Skryté poklady architektury

Expresionistická vila inspirovaná prériovými domy Franka Lloyda Wrighta a moderním bydlením Henryho van de Veldeho je jedním z architektonických skvostů Liberce. Osud budovy poznamenala emigrace majitelů, druhá světová válka i pozdější rekonstrukce.

Soukenné náměstí je svědkem architektonických proměn Liberce, od prvorepublikového rozmachu přes poválečné demolice až po moderní výstavbu. Funkcionalistické a neoklasicistní dominanty od významných architektů zde dodnes utvářejí jedinečnou atmosféru.

Na místě tragické historie vyrostla stavba smíření – Krajská vědecká knihovna v Liberci. Moderní architektura s prosklenou fasádou, inspirovaná tvorbou Jeana Nouvela, dnes slouží jako centrum vzdělání, kultury a setkávání.

Radnice, která vyrostla na místě své renesanční předchůdkyně, je nejen architektonickým skvostem, ale i svědkem bohaté historie. Od císařské návštěvy až po změny v průběhu 20. století nese stopy doby, která formovala její podobu i význam.

Nový 132. díl pořadu Skryté poklady architektury nás zavede do Pardubic, kde se podíváme na tři pozoruhodné stavby od architekta Ladislava Machoně. Machoň, žák slavného Jana Kotěry, zanechal v tomto východočeském městě výraznou stopu. Pojďte s námi prozkoumat: 🏦 Budova Ředitelství pošt 🏫 Budova reálného gymnázia ( dnes SPŠE a VOŠ ) 🕍 Machoňova Pasáž

Pardubické Winternitzovy mlýny, které se díky manželům Smetanovým, Zdeňku Balíkovi a Spolku pro záchranu mlýnů ve spolupráci s Krajským a Městským úřadem (a s podporou evropských fondů) podařilo opravit a důstojně využít. Památku si ukážeme v 131. díle pořadu Skryté poklady architektury.

Budovu Městského divadla, která tvoří jednu z dominant náměstí, navrhl známý architekt a profesor pražské techniky Antonín Balšánek. V hledišti bylo původně v přízemí 160 míst a 6 lóží, v patrech 80 míst a 8 lóží (vč. primátorské a ředitelské), později byla kapacita rozšířena. V roce 1931 budovu těžce poškodil požár. Autorem poslední rekonstrukce byl v letech 2002-2003 architekt Miroslav Řepa.

Vlastislav Hofman byl absolventem pražské techniky. Kromě projektování se věnoval také výtvarné tvorbě a scénografii. V letech 1911–1921 byl ovlivněn architektonickým kubismem, s kubistickými projekty se zúčastnil soutěží na Palackého náměstí, Letenský tunel, zástavbu Vyšehradu nebo Žižkův pomník. Jedinou jeho předválečnou realizací v tomto stylu je západní vstupní brána a oplocení nového pražského ústředního hřbitova na pomezí čtvrtí Střížkov a Ďáblice.

Královský zemský ústav pro choromyslné byl založen Zemským výborem v roce 1903, stavba dle projektu architekta Václava Roštlapila,začala v roce 1906, areál začal sloužit o tři roky později. Vedle ústřední budovy bylo postupně vybudováno 28 pavilonů, dále vodojem, kostel sv. Václava, kotelna, sklady, elektrárna, kuchyně, v meziválečném období též statek, divadlo a vily lékařů, mimo areál též přečerpávací stanice u Vltavy a hřbitov.

Sledujte další díl pořadu Skryté poklady architektury, ve kterém se historik architektury Zdeněk Lukeš zaměřil na unikátní Negrelliho viadukt. Jedná se o kamenný most s 87 oblouky z pískovce a žuly a délka mostu je 1110m. V roce 1871 byla v Karlíně postavena ještě tzv. karlínská větev z cihel. Most zhotovili bratři Kleinové a firma Vojtěcha Lanny. Impozantní dílo ve stylu pozdního klasicismu bylo nedávno rekonstruováno včetně drážního domku nad Křižíkovou ulicí.

Pražské čtvrti na obou březích Vltavy propojoval od roku 1903 provizorní dřevěný most i s tramvajovou tratí dle návrhu Ing. Soukupa. Definitivní most navrhl v roce 1925 architekt Pavel Janák spolu s Ing. Františkem Menclem. Oba již dříve projektovali úsek Hlávkova mostu z Holešovic-Buben na ostrov Štvanici.

Dvě abstraktní kovové plastiky Dům sebevraha a Dům matky sebevraha vytvořil světoznámý americký sochař, architekt, absolvent a dlouholetý ředitel slavné školy Cooper Union v New Yorku John Hejduk. Byl inspirován básní amerického umělce Davida Shapira k tragické smrti studenta Jana Palacha v Praze v roce 1969.

V 60.–80. letech si stavěly podniky zahraničního obchodu často architektonicky výrazná sídla. Dostatek valut jim umožňoval využít i u nás nedostupné materiály, detaily i zahraniční stavební firmy. Vedle Strojimportu, Motokovu, Centrotexu, Koospolu nebo Chemapolu vzniklo i sídlo PZO KOVO u paty Libeňského mostu.

Rozsáhlý palácový objekt na nábřeží Vltavy má průčelí ve stylu moderního klasicismu s centrálně umístěným vstupem. Na fasádě se objevuje střízlivý kubistický motiv okosených ploch a zábradlí balkónů. Autorem průčelí je Kotěra, dispoziční řešení bylo navrženo Zaschem.

Podívejte se na další Skrytý poklad architektury pohledem historika architektury Zdeňka Lukeše. Slavný pěvecký spolek Hlahol byl založen sbormistrem Janem Ludvíkem Lukesem v roce 1861. Mezi jeho další sbormistry patřili skladatelé Bedřich Smetana, Karel Knittl nebo Karel Bendl. Čestnými členy byli Antonín Dvořák, Leoš Janáček a další.

Ulice se dříve jmenovala také Židovská, Pinkasova nebo Josefská. Nachází se – až na jeden blok a také kostel sv. Ducha – v katastru Josefova. Na jednom konci ústí do křižovatky s ulicemi Vězeňskou, V Kolkovně a Dušní, na tom druhém s Palachovým náměstím. Převládá zde asanační zástavba z let 1905-1914.

Vydejte se s historikem architektury Zdeňkem Lukešem objevit Skryté poklady architektury v Kaprově ulici. Ulice ústí na jedné straně do Palachova náměstí, na druhém konci do náměstí Franze Kafky. Je pojmenována po bývalém starostovi Starého Města Pavlu Kaprovi z Kaprštejna, dříve se také jmenovala Svatovalentinská. Ulice tvoří rozhraní mezi Josefovem a Starým Městem a převládá v ní asanační zástavba z let 1900-1914, nacházejí se v ní však i stavby z 20. let minulého století, jako je Filozofická fakulta Univerzity Karlovy od Josefa Sakaře v neoklasicistním stylu.

Absolvent pražské techniky František Sander byl v roce 1905 jmenován hlavním architektem akce Splavnění Vltavy a Labe a v rámci ní projektoval v mimořádně invenčním secesním stylu s nautickými prvky řadu vodních staveb. Podívejte se s námi, které vodní stavby navrhl v Praze.

Podívejte se na další ze série dílů pořadu Skryté poklady architektury věnovaných pražským mostům přes Vltavu. Mánesův most, který nahradil starší řetězovou Rudolfovu lávku z roku 1868, spojuje Palachovo náměstí v katastru Starého Města s malostranským Klárovem.

Směr naší plavby po Vltavě tentokrát namířil k Mostu Legií, který je dílem absolventa a později profesora pražské techniky Antonína Balšánka ve spolupráci s konstruktérem Jiřím Soukupem. Podívejte se na nový díl pořadu Skryté poklady architektury!

Naše další cesta po Vltavě směřuje k mostům navrženým architektem Vlastislavem Hofmanem. Podívejte se s námi pohledem historika architektury Zdeňka Lukeše na vznik a historii Jiráskova a Štefánikova mostu v Praze...

Pokračujeme v naší plavbě a mapování mostů přes Vltavu. Tentokrát se pohledem historika architektury Zdeňka Lukeše zaměříme na Palackého most. Ten spojuje Nové Město se Smíchovem, má sedm oblouků a jeho celková délka je 229 metrů. Během stavby jeho pilířů byly poprvé u nás použity kesony. Materiálem je namodralá žula, červený pískovec a carrarský mramor. Barvy kamene měly vytvořit slovanskou trikolóru.

Skrytými poklady architektury mohou být také mosty, kterým se v několika příštích dílech budeme věnovat. Podívejte se na Vyšehradský železniční most očima historika architektury Zdeňka Lukeše. Most s dvojicí železničních kolejí tzv. Spojovací dráhy Františka Josefa nahradil starší jednokolejný most z roku 1871–1872. Nebyl nikdy oficiálně pojmenován, říká se mu taky Vyšehradský, Výtoňský nebo Smíchovský. Postavili ho První českomoravská strojírna, bratři Prášilové a Rustonka. Má tři nýtované železné příhradové parabolické nosníky. Most byl smontován na dřevěné konstrukci vedle staršího mostu, na jehož pilíře pak byl přenesen během jediného víkendu, takže vlaková a lodní doprava byla jen minimálně omezena. Od roku 1928 umožňuje i elektrický provoz vlaků.

Když stavební úřad nepovolil nástavbu domu podnikatelů Semlerových na Klatovské třídě 19, rozhodl se Oskar Semler vybudovat svou rezidenci v zakoupeném starším domě z roku 1923 postaveném Škodovými závody. Loos se svým žákem a spolupracovníkem Heinrichem Kulkou zde vytvořil jakýsi dům v domě na principu svého prostorového plánu (Raumplan), který známe třeba z pražské Müllerovy vily.

Na Husově ulici č. 58 proslulý architekt a novátor Adolf Loos upravil starší domek obchodníka se stavebním řezivem Jana Brummela a jeho choti Jany. Průčelí stavby zpurizoval a směrem na západ dostavěl vyvýšenou partii s balkónem. V patře pak vznikl dvougenerační byt pro manžele Brummelovy a také pro matku paní Jany Hedviku Liebsteinovou. Jedná se o enfiládu několika salonů s obývacím pokojem s dubovým obkladem stěn a velkým krbem, dále jídelnu s topolovým dřevem, jíž zdobí velký obraz malíře Roberta Aignera, a pokoje paní Liebsteinové, v nichž dominuje žlutá barva nábytku, stranou je pak umístěna ložnice manželů a další zázemí.

V Klatovské ulici 12 se nachází Loosem navržený byt s ordinací pro manžele MUDr. Josefa a Štěpánku Vogelovi. Byt z roku 1928 je dnes součástí prohlídkového okruhu. Další Loosův interiér najdeme v nedaleké Bendově ulici 10. Byl navržen pro Ing. Václava Krause a jeho ženu Gertrudu. Podívejte se na prohlídku společně s historikem architektury Zdeňkem Lukešem.

Synagoga nahradila malou původní synagogu ve dvoře domu ve Smetanově ulici 5 (ta je po nedávné rekonstrukci rovněž přístupná). Projekt vypracoval vídeňský architekt Max Fleischer (1841-1845), ale definitivní plány jsou dílem plzeňského stavitle Emanuela Klotze (1844-1908), stavbu provedl Rudolf Štech. Monumentální neorománská trojlodní budova s dvojicí věží v uličním průčelí je dodnes jednou z největších synagog na světě. Dlouho chátrala, ale nyní je po náročné rekonstrukci a vlastní ji plzeňská židovská obec. Zachráněn byl i rabínský dům ve dvoře za synagogou.

Kromě světově proslulé Müllerovy vily ve Střešovicích navrhl slavný architekt Adolf Loos ve spolupráci s Karlem Lhotou ještě jednu vilu v Praze. Třípatrový dům pro JUDr. Josefa Winternitze, podle něhož je vila pojmenována, působí jako jakási mírně zmenšená variace střešovické vily.

Neoklasicistní budova s neorokokovým interiérem byla postavena pražskými Němci jako divadelní scéna pro činohru i operu. Projekt byl zadán zkušeným vídeňským projektantům divadelních staveb Ferdinandu Fellnerovi a Hermannu Helmerovi, kteří na něm spolupracovali s další významnou osobností architektury Ringstrasse Karlem Hasenauerem. Stavitelem byl Alfons Wertmüller, autorem sochařské výzdoby Theodor Friedl, fresky jsou dílem Adolpha Menzela, původní oponu namaloval Eduard Veith (dnes je tam její novodobá kopie).

Stavba, která bývala označována za první pražský mrakodrap (12 pater), tvoří dominantu Žižkova a výrazně se uplatňuje v městském panoramatu.

Jedna z nejvýznamnějších vilových staveb moderní architektury na světě byla postavena pro novomanžele Gretu a Fritze Tugendhatovi, náklady na stavbu kolem milionu říšských marek uhradil Gretin otec, známý textilní magnát Alfred Löw-Beer jako svatební dar. Architekta Ludwiga Miese van der Rohe si v Berlíně zvolila Grete, která si přála mít originální stavbu podle nejnovějších zásad avantgardy. Mies v té době připravoval obdobně řešený německý pavilon na světové výstavě v Barceloně 1929.

Klíčová stavba českého funkcionalismu vznikla na úzké hluboké parcele v centru Brna na místě, kde stával starší objekt. Investor Miroslav Kostelecký si nechal zbudovat moderní stavbu s železobetonovou skeletovou konstrukcí a uliční fasádou, jejíž spodní část je kryta bílými opaxitovými deskami a horní keramickou mozaikou. Prosvětlení vnitřních prostor kavárny na třech úrovních je řešeno důmyslným systémem vnitřních světlíků. Barevné řešení stěn odpovídá paletě hnutí de Stijl, nábytek byl z ohýbaných ocelových trubek. Ze střechy, horních pokojů a terasy je impozantní výhled na panoráma města. Po letech chátrání byla ikonická stavba rekonstruována současným majitelem Stanislavem Berouskem. V prostorách bývalé kavárny je stálá expozice věnovaná tvůrci domu i historii Avionu.

Drobná budova v řadové zástavbě patří k mistrovským dílům architekta Josefa Kranze, absolventa brněnské techniky a jednoho z reprezentantů brněnské meziválečné funkcionalistické architektury.

Obloukový most ve stylu moderny vede z Holešovic na ostrov Štvanici. Janákův a Menclův holešovický úsek byl ve své době novátorskou konstrukcí z pohledového betonu, z něhož byla zhotovena i sochařská výzdoba mostu, jejímiž autory byli Otto Gutfreund, Josef Mařatka a Ladislav Kofránek.

Nevelkou budovu pro svou školu architektury navrhl v sousedství hlavní budovy Akademie výtvarných umění (AVU) profesor Jan Kotěra. Původně se mělo jednat o patrovou stavbu ve stylu pozdní moderny s kubistickým portálem. Rozestavěný objekt však po Kotěrově smrti ještě o patro navýšil jeho žák a nástupce prof. Josef Gočár.

Dům má skeletovou konstrukci, ploché střechy, průčelí je kryto bílou keramikou. Měl na tehdejší dobu špičkovou technickou výbavu včetně americké klimatizace Carrier. Uvnitř byla velká hala, kanceláře, obchody, prodejny jízdenek, předváděcí centrum, sály pro kulturní a společenské akce a v západní partii zdravotní střediska pro zaměstnance.

Drobná dřevěná stavba byla původně jednou z atrakcí Jubilejní výstavy a nacházela se poblíž Průmyslového paláce na bubenečském Výstavišti. Dle návrhu bratří Adolfa a Karla Liebscherových byla vystavěna Quidem Bělským za účasti tesaře Matěje Bílka. V roce 1892 pak byla rozebrána a přenesena na Petřín poblíž známé rozhledny.

Inspirací pro stavbu rozhledny na Petříně byla Eiffelova věž v Paříži vybudovaná jako součást světové výstavy v roce 1889. Její smělou železnou konstrukci obdivovali i členové Klubu českých turistů, kteří se rozhodli postavit podobnou rozhlednu, byť v podstatně menším měřítku, na temeni kopce Petřína v centru Prahy. Návrh vypracoval jeden z předsedů klubu architekt Vratislav Pasovský, absolvent vídeňské umělecké akademie. Železnou část navrhli inženýři František Prášil a Julius Souček z Českomoravské strojírny.

Lanovka původně vznikla u příležitosti stavby Petřínské rozhledny v roce 1891 v souvislosti s konáním Zemské jubilejní výstavy. Podobná lanovka byla postavena i na letenském svahu. Obě lanové dráhy pracovaly na principu vodní převahy. Kvůli nedostatku vody lanovka zanikla v roce 1921. Obnovena byla o 11 let později již s elektrickým pohonem (ČKD), ale už v nové prodloužené trase z Újezda na Petřín s mezistanicí Nebozízek. Celková délka byla 510 m, převýšení 120m, překonávala stoupání 30 procent.

O dostavbě západní části gotické katedrály bylo rozhodnuto v polovině XIX. století po zřízení Jednoty pro dostavění katedrály. Projekt byl nejprve zadán Krannerovi, po jeho smrti v roce 1871 v díle pokračoval Mocker a na něho navázal od roku 1901 Hilbert.

Palác má dlouhou a složitou historii. Původní renesanční Rožmberský palác byl zásadně přestavěn v době pozdního baroka Nikolou Pacassim a byl v něm zřízen Ústav šlechtičen. V období klasicismu byl pak na západní straně přistavěn vstupní gloriet.

Po válce dostal hradní architekt Janák zadání, aby vybudoval v Královské zahradě dům pro prezidenta Edvarda Beneše, který měl v té době své oficiální sídlo až v Sezimově Ústí. Původně mělo dojít k úpravám renesanční Míčovny poškozené za války požárem, ale nakonec bylo zvoleno jiné řešení - Janák přistavěl k fragmentu barokního skleníku dvě symetrická křídla ve stylu moderního klasicismu.

Areál v severovýchodní části Hradu tvoří renesanční budovy Purkrabství, dále úzké západní tzv. Lobkowiczké křídlo a románská Černá věž na východní straně, přilehlé nádvoří s letní divadelní scénou a zeď, jež ho odděluje od Jiřské ulice. Na počátku 60. let minulého století bylo rozhodnuto, že zde vznikne Dům čs. dětí. Byly zbourány středověké domky uvnitř a vestavěna prosklená hala s ocelovou konstrukcí (pro celkovou zchátralost odstraněna před deseti lety).

Jde o nejstarší dochovanou secesní stavbu v Praze, neboť první dům se secesním průčelím téhož autora – palác Corso v ulici Na Příkopě – byl ve 30. letech zbourán. Hotel byl po Ohmannově odchodu do Vídně dokončen jeho žáky Aloisem Dryákem a Bedřichem Bendelmayerem, stavitelem i stavebníkem byl Quido Bělský.

Na nároží ulic Dykovy a U Vodárny v sousedství Bezručových sadů vznikla pro potřeby Československé církve husitské jedna z nejvýznamnějších staveb architekta Janáka, jež zároveň představuje špičkový příklad sakrální funkcionalistické architektury. Definitivnímu projektu předcházely dvě odlišné studie připravované od konce 20. let.

Budova na pozemku mezi Vinohradskou třídou a Slezskou ulicí ve stylu historismu s prvky secese kombinující zděné partie a železnou konstrukci je typickým příkladem architektury obdobných staveb této doby. Autorem byl prominentní vinohradský architekt Antonín Turek, projektant řady významných budov čtvrti z konce devatenáctého století.

Na radnici byla v roce 1923 vypsána architektonická soutěž, kterou vyhrál profesor brněnské techniky Vladimír Fišer (1870-1947), někdejší absolvent pražské techniky, ve spolupráci s ostravskou firmou Kolář a Rubý. Do náměstí se budova obrací trojicí křídel, portikus zdobí plastiky Myslbekova žáka Václava Macha. Hlavní dominantou je ocelová vyhlídková věž s ochozem umístěná v ose stavby o výšce 85 m.

Vila byla postavena ve stylu opožděného secesního neoklasicismu s art decovými interiéry podnikatelem F. Grossmannem jako rodinné i firemní sídlo své stavební firmy. Dokončena byla v roce 1923 a majitel s rodinou ve vile žil pouhých deset let. Kvůli hospodářské krizi a finančním problémům spáchal v roce 1933 sebevraždu. V 60. letech budova sloužila i jako školské zařízení, byla v ní mateřská škola a později také školní družina. Dům léty značně chátral, unikátní vnitřní zařízení domu se však z velké části zachovalo. Nyní se vily ujalo město Ostrava, které ji přestavuje na kulturní centrum.

Cihelná stavba vznikala po etapách dle severočeského odborníka na industriální architekturu Antona Mollera. Nejdříve vznikla část v historizujícím pojetí (stav. Oscar Mratschek), kdy na počátku minulého století byla přistavěna Ignazem Felixem druhá etapa s mohutnou věží. Další partie – omítaná – vznikla na počátku dvacátých let, ta však byla během nedávné rekonstrukce odstraněna a nahrazena novostavbou. Jatky postupně chátraly a nakonec byly léta opuštěné.

Bohatě dekorovaná secesní nárožní budova se nachází v exponované pozici za Národním divadlem. Sochařská výzdoba atiky je dílem Ladislava Šalouna. V budově původně sídlila První česká zajišťovací banka, dnes tu působí česká odbočka Goethe-Institutu.

Prozatímní pavilony Spolku výtvarných umělců Mánes navrhli Jan Kotěra a poté Josef Gočár. Šlo však tehdy pouze o dočasné dřevěné stavby. Definitivní stánek umění vyprojektoval Kotěrův žák a dlouholetý předseda spolku Novotný v atraktivní lokalitě na místě Šítkovských mlýnů.

Supermoderní zařízení provozované Fyzikálním ústavem Akademie věd ČR vzniklo za podpory Evropské unie v obci Dolní Břežany ve Středních Čechách nedaleko hranic hlavního města. Projekt vypracovala česká centrála ateliéru Bogle vedená architektkou Viktorií Součkovou, žačkou prof. Evy Jiřičné z Umprum, která pak působila ve studiu Normana Fostera v Londýně.

Vilu si nechal postavit jako své letní sídlo podnikatel, sběratel a mecenáš Adalbert Lanna ve stylu severoitalské renesance. Velkoryse komponovaný dům patřil spolu se svým sousedem – obdobně řešenou Lippmannovou vilou stejných autorů, vilou Gröbeho a Schubertovou vilou – k prvním příkladům moderní vilové architektury tehdejších pražských satelitů Bubenče, Královských Vinohrad a Liboce.

Menší dům patří do prvního tvůrčího Kotěrova období. Stylově ho řadíme k secesi, ale výrazné jsou motivy převzaté z lidové architektury. Dispozičně je pak inspirován anglickými domy s vnitřní schodišťovou halou, která je také nejpůsobivější částí domu.

Věž Vršovické vodárny, která ovšem stojí v katastru Michle (proto název Michelská vodárenská věž) a která zásobovala vltavskou vodou velkou část Prahy, patří svým střízlivým architektonickým řešením ve stylu moderny k dílům z Kotěrova vrcholného tvůrčího období.

Podolská vodárna je mimořádným technickým dílem i kvalitní ukázkou tvorby dlouholetého profesora pražské techniky Antonína Engela ve stylu moderního klasicismu. Průčelí do nábřeží dominuje vysoký řád stylizovaných sloupů a motiv kruhových oken horního patra. Monumentální prostor zaklenutý parabolickými železobetonovými nosníky patří k nejpůsobivějším v Praze. Dnes se v něm mj. nachází muzeum vodárenství.

Jan Kotěra navrhl celou řadu hrobek mimo Prahu i v naší metropoli. V tomto díle Skrytých pokladů architektury si prohlédneme jeho náhrobky na Novém židovském hřbitově a sousedních Olšanských hřbitovech v katastru Žižkova.

Rozlehlá budova s průčelím ve stylu francouzské renesance byla vystavěna z podnětu Obchodní a živnostenské komory v Praze a s podporou mecenáše Adalberta rytíře Lanny. Autorem byl absolvent vídeňské umělecké akademie a profesor pražské techniky Josef Schulz, významný představitel historismu, spoluautor Rudolfina a autor budovy Národního muzea.

Jednou z klíčových staveb architektonické moderny v Praze se stal po dokončení dům známého nakladatele Jana Laichtera na Královských Vinohradech od architekta Jana Kotěry

Spolu s Internationalem v Dejvicích je Jalta první stavbou hotelového typu po dlouhých letech v Praze. Přestože bylo průčelí pojednáno v předepsaném stylu sorely, podařilo se zkušenému architektovi Antonínu Tenzerovi, žáku Pavla Janáka z UMPRUM, vytvořit elegantní fasádu s travertinovým obkladem dekorovanou plastikami Jana Jiříkovského.