Richard Pokorný

Petr Fiala byl loni mohutně kritizován, že svůj výšlap na Ještěd absolvoval ve společenském oděvu. Andrej Babiš výstup na Lysou horu nikoliv. Ale zato s projevem nevychovaného burana.

Barbara Haščáková je ve své pěvecké kariéře v mnoha ohledech vysoce aspirativním symbolem. A také důkazem, že můžeme uspět i v nejtvrdší západní konkurenci. Musíme ale opravdu něco umět. A taky chtít.

Pokud si nezasloužíme Filipa Turka ve veřejné funkci, musíme dostat nejpřísnější potrestání. A tím nemůže být nic menšího než Turkův okamžitý odchod z politiky bez možnosti budoucího návratu.

Vidláctví značící nevyzrálost určitého politika nebo voliče, nemá nic společného s tím, kde daný člověk žije nebo čím se živí, ale jaké hodnoty preferuje a reprezentuje.

Řádění současné Babišovy vládní koalice může naší zemi přinést jedinou pozitivní věc. A sice natolik drsný budíček pro voliče, že nic podobného už v budoucnu nepřipustí.

Napadat někoho v demokratickém právním státě za to, že jedná podle práva, není ničím menším než snahou tento demokratický právní stát popřít.

Babišova vláda je prozatím v mnoha ohledech symbolem nejhoršího kabinetu dosavadní historie České republiky. Nevidíme to, anebo jsme opravdu tak nenároční, že nám to nevadí?

Česko je parlamentní republikou. To však neznamená, že ústavněprávní role prezidenta je být loutkou vlády. A nic takového nevyplývá ani z Ústavy ČR.

Hnutí ANO vládne v koalici s proruskými stranami, podporuje proruské strany v zahraničí a Andrej Babiš má proruské přátele i poradkyni. Opravdu si pořád někdo myslí, že hnutí ANO není proruské?

Jak se pozná autoritářská moc? Třeba tak, že porušuje pravidla, která musí všichni ostatní dodržovat. A je-li obzvláště otrlá, porušuje i normy, které si předtím sama schválila.

Výměna rolí mezi vládou a opozicí po loňských volbách krok po kroku odhalí až na dřeň faleš a prázdnotu kritiky „Fialovy drahoty“ od stran nynější Babišovy koalice, a marnost očekávání jejich voličů.

Síla nejzákladnějších hodnot demokracie nespočívá v možnosti prosazovat je většinovou vůlí, ale v legitimitě obhájit je i aktuální většinové vůli navzdory.

V Rusku je běžné, že právo existuje jen na papíře a vládnoucí moc si s ním dělá, co se jí zlíbí. S Babišovou koalicí národní hanby se k takovému modelu rychle přibližujeme.

Konec Václava Moravce v České televizi lze přirovnat k odchodu trenérské hvězdy z renomovaného fotbalového klubu, který namísto dalšího rozvoje jen pasivně přihlíží své vlastní likvidaci.

Pokud by buranství šlo směnit za peníze, díky Babišově vládě by Česko spolu se Slovenskem a Maďarskem náleželo k nejbohatšími zemím Evropy.

Politik, který odmítá věcnou veřejnou debatu se svými kritiky, je ke své práci zhruba stejně kompetentní jako plavec, který odmítá jít do vody.

Stranickou neutralitu nelze zaměňovat za neutralitu hodnotovou. Zatímco ta první je v případě prezidenta republiky žádoucí, ta druhá by výkon jeho mandátu zbavila veškerého smyslu.

Petr Macinka potvrzuje obludnou osobnostní nevyzrálost. Když nepřiměl prezidenta k poslušnosti po dobrém ani po zlém, hodlá ho v iluzi vlastní výjimečnosti poctít trestem nejhorším - osobní ignorací.

Servilní papouškování kremelských narativů Václava Klause a stylizace do role arogantního vymahače výpalného v civilizované zemi nevzbudí obdiv, ale opovržení. A nic jiného si Macinka nezaslouží.

Andrej Babiš okázalou koupí globusu pochopitelně nedává najevo svoji neznalost, ale servilitu k Donaldu Trumpovi. A to takovým způsobem, že tím překonává veškeré své dosavadní rekordy v trapnosti.

Za poslaneckou kancelář Matěje Gregora budeme platit ročně přes 360 tisíc korun jeho dědovi. Jak je to možné? Gregor se tak zkrátka rozhodl. Aneb další díl ruského kazačoku Klausových Motoristů.

Útoky na prezidenta republiky nejsou motivovány domnělou ochranou ústavnosti, ale touhou za každou cenu mít ve vládě korunovaného hulváta jakým je Filip Turek. Na truc každému, kdo není jako on.

Má-li se členem vlády stát někdo, kdo ohrožuje ústavní hodnoty a právní stát, nejmenovat jej je nejen právem prezidenta, ale dokonce jeho ústavní povinností.

Tvrzení, že Země je placatá, není alternativní pravda krytá „svobodu projevu“, ale exaktně prokazatelný nesmysl. A žádný rozumný kompromis s šířením nesmyslů neexistuje.

Po Okamurově novoročním výlevu skandální ruské propagandy dostala Babišova koalice šanci projevit alespoň základní civilizační návyky. Nepřekvapí, že projevila pravý opak.

Kdo vraždí, je vrah, kdo rozpoutá válečnou agresi, je agresor, kdo je napaden, je oběť, a kdo namísto pomoci oběti omlouvá útočníka, je mravní mrzák. A kdo tohle všechno nechápe, je Tomio Okamura.

Bývalý popelář Okamura dupl ruskou holínkou, a generálporučík ministr Zůna v uctivém předklonu zapěl nařízenou píseň kremelského „míru“. Opravdu mu ministerské křeslo stojí za takové ponížení?

Kdybychom členy vlády losovali náhodným výběrem ze všech plnoletých obyvatel Česka, o moc horší výsledek, než představuje nový Babišův kabinet, by z toho být nemohl.

Vrah zůstává vrahem a zločin zločinem, stejně jako kapitulace není mírem a oběť není agresorem. Bez ohledu na to, co si o tom myslí Donald Trump nebo Václav Klaus.

U nás i v zahraničí trestně stíhaný kandidát na premiéra Andrej Babiš předvedl nevídané divadlo v roli štvané zvěře, které všichni ubližují. Nejvíce ti, kdo si po něm dovolují žádat dodržování zákonů.

Pojmovým znakem demokratického právního státu je vázanost právem a rovnost před zákonem. Platí pro všechny, nejvyšší ústavní činitele nevyjímaje. Komu je překážkou, nechť na veřejné funkce zapomene.

Absenci práva volné úvahy hlavy státu ve věci jmenování členů vlády nelze zaměňovat s absolutní povinností respektovat za všech okolností každou nominaci vyslovenou premiérem.

Základním předpokladem demokracie je schopnost voličů alespoň elementárně racionální volby. Není-li přítomna, vypadá to jako v naší povolební současnosti.

Andrej Babiš ještě nebyl ani pověřen sestavením vlády, a jeho chystaný kabinet již budí nefalšovanou hrůzu. A to přinejmenším proto, že se za něj člověk už předem bezmezně stydí.

Inovacím, vědě či výzkumu skoro nikdo nerozumí, zatímco každý ví, co je to fotbal. Zřídíme tedy ministerstvo pro sport. Aneb vítejte v Babišově okresním Česku.

Hnutí ANO si pomoc západního bloku s tolerancí své vlády nezaslouží. Z vlastní vůle se radikalizovalo i vybralo spojence z řad extremistů. Tak nechť si to užije. O to rychleji jeho vláda skončí.

Motoristé nejsou ničím víc než ledabyle zakrývanou základnou útočné proruské politiky Václava Klause. Těžko pochopit, kolik voličů to před volbami nerozpoznalo. Tím víc se budou divit.

Demokratické volby jsou zrcadlem většinové společnosti. Preference jednotlivých politických stran a jejich představitelů totiž věrně vypovídají o nás samotných a našich vlastnostech.

Volební porážka liberálního řádu není žádným definitivním triumfem autoritářství, ale porážkou v jednom kole nekonečného zápasu o charakter demokracie a její směřování nejen v naší zemi.

Může být celá protivládní kampaň založena na lžích? Naše autoritářská opozice dokazuje, že může. A veřejností mezitím hýbe absurdní boj, zda namísto hledání pravdy není lepší prosazovat právo lhát.

Kdo chce svoji politiku stavět na hlouposti, sebestřednosti, aroganci a buranství, nepatří do evropských demokracií, ale do eurasijských ruských diktatur.

SPD kandiduje jako nepřiznaná koalice zástupců tří subjektů, hnutí Stačilo! dokonce šesti, což je evidentní obcházení smyslu zákona. Co se s tím dá dělat 10 dní před volbami?

Ve studentských volbách jasně zvítězily současné vládní strany a Piráti, čímž nastupující generace jednoznačně vyjádřila preferenci své budoucnosti. A my nemáme právo jim ji zničit.

Kdo píše vůdci zločineckého režimu s cílem zpochybnit tuzemský demokratický řád, nemůže být jeho legitimní součástí.

Pokud se většinová společnost volbou opozičních autoritářů „demokraticky“ rozhodne pro vlastní sebedestrukci, žádná demokracie jí k záchraně nepomůže.

Co má společného šunka, kýta, řízky, těstoviny, citrony, jablka, minerálka a řada dalších potravin? Že za průměrnou mzdu jich koncem Fialovy vlády dostanete víc než ve stejném období vlády Babišovy.

Uvěřit Motoristům autenticitu programové neshody s Václavem Klausem je zhruba stejně prozíravé jako uvěřit Karlu Havlíčkovi (ANO), že je skutečný intelektuál.

Pokud si volební pasivitou necháme řád vyspělé demokracie a civilizované společnosti ukrást ruskými pohůnky a tuzemskými plochozemci, vlastně si takový řád ani nezasloužíme.

Pokud se voliči budou rozhodovat podle objektivních dat, současné vládní strany v letošních volbách zvítězí znovu. Opoziční autoritáři to vědí. A proto tak zoufale potřebují šířit lži a dezinformace.

Může předseda hnutí Stačilo! fandit republikánovi Trumpovi, krajně pravicovému Putinovu režimu, nadávat na komunisty či hájit zájmy českých agrobaronů? Může. Hnutí Stačilo! totiž žádná levice není.

Karel Havlíček chtěl strop cen pohonných hmot po vzoru Maďarska, kde se trh poté málem zhroutil. Fialova vláda ho neposlechla, a dnes si za průměrnou mzdu koupíme více pohonných hmot než za vlády ANO.

O úrovni demokracie vypovídá míra tolerance k jednání, které se jednoznačně nachází v mezích demokratické svobody, přestože část společnosti se s ním třeba neztotožňuje, nebo mu nerozumí.

Lež je jedinou zbraní volební kampaně pro ty strany, pro které konfrontace s objektivními daty znamená drtivou porážku.

Předseda hnutí Stačilo Daniel Sterzik je ztělesněním nejspodnějšího proudu odvrácené části tuzemské společnosti a největší hrozby pro naši zemi. Nic horšího současná česká politická scéna nenabízí.

Zlo Putinova režimu je nelidské a zároveň absurdní. Ještě absurdnější jsou politici svobodných zemí, kteří jej adorují. A nejabsurdnější jsou pak voliči, kteří jim dobrovolně odevzdávají hlasy.

Pokud Andrej Babiš něčím zcela jistě není, pak společenským lídrem a krizovým manažerem, nadto obdařený sociálním citem. Dopady pandemie covidu na Česko za jeho vlády jsou nesmazatelným důkazem.

Znakem leadershipu není tryskající arogance, ale excelence ve výsledcích vlastní práce, schopnost vítězit, kde ostatní skládají zbraně a způsobilost nalézt správný směr, když ostatní bloudí.

V čem vynikají Motoristé? V aroganci, agresivitě, lhaní, vulgarismech, amatérismu, rusofilství a servilitě k Václavu Klausovi. Může to někdo soudný považovat za kompetence k vládnutí?

K racionálnímu výběru ve volbách by úplně stačila základní informační gramotnost voličů a jejich schopnost odlišit pravdu od lží. Pak bychom se slovenského scénáře bát nemuseli.

Andrej Babiš chce moc získat za jakoukoliv cenu, a proto už plánuje další rozpočtový Armagedon. Není divu. Účet za něj totiž nezaplatí Agrofert, ale my.