Vivian Ledbetrová

Venku je spousta křiku, noc se blýská červenou a modrou z našich majáků a to zoufalé kvílení o pomoc mi proniká až do morku kostí. Zatínáme zuby, šlapeme do schodů ponurého domu a nemáme iluze o tom, co nás čeká. Zavolali nás k případu oběšení.

Jídlo patří k životu stejně jako vzduch. Závislost na jídle se nedá léčit abstinencí a vyžaduje kompletní reorganizaci v životě člověka, který se s ní potýká mnohdy už od dětství či adolescence. Musí se ale chtít.

Útoky nožem jsou v Londýně na každodenním pořádku a záchranka k nim vyráží častěji než k infarktu. Když se v sanitě na obrazovce objeví výraz „pobodání“, záchranář odloží kafe a dá nohu na plyn. Jde o každou vteřinu.

Tohle fakt není normální práce, říkala jsem si, když jsem běžela po chodníku za policajtem a nevěděla, co na mě za rohem čeká. Od záchranky jsem už odešla, ale členem tohoto „kultu“ už budu napořád.

„I skladník si může přečíst Vergilia v originále“. Tuto hlášku z filmu Marečku, podejte mi pero, zná každý, kdo už má na hrbu minimálně čtyři křížky. Jaké to ale je učit se řeč, když se mozku nechce?

Nevinná otázka, která zaručeně hne žlučí všem českým expatriotům. Jasně, že se nakonec z cest na zkušenou do Anglie, Německa, USA, či Hong Kongu etc. vrátí domů. Samozřejmě. Někdy.

A je to tu! Děťátko se s vaší pomocí vykulí na svět, krásně zrůžoví, poprvé zapláče a vás, zaplaví pocit dobře vykonané práce. Co zní jako pohádka, je ve skutečnosti spíš „porod“.

Jako malá holka jsem utíkala z pokoje, když se v televizi někomu ubližovalo. Rodina se mi většinou vysmála, že je to přece „jen jako“. Tak proč se na to spousta lidí tak ráda dívá?

Titulek je převzatý z anonymního komentáře pod jiným článkem, zohledňujícím fenomén tzv. „solo travel“. Nejsem seniorka, ale jsem žena. Která ráda cestuje. Sama.

Ne, k práci u záchranky v Anglii nemusíte být diplomovaným záchranářem. Stačí zdravé sebevědomí, odhodlání pracovat v první linii a sednout za volant otlučené sanity  – držte se vlevo!