Umění v izolaci

Jan Ságl (*1942) fotografoval od mládí. Přátelství s Ivanem Magorem Jirousem ho přivedlo ke spolupráci s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, pro svou ženu, umělkyni Zorku Ságlovou, dokumentoval její vlastní akce. Jako jeden z prvních fotografů přešel od černobílé k barevné fotografii.

Iren Stehli (*1953) je švýcarská fotografka, která studovala pražskou FAMU. Prostředí totalitní země ji inspirovalo natolik, že si svůj pobyt v Československu neustále prodlužovala až po roce 1989 začala žít v Praze trvale. Její fotografická tvorba vzniká v dlouhodobě narůstajících tematických celcích, např. prostředí tanečních, opuštěné domy a byty na Žižkově nebo výlohy socialistických obchodů.

Jaroslav Abbé Libánský (1952) je umělec autodidakt věnující se dokumentární fotografii, kolážím a land artu. Byl součástí českého undergroundu, podepsal Chartu 77 a byl donucen k emigraci do Rakouska. Díky jeho černobílým snímkům přežívají zapomenuté okamžiky života alternativní scény; podobné komunity dokumentuje dodnes. Žije ve Vídni a Slavonicích, kde provozuje antikvariát a galerii.

Jitka Svobodová (*1941) se dlouhodobě věnuje médiu kresby. I když vystudovala malbu a počátek její umělecké cesty patřil právě malířství, od poloviny 70. let 20. století se stala kresba doménou její tvorby. V ní se Jitka Svobodová opakovaně vrací k základním dějům v přírodě a osobním životě. V kresbách panuje bezčasí, minimalistický přístup, strohost i jemnost zároveň. Autorka nenabízí složité metafory, ale pravdu o tvarech, jejich poměrech, jednoduchost přímého neasociativního pohledu. V kresbách je obsažen jakýsi meditativní filozofický rozměr; divák je do nich vtažen jako do jiné a přece tak známé reality. Svobodová se nikdy nepřidávala k dobovým trendům, vždy si obhájila své solitérní místo na české scéně. Po roce 1989 se stala vedoucí ateliéru kresby na Akademii výtvarných umění v Praze, kde působila více než dvacet let.

Miloš Šejn (*1947) od tradiční krajinomalby vykročil směrem k uměleckým gestům zahrnujícím nejen vizuální formy, ale také celé široké spektrum vztahů autora a přírody. Intermediální umělec pracuje s malbou, kresbou, fotografií, videem, instalacemi. Osobně se zapojuje do díla, využívá i různé přírodní procesy – krajina pro něho znamená nekonečnou inspiraci a základ tvorby. Jeho díla jsou záznamem či výsledkem konkrétních událostí, experimentů v krajině či sběru přírodních pigmentů. Zajímá ho vztah přírody a umění jako stavu mysli; jeho těžko zařaditelná tvorba patří k nejoriginálnějším výstupům současného českého umění.

Vladimír Škoda (*1942) se jako sochař etabloval ve Francii, kde žije již od své emigrace v roce 1968. Zatímco na pražskou Akademii výtvarných umění se nedostal, v Paříži studoval na Académie des Beaux-Arts. V tvorbě ho inspirovala badatelská činnost matematika a astrologa Jana Keplera. Souvztažnost kosmických těles, vzájemná působení a energie jsou tématem Škodových instalací, v nichž dominuje tvar koule. Koule v mnoha podobách, materiálech a strukturách je rozpoznatelnou značkou českého autora. Vladimír Škoda později ve Francii sám učil na uměleckých školách v Le Havre a Marseille. V Čechách mohl vystavovat až po roce 1991: v roce 1995 mu retrospektivní přehlídku uspořádala Galerie Rudolfinum.

Jiří Kovanda (*1953) dospěl ke kariéře velmi úspěšného umělce bez uměleckého vzdělání. Začínal osamocenými akcemi v ulicích, na které zval jen své přátele. Později vytvářel situační instalace bez vlastní přítomnosti, lakonicky je dokumentoval fotografiemi na listech papíru doplněných krátkým textem. Přestože byl založením apolitický, jeho existenciální akční umění vzbudilo pozornost na západní umělecké scéně. Kovanda částečně navazoval na české akční umělce 60. let, kteří se ze scény později zcela stáhli. Během 70. a 80. let působil trochu jako solitér s pověstí neprůbojného umělce, jenž svérázně bádá v zákrutách obyčejného života. Po roce 1989 pracoval jako pedagog na vysokých uměleckých školách, díky svým výstavním aktivitám v zahraničí se vyšplhal až na vrchol žebříčku českého Art Indexu.

Václav Stratil (*1950) je „multimentální“ umělec, který se navzdory všem okolnostem a situacím vyjadřuje naprosto svobodně. V době komunistického režimu působil na neoficiální scéně a prošel si řadou dělnických povolání. Jeho tvorba je nezařaditelná, někdy obsesivně estetická, jindy primitivně iritující, nebo filozoficky niterná. Ve své rané tvorbě se proslavil monumentálními šrafovanými kresbami a sebezpytujícími fotografickými autoportréty. „Vždycky jsem to bral tak, že tady je nás potřeba víc než v zahraničí. Nemyslel jsem ani tak na sebe jako na kluky, se kterýma jsem tehdy hrál bigbít,“ vzpomíná umělec Václav Stratil. V 80. letech málem zemřel po posledním, šestém výslechu Státní bezpečnosti. Jeho tvorba zůstává nezařaditelnou, filozoficky niternou.

„Barva je emocionální předání a znamená velice mnoho. Dovede tvořit náladu, do barvy ale také můžete vstoupit a najednou nevíte, jak z ní ven. Všechny barvy jsou krásné, jen záleží, jak je použijete. Je to nesmírně úžasný materiál,“ svěřuje se umělkyně Květa Pacovská. Květa Pacovská (*1928) je světově uznávaná ilustrátorka kreativních dětských knih, s nimiž začínala svou kariéru v 50. letech. Vystudovala pražskou UMPRUM v ateliéru monumentální malby slavného kubistického malíře Emila Filly. Její výjimečné abstraktní tvorbě se dostalo širšího uznání až po pádu komunismu v 90. letech. Za ilustrátorskou práci, v níž realizovala i své vlastní autorské knihy, obdržela celou řadu ocenění včetně ceny Hanse Christiana Andersena v roce 1992. Některé její knížky vyšly pouze v zahraničí. Volná tvorba Květy Pacovské se ocitla poněkud ve stínu uznávaného díla jejího manžela Milana Grygara. Její sílu a kvalitu ukázala retrospektivní výstava v Galerii hlavního města Prahy v roce 2019, kdy autorka zároveň vstoupila do Síně slávy cen Czech Grand Design.

„Figura už byla pro mou vnitřní svobodu málo, člověk potřeboval vidět víc než jen realismus,“ vzpomíná česká umělkyně Inge Kosková. Její abstraktní černobílé kresby mlčenlivě zrcadlí rychlý chod našich dějin. Inge Kosková (*1940) zaujímá výjimečné místo mezi umělkyněmi na české periferii. Přestože se celý život věnovala pedagogické činnosti ve výtvarném oboru, její volná tvorba neunikla pozornosti teoretiků. Jejím hlavním tématem se staly mezilidské vztahy, rovnováha sil v životě a přírodě. Přirozeným harmonickým stylem postupně opustila figuru a přenesla se do říše lyrické abstrakce, ke kresbě, jež se stal jakýmsi nekonečným kaligrafickým deníkem. Nikdy nevstoupila do takzvané síně slávy, přesto jsou její díla zastoupena v mnoha důležitých sbírkách a význam jejích černobílých poznámek na okraji dějin umění stále roste.

Milan Knížák (*1940) se proslavil především jako výrazný zástupce akčního umění 60. let 20. století; stal se jediným českým umělcem, jehož do svých řad přizvalo hnutí Fluxus. Na profesionální úrovni se věnoval také malbě, objektům, instalacím, designu, módě a hudbě. Na české scéně vystupoval jako solitér a k svému okolí byl nadmíru kritický. Jeho důsledný umělecký i lidský postoj vzbuzoval respekt, i proto se po pádu železné opony ocitl v důležitých odborných funkcích, ačkoli nedokončil odborné vzdělání. Stal se prvním porevolučním rektorem prestižní Akademie výtvarných umění, stejně tak rázným ředitelem Národní galerie. Jeho raná tvorba je dnes zastoupena v mnoha světových sbírkách.

Kurt Gebauer (*1941) je zásadním autorem českého sochařství posledního půlstoletí. Tematizuje malost ducha a poetiku všedního dne originálním způsobem, bez teatrálních gest. Převážně figurální sochy jsou trojrozměrnými ilustracemi lidských příběhů. Jeho tvorba je neodmyslitelně spjatá s veřejným prostorem – nejen sochařsky, ale také architektonicky. Gebauerovým posláním je podle jeho slov být „obecním sochařem“; groteskní výjevy se staly pevnou součástí většiny neoficiálních projektů v době komunismu. Právě v té době si vytvořil jakýsi vlastní autonomní stát Gebauer. Po pádu režimu se nakonec stal vedoucím legendárního Ateliéru veškerého sochařství a vychoval další generaci sochařů.

Libuši Jarcovjákovou (*1952) začalo publikum objevovat až ve zralém věku, protože její „neumělecký“, velmi osobní pohled na svět kolem sebe se zcela vymykal produkci umělecké či dokumentární fotografie. Fotografka propojila život a dílo: pohybovala se na okrajích společnosti a fotografovala prostředí dělníků, Romů a gay klubů. Vedle toho stále vytvářela i jakýsi vlastní deník, záznam své vlastní cesty a dramatického osudu. Nikdy nebyla razantní dokumentaristkou, ale vždy nenápadnou a účastnou pozorovatelkou, někým, kdo žil ve vlastním fantazijním světě. Její fotografie svou bezprostředností a intuitivností podávají silný emocionální obraz života za železnou oponou.

Stanislav Kolíbal (1925) je doyenem českého minimalistického sochařství a umělcem, jehož tvorba rezonovala rovněž na zahraniční umělecké scéně. Studoval na počátku padesátých let na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, má také scénografickou průpravu z Divadelní akademie múzických umění. Po pádu železné opony se stal jedním z nových profesorů na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vychoval řadu zajímavých osobností. Je známý svými monochromními minimalistickými objekty-stavbami, jejichž hmoty geometricky vymezují prostor se silným transcendentním účinkem. Již od 60. let dosáhl jako jeden z mála autorů mezinárodního úspěchu a byl zván zahraničními kurátory na významné přehlídky v Evropě i USA. Jako první Čech absolvoval v letech 1998-99 prestižní rezidenční pobyt německé DAAD v Berlíně. V roce 2012 se uskutečnila jeho největší retrospektivní výstava v Jízdárně Pražského hradu a v roce 2019 reprezentoval Českou republiku na Benátském bienále. Stanislav Kolíbal vzpomíná na život v komunistickém Československu s jistou hořkostí. Zároveň se vyznává ze své víry v silnou tvůrčí a intelektuální vůli, kterou lze překonat i velmi nepříznivé životní okolnosti.

František Skála (1956) patří v Čechách k nejznámějším umělcům generace, která se na výtvarné scéně etablovala na přelomu 80. a 90. let na neoficiálních výstavách. Poetika jeho hravých instalací a objektů má své kořeny v oblasti nonsensu, fikce, důrazného znevažování kontextů a především výhradním užíváním „neuměleckých“ materiálů a postupů. Od pádu komunistického režimu patří k nejoblíbenějším umělcům a jeho tvorba takřka zlidověla. V roce 1993 reprezentoval Českou republiku na Benátském bienále. Velkou retrospektivní výstavu mu uspořádala Národní galerie v roce 2017.