Vít Janda

Výročí 17. listopadu je spojeno se studentským protestem proti totalitním režimům. Ke studentské stávce v roce 1989 se přidávají i herci a všenárodní vůle po změně režimu dala vzniknout Občanskému fóru. A co kdyby tomu bylo jinak?

Historie se ráda opakuje. Má zálibu nám stále nabízet určité, již dávno uzavřené kapitoly. Je pouze na nás, lidech, zda je budeme znovu číst, zda se vrátíme k něčemu, co již bylo kdysi zavrženo.

Zatímco USA ve II. světové válce bojovaly statečně na obou frontách, veškeré zásluhy si pomalu a jistě připisují teď jiní. V Evropě to je Rusko a v Asii se hrdě hlásí k vítěznému konci války Čína.

Ne, nebojte se, Rusko zatím až do středověkých zvyklostí nekleslo tak, aby prověření sibiřští šamani nosili posvátnou amputovanou ruku současného imperátora v čele hrdinných pluků, které se tak odvážně vrhají do nebezpečných ataků.

19. září přesně v 10 hodin otevře prezident Petr Pavel na zámku v Lánech zapečetěnou obálku s posledním vzkazem Tomáše Garrigua Masaryka. Nevíme, čeho se bude tento dopis týkat, ani zda byl určen jeho současníkům, či nám, generacím budoucím.

Charles Darwin dospěl k závěru, že evoluční vývoj jednotlivce či celého druhu zaručuje schopnost přizpůsobit se podmínkám okolního světa. Kdo tuto schopnost má, přežívá. Že by se už tehdy zajímal o jeden malý středoevropský národ?

Možná si myslíte, že naše politická scéna již dosáhla samotného vrcholu absurdity. Ale nebojte se, může být ještě hůř.

Pokud se jakýkoliv systém zachová občas chybně, nemusíme si ještě z toho dělat těžkou hlavu. Jestli se ale tatáž závada opakuje pravidelně, je třeba celý problém neprodleně řešit.

Opakovaný vtip přestává být vtipem. Vojenská agrese už vůbec není vtipná, a pokud se periodicky opakuje podle jednoho scénáře, spíše nás upozorňuje na hluboký morální defekt útočící strany.

Již 77 let se snažíme zjistit pravdu o smrti Jana Masaryka. Vymýšlíme různé teorie, chytáme se i sebenepatrnějších indicií, pokoušíme se vžít do posledních chvil našeho ministra zahraničí. Přitom by stačilo nahlédnout do jistých archivů.

Éru dinosaurů zakončil asteroid Chicxulub. Jelikož lidstvo je mnohem inteligentnější a samostatnější, dokáže se zlikvidovat vlastním přičiněním. První dějství k tomu připravoval již v létech padesátých J.V. Stalin.

Tento článek rozhodně nechce komunisty litovat. Rád by jen ukázal, jak si oni díky své nedemokratické ideologii násilně až bolestivě křivili své zbytkové charaktery.

Naše civilizace stála ve své historii mnohokrát na osudových křižovatkách, kdy se rozhodovala kudy dál. Někdy se to vyplatilo, jindy ne. I my se dnes k takové křižovatce pozvolna blížíme.

Že i neviditelná ruka trhu potřebuje nad sebou nějakou kontrolu, to už víme všichni. Otázkou však je, jestli i tu kontrolu by někdo neměl hlídat. Anebo jí aspoň určit férová pravidla.

Byli to zcela obyčejní kluci. Žili v úplně obyčejném městě, kde však prožívali naprosto neuvěřitelné příběhy. Ty na ně čekaly všude. V tmavých uličkách, na zaprášených půdách či na zastrčených dvorcích.

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA vzbudilo v některých našich politických kruzích naivní představy, že by se jim s jeho požehnáním mohlo podařit ohnout současnou demokracii dle svých potřeb. Doufejme, že je jejich radost předčasná.

Strmý pád znamenala pro Hanzelku a Zikmunda Zpráva č. 4, kterou v dobré vůli sepsali po projetí asijské části SSSR. Zpráva totiž mluvila o něčem jiném, než čím se chvástali soudruzi na honosných stranických sjezdech.

Mnichovská dohoda roku 1938 brutálně změnila osudy československých občanů a později vlastně i celého světa. Dodnes však nepanuje shoda na tom, k jakému politickému řešení jsme se měli přiklonit.

Prý chybami se člověk učí. Člověk možná, ale národy ne. Speciálně národ náš. Vždyť již na celé aféře s radarem v Brdech jsme se mohli přesvědčit, kdo vlastně v pozadí za ty pomyslné nitky tahá.

21. srpen 1968 razantně změnil životy nás všech. Jeho morální dopad nás bohužel pronásleduje stále, ať se nám to líbí nebo ne. Můžeme si pouze ve svých představách zahrávat s myšlenkami, co by bylo, kdyby…

Čas je jako stále vpřed mířící dálnice, ztrácející se v daleké mlze budoucích dějin. Není však úplně přímočará, protože na několika exitech můžete i odbočit v naivní víře, že daný běh historie dokážete změnit.

Čas je jako stále vpřed mířící dálnice, ztrácející se v daleké mlze budoucích dějin. Není však úplně přímočará, protože na několika exitech můžete i odbočit v naivní víře, že daný běh historie dokážete změnit.

Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, praví staré dobré přísloví, čímž nám chce naznačit, že často je nutno zařadit dvě různě se tvářící individua do stejné kategorie.

Jestli si i vy dáváte na Nový rok různá předsevzetí, je sice věc záslužná, leč bez pozdějšího plnění dosti zbytečná. Krásná je však ta naděje, kdy víme, že jednou doopravdy nějaká změna našeho života přijde. Musí!

Když si Karel Marx vykalkuloval komunistickou budoucnost, myslel tím především na průmyslové Německo. Nepovedlo se. Ale přesto dokázali Němci zorganizovat jiný politický zázrak, neboť proletáři povstali nakonec tam, kde nikdy nebyli. V Rusku.

Zatímco Rusko jako první vypustilo umělou družici, ba i poslalo člověka do vesmíru, Američané zvítězili v rozhodující bitvě o Měsíc. Teď se však nenápadně dere do popředí nejen Čína, ale především Muskova firma SpaceX.

Také vás plně uchvacuje krása podzimní přírody, kdy se v mechu hlubokých lesů lesknou ranní rosou pokryty jako drahokamy kloboučky čerstvě vyklubaných hříbků? A ke kterému druhu houbařů vlastně patříte? Poznáte se v tomto článku?

Srpen 68 není jen pár řádků v učebnicích dějepisu, nýbrž memento, které nás bude provázet ještě hodně dlouho. Ať se nám to líbí, nebo ne.

Proč historie neustále tlačí naši zemi na východ? A čím to začalo? Byli snad Cyril a Metoděj trojskými koňmi expandující Byzancie? A kdo je jimi nyní?

Bylo Rakousko žalářem národů? Kde bychom nyní byli bez Velké války? Je toto chvála mocnářství?

Mají vinné sklípky větší společenskou důležitost než malé hospůdky? Proč jsou pivaři diskriminováni? Je toto spravedlivé rozhodnutí?

Jinak vnímá lásku básník, jinak gynekolog a jinak profesor chemie.

Přišlo na vás někdy tzv. puzení? Ten pocit, kdy chcete roztrhat svět a zároveň vybuchnout v explozi milionů energetických torpéd, která rozlétnuvše se do všech světových stran budou roznášet svědectví o vaší bezmezné odvaze?

Rusko bylo, je a bude asi vždy problematickou zemí. Evropa nebude mít plno starostí, jenom když Rusko současnou válku vyhraje, ale i když bude poraženo. Pak nastanou teprve problémy…

Rusko bylo již několikrát na pokraji hospodářského bankrotu a celospolečenského chaosu. Ve chvílích nejhorších muselo tedy přijmout pomoc od svého ideologického protivníka – od Spojených států.

Komunismus bohužel nezanikl tím, že jsme si zazvonili klíči. Ten nám bohužel zalezl tak pod kůži, že si to ani neuvědomujeme.