Ranní úvaha

Možná se vám to taky stalo. Znáte nějaký obraz, protože jste ho viděli stokrát na stránkách časopisů nebo knih. Je to pro vás ale dílo obyčejné, byť slavné. Nechápete, proč je kolem něj takový poprask. Jenomže pak ho spatříte naživo a pocítíte jeho sílu. Pochopíte, proč ho ta sláva obestírá. Ohromí vás totiž kouzlo originálu, které novinový obrázek nedokáže přenést.

U plotu a v plotu zeleninové zahrady, v části, kterou stíní jabloň s obrovskými měkkými jablky, co se celá léta kazí už na větvích a na zem padají černá jako pečená, je místo pro květy říjnového slunce. Stísněný a nevýhodný plácek pro jiřiny a drobné chryzantémy, do nichž bouchají shnilá jablka. Moje babička do těch několika fialově a hnědočerveně zářících trsů chodívala s tolika jmény!

Židovské hřbitovy nás lákají svou tajemností, nesrozumitelnými nápisy, zřetelně jinou tradicí pohřbívání. Byly součástí každé židovské komunity, každé židovské obce. Úcta k mrtvým je v judaismu tradiční, prastará a věřící Židé ji nikdy neopustili. Také všechny zvyklosti jsou prastaré, daleko starší než ty evropské. Židovské tradice, nejen pohřební, jsou pevně svázány až se starověkem, jen to je úctyhodné.

Všimla jsem si toho až poměrně pozdě. Jaro bylo chladné a okno se zvečera neotevíralo. Upozornilo mě až hlasité tleskání křídly před soumrakem. Jasan na našem dvorku si letos za své nocoviště zvolil párek holubů hřivnáčů, největších evropských holubů, kteří se v posledních letech z lesů a polí nastěhovali do měst.

Sedím furt doma a vzpomínám na časy, kdy jsem neseděl. Včera jsem vzpomínal, že loni na podzim jsem byl na spisovatelské relaxační wellness kůře v lázních Luhačovice, na zámku u syna paní baronky Isabelly Thienenové rozené hraběnky Serényiové z Kis-Sereny pana barona Franze Thienen-Adlerflychta.

Strčil jsem nos do Kafkových knih, ale já bych to nedal! Co vás vedlo k takovému super obdivu? Byla to jen móda, nebo snobárna? On přece napsal jen tři romány, ujeté sci-fi: Ameriku, Proces a Zámek a pár povídek. Takové otázky slýchávám na besedách od mladých lidí, pokusím se proto odpovědět!

Z daleka viditelná hora Kleť je skutečnou dominantou Českobudějovicka. Vzhledem ke své nadmořské výšce, přes tisíc metrů nad mořem, je patrná někdy až z nepředstavitelné dálky, z celé řady vrcholů nacházejících se téměř ve vnitrozemí. Je rozpoznatelná pro svůj charakteristický tvar, jímž ční z Budějovické pánve, a stává se tak jakousi strážní horou nepříliš vzdálené Šumavy.

Dny letního volna jsem strávil na cestách, ve snaze stihnout toho v krátkém čase co nejvíc. Měl jsem s sebou příznačně jednu z bizarních knih evropské literatury, Goethova Viléma Meistera léta tovaryšská, od jejichž prvního vydání letos uplynulo 200 let. Příznačné říkám proto, jelikož hlavní hrdina, člen jistého tajného spolku, na sebe dobrovolně bere podmínku, že nesmí na žádném místě pobýt déle než tři dny.

Setkal jsem se s ním v neděli večer po mši u Salvátora. Stál tam přede mnou vysoký štíhlý sportovně rostlý muž s velikýma silnýma rukama, na sobě modré džíny a džízku. Bílé pečlivě učesané vlasy rámovaly neustále usměvavou tvář. Kamarád mě poprosil, abych tohohle svérázného františkána, prý kaplana newyorských hasičů, provedl naším barokem.

Máma volá.Včera jsem mámě nevolal.Nežli hovor přijmu, deset vteřin zírám na rozsvícené a drnčící slovo „máma“ a myslím si, že začátek hovoru bude vostrej, protože včera jsem mámě nevolal. Nebyla včera doprčic neděle? Nebyla. Dobře.

Můj milý muži, opravdu jsem nikdy nechtěla být produkční. To slovo má v sobě v češtině něco velice otravného. Ještě tak producent, to má jakousi váhu (zřejmě kvůli tomu centu uvnitř), ale v literární branži je producent spíš nakladatel. Což jsem taky, ale o tomhle vznešeném povolání tady teď není řeč, ten přídomek si z nás dvou ostatně zasloužíš spíš ty.

Kůže mi praská a z mých betonových paží mi rostou břízy a plevel. Jsem oblečený do grafiti a mechu, rez a izolace ze mě tečou jako pot. Omítkou se sesypávám, dlaždicemi se hroutím do sebe. Z oplechování už je jen závoj, který ze mě vlaje. Stále jsem ale rozkročený mohutným a elegantním podloubím na temeni Strahovského kopce. Tribuny jsou jako paže, kterými objímám devět fotbalových hřišť.

Letní měsíce jsou doba, která se u nás zpravidla využívá k poznávání vlasti. Památek máme mnoho; za některými se k nám jezdí z celého světa a ty pak jsou na nápor návštěvníků připraveny, mají rezervační systémy a infrastrukturu. Ale o těch mluvit nechci. Najdeme u nás totiž také stovky památek drobných, na které neupoutávají cedule u silnic a na něž natrefíme většinou úplnou náhodou.