakouska. Díky jeho černobílým snímkům přežívají zapomenuté okamžiky života alternativní scény; podobné komunity dokumentuje dodnes. Žije ve Vídni a Slavonicích, kde provozuje antikvariát a galerii.

Ivan M. Havel (1938) byl mladší bratr prezidenta Václava Havla. Vyrostl v rodině pražských intelektuálů. Během doktorandského studia měl stipendium v Kalifornii. V 70. letech organizoval bytové semináře a vydával samizdatovou literaturu. Od roku 1990 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír, založil Centrum pro teoretická studia, jež propojovalo různé vědecké obory. Zemřel v roce 2021.

Peter Šťastný (1956) je vítěz Kanadského poháru a dvojnásobný mistr světa v ledním hokeji. Spolu se svými dvěma bratry tvořili obávanou útočnou trojici. Klubu Slovan Bratislava se díky nim podařilo prolomit převahu českých klubů a stát se mistrem Československa. V 80. letech bratři emigrovali a začali hrát v NHL. Po konci kariéry se Peter stal poslancem Evropského parlamentu za Slovensko.

František Wiendl (1923) se svým otcem za druhé světové války založili odbojovou skupinu Lidice. Po smrti Jana Masaryka se stali součástí protikomunistického odboje, František Wiendl převáděl lidi přes hranice do západního Německa. V roce 1950 byl odsouzen za vlastizradu na 18 let, po deseti letech byl propuštěn. Zakládal Konfederaci politických vězňů v Klatovech, od roku 2004 byl jejím předsedou.

Jitka Svobodová (*1941) se dlouhodobě věnuje médiu kresby. I když vystudovala malbu a počátek její umělecké cesty patřil právě malířství, od poloviny 70. let 20. století se stala kresba doménou její tvorby. V ní se Jitka Svobodová opakovaně vrací k základním dějům v přírodě a osobním životě. V kresbách panuje bezčasí, minimalistický přístup, strohost i jemnost zároveň. Autorka nenabízí složité metafory, ale pravdu o tvarech, jejich poměrech, jednoduchost přímého neasociativního pohledu. V kresbách je obsažen jakýsi meditativní filozofický rozměr; divák je do nich vtažen jako do jiné a přece tak známé reality. Svobodová se nikdy nepřidávala k dobovým trendům, vždy si obhájila své solitérní místo na české scéně. Po roce 1989 se stala vedoucí ateliéru kresby na Akademii výtvarných umění v Praze, kde působila více než dvacet let.

Člen úspěšné veslařské čtyřky Jan Jindra (1932) vyrostl v domě s výhledem na třeboňský rybník Svět. Dům postavil jeho otec tesař a pohled z oken Jindrovi nasměroval život: „Ta voda mi tak nějak učarovala, že jsem se potom tomu upsal.“ V Třeboni mělo veslování tradici od roku 1932, kdy zdejší sportovní klub postavil veslařům loděnici. Jan Jindra začal chodit na rybník Svět s klukovskou partou. Později se vyučil zámečníkem a poté nastoupil na dvouletou Střední průmyslovou školu v Českých Budějovicích. V roce 1951 takzvaná čtyřka s kormidelníkem ve složení Jindra, Havlis, Lusk, Mejta a kormidelník Hamr zvítězila na mistrovství republiky v Brně. O rok později titul obhájili a kvalifikovali se tak na olympijské hry ve Finsku. Odtud si čeští veslaři odvezli zlato, i přesto, že neměli ideální podmínky – byli bez trenéra a jejich loď byla jednou z nejstarších na závodech. V roce 1953 získal Jan Jindra zlatou medaili na mistrovství Evropy v Dánsku. Protože za své úspěchy nedostával žádné peníze, neměl to lehké: „Já jsem chodil do práce, z práce jsem přišel domů, udělal jsem, co bylo třeba, pak jsem šel na loděnici a večír ještě na zahradu zalejvat – poněvadž máme ještě zahradu čtyřiadvacet arů.“ V roce 1956 znovu zvítězili na mistrovství Evropy a kvalifikovali se na olympiádu v Melbourne. V roce 1960, po olympijských hrách v Římě, kde získali bronz, Jan Jindra s aktivním veslováním skončil.

Martin Palouš (1950) byl jedním z prvních signatářů Charty 77, v roce 1986 působil jako její mluvčí. V roce 1989 byl zakládajícím členem Občanského fóra, kandidoval na post jeho předsedy jako protikandidát Václava Klause, který nakonec vyhrál. Později zastával funkci náměstka ministra zahraničí ČR, působil mj. jako pedagog na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity a ředitel Knihovny Václava Havla, byl velvyslancem Stálé mise ČR při OSN v New Yorku.

Stanislav Pitaš (1957), známý pod přezdívkou Guma, se většinu života živil jako dělník. Sblížil se s disentem a undergroundovou komunitou, podepsal Chartu 77. Přátelské vztahy s Václavem Havlem zapříčinily trvalý zájem StB o jeho osobu. V letech 1982 až 1989 byl třikrát vězněn – za snižování vážnosti prezidenta, za napadení veřejného činitele a za rozkrádání socialistického majetku. Během posledního věznění mu zemřela matka. Po revoluci byl členem prověrkové komise při rušení věznice v Žacléři a také u policie. V Šonově u Broumova pořádal koncerty a jiné kulturní aktivity. V roce 2006 se stal místostarostou obce.

K fotbalu se Josef Jelínek (1941) dostal zcela přirozeně, jeho otec spravoval hřiště ČAFC Vinohrady na pražském Spořilově. Do velkého klubu (ÚDA Praha, později Dukla Praha) přišel tak, že v zápase proti němu v dorostu nastřílel hattrick (dal tři góly). Aby v armádním klubu mohl hrát v A týmu, narukoval v 18 letech předčasně na vojnu. Nabízeli mu take vstup do KSČ, to však odmítl. Jeho kariéra měla strmý nástup, operoval na levém křídle, vynikal rychlostí a střílel hodně gólů. Během let 1961–1966 vyhrál s Duklou pětkrát ligový titul. V letech 1961–1964 se podílel na čtyřnásobném zisku poháru v International Soccer League ve Spojených státech, kam Dukla po sezoně jezdila. Brzy obdržel pozvánku do československé reprezentace, tým z Mistrovství světa v Chile v roce 1962 přivezl stříbrné medaile. V roce 1967 přestoupil do druholigového VTŽ Chomutov, v letech 1970–1972 působil v nizozemské lize pod Františkem Fadrhoncem za tým Go Ahead Deventer. Dostal nabídku, aby si angažmá v Holandsku prodloužil. Českoslovenští funkcionáři ale byli proti, zmínili, že by musel jedině emigrovat. To Jelínek – s ohledem na rodiny dvou bratrů a rodiče – nechtěl. Po návratu hrál v týmu Bohemians Praha, později působil v ČSAD Benešov. Aktivní kariéru zakončil tam, kde ji začal, v ČAFC Vinohrady. Poté až do odchodu do důchodu pracoval jako správce stadionu „Ďolíček“ ve Vršovicích a následně i dukelské Julisky.

Miloš Šejn (*1947) od tradiční krajinomalby vykročil směrem k uměleckým gestům zahrnujícím nejen vizuální formy, ale také celé široké spektrum vztahů autora a přírody. Intermediální umělec pracuje s malbou, kresbou, fotografií, videem, instalacemi. Osobně se zapojuje do díla, využívá i různé přírodní procesy – krajina pro něho znamená nekonečnou inspiraci a základ tvorby. Jeho díla jsou záznamem či výsledkem konkrétních událostí, experimentů v krajině či sběru přírodních pigmentů. Zajímá ho vztah přírody a umění jako stavu mysli; jeho těžko zařaditelná tvorba patří k nejoriginálnějším výstupům současného českého umění.

Svá studia na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS) popisuje Luděk Bukač (1935) jako dobu obrovské nesvobody. Úspěšný hokejista a později trenér vyrostl v pražském Podolí, na zamrzlé Vltavě u železničního mostu si už jako předškolák užíval ledu. Po válce hrál za klub LTC Praha, poté přestoupil do konkurenčního I. ČLTK Praha (později Motorlet). Na FTVS po dokončení studiu zůstal, cenou za to byl vstup do KSČ. Legitimaci vrátil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V roce 1961 byl v týmu, který získal stříbrnou medaili na mistrovství světa ve Švýcarsku. V polovině šedesátých let absolvoval prestižní stáž v Kanadě. Vzpomíná, že za to, aby získal pas a vízum, osobně intervenoval syn prezidenta Antonín Novotný mladší, který byl předsedou Sparta klubu: „Zavolal na ministerstvo – řekněte, že mám osobní zájem, aby Bukač jel do Kanady.“ Následně byl povolán na stáž i do Sovětského svazu. Ve dvaatřiceti letech převzal jako trenér Spartu Praha. Po nepovedené olympiádě v roce 1980 v Lake Placid působil spolu se Stanislavem Neveselým jako trenér československé reprezentace. Společně dovedli mužstvo k mnoha medailím, tuto éru korunoval zisk titulu mistrů světa v roce 1985 v Praze. Od roku 1991 působil se synem ve vlastní akademii Bukač Hockey. Publikoval mnoho odborných článků, vydal knihy o metodologii tréninku. V roce 1994 se na lavičku reprezentace (tentokrát už české) vrátil a v roce 1996 s týmem získal titul na mistrovství světa ve Vídni. Byl uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace. Zemřel v roce 2019.

Se Státní bezpečností (StB) se Monika MacDonagh-Pajerová (1966) setkala už na gymnáziu, protože učila anglicky a německy disidenty, kteří chtěli opustit ČSSR. Moderovala demonstraci 17. listopadu 1989 na Albertově, byla při masakru na Národní třídě, poté se stala mluvčí studentského stávkového výboru. Po revoluci působila jako kulturní atašé na velvyslanectví v Paříži, pracovala v Radě Evropy, byla mluvčí ministerstva zahraničí. Dnes učí v pražském centru New York University, podílela se na několika knihách o sametové revoluci.

Vítězka devatenácti mezinárodních pohárů, tenistka Vlasta Vopičková (1944) pochází z poměrů, které byly za komunismu označovány jako buržoazní. Její tatínek pracoval jako advokát. V padesátých letech ale nastoupil do fabriky, kde svařoval plechy, nechtěl totiž dělat komunistické právo. Maminka musela pracovat v továrně na pásu. Rodiče se začali věnovat tenisu a vedli k němu i dceru Vlastu a o dva roky mladšího syna Jana. „Tenis se u nás v rodině snídal, obědval i večeřel,“ říká o svém dětství Vlasta Vopičková. Protože ale komunismus označil tenis za buržoazní sport, nebylo snadné sehnat na něj vybavení. Nebyly například dětské rakety, rodiče tedy Vlastě a Janovi uřízli své staré. V roce 1960, ve svých šestnácti letech, vyhrála Vlasta Vopičková československé dorostenecké mistrovství. Začala pracovat jako kreslička v Motorletu Jinonice, za který tehdy hrála. V roce 1965 se probojovala mezi deset nejlepších tenistek Evropy. Do roku 1969 dostávala za své úspěchy pouze věcné ceny, nikoli peníze. V tomto roce také získala první místo na amatérském mistrovství Evropy. Vdala se za hokejistu Milana Vopičku a poté, co se jim narodilo druhé dítě, ukončila svou tenisovou kariéru. Na Štvanici začala trénovat děti a mládež. Vedla zde také tenisovou školičku.

John Bok (1945) podepsal Chartu 77. Když bylo v roce 1979 zatčeno několik členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, napsal prezidentu Gustávu Husákovi, že neudělali nic protizákonného. V roce 1994 založil Spolek Šalamoun, který se angažuje v případech podezření na chybné vyšetřování nebo soudní rozhodnutí. Třikrát byl nominován na funkci ombudsmana, působil jako zastupitel Prahy 8.

Martin Klíma (1969) se od mládí zajímal o science fiction. Díky knihám tohoto žánru se seznámil s Markem Bendou ze známé pražské disidentské rodiny. Později spolu založili nezávislý svaz studentů Stuha. Jeho první akce, pochod 17. listopadu z Albertova, odstartovala sametovou revoluci. Proslavilo ho ale především vydání hry Dračí doupě.

Vladimír Škoda (*1942) se jako sochař etabloval ve Francii, kde žije již od své emigrace v roce 1968. Zatímco na pražskou Akademii výtvarných umění se nedostal, v Paříži studoval na Académie des Beaux-Arts. V tvorbě ho inspirovala badatelská činnost matematika a astrologa Jana Keplera. Souvztažnost kosmických těles, vzájemná působení a energie jsou tématem Škodových instalací, v nichž dominuje tvar koule. Koule v mnoha podobách, materiálech a strukturách je rozpoznatelnou značkou českého autora. Vladimír Škoda později ve Francii sám učil na uměleckých školách v Le Havre a Marseille. V Čechách mohl vystavovat až po roce 1991: v roce 1995 mu retrospektivní přehlídku uspořádala Galerie Rudolfinum.

Jiří Kovanda (*1953) dospěl ke kariéře velmi úspěšného umělce bez uměleckého vzdělání. Začínal osamocenými akcemi v ulicích, na které zval jen své přátele. Později vytvářel situační instalace bez vlastní přítomnosti, lakonicky je dokumentoval fotografiemi na listech papíru doplněných krátkým textem. Přestože byl založením apolitický, jeho existenciální akční umění vzbudilo pozornost na západní umělecké scéně. Kovanda částečně navazoval na české akční umělce 60. let, kteří se ze scény později zcela stáhli. Během 70. a 80. let působil trochu jako solitér s pověstí neprůbojného umělce, jenž svérázně bádá v zákrutách obyčejného života. Po roce 1989 pracoval jako pedagog na vysokých uměleckých školách, díky svým výstavním aktivitám v zahraničí se vyšplhal až na vrchol žebříčku českého Art Indexu.

Václav Stratil (*1950) je „multimentální“ umělec, který se navzdory všem okolnostem a situacím vyjadřuje naprosto svobodně. V době komunistického režimu působil na neoficiální scéně a prošel si řadou dělnických povolání. Jeho tvorba je nezařaditelná, někdy obsesivně estetická, jindy primitivně iritující, nebo filozoficky niterná. Ve své rané tvorbě se proslavil monumentálními šrafovanými kresbami a sebezpytujícími fotografickými autoportréty. „Vždycky jsem to bral tak, že tady je nás potřeba víc než v zahraničí. Nemyslel jsem ani tak na sebe jako na kluky, se kterýma jsem tehdy hrál bigbít,“ vzpomíná umělec Václav Stratil. V 80. letech málem zemřel po posledním, šestém výslechu Státní bezpečnosti. Jeho tvorba zůstává nezařaditelnou, filozoficky niternou.

„Barva je emocionální předání a znamená velice mnoho. Dovede tvořit náladu, do barvy ale také můžete vstoupit a najednou nevíte, jak z ní ven. Všechny barvy jsou krásné, jen záleží, jak je použijete. Je to nesmírně úžasný materiál,“ svěřuje se umělkyně Květa Pacovská. Květa Pacovská (*1928) je světově uznávaná ilustrátorka kreativních dětských knih, s nimiž začínala svou kariéru v 50. letech. Vystudovala pražskou UMPRUM v ateliéru monumentální malby slavného kubistického malíře Emila Filly. Její výjimečné abstraktní tvorbě se dostalo širšího uznání až po pádu komunismu v 90. letech. Za ilustrátorskou práci, v níž realizovala i své vlastní autorské knihy, obdržela celou řadu ocenění včetně ceny Hanse Christiana Andersena v roce 1992. Některé její knížky vyšly pouze v zahraničí. Volná tvorba Květy Pacovské se ocitla poněkud ve stínu uznávaného díla jejího manžela Milana Grygara. Její sílu a kvalitu ukázala retrospektivní výstava v Galerii hlavního města Prahy v roce 2019, kdy autorka zároveň vstoupila do Síně slávy cen Czech Grand Design.

„Figura už byla pro mou vnitřní svobodu málo, člověk potřeboval vidět víc než jen realismus,“ vzpomíná česká umělkyně Inge Kosková. Její abstraktní černobílé kresby mlčenlivě zrcadlí rychlý chod našich dějin. Inge Kosková (*1940) zaujímá výjimečné místo mezi umělkyněmi na české periferii. Přestože se celý život věnovala pedagogické činnosti ve výtvarném oboru, její volná tvorba neunikla pozornosti teoretiků. Jejím hlavním tématem se staly mezilidské vztahy, rovnováha sil v životě a přírodě. Přirozeným harmonickým stylem postupně opustila figuru a přenesla se do říše lyrické abstrakce, ke kresbě, jež se stal jakýmsi nekonečným kaligrafickým deníkem. Nikdy nevstoupila do takzvané síně slávy, přesto jsou její díla zastoupena v mnoha důležitých sbírkách a význam jejích černobílých poznámek na okraji dějin umění stále roste.

Milan Knížák (*1940) se proslavil především jako výrazný zástupce akčního umění 60. let 20. století; stal se jediným českým umělcem, jehož do svých řad přizvalo hnutí Fluxus. Na profesionální úrovni se věnoval také malbě, objektům, instalacím, designu, módě a hudbě. Na české scéně vystupoval jako solitér a k svému okolí byl nadmíru kritický. Jeho důsledný umělecký i lidský postoj vzbuzoval respekt, i proto se po pádu železné opony ocitl v důležitých odborných funkcích, ačkoli nedokončil odborné vzdělání. Stal se prvním porevolučním rektorem prestižní Akademie výtvarných umění, stejně tak rázným ředitelem Národní galerie. Jeho raná tvorba je dnes zastoupena v mnoha světových sbírkách.

Bývalá československá krasobruslařka, mezinárodní rozhodčí a dlouholetá funkcionářka Mezinárodní bruslařské unie Felicitas Babušíková (1940) se narodila do významné bratislavské rodiny, jeden děda zakládal Tatrabanku, druhý stavěl železnice. Otec pracoval ve firmě Kablo, která do roku 1948 patřila Siemensu. Po znárodnění dostal nabídku nastoupit do filiálky Siemens v Londýně, ale odmítl. Po okupaci v roce 1968 říkal synovi, který zvažoval emigraci: „Jdi, neudělej stejnou chybu, jakou jsem udělal já.“ Bratra viděla Felicitas Babušíková až po dvanácti letech. K bruslení ji přivedla matka, usoudila, že špatně jí, a musí tedy sportovat na vzduchu. Chodila s ní proto každé ráno na led. Při mezinárodních závodech pomáhala celá rodina, otec počítal výsledky, matka se starala o VIP hosty, Felicitas Babušíková pomáhala rozhodčím a bratr zajišťoval hudbu a osvětlení. Když v roce 1958 ukončila bruslařskou kariéru, pracovala jako biochemička a ve volném čase dělala rozhodčí. V roce 1970 se stala mezinárodní rozhodčí za Československo, až do roku 1981 ale směla jezdit jen do zemí východního bloku. V roce 2006 se stala ředitelkou krasobruslení Mezinárodní bruslařské unie (ISU Director for Figure Skating).