Tváře vzdoru

Když byl Pavel Záleský (1955) ještě malý chlapec, byl jeho otec odsouzen za protistátní činnost. Záleský koncem 70. let začal opisovat a rozmnožovat ilegální náboženskou literaturu, čímž se dostal do hledáčku StB. Podepsal Chartu 77. V Otrokovicích, kde žil, se seznámil s Augustinem Navrátilem, jedním z nejvýznamnějších představitelů katolického disentu. Vydávali spolu časopis Křesťanské obzory.

Investigativní novinář Jaroslav Spurný (1955) se narodil v Kyjově. V roce 1983 podepsal Chartu 77. Spolu se svou ženou v jejich bytě tiskli na cyklostylovém rámečku Revolver Revue a když se jim pozděli podařilo získat výkonnou kopírku, tiskli i podstatnou část vydání Lidových novin. Spoluzakládal Informační servis, který se později transformoval do týdeníku Respekt, kde je dodnes redaktorem.

Karel Schwarzenberg (1937), pochází ze šlechtického rodu Schwarzenbergů. Od roku 1984 byl předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. V roce 1989, takřka po dvaceti letech emigrace, se vrátil do Československa, kde se stal poradcem a kancléřem prezidenta Václava Havla. Později byl ministrem zahraničních věcí, v roce 2009 spoluzaložil stranu TOP 09, jejíž byl předseda.

„Zástupce dělníků“ Petr Miller (1941) se narodil v Praze. V listopadu 1989 se stal vůdcem stávkujících dělníků pražské ČKD. Desátého prosince 1989 byl jmenován ministrem práce a sociálních věcí v nové federální vládě. Po rozpadu Občanského fóra vstoupil do Občanského hnutí a později do ČSSD. Politiku opustil v roce 1992 a poté pracoval jako personální ředitel CHEMAPOLU a ČEZ, manažer a poradce.

Významná česká disidentka Kamila Bendová (1946) poznala svého budoucího manžela Václava Bendu během studia na matematickém gymnáziu. Po okupaci sovětskými vojsky se byt Bendových stal jedním z center disentu. Kamila Bendová byla v roce 2003 zvolena Senátem ČR inspektorkou Úřadu na ochranu osobních údajů a vedla filosofické semináře na Filozofické fakultě UK.

Miroslav Froyda (1933) se narodil v Plzni. V roce 1953 se mu podařilo utéct do Rakouska, kde podepsal spolupráci s americkou výzvědnou službou MIS. O rok později byl vyslán na misi do Československa, ale byl na hranicích zadržen. Tehdy mu bylo dvacet let a byl odsouzen k 15 letům vězení. V roce 2013 mu byl přiznán status účastníka odboje v odporu proti komunismu a status válečného veterána.

Bedřich Koutný (1954) se narodil ve Zlíně, vystudoval geodézii. Zapojil se do skupiny kolem Stanislava Devátého, tiskl samizdatovou literaturu (Informace o Chartě 77, Sport). Spolu s Devátým založil Společnost přátel USA (SPUSA). V roce 1989 byl koordinátor Občanského fóra ve Zlíně a člen občanské komise, která prověřovala příslušníky StB. Až do roku 2014 byl policejním ředitelem Zlínského kraje.

Hudebník a politik Michael Kocáb (1954) v roce 1976 založil kapelu Pražský výběr. Na jejích koncertech v pražském klubu Lucerna bylo vždy plno. Roku 1982 byla kapela zakázána, její činnost se obnovila až o pět let později. Na jaře 1989 Kocáb spolu s Michalem Horáčkem zakládal iniciativu Most. Byl také zakládajícím členem Občanského fóra a později externím poradcem Václava Havla.

Miloš Rejchrt (1946) byl jeden z prvních signatářů Charty 77, v letech 1980- 1981 její mluvčí. Vystudoval teologii, v roce 1972 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Evangelickým farářem se stal znovu až po revoluci. Psal písně s křesťanskými texty, založil Klub Divadla Na Zábradlí, kde se setkal s Václavem Havlem. V roce 2001 mu bylo uděleno vyznamenání Za zásluhy.

Tomáš Lom (1924), původním jménem Löwenstein (jméno si změnili s bratrem v poválečné době), emigroval v roce 1939 s otcem a bratry do Anglie. V osmnácti letech se přihlásil na české ambasádě s žádostí, že chce sloužit u českých letců. Sloužil u 311. Československé perutě RAF a 111. OTU Nassau. Po válce se vrátil do Československa, pracoval v závodu Tesla-VUET a do roku 1968 byl členem KSČ.

Jarmila Johnová (1949) podepsala Chartu 77 díky svému partnerovi Jiřímu Dienstbierovi. Fotila setkávání jejích signatářů a demonstrace. Distribuovala samizdatové Lidové noviny a kopírky pro množení tiskovin. Zorganizovala petici za zveřejňování informací o stavu životního prostředí. Byla aktivní v iniciativě Pražské matky. Po revoluci pracovala v různých ekologických organizacích.

Marek Benda (1968) je syn českého disidenta Václava Bendy. Do politiky se zapojil na jaře 1989, organizoval petici za zrušení paragrafu 53 zákona o vysokých školách (říkal, že studenti se podílí na řízení školy prostřednictvím Socialistického svazu mládeže). Byl v Koordinačním stávkovém výboru studentů. Od roku 1993 je člen Občanské demokratické strany, je nejdéle sloužícím poslancem.

Jaroslav Bašta (1948) se koncem 60. let jako student účastnil demonstrací, v roce 1971 byl odsouzen na dva a půl roku. Už v prosinci 1976 podepsal Chartu 77 a aktivně se podílel na práci v disentu. Po revoluci byl poslanec, náměstek ředitele tajné služby, náměstek ministra zahraničí, velvyslanec v Rusku a na Ukrajině. V důchodu začal psát komentáře a historické romány.

Ivan M. Havel (1938) byl mladší bratr prezidenta Václava Havla. Vyrostl v rodině pražských intelektuálů. Během doktorandského studia měl stipendium v Kalifornii. V 70. letech organizoval bytové semináře a vydával samizdatovou literaturu. Od roku 1990 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír, založil Centrum pro teoretická studia, jež propojovalo různé vědecké obory. Zemřel v roce 2021.

František Wiendl (1923) se svým otcem za druhé světové války založili odbojovou skupinu Lidice. Po smrti Jana Masaryka se stali součástí protikomunistického odboje, František Wiendl převáděl lidi přes hranice do západního Německa. V roce 1950 byl odsouzen za vlastizradu na 18 let, po deseti letech byl propuštěn. Zakládal Konfederaci politických vězňů v Klatovech, od roku 2004 byl jejím předsedou.

Martin Palouš (1950) byl jedním z prvních signatářů Charty 77, v roce 1986 působil jako její mluvčí. V roce 1989 byl zakládajícím členem Občanského fóra, kandidoval na post jeho předsedy jako protikandidát Václava Klause, který nakonec vyhrál. Později zastával funkci náměstka ministra zahraničí ČR, působil mj. jako pedagog na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity a ředitel Knihovny Václava Havla, byl velvyslancem Stálé mise ČR při OSN v New Yorku.

Stanislav Pitaš (1957), známý pod přezdívkou Guma, se většinu života živil jako dělník. Sblížil se s disentem a undergroundovou komunitou, podepsal Chartu 77. Přátelské vztahy s Václavem Havlem zapříčinily trvalý zájem StB o jeho osobu. V letech 1982 až 1989 byl třikrát vězněn – za snižování vážnosti prezidenta, za napadení veřejného činitele a za rozkrádání socialistického majetku. Během posledního věznění mu zemřela matka. Po revoluci byl členem prověrkové komise při rušení věznice v Žacléři a také u policie. V Šonově u Broumova pořádal koncerty a jiné kulturní aktivity. V roce 2006 se stal místostarostou obce.

Se Státní bezpečností (StB) se Monika MacDonagh-Pajerová (1966) setkala už na gymnáziu, protože učila anglicky a německy disidenty, kteří chtěli opustit ČSSR. Moderovala demonstraci 17. listopadu 1989 na Albertově, byla při masakru na Národní třídě, poté se stala mluvčí studentského stávkového výboru. Po revoluci působila jako kulturní atašé na velvyslanectví v Paříži, pracovala v Radě Evropy, byla mluvčí ministerstva zahraničí. Dnes učí v pražském centru New York University, podílela se na několika knihách o sametové revoluci.

John Bok (1945) podepsal Chartu 77. Když bylo v roce 1979 zatčeno několik členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, napsal prezidentu Gustávu Husákovi, že neudělali nic protizákonného. V roce 1994 založil Spolek Šalamoun, který se angažuje v případech podezření na chybné vyšetřování nebo soudní rozhodnutí. Třikrát byl nominován na funkci ombudsmana, působil jako zastupitel Prahy 8.

Martin Klíma (1969) se od mládí zajímal o science fiction. Díky knihám tohoto žánru se seznámil s Markem Bendou ze známé pražské disidentské rodiny. Později spolu založili nezávislý svaz studentů Stuha. Jeho první akce, pochod 17. listopadu z Albertova, odstartovala sametovou revoluci. Proslavilo ho ale především vydání hry Dračí doupě.

Na tiskařském učilišti se Petr Pospíchal (1960) seznámil s Martinem Šimsou, synem evangelického faráře. Díky němu dostal do ruky první samizdat, čtyři listy o procesu s hudební skupinou The Plastic People of the Universe. Když dva měsíce nato vznikla Charta 77, obrátil se na spolužáka, aby mu text nechal přečíst, opsat a rozdat přátelům a známým. Sedmnáctiletý mladík pravidelně jezdil do Prahy, brzy se seznámil s řadou předních chartistů, a do Brna pašoval samizdatové publikace. V roce 1978 byl odsouzen na 11 měsíců, po propuštění se zapojil do činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Během vojny byl znovu odsouzen, na 18 měsíců. V polovině 80. let inicioval obnovu vztahů českého disentu s polským hnutím Solidarność, v roce 1987 byl potřetí zatčen, proces kvůli podvracení republiky byl ale nakonec pozastaven. Po revoluci byl zástupcem ředitele sekce zahraniční politiky v Kanceláři prezidenta, později velvyslancem Česka v Bulharsku. Působil jako poradce ministra zahraničních věcí (2002 - 2003), zasedal v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, v letech 2003 - 2006 byl jejím předsedou. Jako publicista spolupracuje s Deníkem Referendum.

Básník a hudebník Miroslav Skalický (1952) patřil k organizátorům českého undergroundu. Svou hudební skupinu The Hever & Vaselina Band začal dávat dohromady v roce 1973, vystupovala v proměnlivé sestavě, hudebníci hráli i na plechy, barely a všemožné předměty. Repertoár tvořily převzaté slavné melodie, opatřené Skalického parodickými texty (Tesilová verbež, Červený vejložky). V roce 1975 uspořádal s přáteli v Přešticích Večer poezie a hudby – Ivan Jirous četl Zprávu o třetím českém hudebním obrození, vystoupili písničkáři Svatopluk Karásek a Charlie Soukup. Skalický byl za přeštický večer odsouzen k 9 měsícům. Znovu do vězení se dostal po podpisu Charty 77. Po návratu na svobodu koupil s kamarády dům v Nové Vísce u Chomutova, ta se stala fungující undergroundovou komunou. Stát ale dům vyvlastnil, zároveň StB rozjela akci Asanace, tedy brutální nátlak na disidenty, aby se vystěhovali ze země. Skalický odešel do Vídně, živil se jako dělník a řemeslník, organizoval pašování exilových časopisů (Svědectví a Listy) do vlasti. Po pádu režimu koupil v Česku starý mlýn, který se stal novým místem setkávání pro ty, jimž nevyhovuje mainstreamová kultura.

Dvanáct let pracoval Viktor Parkán (1946) jako kulisák Vinohradského divadla. Po okupaci v roce 1968 těžce nesl, jak „lidé ze strachu nebo z vypočítavosti obraceli kabáty“. V té době se nicméně jeho kolegou stal hudebník a významná postava undergroundu Charlie Soukup, který ho přivedl do bytu rodiny Němcovy v Ječné ulici, centra neoficiálního kulturního a intelektuálního života. Velmi ho oslovil dopis Václava Havla tehdejšímu prezidentu Gustávu Husákovi, který srozumitelně vystihoval společenskou krizi. On i manželka Petra podepsali Chartu 77. Na konci 70. let také koupili bývalý zájezdní hostinec v Řepčicích u Litoměřic, zde se jim narodily tři děti. Nejmladšímu byl za kmotra Václav Havel. Brzy nato jim úřady domov vyvlastnily a srovnaly se zemí, údajně proto, že tam měla stát točna pro autobusy – nikdy žádná nevznikla. Po sametové revoluci nastoupil Viktor Parkán na ministerstvo vnitra, měl na starost migrační a azylovou politiku.

Autor řady próz, dramat, reportáží, esejů a fejetonů Ivan Klíma se narodil v roce 1931 v pražské židovské rodině, v roce 1941 byl transportován do ghetta Terezín. V roce 1953 vstoupil do komunistické strany, a i když si od projevu Nikity Sergejeviče Chruščova v roce 1956 uvědomoval, že je to „zločinnej režim“, ve straně zůstal. Chtěl publikovat, účastnit se veřejného dění. Pracoval mimo jiné v časopise Květy, Mladé frontě, dělal zástupce šéfredaktora Literárních novin. V roce 1967 na sjezdu Svazu spisovatelů kritizoval cenzuru a byl ze strany dočasně vyloučen. Krátce po vpádu okupačních vojsk odjel hostovat jako profesor na Michiganskou univerzitu. Po návratu byl ze strany vyloučen definitivně. V roce 1970 začal organizovat domácí literární setkávání. V letech 1990-93 byl předsedou českého PEN klubu.

Narodil se v rodině právníka a komunisty. Také Petr Pithart (1941) vystudoval práva a ještě za studií vstoupil do komunistické strany. V roce 1967 mu Zdeněk Jičínský nabídl spolupráci v týmu Zdeňka Mlynáře pod Akademií věd, který měl reformovat komunistický systém. Po okupaci v roce 1968 se spolu se svými studenty účastnil stávky a odevzdal stranickou legitimaci. V roce 1969 přesídlil s rodinou do Oxfordu, kde dostal stipendium, ale ještě před uzavřením hranic Československa se vrátil. V roce 1971 byl z Karlovy univerzity vyhozen. Tři roky pracoval u Vodních zdrojů, ve služební maringotce na jihu Čech napsal první rozsáhlý text Obrana politiky, který koloval jako samizdat. V letech 1973–1977 byl zaměstnán v Praze jako podnikový právník. Tehdy spolu s Janem Kavanem, žijícím v zahraničí, organizoval pašování samizdatové a exilové literatury. Po podpisu Charty 77 musel skončit jako právník, živil se jako noční hlídač, obalový referent či knihovník. V letech 1990–1992 byl předsedou české vlády, později předsedou Senátu, působil jako vedoucí katedry politologie a sociologie na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity.

Syn komunistického novináře, později disidenta, signatáře Charty 77, politického vězně a poslance Jiřího Rumla se z politických důvodů nedostal na žádnou vysokou školu. Jan Ruml (1953) vystřídal řadu profesí, byl filmovým laborantem, dřevorubcem, knihkupcem či dojičem krav. Po podpisu Charty 77 působil jako kontaktní osoba a distributor samizdatů. Koordinoval tzv. kurýrní kamionovou poštu mezi Prahou a londýnským nakladatelstvím Palach Press Limited. Po zadržení jednoho kamionu strávil s otcem a dalšími disidenty rok ve vyšetřovací vazbě. V letech 1987–1 989 se podílel na vydávání samizdatových Lidových novin či revue Sport. 18. listopadu 1989 spoluzaložil Nezávislé tiskové středisko, z něhož se zrodil týdeník Respekt, byl jeho první šéfredaktor. V roce 1990 se stal náměstemk ministra vnitra, měl na starost propuštění příslušníků bývalé Státní bezpečnosti, odvolání příslušníků StB z vysokých státních funkcí, a vznik demokraticky kontrolované tajné služby. V letech 1992–1 997 byl ministrem vnitra za Občanskou demokratickou stranu (ODS). V roce 1997 vyzval předsedu strany Václava Klause k odstoupení kvůli nekalému financování strany. Neúspěšně kandidoval na předsedu ODS, poté založil Unii svobody. V roce 2004 se stáhl z politiky, dokončil studia práv a začal se věnovat poradenství.

Válku její pražská rodina prožila u venkovského hospodáře, i pak za ním jezdila na prázdniny. Když mu statek znárodnili, těžce to nesla. Vystudovala žurnalistiku, přispívala do Mladé fronty a Mladého světa. Protože jako jediná z redakce uměla anglicky, dělala rozhovor s Američanem, který si říkal Ostwestman. Tento rozhovor vzbudil pozornost StB, tlačila na ni, marně, aby mu ukradla deník. Po roce 1968 pracovala v Literárních listech, normalizační moc je ale brzy zakázala a Eda Kriseová už publikovat nesměla. Psala beletrii do samizdatu, který vydávali lidé z okruhu budoucího prezidenta Václava Havla. Vypomáhala v léčebně pro pacienty s těžkou schizofrenií a maniodepresivní psychózou. Během revoluce dělala Havlovi mluvčí, pak s ním šla na Hrad, nejdřív jako poradkyně pro kulturu, později dostala na starost vyřizování milostí a stížností na příkoří, která lidem komunistický režim způsobil.

V roce 1968 mu bylo šestnáct let. Jeho otec veřejně nesouhlasil s okupací, konflikt s režimem ho stál zdraví. Zklamání a ztráta otce mu dala do života jasný postoj – vzdor. Zapojil se do disentu, rozmnožoval zakázané tiskoviny, organizoval koncerty. Jeho manželka tlak StB nevydržela a emigrovala. Dceru deset let neviděl. V roce 1985 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Z programátora JZD Slušovice byl sesazen na krmiče, pak vyhozen úplně. Když se v roce 1988 stal mluvčím Charty 77, zadržovala ho StB pravidelně. Třikrát držel protestní hladovku. Když měl jít do vězení, ukryl se v Polsku. V prosinci 1989 se vrátil, zapojil do aktivit Občanského fóra, stal se poslancem a pak šéfem Bezpečnostní informační služby (BIS). Po revoluci vystudoval práva, pracuje v advokátní kanceláři Toman, Devátý & Partneři.

Vladimír Kouřil (1944) se živil jako projektant, od mládí ho zajímalo hudební dění. Na přelomu 60. a 70. let stál u zrodu Jazzové sekce – spolku působícího pod hlavičkou oficiálního Svazu hudebníků. Zájem veřejnosti o činnost sekce rostl, na akce chodilo stále víc lidí, přibývalo členů. Komunističtí cenzoři zpozorněli. Na 9. ročníku Jazzových dnů (1979) vystoupily kapely, jež neměly povolenou činnost, další ročníky byly zakázány. Ministerstvo kultury tlačilo, aby byla Jazzová sekce rozpuštěna, to Svaz nehodlal připustit, a tak byl v roce 1984 zrušen. Fakt, že Sekce pak dále vydávala knihy, soud označil za nedovolené podnikání. Vladimír Kouřil dostal deset měsíců nepodmíněně. Pobyt ve vězení odneslo jeho zdraví, musel podstoupit transplantaci ledviny. Lidé z Jazzové sekce byli rehabilitováni v roce 1991. Později se ukázalo, že její předseda Karel Srp spolupracoval s StB.

Když přijely v srpnu 1968 tanky Varšavské smlouvy, byla Petruška Šustrová (1947) studentkou pražské Filozofické fakulty. Na univerzitě prožila listopadovou okupační stávku, následně s přáteli založila Hnutí revoluční mládeže. Vydávali protestní prohlášení, cyklostylovali protirežimní letáky, navázali kontakt se zahraničím. Před prvním výročím invaze vyzvali veřejnost k pasivnímu odporu. Na přelomu let 1969/1970 bylo devatenáct členů hnutí zatčeno, Petruška Šustrová, která tehdy měla dvouletého syna Ivana, si odseděla dva roky. Po návratu z vězení se zapojila do přepisování textů samizdatové Edice Petlice. Podepsala Chartu 77, byla u vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V roce 1985 byla jednou z trojice mluvčích Charty 77. V listopadu 1989 spoluzakládala Informační servis, je autorkou jeho úplně prvního článku. Po sametové revoluci zasedala v občanských komisích, které prověřovaly bývalé příslušníky StB. V letech 1990–1992 se jako náměstkyně ministra vnitra podílela na přípravě lustračního zákona a lustracích. Později se vrátila k novinařině. V letech 2008–2013 působila v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů. Je novinářka, publicistka a překladatelka.

Jiřina Šiklová (1935) vystudovala historii a filosofii na Karlově univerzitě. V roce 1956, po XX. sjezdu Komunistické strany sovětského svazu, kde Nikita Chruščov odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce J. V. Stalina, vstoupila do komunistické strany. V polovině 60. let spoluzakládala katedru sociologie na Filosofické fakultě UK. V roce 1969 podporovala studenty při okupační stávce, podporu u ní našli také v době, kdy se upálil Jan Palach. V témže roce vystoupila ze strany a byla vyhozena z fakulty. Pracovala pak na fakultě jako uklízečka, pokračovala v samostudiu a dávala konzultace studentům. Na začátku 70. let našla místo jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, kde inkognito pomáhala zpracovávat výzkumné práce. Souběžně spolupracovala s Petrem Pithartem při pašování ilegálních tiskovin do zahraničí a zpět. V roce 1977 po něm převzala práci hlavní spojky, kterou vykonávala až do roku 1981, kdy byla akce prozrazena a StB pozatýkala desítky osob. Jiřina Šiklová byla obviněna z podvracení republiky. Po propuštění v roce 1982 pašování literatury obnovila. Po revoluci 1989 začala opět přednášet a iniciovala založení katedry sociální práce na filosofické fakultě, kterou do roku 2000 vedla. Založila také Centrum a knihovnu Gender Studies v Praze.

Školní léta prožil v Mladé Boleslavi, duchovně jej výrazně ovlivnil zdejší evangelický farář Alfréd Kocáb. S jeho synem Michaelem později hudebně spolupracoval. Hrál výborně na housle, začátkem 70. let vyhrál řadu soutěží, koncertoval v zahraničí. Z mladoboleslavského gymnázia byl vyloučen kvůli kritice jeho ředitele (řekl mu třeba, že nemá právo nikomu strhnout křížek z krku, protože je svoboda vyznání, odmítl také jít na pohřeb kamaráda ve svazáckém kroji). Přijali ho na dirigentství na pražskou konzervatoř, přes výborný prospěch byl ale vyloučen i odtud. Studia ukončil dálkově, napsal dopis Komisi pro lidská práva v Ženevě a ta za něj intervenovala. Podepsal Chartu 77, prošel řadou dělnických profesí. Má pět dětí. Miroslav Jirounek zemřel v roce 2020.

Narodil se na konci války v terezínském ghettu. Otce nepoznal, odešel do koncentračního tábora. Matka se dvěma syny pak hospodařila na statku, než ho komunisté znárodnili. Před revolucí se Fedor Gál věnoval sociologii a prognostice v několika výzkumných ústavech. V listopadu 1989 spoluzakládal hnutí Verejnosť proti násiliu, byl činný v politice. Právě za hnutí VPN se stal premiérem neznámý ambiciózní právník Vladimír Mečiar, který byl později podezřelý, že zneužívá tajné služby. Po rozpadu Československa se Gál přestěhoval do Prahy, přednášel na Fakultě sociálních věd UK. Stál u zrodu televize Nova. Založil nakladatelství G plus G, vydává knihy věnované menšinám, jinakosti, holocaustu. Od roku 2009 se věnuje dokumentu, natočil čtyři dlouhé a dvanáct krátkých esejů. Jeden z nich mapuje osudy jeho otce.

Od mládí se Eduard Marek (1917) aktivně věnoval skautingu. Za války pomáhal svému židovskému příteli F. Reimannovi, byl za to na několik měsíců odsouzen. Po válce obnovil rodinnou realitní kancelář a vedl junácký oddíl. Po komunistickém puči s přáteli založil odbojovou skupinu “Dr. E. Beneš”, napojenou na francouzskou špionáž. Počátkem roku 1949 byla skupina Richarda Lederera prozrazena a Marek dostal za protistátní činnost deset let, většinu trestu prožil v lágru Mariánská na Jáchymovsku, kde třídil uranovou rudu. Jeho manželka byla odsouzena na jedenáct let, pětiletý syn skončil v ústavu. Z vězení se dostal po sedmi, manželka po šesti letech. Znovu se ilegálně věnoval skautingu. Po roce 1989 se stal předsedou Okresní rady Junáka na Praze 2.

Jako jednadvacetiletý byl za účast na nezdařeném protikomunistickém povstání odsouzen na 16 let. Poslali ho do uranových dolů. Během prvního roku kriminálu ho brutálně zmlátili bachaři v jáchymovském lágru Rovnost. Utrpěl vážná zranění, jejich důsledky trpěl celý život. V roce 1954 dostal ze zdravotních důvodů milost. Těžko sháněl práci, vystřídal řadu zaměstnání, koncem 60. let mu povolili nástavbový kurz na chemické průmyslovce. Začal se angažovat v Klubu bývalých politických vězňů (K 231). Okupace vojsky Varšavské smlouvy jej silně zasáhla, uvažoval o sebevraždě. Během 70. let navázal kontakt se skauty, podnikl s nimi řadu výprav. Během normalizace byl v hledáčku StB. Sametová revoluce jej v důsledku zklamala. „Co vlastně politickým vězňům přinesla?“ ptal se. Ivan Kieslinger zemřel v roce 2020.

V 50. letech vystudovala Dana Němcová (1934) psychologii na Karlově univerzitě. Zde poznala Jiřího Němce, také budoucího psychologa, filozofa a významného katalického intelektuála. Měli spolu sedm dětí. Po okupaci v roce 1968 narychlo odjeli (s kamarádkou a všemi dětmi trabantem) do Rakouska a vyčkávali, jak se situace vyvine. Nakonec se vrátili do Prahy. Za normalizace se spřátelili s undergroundovou komunitou. Jejich velký byt v Ječné ulici se stal pověstným místem setkávání. Když režim uspořádal soudní proces se skupinou The Plastic People of the Universe, Němcovi s dalšími sháněli pro zatčené podporu mezi osobnostmi české vědy a kultury. Právě z této aktivity se pak zrodila Charta 77, již Němcovi podepsali mezi prvními. Následovala soustavná šikana, výslechy, domovní prohlídky, vyhazov z práce. Přesto Dana Němcová spoluzaložila Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) - dokumentoval perzekuci a posílal zprávy do zahraničí. V roce 1979 byla zatčena a odsouzena za podvracení republiky, na několik měsíců byl uvězněn i Jiří Němec. Později emigroval. Po listopadu 1989 byla krátce poslankyní, vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové a pracovala v Poradně pro uprchlíky. V roce 1998 dostala prezidentskou medaili Za zásluhy.

Rodák z Mostu, zdevastovaného těžbou uhlí a továrnami, se poprvé střetl s policií už jako teenager. Koupil si starou motorku, jezdil po krajině zavřených šachet, policisté ho zadrželi a snažili se z něj vymlátit, kde motorku ukradl. Jeho matka zemřela při práci v chemičce na otravu plynem. V roce 1977, krátce po jejím zveřejnění, podepsal Jaroslav Chnápko Chartu 77. Ve stejném roce koupil s partou kamarádů rozpadlou usedlost Nová Víska, společně tam žili, pořádali koncerty, výstavy, tiskli a šířili samizdatový časopis Vokno. Tlak StB skončil vyvlastněním usedlosti. Chnápko pak s manželkou koupil mlýn v Osvračíně, začali tu hospodařit, také ten jim ale režim vzal a chtěl předat místnímu zemědělskému družstvu. Vystěhování manželů nakonec zabránila sametová revoluce.

Jeho otci znárodnili stěhovací firmu hned po únoru 1948, vězení unikl jen proto, že za něj přítel zaplatil tzv. milionářskou dávku. Jako student průmyslové školy začal Daniel Kroupa (1949) chodit na přednášky do Městské knihovny, kde se poprvé setkal s filosofem Janem Patočkou. Po roce 1968 konvertoval ke křesťanství a začal externě studovat filosofii. U zkoušky z marxismu-leninismu ale propadl, vyučujícímu nestačila znalost, chtěl, aby se s učením ztotožnil. Z univerzity musel v roce 1972 odejít také Patočka, semináře se z akademické půdy přenesly do bytů. Podepsal Chartu 77, Patočka byl jedním z jejích prvních mluvčích. Po jeho smrti v roce 1977 se Kroupa rozhodl pořádat vlastní filosofické semináře. Po revoluci zakládal stranu ODA, byl poslancem a senátorem, přednášel filozofii na univerzitě v Praze a Ústí nad Labem.

Názory Felixe Kolmera formoval již od mala skauting, celoživotně se k jeho myšlenkám vrací. Kvůli židovskému původu nemohl jít studovat milovanou elektrotechniku a vyučil se truhlářem. V roce 1941 byl odeslán do Terezína jako člen tzv. Aufbaukommanda, které mělo připravit město na přeměnu v ghetto. V Terezíně se stává členem podzemního hnutí, podařilo se mu zachránit několik příbuzných před transportem na východ. V říjnu roku 1944 byl transportován do Osvětimi. Zařadili ho na práci do sirných dolů, ale šťastnou náhodou se mu povedlo uniknout do transportu, který měl namířeno do pracovního tábora Friedland. Tam se dočkal konce války. Po válce vystudoval elektrotechniku a dostal práci ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky. Stal se uznávaným odborníkem na akustiku a kromě toho se věnuje procesu odškodňování obětí nacismu. Celý příběh Felixe Kolmera naleznete v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/admin/node/1320Názory Felixe Kolmera formoval již od mala skauting, celoživotně se k jeho myšlenkám vrací. Kvůli židovskému původu nemohl jít studovat milovanou elektrotechniku a vyučil se truhlářem. V roce 1941 byl odeslán do Terezína jako člen tzv. Aufbaukommanda, které mělo připravit město na přeměnu v ghetto. V Terezíně se stává členem podzemního hnutí, podařilo se mu zachránit několik příbuzných před transportem na východ. V říjnu roku 1944 byl transportován do Osvětimi. Zařadili ho na práci do sirných dolů, ale šťastnou náhodou se mu povedlo uniknout do transportu, který měl namířeno do pracovního tábora Friedland. Tam se dočkal konce války. Po válce vystudoval elektrotechniku a dostal práci ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky. Stal se uznávaným odborníkem na akustiku a kromě toho se věnuje procesu odškodňování obětí nacismu. Celý příběh Felixe Kolmera naleznete v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/admin/node/1320

Autor Manifestu emocionalismu se narodil v roce 1954. Již od útlého věku se odmítal smířit s konformismem socialistické společnosti a později i normalizační šedí. Chartu 77 nepodepsal, protože ji považoval za málo radikální, ale jeho byt se stal jedním z center setkávání chartistů. Spolupracoval na vydávání samizdatového časopisu Vokno a pořádal bytové semináře. Po incidentu na Václavském náměstí, kdy namaloval na pomník sv. Václava nápis: Bůh je zde, byl zatčen a z výslechu odvezen do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Jako společensky nebezpečného člověka ho "léčili" inzulinovými šoky. V 80. letech ho vyhodili z práce v tiskařské dílně a byl nucen pracovat jako topič. Po revoluci jako jeden z prvních otevíral ve veřejném prostoru témata feminismu a transgenderu. Dodnes se považuje za představitele kontrakultury.

Narodil se do smíšeného česko-židovského manželství. Tatínek zahynul v Malé pevnosti v Terezíně, maminka se s Karolem skrývala až do konce války. Vystudoval scénaristiku a dramaturgii na FAMU, pracoval v Českém rozhlase nebo Literárních listech. Zájem o judaismus se u něj projevil po srpnové invazi vojsk varšavské smlouvy, zpátky však k němu konvertoval až v roce 1978. Nástup normalizace pro něj znamenal zákaz publikování a byl nucen pracovat v manuálních profesích. Podepsal Chartu 77 a po nátlaku StB emigroval v roce 1983 do Německa. Vystudoval judaistiku a rabínská studia v Heidelbergu a Izraeli. Do Československa se vrací v roce 1992 a stává se vrchním zemským a pražským rabínem. Tuto funkci zastává dodnes.Narodil se do smíšeného česko-židovského manželství. Tatínek zahynul v Malé pevnosti v Terezíně, maminka se s Karolem skrývala až do konce války. Vystudoval scénaristiku a dramaturgii na FAMU, pracoval v Českém rozhlase nebo Literárních listech. Zájem o judaismus se u něj projevil po srpnové invazi vojsk varšavské smlouvy, zpátky však k němu konvertoval až v roce 1978. Nástup normalizace pro něj znamenal zákaz publikování a byl nucen pracovat v manuálních profesích. Podepsal Chartu 77 a po nátlaku StB emigroval v roce 1983 do Německa. Vystudoval judaistiku a rabínská studia v Heidelbergu a Izraeli. Do Československa se vrací v roce 1992 a stává se vrchním zemským a pražským rabínem. Tuto funkci zastává dodnes.

Odpůrcem režimu se stal již jako devatenáctiletý mladík, když ho napadli účastníci oslav 50. výročí založení KSČ. Byl poprvé odsouzen za pobuřování a hanobení státu. Šířil protikomunistické plakáty a později své diverzní aktivity vystupňoval. Za pomoci malých náloží ničil vývěsky komunistické propagandy a sabotoval akce komunistického režimu. Dostal se do hledáčku StB, opakovaně byl vyšetřován a v roce 1976 byl zatčen a rok strávil ve vazbě. Odsouzen byl na devět měsíců s odkladem na zkušební dobu dva a půl roku. Znovu byl uvězněn v roce 1983 za útok na dům informátora StB 1983. Krátce po propuštění v roce 1986 podepsal Chartu 77. Po revoluci se stal zaměstnancem BIS, mezi lety 1997-2001 byl vyšetřován kvůli obvinění z bombových útoků, později byl obžaloby zproštěn.

Ondřej Stavinoha pochází z rodiny, ve které převažovaly negativní názory vůči komunismu i sovětské invazi. Od roku 1974 pracoval v příbramských uranových dolech. Před desátým výročím srpnové okupace se s kamarádem Františkem Polákem dohodli, že je potřeba proti režimu zorganizovat sabotážní akci. V noci z 23. na 24. srpna 1978 umístili výbušninu pod sochu Gottwalda na příbramském náměstí VŘSR a odpálili ji. Výbuch poničil nejen sochu, ale i okna okolních domů. StB jeho i Františka Poláka přišla zatknout do práce až po sedmi dnech. Stavinoha byl ve svých 23 letech odsouzen na devět let za záškodnictví a nedovolené ozbrojování. Trest si odpykával ve Valdicích.

Po rozvodu rodičů vyrůstal s maminkou, jejíž názory ovlivnily jeho negativní postoj k socialismu. Už na základní škole se zajímal o fyziku a chemii. Vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky, na které vládla svobodomyslná atmosféra, četl zahraniční literaturu, jelikož ovládal cizí jazyky. V roce 1968 odjel psát diplomovou práci do Holandska, ale po více než roce se rozhodl vrátit do Československa. Odmítl vstoupit do SSM a byl vyhozen z Ústavu fyziky pevných látek. Pracoval například jako uklízeč nebo topič v metru. Chartu 77 nepodepsal, ale pomáhal rodinám uvězněných disidentů, psal a rozšiřoval samizdat. Po revoluci spoluzaložil ODA a do roku 1998 se angažoval v politice.

Petr Placák patří k nejmladší generaci disentu. Jeho otec Bedřich Placák byl signatářem Charty 77. Do konfliktu s StB se dostal již na učňovské škole, kdy byl mylně považován pachatele přepadení benzinové pumpy. V 80. letech hrál na klarinet v Plastic People of the Universe, publikoval v samizdatu a stál u zrodu iniciativy České děti. V roce 1988 organizoval akci proti zbourání starého Žižkova a v témže roce České děti vyzývaly k účasti na demostracích k dvacátému výročí 21. srpna 1968 a výročí založení republiky. Během Palachova týdne byl již poněkolikáté zatčen při položení květiny u pomníku sv. Václava. Dodnes považuje brutální zásahy bezpečnostních složek během demonstrací v lednu 1989 za katalyzátor změn ve společnosti, které vedly k pádu komunismu v Československu.

Jaroslav Vrbenský se od mládí angažoval v katolickém prostředí, mimo jiné svůj hudební talent zúročil jako varhaník v pražském kostele Nejsvětějšího Srdce Páně. Přes kněze Františka Myslivce z Rohozné navázal v létě 1952 kontakt s údajnými převaděči na Západ (provokatéry StB) a pokusil se zprostředkovat přechod přes hranice pro kněze Karla Pilíka a Antonína Bradnu. Byl odsouzen k dvanácti letům vězení za velezradu v procesu „Antonín Bradna a spol.“ V nejhorších věznicích a pracovních lágrech strávil deset let.

Alexandr Vondra patřil k nejmladší generaci disidentů. Vystudoval geografii, v letech 1982 až 1986 byl manažerem undergroundové rockové kapely Národní třída a podílel se na vydávání samizdatového časopisu Revolver revue. Od poloviny 80. let udržoval kontakty s disidenty v Maďarsku, Polsku a Litvě. Byl členem Polsko-československé solidarity, která na státních hranicích pořádala setkání disidentů s předáváním nelegální literatury, korespondence a techniky. StB ho mnohokrát vyslýchala a šikanovala. Byl mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Za svou činnost byl několik měsíců vězněn na Ruzyni a na Pankráci. V listopadu 1989 patřil mezi zakladatele Občanského fóra. Po revoluci se stal jedním z nejbližších spolupracovníků Václava Havla a dodnes je aktivní v politice.

Jeho protikomunistické smýšlení silně ovlivnila kolektivizace v 50. letech, kvůli které jeho rodiče přišli o majetek. Už v mládí se zhlédl v beatnické kultuře a bojoval za své dlouhé vlasy, které byly považovány za symbol nesouhlasu s režimem a jejich nošení orgány tvrdě potlačovaly. Po maturitě odešel do Prahy, kde se blíže seznámil s undergroundovou scénou. V rámci procesu s Plastic People byl odsouzen na 8 měsíců, které strávil na Borech v Plzni. Vydával samizdatový časopis Vokno a v protirežimních aktivitách neustával ani po znárodnění statku na Nové Vísce či dalším věznění v 80. letech. V době Sametové revoluce si odpykával dvou a půl letý trest ve vězení, propuštěn byl na prezidentskou amnestii. Celý životní příběh Františka „Čuňase“ Stárka naleznete v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/starek-frantisek-1952

Pochází z topoľčanské početné, levicově zaměřené židovské rodiny. Ještě před válkou vstoupil do hnutí Hašomer Hacair, které usilovalo o vznik samostatného izraelského státu v Palestině. V únoru 1940 musel narukovat do 6. pracovního praporu. V roce 1942 ho přeložili do koncentračního tábora v Novákách, pracoval tam jako učitel a ředitel školy a zároveň se zapojil do ilegální činnosti v rámci tábora. Po vypuknutí SNP převzali vězni kontrolu nad velením tábora a odešli k partyzánským jednotkám. Účastnil se několika významných bojů, demobilizován byl v Badíne. Názorově vždy tíhnul ke komunismu. Antisemitismus však po únoru 1948 nezmizel, po procesu s Rudolfem Slánským byl vyhozen z místa redaktora deníku Pravda a pracoval jako svářeč. Po Stalinově smrti mohl znovu působit jako novinář v deníku Práce. V roce 1969 byl však z tohoto místa vyhozen jako pravicový antisocialistický element.

Pochází z rolnické rodiny, která hospodařila na česko-slovenské hranici. Jeho otec se obával kolektivizace a proto syna poslal studovat strojní školu v Bratislavě. V srpnu roku 1951 vyrazil s přáteli na výlet do Slovenského ráje, kde však byli bezdůvodně zatčeni a obviněni z protistátní činnosti. Odvezli je do obávaného "Mlýna" v Leopoldově. Byl odsouzen k patnácti letům za velezradu, trest si odpykával v lágru Nikolaj na Jáchymovsku. V roce 1955 se pokusil utéct tunelem pod dráty, avšak po třech dnech byl zadržen a postřelen. Vyfasoval další dva roky za útěk a přeložili ho do Leopoldova. Propustili ho na začátku 60. let, svou minulost tajil až do roku 1989.

Po rozvodu rodičů vyrůstal s maminkou, jejíž názory ovlivnily jeho negativní postoj k socialismu. Už na základní škole se zajímal o fyziku a chemii. Vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky, na které vládla svobodomyslná atmosféra, četl zahraniční literaturu, jelikož ovládal cizí jazyky. V roce 1968 odjel psát diplomovou práci do Holandska, ale po více než roce se rozhodl vrátit do Československa. Odmítl vstoupit do SSM a byl vyhozen z Ústavu fyziky pevných látek. Pracoval například jako uklízeč nebo topič v metru. Chartu 77 nepodepsal, ale pomáhal rodinám uvězněných disidentů, psal a rozšiřoval samizdat. Po revoluci spoluzaložil ODA a do roku 1998 se angažoval v politice.

Dcera popraveného protinacistického odbojáře Josefa Mašína se narodila jako nejmladší ze tří sourozenců s vrozeným handicapem. Maminka válku přežila, ale rodina byla trnem v oku i komunistům. Bratři Zdeny Mašínové, Ctirad a Josef, se zapojili do ozbrojeného protikomunistického odboje, který vyvrcholil jejich útěkem na Západ. Celá rodina byla zatčena, strýc Ctibor Novák byl za napomáhání skupině Mašínů popraven, maminku Zdenu Mašínovou st. odsoudili na 25 let a v komunistickém vězení zemřela. Celý život zažívala ústrky ze stran režimu, přesto neemigrovala. Po roce 1989 restituovala zdevastovaný rodinný majetek, v současnosti se snaží o identifikaci a vyzdvižení ostatků své matky z hromadného hrobu, kam byli pohřbíváni političtí vězni.

Dětství strávil v Poděbradech, kde se seznámil s bratry Mašínovými. Spojoval je zájem o zbraně, ale Vladimír Hradec o přesných plánech Mašínů nevěděl. Požádali ho, aby schoval jejich zbraně pro případ eskalace násilí na obyvatelstvu ze stran komunistů. Po jejich útěku byl Vladimír Hradec i celá jeho rodina zatčena. Odsoudili ho k 22 letům za velezradu a špionáž, jeho rodiče na 18 let a bratra na 16. Trest si odpykával na Mírově, v Leopoldově a v uranových dolech na Jáchymovsku. Propuštěn byl po deseti letech v roce 1964 a pracoval ve Spolaně Neratovice, o svém věznění za totality nemluvil. Zemřel 20. února 2020.

Narodil se do rodiny advokáta židovského původu, dětství strávil v Nitře. Po vzniku Slovenského štátu pocítil první perzekuce namířené proti židovskému obyvatelstvu. V roce 1942 byla celá rodina transportována do koncentračního tábora v Žilině, ale díky falešným dokumentům neskončili v Osvětimi. Otto Šimko pracoval pod falešnou identitou jako vazač knih v Liptovském Mikuláši, kde ho v roce 1944 zastihlo SNP. Připojil se k partyzánům, později byl zatčen, ale z vězení utekl a až do konce války se ukrýval v Nitře. Do komunistické strany vstoupil už jako partyzán, vystudoval práva v Bratislavě, ale po procesu s Rudolfem Slánským se znovu setkal s pronásledováním kvůli svému židovskému původu. Celý jeho příběh naleznete v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/sk/simko-otto-1924

Pochází z rodiny, která se netajila protikomunistickým smýšlením. Po přestěhování do Prahy se dostal do disidentského prostředí, četl a distribuoval samizdatovou literaturu, chodil na bytové semináře, mimo jiné i k Václavu Havlovi. Od roku 1986 se účastnil protirežimních demonstrací a dostal se do hledáčku StB. Na jednom z výslechů ho brutálně zbili a přinutili podepsat vynucené svědectví proti Václavu Havlovi. David Kabzan však podal trestní oznámení, ve kterém uvedl, že na něm byl podpis výpovědi vynucen násilím. Případ se nakonec dostal před soud až v roce 2014 a "jeho" bývalí vyšetřovatelé Petr Beran a Kamil Líbal byli odsouzeni k podmínečným trestům.

Pochází z chudé rodiny, osiřela v devíti letech. V devatenácti vstoupila do KSČ, vzala si Karla Koutného, se kterým sdílela komunistické politické smýšlení. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 však změnila jejich přesvědčení. Při prověrkách odmítli podepsat souhlas se vstupem okupantů a oba byli vyhozeni z práce. Začala přepisovat protirežimní letáky, za což byli s manželem zatčeni a odsouzeni. Anna Tesařová-Koutná svého manžela už nikdy neviděla, Karel Koutný po svém propuštění umírá za záhadných okolností. V roce 1977 podepsala Chartu 77 a zažívala šikanu ze strany StB. Znovu se vdala za disidenta Jana Tesaře a na nátlak úřadů společně emigrovali do Francie.

Pochází z rodiny komunistického funkcionáře. Život mu změnil televizní pořad Atentát na kulturu a undergroundová hudba. Začal se pohybovat v prostředí disentu a undergroundu, zejména v partách lidí okolo Františka Stárka zvaného "Čuňas", kapely Plastic People nebo Revolver Revue. Pomáhal rozšiřovat samizdatové tiskoviny Vokno a Voknoviny po severních Čechách. Jeho aktivity neunikly StB, absolvoval nespočet výslechů a několikrát se ho neúspěšně pokoušela získat ke spolupráci. Sametová revoluce pro něj znamenala konec šikany ze strany vládních orgánů a svobodný přístup ke kultuře.

Známý písničkář se narodil do rodiny podnikatele, která byla násilně přestěhována z Olomouce v rámci přesunu kapitalistů mimo města. Dostal se na střední výtvarnou školu v Praze, kterou nedokončil. Začal hrát na kytaru a veřejně vystupovat. Od roku 1975 se o něj intenzivně začala zajímat StB, poprvé byl trestně stíhán. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a StB na něj zesílila nátlak, aby odešel z ČSSR v rámci akce Asanace. Emigroval v roce 1978 do Nizozemí. Po roce 1985 začal koncertovat po krajanských spolcích po celém světě. Do Československa se vrátil po začátku Sametové revoluce v listopadu 1989.

V devatenácti letech vstoupil do litoměřického semináře. Ještě při studiu otevřeně vystoupil proti kolaborantskému hnutí Pacem in Terris a hrozilo mu, že nebude vysvěcen. Podepsal Chartu 77 a od roku 1979 se angažoval ve VONSu. Ve stejném roce mu byl odebrán státní souhlas pro provozování duchovní činnosti a byl zatčen a vězněn sedm měsíců. V letech 1981-1982 byl Václav Malý mluvčím Charty 77 a tajně vykonával kněžskou činnost. Absolvoval nespočet brutálních výslechů a znovu mu hrozilo vězení. Během Sametové revoluce byl mluvčím OF a moderoval masové protikomunistické demonstrace v Praze. Vrátil se k veřejné duchovní činnosti a v roce 1997 přijal biskupské svěcení.

Eugen Brikcius od 60. let pořádal happeningy a přátelil se s Ivanem Martinem Jirousem, zvaným Magorem. V roce 1973 byli oba po jednom večírku zatčeni a později obviněni za zpěv písní, které soud považoval za provokaci a hanobení Sovětského svazu. Eugen Brikcius byl odsouzen na osm a půl měsíce. Je jedním z prvních signatářů Charty 77. Střídal dělnické profese a v 80. letech byl donucen odejít v rámci akce Asanace do Rakouska.