Rozhovory Jonáše Zbořila

Druhá řada úspěšného post-apokalyptického seriálu Last of Us přišla s nečekaným zvratem. Proč dál sledovat příběh o světě, kde jsou nejdůležitější komoditou mezilidské vztahy? Kdo už viděl druhý díl nové řady The Last of Us, seriálu HBO podle světoznámé videohry, zažívá nejspíš krušné dny. Pokud vás nová epizoda teprve čeká, měli byste dál nečíst a neposlouchat. Pokud jste ale druhý díl již viděli, nejspíš vás také trápí následující otázka: Může pokračovat příběh i bez nejoblíbenější postavy? „Myslím, že především musí,“ říká publicistka Táňa Zabloudilová. „Neil Druckmann a Craig Mazin jsou tak dobří vypravěči, že se na seriál bude do konce koukat drtivá většina diváků,“ dodává. „Pro mě teď teprve začíná ta zajímavější část příběhu,“ doplňuje spisovatel a seriálový fanoušek Jakub Stanjura, který dává novou řadu jednoho z nejsledovanějších seriálů z produkce HBO do souvislosti s jeho videoherní předlohou. Zatímco první série Last of Us řešila otcovství, ta druhá bude zkoumat pomstu. Pokud se mu podaří alespoň částečně udržet videoherní předlohy, čeká nás ještě propracovanější a bude mít ještě zajímavější poselství, myslí si Stanjura. Dodává také, že zásadní dějový zvrat způsobil už ve své videoherní předloze bouřlivé reakce. Právě proto ale šlo o nezapomenutelný zážitek. „Člověk byl vystavený něčemu nepříjemnému a musel se s tím vypořádat. Pro hráčstvo to bylo tak nepříjemné, že se to vymklo a skupina lidí dokonce vyhrožovala tvůrcům smrtí,“ vysvětluje Stanjura. Last of Us je další z řady pop kulturních výletů do post-apokalypsy. To, jak v seriálech, filmech, knihách či videohrách vnímáme život po konci civilizace, se ale proměňuje. Z post-apo kultury už není eskapistická zábava pro kluky, ukazují díla jako Last of Us. Čím to je? „Posunula se doba. Viděli jsme už spoustu post-apokalyptických věcí,“ myslí si Jakub Stanjura. „The Last of Us sleduje spoustu lidí, kteří z jiných příběhů vypadávají. V první sérii jsme měli díl o queer vztahu. Záběr seriálu je tak široký, že pro mě mnohem víc odpovídá realitě. Působí autentičtěji.“ „Jednak je televizní zábava komplexnější než dřív a za druhé myslím, že konec světa si prostě teď dovedeme lépe představit,“ doplňuje Táňa Zabloudilová. Proč tvůrcům Last of Us vyhrožovali fanoušci? A jak se vymanit z „divácké nenávisti”? Poslechněte si rozhovor o seriálu, jehož nové díly se těžko rozdýchávají. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Mám tu postavu čím dál víc rád, i když není jednoduché s ní žít,“ říká Jakub Štáfek o Juliusi Lavickém, fotbalistovi, který nejhorší neduhy českého fotbalu dokázal přetavit do nejzábavnější podivané. Poprvé se Lavi zjevil v internetovém seriálu Vyšehrad před téměř deseti lety. Pak přišel Vyšehrad: Fylm, který do kin přilákal více než sedm set tisíc diváků. Teď se Lavi vrací v celovečerním pokračování Vyšehrad Dvje. Dekadentní večírky ze začátků své fotbalové kariéry vyměnil za party s kyblíky smažených kuřat. „Štáfek a Lavi mohli mít společné faktory, ale to je deset let nazpátek,“ přiznává tvůrce, který se poprvé před kamerou ocitl ještě jako mladý chlapec. Role Matěje Jordána v seriálu Ulice mu vydržela třináct let. Jaký vztah má Jakub Štáfek, autor jedné z nejúspěšnějších komedií posledních let, k humoru? „Každý to máme hozené úplně jinde, ale sedm set tisíc lidí má hranici humoru na podobném místě jako já,” myslí si herec. „Není to žádný kalkul. V prvé řadě jde o to, jestli to baví nás.“ Posouvá se někam debata o humoru? Štáfek si myslí, že ne: „Čtyři roky nazpátek jsme si říkali, že vládne korektní doba. V každém filmu musel být černoch, homosexuál. Byla chvilka, kdy se to v Čechách řešilo také, jestli to už není moc. Ale připadá mi, že vůbec. Naopak. Když někoho slyším mluvit o tom, že tady máme novou totalitu, tak bych ho napálil.“ V rozhovoru mluví také o tom, jak být dobrým tátou a mužem. „Jsem z rozvedené rodiny, správný chlapský vzor jsem nikdy neměl.“ Ale dodává, že možností, kde hledat správné příklady je dnešní doba plná. „Nejsem úplně blbej, i když to tak může vypadat,“ směje se Štáfek. Koho představitel Laviho považuje za špatné vzory? A jak mu ke správnému mužství pomohl bojový sport? Poslechněte si rozhovor s Jakubem Štáfkem. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Vznikl narychlo jako výplň do časů covidové pandemie, dnes však Bílý lotos patří k nejúspěšnějším seriálům posledních let. Jeho koncept, za kterým stojí scenárista a režisér Mike White, je jednoduchý. Skupina bohatých Američanů se sjíždí do snového hotelového resortu, kde řeší své duševní jizvy nebo dávají průchod vlastním extravagantnostem i úchylkám - od incestní touhy či krevní msty až po proteinové koktejly. A dovolenkovou idylu hned na začátku každé série naruší předzvěst tragédie. Na tu ale divák často rychle zapomene, protože Bílý lotos není detektivka, nýbrž hlavně komedie o životním plahočení, které se nevyhýbá ani bohatým. „Je super koncept točit o bohatých lidech, kteří jezdí na dovolenou, musí na ní dojít blíže k sobě a objevují o sobě zneklidňující věci. Tvůrce Mike White je mistr v tom, jak dokáže pozorovat lidi,“ myslí si filmová novinářka Táňa Zabloudilová. Dodává, že bohatí a úspěšní hosté hotelového resortu jménem Bílý lotos jsou stejně zasekaní jako my, obyčejní diváci. Snaží si koupit radost i novou identitu. A stejně jako nám jim to nejde. „Dítěti jde taky radost koupit jen na chvíli. Snaha dosáhnout pocitu, že jsem dobrý člověk, je legrační. Mike White se tomu rád směje,“ říká Zabloudilová. Aktuální třetí sezóna seriálu, který se po Havaji a Sicílii přesunul do Thajska, u ní ale zatím vyvolává rozpaky. Zabloudilová má pocit, že Mike White je jako hotelový host, který se zdržel na návštěvě až moc dlouho. „Jako by White seděl na gauči v mém hotelovém apartmá a vyprávěl mi hrozně zábavný, zajímavý příběh, ale už by tam seděl potřetí a navíc moc dlouho. Jestli to na konci nebude mít fakt dobrou pointu, tak už mám chuť ho poslat domů, zhasnout a jít spát.“ Bílý lotos pomohl nastartovat trend satiry o bohatých, jakou dobře reprezentoval také Boj o moc nebo třeba oceňovaný snímek Rubena Östlunda Trojúhelník smutku. Možná už ale oblíbenému trendu odzvonilo. „Žijeme v době, kdy se satira vytváří sama. Je těžké imitovat něco ostřejšího,“ glosuje filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková. Co potřebuje každá dobrá satira o bohatých? Jakou roli má v nové sezóně Bílého lotosu Thajsko? A dá se koupit radost? Poslechněte si rozhovor s Táňou Zabloudilovou a Kristinou Roháčkovou. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Outsider nejsem. V devadesátkách jsem docela vystřelila,“ připomíná s nadsázkou Monika Načeva rok 1994, kdy vydala svou debutovou desku Možnosti tu sou… - a rázem se stala tuzemskou hvězdou. Jenže zjistila, že to není cesta, kterou se chce vydat. „Nelákal mě pop. Takže jsem z toho vyskočila a začala si to dělat po svém.“ O více než třicet let později má za sebou jedenáct alb, na nichž se etablovala jako jedna z nejosobitějších osobností české hudební scény. „Umění není o tom hledat úspěch ani trendy. Musíš najít uvnitř sebe to, co tě opravdu zajímá, a v tom se začít hrabat. Proto si myslím, že jsou pro lidi některé mé písně až moc temné. Jsou pro ně moc hluboké,“ říká Načeva, jejíž poslední deska Jdem temným dnem je aktuálně nominovaná na cenu Anděl. Vítězové budou známi příští sobotu 5. dubna. Na nejnovější nahrávce zpěvačka pokračuje v konceptu, který tvořil už předchozí album Zdivočelí koně. Zhudebňuje písně básníků - outsiderů. Umělců, kteří za života nebyli dostatečně uznáni, jak vysvětluje. Proč vlastně nepíše vlastní texty? „Protože nejsem básnířka. Jsem médium,“ odpovídá stručně Načeva. „Vybírám si básně, protože si žijí svým životem. Když je zpívám, pořád v nich nacházím nové významy.“ Nejslavnější píseň Udržuj svou ledničku plnou s textem od Jáchyma Topola nijak nezestárla. Splňuje to, co od básní Načeva chce: aby byly nadčasové. Jen jedno slovo písně teď na koncertech není slyšet. „Když přijde tohle slovo, vždycky dělám pššt. Pořád jsem to hrdě zpívala, ale poslední dobou mi to nejde do pusy,“ přiznává Načeva. „Řešili jsme, čím to nahradit, ale nejde to. Sám mi navrhl, abych byla zticha.“ Proč má Načeva pocit, že lidstvo „jde temným dnem?“ Poslechněte si aktuální rozhovor s českou zpěvačkou. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Musela jsem se odnaučit všechno dokumentovat. A že štěstí není v tom, kolik mi to přinese lajků,“ říká bývalá youtuberka a herečka Gabi Heclová, která v minisérii Král Šumavy ztvárňuje partnerku převaděče Josefa Hasila. Na televizní obrazovky se vrátila úspěšná minisérie Král Šumavy, vyprávějící o osudech legendárního převaděče, který pomáhal na svobodu lidem utiskovaným totalitou. Své milence Marii, budoucí matce Hasilova syna, ale pomoci nedokázal. „Ve výsledku je mi nejvíc líto právě Marie. Zůstala na všechno sama,“ myslí si herečka Gabriela Heclová, která postavu Marie ztvárnila už v první sezóně televizní minisérie. „Zpočátku se může zdát jako naivní, zabouchnutá holka, která neví, o čem život je, co ji čeká. Postupem času ale dospívá mílovými kroky,“ říká Heclová o Marii. „Myslím, že máme mnoho podobného. Rychlé dospívání i to, že se cítí hodně sama.“ Přestože patří ke generaci narozené do svobody, pětadvacetiletá herečka mluví o svém vztahu k minulému režimu. „Pro mě je ta doba strašná. Děsím se toho, když vidím, že se komunisti vrací zpátky do politiky,“ říká Heclová. „Byla jsem tak vychovaná. Režim měl dopad na naši rodinu, je tam určitá trpká zkušenost.“ Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Tenhle ročník nepatří k povedeným,“ shodují se filmoví kritici v oscarovém podcastu. A dodávají, že ne každý rok má svého Barbenheimera. Jsou Oscary ještě relevantní? Nebo ztrácí relevanci celý Hollywood? Vítězným filmem 97. Oscarů se stala temná romance Seana Bakera Anora, která si na konto překvapivě připsala i sošku za nejlepší ženský herecký výkon pro teprve pětadvacetiletou Mikey Madison. To bylo největší překvapení jinak poněkud nudného večera, kterému chyběly zásadní politické statementy. „Poněkud vykastrované politické gesto byla nominace pro dvojici herců z filmu The Apprentice: Příběh Trumpa,“ myslí si filmová publicistka a akademička Šárka Gmiterková, „ten film měl velmi složitou cestu na americký trh. Vědělo se, že tyhle dvě nominace jsou absolutně bez šance, protože se k filmu nikdo nechtěl přiblížit. Představa, že by zrovna tihle herci šli přebírat sošky a měli volné pole pro jakýkoliv proslov, byla velmi nepříjemná.“ Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Nejsem žádný správňák. Jsem průserář,“ přiznává chirurg, podnikatel a spisovatel Tomáš Šebek, který v knize Obejktivní nález otočil skalpel sám na sebe. „Myšlenka, že jsem možná všechno podělal, se mnou byla od té doby, co jsem začal pobírat rozum,“ říká Tomáš Šebek v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Proslavil se jako autor reportážních knih o misích, které absolvoval jako člen týmu Lékaři bez hranic. Šebkova aktuální kniha, Objektivní nález, nese podtitul Moje nejtěžší mise. Nepíše tentokrát o pacientech z Haiti nebo Afghánistánu, ale o sobě, svých rodičích - a hlavně pak o vlastních chybách. „Zcela jistě nejsem hrdina. Snad jsem se čtenářům přiblížil jako člověk z masa a kostí,“ říká Tomáš Šebek. O chybách chtěl mluvit protože mu připadá, že se to v Česku nepraktikuje. Musíme si přitom dovolit spolu komunikovat i o nepříjemných věcech, myslí si oblíbený chirurg a spisovatel. „Zabývám se fyzickým zdravím. Osobně si ale myslím, že v Česku máme výrazně pochroumané duševní zdraví.“ Proč chtěl sám sebe dostat z piedestalu, to je jedna otázka. Nejsou ale Češi příliš posedlí uctíváním hrdinů? Podle Tomáše Šebka určitě. „Freneticky hledáme někoho, kdo to za nás všechno spraví. A zároveň se tak vzdáváme odpovědnosti,“ říká. Blaničtí rytíři nikdy nevyjednou, myslí si Šebek. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Do kin se vrací zmatená a rozcuchaná femme fatale Bridget Jonesová. Čtvrtý díl komedie s Renée Zellweger se povedl, myslí si filmové kritičky Jindřiška Bláhová a Kristina Roháčková. Proč nemohou být české romcomy víc jako Bridget? Před 24 lety se v kinech objevila komedie, která natrvalo ovlivnila způsob, jakým se popkultura dívá na ženy po třicítce. Deník Bridget Jonesové fandil romantickým holkám, které se občas spustí na večírku, občas provedou hloupost v práci, nebo se ztrapní na rande. Bridget Jonesová učí své fanoušky mít se rád. „Je to příběh o sebepřijetí,“ myslí si filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková. „Když jsem si ten film teď připomínala, zjistila jsem, že kritika ze strany mužů nikdy nepřijde. Byla ta věčně rozcuchaná, žila chaotický život. Přesto dosáhla toho, aby ji Mark Darcy řekl, že jí má rád takovou, jaká je. A to zůstává vrcholem romantiky.“ Jindřiška Bláhová z týdeníku Respekt dodává, že Jonesová přinesla do popkultury cosi specificky britského. „Vychází to z anglosaské kultury osmdesátých let. Objevila se nová generace žen, které měly jinou představu o tom, jak žít své životy. Oddalovala manželství i děti. Nastával konflikt mezi tím, co chceš, a co se od tebe očekává. Dostalo to do veřejného prostoru otázky, které se do té doby nekladly.“ Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Ve své hudbě spojuje rap a folk, zpívá o hraniční poruše i o koních. „Vždycky jsem byla upřímná,“ říká hudebnice Arleta a tvrdí, že celá společnost víc naslouchá duševnímu zdraví. Na domácí scéně se pohybuje od roku 2020 a za tu dobu se už stačila etablovat jako nejosobitější rapperka v Česku a získat několik nominací na hudební ceny Apollo i . Po několika EP se teď prezentuje s debutovým dlouhohrajícím ablem Toxic Rodeo. Ukazuje se v něm v nekonečném množství poloh - jako sebevědomá interpretka a girl boss, ale i jako křehká duše, která ohledává bolesti z vlastního dětství a dospívání. To bylo mimochodem pevně spjato s koňmi. „Ještě v prepubertální fázi jsem byla koňařka. Zatímco spolužačky nosily první push-upky, malovaly se a řešily kluky, já jsem psala blog o koních,“ přiznává Arleta, která na desce kombinuje zdánlivě nespojitelné žánry folku a rapu. V rozhovoru mluví o inspiraci rapperem Lil Nas X a jeho hitem Old Town Road, který Arletě pomohl nasměrovat svůj styl blíž ke kytarám a krajině vlastního dospívání. Desku Toxic Rodeo natočila na chatě v jižních Čechách, nedaleko od místa, kde vyrůstala - možná i proto zní křehké polohy alba tak přesvědčivě. Arleta se ale nikdy nebála o svých emocích i traumatech mluvit. „Když člověk tu věc dokáže popsat, vysloví ji nahlas, procesem nahrávání a poslouchání se s problémem dost seznámí,“ vysvětluje hudebnice, která do českého rapu přinesla otevřené emoce. A dodává, že se o nich nikdy nebála mluvit. „Nikdy jsem to neřešila. Vždycky jsem byla upřímná. Na terapie chodím už od střední, nikdy jsem se nebála mluvit o svých pocitech. Byla jsem z těch sezení učená, že všechno musím popsat,“ říká Arleta. Žánr, který byl proslulý tvrdými řečmi o penězích a slávě, se podle ní v posledních letech proměňuje. „V rapu se víc mluví o citech. Celá společnost víc naslouchá duševnímu zdraví. Je super, že se to propisuje i do tvorby.“ Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Výjimečnost hlavního hrdiny už je obnošená,“ říká producent jedné z nejúspěšnějších českých počítačových her, Kingdom Come: Deliverance. V čem tedy spočívá kouzlo hry, jejíž pokračování právě vychází? Na začátku jedné z nejslavnějších her v tuzemské historii, Kingdom Come: Deliverance, byla vize. „Naše hra se k ostatním počítačovým hrám má jako Braveheart k Barbaru Conanovi. Bude mít všechny atributy fantasy RPG, ale není v tom to fantasy. Není v tom nadpřirozeno, kouzelníci, elfové a není tam ani myšlenka předurčení,“ vysvětluje herní producent Martin Klíma, který spolu s Danem Vávrou stál na začátku herního studia Warhorse a jeho slavné hry, jejíž pokračování právě vychází. Jak vidí okouzlení středověku medievalista Martin Nodl? „Středověk nás fakticky nefascinuje. Fascinují nás představy, které si o středověku utváříme, od reality se ale asi velmi liší.“ Poslechněte si rozhovorový speciál o fenoménu hry Kingdom Come: Deliverance, ve kterém je řeč o posunu popkultury, o hraní Dračího doupěte v českém undergroundu nebo o tom, které problémy středověká společnost řešila lépe než ta dnešní. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Já jsem z domu naučenej nebát se ničeho,“ píše ve své nové knize Hájemství herec Daniel Krejčík. Vypráví v ní o dětství stráveném v pohřebním ústavu, o komplikovaném coming outu i o neméně složité cestě k herectví. „Pohřební služba mě naučila, že každá bolest, byť sebevětší, o které v ten moment máte pocit, že se nedá unést, tak se nakonec unést dá,“ říká třicetiletý herec Daniel Krejčík. V Hájemství nachází nečekané paralely mezi světem divadla a dětstvím, které prožil v pohřebním ústavu. Tradice pohřebnictví se v jeho rodině předává už několik generací. Narušil ji až Daniel. Přesto ho hodně naučila. „Jako dítě jsem chodil za maminkou do ústavu, sepisovala s pozůstalými pohřby. Sedávali tam a strašně plakali. Říkali: Já už tady nechci být bez mého Karla. Když si ten člověk přišel za týden vyzvednout urnu, vypadal, že to přežil, že to zvládnul. To mě naučilo, že přežít se dá všechno,“ říká Krejčík. A s nadsázkou dodává, že by každému herci v pohřební službě doporučil brigádu. „Moje práce je o tom, že pozorujete lidi. Ukládáte si je do nějakého emocionálního bankomatu. Pohřební služba je jako Gringottova banka.“ Nemůže ale člověk, když čelí dlouho tak silným emocím, po čase okorat a přestat vnímat? „Na něco se dá zvyknout, na něco se nikdy zvyknout nedá.“ V rozhovoru mluví Krejčík také o svém coming outu, který podle vyprávění v knize Hájemství. „Ta doba, kdy jsem coming outem prošel já, je myslím hodně jiná od té dnešní,“ vzpomíná herec. „Přeju si, aby to dnes bylo tak, že za vámi přijde váš syn nebo dcera a řekne: Tati, holt mám rád tohohle člověka, no,’ a nebude na tom nic zvláštního. Pro moje rodiče to těžké bylo. Ani jsme nikoho, kdo by byl na kluky, neznali.“ Krejčíkovi rodiče se ale za několik let po coming outu zásadně proměnili. „Koukal jsem na ně a říkal si: To je neuvěřitelné, jakou cestu si ušli,“ říká třicetiletý herec, jehož nová kniha je propletená podporujícími vzkazy od matky i od otce. „Kluk z pohřebky“ píše v Hájemství i o své cestě na divadelní pódia, která vedla přes recitační soutěže a dabing. Herectví se učil za pochodu, přesto se za jednu ze svých prvních rolí v představení Cock dostal do širší nominace Ceny divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon. Ztvárnil také hlavní roli v divadelní adaptaci románu Kdo zabil mého otce výrazně politicky angažovaného francouzského spisovatele Édouarda Louise. Jak to má vlastně s politikou Krejčík, bývalý partner politika Matěje Stropnického? „Mě politika zajímá hodně. Myslím, že mě začala hodně zajímat v době, kdy jsem začal chodit s Matějem. Ne, že bych předtím nevěděl, co je pravice, a co levice.“ Krejčík vypráví o principu Pygmalionu. „Já jsem k němu na začátku strašně vzhlížel. Čím víc jsem toho věděl, tím víc jsem se z někoho, kdo obdivoval, stával někým, kdo pochyboval.“ Proč nechce Daniel Krejčík „mávat praporkem na průvodu”? Jaké role pro něj byly zásadní a jak vnímá svou aktuální roli v seriálu České televize Děcko? Nejen o tom mluví herec v rozhovoru pro kulturní rubriku Seznam Zpráv.Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Tragičnost je tu na každém milimetru,” myslí si David Švehlík o minisérii Studna. Ta se vrací k případu vraždy manželů Jelínkových, kterou vyšetřoval už major Zeman. Čím Studna pořád děsí? Nejen o tom mluví Švehlík v rozhovoru. „Studnu jsem viděl nedopatřením jako malý kluk. Byla to skutečně velká chyba, protože jsem se opravdu vyděsil,” vzpomíná herec David Švehlík na to, kdy poprvé viděl jednu z nejslavnějších epizod známého seriálu Třicet případů majora Zemana. Studna vyprávěla o skutečné události z roku 1968, kdy byla v ohořelých ruinách domu ve středočeských Vonoklasech nalezena mrtvá těla Stanislava a Marie Jelínkových. Přežil pouze jejich syn. Případ i jeho televizní ztvárnění otřáslo nejen malým Davidem Švehlíkem, ale celým Československem. „Ta děsivost tam nepochybně je,” myslí si Švehlík, ale dodává, že epizoda z Majora Zemana by dnes možná působila komicky. „Nedávno jsem viděl fotku pána, který hrál otce. Vypadá děsivě, ale na druhou stranu působí až jako karikatura krutého zabijáka. Tragičnost je tu ale na každém milimetru. Působí to děsivě nepochybně z toho důvodu, že se to každého z nás dotýká. Vždyť každý jsme součástí nějaké rodiny.” Švehlíkův Stanislav vypadá v úvodu Studny jako ideální muž. Milující otec a manžel, kterému žádná starost neubere z elánu. S postupem času se ale odkrývá jeho temnější stránka. Jak ztvárnit člověka, který musí působit sympaticky, ale zároveň může být zosobněním zla? „Je třeba jít do krajnosti,” vysvětluje David Švehlík. „Pakliže má být odporný, zlý, musí to tam být vidět. Pakliže má být sympatický, laskavý, milující, musí to tam také být vidět. Jsem šťastný v momentě, kdy vím, že odpornost a hrůznost toho činu je patřičně vykreslená a zahraná.” Dvaapadesátiletý herec vystudoval divadelní režii na pražské DAMU, ale mnohem víc ho prý přitahuje film. Co se týče vlastních dovedností, zůstává až překvapivě skromný. „Nahlížím na sebe jako na herce, který má hodně limitů. Fakt cítím, že jsem na začátku. Když na sebe zpětně podívám, vidím, že je stále na čem pracovat.” Proč se David Švehlík nestal knězem, jak původně zamýšlel? A může herectví nabídnout stejnou hloubku jako teologie? Nejen o tom mluví herec v rozhovoru pro kulturní rubriku Seznam Zpráv. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Za špatný vtip tě nikdo nezavře,“ myslí si pětadvacetiletá Natálie Schejbalová. Víc než nekorektní humor jí baví trapnost, vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Štve mě jakákoliv zpětná vazba. I ta pozitivní,” přiznává spisovatelka Radka Třeštíková. „Zneklidňuje mě v tom, že musím plnit nějaká další očekávání.” Už více než dekádu vydává Radka Třeštíková romány, z nichž se rázem stávají hity. Na sklonku roku se vrátila s pokračováním své dosud nejúspěšnější knihy, Bábovky. V nové knize, Bábovky na konci světa, se opět chaoticky proplétají osudy žen, sledujeme osm hrdinek po dobu osmi let a nevěřícně přihlížíme tragikomickým událostem, ke kterým se nachomýtnou, nebo je rovnou způsobí. V Bábovkách se pašuje kokain v převleku za jeptišku, vykrádají se tu domy, dochází tu k tragickým autonehodám, ale také se v knize pobývá v klášteře. A všechno je vzájemně provázané. „Občas mi někdo vyčte, že je to přehnané, ale v tom je samozřejmě záměr,” vysvětluje Třeštíková, podle které je absurdnost příběhů nové knihy posílená právě jejich provázaností. „Až u téhle deváté knihy jsem si uvědomila, jak moc se na mém psaní projevuje moje vášeň skládání puzzle. Promítá se do psaní a vlastně možná i do života. Potřebuji si k sobě pořád skládat dílky. Dokud to nedá ucelený obraz, tak od toho neodcházím.” Úspěšná spisovatelka také vysvětluje, proč jí tak fascinuje absurdita. „Dává mi smysl, jak se dívat na svět, kterému čím dál víc přestávám rozumět,” přiznává Třeštíková, „v absurditě je moje naděje. Záchranný kruh, způsob, jak přežít v tom, co se děje kolem mě.” Psaní je sice pro Třeštíkovou místem, kde se může vyvztekat i uklidnit, ale není pro autorku i destruktivní? „Poslední dobou nad tím přemýšlím, jestli si to vlastně nedělám schválně. Jestli si schválně nepřitahuju do života lidi, který mi pak ublíží, jestli nejdu sama naproti situacím, které mě ničí.” A podobně přemýšlí i nad svou prezentací na sociálních sítích. „Přemýšlela jsem, jestli potřebuju zprávy od úchyláků,” říká spisovatelka na adresu fotografií, na kterých ukazuje svoje tělo, „Vlastně jsem nepřišla na to, co mi to dává. Nějaký dopamin to v člověku vygenerovat musí, protože jinak by to nedělal.” Třeštíková vysvětluje, že z lidí má vlastně ostych. „Mám fobie. Už jako dítě jsem se dávala sama na pískovišti a děsila se, že se se mnou někdo bude chtít kamarádit. Nikdy nebudu kamarádka pro lidi na sítích.” „Nechci ani nikoho inspirovat. To je strašně velká zodpovědnost. Chci jenom dělat svou práci. Nedávám si žádný větší přesah v té své důležitosti navenek vůči ostatním. Jsou chvílie, kdy mě štve jakákoliv zpětná vazba, i ta pozitivní. Zneklidňuje mě, že mám plnit nějaká očekávání pro příště.” Jak z tlaku přílišného očekávání ven? Třeštíková má jednoduchou strategii. „Když mě začnou lidi vnímat příliš pozitivně, jdu a sama tu laťku shodím. Myslím, že občas záměrně lidi rozčílím nebo udělám něco, co se jim nelíbí, abych laťku zase dala dolů.” Proč by příští knihu ráda napsala anonymně? A Jak v Česku funguje bestseller? Poslechněte si rozhovor se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou.Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Klidně brečte. Děláte mému tátovi radost,” říká americká dokumentaristka Kirsten Johnson v neobvyklém rozhovoru o smrti a o tom, že překonat ji mohou jen lidská spojení. Když se Kirsten dozví, že jejímu tátovi diagnostikovali stařeckou demenci, chce se připravit na nejhorší. Pořád si dobře pamatuje, jak náhle a nečekaně přišla o svou matku. S tátou Dickem je potřeba být nachystaný. Ideálně na to nejhorší. A tak vznikl film Dick Johnson je mrtvý, v němž dokumentaristka se svým otcem nacvičuje všechny způsoby jeho možné smrti. Dá se ale připravit na ztrátu? „Když přicházíme o někoho, na kom nám opravdu záleží, zahltí vás nečekané emoce. Cítíte věci, které jste vůbec neočekávali. Zármutek, který přichází zdánlivě odnikud,” vysvětluje režisérka filmu Kirsten Johnson v rozhovoru natočeném před diváky na říjnovém dokumentárním festivalu v Jihlavě. Johnson, která se ještě před režírováním vlastních snímků věnovala hlavně práci s kamerou, si při rozhovoru velmi pohotově všímá, co se kolem ní děje. „Zármutek se projevuje třeba tím, jak si teď mnete prsty,” říká směrem k moderátorovi. Společný rozhovor ve svém průběhu zmutoval do podoby kolektivní terapie kombinované s originální filmařskou masterclass. „Vidím, že se červenáte. Bára nechce, abych na ni zaměřovala pozornost,” vysvětluje Kirsten Johnson, která si sedla do publika těsně vedle nervózně se uculující divačky. Kirsten na divácích ukazuje, jak pracují kameramani. Vybírají si, co zajímá objektiv, sledují i těžce skrývané reakce lidí před kamerou. Johnson navazuje kontakt s publikem, které se nejdříve ostýchá, ale nakonec ochotně sdílí svoje příběhy - o prstýncích, o studu i o vlastní zkušeností se smrtí. Poslechněte si rozhovor v angličtině z jihlavského dokumentárního festivalu, při kterém se smazaly hranice mezi respondenty a diváky a který nejen moderátora dohnal k slzám. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Nejsledovanější seriál v historii Netflixu se vrací s druhou sezónou. Bude brutální kouzlo Hry na oliheň ještě fungovat? A nezničí ji pragmatické úmysly režiséra, kterého Netflix oškubal? Když v roce 2021 streamovací společnost Netflix zveřejnila jihokorejský seriál Hra na oliheň, málokdo tušil, že půjde o velkolepý hit. Příběh o 456 společenských outsiderech, kteří před zraky po násilí lačnících diváků bojují o vykoupení i holé přežití, ale nakonec (alespoň na nějakou dobu) přepsal historii streamovacích rekordů. Teď se Hra na oliheň vrací.

„Zajímá mě, kde se bere hudba nebo poezie. Jak se člověk sebere a začne něco psát. Je to záhada,” myslí si Pavel Kolmačka, letošní laureát Státní ceny za literaturu i Ceny Jaroslava Seiferta. „Vyjadřuju se trochu rozvážně,” upozorňuje mě před rozhovorem Pavel Kolmačka, muž s dlouhým, šedivým plnovousem, autor šesti básnických sbírek a dvou románů. Ten druhý, Canto Ostinato, loni Kolmačkovi vysloužil dvě z nejprestižnějších ocenění, které lze v oblasti literatury získat. „Knihy Pavla Kolmačky se zabývají duší. Moderní společnost je s duší ve válečném stavu,” psal publicista Jiří Zizler v laudatiu k ceně Jaroslava Seiferta. Román Canto Ostinato popisuje blízkost umírání, strach z nesmyslnosti života, ale také vidí naději v pospolitosti nebo třeba v hudbě a v umění obecně. „Literatura je sdílení hlubších vrstev. Není to sdílení informace, že někde mají na něco slevu, že bude pršet. Je to sdílení hlubších věcí, které se vynoří a vy nevíte odkud,” vysvětluje v Pavel Kolmačka v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Mluví v něm také o smrti, o snech i o otázce, zda život má smysl. „No jasně,” odpovídá prostě.Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„StarDance je jeden z nejúžasnějších zážitků, který mi přišel do života,“ říká Oskar Hes o populárním soutěžním pořadu v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Vyzmizíkovala mu prý čtyři měsíce života. A zároveň mu přinesla pozornost, kterou nadějný mladý herec Oskar Hes dosud nezažil. „Spojilo se v ní něco, po čem jsem nevědomky toužil. Můžu se ukázat tolika lidem v něčem, v čem se cítím dobře,“ říká o StarDance její letošní největší miláček. V rozhovoru mluví o paradoxech, které soutěž přináší. „Můžeš trénovat dva měsíce a pak v přímém přenosu zakopnout. Všichni si budou pamatovat tvé zakopnutí,“ směje se Oskar Hes, který si přes všechnu pozornost spjatou s úspěchem ve StarDance připomíná: „Vždyť jde vlastně o h…“ Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Jsme stále agresivnější, hledáme obětní beránky, chybí nám introspekce,” myslí si italský psychoanalytik a spisovatel Luigi Zoja. Ve svých knihách řeší, proč se jako lidi nedokážeme uskromnit, proč trpíme čím dál větší paranoiou nebo kam se ve světě post-patriarchátu vytrácejí otcové. „Být paranoidní znamená mít psychiku, ale nemít psychologii. Chovat se vlastně jako zvíře,” říká Luigi Zoja, který do Prahy přijel podebatovat v Knihovně Václava Havla. Jak se vyvinula kolektivní psychika od prvních vydání knih Soumrak otců nebo Paranoia? Nejen o tom jsme mluvili s Luigi Zojou. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Hraní si na něco, co nejsem, je v rapu zažitá tradice,” myslí si Rohony, pětadvacetiletý hudebník, který rap z ulice vyměnil za songy z rodné vesnice. Rázem se stal vycházející hvězdou tuzemské scény. „Jenom jsem začal říkat, co jsem opravdu zažil,” vysvětluje mladý muž s vizáží věčného kluka, který by neublížil ani mouše. Než odcházíme na rozhovor do studia, musí se Rohony, oblečený v teplákách a prošívané bundě, jako by si právě odskočil do konzumu, vyfotit s kolemjdoucím. Slávu si vysloužil nejen albem Superfly, ale i uvěřitelnou image obyčejného kluka z vesnice. Ostatně, jeho hudební přerod přišel s návratem do rodné Starče na Třebíčsku. Album Superfly vznikalo v přestávkách mezi točením piva v otcově hospodě, nedaleko od fotbalového hřiště, na kterém Rohony původně snil o kariéře profesionálního hráče. V rozhovoru pro Seznam Zprávy natočeném pár dní před Rohonyho koncertem pro fotbalovou Spartu mluví o singlu Letná, který překročil hranice klubu a stal se letní hymnou mladých Čechů a Češek, ale i o tom, jak se rozbrečel v backstagi po koncertě v Ostravě. „V rapu si každý hraje na tvrdého,” říká Rohony, který sází na to být sám sebou. Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„S komunistickou minulostí se vůbec nezúčtovalo. Měla být konstatována vina,“ myslí si spisovatelka Tereza Boučková. V rozhovoru mluví nejen o komplikované historii 20. století, která se otiskla do její knihy Dům v Matoušově ulici. „Málokdy vám dojde, že jste svědkem historické události, že máte mít oči doširoka otevřené,“ říká Tereza Boučková. Jediný moment, kdy cítila, že se před ní odehrává velká věc, byl listopad 1989. „To byla změna všeho, co jsme do té doby žili.“ V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Boučková nejen o své nové knize, ale i o tom, jak se podle ní Česko v čele s prezidentem Václavem Havlem vyvíjelo po revoluci. „Vůči Havlovi necítím žádnou zášť. Myslím, že byl pro zemi strašně důležitý, že si vytrpěl své, že byl i v tom prvním období úplně skvělý,“ říká Boučková. Dodává ale, že se pak prezident obklopil lidmi, kteří k němu nepustili kritiku. Co kritizuje na porevolučním vývoji? Proč měla její prvotina problémy s vydáním? A ke které své knize už se nechce vracet? Rozhovory Jonáše Zbořila Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Marketing je dnes daleko sofistikovanější než před dvaceti lety. Bojujeme s nejlepšími psychology,” myslí si dokumentaristé Remunda a Klusák, kteří v roce 2004 zmátli Česko. Lákali na ráj slev, neexistující hypermarket Český sen. „Pro mě je ten film výpovědí o populismu, který je hněten politickým marketingem,” říká o filmu Český sen dokumentarista Filip Remunda. Dvacetileté výročí premiéry snímku, kterým odstartovala kariéra jak Remundy, tak jeho kolegy Víta Klusáka, si režiséři připomněli projekcí na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. A nejen o Českém snu pak mluvili při živém natáčení podcastu Rozhovory Jonáše Zbořila. „Řada těch figur, včetně nás, docela zestárla,” hodnotí film Klusák. „Čelní představitelé té reklamní agentury Mark BBDO, která nám dělala kampaň, zásadně ovlivňují naši současnost. Martin Přikryl točil spoty v kampani současného prezidenta Petra Pavla, Petr Topinka byl šedá eminence kampaní Andreje Babiše a byl daleko důležitější než Marek Prchal. A Hadj Moussa se stará o kampaně SPOLU a marketing premiéra Fialy. Tihle pánové a kluci se dřív starali o marketing jogurtů a falešných hypermarketů. Dnes se starají o to, koho budeme volit.”Proti čemu by dnes hlasovali lidé, kteří přišli nakupovat do Českého snu? Filip Remunda si odpovídá: „Nejspíš proti pomoci pro Ukrajinu.” Tvrdí, že marketing ovládá současnou politiku, ale i novinařinu, ve které se čím dál více bojuje o clickbaity. „Před dvaceti lety byly povodně událost na další rok. Dneska lidi na Jesenicku nemají kde bydlet a my už se o tom nejsme schopní bavit, protože události jsou tak rychlé. Irituje mě, když texty vznikají, aby se z něčeho udělal skandál, aby se vytáhlo z rozhovoru něco, co přitáhne. Je to způsob, který odpovídá dnešní době, ale nechci na to přistupovat.”Filip Remunda na Ji.hlavě také představil svůj nový film, dokument Štěstí a dobro všem, který sleduje dění v současném Rusku. „Kdyby byly kamery namířeny na nějakou rodinu v době nástupu Hitlera k moci, tak by mě to zajímalo také,” vysvětluje svou motivaci k natočení filmu Remunda. „Z jakých pozic Hitlera volili, proč ho volili, jakou frustrací žili, jak se té frustrace chytala propaganda a kam až to celé vedlo, případně co si ti lidé mysleli poté, co byla rozbombardována jejich města, a oni si teprve uvědomovali, v jakém myšlenkovém bludu žili a co podporovali.”Proč Klusáka a Remundu přestalo bavit provokovat? A kdy se při natáčení pohádali? Poslechněte si záznam rozhovoru s nejvýznamnějšími dokumentárními tvůrci z festivalu v Jihlavě. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Náš film nepřináší naději. Přináší poselství, že musíme být pevní a vydržet,” říkají tvůrci dokumentu Válečný zpravodaj, který sleduje cesty rozhlasového novináře Martina Dorazína po Ukrajině. Válečný zpravodaj, film Benjamina Tučka a Davida Čálka, už stačil získat cenu na festivalu ve Varšavě, před pár dny pak měl premiéru na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Právě tady jsme se s tvůrci potkali při veřejném natáčení epizody podcastu Rozhovory Jonáše Zbořila. Tvůrce na pódiu brzy doplnil i protagonista snímku, Martin Dorazín. „Hledali jsme prostor, jak se mentálně spojit s Ukrajinci,” říká o vzniku dokumentu David Čálek. Jeho kolega Benjamin Tuček dodává, že přemýšlel, jak ukázat válku na Ukrajině českým pohledem. Nabízela se právě postava jednoho z nejzkušenějších válečných zpravodajů v republice, Martina Dorazína. „Martin byl pro nás můstek, přes koho vyprávět příběh Ukrajinců. Za to, že do toho s námi šel, mu patří respekt a poděkování. Představte si, že děláte na 150% svou práci - a ještě máte za zadkem štáb,” popisuje náročné natáčení Benjamin Tuček.„Válka je špína, nemoci, zranění, panika, jsou to šílené lidské osudy,” hodnotí Dorazín probíhající konflikt. „Ale Ukrajina není celá zničená. Na sociálních sítích se objevují záběry mírového, klidného života. Lidé, jak se veselí v Kyjevě, v Oděse, jak se koupou, leží na plážích. Ale zároveň je tam neustále nebezpečí, které na Ukrajině číhá na každém kroku. Může přiletět dron nebo raketa do minuty po vyhlášení poplachu a pak se to celé změní v šílený obraz.”V rozhovoru na jihlavském dokumentárním festivalu mluví tvůrci také o tom, co vlastně zažívali, když natáčeli v místech, kde jim šlo o život. „Když jsme v té situaci, strašně se soustředíme na ten okamžik. Některé věci vytlačujete. Když jsem pak ale seděl ve střižně a v záběrech se ozval výbuch, o kterém jsem při natáčení ani nevěděl, nadskočil jsem na židli. Stres jsem zažíval víc tady než tam. Pak jsem si uvědomil, že Ukrajinci v tom žijí tři roky. Oni nikam neodjedou. Nepodívají se na to, co žijí, z odstupu.”Co říkají Ukrajinci, když lidé na západě tvrdí, že už je válka unavuje? A jak se teď vyvíjí situace na frontě? Poslechněte si záznam rozhovoru s tvůrci filmu Válečný zpravodaj a s jeho protagonistou Martinem Dorazínem. Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Je to neopakovatelné, nevykomunikovatelné. Je to zážitek formou utrpení,” říká o StarDance tanečník a porotce Jan Tománek, tvář jednoho z nejúspěšnějších pořadů v televizní historii Česka, který se vrací už tuto sobotu. Ve StarDance jde o chemii. Mezi diváky a soutěžícími i mezi dvěma tančícími partnery. Vítězové musí mít dobře namíchanou směs talentu, vztahů a příběhu, myslí si Jan Tománek, který ve slavném pořadu objevil už v prvním díle odvysílaném v listopadu 2006. V rozhovoru mluví o svých zkušenostech z poroty i z loňské sezóny, kdy se do pořadu vrátil jako soutěžící. Smutek z konce ve třetím kole vysvětluje i tím, že člověk najednou přichází o velmi blízký vztah. „Po třech měsících trénování se stane taková zvláštní věc. Máte pocit, že se se svým tanečním partnerem znáte třeba deset let,” vysvětluje Tománek. „Na zkušebnu chodíte řešit s člověkem, kterého znáte dva měsíce, naprosto zásadní věci, které řeknete maximálně své mamince nebo svému partnerovi. Najednou se spolutanečníka ptáte, co máte koupit k snídani svojí rodině.”Proč je StarDance tak oblíbený pořad? A zaslouží si také svou kritiku? Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Muset se vystavovat je vyčerpávající. Havlíčková také nemohla říct: já to tak nechci,“ říká herečka Antonie Formanová o paralelách mezi sebou a svou rolí v seriálu Dcera národa. Hraje v něm oživlý symbol národního obrození.„Parta obrozenců vzala mladou holku a začala jí nutit svá pravidla, smýšlení, své návyky,“ přibližuje Formanová příběh zapomenuté dcery Karla Havlíčka Borovského, který ožívá v novém seriálu z produkce Canal+.Zdeňka Havlíčková se měla stát oživlým symbolem obrození - poslušným národním majetkem a pýchou: „Samozřejmě se vzpouzela. Příběh Zdeňky je o osobní svobodě, kterou podle mě řešíme tak trochu všichni.“Proti komu rebeluje Dcera národa? A může být národní obrození cool? Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Algorithms shape the way we create art. If digital platforms are shaping consumer taste, what we see as desirable and aspirational as consumers, that then influences what artists create to be consumed. It's almost a chicken or egg thing,“ says Kyle Chayka, American journalist and author of books Filterworld and The Longing for Less in the interview. „Musicians now have an amazing opportunity on TikTok to reach millions of people in a matter of hours. But to reach those audiences, you have to think about what works on TikTok. And it is music that is very short, dense, and very participatory and relatable, it allows some sort of interaction in form of a dance or a meme. And artists feel the pressure to conform.“Listen to Jonáš Zbořil in conversation with Kyle Chayka about how algorithmic culture makes art boring and predictable, what we mean by algorithmic anxiety and why cafés all over the world look the same. 

„Zlo je vytrvalé, my musíme být také,“ říká herec a režisér Jiří Mádl. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví nejen o svém filmu Vlny, který měl premiéru na festivalu v Karlových Varech.„Myslím, že generace před námi byly tlačeny do pocitu méněcennosti. Čerstvým pohledem na věc nám to ale nějak neštymuje. Jak jako, že Sověti vyhráli?“ ptá se Mádl, který do Varů přivezl drama o událostech ze srpna 1968 pohledem skupiny redaktorů tehdejšího Československého rozhlasu.V rozhovoru mluví o tom, za co by sám dal ruku do ohně nebo o tom, že Češi mají problém uznávat autority.Poslechněte si celý rozhovor!---Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Neptám se politiků, jestli si dávají ananas na pizzu. Na to jsou tu jiní,” říká čím dál populárnější youtuber Jan Špaček. Politiky chce ale polidštit. „Politici nejsou pouze mašiny na zákony. Nejsou to úředníci. Politik má zastupovat nějaký světonázor a má být třeba vůdčí osobností, která může voličům nejen sloužit, ale i nějakým způsobem je vést,” říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy mladý youtuber a autor pořadu Fabulace Jana Špačka. A myslí si, že vstoupit do politiky v Česku je nepříjemné: „Jste nepřítelem číslo jedna.”Trvdí také, že povědomí mladých lidí o politice se zlepšuje a že jedna afinita není horší než druhá. „Jsem rád, že se zbořil mýtus, že když je někdo mladý, tak je automaticky prozápadní, liberální volič, pro kterého je strašně důležité, abychom měli sňatky pro lidi stejného pohlaví.”Poslechněte si celý rozhovor!---Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Kulturáky už se nikdy nebudou opakovat,” říkají fotografové, kteří prozkoumali přes pět desítek pódií i zákulisí kulturních domů v Česku. Každý z nich je podle Oskara Helcela a Martina Netočného unikátní.„Každý má svou atmosféru, která na člověka dýchne už když tam vleze. A to nemyslím v nějakém retro slova smyslu. Když si takhle vedle sebe vyskládám těch více než padesát kulturních domů, které jsme navštívili, skutečně je každý jiný,” říká Martin Netočný, který se spolu s Oskarem Helcelem podíleli na publikaci Osvěta, kultura, zábava: Kulturní domy v Československu. Ta vyšla před několika týdny ve spolupráci nakladatelství UMPRUM a galerie VI PER a nabízí komplexní vhled do fenoménu míst, ve kterých se dodnes scházejí milovníci hudby či divadla i sběratelé známek. Kulturáky jsou často jediná budova v obci, kde se lidé mohou potkávat, říkají Netočný a Helcel. Poslechněte si celý rozhovor a podpořte tento podcast v anketě Podcast roku. Díky!---Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Mám pocit - patrně mylný - , že když se mi podaří napsat báseň, stanu se na vteřinu lepším člověkem než jindy. Týká se mě totiž najednou celý svět,“ říká básník Petr Hruška, který se právě vrátil z literární tour po USA.Laureát Státní ceny za literaturu Petr Hruška má za sebou v českém literárním prostředí nezvyklou zkušenost. Básně, které nedávno vyšly v anglickém překladu Jonathana Boltona v knižním výboru Everything Indicates, představil v největších amerických městech - od New Yorku přes Chicago až po San Francisco a Los Angeles.Básník, který brzy oslaví šedesátiny a na konci května vydá novou sbírku, mluví o tom, jak si američtí posluchači přáli slyšet básně také v českém originále. „Přímo jsem slyšel, jak jim to dělá dobře; nerozuměli sice konkrétním významům slov, ale o to pozorněji mohli vnímat celkový vzkaz řeči.“V rozhovoru pro Seznam Zprávy přemítá Petr Hruška také o svém vztahu k poezii. Dobrá báseň je podle něj cestou, jak se přiblížit tajemství světa: „Všichni bychom si na jednu stranu přáli, abychom konečně přišli na pravdu světa, na jeho smysl, abychom konečně dosáhli nějakého středu. Nic takového se nám, zdá se, zatím nenabízí. Může se ale stát, že se v jistou chvíli mineme přesně, což znamená, že zůstaneme s tajemstvím ve velmi energickém vztahu. A tohle dělá poezie.“---Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Měla jsem slzy na krajíčku, když jsem slyšela, jak hanlivě se předseda vlády vyjadřuje o mé zemi,” říká slovenská zpěvačka Jana Kirschner. V rozhovoru mluví v Anglii žijící umělkyně o stesku po rodné zemi i o nové desce. „Moc nevěřím na hranice. Přinášejí víc problémů než radosti,” myslí si Jana Kirschner, slovenská zpěvačka dlouhodobě žijící v Londýně. Po deseti letech vydala novou řadovou desku nazvanou Obyčajnosti, která se inspiruje v každodennosti a nebýt pandemie covidu-19, možná by nikdy nevznikla.„Poprvé za deset let se mi otevřela příležitost, abych znovu začala skládat,” říká o zvláštní pandemické době zpěvačka, která popisuje, jak si v malém londýnském bytě plném věcí stanovila pravidelných patnáct minut denně, kdy si dovolila všechnu pozornost věnovat vlastní hudbě. Skladby, které Janě Kirschner rostly pod rukama, spojoval stesk po Slovensku a naděje, že domov si s sebou člověk může odnést kamkoli. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vzpomíná Jana Kirschner i na svůj odvážný obrat od mainstreamového popu k autentičtějšímu umění. „Vrhla jsem se do totální nejistoty,” vypráví o albu Krajina rovina (2010), které jí tehdy slovenská pobočka labelu Universal odmítla vydat. Jana Kirschner tehdy málem přišla o práci,  „Dávno to nedělám proto, abych psala hezké písničky. Hudba má i jiné poslání, než být hezká.”Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Lidi určitě vědí, že jsem fajn žába,” směje se herečka Eliška Křenková, když v rozhovoru mluví o tom, jak těžké je neřešit, co si o ní myslí ostatní. Nikdy prý nezapadala. Někdy jí to vadí, jindy si ve své jinakosti libuje.„Jsem emotivní člověk. Snažila jsem se to v reálném životě potlačovat,” přiznává herečka nominovaná na Českého lva za roli Heleny, kterou ztvárnila v úspěšném filmu Matěje Chlupáčka Úsvit, který podle slov Elišky Křenkové vypráví právě o jinakosti. „Pořád se teď řeší, že máte kašlat na to, co si o vás myslí ostatní. Je to pravda. Tohle je jen můj život. Stejně po vás ale zůstane jen to, co si myslí ostatní.”Jak se smířit sám se sebou a co dělat s vlastními emocemi, když je máte v popisu práce? Nejen o tom mluvíme s Eliškou Křenkovou v rozhovoru pro Seznam Zprávy.Rozhovory Jonáše ZbořilaJonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.Přepis celého rozhovoru čtěte zde.Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Je hezké spolu hrát. Dokud tohle bude platit, nepřestaneme,” říká v rozhovoru kytarista Christian Savill z kapely Slowdive. Když se poprvé rozpadla, jejich účetní skončil ve vězení a kapela na mizině. O 30 let později je na vrcholu slávy. 28. ledna vystoupí v pražském divadle Archa britská shoegazová kapela Slowdive. Říct, že ve své době nepatřila zrovna mezi ty nejslavnější, je eufemismus. „Za půl roku budete zase doplňovat zboží v supermarketu,” vzkázal kapele jeden hudební kritik už zkraje jejich kariéry v devadesátých letech. Ve stejné dekádě se také stačila rozpadnout. „Hudební průmysl je brutální. Každý k tomu musí jednou dojít. My to zjistili velmi brzo,” vypráví o konci Slowdive Christian Saville. Přesto jeho kapela vypráví příběh o resilienci a upřímné radosti z hudby. V rozhovoru pro Seznam Zprávy pořízeném online několik týdnů před vyprodaným pražským koncertem mluví kytarista o léčebné síle hudby i o tom, proč mladé lidi fascinují devadesátá léta nebo že dobrou kapelu dělá hlavně přátelství. Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/clanek/244163]. * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].

„Vraťte se k sobě. K vlastnímu tělu, k vlastní mysli. Na všechno ostatní se vy***te,” řekl Seznam Zprávám komik Dylan Moran. Poslechněte si nejzajímavější ukázky z rozhovorů s osobnostmi kultury. Jáchym Topol otevřeně o bratrovi Filipovi, ruský opoziční spisovatel Dmitry Gluchovsky o tom, co v jeho zemi pod tvrdým Putinovým režimem prožívají obyčejní lidé, herečka Denisa Barešová o úzkostech i o tom, že umění dokáže člověka zachránit.  V dubnu 2023 jsme v kulturní rubrice odstartovali sérii audiorozhovorů s umělci a umělkyněmi z Česka i zahraničí. Nezajímal nás jen vznik písní, knih, filmů nebo fotografií. Ptali jsme se po niterných emocích, ale i na politickou situaci a společenskou atmosféru, kterou kultura dokáže zachytit jemněji, výstižněji nebo alespoň s nadhledem a vtipem. Poslechněte si několik vybraných úryvků z rozhovorů, a pokud vás zaujmou, budeme rádi, když se vrátíte k celým epizodám. Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163]. * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].

„Děti nejvíc chápou, že jiný svět je možný,” myslí si výtvarník a autor dětských knih David Böhm. Jeho nejnovější encyklopedie, která dává víc otázek než odpovědí, prozkoumává téma času. „Čas mě začal zajímat už ve chvíli, kdy jsem se poprvé na něco těšil,” vysvětluje Böhm inspiraci pro svou novou knihu, ve které popisuje, jak lidstvo v průběhu dějin měřilo čas, jak s ním zacloumal vynález železnice, ale i to, jak těžké je vnímat „teď”, které v knize symbolizuje jedno otočení stránky. V rozhovoru mluvíme o tom, proč děti netrpí předpojatostí tolik jako dospělí, nebo o tom, jak nás budou posuzovat budoucí generace. „Máme tendenci vnímat náš čas jako absolutní hodnotu, kterou pak vnucujeme ostatním,” myslí si Böhm, podle kterého si lidstvo musí uvědomit, že „tu všechno není kvůli nám.” Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163]. * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].

„Snažím se samu sebe přesvědčit, že už jsem dospělá. Že můžu věci říkat nahlas,“ vysvětluje čtyřiadvacetiletá zpěvačka Annet X vznik své nedávno vydané druhé desky Koukej se mnou. Na české hudební scéně se objevila už jako teenagerka. Díky společnému singlu s Benem Cristovaem rychle prorazila, ale nevyřízené účty s podivnými praktikami v hudebním byznysu řeší dodnes. Slyšet je to i na nové desce Koukej se mnou. Hlavní emocí je na ní vztek. „Celoživotně je to pro mě dost potlačovaná emoce,“ vysvětluje Annet X. „Teď jsem si řekla: Fuck it.“ Zpěvačka mluví o nové desce i v souvislosti s pokusem vstoupit do světa vyhraněného pro kluky. V rozhovoru pro Seznam Zprávy řeší také život na hranici mezi offline a online světy nebo proč bychom měli psaní deníků vyměnit za video. Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/clanek/241013]. * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].

„Dnešní společnost vyměnila Boha za peníze. Dokud budou peníze naší hlavní motivací, společnost bude degenerovat,“ myslí si filmový režisér Luc Besson. V Praze představuje nový film DogMan. Bůh v něm připomíná psí smečku.

„Bez knih bychom na všechno zůstali sami,“ myslí si Marek Torčík. Jeho román o traumatickém dospívání může působit depresivně, paradoxně však čtenářům poskytuje naději. „Jsem důkaz, že to bude lepší,” tvrdí Marek Torčík, básník a debutující prozaik, jemuž před několika týdny vyšel v nakladatelství Paseka román Rozložíš paměť. Vypráví příběh mladého chlapce vyrůstajícího na společenském okraji, který se vyrovnává s vlastní sexualitou a jinakostí. Nepřidává mu fakt, že žije na malém městě s alkoholickým dědou. Musí čelit šikaně, násilí i osamělosti. Torčíkův román má na své čtenáře přesto konejšivý efekt. „To nejdůležitější, co jsem si odnesl ze své knihy, je to, že všichni děláme chyby,” říká mladý spisovatel. „Společnost nám říká, že musíme být dokonalí, splňovat normy. Hluboko uvnitř víme, že to tak není. Chápeme, že druzí nejsou dokonalí a nechceme to po nich.” Rozložíš paměť není zápisem bolestných traumat, ale spíš opatrný, sebekritický pokus o rekonstrukci vlastní minulosti. „Nic jako pravdivá vzpomínka neexistuje,” uvědomuje si autor jednoho z nejzajímavějších tuzemských románů letošního roku.  V rozhovoru s Markem Torčíkem mluvíme o tom, že jedině literatura nám pomůže přijmout vlastní jinakost, o potřebě zapomínat i o blahodárném vlivu anime a mangy.  Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163]. * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].

„Představte si, jak to vypadá, když jdete ráno do práce a je plný peron metra. Tady ti lidi nikam nejedou: stojí na místě pět měsíců,” říká Ivan Ostrochovský, slovenský filmař, který natáčel v charkovském metru v době okupace ruskými vojsky. Jeho snímek Světloplachost, který natočil spolu s Pavlem Pekarčíkem, byl Slovenskem vyslán do Oscarových bojů a v Česku ho uvede festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Vypráví příběh dvanáctiletého Nikity Pyščenka a jeho rodiny, jejíž obývákem byl půl roku vagon charkovského metra. Celou tu dobu neopustili podzemí. Na ulici jim hrozila smrt. „Já tam vydržel maximálně tři, čtyři dny v kuse. Pak už jsme museli ven. Upadali jsme do depresí,” přiznává Ostrochovský a tvrdí, že v charkovském metru mělo pomáhat minimálně sto psychologů. Hrdina jeho filmu trpí zatím jen zcela očividnými problémy. Chybí mu vitamín D, má suchou kůži. „Nedovedu si představit, co s nimi tohle všechno udělá. Co z nich bude za patnáct let za lidi,” říká filmař. V rozhovoru ale mluví i o radosti, o tom, že válka v člověku otevírá schopnost zvládnout dříve nezvládnutelné. Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/clanek/238804]. * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].

„Byl bych nerad, kdyby náš film působil jako pláč nad ztraceným světem,” říká režisér Brutálního vedra Albert Hospodářský. Film, který natočil s bratrem Vincentem, hledá naději ve světě zahlceném úzkostmi.  Zápletka celovečerního hraného debutu Alberta Hospodářského je jednoduchá: Na planetu Zemi míří úlomek slunce a v Česku je takové vedro, že se nedá nic dělat. Cesta mladého Vincenta za kamarády na chatu se brzy mění v labyrint bizarních setkání s lidmi, kteří tváří v tvář ztíženým podmínkám podléhají vlastním pudům. „Jsme členy společnosti, která je kompletně postavená na růstu, individualismu a ctižádosti. Ale v momentě, kdy se člověk bojí, že svět skončí, svou ctižádost zredukuje na úplnou podstatu. Chce pít, jíst, reprodukovat se. Chce se maximálně saturovat, než zmizí,” myslí si režisér Brutálního vedra.  Jedním hlasem ale dodává, že jeho snímek není apokalyptickou vizí, ale spíš studií krize. Ať už té, které může lidstvo zažívat na planetární úrovni, nebo té, kterou žije člověk na hraně mezi dětstvím a dospělostí. „Bez krizí by nebylo vůbec nic. Je to zásadní zdroj vývoje nebo růstu,” říká Hospodářský. Jaké krize zažívají dnešní dvacátníci? „Máme tolik možností, tolik kariérních cest, států, kultur, informací. Člověk je konstantně zahlcený, až najednou věci ztrácí smysl a ta cesta je zamlžená. Nevíš, kudy máš jít. Zůstaneš zaseklý na jednom místě,” myslí si režisérův bratr Vincent.  Jaké je točit film s vlastním bratrem? A v čem nacházejí Albert a Vincent Hospodářští tváří v tvář krizi radost? Nejen o tom mluvíme v následujícím rozhovoru. Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/clanek/37107].  * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].

Film Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka zařadili organizátoři festivalu v Karlových Varech do hlavní soutěže. Už teď o něj projevují zájem v zahraničí. V rozhovoru pořízeném v grandhotelu Pupp mluvíme o ambicích i o neduzích českého filmu. „Předchozí generace českých filmařů kolem roku 2000-2010 měla problém, že vůbec nikam necestovala. Jejich filmy byly neexportní, nebyly srozumitelné. Neřešila se témata, která řešil celý zbytek světa,“ říká režisér.  Svůj debut začal Matěj Chlupáček natáčet už v sedmnácti letech. Měl tak rád film, že kvůli němu málem nedokončil ani základní školu. Deset let po debutu přichází s detektivkou s důležitým společenským přesahem. A sám očekává, že Úsvit bude diváky rozdělovat: „I v nějakých recenzích v Karlových Varech je vidět, že ten film opravdu nenechá nikoho chladným. Jsme na to připraveni. Od začátku jsme si uvědomovali, jak složité téma točíme, že je nějakým způsobem politické, případně velmi kontroverzní pro určitou část publika. Proto jsme se rozhodli ho žánrově zařadit do detektivky, která se pak přelomí do dramatu.“ Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/clanek/233748].  * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].

„Svoboda vyžaduje nějakou základní míru tolerance. Je otázka, jestli ji máme,” říká fotografka, která se proslavila focením vyloučených komunit i autoportrétů. V rozhovoru mluví o militantních náladách i o důležitosti autenticity. „Nejbližší věci kolem sebe člověk opomíjí,” říká Libuše Jarcovjáková v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Fotí už padesát let. Až v posledních letech ale zažívá přijetí v Česku i ve světě. Její výstava na prestižním festivalu ve francouzském Arles v roce 2019 sklidila obrovský úspěch, část jejího je teď k vidění například na výstavě Bohemia v pražské Kunsthalle. Fotila v gay klubech, ve vyloučených komunitách, a také sama sebe. Její selfies předběhly dobu o několik desítek let. Žijeme v době fotografické, ale dokážeme se fotit tak upřímně jako ona? Přežije fotka umělou inteligenci? A jaká je nejdůležitější vlastnost umění?  Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/clanek/229686].  * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].

„Nemyslím, že dělám líbivé věci,“ říká Krištof Kintera, nejprodávanější český žijící umělec, jehož exhibici Nervous trees před šesti lety v Rudolfinu vidělo 160 tisíc návštěvníků. Teď vystavuje lidské emoce v barelech.  Když mluvíte o strachu, lásce, vzteku, všichni vám rozumějí. Emoce nás utvářejí, říká Kintera o díle z výstavy v pražském DOXu, která nese název How Can I Help You? (Jak vám mohu pomoci?) Vidět na ní můžete také prapodivnou sociální síť, kde místo lidí vystupují polštáře s očima ze žárovek nebo pochroumané figurky z větví. Proč naše pocity zavírá do barelů, takže připomínají toxické žíraviny? Čím ho tak fascinují odpadky? Jak se podle něj daří umění v českém veřejném prostoru? A je někdo, komu by nejprodávanější český umělec své dílo neprodal? Nejen o tom v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Krištof Kintera. Rozhovory Jonáše Zbořila * Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete. * Přepis celého rozhovoru čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/clanek/228694].  * Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde [https://www.seznamzpravy.cz/sekce/kultura-163].