Petr Holík

Přestože se o využití vodíku mluví v mnoha odvětvích, ne vždy se musí jednat o ten nejlevnější způsob dekarbonizace. V této epizodě proto s Martinem Tenglerem (Bloomberg NEF) diskutujeme nejen technologický potenciál vodíku a jeho využití v průmyslu, ale hlavně ekonomické souvislosti výroby a přepravy. Ty totiž do značné míry ovlivní jeho možnou budoucnost ve světové ekonomice. Už dnes ovšem celosvětově spotřebováváme za rok tolik energie z vodíku, kolik jí spotřebuje USA ze zemního plynu za půl roku. Vodík tedy stojí za bližší seznámení, proto probereme jeho nejzajímavější fyzikální a chemické vlastnosti a vysvětlíme vám, jak se vyrábí dnes nebo jak by se mohl produkovat za deset let. S tím souvisí i diskuze, jak se vodíku daří na politické a legislativní úrovni nejen v Evropské unii. Epizoda vznikla za podpory Britského velvyslanectví v Praze.

Zachytávání a ukládání uhlíku (CCS – Carbon Capture and Storage) je proces, při kterém je zachytáván CO2, jenž je následně uložen, aby neunikl zpět do atmosféry. Jedná se o důležitý nástroj pro snižování emisí z průmyslu a je součástí většiny scénářů k dosažení klimatické neutrality. Budeme tedy v budoucnu mít „filtr v komíně“ a oxid uhličitý pumpovat zpátky pod zem? To diskutujeme v dnešní epizodě. Aktuálně provozované CCS projekty jsou schopné odstraňovat kolem 40 milionů tun CO2 ročně. Scénáře očekávaného budoucího stavu se liší, například podle scénáře od Mezinárodní energetické agentury (IEA), který předpokládá dosažení globální klimatické neutrality do roku 2070, musí odstraňované množství vzrůst na 5,6 miliard tun CO2 ročně do roku 2050 a na více než 10,4 miliard tun CO2 do roku 2070. CCS má představovat téměř 15 % kumulativního snížení emisí.  Toto odvětví tedy rozhodně nebude malé a proto je potřeba se jím dopodrobna zabývat. Jak tato technologie funguje? Jaké typy CCS existují a kolik to celé bude stát? To jsou otázky, na které odpovíme v dnešním podcastu. Epizoda vznikla za podpory Britského velvyslanectví v Praze.

V Evropské unii můžeme ušetřit 40 % emisí z průmyslu, pokud zavedeme principy cirkulární ekonomiky. S Pavlem Zedníčkem z INCIEN (Institut cirkulární ekonomiky) v této epizodě vysvětlujeme, co to je, v jakých odvětvích a jak konkrétně ji můžeme využít a jak si v této oblasti aktuálně vedeme. Klíčovou otázkou, kterou se cirkulární ekonomika snaží řešit, je, jak zajistit potřebné služby (například bydlení nebo dopravu) a přitom snížit objem těžby, výroby a využití emisně náročných materiálů, jako jsou ocel, cement, hliník nebo plasty. Typicky se bavíme o možnostech nových technologických postupů nebo o recyklaci těchto materiálů. V neposlední řadě se dozvíte i to, jak více využívat dřevo ve stavebnictví nebo jak by vypadala výroba auta s důrazem na cirkularitu. Epizoda vznikla za podpory Britského velvyslanectví v Praze.

Pokud chcete pochopit téma dekarbonizace českého průmyslu skutečně do hloubky, pusťte si tuto epizodu. Dozvíte se, co je potřeba k tomu, abychom se zbavili emisí skleníkových plynů v odvětvích, která jsou na dekarbonizaci nejnáročnější – tedy v ocelářství a cementárenství. Naši hosté podrobně rozebírají, jak funguje trh s cementem a ocelí a jaký vliv na dekarbonizaci to má. Proč se ocel do EU dováží, zatímco cement prakticky vůbec? Jak ceny těchto komodit ovlivňuje výroba v jiných regionech světa? A jak se do těchto cen promítají aktuální vysoké ceny energií? V epizodě se také věnujeme tomu, jak transformaci těchto odvětví financovat (v ČR půjde řádově o nižší stovky miliard korun). A možná vás překvapí, že existují i ekologické důvody pro to, abychom se u nás ze všech sil snažili těžký průmysl udržet a nenechali výrobu přesunout do jiné části světa. Epizoda vznikla za podpory Britského velvyslanectví v Praze.

Z 12 tun emisí skleníkových plynů, které v Česku průměrně připadají na jednoho obyvatele, souvisí s osobní spotřebou jen menší část. Většinu emisí svou spotřebou přímo ovlivnit nemůžeme, je totiž spojena s poskytováním služeb a chodem celé společnosti. To se týká i průmyslu: zde vzniká přibližně třetina emisí ČR. Pokud tedy chceme Českou republiku dekarbonizovat, bude nutné se zaměřit i na průmyslové procesy, které jsou výrazným zdrojem emisí, například v cementárnách či ocelárnách. Touto epizodou startujeme podcatovou sérii, ve které se v příštích měsících na téma dekarbonizace průmyslu zaměříme do hloubky. Dozvíte se, kde v průmyslu emise vznikají, která odvětví bude obzvláště těžké emisí zbavit a jaké technologie máme k dispozici, aby se nám to povedlo. Diskutovat budeme i o financování transformace průmyslu nebo například o principech cirkulární ekonomiky, které také mohou se snižováním emisí výrazně pomoci.

Největší klimatická konference roku se koná už začátkem listopadu. Co od ní můžeme čekat, o tom s námi diskutují Kateřina Kolouchová a Ondráš Přibyla z Fakt o klimatu. Letošní COP má přezdívku „implementační“. Očekává se od něj totiž, že pomůže převést již existující dohody z papíru do reality. To bude ovšem záležet především na tom, jak se zachovají státníci a diplomaté poté, co se ze summitu vrátí do svých zemí. S Ondrášem Přibylou rozebíráme také širší kontext letošních klimatických jednání a to, jaký dopad toto mezinárodní úsilí reálně má. Kateřina Kolouchová pak přidává komentář k plánovanému programu konference, ambicím jednotlivých států a diskutujeme mimo jiné i o tom, jak průběh summitu ovlivní skutečnost, že jej zrovna letos pořádá africká země. COP (Conference of Parties) je každoroční celosvětové setkání smluvních stran UNFCCC (Rámcová úmluva OSN o změně klimatu), kterému jsme se podrobně věnovali ve druhé sérii podcastu – nalaďte si případně epizody 9–16.

Při běžné výrobě jedné tuny oceli vzniknou dvě tuny CO2. Přes vysokou emisní náročnost je však ocel materiálem, bez kterého se neobejdeme a který potřebujeme i pro samotnou dekarbonizaci (například větrná elektrárna obsahuje desítky tun ocelových součástí). Navštívili jsme proto jeden z největších hutních podniků v Česku, abychom se o výrobě oceli dozvěděli více a zjistili, zda a jak se dá ocel do budoucna vyrábět bez emisí. V přepočtu na osobu je v množství zpracované oceli Česká republika světovou velmocí. Je to dáno hlavně tím, že u nás máme rozsáhlou průmyslovou výrobu, která ocel hojně využívá. Zároveň to ale také pro ČR znamená velké množství emisí skleníkových plynů ze sektoru ocelářství. Dnes už sice existují technologie, s jejichž pomocí dokážeme vyrábět tzv. zelenou ocel, aby se však české ocelárny mohly touto cestou vydat, jsou zapotřebí rozsáhlé investice do tohoto odvětví a také zajištění konkurenceschopnosti ze strany EU – nákup nových zařízení i výroba zelené oceli jsou totiž velmi nákladné.