Šárka Rosová Váňová

Doma mám hrnek, ze kterého už třináct let nikdo nepije. A přesto bych ho za nic na světě nevyhodila. Býval mojí maminky. Mám taky spoustu jiných věcí, které by někdo nazval zbytečnými krámy. A mně to vůbec nevadí.

Už vám někdy spadly klíče do kanálu? Že ne? A že se vám to nikdy nemůže stát? To jsem si celý život myslela taky. Ale jak hluboce jsem se mýlila!

Před pěti lety vznikl tento blog. Psal se březen 2020 a roušky se staly součástí našich životů. Dnes, v tropických vedrech, působí představa dobrovolně nasazeného respirátoru skoro absurdně.

Vzpomínáte si na dobu respirátorů? Prázdné ulice, nekonečné fronty, dezinfekci na každém rohu a strach, který se vkradl do každého dne. Ještě dnes člověka při té vzpomínce zamrazí.

Že nevíte, co je pro moderátora nejhorší trest? Ukrutná muka, která se nedají vydržet? Diagnóza nedomykavé hlasivky a hlasový klid. Raději snese zarděnky nebo neštovice.

To se tak někdy semele. Můj praktický muž si mě vzal za ženu na můj svátek. Nemusí si pamatovat termín výročí a do kalendáře se většinou podívá vždycky. A tak je u nás díky tomu většinou poslední školní den řádně hektický.

Léta osmdesátá budiž pochválena! Byla to krom jiného doba zuřivého shánění hudebního časopisu Bravo, který jsme my, všichni školou povinní, dychtivě četli pod lavicí. Kdo ho nečetl, byl totálně mimo a vyvrhel kolektivu.

Pokud budete někdy brečet nad svým osudem, tak to nedělejte, prosím vás o to. A děkuji vám za to předem i zadem… ehmm. Kdybych měla brečet já, v slzách byl plovala jako těleso vnořené do kapaliny. Nejlépe ve flašce rumu.

Za pár dnů je tu konec školního roku. Nebijte ty děti alespoň do hlavy, pokud se je chystáte ručně a stručně odměnit za celoroční úsilí.

No nazdar! Dnes mám  jet přednášet o své práci spisovatelky a nakladatelky studentům do Ostravy… Hlavou mi prolétla neodbytná myšlenka ve chvíli, když jsem se celá rozklepaná probudila o deset minut později, než jsem měla původně v úmyslu.

Bývaly doby, kdy dívky přiváděly děti na svět hodně mladé. Která nebyla do dvaceti pod čepcem a nepovila alespoň prvního potomka, byla přinejmenším divná. Sociální jistoty k plození a následnému rození dětí přímo vybízely.

Deset let. Tak dlouho se naše rodina domáhala spravedlnosti ve sporu o černou stavbu, která poškodila náš dům. Deset let znaleckých posudků, odvolání, průtahů, procesních kliček a čekání.

Pokusím se poněkud ospravedlnit existenci něčeho tak obskurního, čím je pro muže dámská kabelka. Relativně normální, prostě standardní muž běžného typu totiž tento módní doplněk z duše nesnáší. A my ženy občas ještě více.

Je mi jasné, že se při čtení těchto řádků bude laskavý čtenář notně drbat. Je to velmi sugestivní a funguje to spolehlivě na všechny. Ale vši jsou potvory, co dovedou přinést do lidského příbytku opravdové vzrušení.

Na naši zahradu nemá prakticky nikdo přístup. Nechodí tam děti ani dospělí. V posledních týdnech tam zavítá málokdo. Možná právě proto jsme si všimli něčeho, čeho by si za běžných okolností nikdo nevšiml.

Zákony schválnosti fungují spolehlivě, když se opravdu soustředíte na to, aby se vám podařilo to, na čem vám záleží. Hlavně také, když se potřebujete blýsknout před návštěvou nějakou dobrotou.

Můj život zcela zásadně ovlivnily tři ženy. Moje maminka Maďarka, babička Češka i prababička Ruska. Byly to nevyčerpatelné studnice neuvěřitelných pověr. Občas se přidal i táta, ten byl původem Polák po pradědovi.

Závidím dětem jejich volnost, otevřenost a pochopitelně bezstarostnost. Jsou upřímné a bezprostřední. Prostě andělské bytosti. Zajímá je jen jejich čistý, krásný svět. A to nám velkým dává sílu.

V katalogu je všechno dokonalé. Usměvaví lidé, klid, pohoda a západy slunce. Realita? Ta má občas trochu jiný smysl pro humor.

Dnes jsem šla po deseti letech zažádat o novou občanku. To přece není možné, vždyť jsem si pro ni byla nedávno? Pomyslela jsem si, když jsem si vybavila své pocity, když mi bylo patnáct.

Navštívit Legoland je snem mnoha dětí – a překvapivě i nás dospělých. Měla jsem tu možnost a dodnes na ten den vzpomínám jako na malý návrat do světa, kde je radost samozřejmostí.

Sedím na rubínově červeném Fichtlu za dědečkem. Křečovitě ho svírám kolem pasu v ruce bandasku s cukrem rozpuštěným ve vodě. Dnes mám svůj den. Už dosáhnu na stupačky a mám důležité poslání.

Život vymýšlí stejně nejlepší příběhy sám. Veselé, smutné, ale i řádně nechutné. Bylo nám sedmnáct, osmdesátá léta ve své polovině, konec prázdnin a vzduch voněl létem a vysněnou volností.

Už od dob, kdy jsem si pořídila své první naleštěné ojeté embéčko, nesnáším hovory, které se v servisech točí kolem technického stavu mých aut. Ta většinou pamatovala doby krále Klacka a jejich technický stav tomu i odpovídal.

Přistěhovali jsme se do čtvrti, kde bylo před lety, když se začalo s její výstavbou, zřejmě velkým hitem mít u domu vlastní jezírko. Šplouchání vody plné rybích těl a všudypřítomné žáby tak tvoří zvláštní, téměř uklidňující místní kolorit.

Kolem každých svátků se dějí věci! Většina hospodyněk pravidelně a nenapravitelně zešílí. I já občas bývám pošetilá a podléhám prý mnohdy zbytečným aktivitám. K nim patří mytí oken.

Totiž, abyste rozuměli, naší Klárce občas říkáme Karle. Zvykla si na to a dokonce to vyžaduje i od svých spolužáků. Brzy jí bude devět. Zvláštní znamení: miluje zvířátka. Je pro ně schopná podniknout cokoli.

Za rok mi bude šedesát. A stane se něco, co by si většina lidí v mém věku už ani nedovolila vyslovit nahlas. Něco, kvůli čemu si někteří poklepou na čelo. Jiní se pohorší. A pár odvážných se možná usměje.

Můj známý mi kdysi vyprávěl příběh z autobusu na dovolenou. Naproti seděli Škopkovi v plné polní. Basa lahváčů, půllitrovka masa v omastku… a pak přišlo to nejhorší.

Mám recept, jak se dokonale znemožnit a přivést manžela a všechny kamarády k slzám smíchu. A jako bonus získat novou přezdívku. Necháte se inspirovat?