Štěpán Švácha

Friedrich Ferdinand hrabě von Beust, ač cizinec, získal po roce 1866 enormní vliv v habsburské monarchii. Čechům pořádně zavařil hned dvakrát: roku 1867 zařídil rakousko-uherské vyrovnání, o čtyři roky později zhatil vyrovnání rakousko-české.

Toho dne se poprvé setkal vůdce českých liberálů František Ladislav Rieger s konzervativním šlechticem Jindřichem Jaroslavem hrabětem Clam-Martinicem. Spojenectví, které uzavřeli, aby společně prosadili český národní program, přetrvalo třicet let.

Když se v prosinci roku 1867 sešla Říšská rada ve Vídni, aby schválila rakousko-uherské vyrovnání, přineslo její jednání nečekaný výsledek; zrodila se nová, liberální ústava. Platila téměř 51 let, až do pádu monarchie.

František Niklfeld (1841 - 1915), pocházející ze selského rodu, dlouhá léta působil jako starosta Přibyslavi i poslanec českého zemského sněmu. Vůči monarchii zaujímal radikální postoj a dával to patřičně najevo.

Masarykova sebevědomá vize zcela samostatného československého státu zásadně ovlivnila naše dějiny ve 20. století. Projekt, který úplně vystoupil z rámce dosud převládajících představ, je dnes někdy vnímán jako sporný. Podívejme se tedy na něj blíž.

26. listopadu 1897 vyvedla policie z budovy Říšské rady ve Vídni 13 německých poslanců narušujících jednání sněmovny. Následující den byl parlament uzavřen, avšak bouře se přenesla do ulic. Politický systém monarchie se otřásal v základech.

Ruské vojenské intervence, které ovlivnily vnitřní politickou situaci zemí střední Evropy ve 20. století, jsou dostatečně známy. Jedna významná však proběhla i ve století předchozím. „Zvací dopis“ do Ruska odeslal sám císař František Josef I.

Když policejní komisař Dedera jedné prosincové noci roku 1851 vstoupil do domu na náměstí v Německém Brodě, aby zatkl kritického novináře Karla Havlíčka Borovského, netušil, že tím vstupuje také do dějin. Kariéru u policie mu to však neusnadnilo.

Kdysi se říkalo, že nad habsburskou říší slunce nezapadá. Za rakouského císaře a uherského krále Karla I. (1916-18) nad ní zapadlo jednou provždy. Byla však vůbec nějaká naděje na její záchranu?

Jako úplně poslední z českých politiků se s císařem Karlem I. setkal vůdce národních socialistů Václav Klofáč. Neobvyklá schůzka proběhla 22. října 1918, šest dní před vyhlášením nezávislého československého státu. O čem spolu hovořili?

Manifestem z 16. října 1918 císař Karel I. zvěstoval vůli přeměnit říši, přesněji však pouze její polovinu, ve federaci na etnickém základě. Karlovy horečné improvizace monarchii nezachránily, ve výsledku spíš přispěly k jejímu konečnému rozkladu.

Na jaře 1918 procházelo Rakousko-Uhersko hlubokou krizí. Popravdě, nejspíš by se zhroutilo i bez přičinění hraběte Czernina. Přesto se jeho neohrabaný (nebo naopak dobře promyšlený?) projev stal jistým milníkem, po němž už nebylo cesty zpět.

Nebýt ruské bolševické revoluce, patrně by se 6. ledna 1918 nesešel „generální sněm“ českých zemí. Ten přijal deklaraci v praxi požadující českou nezávislost. Monarchie si však tuto katastrofu přivodila především sama, vlastní politikou vůči Rusku.

Vymyslel pro Františka Josefa I. panovnické jméno. Byl jeho předním rádcem a učitelem. Císař na něj do konce života vzpomínal jako na svého nejlepšího premiéra. Dnes jej spojujeme především s likvidací konstituce a nastolením neoabsolutismu.

Výstavním sálem Národní galerie umění ve Varšavě zazněly tři výstřely. Prezident republiky Gabriel Narutowicz se zapotácel a padl k zemi; byl na místě mrtev. Vraždou vyvrcholila vlna nenávisti, která se v Polsku vzedmula po jeho zvolení.

Těsně před vypuknutím Velké války začal Karel Kramář, nejrespektovanější český politik, pracovat na tajném, vůči habsburské říši velezrádném projektu obrovské Slovanské říše. Plán představoval slepou uličku, z historického hlediska však pozoruhodnou.

František Palacký, zvaný „otec národa,“ byl nejen významným historikem, ale i respektovanou politickou osobností. Obecně je známo, že byl velkým zastáncem rakouské říše, ale někdo si vzpomene také na výrok „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Amnestie, vyhlášená císařem Karlem I. dne 2. července 1917 patřila k novému, smířlivému vládnímu kurzu. Na jejím základě opustilo brány věznic více než 700 českých politických vězňů. Naděje, které panovník do amnestie vkládal, se však nenaplnily.

Po téměř tříleté vynucené přestávce bylo 30. května 1917 zahájeno zasedání vídeňského parlamentu. Čeští poslanci hned první den svým prohlášením opustili rámec habsburské monarchie. Mnozí z nich si to patrně ani neuvědomili, ale už nebylo cesty zpět.

František kníže Thun byl Rakušanem tradičního střihu, pro něhož stála na nejvyšším místě oddanost císaři a říši, miloval však také České království. Snaze o vyřešení jeho ústředního problému, sporu mezi Čechy a Němci, zasvětil celý svůj život.

4. června 1920 byla ve francouzském zámku Trianon podepsána mírová smlouva, kterou vznikl téměř čistě maďarský národní stát. O ten Maďaři dlouhodobě usilovali, ale představovali si jej úplně jinak. Situaci chápali jako nezměrnou národní tragédii.

Většina lidí má patrně povědomí o sporu Čechů a Němců za první republiky s tragickým vyústěním v letech 1938-45. Co však tomuto vývoji předcházelo? Proč se vůbec Češi odhodlali k založení samostatného státu? Mnohé vysvětlují německé „předpoklady“.

Císař František Josef I. byl podle platných zákonů nesporně českým králem, třebaže nekorunovaným. Proč nikdy nepřikročil ke své české korunovaci, ačkoliv se k ní opakovaně zavázal? K jakým důsledkům vedl jeho nesplněný slib?

Dokument zvaný Pittsburská dohoda se stal jakousi „Magnou chartou“ slovenských autonomistů. Váhu mu dodal podpis předsedy Národní rady československé, budoucího prezidenta ČSR Tomáše G. Masaryka. Již velmi záhy dohoda začala vzbuzovat kontroverze.

Prezident Wilson určil svými 14 body americké cíle v první světové válce. Program s důrazem na mezinárodní právo, svobodu a právo na sebeurčení národů se stal filozofickým základem zahraniční politiky USA v podstatě až do nástupu Donalda Trumpa.

Perzekuce obyvatelstva českých zemí, rozpoutaná vojenskými úřady a justicí za 1. světové války už mizí z historické paměti. Přesto nedílně patří k našim dějinám. Významně ovlivnila dramatická léta, klíčová pro další směřování Čechů i střední Evropy.

Když Maďaři v roce 1867 dosáhli obnovení uherského státu, prohlásili se v něm „jediným politickým národem“, přestože reálně netvořili ani polovinu jeho obyvatel. Jednou z největších obětí maďarského nacionalismu se stali nám blízcí Slováci.

Měsíc po po položení základních kamenů Národního divadla proběhla šestá oficiální návštěva císaře Františka Josefa I. v Praze. Pro panovníka to byla jednoznačně nejméně zdařilá návštěva hlavního města Českého království.

Četníci vypálili čtyři salvy a řada lidských těl se skácela k zemi. Pokus o vysvěcení kostela za asistence vrchnosti, ale proti vůli místních obyvatel stál 15 lidských životů. Svět s překvapením zjistil, že existují Slováci a čelí maďarskému útlaku.

František Palacký, zvaný „otec národa,“ byl nejen vynikajícím dějepiscem, ale i předním politikem své doby. Hned v prvním roce svého politického působení stál u zrodu koncepcí, které ovlivňovaly dějinný vývoj hluboko do dvacátého století.

Ostřihom, město svatého Štěpána krále, byla centrem ranně středověkého uherského státu. Dnes jde o město hraniční, ale vždy jím nebylo. Na druhém břehu Dunaje leží Štúrovo, dříve Parkán. Obě města spojuje most s pohnutou historií.

„Rakousko nám vyhlásilo válku! To je jeho konec! Bůh nám dopřeje vítězství!“ zvolal srbský premiér Nikola Pašić, když mu četník přinesl do restaurace v Niši, kde zrovna obědval, telegram s osudovou zprávou. Sebevědomé proroctví se stalo skutečností.

Rakousko-uherské vyrovnání naposledy zásadně přeměnilo habsburskou říši. Místo jednotného rakouského císařství vzniklo nezvyklé společenství dvou svrchovaných států, dualistická rakousko-uherská monarchie. Jaké byly příčiny a důsledky této přestavby?

Visegrád, památné místo nad Dunajem, máme dnes spojeno především se vznikem Visegrádské skupiny v roce 1991. Tehdejší konference však symbolicky navazovala na dávné setkání panovníků, které rovněž zásadně ovlivnilo dějiny střední Evropy.

28. června 1914 podlehl v Sarajevu následkům atentátu rakousko-uherský následník trůnu František Ferdinand d'Este. Následná mezinárodní krize skončila výbuchem první světové války.

Komárno je dvouměstí rozkládající se na obou březích Dunaje. Dříve bývalo jedním městem, ale po první světové válce došlo k jeho rozdělení na československou a maďarskou část. Hranice probíhá tokem řeky.

Balkán byl na začátku 20. století jediným prostorem, kde mohla habsburská říše uskutečňovat své mocenské aspirace. Balkánské války v letech 1912 a 1913 však skončily fiaskem zahraniční politiky monarchie a triumfem mladých národních států.

Anexe Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem v říjnu 1908 způsobila vážnou mezinárodní krizi. Monarchie se ocitla na prahu války se Srbskem. Podle mnohých historiků spustila anexe řetězec událostí končící výbuchem první světové války.

V lednu roku 1863 vypuklo v Polském království rozsáhlé povstání proti ruské nadvládě. Rozbouřilo evropské veřejné mínění. Vyjádřil se k němu také František Palacký, přední česká vědecká a politická osobnost.

V důsledku válečných porážek roku 1859 a 1866 ztratila habsburská monarchie vliv v Německu a v Itálii. Své velmocenské ambice mohla nadále uskutečňovat jen jihovýchodním směrem, na Balkánský poloostrov.

Češi se dnes ke slovanské identitě příliš nehlásí. Nelze se tomu divit; během čtyřiceti let pod ruskou hegemonií se nám slovanství dostatečně znechutilo. V dávnějších dobách však hrálo v českém národním životě daleko důležitější roli.