Václav Lang

Fotbalové MS v Severní Americe se blíží a stále více fanoušků se mě ptá na rady a tipy, kam se v Mexiku ve volném čase podívat. Sepsal jsem proto pár tipů, co vidět, pokud se vypravíte do této pořadatelské země fandit (nejen) české reprezentaci.

Dovolená v Mexiku láká stále více Čechů. Obvykle je to ale ta stejná písnička s drahými a přeplněnými karibskými resorty s minimem atmosféry. Jen o kousek dál přitom leží místa, která jsou pravým opakem a zůstávají turistům skrytá.

Vápencové podloží Yucatánu je jako ementál. Miliony let vývoje v něm vytvořily cenotes, krasové závrty naplněné vodou. Mayové věřili, že to jsou portály do podsvětí. I proto do nich svrhávali oběti. Vy se v nich dnes můžete koupat.

Bohyně Ixchel přivítala Španěly lačné po bohatství. Našli ji na ostrůvku, sedm kilometrů dlouhém a 600 metrů širokém, ležícím na dohled od Nového Španělska. Nepatrný vzrůstem, avšak tento nejvýchodnější bod dnešního Mexika je nesnesitelně krásný.

V tichém ránu tam stál, před branou kostelíka, a přijímal první paprsky slunce, nedbaje okounějících turistů. Každý den ho přicházejí obdivovat. Už je tady s námi déle než celý náš dospělý věk.

Dostat se prašnými serpentinami až nahoru je trochu oříšek. O to kouzelnější je ale pak ten pohled. Co byste řekli koupačce v minerálních jezírcích ve skalách nad údolím v kraji Zapotéků?

Koncem roku jsem se vypravil do jihozápadního mexického státu Michoacán dokumentovat, jaká je skutečná cena za drogové radovánky v USA a Evropě. Právě v regionu Tierra Caliente totiž za naši zábavu platí tu nejvyšší daň.

Mexiko právě zažívá nové děsivé období. Poslední vlna násilností vehnala lidi do ulic protestovat proti nedávno zvolené prezidentce. Byl jsem dokumentovat sobotní masový protest v Ciudad de México a nebylo to nic příjemného.

Je to paradox: české elity patří k nejhlasitějším zastáncům Ukrajiny, veřejnost se bouří proti čemukoli, co zavání Ruskem… a vedle toho se lísáme k obviněnému válečnému zločinci Netanjahuovi a schvalujeme izraelské masové vyvražďování Palestinců.

Co mi pověděl aztécký temazcal v poušti nedaleko zaniklého Teotihuacánu a jeho pyramid? Jak se stalo, že se mi v Ciudad de México zjevila reklama na Gambrinus, a kde se vzala ta krev na mém zápěstí?

Mexické dušičky jsou po světě známé jako pestrá a bujará oslava. Nikoli přímo smrti. Ale hlavně života. Letos byly oslavy v hlavním městě velkolepější než jindy.

Carlos Manzo byl jedním z mála. Starosta města Uruapan chodil pravidelně do první linie a odvážně bojoval proti zločinu. To se mu stalo osudným. Zavraždili ho o dušičkové noci na zaplněném náměstí. Čtyři dny předtím, než jsem se s ním měl setkat…

Aztékové věřili, že život nekončí smrtí, jen se po ní přesouvá do dalšího dějství. I díky tomu se v Mexiku žije kurážně, živelně, beze strachu. A právě tahle všednodenní vášnivost je to, co mě tam už roky drží.

Když jsem je hltal v 90. letech, ani ve snu mě nenapadlo, že jednou stanu na prahu toho emblematického domu z oblíbeného seriálu. A pak, když jsem sahal na zvonek, jsem si připadal jako v časové smyčce.

Kdyby mi někdo v 90. letech při sledování Merlose Place a Beverly Hills řekl, že Hollywood nejsou jen nablýskaná sídla s bazény a drahá auta, nevěřil bych. Jenže v reálu je opak pravdou.

Nemám rád, když o sobě mluvíme jako o Čecháčcích. Může to být jakkoli výstižné, ale nesmíme se přece takhle nenávidět. Měli bychom se víc semknout a za to naše čecháčkovství bojovat!

Na kopci v Západním Hollywoodu, kde se slavný Sunset Boulevard zvedá nad údolí s centrálním Los Angeles, stojí klub, jehož jméno dnes rezonuje už jen fajnšmekrům. Bývalo to ale místo, kde si dávali dostaveníčko všichni rockoví bozi.

Tam, kam nedohlédneme, nastupuje víra – že věci se dějí tak, jak mají, že jednou bude dobře. A tam, kde selhávají běžná řešení, přichází na řadu magie – aby se věci děly tak, jak toužíme.

Vypravil jsem se do úkrytu hlavního drogového kartelu v Ciudad de México, abych nafotil vyznavače kultu Santa Muerte – patronky gangsterů. Bylo to místy děsivé a místy překvapivě vřelé.

Nedaleko Mexického zálivu se ukrývá nenápadná vesnička La Antigua, první španělské město v Mexiku. Dům kolonizátorského esa Hernána Cortése tam dodnes stojí – coby součást impozantního přírodního úkazu.

Bůh ví, že mě přitahují hnusné hospody, tak jako jejich děsiví hosté s pohnutými osudy a žalem na hrudi. Navštívil jsem takových putyk dost a bavil se s řadou těch ztracených duší. Jenže tenhle pajzl byl horší než všechny ostatní. Až na toho Jágra.

Žili v přepychu, úctě a s takřka neomezenou mocí. Dnes jsou z nich vetší staříci a za mřížemi čekají na smrt. K El Chapovi či Mayo Zambadovi přibyl čerstvě do amerických věznic i legendární Caro Quintero. Jaký je jejich osud?

Mexikem otřásla v těchto dnech další rána do bezpečnostní situace v zemi. Skupiny věnující se hledání „zmizelých“ lidí objevily objekt, kde se patrně likvidovali lidé.

Neukazujme na toho, kdo jen dělá přesně to, co voličům slíbil dělat. Zaměřme se na lidi, kteří si ho i přesto (nebo právě proto) zvolili za svého spasitele, a co je k tomu vedlo.

Donald Trump má proříznutá ústa a média mu ráda baští jeho velkohubé strašení. V Mexiku je ale situace stabilizovaná a dá se očekávat, že jeho plány na „masivní“ deportace dopadnou stejně neslavně jako jeho nedostavěná zeď z prvního prezidentování.

Šampionát v hokeji juniorů dal připomenout, že slovo Czechia už tu s námi asi zůstane. Po vzoru věčných stěžovatelů tady na Médiu si dneska i já vyberu svůj den a jenom si tu tak vyroním slzy. Berte tenhle text spíš jako postesknutí než polemiku.

Uprostřed vlnobití jsem v Karibiku poznal Eduarda, vzdělaného muže, co se rozhodl žít na ulici. Mluvili jsme o životě, smrti a snech. Nabízím volně k použití jako návod do nových zítřků.

Santa Muerte, je v Mexiku považovaná za ochránkyni zločinců, k níž se modlí místní narkotrafikanti. Vatikán tento kult odsoudil a v lidech budí často hrůzu. Proto mě už dlouho přitahuje. Právě jsem uzavřel roční dokumentování skupinky věřících.

Dušičky v Mexiku nejsou jen velkolepou fiestou plnou barev a tance, ale taky nutí člověka z Evropy přemýšlet, jak je to se životem a smrtí. Je smrt konečná stanice? A neměli bychom s ní taky spíš laškovat, než se jí stranit?

Tváří se to světácky i romanticky. Nový život, nové začátky, nové možnosti. Rázem máte dvě vlasti, dva jazyky, dvakrát tolik zážitků. Jenže ne vždycky je 2 víc než 1. Brzy zjistíte, že nežijete dva životy, spíš jeden napůl.

Aby bylo jasno – nikterak neobdivuji youtubery a influencery všeho druhu. Jake Paul i Jon Marianek nejsou žádní mí oblíbenci. Ale v jednom se jich po smršti domácí kritiky musím zastat. Nebo alespoň toho „našeho“.

Ismael Zambada García si nepotrpěl na okázalý život drogového bosse. Zůstával mužem ve stínu, přestože byl patrně vlivnější než jeho slavní kolegové. Dlouho to vypadalo, že dožije jako nepolapitelný fantom kriminálního světa. Ale přišlo překvapení.

Problém gentrifikace, který v některých místech nabírá obřích rozměrů, mě občas nutí zamýšlet se nad tím, jestli by lidi neměli zůstat tam, kde se narodili. I když tím sám sebe střílím do nohy. Co myslíte vy?

Kdybych měl vysvětlit význam slova „pokání“, vzal bych si na pomoc Engrillados z Atlixca. Věřící, kteří se rozhodli smýt své hříchy velikonoční cestou utrpení. Letos jsem se vypravil tuhle tradici v jihovýchodním Mexiku zdokumentovat.

Desetitisíce pohřešovaných lidí, státní aparát na výplatní pásce drogových kartelů a matky vykopávající mrtvoly svých dětí. Vítejte v Mexiku, zemi barev a kontrastů.

Tenhle kostel je možná nejzvláštnějším na širém světě. Ale můžu vám jenom vyprávět, jak to v něm vypadá. Za fotku se totiž platí. Veřejným ponížením a vězením. Já se místo toho vedle opil s jedním „českým“ Mexičanem.

Povím vám jednu bezvýznamnou silvestrovskou historku z Mexika a jeden zásadní poznatek z rozdílu mezi životem tady a v Evropě. Ze kterého bychom si možná mohli i my Češi něco vzít.

Mexické drogové kartely si v lecčem nezadají s fungováním firem. Mají různá oddělení, a dokonce se starají o své PR. K němu patří i rozdávání vánočních dárků nebo pomoc potřebným při katastrofách.

Říct, že se Acapulco vzpamatovává z tragédie, by bylo daleko od pravdy. Tragédie v mexické metropoli se odehrává teď, i když hurikán Otis ji zpustošil minulou středu. Město zůstává dál prakticky izolované, bez rozsáhlejší pomoci zvenčí.

Žlutooranžový kopulovitý květ měl podle aztéckých legend osvětlovat svět mrtvých a na Dušičky ukazovat zesnulým cestu mezi živé. Proto je jimi Mexiko každoročně v tuto dobu obsypané.

Don Venancio bral kosti jednu po druhé do rukou. Oprašoval je bez soucitu malířským štětcem a při tom mi vyprávěl o důležitosti udržování této prastaré tradice, již zdědil před lety po svém otci.

V některých částech Mexika se nevyplácí pouštět si ústa na špacír. Zvlášť coby hudební interpret. Za oslavné písně o narkotrafikantech, tzv. narcocorridos, tam nedávno padaly rekordní tresty.

Ovidia Guzmána Lópeze alis Myšáka (El Ratón) v pátek převezli do Chicaga, kde jej dost možná čeká osud jeho doživotně odsouzeného otce El Chapa. Povím vám historku o tom, jak ho před dvěma lety skoro zavraždili nedaleko mého bydliště v Mexiku.

Zemětřesení podle odborníků nelze předpovědět. A přitom se Mexičané každoročně 19. září připravují na nejhorší. Už několikrát se totiž historie v tento den opakovala. A teď se blíží zase, ve stínu aktuálního neštěstí v Maroku.

30. srpen se v Mexiku připomíná jako Den zmizelých. Není divu, v zemi se nyní pohřešuje přes sto tisíc lidí. A zatímco stát by na ně raději zapomněl, jejich bližní berou spravedlnost do svých rukou.

Když se vám zdá, že vám v životě nic nevychází, nezoufejte. Vždycky to můžete svést na předražené památky, nevyhovující jídlo nebo něco v Chorvatsku.

Nejznámější býčí zápasy a slavný běh v ulicích s býky opět vypukly v Pamploně. Byl jsem na téhle fiestě dvakrát. A vím, co si asi říkáte.

Dá se lidský život měřit penězi? Je život chudáka méně důležitý než život miliardáře? Měly by mít stejnou hodnotu, ale viděno dvěma aktuálními katastrofami na moři nemají.

Jsou Češi lenoši? Anebo roboti závislí na docházení do zaměstnání? Přežijí v současné Bohemii ještě nějací bohémové? A jak s tím zahýbe konsolidační balíček vlády?

Vulkán nad Ciudad de México se probudil k životu a spolu s ním i legenda, podle které chrlení lávy znamená, že srdce spícího bojovníka Popocatépetla se roztesknilo po jeho milé Iztaccíhuatl.

Viděl jsem detaily své kůže, póry, řasy, jako bych měl sám sebe pod mikroskopem. Dovedl jsem se plně ovládat, svoje myšlenky, svoje tělo, svoje nálady, svoji vnitřní sílu. Vnější svět jako by neexistoval, celý život se odehrával uvnitř…

Shodou několika náhod jsem se nedávno zúčastnil houbičkového rituálu v jedné mexické potírně, kde se vzývali aztéčtí bozi a vymítali démoni.

Opioidová krize kosí občany USA, droga fentanyl zabije 200 Američanů denně. Tamní protidrogová agentura (DEA) viní z její výroby a pašování syny El Chapo Guzmána. Nově zveřejnila detaily jejich brutálního počínání při pronikání na americký trh.

Bylo to vůbec první místo, které jsem v Mexiku navštívil. Od té doby jsem jeho jméno nikdy veřejně nezmínil. Nechtěl jsem, aby se proměnil v masovku. Jenže pokrok nezastavíš.

Únosy lidí jsou v Mexiku zavedený byznys. Tamní specializované gangy připomínají precizně organizované podniky. Blíže jsme tohle téma rozebrali s tamní známou kriminoložkou a někdejší vyjednavačkou Saskií Niño de Rivera.

V roce 2014 jsem měl možnost setkat se s legendou světové válečné fotografie Antonínem Kratochvílem. Jako vždy hýřil vtipem a bavil se se mnou, jako bychom byli staří kámoši. Rozhovor, který vznikl pro můj tehdejší web, sem dávám v plném znění.