Sportovní legendy

Adolfína Tačová (1939) pochází z Petřkovic u Ostravy. Celý svůj sportovní život strávila v Baníku Ostrava OKD. V roce 1958 skončila na třetím místě na mistrovství Československa. Jako členka reprezentace jela do Moskvy na mistrovství světa, kde v soutěži družstev získala stříbrnou medaili a toto ocenění získala i na OH v Římě a Tokiu. Po ukončení kariéry se stala trenérkou a mezinárodní rozhodčí.

Fotbalista Josef Kadraba (1933) hrál za Slavoj Liberec, Tankistu Praha, Spartak Praha Sokolovo, TJ SONP Kladno a Slavii Praha. Účastnil se mistrovství světa v Chile, kde Československo získalo stříbrnou medaili. V roce 1967 legálně odešel do SK Slovan Vídeň. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy se rozhodl v Rakousku zůstat. V nepřítomnosti byl odsouzen ke dvěma letům vězení.

Hvězda českého basketbalu Jiří Zídek (1944-2022) během své kariéry slavil spoustu úspěchů. Od roku 1962 odehrál celkem čtrnáct sezon za pražskou Slavii, šestkrát se stal mistrem domácí ligy, zvítězil v anketě o nejlepšího českého basketbalistu století, vstoupil do Síně slávy České basketbalové federace a v roce 2019 byl jako první Čech uveden do Síně slávy mezinárodní basketbalové federace FIBA.

Václav Mašek (1941), původem fotbalista z pražského Braníka. V letech 1954 – 1973 hrál za Spartu a za Duklu. Na mistrovství světa v Chile (1962) vstřelil gól v zápase s Mexikem hned 28 vteřin po zahájení hry. Tím se zapsal do historie nejrychleji vstřeleným gólem všech šampionátů. Po ukončení kariéry pracoval na Úřadu pro vynálezy. Po roce 1989 byl dva a půl roku předsedou fotbalové Sparty.

Anton Urban (1934) hrál patnáct let za Slovan Bratislava, v roce 1964 jel na olympiádu v Tokiu nejen jako obránce, ale i jako kapitán československého týmu. S tím tam získal stříbrnou medaili. „V Praze na letišti byla obrovská sláva, tisíce lidí nás vítalo“ říká Urban. V roce 1968 přestoupil do Wackeru Innsbruck. O rok později, ve 35 letech, kvůli zranění ukončil hráčskou kariéru a stal se trenérem.

Miroslav Rehák (1935) basketbalovou kariéru zahájil po přijetí na vysokou pedagogickou školu. Později učil na lékařské fakultě tělocvik a dělal trenéra. Basketbal hrál 22 sezón. Později trénoval basketbalisty ve Slovanu, Slávii a Interu, s nímž dvakrát získal titul mistra ČSSR. Od roku 1986 do počátku devadesátých let působil jako trenér ve Finsku. Po revoluci trénoval slovenský národní tým.

Boxerská legenda Rostislav Osička (1956) začal s boxem v patnácti, v osmnácti se dostal do reprezentace. Během své kariéry nastoupil do 305 zápasů, 268 z nich vyhrál. Po potyčce u Václavského náměstí dostal distanc na rok a půl. V ringu se mu pak už nedařilo jako dřív. Začal trénovat mládež a přivydělával si jako noční hlídač v barech. Po revoluci založil první soukromou školu boxu.

Nejlepší slovenská gymnastka minulého století Marianna Némethová–Krajčírová (1948) neměla ke sportu lehkou cestu, hned po porodu se ukázalo, že má vykloubené obě nohy. Její otec se ale nenechal odradit, dceru trénoval, v devíti letech se začala naplno věnovat sportovní gymnastice. Za svůj největší úspěch považuje výsledek z mistrovství Evropy v Amsterdamu – získala bronz, první byla Věra Čáslavská.

Václav Chaloupka (1948) je čtyřnásobný vítěz Velké pardubické steeplechase. V šestnácti se dostal ke svému osudovému koni Korokovi. Hned v prvním závodě s Korokem zvítězil. Legendární bylo jejich vítězství ve Velké pardubické roku 1969 po sovětské okupaci. Jako náš jediný jezdec se za totality účastnil Velké národní v Liverpoolu. Roku 1987 se stal vedoucím dostihového střediska ve Velké Chuchli.

Hokejista Miroslav Ihnačák (1962), hrál za Poprad, pak za VSŽ Košice, v sezóně 1984/85 byl nejproduktivnějším hráčem československé ligy. Rozhodl se emigrovat, přes hranici ho převezli v kufru auta a zařídili mu bezpečný přesun do Kanady. Zde hrál za Toronto Maple Leafs, později hrál za Detroit Red Wings ve Spojených Státech a následoval kanadský klub Quebec Nordiques. Nyní působí jako trenér.

Desetinásobný mistr Evropy a šestinásobný vítěz Mezinárodní šestidenní soutěže Květoslav Mašita (1947) miloval závodění od dětství. Během povinné vojny byl přijat do Dukly Benešov, později přešel do Dukly Praha. Získal nejvyšší ocenění, stříbrnou medaili za rozvoj motocyklového sportu, a v roce 2014 jej uvedli jako prvního Čecha do síně slávy Mezinárodní federace motocyklistů (FIM).

Jan Kůrka (1943) se ke střelbě dostal náhodou, protože na učilišti vedl nácvik skupiny chlapců na spartakiádu, za odměnu dostal výjezd na soustředění krajských juniorských reprezentantů ve sportovní střelbě a už u toho zůstal. Kromě zlata z olympiády v Mexiku má tři bronzové medaile z mistrovství Evropy a je dvanáctinásobný mistr republiky. Po skončení aktivní kariéry dělal trenéra v Dukle Plzeň.

Bývalý československý fotbalový reprezentant Josef Vojta (1935) hrál za ZSJ Armaturka Ústí nad Labem. Na vojně hrál za Červenou hviezdu Bratislava a za Rudou hvězdu Brno. V roce 1959 přestoupil do Sparty, kde působil do roku 1967, a stal se pilířem mužstva. Na letních olympijských hrách v Tokiu roku 1964 pomohl československé reprezentaci ke stříbrné medaili.

Pro kladenského hokejistu Milana Nového (1951) byl hvězdný především rok 1976 – stříbro z olympiády v Innsbrucku, zlato z mistrovství světa a triumf v legendárním Kanadském poháru. Dostal se i do NHL, do sezóny 1982/83 nastoupil v dresu Washington Capitals. Založil nadaci Milana Nového, která pomáhá bývalým hokejistům a dalším sportovcům, kteří se ocitli v těžké životní situaci.

Československá sportovní gymnastka a olympijská vítězka Věra Růžičková (1928) se ke sportu dostala díky Sokolu. Zúčastnila se olympiády v Londýně v létě 1948, její družstvo zde zvítězilo, v individuálním závodě skončila Věra šestá. Po olympiádě ukončila sportovní činnost a začala se věnovat trenérské práci. Po sametové revoluci se zapojila do obnovení činnosti Sokola.

Fotbalista Karol Dobiaš (1947) byl v osmnácti letech přijat do ligového Spartaku Trnava. V letech 1970 a 1971 byl zvolen nejlepším československým fotbalistou. V roce 1976 hrál v národním týmu, který zvítězil na mistrovství Evropy. Později přestoupil z trnavského klubu do pražské Bohemians, což vyvolalo vlnu nenávisti fanoušků. Po ukončení hráčské kariéry pracoval jako trenér.

Volejbalová hvězda Irena Králová (1968) hrála od dvanácti za Rudou hvězdu Praha. Ve dvaceti se rozhodla emigrovat, opustila národní tým při přátelském utkání v Nizozemsku. Dostala se do národního týmu, se kterým získala stříbrnou medaili z mistrovství Evropy v roce 1991 a zlatou v roce 1995. Zúčastnila se olympiád v Barceloně a Atlantě. V roce 2011 ukončila sportovní kariéru a vrátila se do Prahy.

Ján Zachara (1928) zazářil na letních olympijských hrách v Helsinkách roku 1952, získal zlatou medaili. S boxem začínal v 15 letech, v 18 letech remizoval se sovětským šampionem v pražské Lucerně. Na letní olympijské hry v Londýně roku 1948 se sice kvalifikoval, komunistický stát mu ale zabavil pas a jet nemohl. Byl dvakrát mistrem Slovenska a čtyřikrát mistrem Československa.

Peter Šťastný (1956) je vítěz Kanadského poháru a dvojnásobný mistr světa v ledním hokeji. Spolu se svými dvěma bratry tvořili obávanou útočnou trojici. Klubu Slovan Bratislava se díky nim podařilo prolomit převahu českých klubů a stát se mistrem Československa. V 80. letech bratři emigrovali a začali hrát v NHL. Po konci kariéry se Peter stal poslancem Evropského parlamentu za Slovensko.

Člen úspěšné veslařské čtyřky Jan Jindra (1932) vyrostl v domě s výhledem na třeboňský rybník Svět. Dům postavil jeho otec tesař a pohled z oken Jindrovi nasměroval život: „Ta voda mi tak nějak učarovala, že jsem se potom tomu upsal.“ V Třeboni mělo veslování tradici od roku 1932, kdy zdejší sportovní klub postavil veslařům loděnici. Jan Jindra začal chodit na rybník Svět s klukovskou partou. Později se vyučil zámečníkem a poté nastoupil na dvouletou Střední průmyslovou školu v Českých Budějovicích. V roce 1951 takzvaná čtyřka s kormidelníkem ve složení Jindra, Havlis, Lusk, Mejta a kormidelník Hamr zvítězila na mistrovství republiky v Brně. O rok později titul obhájili a kvalifikovali se tak na olympijské hry ve Finsku. Odtud si čeští veslaři odvezli zlato, i přesto, že neměli ideální podmínky – byli bez trenéra a jejich loď byla jednou z nejstarších na závodech. V roce 1953 získal Jan Jindra zlatou medaili na mistrovství Evropy v Dánsku. Protože za své úspěchy nedostával žádné peníze, neměl to lehké: „Já jsem chodil do práce, z práce jsem přišel domů, udělal jsem, co bylo třeba, pak jsem šel na loděnici a večír ještě na zahradu zalejvat – poněvadž máme ještě zahradu čtyřiadvacet arů.“ V roce 1956 znovu zvítězili na mistrovství Evropy a kvalifikovali se na olympiádu v Melbourne. V roce 1960, po olympijských hrách v Římě, kde získali bronz, Jan Jindra s aktivním veslováním skončil.

K fotbalu se Josef Jelínek (1941) dostal zcela přirozeně, jeho otec spravoval hřiště ČAFC Vinohrady na pražském Spořilově. Do velkého klubu (ÚDA Praha, později Dukla Praha) přišel tak, že v zápase proti němu v dorostu nastřílel hattrick (dal tři góly). Aby v armádním klubu mohl hrát v A týmu, narukoval v 18 letech předčasně na vojnu. Nabízeli mu take vstup do KSČ, to však odmítl. Jeho kariéra měla strmý nástup, operoval na levém křídle, vynikal rychlostí a střílel hodně gólů. Během let 1961–1966 vyhrál s Duklou pětkrát ligový titul. V letech 1961–1964 se podílel na čtyřnásobném zisku poháru v International Soccer League ve Spojených státech, kam Dukla po sezoně jezdila. Brzy obdržel pozvánku do československé reprezentace, tým z Mistrovství světa v Chile v roce 1962 přivezl stříbrné medaile. V roce 1967 přestoupil do druholigového VTŽ Chomutov, v letech 1970–1972 působil v nizozemské lize pod Františkem Fadrhoncem za tým Go Ahead Deventer. Dostal nabídku, aby si angažmá v Holandsku prodloužil. Českoslovenští funkcionáři ale byli proti, zmínili, že by musel jedině emigrovat. To Jelínek – s ohledem na rodiny dvou bratrů a rodiče – nechtěl. Po návratu hrál v týmu Bohemians Praha, později působil v ČSAD Benešov. Aktivní kariéru zakončil tam, kde ji začal, v ČAFC Vinohrady. Poté až do odchodu do důchodu pracoval jako správce stadionu „Ďolíček“ ve Vršovicích a následně i dukelské Julisky.

Svá studia na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS) popisuje Luděk Bukač (1935) jako dobu obrovské nesvobody. Úspěšný hokejista a později trenér vyrostl v pražském Podolí, na zamrzlé Vltavě u železničního mostu si už jako předškolák užíval ledu. Po válce hrál za klub LTC Praha, poté přestoupil do konkurenčního I. ČLTK Praha (později Motorlet). Na FTVS po dokončení studiu zůstal, cenou za to byl vstup do KSČ. Legitimaci vrátil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V roce 1961 byl v týmu, který získal stříbrnou medaili na mistrovství světa ve Švýcarsku. V polovině šedesátých let absolvoval prestižní stáž v Kanadě. Vzpomíná, že za to, aby získal pas a vízum, osobně intervenoval syn prezidenta Antonín Novotný mladší, který byl předsedou Sparta klubu: „Zavolal na ministerstvo – řekněte, že mám osobní zájem, aby Bukač jel do Kanady.“ Následně byl povolán na stáž i do Sovětského svazu. Ve dvaatřiceti letech převzal jako trenér Spartu Praha. Po nepovedené olympiádě v roce 1980 v Lake Placid působil spolu se Stanislavem Neveselým jako trenér československé reprezentace. Společně dovedli mužstvo k mnoha medailím, tuto éru korunoval zisk titulu mistrů světa v roce 1985 v Praze. Od roku 1991 působil se synem ve vlastní akademii Bukač Hockey. Publikoval mnoho odborných článků, vydal knihy o metodologii tréninku. V roce 1994 se na lavičku reprezentace (tentokrát už české) vrátil a v roce 1996 s týmem získal titul na mistrovství světa ve Vídni. Byl uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace. Zemřel v roce 2019.

Vítězka devatenácti mezinárodních pohárů, tenistka Vlasta Vopičková (1944) pochází z poměrů, které byly za komunismu označovány jako buržoazní. Její tatínek pracoval jako advokát. V padesátých letech ale nastoupil do fabriky, kde svařoval plechy, nechtěl totiž dělat komunistické právo. Maminka musela pracovat v továrně na pásu. Rodiče se začali věnovat tenisu a vedli k němu i dceru Vlastu a o dva roky mladšího syna Jana. „Tenis se u nás v rodině snídal, obědval i večeřel,“ říká o svém dětství Vlasta Vopičková. Protože ale komunismus označil tenis za buržoazní sport, nebylo snadné sehnat na něj vybavení. Nebyly například dětské rakety, rodiče tedy Vlastě a Janovi uřízli své staré. V roce 1960, ve svých šestnácti letech, vyhrála Vlasta Vopičková československé dorostenecké mistrovství. Začala pracovat jako kreslička v Motorletu Jinonice, za který tehdy hrála. V roce 1965 se probojovala mezi deset nejlepších tenistek Evropy. Do roku 1969 dostávala za své úspěchy pouze věcné ceny, nikoli peníze. V tomto roce také získala první místo na amatérském mistrovství Evropy. Vdala se za hokejistu Milana Vopičku a poté, co se jim narodilo druhé dítě, ukončila svou tenisovou kariéru. Na Štvanici začala trénovat děti a mládež. Vedla zde také tenisovou školičku.

Bývalá československá krasobruslařka, mezinárodní rozhodčí a dlouholetá funkcionářka Mezinárodní bruslařské unie Felicitas Babušíková (1940) se narodila do významné bratislavské rodiny, jeden děda zakládal Tatrabanku, druhý stavěl železnice. Otec pracoval ve firmě Kablo, která do roku 1948 patřila Siemensu. Po znárodnění dostal nabídku nastoupit do filiálky Siemens v Londýně, ale odmítl. Po okupaci v roce 1968 říkal synovi, který zvažoval emigraci: „Jdi, neudělej stejnou chybu, jakou jsem udělal já.“ Bratra viděla Felicitas Babušíková až po dvanácti letech. K bruslení ji přivedla matka, usoudila, že špatně jí, a musí tedy sportovat na vzduchu. Chodila s ní proto každé ráno na led. Při mezinárodních závodech pomáhala celá rodina, otec počítal výsledky, matka se starala o VIP hosty, Felicitas Babušíková pomáhala rozhodčím a bratr zajišťoval hudbu a osvětlení. Když v roce 1958 ukončila bruslařskou kariéru, pracovala jako biochemička a ve volném čase dělala rozhodčí. V roce 1970 se stala mezinárodní rozhodčí za Československo, až do roku 1981 ale směla jezdit jen do zemí východního bloku. V roce 2006 se stala ředitelkou krasobruslení Mezinárodní bruslařské unie (ISU Director for Figure Skating).

Bývalý československý hokejový útočník Karol Fako (1931) začínal jako chlapec se sportem u salesiánů v bratislavské čtvrti Ružinov. Když komunisté v roce 1950 salesiánský sbor zlikvidovali, hrál už v lize za Slovan Bratislava. Ve stejném roce dostal pozvánku do reprezentačního mužstva. Komunisté totiž ve vykonstruovaném procesu rozprášili první zlatou hokejovou generaci československého národního týmu druhé poloviny 40. let, jedenáct hráčů bylo odsouzeno na celkem 75 let za údajnou velezradu, špionáž a protistátní činnost. Karol Fako vstoupil do komunistické strany. „Byl jsem rád, že jsem tam vstoupil, protože jsem se všude možně dostal,“ vzpomíná. „Když jste nebyl ve straně, moc jste toho nemohl.“ V roce 1959 reprezentoval Československo na mistrovství světa, díky jeho přihrávce na gól získalo mužstvo na domácí půdě bronz. V roce 1960 byl na olympijských hrách ve Squaw Valley ve Spojených státech. Po skončení hráčské kariéry dělal trenéra, hlavně ve Švýcarsku, ale i v Rakousku či Itálii. Od roku 2004 je ve slovenské hokejové síni slávy.

Pavel Vršecký (1942) je nejúspěšnější trenér československé dráhové cyklistiky. Vyrůstal v zahrádkářské kolonii na pražském Žižkově, jako malý si četl knihy o Rudé armádě. V páté třídě dostal od otce kolo a začal jezdit. V roce 1956 byl na pražském Staroměstském náměstí uspořádán velký nábor mládeže do cyklistického oddílu, kam byl vybrán. Závodil rád, nejlepší ale nebyl. V roce 1975 dostal od ředitele podniku Kovo, za který jezdil, nabídku zúročit svou houževnatost jako trenér, později trénoval cyklisty Dukly Praha. „Byl jsem důsledný a tvrdý,“ říká. „Kluci se bouřili. Mojí výhodou ale bylo, že jsem byl fyzicky zdatný. Co jsem jim řekl, snažil jsem se dělat do puntíku taky.“ Trenér Vršecký vstoupil do komunistické strany, dnes to vysvětluje tak, že díky tomu se mu dařilo „lépe prosazovat možnosti pro cyklisty“. K největším úspěchům jeho svěřenců patří zlato z mistrovství světa v roce 1979, bronz družstva ze světového šampionátu v roce 1981 a titul profesionálního mistra světa v bodovacím závodě v Itálii roku 1985. V roce 2016 začal Pavel Vršecký trénovat mladé cyklisty v Příbrami.

Josef Černý (1939) byl hvězdným levým křídlem československé hokejové reprezentace. Jeden z jeho gólů se stal v roce 1969 mementem vzdoru a touhy Čechoslováků po svobodě. Černého tým sice skončil na mistrovství světa ve Stockholmu druhý, Sověty ale porazil. „Vy nám tanky, my vám branky,“ zněl tehdy populární slogan. Černý vzpomíná, jak si při zápase vybavil tank, který proti němu, manželce a dceři v kočárku vyjel v ulicích Brna. „To máte za to, že jste na nás mířili kalašnikovi,“ myslel si. Josef Černý vyrostl v Rožmitále pod Třemšínem s osmi sestrami, často bruslil na rybníce, kde se co chvíli musel vyhýbat nějaké překážce, což v pozdější kariéře zúročil – naučil se držet rovnováhu a škrtnutí o hokejku nebo podražená noha ho na ledě nerozhodily. Hrát začal v plzeňském hokejovém klubu Spartak, pak přestoupil do Rudé hvězdy Brno. V roce 1959 hrál poprvé na mistrovství světa, pak se účastnil dalších jedenácti mistrovství. V roce 1972 v reprezentaci skončil, začal hrát a trénovat v zahraničních klubech, v Rakousku a Itálii. Po roce 1989 se vrátil do Brna, pracoval pro zdejší klub. Spokojený ale nebyl, hokej byl podle něj počátkem 90. let v chaosu.

Hokejový obránce Milan Kužela (1946) hrál v týmu, který v roce 1972 po dlouhých devíti letech porazil sovětské mužstvo a získal zlatou medaili. Rok nato přivezla reprezentace bronz z Moskvy, pak stříbro z Helsinek. V roce 1974 ale utekli do Kanady dva útočníci reprezentace a možná emigrace dalších se stala pro státní bezpečnost velkým tématem. Když v tomto roce Kužela cestoval na reprezentační soustředění do Německa, na hranicích ho společně s Jiřím Bublou vysadili z autobusu a poslali domů. Zatímco za Bublu se jeho klub zaručil, Kužela mohl za hranice až v roce 1979. „Nejlepší hokejová léta jsem hrál jen za Slovan,“ vypráví. „Kdyby se klub zaručil, mohl jsem hrát za reprezentaci, možná i na olympiádě.“ K hokeji se dostal Kužela díky tomu, že jeho otec pracoval na zimním stadionu, kam se s rodinou také přestěhoval. Tady si ho všiml trenér Michal Polóni, v jedenácti letech nastoupil Kužela do dorostu Slovanu Bratislava, se Slovanem pak byla spojena převážná část jeho hokejové kariéry. Začátkem 80. let byl ale kvůli neshodám s vedením přesunut, šel hostovat do Bučiny Zvolen. Poté působil jako trenér v nižší lize, pak v západoněmeckém HC Burgau. Dres s jeho jménem je umístěn v Síni slávy slovenského hokeje.

Bývalý československý reprezentant ve sjezdovém lyžování Bohumír Zeman (1957) je první Čech, který stál na stupních vítězů ve Světovém poháru. Vyrostl ve Špindlerově Mlýně a lyžování byl pro něj nejen sportem, ale také přirozeným způsobem dopravy. Sjet po stráni na autobus bylo zkrátka rychlejší a příjemnější než se brodit hlubokým sněhem. Na mistrovství Evropy juniorů v alpském lyžování v roce 1974 skončil třetí ve slalomu, o rok později druhý v obřím slalomu. Díky fyzické zdatnosti již v sedmnácti startoval na mistrovství světa mezi dospělými. Bohumír Zeman si cení vítězství v klasické kombinaci v Kitzbühelu v roce 1981, dostal nejen pohár, ale pojmenovali po něm, i jednu z kabinek lanovky. Kariéru musel ukončit předčasně. Po jedněch závodech mu totiž trenér řekl, že nemá peníze na zaplacení ubytování, Zeman tedy zaplatil ze svého. Když ale o chvíli později viděl, že trenér si na recepci bere účty, nedal si to líbit. „Chyt jsem ho pod krkem,“ vypráví. Za to mě doživotně diskvalifikovali. Živil se jako pomocný dělník, pak trénoval mládež ve Vrchlabí a tři roky lyžařskou reprezentaci v Lichtenštejnsku. Po návratu ve Špindlerově Mlýně vybudoval lyžařský areál, který třikrát hostil Světový pohár žen. Působil v zastupitelstvu a v roce 2006 se stal starostou. Stále působí jako trenér a doprovází na závody svoji dceru Andreu, která se věnuje skikrosu.

Úspěšný cyklistický závodník Josef Wolf (1939) vzpomíná na rok 1948 nerad. Byl konec se skautskými tábory i cvičením v Sokole: „Konec, šmitec, a nebylo nic.“ Jeho otec krejčí přišel o dílnu a nastoupil do uranového dolu. Synovi vyprávěl o dřině, politických vězních a zvůli režimu. Josef Wolf se vyučil obráběčem, ale hlavní pro něj byl sport. Cyklistice se začal věnovat v roce 1953, podle tehdejších pravidel ale musel zároveň několik let pracovat. Vzpomíná, jak se po celodenním tréninku snažili vyhnout noční směně: „Obráběcí stroje jsme postříkali emulzí, posypali šponama, že se něco jako obrábělo a šli do šatny spát.“ Za to si vysloužil obvinění, že narušuje budování socialismu. Aby se mohl cyklistice věnovat naplno, stal se členem armádního klubu Dukla a vojákem z povolání, do strany ale vstoupit odmítl. V roce 1960 reprezentoval Československo na olympiádě v Římě. O šest let později využil Josef Wolf příležitost k emigraci, byl tehdy na cyklistické výpravě ve Švédsku a jeho žena se synem u tety v Západním Berlíně. Usadili se ve Švédsku, Wolf dva roky hrál za švédskou reprezentaci. Pak pracoval v organizaci, která pomáhá uprchlíkům. Poslední roky věnoval sepisování obsáhlé autobiografické knihy.