Pavel Kmoch

Posledním ze série velitelů svázaných s 21. tankovou divizí Wehrmachtu je muž, který byl nejen výborným velitelem tankistů, ale i olympijským šampiónem. Mimo jiné velel jednotce, se kterou se střetl československý samostatný prapor u Sokolova.

21. tanková divize byla po jejím zničení v Africe obnovena. Její velitel jí ale věnoval pozornost jen při její výstavbě. Faktickým velitelem v bojích byl velitel jejího 125. pluku pancéřových granátníků, Hans von Luck. V životě měl mnohokrát štěstí.

Někteří lidé mají víc tváří. Na zdánlivě hrdinného generála Wehrmachtu nakonec prasklo, že místo velení jednotce mohutně šmelí a krade. Byl odsouzen k smrti, dostal šanci na rehabilitaci, ale zběhl a po válce se nakonec stal agentem KGB.

Během 2. světové války trpěl Wehrmacht soustavně nedostatečnými výrobními kapacitami těžké techniky. Akutní potřebu do jisté míry pokryly nápady a schopnosti jednoho talentovaného inženýra, který dokázal postavit funkční zbraně z vyřazených vraků.

Během útoku na Sovětský svaz Wehrmacht brzy zjistil, že standardní protitankové zbraně, které má k dispozici, naprosto nestačí. Nestačil jejich výkon, i jejich mobilita byla v těžkém terénu nedostatečná. Nijak významný major ovšem našel řešení.

Je všeobecně známo, že příslušníka SS bylo po válce snadné identifikovat podle jeho tetování. Jenže… Skutečnost byla podstatně komplikovanější a státním orgánům přinesla velké překvapení…

Dnes ještě o jednom fanatikovi, který je spojen s obléháním pevnosti Breslau a s Volkssturmem. Ten ale na rozdíl od Gauleitera Karla Hankeho, o němž jsem psal minule, skutečně bojoval, a na rozdíl od něj z boje nezběhl.

Pevnost Breslau se úspěšně bránila téměř čtvrt roku. Důvodem byl jednak zoufalý strach obyvatel ze Sovětů, jednak obětavé nasazení místního Volkssturmu, ale i neústupný fanatismus bojového velitele pevnosti, Karla Hankeho.

Termín Festung, případně Fester Platz (spojenci ovšem méně vznešeně nazývané prostě „kapsy“), se váže především ke druhé polovině 2. sv. války, kdy už německá armáda v podstatě soustavně ustupovala.

Jak vlastně dopadli vojáci divize Totenkopf, kteří byli alespoň z hlediska spojeneckých vojáků hardcorem nacionálního socialismu? A jak ti, kteří se podíleli na chodu koncentračních a vyhlazovacích táborů?

Ze strážných koncentračních táborů byla po vypuknutí druhé světové války vybudována a vycvičena divize Waffen-SS. První krvavé nasazení ji čekalo v tažení proti Francii, Belgii a Holandsku v květnu 1940.

Totenkopf, neboli smrtihlav, byla, a u leckterých jednotek stále ještě je, vojenskou insignií s lebkou a zkříženými hnáty. Jedna jednotka tento znak ale proslavila značně negativně.

Dnes vychází v nakladatelství Carius kniha výjimečných vzpomínek německého vojáka. Její český překlad se dostává na trh dokonce ještě dříve než německý originál.

V archivu je dochován poslední dopis Jana Masaryka, respektive jeho opis z roku 1962. Pokud je pravý, a okolnosti tomu nasvědčují, vrhá jasné světlo na Masarykovu sebevraždu a nekončící spekulace o tom, zda nešlo spíše o vraždu.

Život přináší paradoxy. Po válce se v ČSR sešli dva bezskrupulózní lumpové, bývalý voják Svobodovy armády a údajný bývalý voják ROA, volyňský Čech a Ukrajinec. Společně zavraždili manželský pár a o jejich věci se podělili.

Dunaj je prudká, hluboká a dravá řeka. Často co schvátí, už nikdy nenavrátí. Někdy ovšem ano – a počet mrtvol nalézaných v řece je překvapující. O tom, jak se s jejich identifikací kdysi vypořádávalo ministerstvo vnitra ČSSR, se dnes můžeme dočíst.

Jméno R. A. Dvorský zná i spousta lidí, kteří jeho muziku snad ani nikdy neslyšeli. Hudebník, kapelník i vydavatel byl v době první republiky legendou, byl na vrcholu společenské smetánky. Po komunistickém puči se ale i z něj stal zchudlý vězeň.

Willi Weidermann byl v letech 1942-1945 pražským policejním prezidentem. Nebyl ale vlastně vůbec policista – byl bývalým bankovním úředníkem, starým stranickým bojovníkem a zřejmě celkem dobrým manažerem.

Friedrich Sowa byl kariérní policista, který za okupace velel pražské úřadovně Kripo a jejím prostřednictvím i české neuniformované policii. Třebaže se ničeho zásadního nedopustil, po válce byl odsouzen za podporu nacismu a vyhrožování podřízeným.

Jméno Zdeňka Mančala je velmi známé v souvislosti s Pražským povstáním. Co už známo není je skutečnost, že byl po komunistickém převratu potrestán třemi lety vězení za nabídku pomoci při protikomunistickém puči a jeho přípravu neudal.

Teroristické útoky nejsou ničím novým, dokonce ani ničím, co snad vzniklo někdy v 60. letech. K jednomu takovému typickému útoku došlo v roce 1949 v Sedlčanech. V té době ještě neměla KSČ kraj zcela pod kontrolou, pachatel se nikdy nenašel.

Poválečné stíhání a souzení Vlasty Buriana je celkem známá věc. Co ale známo není, je skutečnost, že správce věznice byl za to, že Buriana na dobrozdání lékaře vlastním rozhodnutím propustil z vazby, potrestán šesti měsíci vězení podmínečně.

Quido Magwitz se narodil 22. listopadu 1915 v Orenburgu. Měl hodnost kriminálního rady Gestapa a v letech 1942-1944 zastával v hodnosti kriminálního rady pozici vedoucího Grenzpolizeikommissariatu Gestapa v Těšíně, podřízeného služebně v Katovicích.

Friedrich Wilhelm Müller se narodil 29. srpna 1897 v Barmen v Prusku. Za první světové války sloužil jako pěšák ve 2. pěším pluku. Dosáhl povýšení na podporučíka, v této hodnosti sloužil v pěším pluku č. 266.

Obranné zpravodajství byla v období 1945-1946 armádní kontrarozvědka pod sovětskou taktovkou hlavní nástroj vlivu KSČ v armádě. Pod jinou titulaturou existovala ale i dál a její svévolné řádění se trochu utlumilo až počátkem roku 1951.

Kurt Wilfer byl nenápadný člověk, kterému se podařilo spoluprací s StB dvacet let tajit, že byl velmi výkonným vedoucím služebny tajné služby SD. Když se věc prozradila, byl odsouzen na deset let, ale po polovině mu bylo povoleno vystěhování do SRN.

Jako velitel čs. armádního sboru v SSSR je znám Ludvík Svoboda. Před ním jednotce ale velel generál, kterého svévolně odvolal maršál Koněv a československá vláda na to neřekla ani popel. Z Kratochvíla se stal obětní beránek sovětských ambicí.

Obraz odporu proti komunistické totalitě ve 40. letech netvoří jen tváře těch, kteří proti ní bojovali, ale i tváře těch, kteří bojovali za ní. I když o boji se tak úplně hovořit nedá. Spíš se jedná o teror v rámci organizované zločinecké skupiny.

K báchorkám, které se drží zuby nehty a periodicky se vynořují v médiích i povědomí veřejnosti, lze přiřadit fámu o tom, že si Reinhard Heydrich při prohlídce českých korunovačních klenotů nasadil na hlavu svatováclavskou korunu, aby Čechy pokořil.

Bedřich Pokorný se po válce stal jedním z nejvýkonnějších činitelů, kteří připravili komunistický puč, a i po něm se podíleli na brutálních represích oponentů. Ale žádný strom neroste do nebe, a pes se někdy nakonec dočká psí smrti.

Od konce války se tvrdilo, že při Pražském povstání padlo nějakých maximálně 1000 Němců. Problém je, že tehdy a ani dlouho potom je vlastně nikdo nepočítal. Podobné šermování s čísly panovalo i ohledně padlých povstalců. Jak to tedy je?

V souvislosti s plánovanými pokusy o protikomunistický převrat skupinami s masivní účastí vojáků je třeba také připomenout jednu čistě civilní odbojovou skupinu, a to Hory Hostýnské. Na rozdíl od teoretiků tato skupina skutečně bojovala.

Pokus o převrat skupiny Praha-Žatec je někdy uváděn též jako Jebavého puč, Akce Březen nebo Akce Norbert. Jeden z největších plánovaných pokusů o vojenský převrat proti komunistické totalitě byl jako všechny ostatní odhalen a brutálně potlačen.

Dobrodruh, celoživotní voják, demokrat, bojovník za svobodu, hrdina, spiklenec, záhadná osoba. To vše byl Miloslav Jebavý, popravený v červenci 1949 za pokus odstranit hydru komunistické totality.

Aktion 1005, někdy též nazývaná Sonderaktion 1005 nebo Erternungsaktion (exhumační akce), byla tajná operace na odstranění fyzických důkazů především holokaustu, tedy masových hrobů u koncentračních táborů i jinde na východě.

Erwin Frankenbusch se stal, ač byl sám čistokrevným Židem, agentem Gestapa. To by ještě nebylo tak zvláštní, podobných bylo víc. On se ale stal velmi aktivním, v podstatě vystupoval jako úředník Gestapa a choval se podle toho.

Dnes o historickém znaku a moderní vlajce města Čelákovic.

Pracovní a koncentrační tábor Sereď se oficiálně nazýval Koncentračné stredisko pre Židov. Kromě něj existovaly ještě dva další, a všechny začaly od roku 1942 fungovat i jako tranzitní místa pro odsun Židů „na východ“, tedy většinou do Osvětimi.

Dnes o historii, znaku a vlajce obce Bašť v okrese Praha-východ.

Vlajky a prapory každý zná. V historii ale nebyly samozřejmostí, vznikly postupným vývojem. Principy používání praporů a vlajek a erbů byly velmi podobné. Vývoj praporů a vlajek lze rozdělit na dvě etapy, předheraldickou a heraldickou.

Heraldické znaky neboli erby patří mezi symboly v širokém slova smyslu, které provázejí lidskou společnost od jejích počátků. Takovými symboly jsou kromě jiného třeba piktogramy, tetování, totemy, ale i písmo. Širokou škálou jsou znaky měst a obcí.

Gestapo, tajná státní policie, plnilo úkoly politické, státněbezpečnostní, rozvědné i hospodářské povahy. Na území českých zemí, tedy v protektorátu a říšské župě Sudety, sloužilo u Gestapa v průběhu války přes 9000 osob.

Gestapo, tajná státní policie, plnilo úkoly politické, státněbezpečnostní, rozvědné i hospodářské povahy. Na území českých zemí, tedy v protektorátu a říšské župě Sudety, sloužilo u Gestapa v průběhu války přes 9000 osob.

Gestapo, tajná státní policie, plnilo úkoly politické, státněbezpečnostní, rozvědné i hospodářské povahy. Na území českých zemí, tedy v protektorátu a říšské župě Sudety, sloužilo u Gestapa v průběhu války přes 9 000 osob.

Emil Hácha je někdy hodnocen jako kolaborant, jindy jako oběť. Faktem zůstává, že byl tragickou postavou našich dějin a na své působení v politice doplatil nejvíc on sám. Ve skutečnosti není mnoho věcí, které by se mu daly vyčítat.

Květoslav Prokeš organizoval údajně asi nejširší a nejdále dotažený pokus o puč v Československu, i když při jeho bližším zkoumání je zjevná jeho nepřipravenost, amatérismus, diletantství a naprostá nereálnost jeho provedení.

Panzerbrigade 150 byla německým pokusem o vytvoření jednotky, která by se vydávala za jednotku americkou, a v rouše beránčím by se jí podařilo překvapivě obsadit důležité mosty. Nic ovšem nešlo tak, jak mělo, a celá operace fakticky selhala.

Stutthofské procesy bylo několik soudů v poválečném Polsku s válečnými zločinci, zodpovědnými za vraždy více než 85 000 lidí. Žádný z velitelů tábora Stutthof v Polsku souzen nebyl, ale trestu se přesto nevyhnuli.

Josef Blösche, řečený Jestřáb nebo Frankenstein, je dobře rozpoznatelný na fotkách z ghetta ve Varšavě. Tento sadista, vrah, válečný zločinec a pozorný manžel a otec se narodil ve Frýdlantu v Čechách, popraven byl až 24 let po válce v NDR.

Alois Rašín je dodnes poněkud rozporuplnou postavou. Zasloužil se o konsolidaci a start ekonomiky mladého Československa, podle některých ovšem na úkor nejchudších vrstev. Stal se jednou z mála československých obětí atentátu.

Ráno 5. března 1926 otřásl odlehlou pražskou ulicí ohlušující výbuch. Explodoval vojenský tažený vůz, plný útočných granátů Janeček vz. 21. Díry po střepinách jsou v omítce vyšších pater domů patrné dodnes.

Národní soud byl pokusem o spektakulární odsouzení osob, které se údajně dopustily kolaborace s okupanty z pozic, jež byly viditelnější a měly být zodpovědnější než v případě „obyčejných“ lidí.

Po válce byly vydány tři tzv. retribuční dekrety, na jejichž základě došlo k souzení válečných zločinců a kolaborantů. Třebaže retribuce byla pojata velmi široce a táhla se přes tři a půl roku, výsledky očekávání úplně nenaplnily.

Únos lodi Achille Lauro palestinskými teroristy v roce 1985 nebyl nijak zvlášť krvavý. Do historie se zapsal spíš diletantismem jak únosců, tak bezpečnostních složek, které se nebyly schopny shodnout, která z nich má pravomoc případ řešit.

Druhá světová válka přinesla nejen obrovský rozvoj některých druhů zbraní, ale i vznik zbraní nových. Patří k nim třeba stíhače tanků. Téma je poměrně široké, dnes si připomeneme z německých konstrukcí ten nejběžnější, a asi i nejlepší typ.

V době zápolení budoucího římského císaře Karla IV. o říšskou korunu docházelo v říši k rozsáhlým pogromům. Panovník se k nim stavěl zcela jinak, než bychom dnešní optikou očekávali.

Po válce byli členové fašistických stran a spolků samozřejmě trestáni. Trestné ovšem nebylo samotné členství v nich, ale až funkcionářství a aktivita nad běžnou míru. Ty byly hodnoceny jako politická spolupráce s Němci.

Za 2. sv. války existovaly v protektorátu různé organizace českých fašistů. Některé vznikly už před válkou, jiné až za okupace. Pro všechny byla typická rozhádanost, neustálé štěpení a řevnivost, ale také bezvýznamnost.

V těchto dnech se blíží 87. výročí odstoupení pohraničí. Opět se vyrojí články, jak byli Češi nacisty téměř bez výjimek vyhnáni ze Sudet. Nehledě na četné rodinné vzpomínky na opravdová vyhnání, realita nebyla takhle černobílá.

Postavy českých knížat a králů raného středověku jsou pro nás mnohdy zamlžené a informace o nich omezené na základní klišé. Nebyly to žádné pohádkové figurky, většinou šlo o muže velice tvrdé, inteligentní a bezskrupulózní. Proti všemu, proti všem.