Pavel Hewlit

Jsem čas od času jasnozřivý, či jestli chcete „osvícený“. To mám po mamince. Maminka ten dar měla, takže mi mimo jiné předpověděla všechny moje dopravní nehody a dny, kdy ze zálohy nevyjedu.

Palmovka v pražské Libni je dlouho diskutovaným místem nejen jako celku, ale i v detailech, jaké se tam nachází. Řeší se nejen mediálně známá rozestavěná kancelářská budova, ale i lidé v okolí a jejich vztahy k jiným lidem.

Člověk se po víc než padesáti letech vrátil k Měsíci. Zpráva, která někoho příjemně vzruší, jiného nechá zcela klidným – a přesto jde o další historický krok lidstva, který by mohl lidstvo změnit. Pokud lidstvo o změnu stojí.

Vinou úrazu jsem se musel pět měsíců léčit a nemohl jsem chodit do práce. Otázku, jestli je to práce, nebo zaměstnání, po dvaceti pěti letech v DP neřešíte. To se někdy v absenci dokonce do práce těšíte.

Opakování je matka moudrosti, a tak po více než roce zařazuji tento článek, který varuje před střetem chodce s tramvají. Bylo by dobré, kdybych ho zařazovat nemusel, ale vinou tragické události v Břevnově je jeho opakování nutností.

Na začátek gratulace – po desítkách let stál na jevišti ceremoniálu předávání Oscarů Čech a svíral pozlacenou sošku nahého muže, jehož mužství kryje pouze meč.

Hudební divadlo Karlín je pro mě dlouhá léta zárukou pro kvalitu a neotřelá představení. A společně s Divadlem na Vinohradech moje číslo jedna, co se současné divadelní produkce týče.

Pohled na bohatství se lety člověka vyvíjí. Zatímco dneska u mě význam bohatství přechází od více peněz k lepšímu zdravotnímu stavu, dřív pro mě bohatství byla možnost si koupit jen tak sám od sebe polárku Jumbo.

Věkem jsem člověk, který pamatuje z dětství určitou volnost, která by se dala považovat za důvěru dospělých. Za důvěru, jíž ve zmiňované době měla většina dětí a málokteré ji zneužívalo.

Tolik diskutované kolony v pražských ulicích, zaviněné dle motoristů větším množstvím uzavírek, třebaže je konec listopadu, připomínají dopravní shon v období těsně před vánočními svátky.

Věta z názvu není fiktivní. Jde o citaci z relace tramvajového dispečinku dotazující se na možný nález ve voze. Relace ohledně nálezu nejsou v provozu MHD ničím zvláštním.

Dnes, na den přesně, jsem řidičem tramvaje pražského Dopravního podniku dvacet pět let, a proto jsem původně zamýšlel pojmenovat článek názvem „Čtvrt století pod proudem“.

Staří lidé jsou pro mě hrdiny. Opravdovými hrdiny, což jsou hrdinové, kteří se vůbec za hrdiny nepovažují. Přesto jimi jsou, jelikož jimi být musí.

Jazyková bariéra je skutečně bariérou, která lidi nejen rozděluje, ale dokáže je i znepřátelit. Je vždy otázkou, co bariéru staví. Jestli neznalost, nebo neochota. V obou případech je zaděláno na potíže.

Dnešní doba nám ukazuje, jak příliš má průměrný člověk rád katastrofy. Někteří je doslova milují. Zvláště ty, které se nedějí jim samým.

Nehody jsou různé. Nejlepší jsou ty, které se nakonec vůbec nestanou. Pak jsou lepší i ty, v nichž figuruje pouze jeden dopravní prostředek a shoda okolností. A taky se při nich nikomu nic nestane.

Číst je potřeba – a nemyslím jenom statusy na sociálních sítích, které jsou sice pro čtení určené, ale svou výpovědní hodnotou se místo pořádného čtení někdy rovnají vzkazu na tabuli před obchodem hovořícím o zlevněném květáku.

Dan Brown se čte dobře. Příběhy jsou popisné, mají časté zvraty – a při čtení máte pocit, že jste příběh už někde četli nebo viděli, což vás potěší stejně jako pozdrav od starého známého, kterého jste dlouho neviděli.

Kritický pohled do vlastních řad není nikdy příliš od věci. Zvláště pokud po něm voláte u jiných lidí – jako třeba tramvajáci po sebekritice vážených klientů. Někteří řidiči dokonce volají po omluvách, ale to chtějí moc.

Pro každého je připravený trest. Pro politiky volby. Pro učitele někteří školáci. Pro zubaře s bolavým zubem výjimečně chybující kolega zubař. Pro pražského tramvajáka je to linka jedenáct. Pro chodce občasné zastávky. Stejně jako pro automobilisty.

Jistě odpustíte slovo žena v uvozovkách, neboť bych zde namísto jiných debat nerad začínal právě tu, která není vůbec na místě a která by si kladla otázku, od kdy a čím se žena považuje ženou - případně jak vím, že takhle žena se za ženu považovala.

Tramvajová stanice Pankrác. Kdykoli mám linku devatenáct vím, že při odjezdu z konečnou budou problémy. Nejvíc s těmi, kteří netuší, jak provoz tramvají na této zastávce funguje a na co je dobré dát si při nastupování pozor.

Nekorunovaným králem divokých devadesátých let minulého století byl Ivan Jonák. Jako správný král měl svůj hrad jménem Discoland Sylvie – a ke každému správnému hradu patří zvěřinec.

Každé předvolební období se snažím přijít na význam politických kampaní, aniž bych musel znovu opakovat fráze, před nimiž mi vždy na mysli vyvstanou slova: „Zisk.“ „Moc.“ Případně slovní spojení „Lidi to zvládnou!“

Situaci, kdy tramvaj zastaví a z reproduktorů tramvajového vozu zní zpráva o výluce, zná mnohý. Ne vždy je řidiči dobře rozumět, a nikdy ne úplně závěrem, když je zpráva přehlušovaná hlasitou nevolí vážených klientů.

Sedím, jelikož všichni velcí lidé v nejdůležitějších chvílích svých životů seděli. Velká rozhodnutí se nedělají vestoje nebo v pokleku, jen ti sedící, kteří sotva nohama dosahují na zem a kmitají opánky ve vzduchu jako malá děcka, řeší…

Ne všichni řidiči tramvají se mezi sebou znají – a když se neznají, říkají si kolego, kolegyně, příteli, kamaráde nebo „ty vole“, což značí, že se mají mezi sebou rádi a jsou citliví.

Vždycky chtěla být princeznou, ale ne tou z pohádek. Nechtěla být princeznou se zlatými šaty sešité zlatou nití, s plavými vlasy se zlatou stuhou a náušničkami tak zářivými, že by jejich odlesky připomínaly sluneční paprsky.

Brána do jiného světa. Nejenom ta Prašná, ale celé náměstí. Pamatuji si, jak o bráně na Náměstí Republiky mluvil průvodce, když jsem byl malý kluk.

Někteří vážení klienti svým nedbalým přístupem k bezpečnosti provozu neohrožují sami sebe, nýbrž mnohdy svěřené osoby, většinou děti, které chtějí při cestování jednoduše zabavit.

Slovo vize ze slovníku současných politiků zcela vymizelo a nahradily jej fráze, které mohou na první slyšení či čtení jako vize působit, ale ve skutečnosti jsou pouze frázemi stále probíhajícího politického boje o moc.

Erotika lidi zajímá od chvíle, kdy se lidi začali za lidi považovat, a odhalili ji hádám asi tak dvě minuty právě po svém lidském prozření.

Nestává se tak často, že byste byli svědky pomoci druhých lidí. Je to škoda. Každému bych přál jeho strážného anděla v lidské podobě. Mnohem častěji, než jak ho obvykle potkáváme. Tedy třeba někdy i nikdy.

Přišel za mnou kolega a ptal se mě, cituji, jestli bych nemohl na ten „svůj Seznam“ napsat něco veselého o nehodách se zraněním. Já mu odvětil, také cituji, že „ten Seznam“ můj není a jestli se cítí v pořádku a není toho na něj poslední dobou moc.

Odchod odněkud nemusí být vždy něčím negativním. Skončení v jakékoli funkci může být porážkou, ale ne katastrofou. Obzvláště když víte, že vás porážka čeká. Taky záleží, jak se ke svému odcházení postavíte.

Fialín, prosím, ve své lékárně nehledejte. Ani ho nehledejte ve všech dobrých lékárnách. Ani ho nehledejte v seznamu léčiv. Fialín můžeme mít každý v sobě – akorát si ho zaplatíte.

Dnešní doba je o názoru – což je běžné a názor patří do každé doby. Akorát dnešní doba není o názoru jedince, ale o názoru někoho jiného, podle něhož si dotyčný jedinec o vás dělá vlastní obrázek.

Dopravní podnik na jeden rok zavřel zastávky metra Českomoravská a Pankrác. Zatímco při uzavření té první přijdou problémy pouze během akcí v O2 aréně, na Pankráci jsou problémy každý všední den.

Utíká to – co říci jiného o čase? Běží? Slyšel jsem, že díky tomu je tím nejspravedlivějším, s čím se člověk v životě setkává. Každému běží stejně a nikdo mu neuteče.

Nejsem jediný, kdo se pustí do rozebírání štědrovečerní pohádky a odhalil důvod její slabosti, ale budu určitě jeden z mála, který se v budoucnu pokusí o vlastní zářez na pohádkové pažbě.

V sobotu jsem měl odpolední linku sedmnáct a kvůli uzávěře dopravy jsem stál několik desítek minut přesně pod obloukem domů vedle Karlova mostu. Za tu chvíli jsem se setkal s policisty.

Násilné otevření dveří prostředku MHD váženými klienty není ničím novým a je hojně používáno jako způsob, jak nastoupit i mimo určený čas.

Jde o filozofickou otázku známou už po staletí – může abstinent pít alkohol? A kdo je to vlastně ten abstinent? Ne vždy ten, který se za něj považuje.

Donald Trump se nikdy netajil tím, že hodlá udělat Ameriku opět skvělou – a jedna z přímých cest, jak být skvělý, je získat na změnu hodně peněz, v tomto případu dolarů.

Pan premiér Petr Fiala před několika dny pronesl výrok, který pro mnohé již není pouze výrokem, ale přímo slovy spadajícími do kategorie jím odsuzovaného populismu. Ačkoli pro jiné může jít o slova vize.

Tramvají jezdím dlouho a budu slavit dvacet pět let v DP, což je časový úsek, v němž lze porovnávat dění okolo, jelikož ho mám díky své práci pořád na očích.

Upozorňuju i letošní fanoušky, že jsem opět připravený zavázat si brusle a naskočit na led, pokud to bude náš tým potřebovat. Respektive až to budou potřebovat fanoušci na konečné.

Hned na úvod musím poznamenat, že článek je satirou, a poznamenat to musím, jelikož mnozí už satiru nechápou a vše, co čtou, berou za bernou minci, případně rovnou za výzvu k revoluci.

Článek o morálním kompasu, na který reaguji, je spíš článek o kompasu, který má střelku z natažené ruky a ukazováčku, patřícímu někomu, kdo by rád ukazoval směr kupředu, ačkoli vpřed vůbec neukazuje.

Otázka: Proč píšu o téhle soutěži, když se na soutěž nedívám? Odpověď: Protože mi i tak leze do života a mně to vadí.

Nehoda – to je špatné slovo pro každého řidiče. Pro řidiče MHD je ještě o něco horší slovo „povalení“. Nejhorší však je slovní spojení „povalení s krví“.

Kdo cestuje MHD, tak se s tím nejspíše už setkal. Sedačky vedle sebe, na jedné sedí vážený klient, vedle něj jeho vážený batoh. Oba se dívají z okna a nevnímají svět.

Seznamte se, tohle je mladý pan Pavel. Je mu 23 a rozhodl se, že ve svém životě bude tramvajákem. Rozhodl se tedy, že jeho práce bude služba lidem, kteří ji však ne vždy náležitě ocení.

Dnes je tomu sto let a jeden den, co bratři Walt a Roy Disneyovi založili svoji animační firmu – a sto let je důvod k oslavě. A Češi (a hosté) na ní ukázali, že se umí bavit.

Jako řidič tramvaje se přirozeně zajímám, jak moji práci (a i mě) vnímají nejen samotní cestující, ale i lidé, kteří točí filmy nebo píší knihy.

Nejde tak přímo o zážitek nový, neboť jsem se s ním setkával už před dvaceti lety, a proto jde spíše o jeho restart – nicméně stále smrtící, a ne vhodný k toleranci.

Byli tři, měli trochu naváto, stáli mi za kabinou řidiče, každý z nich klepal do mobilu, jako by hrál na klavír sonátu, a do toho byli strašně chytří, až jim z toho patřil svět.

Vysočany jsou pro bezdomovce něco jako dovolenková destinace. Zatímco jejich „trvalým bydlištěm“ je centrum, do okrajů si jezdí odpočinout a pravděpodobně načerpat čerstvé síly.

Lidé zapomínají a zapomínají nejen své myšlenky a prohlášení, ale zapomínají i věci – a zapomínají je kolikrát úplně stejně jako právě ty myšlenky. Přestanou je tolik hlídat.

Delší dobu nás média informovala o výjimečnosti letního superúplňku, který má být o to víc super, že budou dva v jednom měsíci.