Stalo se

„Jednou v noci začal foukat takový vítr… Babička vždycky říkala, že ,čerti někoho nesou.‘“ Tak začíná své vyprávění Miloň Kučera, který v té době byl z politických důvodů vězněn ve Valdicích. Ráno po oné noci, kdy se okolo věznice prohnal divoký vichr, se rozšířila zpráva o smrti Stalina. Devět dní poté pak zemřel i Klement Gottwald. Krátký film Paměti národa připomíná smrt obou diktátorů z několika různých úhlů pohledu. Na jedné straně pochmurná okázalost režimní tryzny, na druhé rozmanité emoce obyčejných lidí, které se do narežírovaného truchlení nedají sešněrovat. Ať jde o nepotlačitelný záchvat smíchu, který přepadl malého chlapce na čestné stráži u Stalinovy busty, nebo o strach, jenž zažívaly židovské děti v Moskvě, když Stalinova smrt probudila další vlnu antisemitismu. Smrt diktátorů přinášela naději i příležitost ke vzdoru. Druhá polovina filmu je věnována příběhu Ondřeje Stavinohy, horníka z příbramských uranových dolů, který se dvěma kolegy v roce 1978 vyhodil do povětří Gottwaldovu sochu na příbramském náměstí.

Zdeněk Pinc pořádal bytové semináře a po podpisu Charty 77 byl vyslýchán StB a perzekvován. Po převratu byl jmenován docentem filozofie a později společně s Janem Sokolem založil Fakultu humanitních studií UK Praha.

Evropa přehlédla nebezpečí, o kterém po druhé světové válce dobře věděla...

Úplatky za provedení činností, které bychom dnes nazvali veřejnými zakázkami, byly v socialismu rozšířenou praxí. Síť úplatků, známostí a protislužeb ale protkávala také každodenní život lidí.

Ikonická fotografie Václava Toužimského zachytila nehodu, po níž zahynuly tři z celkem devíti libereckých obětí invaze.

Příslušníci pěti československých dělostřeleckých pluků vzpomínají na drtivé vítězství v bitvě u Jasla 15. ledna 1945, která otevřela Rudé armádě cestu ke Krakovu a Osvětimi. Vítězná bitva u Jasla se stala oslavovaným bojovým zapojením Čechoslováků na východní frontě, 15. leden byl slaven jako Den dělostřelectva, později jako Den raketového vojska a dělostřelectva. A zatímco Jaselskou ulici proto najdete v každém větším českém městě, v samotném Jaslu památník československým dělostřelcům v roce 1992 odstranili. Jaslo bylo zničeno z 97 procent a patřilo k nejvíce zničeným polským městům v druhé světové válce a po roce 1989 se začalo diskutovat o tom, zda k totálnímu zničení města nepřispěl zbytečně tvrdý postup Rudé armády a československých dělostřelců.

Komunistická strana Československa vznikla 16. května 1921. V letech 1948–1989 si protiprávně uzurpovala veškerou politickou moc. Byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, jak konstatuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993. Nabízíme několik vzpomínek na její krutovládu ze sbírky Paměť národa, která podobných svědectví obsahuje tisíce.

Jeho protest proti nastupující normalizaci se nezapsal do povědomí veřejnosti jako sebeupálení studentů Jana Palacha a Jana Zajíce. Jihlavou ale před 52 lety otřásl. Na jeho pohřeb dorazily tisíce místních, jak ukazují unikátní záběry z pohřbu, které natočil a dvacet let schovával před Státní bezpečností Roman Fürst.

Středa 15. března 1939 ve vzpomínkách pamětníků: strašné počasí, výhružně vypadající němečtí vojáci v ulicích všech měst, rozhlasové vysílání vyzývající ke klidu, plakající rodiče, vlastenecké projevy učitelů, pocity beznaděje a strachu. Německá armáda vstoupila na české území po té, co prezident Emil Hácha svěřil Čechy a Moravu “pod ochranu Říše” podepsáním Společného prohlášení německé a československé vlády. Večer 15. března přijel Adolf Hitler vítězoslavně na Pražský hrad, kde hradní stráž vystřídali příslušníci jednotek SS. Následující den vydal na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který měl legitimizovat totální podrobení českého národa německé říši. Emil Hácha zůstal prezidentem, on i vláda však podléhali říšskému protektorovi baronu Konstantinu von Neurathovi, který nastoupil do úřadu 18. března 1939.

Bývalá vojenská věznice v Kapucínské ulici na Hradčanech se stala po komunistickém převratu obávanou mučírnou, ve které vyšetřovatelé trýzněním nutili k falešným přiznáním zejména příslušníky armády. Vojenskou věznici z doby Rakouska-Uherska za války využívalo gestapo a na začátku roku 1949 ji v nejstrašnější mučírnu komunistického Československa proměnilo 5. oddělení hlavního štábu Ministerstva národní obrany. Na příkaz náměstka ministra národní obrany Bedřicha Reicina zde probíhaly kruté výslechy po vzoru Sovětského svazu za účelem souhlasu s připravenou výpovědí o smyšlené trestné činnosti. V letech 1949–1951 zatčené vojáky, často významné účastníky druhého odboje, týral správce věznice štábní kapitán František Pergl. Zatčení vojáci byli umísťováni do nedostatečně vytopených cel bez oken, mnohým z nich se během chladných nocí tvořily omrzliny. Trpěli hladem, několikadenní půst nebyl výjimkou. Hygienické podmínky byly otřesné, vězni se nesměli dlouhé měsíce vazby vykoupat a neměli k dispozici téměř žádné hygienické potřeby. Ačkoli při výsleších utrpěli četná zranění (vyražené zuby, poškozené ušní bubínky, zlomená žebra a další vážná poranění), nedostalo se jim lékařské péče. Jedinou péči, kterou Pergl vězňům dopřál, bylo podávání tenoftalinu, po jehož požití se dostavovaly prudké průjmy a celková tělesná slabost. Nestačilo, že zatčení byli během výslechů a pobytu ve vazbě denně biti, museli ještě celé noci cvičit a pochodovat. K oblíbeným metodám, jak vězně „zlomit“, patřil zákaz spánku. Navzdory tomu všemu vydrželi zatčení vojáci v Domečku psychickému a fyzického týrání vzdorovat dlouhé měsíce, než podepsali obvinění vykonstruované vyšetřovateli. Až poté bylo podáno trestní oznámení a proběhl soud, který se konal v areálu věznice v Kapucínské ulici. O krutém režimu v „Domečku“ vyprávěli pro Paměť národa generál Tomáš Sedláček, hokejový reprezentant Augustin Bubník, armádní důstojníci Miroslav Kácha a Radovan Procházka a také protinacistický a protikomunistický odbojář Vladimír Lorenz.

Když 27. ledna 1945 vstoupili vojáci Rudé armády do největšího nacistického vyhlazovacího tábora, byli šokováni. O existenci tábora se dozvěděli jen pár dní před tím, než k Osvětimi dorazili. Tak otřesné obrazy lidského utrpení nečekali. Nacistický vyhlazovací tábor Auschwitz zůstal noční můrou pro hrstku přeživších.

V neděli 19. ledna 1969 zemřel student Jan Palach, tři dny poté, co se upálil na Václavském náměstí, aby probudil českou společnost upadající do letargie po srpnové okupaci. Zpráva o smrti Jana Palacha hluboce zasáhla sochaře Olbrama Zoubka, který se rozhodl sejmout jeho posmrtnou masku, aby jeho poselství uchoval. Pohřeb se konal v sobotu 25. ledna 1969 a evangelický farář Jakub S. Trojan vyjádřil nad rakví Jana Palacha své přesvědčení, že se jednalo o čin čisté lásky k druhým.

V době komunistického režimu (1948-1989) nemohlo být se svými rodinami 250 000 mužů a žen, kteří byli posláni do vězení z politických důvodů. Vánoční svátky trávili v celách bez svých blízkých, tepla domova, stromečku a vánočních dobrot. Jako kdyby už toto nebylo těžké, před Vánocemi prováděli dozorci tzv. filcunky, tedy hloubkové kontroly vězeňských cel. Vězni při nich museli stát často venku na mrazu a dozorci jim obrátili cely vzhůru nohama, aby zabavili každý kousek cukru či jídla, kterým si vězni chtěli zpříjemnit vánoční večer. I přesto se ve vězeních snažili navodit vánoční atmosféru, jak dosvědčuje vzpomínky pamětníků ve sbírce Paměť národa. Milan Kolář strávil v brněnském vězení na Cejlu Štědrý den roku 1948, Ludmila Hermanová trávila svátky v nápravně pracovním táboře Želiezovce a Ivan Kieslinger v jáchymovském lágru Rovnost, kde si na něm bachaři „trénovali“ mlácení vězňů.

25. října 1968 dala gymnastka Věra Čáslavská najevo nesouhlas s okupací Československa před milióny diváků na celém světě, když na olympiádě odvrátila hlavu při sovětské hymně. Na stupních vítězů stála společně se sovětskou gymnastkou Larisou Petrikovou, které rozhodčí přidali body až poté, co Věra Čáslavská získala v prostných více bodů. Na tento moment vzpomínala v roce 2014 pro Paměť národa. Hlavu sklonila i při předchozím ceremoniálu předávání medailí v disciplíně kladina, kde bylo vítězství velmi sporně přisouzeno její sovětské soupeřce Natalji Kučinské. Po triumfální návratu z letní olympiády v Mexiku, kde získala čtyři zlaté medaile a dvě stříbrné, následovalo mnohaletá perzekuce za nesouhlas s okupací. V roce 1971 byla sedminásobná olympijská vítězka, čtyřnásobná mistryně světa a nejlepší sportovkyně světa roku 1968 vyloučena z Československého svazu tělesné výchovy a sportu. Později jí bylo dovoleno vykonávat trenérskou činnost v Mexiku (1979–1981).

Vojnu na dobu neurčitou trávili „nepřátelé státu“ otrockou prací v dolech a na stavbách u Pomocných technických praporů (PTP). Vznikly před 70 lety a končili v nich soukromí zemědělci, duchovní, živnostníci či příslušníci šlechty. Žili v zavšivených chlívcích. Natěsnáni jako sardinky spali na palandách ve třech patrech nad sebou. Často neměli toalety a umývárny. Umírali při neštěstích v hlubinných dolech, po těžkých úrazech na stavbách odcházeli domů jako mrzáci. Řada z nich „ztvrdla“ na vojně protizákonně tři a čtvrt roku místo obvyklých dvou let. Říkalo se jim pétépáci nebo černí baroni podle barvy na výložkách uniforem. Armáda je považovala za podřadné vojáky. Nesměli nosit zbraň a měli jedinou, a sice nejnižší hodnost. Vojíni. Od 1. září 1950 do 1. května 1954 sloužili u Pomocných technických praporů (PTP), založených rozkazem ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Jejich velitelé jim slibovali, že se z pracovních táborů dostanou jen „s nohama napřed“.

Rok po vpádu vojsk Varšavské smlouvy duněly v ulicích Prahy opět tanky. Tentokrát československé armády. Policisté, milicionáři a vojáci zakročili ve všech městech nejen proti aktivním demonstrantům, ale i proti těm, kteří chtěli uctít památku obětí či přihlížejícím a náhodným chodcům. Potlačení protestů 21. srpna 1969 stálo život pět mladých lidí, kteří byli zastřeleni.

27. června 1950 byla oběšena na dvoře pankrácké věznice JUDr. Milada Horáková na základě vykonstruovaného obvinění z velezrady. Její popel se ztratil, 41 let se o této justiční vraždě nesmělo mluvit. Oběti komunistického režimu si můžeme připomínat po sametové revoluci, kdy byl den popravy Milady Horákové, Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandry vyhlášen Dnem obětí komunistického násilí. Milada Horáková se stala jeho symbolem, protože se jednalo o jedinou popravenou ženu z politických důvodů.

21. června 1949 oběsili komunisté generála Heliodora Píku. Jeho syn Milan Píka vzpomínal, o co ho poslední noc před popravou otec prosil. Ranní popravu oběšením sledoval ve věznici na Borech bachař Josef Klesa, který popsal, jak se legionář z první světové války a náčelník vojenské mise v SSSR v druhé světové válce choval.