Stověžatá vypráví

Staroměstští řezníci bývali cech s pověstí, na kterou se v Praze nesmí zapomínat. Třikrát zazvonil zvon na Týně a oni vzali sekery a šli. Otevřeli bránu Janu Lucemburskému. Bránili kostel svatého Jakuba. A v roce 1648 stáli tři měsíce na Karlově mostě, dokud Švédové neodtáhli. Tohle je příběh o tom, že Praha přežila ne proto, že měla správné krále. Ale proto, že měla správné lidi, kteří drželi bránu do posledního muže.

Tenhle příběh připomíná, že problém není mít peníze, ale nechat se jimi vlastnit. Že šetření bez míry se snadno promění v tvrdost, podezíravost a život, ve kterém člověk nemá radost ani vztahy. A že opravdová zbožnost nebo slušnost se nepozná podle toho, co si odpíráme, ale podle toho, jak jednáme s lidmi kolem sebe: jestli umíme být féroví, štědří a vděční za to, co máme. Druhá šance je možnost začít žít rozumněji: pracovat poctivě, dělit se spravedlivě a užívat svět s mírou.

Podbaba u Vltavy není jen název zastávky. Váže se k ní pověst o jezdci, který v lese potká plačící „bábu“ a díky ní unikne přepadení loupežníků. Odměnou má být jediný polibek, který zlomí kletbu a promění stařenu v zakletou dívku Miloslavu. Legenda pak vysvětluje i původ jména Podbaba a připomíná, že existuje i druhá verze spojená s vrchem Baba.

Stavovské divadlo: místo, kde Wolfgang Amadeus Mozart uvedl Dona Giovanniho, kde poprvé zaznělo „Kde domov můj“ a kde se zrodil moderní český divadelní život. Příběh budovy, která přežila požáry, přestavby i politické zlomy a přesto zůstala živým srdcem Prahy.

Smíchov nebyl vždy místem kaváren a smíchu. Jeho dějiny byly drsné, chaotické a překvapivě staré. Od dávných pověstí o smíchu a temných lesích, přes vinice, morové rány a husitské války, až po prudký nástup průmyslu, který z venkovské vsi udělal jedno z nejvýznamnějších měst monarchie. Nová epizoda Stověžaté vypráví sleduje proměny Smíchova. Přesněji řečeno místa, které si i přes všechny zvraty uchovalo vlastní hlas, hrdost a zvláštní energii.