Tomas Prouza

Dohoda mezi EU a USA je učebnicovým příkladem toho, jak nevyjednávat s populistickým vyděračem. Po měsících ujišťování, jak se budeme bránit, Evropa kývla na ponižující podmínky a ještě za to děkuje. V Moskvě i v Pekingu to dobře vidí.

Co všechno ještě můžeme z firem vyždímat? Zhruba takhle se bude muset ptát příští ministr financí, protože díra ve veřejných financích je čím dál větší. A jeden z největších zářezů přijde ze zdravotnictví.

Donald Trump vyhlásil Evropě obchodní válku. Evropští politici panikaří a hledají způsoby, jak si ho usmířit. Vůbec si ale neuvědomují to zásadní: největším nepřítelem evropské konkurenceschopnosti nejsou americká cla, ale naše vlastní byrokracie.

Často slýchám, že v Bruselu se rozhoduje o nás bez nás. Přitom je jen naší volbou, jestli věci ovlivníme. Navíc to není vůbec složité, stačí jen chtít…

Trumpova válka proti všem spojencům dál pokračuje. Po Kanadě a Mexiku je prý na řadě celá Evropa. Co by pro nás znamenalo zavedení cel, kterým Trump vyhrožuje?

Média i sociální sítě žijí kauzou „drahé máslo“. Z pohledu finančních ředitelů médií je to výhra, protože clickbait se slovem „máslo“ funguje dokonale. Z pohledu základů informační gramotnosti je to ovšem prohra skoro celého novinářského stavu.

„Máme tu problém, pánové!“ Hláška z příběhů o dvou krysácích Hubertu a Hodanovi, potkanu Edovi a sádrovém trpaslíku Ludvíkovi vyvolává úsměv. Podstatně méně však lidi baví neustálé nářky velkých českých zemědělců týkající se výkupních cen.

V posledních týdnech si připadám jako v absurdní komedii od Cimrmanů. Nejprve roní slzy ministr zemědělství Nekula, že obchodní řetězce předražují cukr, a posílá na ně kontroly z antimonopolního úřadu, aby ÚOHS zařídil nižší cenu.

Po vyslechnutí rozhovoru se Zdeňkem Nekulou v Českém rozhlase ve mně sílí přesvědčení, že se pan ministr nechal napsat na výplatní pásku Agrofertu…