Slavná auditoria

Poměrně často se v cyklu Slavná auditoria, věnovaném koncertním sálům či operním domům u nás či ve světě, vydáváme na pomyslných křídlech hudby do dálek. K podobným toulkám patří výpravy do Jižní Koreje či Jižní Afriky, do Austrálie nebo do Číny, o Japonsku či Spojených státech Amerických ani nemluvě. V dalším dílu pořadu ale uděláme výjimku, i když vlastně jen napůl. Opět totiž vyrazíme do zahraničí, tak jako vždy během prvního týdne v měsíci. Ale zároveň nás tentokrát dlouhá cesta nečeká. Směřujeme na jih od České republiky, kde pouhých třicet kilometrů od hranic leží třetí největší rakouské město. Linec.

Skladatel, klavírista a dirigent, do jehož muzea se dnes vypravíme, byl v mnoha ohledech jedinečnou osobností. Pozornost svého okolí upoutával už tím, že měřil bez dvou centimetrů dva metry. Jeho ruce měly, jak známo, nevídané rozpětí, svými prsty obsáhl při hře na klavír ohromné množství kláves – a protože této schopnosti bohatě využíval při komponování, bývají jeho skladby pro tento nástroj pro mnohé interprety zapeklitým úkolem.

"Kdykoli se buď za prací nebo za zábavou vydávám na pražský Žofín, kam jsem kdysi chodíval i se psem, nikdy nezapomenu zabloudit očima přes pravé rameno Vltavy. A z krásného defilé majestátních obytných domů, tvořících zástavbu od Národního divadla až na roh Myslíkovy ulice, se vždy zaměřím na ten, který je pro mě nejzajímavější. Protože spojený s hudbou.", říká autor pořadu Slavná auditoria Jiří Vejvoda.

Jedním z hudebních dat roku 2025 se nejen ve Vídni, ale po celém světě stala sobota 25. října. V ten den si milovníci zdánlivě lehké hudební Múzy připomněli kulaté výročí. Roku 1825, tehdy to bylo úterý, se 25. října ve městě nad Dunajem narodil Johann Strauss mladší.

Opakuje se to každý rok. S koncem června se koncertní sály zavřou – a pokud do nich během léta nevkročí opraváři, zůstávají pod zámkem až do prvních zářijových dnů. To ale neznamená, že se koncertní život na dva měsíce zastaví. Přichází totiž doba letních festivalů či jednorázových hudebních večerů. V zahradách, v parcích. Na náměstích, která se promění v koncertní síně pod širým nebem. Se vším kladným i záporným, co to obnáší.

Které z německých měst je největší, co se počtu svých obyvatel týká? Které je nejlidnatější? Asi bychom předpokládali, že po spojení západní části s východní je jím německá metropole Berlín. Čítající dnes tři a půl milionů obyvatel nejrůznějších národností. Které německé velkoměsto ale zaujímá druhou příčku? Možná bychom tipovali Mnichov. Jistě, se svým půldruhým milionem obyvatel, kterým se rovná Praze, je významným centrem. Za pomyslně stříbrným velkoměstem se ale musíme vydat na sever Německa. Tam, kde je největší německý přístav a kde žijí dva miliony obyvatel. Naším cílem bude dnes Hamburk.

Před časem překvapila informace, kde se v Praze nalézá jediný kostel, zasvěcený jedné z klíčových ikon naší víry, svaté Anežce. Člověka mýlí areál v historickém centru, kde se kromě jiného nachází Anežčin klášter. Jenomže kostel, do kterého zamíříme díky hudbě v něm tu a tam provozované v dalším dílu pořadu Slavná auditoria, je dominantou úplně jiné části metropole. Vydáváme se na Spořilov.

K tématu dalších toulek slavnými světovými hudebními auditorii se tentokrát dostaneme zdánlivou oklikou, a sice poctou třem předmětům. Lokomotivě, malířskému stojanu a plochým štětcům. V čem tkví souvislosti, co je spojuje? Osoba slavného malíře, samotářského impresionisty Paula Cézanna.

Čtyřicet kilometrů severovýchodně od Milána – a dvakrát tak daleko od jezer Garda či Maggiore – se rozkládá město, z něhož je při dobrém počasí výhled na panorama Alp. Jmenuje se Bergamo. Dnes v něm žije kolem sto dvaceti tisíc obyvatel. Kdoví, kolik jich bylo koncem osmnáctého století, když tam 29. listopadu 1797 přišel na svět zdaleka nejslavnější rodák místní historie. Vedle Gioacchina Rossiniho a Vincenza Belliniho jeden ze tří velmistrů operního bel canta. Gaetano Donizetti.

Za dalším z muzeí, věnovaných na této planetě hudebním osobnostem, se vydáme v dalším dílu pořadu Slavná auditoria jihovýchodním směrem. V naší představivosti urazíme zhruba tři tisíce šest set kilometrů. Už tato skutečnost slibuje, že se setkáme s poněkud jiným světem, než je ten náš.

V osmnácti šel třicet kilometrů pěšky, jen aby zhlédl představení Verdiho opery Aida, po které se pevně rozhodl, kým a proč bude také on sám. Syna zplodil s milovanou ženu v době, kdy byla ještě vdaná za jiného, což způsobilo mnoho potíží jak tehdy tak později. Kvůli zpracování stejného námětu se dostal do sporu s kolegou skladatelem, operním skladatelem; kvůli pěvkyni a politice se také rozhádal s přítelem dirigentem. Byl vyhlášeným proutníkem i pilným tvůrcem, proslaveným – a bohatým – díky svým operám. Takřka polovinu života prožil v domě mezi jezerem a mořem, kde je dnes jeho muzeum, přístupné od roku 2016 veřejnosti.. Giacomo Puccini se jmenoval.

Cena Antonína Dvořáka. V čem spočívá? Komu, proč, jak často, od kdy, kým a za jakých podmínek je udělována? Toto téma budiž náplní dalšího vydání pořadu Světová auditoria. Vždyť držitelé této ceny v koncertních síních či operních domech vesměs prokazují své umění.

Dělila je od sebe dvojí propast. Časově i místně. Na svět přišli téměř tři století po sobě; narodili se v místech vzdálených od sebe přes osm tisíc kilometrů. A přece přál nevyzpytatelný osud tomu, aby tyto dva muže, dva hudebníky, jednoho krásného dne spojily dva domy, ve kterých mají nyní uprostřed Londýna společné muzeum. Stěží si přitom dokážeme hudebně, lidsky, civilizačně představit odlišnější tvory

Jedním ze způsobů, jak na sebe může upozornit mladý interpret na prahu své kýžené profesionální dráhy, se staly hudební soutěže. Velkou sílu mají, při vší úctě k ostatním, především soutěže přenášené televizí, nejlépe do různých států a k početnému publiku. Při všech nesnázích, kterým její soutěžní formát čelí, si proto od roku 1982 vybojovala pozornost soutěž zvaná Eurovision Young Musicians. Jak název napovídá, týká se soutěžících hudebnic a hudebníků v rámci Evropy. Je vždy v přímém přenosu nabízena divákům napříč tímto světadílem. A pořádá ji Evropská vysílací unie, EBU coby zastřešující orgán veřejnoprávních vysílatelů našeho kontinentu.

Přestože mu šlape na paty americké Las Vegas a nověji též asijské Macao, zůstává stále nejslavnějším kasinem na světě to, které sídlí v části monackého knížectví zvané Monte Carlo. Právě tam, na – v doslovném překladu – Karlově hoře, bylo vybudováno roku 1865. Monacké knížectví se tehdy potácelo ve finanční krizi a potřebovalo příliv peněz, lhostejno z jakých zdrojů. A palác, ve kterém se začaly provozovat hazardní hry, je dokázal hromadit.

Magické čtyřky v životopisech našich hudebních velikánů se už dávno přetavily – a před časem obnovily – do podoby Roku české hudby. Ten se stává každých deset let příležitostí, abychom si připomněli klíčové osobnosti naší hudební kultury. Bedřicha Smetanu, jenž – jak je všeobecně známo – přišel na svět roku 1824 a zemřel o šedesát let později. Antonína Dvořáka, který skonal v roce 1904. A Leoše Janáčka, narozeného roku 1854.

Jen málokterý tvůrce se může pyšnit tím, že je připomínán ve čtyřech, neřku-li pěti místech tří států. Natož pak jde-li o autory či interprety z oblasti klasické hudby. Jedním z mála, komu se dostává pocty na vícero místech po světě, je polský velikán klavíru a kompozice Fryderyk Chopin.

Kde se nalézá největší jízdárna široko daleko? Přesněji řečeno, v celé střední Evropě? A zcela precizně popsáno, na rozlehlém území někdejšího Rakouska-Uherska? Asi by si to po chvíli uvažování uvědomil každý z nás. Přece ve vídeňském Hofburku. Tam, kde probíhá drezůra slavných lipicánů, těch učenlivých bělostných krasavců. Jejich výcviku se říká Španělská jezdecká škola, protože původ lipicánů se traduje právě z této země.

V roce 2005 se uskutečnil první ročník Hudebního festivalu Znojmo. Svou tvář mu během dvou desítek let propůjčila celá řada významných muzikantů – Šporcl, Plachetka, či Kateřina Kněžíková. Na čem staví dramaturgie festivalu, který zraje jako víno? 

Kdo hledá, ten najde, říkává se. A snad je to i pravda. Když ne úplná, tak alespoň částečná. A lze to doložit příkladem. Cyklus Slavná auditoria se totiž věnuje jednou měsíčně hudebním muzeím. Institucím, zaměřeným buď na klasiku obecně, anebo – což bývá obvyklejší – na konkrétní skladatele, pěvce, dirigenty. Jejich hledání nebývá snadné, zato však leckdy překvapivé.

Jak známo, nic na tomto světě neexistuje bez souvislostí a vztahů. Takříkajíc neplave ve vzduchoprázdnu. Vše vzniká i zaniká z příčin, jejichž poznání a pochopení teprve vede k tomu, abychom daný jev či zkoumanou skutečnost pochopili. A plně to platí také o novém koncertním sále komorní velikosti, který byl veřejnosti zpřístupněn na jaře roku 2023 v Olomouci.

Žádné z putování za koncertními sály či operními domy ve světě jsme na Classic Praha dosud nezahajovali zmínkou o našich kolegyních či kolezích v zahraničním rozhlase. Všechno na světě je ale někdy poprvé – a tak právě pozdravem do rozhlasových sfér začneme další díl pořadu Slavná auditora na Classic Praha. Vydáme se na cestu do dálky. A že to bude opět dálka pořádná. Vypravíme se totiž až na samý jih afrického kontinentu. Do Kapského města, které od Prahy dělí bezmála patnáct tisíc kilometrů.

Se čtyřmi místy na mapě naší země byl spjat čtyřiasedmdesátiletý život skladatele Leoše Janáčka. Většinu z něj prožil v Brně, kde byl také jeho příbytek ve čtvrti Veveří později proměněn v Památník. Význam měly ovšem i jeho časté pobyty v lázeňském prostředí Luhačovic, kde se zotavoval z bolestí těla i duše a kde navazoval známosti. Z výčtu nelze vynechat ani Ostravu, kde na soukromé klinice vydechl 12. srpna 1928 naposled. Prvních devět let Janáčkova života je ovšem spjato s prostředím podhorských Hukvald, kam se slavný skladatel po celý život vracel. A právě tady, ve vilce po Babí hůrou, najdeme skladatelův památník.

Další výprava za muzeum hudby, přesněji za muzeem některé z velkých hudebních osobností, se ukázala dobrodružnější, než by se dalo na jejím počátku očekávat. Cílem byla totiž zhmotnělá pocta jednomu z velikánů klasiky dvacátého století, jakým nesporně byl Igor Stravinskij.

Smetanovské dny v Plzni. Kdy jindy než v roce České hudby se zaměřit v rámci pořadu Slavná auditoria, který se – kromě tématu koncertních sálů a operních domů – pravidelně věnuje i hudebním festivalům? Tím spíš, že si to ten zmíněný zaslouží. Jakkoli je totiž plzeňský projekt nesporně významnou akcí, bývá trochu ve stínu Smetanovy Litomyšle.

Vypravit se do Bonnu a navštívit tamní Muzeum Ludwiga van Beethovena se může pořádně protáhnout. Protože kromě vlastních expozic, jedné stálé a druhé, vesměs aktuálně tématické, jsou zasvěceným zájemcům k dispozici další prostory. Páteří celé sbírky je nicméně prohlídka dvanácti nestejně velkých místností v domě s adresou Bonngasse 20. Tedy přímo tam, kde se skladatel narodil. Procházet se tímto labyrintem se podobá pouti po skladatelově životě.

Další pořad o slavných koncertních síních světa zahajuje autor cyklu Jiří Vejvoda osobní poznámkou: "Při psaní o Sukově síni pražského Rudolfina jsem narazil na okolnost, která mě sice neměla překvapit, ale přesto se tak stalo. Zdánlivě se nejhůř píše o místech, kterými člověk sotva prošel anebo si je pouze na dálku prostudoval. Zatímco zobrazení prostor důvěrně známých by mělo být snadné. Pravý opak je pravdou!"

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria nás Jiří Vejvoda pozve do operní budovy a koncertní síně, resp. hned tři sálů o různé velikosti, umístěné pod jednou střechou. Nachází se ve městě o čtrnácti miliónech obyvatel, v srdci megalopole, vzdálené od Prahy bezmála devět tisíc kilometrů.

nes, kdy se Evropa nezřídka utápí v bezpočtu sporů a konfliktů, je skoro těžké si představit úlevné nadšení, jaké se většiny obyvatel tohoto kontinentu zmocnilo po událostech roku 1989. A též v souvislosti se změnami, které následovaly. Na čelném místě k nim patřilo spojení dvou německých států, které si většina z nás, ale především Němců samotných, do poslední chvíle nedokázala představit. A přece k němu došlo, což mělo – kromě mnoha zásadnějších věcí – vliv také na polohu budovy Berlínské filharmonie. A na osud světově proslulého orchestru, který v ní sídlí.

Bussetto. Malé město, ve kterém žije necelých sedm tisíc obyvatel. Ležící nedaleko Piacenzy, Parmy či Cremony. Snadno lze podlehnout dojmu, že poslední ze jmenovaných sídel, proslulé výrobou houslí, zdejšímu kraji svou proslulostí vévodí. Jenomže Cremona má blízko vážného konkurenta. Alespoň mezi milovníky opery po celém světě. Zástupy těchto hudebních Nomádů míří totiž každoročně právě do Bussetta. Protože tam se 10. října 1813 narodil operní velikán nad jiné. Skladatel Giuseppe Verdi.

Určitá zásadní okolnost je příběhům koncertních sálů či operních domů společná. Nejedná se o nezáživný shluk čísel a údajů, nudný výčet jednotlivých dat. Je tomu právě naopak: za každou z těchto staveb, ať už ve světě či u nás, se skrývá konkrétní vyprávění o konkrétních lidech. O těch, kteří dali k záměru vybudovat dotyčný objekt svůj podnět; zpřístupnili potřebný pozemek; nabídli návrhu svůj um, poskytli své tvůrčí schopnosti; otevřeli projektu svá srdce i své peněženky.

Na mapě světa najdeme dnes už řadu měst, která mají své starostky či dokonce primátorky; jen jednomu sídlu, italské Ravenně, však už od roku 1990 vládne žena. Alespoň tedy pokaždé zhruba od konce května do poloviny července. V tomto období se totiž právě zde, deset kilometrů od Jaderského moře, v hlavním městě provincie italské provincie Emilia Romagna, koná široce respektovaný hudební festival. A tato zmíněná žena jej založila, dlouho vedla jako umělecká ředitelka a nyní je jeho čestnou prezidentkou.

Za každým festivalem stojí osobnosti. Otec zakladatel, umělečtí ředitelé, dirigenti. Málokde ale najdeme jev, jaký dlouho platil o velikonočním týdnu v Salcburku. Ve všech rolích - jako zakladatel, umělecký ředitel i častý dirigent - účinkoval jediný muž. Nebyl to ovšem ledaskdo. Psal se rok 1967, když se Herbert von Karajan rozhodl vrátit rodnému město vše, co mu umožnilo. Vždyť v Salcburku se roku 1908 narodil. Zde dirigoval už v jednadvaceti, kdy nastudoval Straussovu operu Salome; odtud se vydal k hudební proslulosti. A ve zralém věku se na jižní předměstí Salcburku, do movité oblasti Anif, vrátil.

Není neobvyklé, že ikonické postavy klasické hudby či opery mají hned několik muzeí, rozesetých v různých koutech naší planety. Koneckonců, ať už se jedná o pěvkyně či pěvce, skladatele či dirigenty anebo sólisty, každý z nich se někde narodil, vesměs pak jinde žil a v různých operních domech či koncertních síních se proslavil. Rozhodně neobvyklé však je, aby tato muzea vznikla ve volné souvislosti s písní. Tak proslulou a naléhavou, že zavdala příčinu k tomu, aby byla postupně založena a zpřístupněna čtveřice prostor, oslavujících osobnost, o níž se v dotyčné písní zpívá. Touto legendární postavou je dost možná neslavnější tenorista moderních operních dějin. Enrico Caruso.

Berlín, kam Jiří Vejvoda pozve posluchače Classic Praha v dalším dílu pořadu Slavná auditoria, sice není romantický jako Paříž, i když město na Seině s jeho no go zónami, kam se zdráhá vkročit i policie, svůj někdejší půvab poněkud ztrácí, a nedá se srovnávat ani s šarmantní atmosférou Vídně. Seversky strohé, kdysi pracně vybudované město na vysoušených močálech, nabízí ovšem jiné kvality. Je otevřenou učebnicí dvacátého století. Kdo chce poznat jeho dramatický průběh, ať přicestuje do Berlína. A prochází jím s očima otevřenými dokořán.

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria zavede jeho autor Jiří Vejvoda posluchače Classic Praha do Amsterodamu v době jeho zlatého věku, tedy sedmnáctého století. Tehdy byl Amsterodam považován za pupek světa díky koncentraci zdejšího bohatství, které nemělo vždy nejčistší původ. Z přístavu se vydávaly zaoceánské lodě do dalekých končin, odkud přivážely zboží, ale i levnou pracovní sílu. V Amsterodamu vznikla první burza, čile tu vzkvétal mezinárodní obchod.

Nevím, zda jste kdy slyšeli o městě jménem Macerata. Bez uzardění přiznávám, že až donedávna jsem o jeho existenci neměl tušení. Pak ale kolem mě prolétla informace, která mě donutila zbystřit. Ani zdaleka prý nejsou v Itálii jenom dvě kultovní místa, kde se pod širým nebem daří klasické hudbě, přesněji řečeno opeře, a kam se za ní vydávají tisíce diváků, říká na úvod dalšího pořadu Slavná auditoria jeho autor Jiří Vejvoda. Ano, víme o veronské Aréně a koneckonců ji mnoho z nás navštívilo. Ani Caracallovy lázně v Římě nám nejsou neznámé – nejspíš od roku 1990, kdy se právě tam konal v rámci mistrovství světa v kopané první koncert tří tenoristů. Dobrá, ale trochu stranou se nachází i pozoruhodný areál zvaný Sferisterio, ve kterém sice možná nezní hudba sfér podle dávné představy starých Řeků, ale zato bezpočet slavných oper. Ve špičkovém podání a ve špičkové režii. Zkrátka a dobře, Operní festival v Maceratě je mnohými Italy stavěn na roveň těm veronským či římským. A to už něco znamená.

Cílem pouti dalšího pořadu Jiřího Vejvody Slavná auditoria za koncertním sály světa je město, ve kterém bychom možná – sebestředně, mylně až pošetile – evropskou klasickou hudbu neočekávali. Přitom je pravý opak pravdou. Zní tam v prostředí, které můžeme jen závidět. Vydáváme se do turecké Ankary. Bezmála pět set kilometrů odtud západním směrem leží někdejší Cařihrad, od dvacátých let dvacátého století Istanbul. A skoro pětkrát dál je to z Ankary na sever Itálie, do města Bergamo. Proč právě tam? Důvod je prostý, pátrání něm napříč dějinami však takřka detektivní. Příběh začínající před dvěma staletími vypráví o průniku italské opery do někdejší Konstantinopole. A vrcholí nedávným vybudováním koncertního areálu pro symfonickou hudbu v Ankaře.

Nejen v Čechách existuje rivalita mezi městy, například Hradcem Králové a Pardubicemi. Také na Slovensku se podobné případy najdou. Například souboj o regionální moc i kulturní dominanci mezi Banskou Bystricí a Žilinou. Dělí je od sebe kolem devadesáti kilometrů, obě čítají zhruba osmdesát tisíc obyvatel, kdysi byla krajskými městy. Klín ovšem mezi ně vrazilo Slovenské národní povstání, které mělo od srpna roku 1944 své zázemí v Banské Bystrici. Ta na tom po druhé světové válce vytěžila přízeň úřadů. Stala se metropolí Středoslovenského kraje, proudily sem investice, byla tu dokonce založena stálá operní scéna.

Psal se rok 1785, když se svůdník, diplomat, špión, hazardér, literát a především dobrodruh Giacomo Casanova ocitl znovu ve Vídni. Po životě tak rušném, že by vydal za deset jiných, se cítil unaven. Táhlo mu na šedesát. Z Benátek, kam se předtím vrátil, aby se smířil s inkvizicí poskytováním informací, byl nakonec znovu – a už natrvalo – vyobcován. Jako nenapravitelný hříšník. Měl za sebou nesčetné pouti napříč Evropou. Od Anglie po Rusko. Včetně Francie, Německa nebo Švýcarska. Všude se potkával nejen s lidmi na výsluní, ale – spíš příležitostně než pravidelně – také s hudbou. Nebyla mu rozhodně cizí. Sám přece kdysi, v dětství a v mládí, hrál na housle, i když – jak se zdá – nevalně. Ale měl k muzikantům a jejich údělu vztah. Navíc jej ovlivnilo, že pocházel z města divadel na čele s ikonou jménem La Fenice; z města Antonia Vivaldiho a dalších skladatelů.

Od 1. ledna 1993, kdy se Československo rozdělilo dva státy, uplývá stále víc času. A s ním u nás přibývá těch, pro které je slovenština cizím jazykem, kterému do značné míry nerozumí. A protože jazyk je bránou do kultury, nezajímají se ani o to, jaké na Slovensku vychází knihy, co tam vzniká na divadelní či hudební scéně, jaké se natáčejí filmy. A jak je tomu v oblasti klasické hudby? Přiblíží další pořad Slavná auditoria.

Polské město Štětín je otevřenou učebnicí dějin. Historické události tu připomíná například Námořní muzeum. Nás ovšem bude zajímat koncertní budova z roku 2015, která nese jméno skladatele Mieczyslawa Karlowicze. Na obzoru plachta bílá… Tak pojmenoval hudební publicista Jiří Vejvoda další pouť za dalším z bezpočtu koncertních sálů jak ve světě tak doma, které ve tomto pořadu mapuje. Ačkoli by název mohl evokovat buď báseň od Michaila Lermontova či dobrodružný román od Valentina Katajeva, nepocestujeme do Ruska, nýbrž do jedné ze sousedních zemí naší republiky. Navštívíme město, které je v mnohém ohledu zvláštní. Vzdálenost do Varšavy je odtud pětkrát delší než do Berlína, a přece – po dlouhé době – patří opět k Polsku. Leží v jeho severozápadní části zvané Pomořansko, je považováno za námořní přístav, ale přitom na mořském břehu neleží: rozkládá se v deltě řeky Odry, která je tu tak hluboká a široká, že do ní mohou vplouvat i zaoceánské lodi. Kdysi, před dvanácti staletími, zakládali první zdejší sídlo nám tak blízcí Lužičtí Srbové. A po druhé světové válce nám na několik let jsme jako vnitrozemský stát vlastnili část zdejšího přístavu. Jsme v polském Štětíně. Městě ležícím tak trochu stranou, turisty proto méně navštěvovaném než zmíněná Varšava, Krakov nebo Gdaňsk. To ale neznamená, že toto půlmiliónové město není zajímavé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.

Letošní ročník festivalu Smetanova Litomyšl se z důvodu opravy litomyšlského zámku přesunul do původně sportovní haly. Jak se tam festivalu dařilo? Kdysi dávno, ještě za časů Československé televize, začínaly komentáře utkání v kopané moderátorským sloganem, který zněl: Sportu zdar a fotbalu zvlášť. Důvod byl pragmatický. Zatímco přímé přenosy se odehrávaly v podvečer či večer, záznamy druhý den dopoledne. A bylo tudíž nezbytné zvolit univerzální pozdrav, přivítání. Podobně pragmatická je též příčina pro to, aby se některé koncerty v rámci Národního festivalu Smetanova Litomyšl začaly na prahu 20. let 21. století odehrávat v hale, původně vybudované pouze pro sport. Oprava tamního, vzácně renesančního zámku se totiž protáhla, což v tomto prostoru znemožnilo konání takových večerů – ať už operních či symfonických – které vyžadují velké jeviště i hlediště. Co s tím? Zvolna končící vedení Smetanovy Litomyšle, jmenovitě ředitel Jan Pikna a dramaturg Vojtěch Střítezský, zvolilo řešení, které se bez znalosti poměrů v litomyšlské architektuře mohlo zdát přehnaně odvážné. Rozhodli se přemístit řadu koncertů či představení do haly, která dosud doby sloužila převážně, ne-li výhradně, sportu. Může to fungovat? A za jakých podmínek?

Prostory, do kterých se vydáme za hudbou v dalším pořadu Slaná auditoria, obsahují protiklad. Pojem kaple bývá vesměs vnímán jako místo menší než kostel, ale určené rovněž k modlitbám, případně ke mším. Opačný byl ovšem příběh vzniku Betlémské kaple v srdci Prahy. Nabídla místo třem tisícovkám věřícím. Což bylo na tehdejší Prahu, kde žilo necelých třicet tisíc obyvatel, cosi neskutečného. Vznikla však za účelem, který nesměřoval k obvyklým bohoslužbám, nýbrž pro kázání. Osvětu. Jiný výklad světa než ten oficiální. A to nemohlo nenarazit. Betlémská kaple bývá spojována s kázáními Jana Husa. Za jeho projevy sem směřovaly davy. Jenže příběh Betlémské kaple je delší a bohatší. Počínaje inspirací k jejímu názvu, která není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Přes její praktický zánik, kdy by na její budoucí obnovu málokdo vsadil zlámanou grešli. Až po novou stavbu, v níž nyní sice občas zní projevy, ovšem občanské. A zřetelněji, silněji, emotivněji hudba. Různých žánrů, ale nejvíc klasická.

Kdybychom měli spatra vyjmenovat několik norských měst, každý si vzpomene na metropoli Oslo, asi i na Bergen a možná na Trondheim. Ale jen málokdo z nás by se zmínil o přímořském Stavangeru. A přece je právě Stavanger pro nynější bohatství této země klíčový, dokonce se mu přezdívá „norské hlavní město ropy“. Toto označení platí od poloviny 60. let minulého století, kdy byla pod mořským dnem relativně poblíž Stavangeru objevena ložiska ropy a následně vybudována rozměrná těžební plošina. Zásadním způsobem to změnilo charakter města, v němž se do té doby značná část obyvatel živila ve zpracovatelského průmyslu. Byly tu objemné konzervárny ryb, ze kterých finální produkty – ať už zmražené či třeba jako sardinky – putovaly do bezpočtu blízkých i vzdálených koutů planety. Zdejší příběh spjatý s klasickou hudbou je o desítky let starší. Pomalu, ale jistě vedl k tomu, že byl napřed vybudován první koncertní sál zvaný Kuppelhallen. A když přestal vyhovovat, přikročilo město ke stavbě dalších dvou, vzájemně propojených v rámci koncertního domu. Není to přehnaný přepych? Mají své využití a tudíž své opodstatnění?

Cesta. Tu posetá šperky, tu kodrcavá v rozhrkaném kočáře. Skoro vždy však doprovázená ženami, se kterými se nejen miloval, ale s nimiž také nejednou obchodoval, vyjednával a pletichařil. Každopádně je slovo cesta případným symbolem pro život, jaký – z města k městu, od země k zemi – vedl proslulý Benátčan jménem Giacomo Casanova. Kromě všeho jiného ovšem i nevalný houslista a rovněž svědek, přímý či nepřímý, mnoha hudebních počinů své doby. Tedy 18. století. Naše éra si jej připomíná v souvislosti se dvěma výročími. Rok 2023 je ve znamení skutečnosti, že od Casanovova úmrtí v Duchcově, kde skonal 4. června 1798, uplynulo dvě stě dvacet pět let. A rok 2025 přináší ještě kulatější jubileum. Rovných tři sta let od jeho narození, protože benátský dobrodruh, dívkař, cestovatel, špión, uprchlík, ale i literát přišel na svět 2. dubna 1725.

Nebývá zvykem začínat příběh o koncertní síni vzpomínkou na jiný, který měl stát nedaleko od ní. Jenže České Budějovice nejsou jen městem, kde – jak známo – by chtěl žít každý, ale také jihočeskou metropolí s příznačně tuzemským přístupem ke vzniku nových prostor, zasvěcených klasické hudbě. Smutný hrdina zdejšího epopeje získal přezdívku Rejnok. Oficiálně se přitom měla budova v českobudějovické čtvrti Čtyři dvory jmenovat Koncertní a kongresový sál Antonína Dvořáka.

Je obdivuhodné, že řada festivalů zaměřených na klasiku najdeme na odlehlých místech, tam, kde takříkajíc lišky dávají dobrou noc. V místech vzdálených od velkých měst s jejich jistotou věrných příznivců náročnější hudby. V oblastech, kde se výhodně nepodniká, kde nekvete průmysl a kde je tudíž obtížné nacházet firemní mecenáše pro menšinovou kulturu. Na tu nemívají v rozpočtech příliš finančních prostředků ani radnice zdejších sídel, zatímco o privátních sponzorech – rozuměj bohatých občanech – takřka nemůže být řeč. Do výčtu akcí tohoto typu patří už od roku 1993 Mezinárodní hudební festival Karla Ditterse z Diitersdorfu. Barokního skladatele, ale i houslisty ve své době tak významného, že od prvních houslí udával tón výjimečným vystoupením dechberoucího kvarteta. Na druhé housle v nich totiž hrál Joseph Haydn, na violu nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart a na violoncello Jan Křtitel Vaňhal. Vídeň mohla padat Dittersovi k nohám, ale on si na bezmála tři desetiletí našel zázemí daleko odtud. Přes tři sta kilometrů severně, v horském městečku Jeseník, kterému vévodí zámek Jánský vrch.

Tam, kde se klasická hudba na rozhlasových vlnách či na televizní obrazovce objevuje, musí být kromě dramaturgů či editorů někdo, kdo celý proces řídí, usměrňuje. Napřed mu zajistí rozpočet a po výrobě zařazení díla do televizního programu. Bývá výhodné, pokud má takový šéf cit pro věc, pokud dokáže přinášet impulsy, inspirovat. Na evropské televizní scéně posledních desetiletí lze hrstku múzických manažerů objevit. Jedním z nich byl Stefan Felsenthal, člověk který uměl být novátorem, zároveň však s úctou jak ke kulturní, tak široce humanistické tradici Evropy. Jeho životní pouť ho k tomu ostatně předurčila. Pocházel z židovské rodiny v Německu, žil v Nizozemí, ale miloval Prahu i naši hudbu. Nejvíc si vážil Bedřicha Smetany.

O velký koncertní sál v Ostravě, jehož vznik je navíc propojený s rekonstrukcí stávajícího Domu kultury, se už několik let svádí bitva. Jak mezi politiky, tak mezi občany. A mezitím docela v tichosti vznikl komorní koncertní sál v rámci Ostravské univerzity. Navíc v samém srdci města, na území dlouhodobě podceňovaném a nyní zdařile revitalizovaném. Vzdáleně to připomíná pražský příběh týkající se budovy nové knihovny. Zatímco kolem Kaplického blobu na Letenské pláni panovaly vášně, jen o něco dál, v zákoutí blízko náměstí zvaného „kulaťák“, byla bez křiku a bez protestů postavena Národní technická knihovna. Mimochodem velmi pěkná a svému účelu vyhovující. Dokonce se i v jejím interiéru tu a tam konají koncerty klasické hudby.

Pořádat festivaly klasické hudby blízko metropole může být dvojsečné. Existují pádné důvody jak pro tak proti. A oba mají svou váhu. Na jedné straně se dá vycházet z předpokladu, že blízké hlavní město nabízí slibný potenciál. Žije a působí v něm množství hudebnic i hudebníků, pěvkyň i pěvců či hudebních těles. Pro všechny je příjemné získat zakázku poblíž bydliště. Také příznivců klasiky je ve velkém městě poměrně dost – a mohli by si za hudbou udělat výlet. Jenže. Nabídka koncertních života v metropoli je dost velká na to, aby místní zájemce uspokojila. Také koncertní sály jsou zde přece jen početnější než na oblasti. Proč vyjíždět kamkoli jinam, i když to není daleko? A zájem interpretů může být ovlivněn jak nevyhovujícím prostředím k produkci, tak menším lokálním rozpočtem. Vše, co bylo konstatováno obecně, platí zřejmě i o festivalu, který je sice zaštítěn velkým jménem ve svém názvu, ale koná se – navíc v plné sezóně – pouhých třicet kilometrů od centra Prahy. Mezinárodní hudební festival Talichův Beroun. Akce s mnohaletou tradicí, která se rok co rok koná v říjnu a v listopadu. Čímž není řečeno, že počet koncertů jde do desítek. Opak je pravdou: bývá jich v mnoha posledních letech kolem šesti a konávají se vesměs vždy v úterý. Každopádně jí v letech 2001 až 2009 poskytl záštitu Charles Mackerras a od roku 2013 je čestným prezidentem festivalu prasynovec Václava Talicha, dirigent a houslista Jan Talich.

V cyklu Slavná auditoria se vypravujeme i za skutečnou exotikou. Příkladem za jiné budiž náš někdejší výlet do operního domu v severobrazilském městě Manaus. Pátrání o tom, proč se v obklopení deštných pralesů podařilo vybudovat cosi tak nečekaného, nepostrádalo na zajímavosti. Cestu za nečekaným cílem podnikneme ovšem i tentokrát. Nezavede nás za hudbou do stínu vysokých stromů, ale naopak na často vyprahlou náhorní plošinu, kde teploty od dubna do října neklesají po pětatřicet stupňů a co chvíli atakují čtyřicítku. Kdo by se v takovém klimatu plahočil za operní nebo symfonickou produkcí? Jaký smysl mělo v tak neobvyklých podmínkách vybudování hudebního divadla?

Když se u nás v souvislosti s klasickou hudbou vysloví německé příjmení Albrecht, podvědomá reakce všech, kteří tuto scénu dlouhodobě sledují, je nepochybně stejná. Ach ano, to byl kdysi ten hamburský dirigent, křestním jménem Gerd, který přišel k České filharmonii s velkým vzájemným očekáváním, ale odešel za vzájemného roztrpčení a neshody… Tentokrát ovšem bude řeč o muži jménem George Alexander Albrecht. Dlouholetém uměleckém šéfovi Hannoverské státní opery, kde podle všeho hrál první housle i jako nepsaný ředitel výkonný. Ani poté se v oblasti múzického manažerství neztratil, ale s pokračujícím věkem nejen jaksi „bokem“ dirigoval, ale vrátil se i k lásce svého mládí. Ke komponování. A na pouť s taktovkou v ruce vyslal i svého syna Marka.

Místo, kde se Patočkova ulice mění v Bělohorskou, patří v Praze k nejhlučnějším. Důvodem je nepřetržitý proud aut, posouvajících se protichůdnými směry do kritického bodu. Buď na křižovatku Vypich nebo ke vjezdu do tunelu Blanka. Málokdo by tady čekal oázu zeleně, architektury a příležitostně i hudby. A přece to vše – včetně ponoru do českých dějin – nabízí areál Břevnovského kláštera. Jeho Tereziánským sálem zní tóny v podání špiček naší klasické hudby, za což diváci vděčí cyklu Břevnovská hudební setkání. Od roku 2014 jej pořádá agentura Aura Musica a dramaturgicky zaštiťuje Ilja Šmíd, mimo jiné spoluzakladatel a někdejší ředitel Pražské komorní filharmonie.

Počátkem devatenáctého století směřoval Ludwig van Beethoven zdánlivě na vrchol. Kromě jiných děl zkomponoval například rozměrnou Symfonii č. 3 Es dur Eroica, obdařenou navíc vzrušujícím příběhem. Původní skladatelovo nadšení pro revolučního hrdinu Napoleona vzalo rázně za své, když se Bonaparte nechal korunovat císařem. Věnování, které mu původně vepsal do titulní stránky partitury, rázně vymazal. Možná i tento prudký obraz neměl co do činění jen s Beethovenovou prudkou povahu a politickými názory. Podle svědectví jeho bližních se už tehdy, kdy mu bylo kolem pětatřiceti, začaly projevovat první příznaky budoucí hluchoty, která ho měla naplno zasáhnout, když dovršil padesátiny. Trpěl totiž nepříjemným onemocněním zvaným tinnitus, které způsobuje neustálý šelest v uších, mučící psychiku.

Inter arma silent musae. Neboli když mluví zbraně, mlčí múzy. Tohle úsloví je všeobecně známé, i když původně znělo jinak. Zhruba před dvaadvaceti staletím jej totiž filozof, politik, spisovatel a řečník Marcus Tullius Cicero formuloval odlišně. Inter arma silent leges neboli Když mluví zbraně, mlčí zákony. I to je pravda. Ale ať tak či onak, v andaluské Seville se proti tomu vzbouřili. Tamní verze by totiž mohla znít takto: Když mluví múzy, mlčí zbraně. Krásné, že? Jak je to ovšem možné? Napovíme, že řeč je o místě, na kterém byla - nedlouho před sevillským Expem 1992 – slavnostně zpřístupněna budova zasvěcená umění. Teatro de la Maeastranza. Než do něj zamíříme, je ovšem třeba připomenout, že v tomto andaluském městě nebylo první stavbou určenou opeře.

Ve vzdálenosti kolem osmdesáti kilometrů od Prahy se rozkládá jedno z nejúžasnějšího českých měst. Dvacetitisícová Kutná Hora, jejíž historické centrum je po právu zapsáno na seznamu památek pod záštitou UNESCO. Spletí starodávných uliček se tam dá toulat od jednoho architektonického skvostu ke druhému. Všemu vévodí gotický skvost, vypínající se nad městem. Chrám svaté Barbory. A právě do něj, i když nejenom do něj, umístil violoncellista Jiří Bárta svůj Mezinárodní hudební Festival Kutná Hora, který je od roku 2008 nejen kulturní ozdobou města, ale i jednou z nejvýznamnějších přehlídek komorní hudby v České republice.

Barcelona. Přímořská metropole hrdého Katalánska, která z ptačího pohledu zaujme svojí úžasnou pravidelností. Jako podle pravítka byly narýsovány domovní bloky, protkané širokými bulváry, užšími ulicemi i titěrnými uličkami. Jakmile se ovšem výletník touto spletí vydá po svých, ocitne se v diametrálně odlišném světě. Především pokud navštíví místa, kterým vévodí proslulý Chrám smíření, zasvěcený Svaté rodině. Rozuměj Sagrada familia, navržená počátkem osmdesátých let předminulého století. Psal se rok 1882, když se chrám začal stavět, a kdo ví, bude-li kdy dokončen do posledního detailu.

Když se 16. září 1817 vydal šestadvacetiletý nezaměstnaný muž v dlouhém kabátě, bílém klobouku a modrých kalhotách do kostelní věže ve Dvoře Králové nad Labem, nemohl tušit, jak dlouhý příběh rozpoutá. Místo Žižkových šípů, které tam měly být uloženy, totiž Václav Hanka – protože o něm je řeč – údajně nalezl rukopis pocházející prý ze 13. či 14. století. Co měl dokazovat, bylo na úsvitu našeho národního obrození nasnadě. Že náš jazyk, naše literatura a tedy i náš původ jsou dost staré na to, abychom zaujali rovnocenné postavení s jinými evropskými národy. A dychtivým českým uším to postupně znělo jako rajská hudba. Výčet umělců, které Rukopis královédvorský – a jeho o rok mladší dvojče, Rukopis zelenohorský – inspirovaly, je přehlídkou pojmů své doby. Pod vlivem Rukopisů složil Smetana operu Libuše; Hankův nález oslovil Antonína Dvořáka či Zdeňka Fibicha, nemluvě o malířích jako Aleš, Mánes, Mařák či Myslbek nebo literátech jako Hálek či Zeyer. Od té doby se kolem nás, ale rovněž v nás samotných odehrálo mnoho změn. Ve světě jako takovém i v našem pohledu na něj. Včetně našich dějin a naší současnosti. Co ale vývoji zatvrzele odolává, je název budovy, ve které pravidelně zní i klasická hudba. Hankův dům.

Leoš Janáček nemá jen – coby poctu doslova nadpozemskou – impaktní kráter na planetě Merkur, pojmenovaný na jeho počest. Po Janáčkovi je pojmenováno několik festivalů klasické hudby. A vždy to má zeměpisnou souvislost s jeho životem. V Ostravě, kde se Mistrova životní pouť roku 1928 uzavřela, existuje Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, do roku 2017 známý jako Janáčkův máj. Nedávno zastřešil i hudební přehlídku v Hukvaldech, kde se skladatel narodil a kam se vracel především poté, co zde zakoupil úhlednou vilku.  Mluvě o jeho pobytech mimo domov, nelze zapomenout na Luhačovice. Leoš Janáček tam rád zajížděl a proto nepřekvapí, že se zde už řadu let koná hudební festival s jeho jménem ve štítě.