Řekli NE

Kdo z nás by vyměnil teplé místečko v kanceláři nebo prakticky kterékoli bezpečné zaměstnání za život na cestách, ovšem ne po turistických destinacích a resortech, ale po zemích, které se mohou „pyšnit“ nálepkou: „Jen na vlastní nebezpečí.“ Kolik takových dobrodruhů znáte? Nebo jinak? Kolik znáte takových odvážných žen? Seznamte se s mladou investigativní fotoreportérkou Jarmilou Štukovou-Kovaříkovou, které chybí to, co je pro ženy tak charakteristické – strach.

Založit si vlastní rádio bylo ještě před deseti lety nesplnitelným snem. Protože ale sny se mají plnit, vzniklo StreetCulture. Z původně playlistového online rádia se postupně stala platforma, díky které se mohou prezentovat nejen hudební subkultury, ale i alternativní média a životní styly. Jak zdůrazňují zakladatelé StreetCulture Jiří Malina a Iva Jonášová, jejich projekt nese všechny znaky komunitního média – na rozdíl od jiných takto označovaných projektů není určen jedné konkrétní komunitě, ale slouží jako prostor pro široký rozptyl alternativních stylů, kterým kromě samotného vysílání poskytují i zázemí vlastního komunitního prostoru s barem, studiem i komorním koncertním sálem.

O internetove Galerii NE mluvi jeji tvurci Jan Hanzlik a Pavel Eichler. Proc je dulezite rikat ne, vysvetluji Jana Lorencova, Jan Kvapil, Tomas Trnka a dalsi.

Vždycky si věci pečlivě rozmýšlel. Jeho hrdinství nebylo okaté a teatrální, spíše klidné a vytrvalé. Pevnost a důslednost, které si vycvičil při nekonečných výsleších Státní bezpečností, se mu paradoxně po revoluci hodily při práci s odsouzenými za nejtěžší trestné činy. Dodnes působí více jako zemitý řemeslník než duchovní. Rozhodně nejde říct, že by byl odtržený od reality – světlé i temné zákruty lidské povahy poznal až na dřeň. Josef Kordík, signatář Charty 77, kněz a bývalý vězeňský kaplan.

Herec hlubokých očí a vnitřních běsů. Muž mnoha velkých rolí. Málokdo ale ví, že s řadou postav, které ztvárňoval, měl Petr Čepek mnoho společného. Dokázal jít proti proudu, stát si za svým, i když riskoval kariéru, a říci ne tomu, co považoval za nespravedlivé. Ale co víc, o svém postoji mlčel, protože ho nepovažoval za výjimečný, ale čistě lidský a osobní.

Před dvanácti lety dostala prázdnou třídu bez pomůcek, do ruky slabikář, a velmi hmatatelné zadání: naučit děti žadatelů o azyl co nejdřív česky. Dnes má v kabinetě čtyři krabice výukových materiálů vlastní výroby a o svých zkušenostech přednáší učitelům po celé republice. Nejprospěšnější je ale pořád pro své žáky, malé cizince: dveře do české společnosti otevřela už stovkám z nich.

Pan Ladislav Váňa je celoživotní zvířecí nadšenec, dobrovolník, muž, jenž si rozumí lépe se zvířaty než s lidmi. Na otázku, proč tomu tak je, odpovídá jednoznačně: „Lidem nemohu věřit, zatímco zvíře vás nikdy nepodrazí.“

Když jí bylo deset let, byla hvězdou Semaforu jako Lenka Hartlová. V dospělosti emigrovala, vrátila se ke svým židovským kořenům – a s odvahou, originalitou a svobodomyslností je po svém přepracovala. Řekla „ne“ tradiční interpretaci židovské hudby. Staré tklivé jidiš písně zpívá ve svěžím rytmu world music a synagogální zpěvy vyhrazené dříve pouze mužskému hlasu zpívá a skládá… sama. Seznamte se: Lenka Lichtenberg.

Lenka Papadakisová je podnikatelka, koučka, konzultantka a iniciátorka projektů. Stejná povolání dělala už před dvaadvaceti lety, přesto se něco radikálně změnilo: jejich náplň. Dříve firmám zprostředkovávala informace o legislativě podnikání, psychologii prodeje, PR, marketingu a vedení lidí. Dnes před šéfy i zaměstnanci hovoří o myšlenkových postojích, vnitřních hodnotách, vyšším smyslu, síťování nebo vzájemném užitku v souladu s potřebami planety. Změna to nebyla samozřejmá a snadná.

Lenka Wienerová je ředitelkou a spolumajitelkou pražského Radia 1. Během Sametové revoluce na podzim 1989 řekla „ne“ státnímu monopolu na rozhlasové vysílání a založila alternativní Radio 1. To už přes dvacet let odolává tlaku okolí a stále říká jasné a důrazné „ne“ mainstreamové hudbě.

Zakladatel a šéf kadeřnického salonu Joshua má své životní motto zvěčněné na levačce –barevný výjev z Alenky v říši divů. Ano říká svým snům a ne všemu, co jim stojí v cestě. Když jste začátkem devadesátých let vstoupili do vyhlášeného lazebnického doupěte jménem Joshua, místo ruky vám místní floutek podal jointa a následně si pohrál s vaší hlavou tak, že jste se cestou domů modlili, aby vám rodiče nezmalovali zadek do barev odpovídajících vaší nově zářící kštici. Pestrobarevná číra, dredy, výstřihy všeho druhu – ulítlosti se meze nekladly.

Ve dvaadvaceti měl Lukáš Musil všechno, co si vysnil jako kluk. Měl profesionální smlouvu v hokejové Slavii, na ledě se potkal s Jardou Jágrem, pravidelně chytal extraligu, byl na mistrovství světa. Tak daleko to dotáhne jen zlomek hokejistů. Mohl být novým Haškem, Králíkem nebo aspoň Břízou. On tomu ale řekl NE a začal se pod přezdívkou Musa živit malováním. Nejdřív na lidskou kůži, nyní zkouší prorazit i jako malíř.

Když Martin Krušina nastoupil před sedmi lety do internetové televize Stream.cz, fungovala jako médium, jehož hlavní tváří byla Agáta Hanychová. Honit se za lacinými čísly sledovanosti výrobou pořadů, které divákům ani tvůrcům moc nedají, ale nebyl jeho styl, a tak začal coby šéfdramaturg vlastní tvorby otevírat Čechům oči. Třeba tím, že jim názorně ukázal, že mezi výběrovou šunkou a pizza nářezem je setsakramentský rozdíl. Pořady Peklo na talíři a Jídlo s.r.o. jsou dnes ostře sledovaným fenoménem, před kterým se na prodejních regálech třesou strachy všechny „šmakulády“.

„Vybočit ze střední normy je můj zvyk,“ tvrdí architekt a urbanista Martin Rajniš, spoluzakladatel České komory architektů, autor mnoha výjimečných staveb a člověk, který říká ne hodně věcem.

Michal Křižka je barista a baristy také školí. Odešel z velkých kávových korporací, dnes je zcela nezávislý a odmítá mít i vlastní kavárnu. Proč Češi nepoznají dobrou kávu a proč utrácejí peníze za tu špatnou? Protože prý nevědí, jak dobrá káva chutná.

Šedivé město, prozářené jen reklamním neonem nebo poutačem. Graffiti na zdi mezi tím působí jako zjevení. Lidská stopa – vyjádření názoru, postoje, výkřik, protest, autentická zpověď bez naléhání: Kup si mě! Michal Škapa vystupující ve veřejném prostoru pod uměleckým jménem Tron, předtím Key nebo 2Rock je jednou z nejdůležitějších postav domácí graffiti a ruku v ruce s tím rovněž hiphopové scény.

Byl vychován v láskyplné věřící rodině. V dospělosti podlehl svodům peněz a dostal se na šikmou plochu. V třiatřiceti letech byl za finanční podvody a vraždu odsouzen k dvaceti letům vězení. Tam se probudil, pustil do (s)vědomí své činy, prožil těžkou katarzi a zatoužil po změně. Po mnoha letech bolestné vnitřní proměny a růstu byl vloni podmíněně propuštěn. Nyní je zaměstnán v křesťanském mužském řádu a snaží se pomáhat mladým lidem, aby se jim nestalo to, co jemu. Ne, to není filmové drama, ale skutečný životní příběh olašského Roma Milana Sztojky.

Tihle dva kluci z Ostravy vymysleli, jak zaměstnat ženy ve věku svých maminek. Navíc ty, které jinak o práci nezavadí. Třeba proto, že se doma starají o postižené dítě nebo jsou samy v invalidním důchodu. Jejich firma se jmenuje Ironing ladies. Rozvážejí prádlo po Praze jako pizzu. Zazvoní u vašich dveří a odvezou si prádlo, za 24 hodin ho přivezou vyžehlené. Nebo za 48 vyprané i vyžehlené. Jak zákazník chce.

Petra Hlavatá vystudovala farmacii a získala zaměstnání u farmaceutické firmy se služebním autem a vysokým platem. Vyzkoušela si i práci paní magistry v bílém plášti, ke které s úctou vzhlíží mnoho pacientů. Petru však neuspokojovalo nové a moderní pojetí lékárenského řemesla. Řekla „ne“ a opustila jistotu. Tak vznikla pražská alchymická parfumerie Rafaella. Místo, kde každý může otevřít svůj nos a najít vůně, které jej budou v životě provázet.

www.galerie-ne.cz

Byl ve službě a hrál na piano. Video dopravního policisty bravurně ovládajícího klapky hudebního nástroje se za pár dní stalo virálem, které pod názvem „This is Prague, baby“ vidělo téměř dva a půl milionu diváků. Tahle skvělá reklama pro Prahu by nevznikla bez Ondřeje Kobzy a jeho Ne nudným ulicím.

Dnes již téměř zapomenutý politik František Kriegel řekl své ne v době vypjatých emocí, rychlých změn názorů a vystřízlivění ze sna o demokratičtějším Československu. Takový byl konec 60 let. Z té doby si lidé pamatují jiná jména, jako Dubček nebo Svoboda a Kriegel zůstává neprávem zapomenut.

Ta doba byla zlá, lidé museli měnit přesvědčení, tajit svou pravou víru nebo prchat ze země. Nastala velká obměna kádrů, režim utáhl šrouby, a aby dodal své nové vizi náležitého lesku, zval významné umělce a architekty, aby jeho vítězství stvrdili štětcem, majzlíkem a cihlami. Ta doba už je pryč, ale památky na ni nám tu zůstaly. Reprezentují dobu útlaku a nesvobody, měly by tedy být odstraněny? Pokud říkáte ano, rozlučte se s barokními skvosty města Prahy.

Herec hlubokých očí a vnitřních běsů. Muž mnoha velkých rolí. Málokdo ale ví, že s řadou postav, které ztvárňoval, měl Petr Čepek mnoho společného. Dokázal jít proti proudu, stát si za svým, i když riskoval kariéru, a říci ne tomu, co považoval za nespravedlivé. Ale co víc, o svém postoji mlčel, protože ho nepovažoval za výjimečný, ale čistě lidský a osobní.

„Odvrátil jsem se od digitální fotografie, protože je jí strašně moc. Jsme zahlcení jakýmsi fotografickým smogem. Všude je plno mizerných digitálních fotek a my se na to musíme koukat. Než se prokoukáme k dobré fotce, musíme zhlédnout spoustu hnoje,“ vysvětluje svůj nekompromisní postoj fotograf Petr Sikora. Stejně se podle něj cítí spousta lidí, kteří došli ke klasické fotografii díky znavenosti celou digitální společností a klasická fotka je pro ně formou útěku. „S digitálním fotoaparátem fotíš čísla, v počítači měníš čísla a pak tiskneš čísla. Všude jen samá čísla,“ dodává s lehkým znechucením v hlase.

Měl dobrou práci v České televizi. Když v roce 2012 startoval svůj projekt oběhu Islandu pro české vozíčkáře, bylo to shodou okolností na den přesně pět let od bouračky, při které málem zemřel. A od té doby změnil svůj život. Běhá. Pro dobrou věc. A poslední rok vyměnil boty za bosé nohy. Paradoxně ho to nezpomalilo. Naopak!

„Co si vybavíš, když se řekne Brazílie? Karneval v Riu? Pelé? A co si svět vybaví, když se řekne Česko? Věř mi, že sklo,“ říká Brazilec Ricardo Hoineff parádní češtinou. Žije v Praze už dvacet jedna let. A při pohledu na to, co se za slavné české sklo vydává v centru hlavního města, trpí. Přesněji řečeno trpěl. Trpěl až do svých čtyřiceti let, kdy se rozhodl, že šméčku řekne ne a ano poctivému sklu. Sám se proto začal učit na skláře. Vrátil se na vyšší odbornou školu, na intr a pasoval se na propagátora českého skla.

Podnikat na volné noze začínal v době, kdy se většina lidí na freelancery dívala skrz prsty. Ani on sám neměl o správnosti svého směřování jasno. Naopak. Trápily ho obavy, že podnikání pohltí veškerý jeho volný čas, připraví ho o přátele, uhasí vrozený entuziasmus... Dnes však Robert Vlach svobodně propojuje práci s cestováním po světě, jeho podnikatelské know-how se těší obecnému uznání a magická zaklínadla „jsem ve stresu“ a „nestíhám“ nemají v jeho slovníku místo.

Před každým člověkem leží spousta životních rozhodnutí, ať už je sportovec nebo vědec. Na výběr měl i Richard ‚Gaspi’ Gasperotti, napůl Čech, napůl Ital, jehož dědeček maloval oltáře v Roveretu. Vybral si možnost poznání, těžší variantu, která bolí. Řekl ne životu, který mohl žít, životu, který by byl jednodušší a pohodlnější. Tvrdit, že si to uvědomoval, by bylo povrchní. Spíš cítil, že chce něco dělat jinak.

Je to dost otřesný způsob, jak z lidí dříve narozených tahat peníze, které zhusta ani nemají. Psychický i fyzický nátlak, propracovaná psychologická hra, jednání na hraně a dost možná i za hranicí zákona. Pod souhrnným přízviskem „předváděcí akce“ se skrývá činnost, o níž Silvie Dymáková natočila dokumentární film Šmejdi. „Kdybych nic neudělala, cítila bych se spoluzodpovědná,“ říká režisérka, která odmítla přihlížet okrádání slabších.

Chtěl si jen prohlédnout mapu, najít si na ní vlastní dům. Když Jan Kvapil z Ústí nad Labem otevřel územní plán severočeského města, zjistil, že přes jeho vilku vedou „divné“ čáry. Pak mu došlo, že to je tunel. Obří tunel za miliardy. Větší než nechvalně proslulá pražská Blanka. „Do uzávěrky podávání námitek k návrhu nového územního plánu, v němž podle města měly být jen nějaké veřejně prospěšné stavby, zbývalo sotva pár týdnů. „Rozhodl jsem se proto, že osobně obejdu všechny lidi, jichž se to týká,“ říká otec tří dětí Jan Kvapil.

„Levá, pravá, hák, hák!“ diriguje kluky, ze kterých pot jenom stříká, legendární boxer Stanislav Tišer. Přestože je muší váha, k věcem se vždycky uměl postavit zpříma. Místo kariéry v politice a podnikání vybudoval žižkovský klub, kde neexistují rasové ani sociální rozdíly.

Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE /* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin-top:0cm; mso-para-margin-right:0cm; mso-para-margin-bottom:8.0pt; mso-para-margin-left:0cm; line-height:107%; mso-pagination:widow-orphan; font-size:11.0pt; font-family:"Calibri","sans-serif"; mso-ascii-font-family:Calibri; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-hansi-font-family:Calibri; mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-fareast-language:EN-US;} Rozhodnutí, zda znovu medializovat životní výhybku známého fotografa Tomáše Berana, provázely pochybnosti. Málokomu se chce hrabat v cizím neštěstí. A málokomu se chce dokola odpovídat na ty samé otázky. Obavy, zda lze tento osobní příběh podat jako poselství, a ne z něj jen „ždímat“ emoce, trochu svazují ruce. I přesto jdeme do toho. Já s nepříjemným pocitem průzkumníka šlapajícího po soukromém pozemku a jitřícího staré rány. On s lehkou rezignovaností a jediným cílem: pomoci nadačnímu fondu Kolečko, který před deseti lety založil, aby alespoň částečně ulevil svému svědomí.www.galerie-ne.cz

Jsou nejen proti pohlavkům a plácání přes zadek, kterými si ve výchově vypomáhá skoro 90 procent Čechů. Říkají NE také zákazům, příkazům, pokynům, a dokonce i pochvalám nebo odměnám. Čemu naopak říkají silné ano, to je respekt k dítěti. „Autoritativní výchova k poslušnosti je rizikem pro demokracii,“ jsou přesvědčeni psychologové Tatjana a Pavel Kopřivovi, spoluautoři populární knihy Respektovat a být respektován.

Zahradník Tomáš Valek vysvětluje, jak začít se "zahradou s chutí". Zahradou, jejímž principem je pěstování jedlých nebo plodonosných rostlin. Co pěstovat a proč jíst plevel. A proč řekl NE.

www.galerie-ne.cz

Je to už šest let, co se Tomáš rozhodl, že chce mít na život prostě víc času. A protože den jen tak nenafouknete, zkrátil si noc. Místo klasických sedmi hodin teď spí běžně čtyři. Získá tím každý den tři hodiny života k dobru. A jestli si myslíte, že po šesti letech tak krátkého spánku musí Tomáš zákonitě vypadat nezdravě a unaveně, opak je pravdou. Když jsem se s Tomášem setkala kvůli rozhovoru, energií doslova překypoval. Aby ne, byl zrovna čerstvý po svém pravidelném dvacetiminutovém šlofíku.

K snídani jogurt a banán, k obědu mísa zeleninového salátu a k večeři třeba těstoviny. Celý den popíjíte zelený čaj a myslíte si, že zdravěji už v podstatě jíst nemůžete. Eva Cikrytová a Helena Jirsová vás ale možná vyvedou z omylu. Dvě ženy se před pár lety seznámily na cvičení s dětmi a zjistily, že se obě snaží stravovat podle stejných zásad. Začaly vařit spolu a dnes se na jejich recepty můžete podívat na jejich webových stránkách jimejinak.cz nebo na některém z kurzů, které pořádají.

Velkolepá malá vernisáž fotografií z Galerie NE v pražském klubu Ujezd, 16. 5. 2012. K tanci a poslechu hráli Sketa fotr.

Pokud vás kategorické NE hudebního skladatele Vladimíra Hirsche nadzvedlo ze židle, vězte, že mu nejde o rozvracení naší zemičky. Neusiluje ani o její vymazání z mapy či prznění Ústavy. Naopak. Spolu s několika dalšími nadšenci z občanské iniciativy Czechia se snaží, aby naše země měla to, co jí na rozdíl od mnoha evropských států stále ještě chybí – jednoduché, snadno rozpoznatelné jméno, které se bude spolu se znakem, vlajkou a hymnou podílet na ucelené národní identitě.

Hellboy nebo Superman? Patří vůbec do jednoho světa? A nedělá ten druhý tomu prvnímu ostudu? Mít v knihovně poličku s komiksy je dneska skoro povinnost. Kdybyste k sobě domů pozvali Václava Dorta, stačila by mu vteřina na to, aby zjistil, jací jste. První byl komiks Karla Franty Malý Vinnetou. A pak Čtyřlístek, jak jinak. Vyrostlo na něm několik generací a dodnes jsou příběhy z Třeskoprsk nejznámějším a nejúspěšnějších českým komiksem.

www.galerie-ne.cz

Hodinkám se věnuje celý život, ať už jejich prodeji nebo opravám. A za těch padesát let už ví, že lidé umí kvalitu ocenit. Proto věřím, že se u jednoho řemesla vyplatí zůstat, říká známý pražský hodinář Vladimír Bechyně. Nikdy za celou svou pracovní kariéru nezměnil povolání.

Určitě už jste o nich slyšeli. Jsou dva a společně tvoří mozek iniciativy Čechy v ČR nechceme, která paroduje neonacistická hnutí. Říkají si Karel Roztočil a Karel Roztočil. Oba i jejich další spolupracovníci vystupují pod stejným pseudonymem, což je z mnoha důvodů výhodné. Jde o skupinu lidí, kterým není lhostejné, co se v současné České republice děje a co většina společnosti považuje za normální.

Herec Václav Vydra má koně rád. Na první pohled to tak nevypadá, zvláště když si přečtete, jak nepřátelsky o něm smýšlejí mnozí odborníci a příznivci tradičního chovu koní. On se ale rozhodl koně postižené konvenční péčí o ně léčit a změnit po staletí zakořeněná dogmata.

www.galerie-ne.cz

www.galerie-ne.cz

Nejen ticho, ale i zpěv léčí. Není tudíž nejmenší důvod, abyste mlčeli, když ostatní pějí. A to ani v případě, že jste přesvědčeni, že váš zpěv by způsobil planetární katastrofu.

www.galerie-ne.cz

Dojímáme se nad obrázky afrických dětí s nafouklými bříšky, ale popelnice plníme jídlem. Posíláme peníze na charitu na druhý konec světa, ale supermarketu za rohem tolerujeme mrhání, které nemá logiku. Kultura dostatku nás totiž nenutí šetřit, přemýšlet a nakupovat s rozumem. Výrobci, obchodní řetězce i přímí spotřebitelé společně za rok znehodnotí tisíce tun potravin. Naštěstí se mezi námi pohybuje dost lidí, kterým to upřímně vadí. Třeba těm z iniciativy Zachraň jídlo.

Je specialistkou na obchodní a pracovní právo, poskytuje služby velkým klientům a korporacím. Ale také zarputilou bojovnicí proti zmetku v zákoně a nesmyslným dluhům za popelnice a za jízdu načerno, kvůli kterým začínají děti z dětských domovů dospělý život „v péči“ exekutora.

Petr Sýkora investoval 25 milionů Kč z prodeje své firmy, aby v roce 2011 založil nadaci Dobrý anděl. Ta pomáhá stovkám rodin, ve kterých se objevilo rakovinné onemocnění a s tím spojené finanční obtíže.

Martin Švihla Vinohrady poprvé spatřil v šestnácti letech. Po vysoké škole se sem přestěhoval a v roce 2008 si otevřel kavárnu v Belgické ulici. Na Vinohradech bydlí se svojí rodinou, tady pracuje i tráví volný čas. Má to tu rád. Už dávno je to jeho čtvrť. Stejně jako stovek jeho sousedů, kteří tvoří duši sousedské iniciativy Belgická žije!. Společenství, které by nemuselo vzniknout, kdyby v Praze platily zákony selského rozumu.

MUDr. Tomáš Zábranský je epidemiolog, adiktolog, výzkumný pracovník a externí poradce premiéra pro protidrogovou politiku, který prosazuje dekriminalizaci užívání drog a nesouhlasí s tresty, které jsou škodlivější než to, co chtějí trestat... V roce 2001 založil a od té doby vede soukromou výzkumnou a poradenskou společnost ResAd, specializující se na problematiku nelegálních drog; její tým mezinárodních expertů ze zemí EU pracuje na zakázkách veřejné správy ČR a dalších zemí, projektech privátních a veřejných organizací a v neposlední řadě pro agentury OSN a EU. Jeho hlavními výzkumnými zájmy jsou epidemiologie krevně přenosných nemocí a úmrtnost v populaci uživatelů nelegálních drog, kvalitativní výzkum neinstitucionalizované populace uživatelů nelegálních drog a ekonomické evaluace drogových programů a politik s důrazem na bezpečnostní a zdravotní dopady nelegálních trhů s těmito látkami. Zabývá se rovněž možnostmi léčebného využití konopí a přípravků z něj; je členem petičního výboru Petice za zpřístupnění konopí k léčbě a výzkumu.

Koupání v moři, procházky po plážích, romantické večery. Pro někoho výlet snů, pro Štěpána Černouška takřka noční můra. Nejlépe je mu v prostředí připomínajícím kulisy filmu Stalker nebo Ocelové město. Trosky, mráz a pustina. Štěpán Černoušek říká Ne běžným dovoleným a díky tomu přidal další Ne: zapomnění míst, na nichž trpěly statisíce lidí. Nynější knižní redaktor Ústavu pro studium totalitních režimů a také zakladatel občanského sdružení Gulag.cz začal totiž prozkoumávat území bývalých lágrů. Díky své nechuti k běžným dovoleným tak vlastně pomáhá odkrýt zanikající kapitolu ruských a evropských dějin a udržovat místo lidského utrpení v živé paměti.

Holení břitvou? Klasika, kterou uvidíte už jen ve filmech. Tomáš Kožíšek proto založil v roce 2010 první český porevoluční barbershop. Jeho mottem je, aby muži odcházeli nejen dokonale upraveni a spokojeni, ale aby si i užili místa, kde se setkávají opravdoví chlapi, kteří si umí dopřát příjemný společenský zážitek.

Roman Tlustý se sice zabývá brašnářstvím od vyučení v roce 1981, ale zrod Brašnářství Tlustý a spol. začal až v roce 2013. Po letech prosperity a hojnosti kolem roku 2006 přestali chodit zákazníci, dluhy se navyšovaly. Došlo i na exekutora, který chtěl zabavit stroje. Roman se však po 20 letech dřiny nechtěl vzdát. Bylo třeba udělat zásadní rozhodnutí. Už žádné opravy za dvě stovky, žádné lepení rozpadlých bot od Vietnamců, žádné látání zipů značkových kabelek vyrobených kdesi v Asii. Už žádné opravy šmejdů. Buď dělat kvalitní věci, nebo radši nic. Do nového začátku se přidali Ivan Petrův a Zuzana Beránková. Přátelé pomohli vyplatit nejhorší dluhy. S živností, kterou Roman Tlustý dělal roky sám ve sklepě, byl konec, vše se začalo stavět znovu, tentokrát jako firma - společenství řemeslníků Brašnářství Tlustý a spol. Věřili své práci a věřili, že české řemeslo může žít i v době, kdy se všechno dělá v Asii a koželužny a fabriky po celé republice dávno zkrachovaly. Stanovili si do začátku, že budou vyrábět své vlastní výrobky. Z kvalitních materiálů, za rozumné ceny, ve spolupráci s dalšími českými řemeslníky. Takové, které v nákupním centru ani ve značkovém obchodě nekoupíte. A světe, div se - ono to jde!

František Stárek Čuňas - publicista, kulturní buditel, vydavatel, politický vězeň. V roce1976 byl jedním ze zatčených a souzených v procesu s Plastic People of the Universe, ve vazbě strávil půl roku. Podepsal Chartu 77, od roku 1978 vydával časopis později známý jako Vokno. Za jeho vydávání byl opět dvakrát odsouzen. V listopadu 1989 byl propuštěn. Ihned začal pracovat pro Občanské fórum, v letech 1990-2007 pracoval pro BIS. V současnosti je činný v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Pavel Čech je český malíř, autor komiksů, ilustrátor a tvůrce autorských knih.

„Česká jednotka speciálních operací SOG nechala v Afghánistánu na holičkách své spojence. Na rozkaz velení vojáci opustili britské kolegy přímo v akci, protože byla nebezpečná,“ napsal v dubnu 2009 redaktor předního seriózního deníku. Spustil tím obrovskou lavinu, v níž uvázli všichni členové elitní české jednotky, která byla i na základě tohoto křivého nařčení později zrušena a rozpuštěna. Z vychvalovaných a vyznamenávaných hrdinů se stali v očích veřejnosti padouši a zbabělci. Cesta k nápravě a očištění byla dlouhá a nesnadná. Jedním z nařčených vojáků byl i Lumír Němec, velitel Útvaru speciálních operací Vojenské policie, známého pod zkratkou SOG, který se rozhodl, že to tak nenechá. Řekl ne lžím a pomluvám, řekl ne urážkám a zneuctění památky padlých. „Nerad bych se dočkal toho, že by někdo na základě lživých informací z toho článku přišel za malým Ríšou Štěrbou, jehož otec v Afghánistánu zahynul při útoku sebevražedného fanatika, a řekl mu: ‚Tvůj táta byl srab.‘ Milan Šterba byl přitom výjimečný a statečný chlap,“ říká Lumír Němec.