Temná doba

V letním sídle v Sezimově Ústí trávil Edvard Beneš se svou manželkou Hanou odpočinkové chvíle už během první republiky (vila ve středomořském stylu byla postavena roku 1931), ale i své poslední dny roku 1948. Příběh druhého československého prezidenta je jistě pestrý a komplexní. V této epizodě se budeme věnovat jen období po válce, kdy se Beneš vrátil z britského exilu, do doby převzetí moci komunisty v únoru 1948 a jeho smrti.

František Slepička narukoval v roce 1950 k PTP, kde odcizil dva samopaly, zběhl a prohlašoval o sobě, že je americkým agentem. Úkryt a jídlo mu poskytovali lidé z jeho rodného kraje, z Voticka. Dokázal dokonce několik lidí přesvědčit k ozbrojenému komunistickému odporu. Odnesl to komunistický funkcionář a agitátor Václav Burda. Slepička a jeho kumpán ho zasáhli do nohy, on nehodu nepřežil. Stal se tak první obětí Slepičkova protikomunistického odporu. Za jeho smrt se StB krutě pomstila a uspořádala monstrproces s „teroristickou bandou“ sedláků. Slepička nikdy nebyl dopaden, zemřel v přestřelce – s kým jiným než s komunistou!

Spisovatel František Kožík, autor historických románů, z nichž nejznámější jsou Největší z Pierotů nebo Básník neumírá, byl dlouholetým spolupracovníkem Českého rozhlasu, kde se od roku 1942 podílel na rozhlasových skečích, kritizujících odboj a protinacistické aktivity. Téhož roku poslal gratulaci k nové funkci ministru školství a lidové osvěty Emanueli Moravcovi – pár měsíců po vyhlášení stanného práva a vraždění českých vlastenců. A to nebyl dopis jediný... Setkal se také s Goebbelsem. Po válce vstoupil do komunistické strany, spolupracoval s StB, jeho protektorátní minulost ho ale doběhla.

V ruzyňských kasárnách, v budově bývalé jízdárny, popravili nacisté roku 1941 čelné představitele organizace Obrana národa. Byla to největší odbojová vojenská skupina působící za protektorátu, vznikla pouhé čtyři dny po nacistické okupaci roku 1939 a existovala až do roku 1945. Prvním velitelem byl generál Josef Bílý. Pod jeho vedením připravovali vojáci krádeže zbraní a shromažďování vojenského materiálu. Plánovalo se celonárodní protinacistické povstání...

Státní bezpečnost měla po roce 48 absolutně volné ruce. Sešli se v ní fanatičtní komunisti, sadističtí devianti i bezpáteřní kariéristi – často všechno v jednom. Bohumil Doubek byl jedním z nechvalně proslulých, brutálních estébáků, kteří působili v padesátých letech v pražské ruzyňské věznici, kde mučili politické vězně. Jako pravá ruka komunistického zpravodajce Karla Švába také pomáhal odstraňovat nepřítele uvnitř strany. Jedním z prvních obětních beránků byl šéf brněnské KSČ Otto Šling. Podílel se na tom, jak bude vypovídat Rudolf Slánský během svého procesu, v němž byl odsouzen nejen Otto Šling, ale i Karel Šváb. Doubek později propadl alkoholu, byl zproštěn služby a v roce 1957 byl zatčen za nezákonné vyšetřovací metody, ale ještě ve stejném roce ho propustili.

Připomínáme si osudy a příběhy statečných odbojářů, často ale zapomínáme, že měli manželky, děti, rodiny. Zdena Mašínová stála neochvějně po boku důstojníka československé armády Josefa Mašína, ať se dělo cokoliv – i přes šikanu gestapa a časté domovní prohlídky. Sama byla zatčena a po Josefově popravě po něm ještě dlouho pátrala. Poté se zapojila do odboje a pomáhala ukrývat lidi, které hledalo gestapo. V roce 1946 vyznamenal ji i její děti Josefa a Ctirada za účast v protinacistickém odboji prezident Edvard Beneš. V roce 1953 její synové utekli do USA (to je zcela jiný, dodnes kontroverzní příběh), ona byla zatčena, ač trpěla rakovinou střev. O dva roky později byla odsouzena na 25 let vězení. Zemřela v roce 1956.

„Nikdy jsem nepoznal statečnějšího a rytířštějšího protivníka,“ prohlásil údajně jeden z gestapáků v Petschkově paláci o zadrženém a krutě mučeném důstojníkovi prvorepublikové československé armády Josefu Mašínovi (1896–1942). Josef Mašín pocházel z Lošan. V roce 1915 složil válečnou maturitu a záhy poté narukoval do rakousko-uherské armády, strávil několik měsíců v ruských zajateckých táborech, vstoupil do legií, účastnil se bitvy u Zborova. Mnohokrát prokázal velkou statečnost. Velmi těžce nesl mnichovské události a okamžitě se zapojil do odboje. Vybudoval sabotážní zpravodajskou skupinu Tři králové, kam patřili i Josef Balabán a Václav Morávek. Jeho vynálezem byla výbušnina ve tvaru brikety, která se v nepřátelských objektech zamíchala do uhlí. V roce 1941 byl v pražských Nuslích zatčen gestapem. V potyčce postřelil jednoho z gestapáků, sám byl postřelen, ale do poslední chvíle odmítl pustit zbraň. Pikantní je, že gestapo ponejprv vůbec netušilo, koho zadrželo... Pokusil se neúspěšně utéci z lazaretu, kde byl ošetřován, ve vězení se marně pokoušel o sebevraždu. Kruté mučení ani zatčení jeho manželky Zdeny ho nezlomilo. Neprozradil nic. Byl popraven v roce 1942 na kobyliské střelnici.

Manželé Královi byli zatčeni den po Čurdově zradě. Na úkrytu parašutistů a padělání jejich dokladů se podílelo mnoho Králových přátel. On ale při výslechu vydržel a nikoho neudal. Celá rodina Králova včetně celé sítě podporovatelů a rodin parašutistů byla zavražděna v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942.

Jaroslav Weidmann byl jednou z vedoucích postav plzeňského odboje. Jeho odbojová skupina byla financována přes tehdejšího předsedu vlády generála Aloise Eliáše, který byl do odboje zapojen také. Po prozrazení skupiny Františkem Sigmundem pozatýkalo gestapo většinu členů, kteří byli následně do jednoho ve Vejprnicích popraveni.

Čeněk Petelík nebyl úplně černobílou postavou a hodným vězeňským dozorcem nebyl vždycky, na některých vězních se obohacoval, jiným ale naopak pomáhal – zprostředkovával písemný styk s rodinou nebo rozdával cigarety. S vězni také často hrál karty a umožňoval poslouchání zahraničního rozhlasu. Toto chování dozorců bylo ale v tehdejší době běžné. Když byl ale přeložen na oddělení politických vězňů, začala se stahovat mračna. Režim byl mnohem přísnější, vězni byli denně mláceni, což Petelík těžce nesl. Nakonec byl tak dlouho vyslýchán, až se přiznal i k tomu, co neudělal.

Heliodor Píka byl jednou z prvních obětí komunistického režimu, který byl popraven po zmanipulovaném politickém procesu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl odeslán na nucenou zdravotní dovolenou a po operaci žlučníku v květnu 1948 byl ještě na lůžku zatčen. Po brutálním vyšetřování a mučení byl lživě obviněn z práce pro britskou zpravodajskou službu a z vlastizrady.

Cesta z Bohušovic do Terezína měla přes dva kilometry a lidé ji museli absolvovat pěšky s 30kilovými kufry v rukách. Mysleli si, že jedou pracovat a na víkend se zase vrátí domů. Obyvatelé Terezína byli vysídleni, byla jim slíbena náhrada za jejich domy, k níž ale ve většině případů nedošlo. Z Terezína bylo vypraveno celkem 63 transportů, v nichž odjelo 88 135 lidí. Drtivá většina z nich se už nevrátila.

Od roku 1939 byla situace Židů stále obtížnější. Byli šikanováni, bylo jim zakazováno vlastnit domácí zvířata, chodit na Václavské náměstí a mnoho dalšího. Po vzniku Protektorátu se z nich stali občané druhé kategorie. Po příchodu Heydricha do Prahy se vše ještě zhoršilo a od podzimu 1941 začaly odjíždět z pražského nádraží Bubny transporty s protektorátními Židy „za prací". Z pěti velkých transportů, ve kterých odjelo 5 000 osob, se konce války dožilo pouhých 277...

Na celém území Říše bylo během Kříšťálové noci vypáleno asi 350 synagog, z toho 35 v Sudetech. Během noci bylo zabito minimálně 100 lidí a nejméně 3 000 jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů.

„Dobře se rozhlídni, ty ku..o reakcionářská, sem se už nikdy nevrátíš!“ spustili na ni estébáci, když Dagmar Šimkovou odváděli z vily, kterou nechal postavil její otec, písecký bankéř. Jako děvče podle ní dostala přezdívku „krásná dívka z vily nad řekou". Po komunistickém převratu se pokusila dostat na vysokou školu, přijata nebyla kvůli svému buržoaznímu původu. Po únoru 1948 se zapojila do protikomunistického odboje. Za pomoc kamarádům prchajícím před režimem byla v roce 1952 zatčena Státní bezpečností. Ve vězení strávila skoro celé mládí, na svobodu se dostala až ve svých 37 letech. Estébákům čelila statečně i přes kruté výslechy. Dokonce jim řekla: „Škoda, že jsem toho proti komunistickému režimu neudělala víc.“ Později emigrovala do Austrálie, zemřela v roce 1995.

V Bernarticích došlo poslední den války k neskutečné tragédii. Během průjezdu kolony Waffen-SS došlo v městečku k naprostému chaosu, který způsobily výstřely z letadla. Ke střelbě se následně přidala i celá kolona, a došlo tak k neštěstí nevídaných rozměrů.

V létě 1942 málem došlo v Bernarticích k podobné tragédii jako v Lidicích. Jen dva dny po vypálení Lidic začalo gestapo dělat domovní prohlídky v Bernarticích. Vojáci dokonce rozmontovávali nábytek a všem kontrolovali osobní doklady. Ke zkáze nakonec nedošlo, ale gestapo si odvezlo na výslechy 22 občanů, později přijeli pro dalších 14. Všichni byli zatčeni a vyslýcháni v Klatovech. Celkem 23 bernartických občanů bylo nacisty popraveno.

Válečné styky s britskými zpravodajci se Bedřichu Wiesnerovi staly osudnými. V obecné protišpiónské hysterii v únoru 1948 se stal objektem sledování StB. Byl zatčen 16. listopadu 1949 a v tu chvíli netušil, že mu zbývají pouhé 3 dny života. Zemřel muž, který se vůbec ničím neprovinil.

Česko-německou hranici se po únoru 1948 snažilo přejít velké množství lidí, kteří nechtěli žít v komunistickém ráji. Pomáhali jim muži označováni jako převaděči. Jedním z nejaktivnějších byl Alois Suttý, který ani přes opakovaná zatčení lidem pomáhat nepřestal.

Akce Kámen trvala od roku 1948 do roku 1951. Během ní StB vlákala na falešnou hranici stovky lidí. Mnozí z nich pak strávili dlouhá léta ve vězení, někteří skončili na popravišti. Dnes se dozvíme více o těch, kteří se na akci Kámen podíleli.

V únoru 1948 vybudovala státní bezpečnost nedaleko Všerub na Domažlicku falešnou státní hranici s Německem. Byla promyšlená opravdu do kuriózních detailů, takže zoufalí lidé prchající před režimem neměli šanci podvod rozpoznat. Jednalo se o jednu z nejbizarnějších provokačních akcí státní bezpečnosti s názvem Kámen. Vše bylo do detailu propracované,

Na židovském hřbitově v Nýrsku byli pochováni vězni z transportu smrti. V transportech byli převáženi vězni v otevřených nebo i uzavřených vagonech a stáli namačkáni tak blízko u sebe, že se nemohli ani posadit. Celou cestu, která trvala i několik týdnů, nedostávali žádné jídlo a pouze minimum pití. Nakonec byli všichni popraveni a pohřbeni v masových hrobech. To však zdaleka není celé drama, které se v Nýrsku odehrálo...

Kromě útoku na protektora Heydrich se českému a moravskému odboji povedl další útok na vysokého důstojníka SS. Tím důstojníkem byl August Gölzer, odbojáři skupiny Předvoj, kteří na něj zaútočili, byli Alois Bauer (tehdy pouze devatenáctiletý) a jeho bratranec Vladimír Blažka.

Kounicovy koleje byly postaveny v roce 1922 jako moderní a prostorné bydlení pro studenty. Od roku 1940 ale změnily svou funkci. Nejdříve tu gestapo mučilo a věznilo české vlastence a odbojáře –zavražděno tu bylo minimálně 800 lidí. Popravám někteří Němci aplaudovali nebo se při nich smáli. Za pět let se strany otočily. Vězněni tu byli nejprve příslušníci SS a SA, ale nakonec i obyčejní němečtí občané. Stejně tak jako válečné násilí páchané na Češích, tak i poválečné hrůzy (znásilňování, mučení, bití gumovou hadicí) páchané na Němcích byly neomluvitelné.

Příběh jednoho z nejstatečnějších hrdinů protinacistického odboje – parašutisty Oldřicha Pechala, který během brutálních výslechů gestapem neposkytl nacistům žádné užitečné informace a nezlomila jej ani hrozba, ze mu vyvraždí rodinu. To se bohužel nakonec stalo.

V květnu 1945, po skončení druhé světové války v Evropě, začalo účtování se všemi Němci bez ohledu na jejich válečné postoje. Jejich vyhánění provázely prakticky všude nepokoje a násilnosti. Jedny z nejhorších se odehrály na západě Čech v Postoloprtech. Masakr se netýkal jen Němců z Postoloprt, na řadu přišli i obyvatelé z Žatce a okolních vesnic.

V závěrečné fázi války zřizovali nacisté řadu jednotek, které měly za úkol potírat partyzány a odstrašovat Čechy od spolupráce s nimi. V protektorátu byla dokonce založena „Škola pro boj proti bandám“, jak nacisté označovali partyzány. Jedno z nejhorších komand operovalo z moravských Letovic.

Československá pomoc státu Izrael začala už v lednu 1948, těsně před komunistickým převratem. Byla to pomoc jak materiální, tak i pomoc s výcvikem vojenských specialistů, především tankistů, výsadkářů a pilotů. Bez československé pomoci v roce 1948 by stát Izrael nejspíš neexistoval.

Koncentrační tábor v Hodoníně u Kunštátu by součástí nacistického plánu vyhladit všechny evropské Romy – v protektorátu Čechy a Morava se to prakticky povedlo. Z šesti a půl tisíce Romů přežilo zhruba 700 osob. Moravským táborem prošlo 1 400 vězňů a zemřely tu přes dvě stovky lidí, většina na břišní tyfus, jehož epidemie tábor zasáhla na přelomu let 42 a 43. Většina vězněných skončila po transportu v Osvětimi. Je paradoxní, že na tomto místě byly od roku 1955 do roku 2009 provozovány pionýrské tábory a rekreační středisko.

O aktivní protikomunistické skupině MAPAŽ se ve veřejném prostoru málo mluví, ačkoli během sedmi měsíců dokázali zorganizovat a provést hned několik bombových útoků. Jejich činnost vedla k rozsáhlé zatýkací akci odpůrců komunismu, na což následně všichni členové skupiny krutě doplatili.

Od konce války zažívali obyvatelé znepřáteleného národa konstantní teror, který vyeskaloval výbuchem v muničním skladu. Události, které nadešly, nepřežilo více jak 80 lidí, stovky dalších byly zraněny. Vztek vůči nacistům a jejich posluhovačům si ale Češi vylili i na zcela nevinných – včetně ženy, kterou i s miminkem v kočárku shodili z mostu do Labe.

Odbojář a zakladatel skupiny Čenda, Karel Kněz, moc dobře věděl, že se po útoku na Heydricha stane jasným cílem gestapa. Když už nebylo jiné cesty, rozloučil se s manželkou, naposledy se podíval na své dva syny a odešel z domu. Přátele poprosil, aby se o jeho rodinu postarali. Pak spáchal sebevraždu, aby uchránil všechny své blízké.

Úspěšný útok parašutistů na říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 rozpoutal v zemi brutální vlnu msty. 10. června byly vypáleny Lidice, všichni muži popraveni, ženy odvezeny do koncentračních táborů, děti zplynovány nebo dány na poněmčení. 16. června jeden z parašutistů Karel Čurda nevydrží tlak a gestapu udá vše, co ví. Tragédie Ležáků pak začíná 20. června 1942. Obec následně potká ještě krutější osud než Lidice. Ležáky po válce nebyly obnoveny, nebylo již pro koho je obnovovat, téměř nikdo tragédii nepřežil.

Úkryt parašutistům poskytl kostel pravoslavné církve. Ta pomáhala odboji od začátku války. Vydávala falešné křestní listy Židům, aby je uchránila před deportací, a už dříve v kostele ukrývala několik lidí. Po prozrazení úkrytu druhý den ráno kostel obklíčilo přes 700 příslušníků Waffen-SS.

Asi nejznámějším českým zrádcem je Karel Čurda. Byl příslušníkem československé armády, ze které později odešel, aby se stal příslušníkem finanční stráže. V této funkci pomáhal Židům a vojákům, kteří se chtěli dostat z okupovaného Československa přes hranice do Polska. Když ale zjistil, že je mu gestapo na stopě, rozhodl se stejnou cestou, jakou převáděl ohrožené, sám opustit Protektorát Čechy a Morava. Zlomem v Čurdově chování byla likvidace obce Lidice. Dostal strach o svoji rodinu a udal všechny, kdo mu pomohli. Čurdova zrada vedla k rozsáhlému zatýkání, které zlikvidovalo síť podporovatelů skupiny Anthropoid i skupiny Silver A. Většina lidí, které udal, byla později nacisty popravena. Tím ale jeho příběh zdaleka nekončí.

Útok parašutistů na Reinharda Heydricha 27. května 1942 vyvolal u nacistů běs, volali po exemplárním trestu – například vyhlazení obce, která se měla na atentátu podílet. Jenže Lidice byly vybrány naprosto nespravedlivě, s útokem na Heydricha neměli obyvatelé Lidic nic společného. I přesto byli všichni muži popraveni, ženy odvezeny do koncentračních táborů a děti zplynovány. Ani toto nacistům nestačilo, Lidice musely zmizet z povrchu zemského.

27. května 2022 tomu bylo přesně 80 let ode dne, kdy byla úspěšně provedena Operace Anthropoid – atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha v provedení vojáků Gabčíka a Kubiše. V této epizodě se budeme věnovat posledním dnům Reinharda Heydricha v Nemocnici Na Bulovce.

27. května 2022 uplynulo 80 let od zdařené Operace Anthropoid, kdy byl Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem proveden atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jak se tento nacistický snaživec dostal do Prahy, jaká byla jeho kariéra, jaký byl on sám? V této epizodě se zaměříme právě na něj a na chvíle před atentátem.

Ve Sloupu v Čechách panoval během okupace relativní klid. O ten se zasloužil i hrabě Johann Kaspar Graf von Preysing-Lichtenegg-Moos, když zařídil, aby lidé nemuseli být totálně nasazováni, a zaměstnal je na svém panství. Situace se změnila 9. května 1945 s příchodem Rudé armády. Jeden ruský voják jménem Nazarenko se vypravil do zámku, kde se pokusil znásilnit hraběnku – ta naštěstí utekla...

Na jaře 1945 probíhal nejen konec války, ale okamžitě po tzv. osvobození došlo i na kriminální činnost Rudé armády na našem území – krádeže, rabování, násilné zneužívání, vraždy. Dlužno říci, že ruští vojáci bojovali statečně na Moravě o Ostravu, Olomouc nebo Brno. Celkem v bojích padlo kolem 140 000 vojáků.

5. května 1945 začalo Pražské povstání. Nacisté potlačovali pražské nepokoje pomocí bojových skupin. Jedna z nejnebezpečnějších se jmenovala Jörchel. Už cestou ku Praze vraždila civilisty a páchala masakry. Jeden z nejhorších se odehrál Na Zelené lišce, v tehdejší Úsobské ulici v Krči. Ve sklepech dvou domů, kde se skrývali civilisté, bylo povražděno 51 lidí včetně dětí a těhotných žen.

Méně známý příběh údržbáře Františka Šafaříka, bývalého žáka Zelenky a od první republiky údržbáře Pražského hradu, který předával detailní informace o Heydrichově denním režimu, jeho návycích a jeho pohybu. Marie Kovárníková a Ludmila Soukupová byly po svém odhalení popraveny, Marie Moravcová a Jan Zelenka Hajský spáchali sebevraždu. Informátora Šafaříka však nikdo nikdy nevyzradil.

První bojový střet československé jednotky s nacistickou armádou na východní frontě začal 8. března 1943 v bitvě u Sokolova. Vojáky, kteří následně padli do zajetí, během protektorátu zneužila jednak nacistická propaganda, po roce 1945 pak i komunistická propaganda. V tomto videu se podíváme na jejich nezřídka velmi dramatické osudy.

Nepovedený převrat skupiny „Praha–Žatec“ měl brutální následky pro všechny zúčastněné i jejich rodiny (1949). Měla v celé akci prsty StB?

Válečný památník u Příbrami připomíná jeden z prvních táborů nucených prací, který začal v roce 1948. Jejich úprava byla podobná nacistickým koncentračním táborům, měly však mírnější, spíše kasárenský režim. Byli sem umísťováni lidé, kteří se ničím neprovinili, ale v budoucnu by mohli: občané ve věku 18 až 60 let museli být rehabilitováni a převychováni, nazýváni byli chovanci.

Ministr informací Václav Kopecký byl komunista. Stalinovi zůstal věrný i po jeho smrti. Ukazoval se jako člověk, který antisemitismem opovrhuje, ovšem opak byl pravdou. Jeho nechutný antisemitský projev měl své oběti - Ejsik Weiss, který byl ve Svobodově armádě a vězněm v koncentračním táboře. Kopecký se svou nenávistí vůči Židům pokračoval nadále a několik ze svých soudruhů poslal na smrt.

V březnu 1950 se protnuly osudy dvou mužů – tehdejšího komunisty a studenta, pozdějšího slavného spisovatele Milana Kundery a protikomunistického odbojáře a agenta zpravodajské služby USA Miroslava Dvořáčka. Ten s kamarádem naplánoval útěk do zahraničí. V Západním Německu k nim byl přidělen ještě agent. Po vysazení v Československu se tragédie dala do pohybu.

Po Mnichovské dohodě si Německo přišlo 15. března 1939 zabrat i zbytek našeho území. Sám Hitler přijel do Prahy vyhlásit Protektorát Čechy a Morava. Nejeden Čech byl ochotný s Němci kolaborovat. Jeden z nejbizarnějších příběhů v historii je pokus o převzetí moci nad Filmovými ateliéry Barrandov. Čtyři čeští ozbrojení aktéři skončili bez úspěchu a nakonec byli vykázáni.

Paul Joseph Goebbels při své návštěvě Prahy v roce 1940 projevil zájem o kulturu, což však mělo pro naše umělce po válce nedozírné následky. Goebbels viděl Prodanou nevěstu v Národním divadle pod taktovkou Václava Talicha. Na následný večírek nedorazila jeho bývalá milenka Lída Baarová. Zklamaný Goebbels se příšerně opil a na druhý den si s sebou do vlaku vzal operní zpěvačku Valju Petrovou.

V roce 1948 převzali komunisté moc, svou kampaň financovali financovali převážně z nelegálních obchodů a za velké podpory SSSR. Po válce diskreditovali demokratické strany. Pořádaly se demonstrace, v Praze pochodovaly ozbrojené Lidové milice, byli zatýkáni demokratičtí politici. Gottwald se Slánským požadují demisi Edvarda Beneše. Ten ji přijal. Nastalo 40 let temna, násilí a morálního rozvratu.

Kousek od Karlových Varů fungoval od února 1951 komunistický koncentrační tábor Vykmanov II. Jeho označení L si vězni vykládali jako likvidační. Vystřídali se zde celkem tři velitelé. Součástí je i dnešní UNESCO památka Rudá věž smrti. Ovšem dříve pro vězně znamenala skoro jistou smrt. Smrt v radioaktivním prachu kvůli tehdejší těžbě a drcení uranu.

Proslavil popravou Karla Hermanna Franka. Byl pro své povolání jako zrozený - násilník, kterého se lidské utrpení moc nedotýkalo. Rád holdoval alkoholu a měl za sebou i nějakou tu kriminální minulost. Vězení si před i po popravčí kariéře vyzkoušel několikrát. Celý jeho život ho provázel alkohol, který se mu stal osudným. Slavný kat se upil k smrti.

Svatokřížská armáda měla roku 1944 kolem 800 polských vojáků. Bojovali proti Hitlerovi a byli ochotni bojovat i proti Stalinovi. Od Katyňského masakru (1940) byl pro ně SSSR nenáviděnější nepřítel než nacisté. S Němci se jim podařilo domluvit přesun k americkým liniím přes území Československa. Osvobodili koncentrák Holýšov, spojili se s Američany. Jejich vztah s Čechy však byl dost komplikovaný.

Během první světové války dezertoval na italské frontě. Byl vzdělaný, ale přesto bez svědomí - udával nacistům, donášel komunistům. Byl také členem několika okultních spolků a zajímal se o černou magii, kterou později praktikoval i ve vězení. Snažil se vyvolat ďábla. Příčina smrti je dodnes nejasná. Byl zabit dozorcem ve vězení nebo samotným ďáblem?

Koncentráky maskovanými jako pracovní tábory pro politické a kriminální vězně nebyly jen Jáchymov a Příbram. Významnou oblastí pro těžbu uranu, na kterou se nepohodlní posílali, byl i Horní Slavkov na Sokolovsku. Utrpení nezpůsobovaly jen práce a prostředí, ale i lidé, kteří vězně obklopovali. Brutální šikana byla na denním pořádku a ve spojení s otřesnými podmínkami lágru tak vytvářely horor.

Vypořádání se s nepřáteli po druhé světové válce nepatří k nejsvětlejším okamžikům české historie. Kolektivní vina sudetských Němců, útoky na nevinné včetně znásilňování žen se považují za nepřiměřenou bestialitu. I proto byly ustanoveny právní normy, jak se zločinci naložit. Národní soud, který rozhodoval nad kolaboranty, poslal 18 souzených na smrt.

Takzvané vládní vojsko vzniklo záhy po okupaci Československa nacisty. Sídlilo v pražských Štefánikových kasárnách na Náměstí Kinských. Od ledna 1940 se stalo jedinou oficiální vojenskou složkou protektorátu. Nacisté se tak snažili vytvořit dojem, že protektorát je samostatným územím, které má „vlastní“ armádu. Jaké byly úkoly vládního vojska a jak dopadla tato vojenská instituce po válce?