Štěpán Švácha

Zamość (Zámostí) je menší město na východě Polska, blízko hranic s Ukrajinou. Pro své krásy se jeho jádro stalo jednou ze 17 polských památek UNESCO. Přestože bylo město založeno až roku 1580, má za sebou značně dramatický vývoj.

Bělostok (Białystok) je hlavním městem Podleského vojvodství v severovýchodním Polska. Pro svoji hraniční polohu, kde se Polsko stýká s Litvou a Běloruskem, byl vždy jedinečným domovem lidí různých kultur.

Čenstochová, dvousettisícové město v jižním Polsku, získala proslulost především díky Jasné hoře, nejvýznamnějšímu poutnímu místu v Polsku. Kromě poutního místa památkami příliš neoplývá, je však osobitým městem s nezaměnitelnou atmosférou.

O tom, že dal své jméno venkovským spořitelním a úvěrovým družstvům, se František Cyril Kampelík (1805 - 1872) už nedověděl. Svérázný národní buditel přišel s myšlenkou natolik inovativní, že se ujala až v desetiletích po jeho smrti.

Když následník trůnu František Ferdinand d´Este vyslovil úmysl oženit se se svou milou, Žofií Chotkovou, vyvolal tím dynastickou a státní krizi. Avšak podařilo se a Žofie stála vždy věrně po jeho boku, až do společné smrti v Sarajevu roku 1914.

Žádný jiný stát, který povstal z trosek starých říší na konci první světové války, nemusel o své hranice vést tak těžké boje, jako Polsko. První léta jeho existence se odvíjela ve znamení konfliktů téměř se všemi sousedy.

Byl vynikajícím hospodářským odborníkem. Také se ovšem stal hlavní tváří vojensko-byrokratické diktatury za první světové války. V historické paměti je zapsán především jako „markýz Gero“ z básní Petra Bezruče, krutý germanizátor slezského lidu.

Imperialismem obvykle rozumíme expanzivní politiku s cílem ovládnut určitá území, na která si činíme nárok. Imperialismus byl typický pro evropské velmoci, ale podobné cíle, byť výrazně skromnější, měly i menší národy. Patřili k nim i Češi?

Dne 15. května 1891 v 10 hodin prohlásil císařův bratr, arcivévoda Karel Ludvík, Všeobecnou zemskou jubilejní výstavu za otevřenou. Oproti původnímu záměru se výstava stala ryze politickou záležitostí, stavějící před dilemata i samotného císaře.

Když Karel I. odjížděl do belgických lázní Spa, aby se setkal s německým císařem, věděl, že bude muset mnohé vysvětlovat a omlouvat se, přičemž výsledek schůzky se mu líbit nebude. Skutečnost byla daleko fatálnější, než si v tu chvíli uvědomoval.

Popravčí četa na motolském cvičišti vypálila osm výstřelů. Klečící postava vojína Kudrny se zhroutila; byl ihned mrtev. Jeho příběh byl později často připomínán, a to i kvůli tragické dohře. Jeho manželka se po popravě oběsila, sedm dětí osiřelo.

Známe jej víceméně jen jako otce Antonína Zápotockého. Stěžejní část jeho života spadá hluboko do 19. století. Jaký byl příběh muže, který se pro svého daleko známějšího, avšak velmi sporně vnímaného syna stal životním vzorem?

Vyrůstala v malé roubené chalupě s doškovou střechou. Pak se její společenské postavení úplně změnilo; díky sňatku stala hraběnkou. Když ovdověla, převzala manželův velkorysý dobročinný projekt pro podporu českých studentů v moravské metropoli.

Cesta ke vzniku nezávislého Polska v roce 1918 nebyla jednoduchá. Polské území bylo rozděleno mezi tři válčící mocnosti a Poláci si museli vybrat, kdo je pro jejich věc větším nepřítelem. Řešení, která volili, byla značně protichůdná.

Zapomeňte na založení Československé republiky, střelbu v Kadani roku 1919, sudetoněmecké povstání roku 1938 a vysídlení Němců po roce 1945. Zásadní rozkol mezi Čechy a Němci přišel už o mnoho desetiletí dřív, během revolučního jara 1848.

V době první republiky býval posměšně nazýván Karlem Posledním. Nyní už habsburská říše není tím zlopověstným „minulým režimem“, proti kterému je potřeba se vymezovat. Třebaže je Karel spojen s katastrofou říše, jeho stopa v dějinách není negativní.

Zámek Konopiště ve středních Čechách, obklopený nádherným parkem a ohromnými loveckými revíry, se stal pro arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este skutečným domovem. Jeho vztah s obyvateli tohoto krásného koutu Čech však měl k idyle hodně daleko.

13. srpen 1849 je do maďarských dějin zapsán temnou barvou. Kapitulací u Világoše skončil heroický boj za nezávislost Uher na habsburské říši. Následovala krvavá odplata a země pozbyla svá historická práva, stejně jako země Koruny české po roce 1620.

„To, co provádějí jistí arcivévodové a arcivévodkyně, je přímo neslýchané!,“ rozčiloval se na počátku 20. století rakouský premiér Ernest von Koerber. „Za každou cenu chtějí dokázat veřejnosti, že dynastie je dekadentní a degenerovaná.“

V březnu roku 1898 nastupuje do úřadu rakouského premiéra hrabě Thun, velkostatkář z Děčína, bývalý český místodržitel. Jeho úkolem bylo vrátit monarchii stabilitu po otřesu, který utrpěla v důsledku jazykových nařízení předchozího premiéra Badeniho.

Josef Masaryk, rodák z Kopčan na dnešním Slovensku, pocházel z chudé poddanské rodiny, avšak později se stal zaměstnancem císařských statků. Byl by už dávno zapomenut, nebýt jeho syna Tomáše, který se stal prvním prezidentem Československé republiky.

Koncem února 1846 povstali poddaní v rakouské Haliči proti vrchnosti. Hořela panská sídla, mrtvá těla šlechticů a jejich úředníků se vršila na hromadách. Ironií osudu tím poddaní zhatili povstání šlechty za nezávislé Polsko. Nebo to nebyla náhoda?

„Ať zhyne vídeňský punktátor! Pereat Rieger!“ hulákal dav, který se v Praze 17. ledna 1891 srotil pod okny bytu patriarchy české politiky F. L. Riegra. Jeho politická kariéra se nezadržitelně chýlila ke konci. Punktace neodvratně mířily ke krachu.

Když toho dne vstoupil císař František Josef I. do komnat své manželky, podivil se, kolik tam je přítomno vysokých hodnostářů. Alžběta (Sisi) mu sdělila strašnou zprávu, kterou se mu nikdo jiný neodvažoval říct. Jeho jediný syn a následník je mrtev.

Dne 27. prosince 1874 bylo v pražském Konviktu rušno. Sešlo se zde osm set příznivců frakce mladočechů, aby ustavili Národní stranu svobodomyslnou. Dosud vzývaná česká národní jednota definitivně skončila.

Friedrich Ferdinand hrabě von Beust, ač cizinec, získal po roce 1866 enormní vliv v habsburské monarchii. Čechům pořádně zavařil hned dvakrát: roku 1867 zařídil rakousko-uherské vyrovnání, o čtyři roky později zhatil vyrovnání rakousko-české.

Toho dne se poprvé setkal vůdce českých liberálů František Ladislav Rieger s konzervativním šlechticem Jindřichem Jaroslavem hrabětem Clam-Martinicem. Spojenectví, které uzavřeli, aby společně prosadili český národní program, přetrvalo třicet let.

Když se v prosinci roku 1867 sešla Říšská rada ve Vídni, aby schválila rakousko-uherské vyrovnání, přineslo její jednání nečekaný výsledek; zrodila se nová, liberální ústava. Platila téměř 51 let, až do pádu monarchie.

František Niklfeld (1841 - 1915), pocházející ze selského rodu, dlouhá léta působil jako starosta Přibyslavi i poslanec českého zemského sněmu. Vůči monarchii zaujímal radikální postoj a dával to patřičně najevo.

Masarykova sebevědomá vize zcela samostatného československého státu zásadně ovlivnila naše dějiny ve 20. století. Projekt, který úplně vystoupil z rámce dosud převládajících představ, je dnes někdy vnímán jako sporný. Podívejme se tedy na něj blíž.

26. listopadu 1897 vyvedla policie z budovy Říšské rady ve Vídni 13 německých poslanců narušujících jednání sněmovny. Následující den byl parlament uzavřen, avšak bouře se přenesla do ulic. Politický systém monarchie se otřásal v základech.

Ruské vojenské intervence, které ovlivnily vnitřní politickou situaci zemí střední Evropy ve 20. století, jsou dostatečně známy. Jedna významná však proběhla i ve století předchozím. „Zvací dopis“ do Ruska odeslal sám císař František Josef I.

Když policejní komisař Dedera jedné prosincové noci roku 1851 vstoupil do domu na náměstí v Německém Brodě, aby zatkl kritického novináře Karla Havlíčka Borovského, netušil, že tím vstupuje také do dějin. Kariéru u policie mu to však neusnadnilo.

Kdysi se říkalo, že nad habsburskou říší slunce nezapadá. Za rakouského císaře a uherského krále Karla I. (1916-18) nad ní zapadlo jednou provždy. Byla však vůbec nějaká naděje na její záchranu?

Jako úplně poslední z českých politiků se s císařem Karlem I. setkal vůdce národních socialistů Václav Klofáč. Neobvyklá schůzka proběhla 22. října 1918, šest dní před vyhlášením nezávislého československého státu. O čem spolu hovořili?

Manifestem z 16. října 1918 císař Karel I. zvěstoval vůli přeměnit říši, přesněji však pouze její polovinu, ve federaci na etnickém základě. Karlovy horečné improvizace monarchii nezachránily, ve výsledku spíš přispěly k jejímu konečnému rozkladu.

Na jaře 1918 procházelo Rakousko-Uhersko hlubokou krizí. Popravdě, nejspíš by se zhroutilo i bez přičinění hraběte Czernina. Přesto se jeho neohrabaný (nebo naopak dobře promyšlený?) projev stal jistým milníkem, po němž už nebylo cesty zpět.

Nebýt ruské bolševické revoluce, patrně by se 6. ledna 1918 nesešel „generální sněm“ českých zemí. Ten přijal deklaraci v praxi požadující českou nezávislost. Monarchie si však tuto katastrofu přivodila především sama, vlastní politikou vůči Rusku.

Vymyslel pro Františka Josefa I. panovnické jméno. Byl jeho předním rádcem a učitelem. Císař na něj do konce života vzpomínal jako na svého nejlepšího premiéra. Dnes jej spojujeme především s likvidací konstituce a nastolením neoabsolutismu.

Výstavním sálem Národní galerie umění ve Varšavě zazněly tři výstřely. Prezident republiky Gabriel Narutowicz se zapotácel a padl k zemi; byl na místě mrtev. Vraždou vyvrcholila vlna nenávisti, která se v Polsku vzedmula po jeho zvolení.

Těsně před vypuknutím Velké války začal Karel Kramář, nejrespektovanější český politik, pracovat na tajném, vůči habsburské říši velezrádném projektu obrovské Slovanské říše. Plán představoval slepou uličku, z historického hlediska však pozoruhodnou.

František Palacký, zvaný „otec národa,“ byl nejen významným historikem, ale i respektovanou politickou osobností. Obecně je známo, že byl velkým zastáncem rakouské říše, ale někdo si vzpomene také na výrok „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Amnestie, vyhlášená císařem Karlem I. dne 2. července 1917 patřila k novému, smířlivému vládnímu kurzu. Na jejím základě opustilo brány věznic více než 700 českých politických vězňů. Naděje, které panovník do amnestie vkládal, se však nenaplnily.

Po téměř tříleté vynucené přestávce bylo 30. května 1917 zahájeno zasedání vídeňského parlamentu. Čeští poslanci hned první den svým prohlášením opustili rámec habsburské monarchie. Mnozí z nich si to patrně ani neuvědomili, ale už nebylo cesty zpět.

František kníže Thun byl Rakušanem tradičního střihu, pro něhož stála na nejvyšším místě oddanost císaři a říši, miloval však také České království. Snaze o vyřešení jeho ústředního problému, sporu mezi Čechy a Němci, zasvětil celý svůj život.

4. června 1920 byla ve francouzském zámku Trianon podepsána mírová smlouva, kterou vznikl téměř čistě maďarský národní stát. O ten Maďaři dlouhodobě usilovali, ale představovali si jej úplně jinak. Situaci chápali jako nezměrnou národní tragédii.

Většina lidí má patrně povědomí o sporu Čechů a Němců za první republiky s tragickým vyústěním v letech 1938-45. Co však tomuto vývoji předcházelo? Proč se vůbec Češi odhodlali k založení samostatného státu? Mnohé vysvětlují německé „předpoklady“.

Císař František Josef I. byl podle platných zákonů nesporně českým králem, třebaže nekorunovaným. Proč nikdy nepřikročil ke své české korunovaci, ačkoliv se k ní opakovaně zavázal? K jakým důsledkům vedl jeho nesplněný slib?

Dokument zvaný Pittsburská dohoda se stal jakousi „Magnou chartou“ slovenských autonomistů. Váhu mu dodal podpis předsedy Národní rady československé, budoucího prezidenta ČSR Tomáše G. Masaryka. Již velmi záhy dohoda začala vzbuzovat kontroverze.

Prezident Wilson určil svými 14 body americké cíle v první světové válce. Program s důrazem na mezinárodní právo, svobodu a právo na sebeurčení národů se stal filozofickým základem zahraniční politiky USA v podstatě až do nástupu Donalda Trumpa.

Perzekuce obyvatelstva českých zemí, rozpoutaná vojenskými úřady a justicí za 1. světové války už mizí z historické paměti. Přesto nedílně patří k našim dějinám. Významně ovlivnila dramatická léta, klíčová pro další směřování Čechů i střední Evropy.

Když Maďaři v roce 1867 dosáhli obnovení uherského státu, prohlásili se v něm „jediným politickým národem“, přestože reálně netvořili ani polovinu jeho obyvatel. Jednou z největších obětí maďarského nacionalismu se stali nám blízcí Slováci.

Měsíc po po položení základních kamenů Národního divadla proběhla šestá oficiální návštěva císaře Františka Josefa I. v Praze. Pro panovníka to byla jednoznačně nejméně zdařilá návštěva hlavního města Českého království.

Četníci vypálili čtyři salvy a řada lidských těl se skácela k zemi. Pokus o vysvěcení kostela za asistence vrchnosti, ale proti vůli místních obyvatel stál 15 lidských životů. Svět s překvapením zjistil, že existují Slováci a čelí maďarskému útlaku.

František Palacký, zvaný „otec národa,“ byl nejen vynikajícím dějepiscem, ale i předním politikem své doby. Hned v prvním roce svého politického působení stál u zrodu koncepcí, které ovlivňovaly dějinný vývoj hluboko do dvacátého století.

Ostřihom, město svatého Štěpána krále, byla centrem ranně středověkého uherského státu. Dnes jde o město hraniční, ale vždy jím nebylo. Na druhém břehu Dunaje leží Štúrovo, dříve Parkán. Obě města spojuje most s pohnutou historií.

„Rakousko nám vyhlásilo válku! To je jeho konec! Bůh nám dopřeje vítězství!“ zvolal srbský premiér Nikola Pašić, když mu četník přinesl do restaurace v Niši, kde zrovna obědval, telegram s osudovou zprávou. Sebevědomé proroctví se stalo skutečností.

Rakousko-uherské vyrovnání naposledy zásadně přeměnilo habsburskou říši. Místo jednotného rakouského císařství vzniklo nezvyklé společenství dvou svrchovaných států, dualistická rakousko-uherská monarchie. Jaké byly příčiny a důsledky této přestavby?

Visegrád, památné místo nad Dunajem, máme dnes spojeno především se vznikem Visegrádské skupiny v roce 1991. Tehdejší konference však symbolicky navazovala na dávné setkání panovníků, které rovněž zásadně ovlivnilo dějiny střední Evropy.

28. června 1914 podlehl v Sarajevu následkům atentátu rakousko-uherský následník trůnu František Ferdinand d'Este. Následná mezinárodní krize skončila výbuchem první světové války.