Rozhlasový sloupek

Stojím u přechodu pro chodce a čekám na zelenou. Najednou koukám, maminka se dvěma malými dětmi si to štráduje na červenou… A já si pomyslím něco peprného o rodičích a výchově.

Máte rádi stromy? Většina z vás zřejmě odpoví kladně. Zeptám se tedy jinak. Jste řidiči? Vadí vám stromy u silnic, považujete je za nebezpečné?

Před mnoha lety utekla v naší vsi z velkého stáda jedna kráva. Tehdá tady hospodařily Státní statky Šumava a vedení zdejší farmy vypsalo dokonce finanční odměnu pro toho, kdo ji chytí a přivede zpět ke stádu.

Na střední škole jsme měli češtinářku, která milovala Karla Čapka a literaturu všeobecně. Kladla na ni velký důraz, což bylo na technické škole poměrně zvláštní, protože ústav, kde najdete v osnovách čtyři chemie, strojnictví a deskriptivní geometrii, zpravidla humanitní předměty považuje za obtěžující a zbytečné.

Dostal se mi onehdy do ruky zajímavý článek, v němž autor svědomitě na konkrétních příkladech rozebral, jak někteří výrobci postupně a nenápadně zmenšují balení svých potravinářských výrobků – sušenek, čokolád, různých tyčinek, oplatek, bonbónů, majonéz, nanuků, sýrů.

Odmalička špatně spím a málo jím. Jak zpívá Hana Hegerová: občas mívám teploty a nekapu ti do noty… Kdybych byla lovecký pes, tak mě nejspíš rovnou vyřadí z chovu.

O kamenech a kamíncích jsem v našich ranních sloupcích mluvila již několikrát. V dnešním Rozhlasovém sloupku nepůjde ani o putující kamínky, ani o prodávané, výtvarně upravené kamenné suvenýry, ani o amatérsky hledané polodrahokamy. Řeč bude o zvláštních stavbičkách, jakýchsi speciálně pojatých mohylkách z poskládaných kamenů.

Je to skoro neuvěřitelné, ale té noblesní dámě je letos už sto let. Narodila se do víru nadšení spojeného s novou republikou. Oslavenkyní je sokolovna v budějovické městské části Čtyři Dvory, tělocvična, kterou prošly tisíce mladých i dospělých cvičenců a jež zažila sportovní přebory, bály i různé společenské události.

Na pivo se disciplinovaně dostavujeme s přáteli do hospody U Dobráka a sedáváme u štamgastového stolu podle zasedacího pořádku. Na to jsme dbalí. Hostinský je slušný a odmítá, abychom mu dávali spropitné, že si nás obere sám. Takovou má dobráckou povahu.

Jsou věci, které současně mám i nemám rád. Patří k nim třeba hranice, ty neviditelné čáry v krajině, za nimiž je leccos jinak. Příroda nás přesvědčuje, jak je ta čára umělá, zvěř přes ni přeběhne, pták přeletí a roste za ní stejná tráva, i když nám se možná zdá zelenější.

Byla jsem někdy v roce 1990 coby redaktorka budějovického rozhlasu na jedné velké akci v rakouském Freistadtu, kde jako VIP host účinkoval i Karel Gott.

Jestli občas zajdete na bleší trhy, možná vás – stejně jako mě – napadá, odkud se všichni ti prodejci berou. Většinou jsou to pořád titíž lidé a je to nesourodá směska.

Dnes slavíme mezinárodní den kávy. Letos je to ale smutná oslava. Ceny kávového zrna stoupají, doprava kvůli covidu vázne, Brazílii letos ochromilo sucho.

Vím bezpečně, čím bych nechtěla být. Nechtěla bych být počasím. Počasí se nikdy nikomu nezavděčí. Ráno vstáváte, vykouknete z okna a už máte špatnou náladu.

Měla jsem velmi hodného dědu. Byl zámečník, ale měl také mnoho talentů. Jedním z nich byl talent výtvarný. Pokaždé, když ho babička přeúkolovala, jak říkal, přestal plnit rozkazy, stoupl si vzdorovitě ke stojanu a začal malovat.

Asi každý, kdo žije na vsi, mi dá za pravdu, že mu různým způsobem znepříjemňují život myšky. Tihle malí domácí hlodavci se dokážou vyskytovat doslova všude.

Nedávno jsem zjistil, že mi auto obrůstá mechem. Parkuju venku a ve škvírách skrytých slunci se objevují sotva viditelné zelené nitky. Velkou ránu ujetým kilometrům dal covidový rok, ale už před ním jsem startoval auto málokdy.

V naší rodině byla základním krédem povinnost a práce, takže nějaké fintění se moc neprovozovalo. Veškerá péče o tělo se skrývala v plechové krabičce s obrázkem konvalinek. Vazelínový obsah se používal na suché tváře i rozpraskané paty.

Nastěhoval se k nám na chatu nový spolubydlící. Původně jsme o něm nevěděli, až jednou manželka, když vytahovala hrnec z kredence, konstatovala, že na poličce je hromádka nějakého jemného prášku.

V životě se řídíme mnoha nepsanými pravidly, která nám pomáhají vyvarovat se trapasů. A tak se třeba zdravíme a při jídle nesrkáme polévku. Tahle pravidla mají ale slabinu: jak se objeví novinka, vzniká problém.

Nejsem ani meteorolog, ani klimatolog, abych mohl pronášet odborné soudy o počasí, nejsem ale ani pan Důra z Rozmarného léta, abych prohlašoval, že tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Kdysi jsem četl o pokusu, při kterém se vědci pokoušeli zjistit, kdo má lepší čich: člověk, nebo pes? Po travnaté ploše prošli s tabulkou čokolády na provázku a poté nechali zkoumané objekty, ať vyčuchají trasu, kterou pochoutka prošla.

Teprve docela nedávno jsem si uvědomil, jak zásadní je pro můj život Lipensko. Oblíbil jsem si ho už při výletech v dětství, teď tu už nějaký pátek trvale žiju.

Máme za sebou první dny nového školního roku. Ta rychlá změna tempa z letního klídku na hektický rytmus moderní společnosti mě nepřestává udivovat.

Omlouvám se za parafrázi Vieweghova románu v názvu dnešního Rozhlasového sloupku, ale lepší mě nenapadl. Řeč tu totiž bude o chlapcích, kterých máme v příbuzenstvu nedostatek.

Raději se chodím koupat do rybníka nebo řeky než na úhlednou plovárnu s tyrkysově zbarveným bazénem. Mám pocit, že příroda přece jen poskytuje více soukromí a koupání v tomto prostředí mi připadá tak nějak víc intimní.

Mám spoustu přátel a kamarádů po celém světě. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá přítelkyně z Japonska. Jmenuje se Megumi Kimura Asakura, je učitelkou hry na piáno. Má čtyři už dávno dospělé děti a s manželem žijí už delší dobu v univerzitním městečku v prefektuře Gunma.

Mám radši labutě než biče. Z toho vyplývá, že mám raději sudá čísla než ta lichá.