Poztrácená řemesla

První svaté přijímání, biřmování nebo hody. Při všech podobných událostech by na slavnostním kroji neměla chybět ozdobná výšivka. Jednou z mála žen, jež se tímto uměním zabývají, je paní Jarmila Kraváčková z Babic, která se podle její babičky narodila „s jehlú v ruce“. Právě díky babičce si paní Jarmila osvojila základy ručních prací včetně vyšívání, které jí učarovalo natolik, že s ním spojila celý svůj další život. Vyšívání, které paní Kraváčková bravurně ovládá, ale není jen tak ledajaké – jedná se o vzácnou techniku známou jako vyšívání na výřez, tedy výšivku podle počítané niti. Ta je charakteristická zejména svou plastičností, které lze dosáhnout překrýváním nebo zhuštěním jednotlivých stehů. Hlavně ale tato jedinečná technika vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti, cit pro detail a výtvarný vkus.

Jsou vznešené, ušlechtilé a v posluchačích vyvolávají emoce, které se jiným nástrojům vyvolat nepodaří… Řeč je samozřejmě o houslích. Stejně jako se traduje, že na tento hudební nástroj umí hrát jenom ti nejlepší, platí také, že jejich výrobu zvládnou jen opravdoví mistři řemesla. Jedním z nich je bezesporu pan Josef Múčka, jehož dílnu bychom našli ve Strání na Uherskohradišťsku. Při vstupu do jeho království vás okamžitě obejme vůně dřeva, ze kterého zde vznikají smyčcové nástroje nejrůznějších tvarů, velikostí a zbarvení. Výroba houslí vyžaduje kromě talentu hlavně spoustu času a trpělivosti. Když se to ale povede, stane se z obyčejného kusu dřeva opravdové umělecké dílo...

„Je to vlastně kus klacku z černého bezu, ale má svou duši.“ Tak s nadsázkou mluví o svém pracovním materiálu Vít Kašpařík, který se na Valašsku dlouhá léta věnuje výrobě unikátních lidových hudebních nástrojů. Zásadní vliv na jeho profesní směřování měl především otec Jan, badatel, experimentátor a nadšený výrobce historických hudebních nástrojů, který syna do hudebních tajů odmalička zasvěcoval. Vyučený kovář Vít Kašpařík pracuje výhradně s přírodními materiály, ze kterých pod jeho rukama vznikají originální dechové nástroje v nejrůznějších laděních a variantách - píšťaly, píšťaly dvojačky, koncovky, fujary, flétny, klarinety, ale i strunné nástroje jako dlabané housle, basičky, fidule nebo grumle. (Rád předává své zkušenosti dál, je zván do škol, účastní se jednoduchých dílen a folklorních akcí pro veřejnost, kde předvádí výrobu nástrojů, ale i hru na ně.)

Moravské Kopanice představují svébytný etnografický region, který byl po staletí utvářen především náročnými životními podmínkami, danými složitou dostupností a tím i jistou izolovaností. V této specifické oblasti se dodnes daří udržovat tradiční řemesla a folklór, jehož vlajkovou lodí je bezesporu kopanický kroj. Hrozenské šaty, jak je oděv nazýván jeho nositeli, od 19. století prakticky nezměnily svou podobu a jedná se tak o jedny z nejarchaičtějších lidových oděvů na Moravě. Na první pohled sice působí velice chudobně, od ostatních krojů však vynikají svou barevností, která je dána bohatě zdobenými ručně vyšívanými vzory v nespočtu variací. Nejznámější současnou kopanickou vyšívačkou a krojařkou je Eliška Křižková starší, ke které lidé nosí kroje ke spravení, vyprání, zkompletování nebo rovnou vyšití zdaleka i blízka.

„Ve Slováckém muzeu se mi otevřel nový svět. Při zdejších ukázkách lidových řemesel mě upoutaly šusťové panenky a technika tkaní z kukuřičného šustí. A bylo rozhodnuto,“ tak popisuje osudové setkání se svou dlouholetou vášní paní Marie Bilíková z Babic. Pro zemědělce je šustí, které se získává z kukuřičných klasů, pouhým odpadem. Díky Marii Bilíkové však tento materiál dostává zcela nový rozměr. Z kukuřičného šustí pod jejíma rukama vzniká nejen celá řada nádherně zdobených panenek, ale také různé tkané výrobky, jako jsou prostírky, podložky, dózy nebo košíčky. Všechno je dělané s láskou a obrovským řemeslným umem. Také proto má už dnes Marie Bilíková na svém kontě prakticky všechna ocenění, která se v našich končinách dají za lidová řemesla získat...

Mezi nejstarší a nejrozšířenější řemesla lidské civilizace patří košíkářství, které se v prakticky nezměněné podobě zachovalo až do současnosti. Jednou z tradičních košíkářských obcí jsou Morkovice na Kroměřížsku, kde vrbové proutí dříve dávalo obživu stovkám lidí. Ty časy jsou dnes už nenávratně pryč, řemeslo tu však žije dál. A to především díky Daně Ptáčkové, která se košíkářství věnuje už neuvěřitelných padesát let. Ve své činnosti navazuje na tradici starých morkovických mistrů, uchovává tradiční vzory a výrobní technologie. Všechny výrobky Dany Ptáčkové se vyznačují perfektním zpracováním, čistotou linií a nápaditým designem. Není proto divu, že je už několik let držitelkou prestižního titulu Nositel tradice lidových řemesel.

Po stopách dalšího poztráceného řemesla jsme se tentokrát vydali na Valašsko do Velkých Karlovic, kde na kouzelném odlehlém místě přímo uprostřed luk stojí několik chalup. A právě v jedné z nich žije spolu se svou ženou a třemi syny Petr Mužík, který vyrábí originální doplňky k tradičnímu valašskému kroji – krpce, opasky a perleťové kotule. Škola ani maturita na tyto umy neexistuje – Petr Mužík se musel naučit všechno sám jen díky dostupným dobovým materiálům. Postupně však v tomto oboru dosáhl opravdového mistrovství. Vše, co mu projde pod rukama, má punc tradice a poctivě odvedené práce. Není proto překvapením, že byl za své umění oceněn tituly Nositel tradice lidových řemesel a Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje.

„Dřevo si ke mně našlo cestu samo. Nechce ani do ohně, ani shnít. Na tu chvilku, kterou tady budu, jsem se nabídl, že mu s tím pomůžu.“ Tak popisuje začátek své řemeslné cesty Jiří Mahr z Uherského Hradiště, kterého rukodělná tvorba a práce se dřevem provázela od samého dětství. Na dřevě ho kromě vůně a barev nejvíce fascinují přirozené chyby materiálu, jako jsou specifické tvary, vady či kazy, které dokáže umělecky zakomponovat do svých výrobků. Rozličné krásy a záhady dřeva pomohlo Jiřímu Mahrovi objevit několik mistrů, ať už to byli řezbáři Miroslav Srostlík a Pavel Letovanec nebo restaurátor Petr Klein. Nejvíce ale držitele ceny Vladimíra Boučka z roku 2021 ovlivnil jeho soused Antonín Hájek, díky němuž se nejen zdokonalil v soustružení, ale pronikl také do tajů starého řemesla, kterým je vylévání dřeva horkým cínem.

Před lety býval oslňujícím tanečníkem a zpěvákem lidových písniček, v pozdějším věku začal František Zuska ohromovat dokonalou prací se štípanou slámou, ze které dovedl vytvořit prakticky cokoli – od drobných vánočních ozdobiček až po figurální betlém. Ke křehkému umění se pan Zuska dostal náhodou, když na poli zahlédl holčičku sedící s nůžkami a nití v trávě, jak plete vrkoč ze slámy. „Strýcu, nastříhej si obilí a pleť to jako já!“ řekla tehdy desetiletá dívenka čtyřicetiletému Františkovi. To bylo první náhodné setkání rodáka z Kobylí se slámou. A jak se později ukázalo, bylo více než osudové.

Když se řekne Vlčnov, každému se zcela jistě na první dobrou vybaví Jízda králů. Málokdo ale ví, že tuto obec vzdálenou 15 kilometrů od Uherského Hradiště proslavil také jeden z prvních držitelů titulu Nositel tradice lidových řemesel pan Antonín Moštěk. Věčně usměvavý a energií sršící rodák z Vlčnova se celoživotně věnuje práci s hlínou, přesněji řečeno kamenině, hrnčině a lidové fajáns neboli majolice, pro kterou je typická bílá glazura a vysoká teplota pálení. Díky svým znalostem, nadání a také přirozené invenci posunul tradiční tvar a dekor majoliky blíže k potřebám a vkusu současných spotřebitelů. Náměty rád čerpá z tradiční Jízdy králů a horňácké muziky. Za celou svou bohatou kariéru vychoval Antonín Moštěk na čtyřicet budoucích keramiků. V jeho šlépějích jdou také oba jeho synové se svými manželkami, kteří od otce převzali výrobní technologii a vzory.

„My zme děcka ze Zubřího, z téj metlářskej dědiny, mama doma metly krútí, tata strúže žebřiny…“ Tak zní úvodní slova zuberské hymny, která dokazují, že je tato valašská obec proslulá nejen tradiční zuberskou krajkou, ale také řemeslem, kterému se zde dříve věnovaly celé rodiny – výrobou březových metel. Jedním z posledních zuberských metlářů, kteří s tímto řemeslem spojili svůj život, je pan Jiří Ondřej. Vázat metly se naučil od svého otce, kterému nejdříve pomáhal při třídění proutí a kroucení lipového lýka, až postupně proniknul do tajů celého pracovního postupu. Přesto, že se v Zubří dříve metly vyráběly téměř v každé čtvrté chalupě, dnes již tato letitá tradice pomalu upadá v zapomnění. O to více dbá pan Ondřej na to, aby jeho březové metly odpovídaly výrobkům, díky nimž si Zubří vysloužilo pojmenování „metlářská dědina“.

Výtvarných metod a způsobů zdobení velikonočních vajíček existuje mnoho. Jen málokteré kraslice jsou ale tak krásné a zároveň náročné na výrobu jako kraslice hanácké lepené slámou. Této technice se už více než třicet let věnuje paní Zdeňka Rajsiglová ze Starého Města. Pro zdobení vajec používá malé nastříhané kousíčky slámy, které s mikroskopickou přesností skládá do působivých geometrických tvarů. Výroba hanáckých kraslic vyžaduje jemné ruce, preciznost a nekonečnou trpělivost – nazdobení jednoho slepičího vajíčka totiž trvá až tři hodiny a pštrosí dokonce týden. Slámové kraslice držitelky Ceny Vladimíra Boučka z roku 2014 bychom našli prakticky po celém světě - v Litvě, Německu, Velké Británii i v Americe. Jednu z nich má dokonce skotský princ, který ji obdržel darem.

Bohatě zdobené kraslice patří ke Slovácku stejně jako cimbálová muzika nebo krojové hody. Jednou z maléreček, které se zdobením vajíček spojily svůj život, je paní Marie Vlčková. Její rodina pochází z Ostrožské Nové Vsi, kde se ženy tomuto lidovému zvyku věnovaly po mnoho generací. K malování kraslic takzvaným batikováním přivedla paní Vlčkovou její maminka Jarmila Lagová. Kdyby dnes viděla, s jakou virtuozitou a precizností její dcera toto umění ovládá, byla by na ni určitě velice hrdá...

Málokdo z nás si dovede představit oslavy Velikonoc bez tradičních kraslic. Způsobů zdobení velikonočních vajíček existuje několik. Tradiční a přitom stále atraktivní je vyškrabování, gravírování neboli rýsování. Jednou z krasličářek, které tuto techniku zdobení ovládají, je paní Marie Sekaninová z Topolné. Vyučená elektromontérka se již od útlého dětství věnovala ručním pracím - ať už to bylo vyšívání, pletení nebo háčkování – k práci s kraslicemi ji však přivedla úplná náhoda.

S našimi kamerami jsme se tentokrát vydali po stopách bednářského řemesla do malé obce Vlachovice na Zlínsku. Zatímco dříve byste tady narazili na bednáře téměř na každém kroku, dnes už na návsi zůstalo pouze jedno bednářství. A to patří panu Josefu Fryzelkovi. Fryzelkové a bednářské řemeslo k sobě neodmyslitelně patří už po mnoho generací - ne nadarmo se v rodině říkalo „Buď budeš bednářem, nebo půjdeš z domu!“ Možná se tímto heslem řídil i sám Josef Fryzelka, který své bohaté zkušenosti předává svým synům, s nimiž pokračuje v téměř stoleté rodinné tradici. A jestli bude dostatek kvalitního dřeva, bednařina zde jen tak nezanikne!

Když se řekne cimbálová muzika, každému se jistě na prvním místě vybaví cimbál. Tento tradiční lidový nástroj, který je srdcem každé cimbálovky, patří k jedněm z nejstarších hudebních nástrojů vůbec. Zní trochu jako kytara, vypadá trochu jako klavír a hraje se na něj trochu jako na buben. A být u toho, když se takový cimbál rodí, je velký zážitek. Jedním z výrobců, kteří se v devadesátých letech zasloužili o obnovu výroby cimbálů na našem území, je Jiří Galuška z Ostrožské Nové Vsi. Jeho rukama prošly už stovky historických cimbálů, ale přicházejí zde na svět také cimbály nové, které nesou jméno po svém tvůrci – Galuška.

Květiny provázejí lidské pokolení už od pradávna. Mají bohatou symboliku a jsou nositeli náboženských a společenských významů, které nás fascinují po staletí. Aby se lidé mohli květinami zdobit celoročně, vzniklo ojedinělé řemeslo známé jako ruční výroba umělých květin, vonic a vínků. Jednou z posledních, kteří toto mistrovské umění ovládají, je paní Marie Skrežinová ze Zlechova na Slovácku. Pod jejíma rukama vznikají dokonalé imitace květin, které dodávají lidovým krojům ten pravý půvab. Z každého kvítka je cítit nekonečná trpělivost, radost a láska k řemeslu, kterému se paní Skrežinová naučila od svých předků a které se v její rodině předává z generace na generaci.

Vzniká z roztavené hmoty v horkém plameni, a přitom studí. Je křehké, a přitom pevné. I když má mnoho rozporuplných vlastností, je krásné, ušlechtilé a spatřit jeho zrození na vlastní oči je úchvatný zážitek. Ano, řeč bude tentokrát o skle a sklářském řemesle, po jehož stopách jsme se vydali do obce Strání, kde je tradice tohoto řemesla bohatá a září jako křišťál. Vedle nejdéle fungující sklárny na našem území bychom zde našli také nenápadnou rodinnou sklárnu, kterou vede pan Ladislav Breznický se svými syny. Už deset let zde navazují na tradici ruční výroby českého skla a vyrábějí vše od štamprlek přes džbánky až po skleněné lustry, které zdobí luxusní hotely a prezidentské komnaty v zámoří a mají věhlas po celém světě.

V dalším dílu Poztrácených řemesel nahlédneme do světa tiskařiny. A nebude to tiskařina jen tak ledajaká – půjde totiž o samotnou „královnu grafiky“, za kterou je považována litografie neboli kamenotisk! Tuto grafickou techniku vynalezl v roce 1796 pražský rodák Alois Senefelder, když hledal nový, levný způsob rozmnožování svých divadelních her. Litografická technika je založena na jedinečných chemických vlastnostech vápence, který v místech pokreslených mastnou barvou absorbuje tiskařskou barvu, zatímco nepokreslená místa barvu odpuzují. Litografii si postupně oblíbili malíři takových slavných jmen, jako byli například Goya, Henri Toulouse-Lautrec nebo Alfons Mucha. My jsme si o litografii povídali s Františkem Pavlicou, kterého jsme navštívili v jeho litografické dílně v Hroznové Lhotě na Slovácku.

V dalším díle Poztrácených řemesel se ponoříme hluboko do minulosti. Vydáme se totiž po stopách prastarého řemesla, jehož kořeny bychom pravděpodobně našli už v pravěku. A tím řemeslem je ruční tkalcovství! I když v našich končinách tato vzácná technika pomalu upadá v zapomnění, ručně tkané látky mají obrovské kouzlo. Vypráví totiž příběhy svých tvůrců a jsou v nich vetkané tisíce let moudrosti, která se skrývá za každým tahem tkalcovského stavu. My jsme si o tomto krásném řemesle povídali s jedním z nejpovolanějších – s panem Miroslavem Urbanem, který v Malé Vrbce na Horňácku provozuje tkalcovskou dílnu a který se může pyšnit titulem Nositel tradice lidového řemesla.

V jedné známé lidové písni se zpívá „Kde se pivo vaří, tam se dobře daří“. Kdyby mohl, tak by se pod tato slova zcela jistě podepsal František Skopalík, pokrokový rolník, vizionář a dlouholetý starosta obce Záhlinice, který se v roce 1895 zasloužil o vznik Záhlinického pivovaru. Skopalíkovou zásluhou zde byla o čtyři roky později postavena také sladovna, která byla ve své době jednou z nejmodernějších sladoven v Rakousku-Uhersku. A tato sladovna zde funguje prakticky nepřetržitě už přes sto let. Dnes je v Záhlinickém pivovaru hlavní hnací silou respekt a úcta k tradici – rozhodli se zde totiž navázat na odkaz předků a pokračovat ve výrobě sladu tradičním humnovým způsobem. Stejně jako před sto lety.

V dnešní uspěchané strojové době provozuje už jen velice málo lidí tradiční řemeslo. To tožiž vyžaduje čas, trpělivost a především lásku. Platí to dvojnásob také pro tradiční lidové řezbářství, kterému se celý život věnují manželé Slavíkovi z Krumvíře na Břeclavsku. Ti obnovili rodinnou tradici téměř zapomenutého řemesla v roce 1970 a že skutečně měli z čeho čerpat – navazují totiž na zkušenosti pěti generací řezbářů.

„Malování starých krásných vzorů na keramiku je mou životní vášní a náplní,“ říká Hana Šubrtová z Břestku, která se už více než čtyři desítky let věnuje malování fajáns keramiky tradičním způsobem. Tomuto pradávnému řemeslu se začala učit už v 15 letech v Tupeské keramice, která však musela po nějaké době zavřít, stejně jako další soukromé subjekty, v nichž působila. Chvíli tak měla obavy, že lidé ztratili o tradiční keramiku zájem. Aby se staleté vzory zachovaly, rozhodla se pustit do samostatné činnosti a bojovat proti laciné průmyslové keramice moderní doby, která současný trh pohlcuje. A to se jí nakonec podařilo. Dnes je Hana Šubrtová jednou z mála maléreček, které o um našich předků stále pečují, vdechují mu život a nenechávají ho upadnout v zapomnění.

Kovářské řemeslo kdysi patřilo k nejvýznamnějším oborům lidské činnosti. Samotný kovář byl pokládán za jednu z nejrespektovanějších osob ve městě a pro svou práci s ohněm mu byly dokonce přisuzovány kouzelnické schopnosti. Dnes už je kovářství ve vyspělých zemích okrajovým, spíše uměleckým řemeslem. Jednoho uměleckého kováře jsme navštívili přímo v jeho dílně, Čertově kovárně, v Podolí na Slovácku.

Modrotisk je tradiční tiskařská a barvířská technika zdobení látek stará přes 4000 let. Je to jediná technika zdobení textilu, která se v nezměněné podobě dochovala až do současnosti. Kolébkou modrotisku je východní Asie, postupně však toto specifické umění začalo pronikat i do Evropy a na počátku 18. století zakořenilo také v českých zemích. Pro některé oblasti, jako např. Horácko nebo Valašsko, se stal modrotisk typickou technikou. Jednu z tradičních modrotiskových dílen bychom našli také ve Strážnici na Slovácku.