Podhoubí

Dokumenty o přírodě v Česku dle slov Kateřiny Fialové téměř nevznikají. Přitom i zdejší krajina nabízí příběhy, které stojí za vyprávění — mizející pískovny, napřímené řeky nebo hmyz, jehož chování teprve začínáme chápat. „Často se ohlížíme na ty krásné pralesy, ale i to, co tu máme, je obrovský zázrak," říká devatenáctiletá dokumentaristka, režisérka a investigativní novinářka, která se rozhodla tuto mezeru zaplnit.

V produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů zaostává Česko v rámci Evropské unie hned za Maltou. Z klimatické změny se u nás mezitím stala kulturní válka a větrné elektrárny doprovází dezinformace. Expert na akcelerační zóny Martin Abel a klimatolog Daniel Kortus, který se na sociálních sítích snaží vyvracet mýty o klimatu, mluvili v Podhoubí na festivalu AFO v Olomouci o tom, proč u nás transformace energetiky drhne a jakou roli v ní hrají vědci, politici a média.

Vladimír Kořen toho hodně pamatuje, což podle něj může být i nevýhoda. Pamatuje si, jak vypadala krajina před tím, než se tam objevila dálnice a natáhla se okolo logistická centra. Pamatuje si řeku Ohři, kterou jako kluk znal metr po metru, a bagry, které najely do rybích trdlišť. A pamatuje si také vrbu, které šeptal, když se rozešel s holkou, i vodohospodáře, kteří ji pokáceli.

Podhoubí s Honzou a Bárou Ungerovými, kteří mají kapelu Zrní a Dva. „Vlaštovky, to je takovej náš kalendář,“ říká na úvod Jan Unger a ukazuje ve stodole na trám s vlaštovčím hnízdem. Bára s Honzou žijí se svými dvěma syny na vesnici na Vysočině. V rozhovoru s Prokopem Pithartem mluví o tom, jak zásadní je pro jejich tvorbu život na vesnici, protože i drobné změny kolem nich jsou zásadní a vidí v nich kouzlo.

Podle průzkumů ze Spojených států tráví americké děti v přírodě průměrně méně času, než lidé ve vazbě, kteří mají alespoň povinné vycházky. Interiér ale nedokáže přirozené stimuly z přírodního prostředí nahradit. Nedostatek přírody vede k mnoha komplikacím, jako jsou úzkosti, depresivní stavy, snížená imunita nebo větší sklony k obezitě. Přitom fyziologické reakce těla na procházku v přírodě lze zaznamenat už po pár desítkách minut.

Jan Albert Šturma zná pražskou přírodu jako málokdo. Před pár lety se mu podařilo projít městskou krajinu po vnitřních periferiích, aniž by byl spatřen. Umí přespat v křoví a ve vrstevnaté krajině čte jako v knize. Praha je jeho očima mozaikou biotopů, okraj odstavného parkoviště ekoton. Tam všude žijí organismy, pro které je volná městská nika příležitost zkusit štěstí a někdy i limity své přizpůsobivosti.

Resilience a resistence, dva zdánlivě blízké termíny, které dokáží říct něco podstatného o našem světě. Zatímco odolnosti hrozí vyprázdnění neobezřetným nadužíváním, resistence si střeží svoji hráz odporu. V živém Podhoubí na AFO 60 se setkal politický a environmentální antropolog z FHS UK v Praze Bob Kuřík a Alice Koubová, vedoucí výzkumná pracovnice na Filosofickém ústavu AV ČR, která v institutu SYRI vede projekt Systémy resilience.

Zem je ještě promrzlá. Tam, kde bychom se v létě bořili po kolena, procházíme suchou nohou a jen to trochu křupe. Míříme na prameniště schované v lese o rozloze asi 20 m2, pozná se podle namrzlých kaluží. To, co vypadá jako lesní cesta, byl asi metr a půl hluboký odtokový kanál. Voda tudy frčela z prameniště pryč do nížin. Kanál je zasypán zeminou a přehrazen dřevěnými hrázkami. Voda se vrátila do klikatého potůčku.

Kdo je lesa pán, hajný, nebo příroda? Kolik stromů je třeba zasadit, když na cestě vlakem pijeme z jednorázového plastového obalu? Dá se skrze pestrost přírody dojít k pestrému myšlení? Poslechněte si nový formát Spory magazínu Podhoubí, ve kterém se setkáme s pravidelnými komentátory environmentálního dění Rozárii Haškovcovou a Prokopem Pithartem.

Potenciál stejnověkých monokultur a pasečného hospodaření z našich lesů mizí spolu s klimatickou stabilitou. Nedávné období pěti let sucha skončilo kůrovcovou kalamitou na velké části Česka. Lesy, které odolají výkyvům počasí, stresu ze sucha i škůdcům jsou druhově i věkově pestré a vychovávají se výběrným způsobem. Jedním z takových modelů je Dauerwald – les trvale tvořivý. V lese probíhají soustavné probírky i zmlazení a nikdy nevznikne holina.

Oblast za polárním kruhem se otepluje až čtyřikrát rychleji než zbytek světa. Symbolem globálního oteplování se stal před lety poněkud zkratkovitě vyhublý lední medvěd, kterému taje „pevná půda“ pod nohama. Od roku 1979 se ale arktický ledový příkrov zmenšil o rozlohu šesti Němecek a z Grónska odtál ledovec o velikosti Albánie. Místo řešení klimatické změny dochází k akceleraci souboje o zdroje, které led odkrývá.

Donald Trump vyvedl USA z Pařížské dohody. USA jsou druhým největším emitentem skleníkových plynů po Číně a historicky vůbec největším. V tomto kontextu to není dobrá zpráva. Povede to ke zpomalení klesání emisí CO2. Není to ale konec světa. Trend ochrany klimatu to nezastaví. Růst emisí skleníkových plynů zpomaluje a brzy se dostaneme k vrcholu, pak budou emise klesat. Pařížská dohoda funguje, přestože na bázi dobrovolnosti.

Prase je pastevecké zvíře, až 50 % jeho potravy může být zelená složka. Pastva zvyšuje v mase podíl zdravých omega-3 mastných kyselin. Krávy pasené na trávě regenerativním způsobem zlepšují biodiverzitu pozemku. Regenerativně pasená kuřata nemusí být léčená antibiotiky. To všechno je hrozně fajn, ale to nejzajímavější se děje pod povrchem. Půda pórovitá jako houba třeba zmírňuje povodně nebo pomáhá zachytávat CO2.

V roce 2015 jsme se jako lidstvo právě v Paříži zavázali, že nepřekročíme oteplení planety od 1,5 °C oproti předindustriálnímu průměru. Zdá se, že v letech 2023 a 24, které jsou nejteplejší v historii měření, tuto bezpečnou hranici oteplení překračujeme. Pařížští pořadatelé Letních olympijských her stejně jako Mezinárodní olympijský výbor se chce vyhnout cynismu a nenabízí jen chléb a hry. Olympijské hry mají být tentokrát udržitelné. Je to vůbec možné?

V předešlém dílu Podhoubí jste mohli slyšet reportáž ze 44. ročníku dobrovolného sečení orchidejových luk na Valašsku kosou. Komunitu kolem kosení svolává Miroslav Janík spolu s ČSOP KOSENKA ve Valašských Kloboucích. Kosa rostlinu přeřízne a nerozseká, živočichové mohou utéct, na louku nevjíždí těžká technika. Kosení je nejšetrnější způsob managementu vzácných bělokarpatských luk. Pobyt v čisté přírodě má podle organizátora terapeutické účinky.

Pražská Eska, restaurace Štangl, šťávy Goodlok, Bjukitchen, ale i scuk.cz, kosik.cz – stánek na trzích na Malé Straně a v Turnově nebo prodej ze dvora. To jsou kanály, kudy vysílá Hana Součková svoji zeleninu do žaludků zákazníků. Hanky příběh začal asi tím, že se narodila v rodině, která měla k zemědělství blízko a dostala se k pozemkům v Polabí, kde je zelenina doma. Farmu rozjela už ve dvaceti letech, do toho stihla vystudovat ekologické zemědělství na ČZU.

AFO 59 hosted podcast Podhoubí live with Peter McCoy.

Zatímco Německo o Velikonocích odstavilo sedm bloků hnědouhelných elektráren o celkovém instalovaném výkonu 3,1 GW a dohromady vyrobilo v roce 2023 přes 52 % elektrické energie z obnovitelných zdrojů, český energetický mix už léta relativně stagnuje s podílem kolem 40 % z hnědouhelných elektráren a podobně z jádra. Na druhou stranu se ledy hýbou v solární energetice, kde přibylo 1000 MgW instalovaného výkonu.

Se zrodem Československa vzniklo v Praze několik desítek nouzových kolonií. Venkovská obydlí si v provizorních podmínkách stavěli lidé, kteří se do hlavního města stěhovali za prací. Na rozdíl od rezidenčních čtvrtí s činžovními domy v nich běžel život spíš ve venkovském rytmu včetně zahradničení a chovu hospodářských zvířat. Po sto letech zbytky kolonií prostupuje městská divočina s prvky vágního terénu. Pro město jsou to ale cenné přírodní biotopy.

Konečně nám zase trochu přituhlo a někde i napadlo trochu sněhu, nejvyšší čas vyrazit na běžky. Kdo to s běžkováním myslí aspoň trochu vážně, musí zvolit dobrou mázu. Kdo to myslí s přírodou a s vlastním zdravím aspoň trochu vážně, zpozorní. Skluznice se mažou stoupacími nebo skluznými vosky, ty všechny mohou obsahovat PFAS – věčné chemikálie. Mají sice geniální vlastnosti, ale vykoupeno je to nerozložitelností v přírodě a plíživou toxicitou.

Brněnský startup FlowerChecker začínal s aplikací na rozeznávání rostlin. Vyfotili jste rostlinu a poslali ji k identifikaci. Na druhém konci seděl živý botanik, který rostlinu druhově zařadil. Dřevní období se vyplatilo. Během něj vznikla důvěryhodná databáze rostlin, která se spojila se strojovým učením. O deset let později se společnost přejmenovala na Kindwise a pustila se do dalších projektů na pomezí přírodních věd, zemědělství a informačních technologií.

Evropským trialogem prošlo začátkem listopadu nařízení o obnově přírody, které má být nástrojem k řešení krize biologické rozmanitosti. Legislativa zjednodušeně říká, že nestačí přírodu chránit v místech, kde je nejsilnější, typicky v přírodních rezervacích, ale je třeba ji aktivně obnovovat. V případě české krajiny se myslí zemědělské plochy, lesní porosty i rybniční soustavy. Evropa se tak vydává směrem, který vytyčila strategie pro biodiverzitu 2030.

Toxické látky jsou něco jako negativní externalitou moderní vědecko-technické společnosti. Na jednu stranu nám farmaceutický průmysl a agrochemie život prodlužují, na druhou jsme vystaveni nebezpečným látkám, které snižují plodnost nebo narušují zdravý vývoj člověka. Přestože jsou dříve hojně využívané látky, jako DDT nebo aldrin, zakázány Stockholmskou konvencí, stále jich desítky až stovky tisíc druhů kolují v životním prostředí a v tělech organismů.

Někteří byznysmeni a těžařské firmy si myslí, že řešení změny klimatu leží na dně oceánů. Oceány sice pohlcují obrovské množství oxidu uhličitého z atmosféry, které ukládají do mořského sedimentu, v tomto případě jde ale o něco jiného. Na dně oceánů totiž leží zdánlivě ladem vzácnými kovy napěchovaná hornina v podobě tzv. konkrecí. Jejich vytěžením bychom údajně získali dostatek potřebného materiálu na energetickou transformaci. Je to dobrý nápad?

Před rokem potřísnily dvě osoby ze skupiny Just Stop Oil v Londýnské národní galerii Slunečnice Vincenta van Gogha. Umělecké dílo pod ochranným sklem zůstalo neponičeno, ale symbolický akt plnil stránky deníků nejen v Evropě. Od té doby se rozjely útoky, protesty a blokády dalších skupin – zejména Letzte Generation v Německu, která postříkala oranžovou barvou Braniborskou bránu, blokovala běžecké závody, letiště, obchody s luxusním zbožím a další. Co na to zbytek klima hnutí?

Ekologie může být otravná. Omezování, měření, opatření, ochrana a taky hodně strašidelných faktů. Tak třeba letošní červenec byl znovu nejteplejší v historii měření. Kolikátý už? Na Antarktidě chybí přírůstek ledu velikosti Argentiny a Kanada v podstatě ještě nepřestala hořet. Tohle všechno je velmi zneklidňující. Ale taky tu je jedno překvapivé zjištění. Nemusíme být ekologickými aktivisty. Ekologické bytí se totiž týká nás všech, už teď.

Karel Klostermann nemůže za vaši pokřivenou představu o Šumavě. Anebo ano? Lingvista Michal Hořejší se vydal na dobrodružnou výpravu do diskurzivní divočiny, aby zjistil, kdo všechno a jakým způsobem formoval debatu o našem největším národním parku mezi lety 1991 a 2010.

Krkonoše jsou pro aktivně založené obyvatele Česka mekkou outdorových sportů. Na několik set kilometrů čtverečních nejvyšších českých hor se musí vejít lyžaři, cyklisti, romantičtí poutníci, zemědělci, boudaři, ale i divoká příroda s výjimečnými klimatickými podmínkami. Krkonošský národní park je místem střetu mnoha zájmů a jeho mediační role je pro přírodu a ohrožené druhy nezastupitelná. Náš nejstarší národní park slaví 17. května šedesát let od svého založení.

„Není důvod, aby tady něco stálo. Jsme na hranici přírodního parku Prokopské a Dalejské údolí. Jsme v ochranných pásmech přírodní památky Dalejský profil a v dnešní době je naprosto neadekvátní na tomto místě stavět,“ říká Jan Gebauer, který se v posledních měsících naplno věnuje občanskému spolku, peticím a referendu, které mají jediný cíl – odvrátit výstavbu bytového domu na místě bývalého Trunečkova mlýnu.

Mojmír Vlašín je laureátem Ceny Josefa Vavrouška pro rok 2021 za celoživotní ochranu přírody v praktické i teoretické rovině. Stál v čele odporu ekologických organizací v celé řadě kauz, jako byla Akce Špunt za nenapuštění Novomlýnských nádrží nebo blokády kácení v bezzásahových zónách Národního parku Šumava. Mojmír Vlašín žije se svou partnerkou v brněnském Ořešíně v domku, který obklopuje přírodní zahrada.

Konference Nerůst a sociálně-ekologická transformace proběhla druhý zářijový víkend v Brně a kromě debat se zaměřila i na praktikování nerůstových aktivit, které pečují o lidské štěstí. Nerůst totiž neznamená zchudnout, ale snížit ekonomickou aktivitu a kromě odlehčení planetárním ekosystémům získat i víc volného času a energie, která se dá investovat do kreativity, péče nebo třeba sportu. První panel konference otevřel krom jiných politolog Ondřej Slačálek.

O čmelácích se traduje, že by z hlediska fyziky neměli být schopni letu. Jejich tělo je větší než vztlak malých křídel. Pak se zjistilo, že využívají speciálních vírů, které křídlo nadnáší. Také mají dlouhý jazyk a některé květiny dokáží opylovat jen oni. Čmelák dokáže pracovat za nízkých teplot a umí se orientovat i v uzavřených prostorech, jako je skleník. Zajímavostí kolem tohohle sociálního hmyzu je dost a my si je představíme v dnešním Podhoubí.

Plavky jsou letní série nejen o koupání a vodě, ale taky o zajímavé krajině. Nivní oblast pod Břeclaví a Lanžhotem, kde se Dyje vlévá do Moravy a spolu pak putují dál do Dunaje, je známá jako Soutok. Unikátní rozsáhlé lužní lesy dostaly přízvisko Moravská Amazonie a kupodivu je oblast přírodně bohatá i díky zarostlým písčitým dunám zvaným hrúdy. Soutok zatím bojuje o některou z velkoplošných ochran přírody, místo toho jde o největší oboru na chov zvěře u nás.

Energetika je podle webu Fakta o klimatu zodpovědná ze bezmála 40% tuzemských emisí skleníkových plynů. Hnědouhelné elektrárny jako Počerady, Prunéřov nebo Tušimice jsou největšími tuzemskými znečišťovateli, i jako reakce na blížící se konec uhlí vznikla začátkem dubna Unie komunitní energetiky. Jejím úkolem je pomoct vybudovat decentralizovanou soustavu obnovitelných zdrojů energie ve vlastnictví domácností, obcí nebo družstev.

Naposledy jsme se v Podhoubí suchu věnovali v červnu 2020. Tehdy jsme se s bioklimatologem Miroslavem Trnkou bavili o efektech klimatické změny na hydrologický cyklus v kontextu střední Evropy. Profesor Trnka očekával častější epizody sucha a na druhou stranu intenzivnější úhrny srážek, které zase znamenají nebezpečí povodní. Na začátku roku 2022 můžeme predikci prozatím potvrdit, a to se tehdy ještě nevědělo nic o tornádu na jižní Moravě.

Lucie Nencková je zakladatelkou neziskové organizace ISFOR – Institut pro společnost 4.0. Potkali jsme se spolu před víc jak třemi lety na jednom pražském swapu oblečení, kde prezentovala výsledky své disertační práce o nakládání s textilním odpadem v českých domácnostech. Pomáhala s vytvořením dokumentu pro Ministerstvo pro místní rozvoj s názvem o Smart Cities – odolnost prostřednictvím SMART řešení pro obce, města a regiony. O chytrých řešení jsme se bavili i v Podhoubí.

Národní parky jsou výkladními skříněmi geomorfologie, fauny i flóry daného státu. Nejstarší Krkonošský národní park byl vyhlášen v roce 1963, v roce 1991 přibyla Šumava a Podyjí, nejmladší Národní park České Švýcarsko následoval o devět let později. S novou vládou a jejích programovými prioritami se znovu mluví o zavedení nového národního parku a nejblíž jsou tomu na Křivoklátsku, kde politická i společenská objednávka po deseti letech debat sílí.

Sekularizované Vánoce si podmanila slevová hesla, nabídka digitálních tržišť a nákupní centra s vánočním playlistem. Atmosféru Štědrého dne stále ještě tvoří nebo jen doplňuje bohatá nadílka. Na jedné straně stojí naše snaha potěšit blízké, na druhé desítky tisíc objednávek denně na webech obchodníků. Někde mezi tím, za tím a pod tím se ukrývá rub potěšení z věcí – dead stock – to, co se rozbije, nepovede, nelíbí, neprodá. Jenomže plýtvání k přesycenému trhu patří.

Teplárenství je odvětví energetiky, které není tolik na očích, pokud si odmyslíme desítky metrů dlouhé komíny kousek za městem. Stejně jako se s koncem uhlí budou muset vypořádat uhelné elektrárny, které stále ještě vyrábí 40 % tuzemské energie, prochází transformací i teplárny. Tam, kde se pálilo uhlí, aby šlo lidem parovody teplo rovnou do radiátorů, zavádějí čím dál větší podíl zemního plynu, odpadu a biomasy, na kterou se zaměřuje aktuální díl Podhoubí.

Lesy Čech a Moravy prožívají jednu z největších krizí v novodobé historii. Příčiny nemá cenu znovu rozpitvávat, mnohem přínosnější je nacházet cesty pro budoucnost lesů, protože bez nich si o neutrální uhlíkové ekonomice můžeme nechat zdát. Na jedno z řešení se může každý z nás jet podívat k obci Klokočná u Říčan, kde přes třicet let v tichosti za dohledu Vladislava Ferkla roste les, který je odolnější, ekonomicky efektivnější a přírodně hodnotnější než plantáže, které známe.

V Glasgow právě probíhá 26. konference OSN o změně klimatu. Jedna z kritik setkání světových lídrů přichází i ze strany domorodých komunit a původních obyvatel neindustrializovaných částí světa. Jejich hlas není brán se stejnou vahou jako hlas zástupců silných ekonomik. Právě tito lidé, kterým ekologická organizace Global Witness říká ochránci půdy, ale často končí tragicky.

Sociální sítě experimentálního hudebníka, zvukového umělce a iniciátora kulturního prostoru LOM v bratislavské Petržalke Jonáše Grusky se před pár lety začaly plnit fotografiemi hub. Houby se možná i díky pandemické pomlce kulturního života staly denní součástí jeho života. Napsal brožuru o houbách pro Mestské lesy Bratislava, pořádá festival mykoLOM a mykologické procházky. Proč po celém světě roste zájem o houby a počet amatérských mykologů jako hub po dešti?

Móda a textilní průmysl přispívají nezanedbatelným podílem ke znečišťování planety a ke klimatické změně. Celé odvětví si problematičnost produkce rychlé spotřeby uvědomuje a dělá různé kroky, jak svůj dopad zmírnit. Textilní designérka Linda Havrlíková patří k lidem, kteří se nebojí radikálních kroků. Přestěhovala se na rodinnou usedlost v úpatí Brd, kde hospodaří v duchu soběstačnosti, a ušila svou diplomovou kolekci sak a kabátů z vlny vlastních ovcí.

Jídlo nás doprovází každý den, jeho produkce zasahuje jak do mikrosvěta tkání a buněk, tak do makrostruktur krajiny a životního prostředí. I přes závislost na potravinách je nám z velké části proces, který stojí za jejich produkcí, skrytý. A stejně tak i jeho hlavní aktéři. Žijí ve finanční nejistotě a prestiž jejich zaměstnání je podprůměrná. V kombinaci se stagnací výkupních cen a vrtkavostí počasí jsou zemědělci překvapivě náchylnou skupinou k dobrovolnému ukončení života.

Svět je složitý a řešení problémů jsou náročná. Například takové letní koupání. Nic banálnějšího snad ani není. A ejhle! Je léto, vedro a člověk nechce nic než se zchladit ve vodě. V řece to jde, ale co takový rybník nebo přehrada? Tyhle choutky bývá čím dál složitější uspokojit, protože se přemnožily sinice. Poměrně sobecký pohled na nekoupatelnou vodu má ale dalekosáhlé důsledky i pro všechen život ve vodě, a navíc stopy příčin vedou, jako obvykle, k lidským sídlům.