Recenzent

Kdyby Robin Hood žil ve 21. století, pravděpodobně by neměl luk, ale notebook, pět VPNek, tři falešné identity a profil na LinkedInu, aby mohl sledovat manažery korporátů, kteří se chlubí, jak zničili další město kvůli optimalizaci zisku.

Když jsme se letos rozhodovali, kam na dovolenou, padlo rozhodnutí na Třeboň. Někdo by možná namítl, že Třeboň není „exotika“ a že si tím pádem neodškrtneme kolonku „dovolená u moře“, ale já na to říkám - a co?

Pamatujete si ještě na dobu, kdy oznámení nové série na Netflixu vyvolalo husí kůži, nákup popcornu a okamžité zrušení všech společenských závazků? Jo, to už je taková prehistorie streamovací éry…

Sedím na gauči, v ruce chipsy, na obrazovce bliká logo „Black Mirror“ a já si říkám – no jo, to zas bude depresivní.

Kniha „Třinácté komnaty našich prezidentů“ od Václava Junka se od první stránky profiluje jako čtení pro každého, kdo se rád brodí historií se zdravou dávkou humoru a špetkou ironie.

Když se řekne Vlastimil Vondruška, většině čtenářů okamžitě naskočí jeho historické detektivky, kde středověcí páni řeší zločiny a intriky způsobem, o kterém si dnešní kriminální vyšetřovatelé mohou nechat jen zdát.

Helga Thoma ve své knize „Nemilované královny“ vytahuje z temných koutů dějin a hradních komnat příběhy žen, které sice měly korunu na hlavě, ale v životě jim zkrátka štěstí nenadělila ani osudová ruleta, ani nějaká ta shovívavá božská ruka.

Představte si Sherwoodský les. Zelený, tajuplný a plný keřů, které se podle legendy otřásají smíchy, kdykoli Robin Hood na scéně zazní píšťalku a jeho věrná družina se vyřítí ze všech stran jako středověká verze rychlé pohotovosti.

Existují knihy, které vás pohltí svým příběhem a pak jsou tu takové, které vás sešrotují, nasypou do pytlíku a ještě si na vás dupnou. Kladivo na čarodějnice od Václava Kaplického spadá rozhodně do té druhé kategorie.

Když jsem vzal do ruky knihu „Mistr a Markétka“ od Michaila Bulgakova, věděl jsem, že mě čeká něco mimořádného. Netušil jsem ale, že tahle literární jízda bude tak divoká a zábavná.

Víte, jak to chodí. Nový rok, nové já. A jakmile uplyne pár týdnů, v lednu už to vypadá, že se moje novoroční předsevzetí vypařila stejně rychle jako moje peníze na výplatní pásce.

Přiznám se, že když jsem poprvé uviděl titul „Dva proti Říši“, představil jsem si dva hrdiny, jak s meči v rukou bojují proti obrovským armádám zla, možná s nějakými draky a čaroději v pozadí.

Představte si, že vás někdo pozve na večeři a pak vám oznámí, že hlavním chodem jsou kosti. Ne, není to pozvání do nové paleo restaurace, ale vítání do světa „Sběratel kostí“ od Jeffery Deavera.

Představte si následující situaci: Jste detektivem, který si žije pohodlný život na vrcholu kariéry, úspěšně vyšetřuje zločiny, a přitom si zvládáte udržet ženu i milenku. To je svět Rogera Browna, hlavního hrdiny románu „Lovci hlav“ od Jo Nesbø.

Když jsem poprvé otevřel knihu „Jeden den Ivana Děnisoviče“ od Alexandra Isajeviče Solženicyna, byl jsem připraven na dávku ruské literární deprese, která je srovnatelná jen s porcí boršče v babiččině talíři – pořádně hutná a těžko stravitelná.

Když jsem poprvé otevřel „Jméno růže“ od Umberta Eca, očekával jsem něco jako detektivku v gotickém stylu s příměsí intelektuálního esoterismu. A dostal jsem… no, detektivku v gotickém stylu s příměsí intelektuálního esoterismu.