Václav Junek

Málo co jiného vidím báječnější, než když prvotní zaujetí něčím správným, čemu uvěříte, opravdu vydrží.

O nálezy nevšedností, dokonce rarit, jsem neměl nouzi. Jestli jsem k nim přicházel náhodou anebo předem poučen, není ale vůbec důležité, protože nějakou radost mi udělaly vždycky.

To, že někteří mí kolegové snadno zveřejňují i svůj nejtajnější privát, vysloveně nesnáším. Ale to, čeho se nyní sám dopustím, mi, prosím, dovolte. Třeba pro vlastní poučení.

Ty nálety nebyly tolik ničivé jako jiné, třeba na Kralupy anebo na další místa v Čechách. Přesto utrpělo i hlavní město významné ztráty na životech, mobiliáři i majetku zcela důvodně.

Není možné vybavovat si z dřívějška úplně všechno. To zapomínání bývá ale milosrdné, protože nás chrání před záležitostmi, na které je lépe už nemyslet.

V roce 1969 jsem nemohl tušit, že se do Anglie, kam jsem mířil, pak už dlouho nepodívám. Avšak opening, jímž mě ta země vítala tentokrát, se všem předcházejícím nemohl rovnat.

Říct, jestli jsme dojížděli za mého raného mládí ze Salcburku bývalou císařskou dráhou do Bad Ischlu (anebo, jak se mazlivě vyjadřovali zdejší rodáci, do Ížlu) jen z nostalgie, není vůbec snadné.

Jistě se najde nekonečný počet míst, jež je možné jednak obdivovat a kochat se jimi, jednak jsou snadno a rychle k nalezení. Dočtete se však, že jsou i jiná, o nichž to druhé jaksi neplatí.

Následující řádky vyprávějí o proměnách, jichž jsem býval v místě přímým svědkem v běhu posledních nejméně padesáti let.

Měl jsem obrovské štěstí na Miloše Poláka a jeho paní. Bylo mi šestnáct a už tenkrát mě vzali s sebou do Anglie – asi proto, že jsme si s panem profesorem tolik rozuměli stran dějepisu.

Obě následující stati bude dobré číst s respektem ke všemu, co v roce 1945 snad mělo být, ale naštěstí nakonec přece jen nebylo.

Stačí první pohled do příslušné turistické mapy a hned víte, na čem jste. Otázkou ovšem zůstává, jestli o tom velezajímavém kousku země víte opravdu všechno.

Před Petrem Vokáčem je nejen třeba smeknout, ale hlavně ctít jeho autorské počiny, skutečné výsledky osobních spádů a také mnoho jiného, co po sobě prokazatelně zanechal.

Málokde jinde si připadáte víc jako na matějské pouti, ne-li rovnou na jarmarku. Ale tam, kde Poláci nabízejí s takovou vervou už i poslední zbytky Hitlerova hlavního stanu, to určitě ano.

Někteří autoři mají s autenticitou svých textů vážný problém – jistě ke škodě jejich čtenářů. Našel jsem však způsob, jak takovým trapnostem předcházet.

Bývaly doby, v kterých jsem býval v Berlíně jako doma, byť jen v tom východním. Ačkoli na ty výlety docházelo v pořád ještě rudých časech, nedá se říci, že by neměly svoji cenu.

Přesto té chiméře uvěřilo tolik jiných, až to zaráží. Ale fakt, že to opravdu je pouhá iluze, nedokázal přijmout nikdy nikdo z nich a zdá se, že u toho také ještě dlouho zůstane.

Ochraňuji ve svých sbírkách spolu s tolika jinými nespornými vzácnostmi také michelinského průvodce číslo 113. Toho s titulem Rocroi, a opravdu si jej považuji.

Poprvé jsem se na Maginotku dostal, teprve když se také tam od nás konečně smělo.

Měli jsme jednou ve Francii něco času navíc, proto jsme se s kamarády dohodli, že navštívíme verdunské bojiště, a tak se také stalo. I když původně začalo všechno výrazně jinak.

Vzpomínám na vysmáté pantáty a jejich ženské polovičky, usazené po kavárnách v Mozartově rodišti. Jak je ani nenapadlo vylézt na okolní alpské velikány, jimiž se tolik kochali.

Zjevné a krajně nejisté všeobecné tápání trvalo v televizi po odchodu Jána Roháče dobré další snad čtyři roky. Jenže pak vstoupil na toto značně otlučené kolbiště režisér, jemuž je věnována tato kapitola.

Kdyby natočil byť jen svůj první skutečně úspěšný film Kam čert nemůže (z roku 1959), tak jako tak by se o něm dodnes vědělo, to přinejmenším.

Sebestředný omyl zavilých pamětníků spočívá v tom, že by měl současný čtenář rozumět všem v těchto textech užívaným reáliím. Poněvadž tomu tak ale není, dovolte mi nezbytné odbočení.

Nebylo mi ani sedmnáct, a tak mě nemohlo napadnout ani ve snu, že neuplynou ani tři roky, a já sám budu svým způsobem pařit do jeho týmu.

Sáhnout si na českou lyrickou klasiku přímo, to se podaří málokomu. Mně tohle vyšlo a ještě k tomu v doprovodu natolik poučeném, že na to nelze zapomenout.

Jiný, složitější režisér se hned tak nenajde. Zaujal jasné vůdčí postavení v lidovém žánru, jenomže se v něm právě tato pozice vysloveně mlela. Měl totiž na mnohem víc a sám to o sobě velmi dobře věděl.