Vizitka

Rád se pohybuje na pomezí vědy a literatury. Vedle vědeckých textů píše i beletrii. „Je potřeba smiřovat a to smíření musí spočívat v tom, že se do přírodovědy přijme zdravá míra subjektivity,“ rozvíjí ve Vizitce.

V časosběrném dokumentu Amiřiny děti sledovala deset let rodinu, která uprchla před válkou ze Sýrie a které byl v Česku nabídnut azyl. Rozhodla se do snímku příliš nemíchat politiku, jít formou osobního příběhu a dialogu s divákem. „To, co si přečetli o České republice, na ně nedělalo dobrý dojem,“ popisuje ve Vizitce. „Není třeba prolnout se úplně, stačí se respektovat navzájem.“ Repríza z 15. ledna 2026.

Na Letní filmové škole představil svůj nejnovější snímek Pět švestek. Komorní boat movie o stáří, svobodě i odvaze žít naplno navzdory tomu, že tělo už neposlouchá jako dřív, se natáčela na lodi plující mořem. Snímkem by chtěl mimo jiné zvednout debatu o tom, jak v pokročilém věku můžou návykové látky zkvalitnit náš život. Natáčení a malý štáb mu připomněly vznik nízkonákladové road movie Jízda.

Je zakládajícím členem multižánrové kapely Eggnoise, frontmanem projektu The Odd Gifts a spoluautorem dětských hudebně divadelních představení Krev není voda nebo Žirafy netančí. „Je možné vytvořit pozitivní hudbu, která nebude kýčová. V Čechách je díky undergroundu citlivost proti kýči poměrně vysoká,“ uvádí ve Vizitce. (Repríza z 29. května 2026)

Zabývá se středověkým islámem, islámskou mystikou a kulturou islámských zemí. Teď napsal osvětovou brožuru Orient, orientalismus a orientalistika, která je zdarma ke stažení právě na stránkách Nakladatelství Academia. „Pokusil jsem se stručně a čtivě popsat české míjení a potkávání s Orientem. Byl bych rád, kdyby brožurka do diskuze o muslimech vnesla špetku věcnosti,“ vysvětluje ve Vizitce.

Spolu se Skautskou nadací Jaroslava Foglara jsou čerstvými držiteli ceny Muriel za přínos českému komiksu. Porota ocenila dlouhodobé úsilí o obnovení legendárního časopisu Rychlé šípy a oživení seriálu pro nové generace čtenářů. „Rychlé šípy děti stále baví, byť v nižším věku. Fascinuje je, že v nich nejsou rodiče, říká Roman Šantora ve Vizitce. Jak se proměnil pohled na Rychlé šípy? Ptal se Ondřej Cihlář. Repríza z 2. 4. 2026.

Napsala knihu o svém dětství a dospívání Táňa Praha 3 Žižkov. V dokumentárním vyprávění plném mrazivých vzpomínek s psychicky nemocnou, závislou matkou, v nestabilitě a chudobě s postavami pražského undergroundu ožívá Žižkov přelomu osmdesátých a devadesátých let. „Byla to spolupráce tří generací žen: máma to zažila, já jsem to zapsala a dcera knihu zpracovala graficky,“ popisuje ve Vizitce. Repríza ze 14. dubna 2026.

Po letech strávených mezi Paříží, Londýnem a Buenos Aires zavítala do Prahy. Natočila na dvacet velmi ceněných snímků a je autorkou žánru cinéma verité. I když sama říká, že ji zajímají hlavně lidi, vytvořila také portréty měst jako Mexico City, Avignon nebo Havana. „Ten trik je v tom, že většinou najdete, když moc nehledáte. Když se vám objeví něco absolutně jiného, co jste neměli v hlavě, a cítíte, že to má sílu, tak za tím jdete,“ popisuje ve Vizitce.

Do Divadla Spejbla a Hurvínka, kde je ředitelkou, chodila už jako malá. Pracovali tu totiž její rodiče Helena Štáchová a Miloš Kirschner. Letos zkraje května oslavila postavička Hurvínka sto let. I když se dnes považuje za dětskou loutku, zrodila se původně z kabaretního umění pro dospělé publikum. Taťulda Spejbl je jen o šest let starší a i když má divadlo několik desítek Spejblů a Hurvínků, stále jsou z lipového dřeva. Repríza z 26. května. 2026.

Na svoje herce nedá dopustit. Nejvíc času zabere skládat jejich kalendáře. Herectví je podle ní náročná profese plná celoživotních nejistot, a tak je ráda, že herecké školy už nabízí i vzdělání v praktických věcech. Sama hercům pomáhá například se smlouvami nebo se sebepropagací. Kde se u nás bere přebytek herců? A jak se pozná ten dobrý? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 28. ledna 2025.

U filmu pracuje přes čtyřicet let. Vyjednávací schopnosti jsou podle něj tím nejzákladnějším předpokladem k profesi lokačního. Dřív, když bývalo na natáčení víc času, si lokace většinou vybíral sám režisér, architekt a kameraman, kteří jezdili po těch tak zvaných obhlídkách.

Naposledy pracovala na britské konverzační komedii Zpráva o stavu manželství od Nicka Hornbyho v Městských divadlech pražských. Poprvé dramaturgovala také muzikál, šlo o Klan Baťa ke 150. narozeninám Tomáše Bati, který označuje za muzikál s velkými činoherními party. „Úkolem dramaturga je hájit autora, hájit slovo a jeho význam. Přesto, když není nosné, tak musí pryč,“ vysvětluje ve Vizitce a doplňuje, že i dnes by mělo divadlo způsobovat u diváka proměnu a katarzi.

Žijí spolu, tvoří spolu a společně také otevírají témata, na která se většině lidí nechce dívat příliš zblízka. Za svými projekty vyjíždějí z domova v beskydských Malenovicích často do vzdáleného zahraničí. O důvěře před objektivem, pochybnostech jako tvůrčí síle, hranicích partnerské i umělecké blízkosti i o novém projektu věnovaném ohledávání smrti je ve Vizitce řeč.

Pro vltavskou Četbu na pokračování načetla rozhlasovou podobu románu Harper Leeové Jako zabít ptáčka. Na scéně Městských divadel pražských má velké role silných žen jako Honzlová nebo Vlasta Kálalová di Lotti. „Jsem herečka, která přichází s nápady a ráda vede dialog s režiséry, myslím, že to je přínosnější, než se jen nechat vést,“ vysvětluje ve Vizitce.

Jako malý trávil hodně času venku a ovlivnil ho i přírodovědný oddíl Volavky Třeboň, do něhož chodil a kde poprvé také fotografoval přírodu. Jeho velkým vzorem je britský přírodovědec David Attenborough, který se v těchto dnech dožívá sta let. „Chovat se ekologicky chce jistou míru odpovědnosti a vůle starat se o něco, co nás převyšuje,“ uvádí ve Vizitce.

Přes deset let je kmenovým autorem nezávislé pražské scény v Divadle X10 a také jejím dramaturgem. Nejnověji X10 uvádí jeho inscenaci Demonstranti, která nahlíží na současnou rozdělenou společnost skrze zobrazení vnitřního světa jedné rodiny. „Nešlo mi o socioekonomické faktory, ale o to, jak se můžou vyvíjet vztahy velmi blízkých lidí,“ vysvětluje ve Vizitce. „Myslím si, že volba mých rodičů kazí mým dětem budoucnost,“ dodává.

Výstavou, kterou pojmenovaly ROSTE, se ve Spolkovém domě Slavonice přesunuly k volnému umění. „Stěžejní je tu téma fascinace růstem jako základním životním procesem,“ popisuje Anežka Podzemská ve Vizitce. „V tematice růstu se odrážejí i rozlehlá pole, která jsou v okolí Slavonic,“ dodává Dana Elsterová. Jak se sochá a tvaruje vlna? A co do konečného produktu svetru, koberce deky přináší to, že je zpracován ručně a z lokálních materiálů? Ptá se karolína Koubová.

Patří k nejvýraznějším českým pěveckým osobnostem posledních desetiletí. Jde o umělkyni světového formátu, která se s naprostou samozřejmostí pohybuje mezi písní, operou, starou hudbou i tvorbou současných skladatelů. Magdalena Kožená se ve Vizitce vrací k prosincové spolupráci s Českou filharmonií i k tomu, jaké je to stát na pódiu po boku manžela, dirigenta Simona Rattla.

Její dokument Ještě nejsem, kým chci být o fotografce Libuši Jarcovjákové vybrali členové České filmové a televizní akademie do boje o americkou cenu Oscar v kategorii Nejlepší zahraniční film. „Mám citlivost na to, co už je moc intimní,“ říká ve Vizitce. Jak se natáčely Libušiny deníky jejím hlasem? A kdy ztrácí dokumentarista schopnost mířit na lidi kamerou? Ptá se Karolína Koubová.

Režiséry a producenty oslovuje svým rukopisem. Má ráda dlouhé záběry a inspiruje se fotografiemi. Původně chtěla být investigativní novinářkou či válečnou reportérkou. „Pořád dělám investigativu, jen v jiném médiu,“ říká ve Vizitce. Jak se jí při natáčení minisérie Moloch spolupracovalo s Miroslavem Donutilem? A co zjistila při vzniku dokumentu o ženském hokeji? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 10. 4. 2025

Hostem Ondřeje Cihláře byl Petr Tej, mostní inženýr, pedagog, jeden z autorů bílé betonové Štvanické lávky a muž, který se na rekonstrukce mostů vydrží i na dovolené dívat celé hodiny. Štvanická lávka, která je dílem autorů Petra Teje, Marka Blanka, Jana Mourka, Aleše Hvízdala a Jana Hendrycha, letos získala Českou cenu za architekturu.

V osmnácti začala spolupracovat s režisérem Petrem Léblem. Následně se stala výhradní kostýmní výtvarnicí jeho inscenací. S Karolínou Koubovou mluví o rokokovém tvarosloví kostýmů pro představení Casanova, o tom, jak své studenty vede k tomu, aby byli partnery režisérů, a zamýšlí se i nad tím, proč ji uchvacují kroje, v jejichž pečlivém vyšívání cítí odlišné vnímání času. Repríza z 24. června 2024.

V divadle si je nejjistější, na práci v rozhlase miluje paletu odstínů zvuků a na filmu ji přitahuje hra pohledů. Divadelní projekty také sama tvoří: je autorkou scénáře ke komorní inscenaci o Hildegardě z Bingenu, na níž ji fascinují její psané texty, tři roky pak studovala a do scénáře sepsala i osud spisovatele Bulgakova. Jak vnímala komplikovaný osud svého otce a proč ji zajímá téma samoty? Ve Vizitce se herečky Mileny Steinmasslové ptal Michal Bureš.

Už když jako malý kluk ve městě Brčko ostatním předčítal H. Ch. Andersena, věděl, že jeho budoucnost je ve veřejném vystupování. V Mostaru vystudoval herectví, v Praze se stal členem souboru D21, neustále (se) rád učí a za pedagogickou práci dostal v Bosně cenu. Miluje Komenského a Čapka, kterého hojně překládá, kromě české linky ale Vizitku Hasana Zahiroviće podtrhla i linka spojená s někdejší Jugoslávií. Do své domoviny se totiž host Markéty Kaňkové stále vrací. Repríza

„Do sedmého nebe mě dostávají koncerty, jejich energie ze mě vytáhne všechny čerty, říká v den 35. narozenin jeho kapely Tata Bojs bubeník, textař a vystudovaný výtvarník Milan Cais. V nejnovějších obrazech pracuje s růžovými a bílými motivy, kterými reaguje na jeden ze svých vnitřních strašáků – tinnitus. K čemu odkazuje jeho socha Book Therapy, jak se cítí na festivalech a co jej udržuje ve fyzické i mentální kondici? Ve Vizitce o tom s ním mluvil Ondřej Cihlář.

Za svou druhou sbírku Délka života ve volné přírodě získal bohemista a básník Roman Polách moravskoslezskou cenu Jantar. Zatímco první polovinu knížky inspirovala poetika Petra Hrušky, o druhé mluví jako o angažované, ovšem nikoliv v politickém či ekologickém smyslu. Ve Vizitce s Evou Lenartovou ale probral třeba i to, proč lidé rádi čtou regionální knihy, jako je Šikmý kostel.

„Stres, kdy máte s babičkou nebo s kamarádem mluvit o vaší sexuální orientaci, může u lidí z queer komunity vést až k duševním potížím,“ říká o jednom z důvodů sepsání knihy Byli jsme tu vždycky novinář Filip Titlbach. S Alenou Rokosovou mluvil ale ve Vizitce také o své profesi, touze učit se od nejlepších a o čekání na opravdu dobrý český film či seriál týkající se homosexuální a trans tematiky.

V Národní galerii založila sbírku architektury, svůj archiv jí osobně věnovala i nedávno zesnulá Alena Šrámková. O architektuře přednáší, píše a přeje si, aby se na ni lidé chodili dívat na vlastní oči. Velkou měrou přispěla do diskuse o kvalitě budov vzniklých před rokem 1989, aktuálně třeba jako spoluautorka knihy Architektura 58 – 89. I o tom, jak se dívat třeba na robustní stavby Karla Pragera, mluvila Radomíra Sedláková ve Vizitce s Alenou Rokosovou.

V pětašedesáti získal Jiří Pelcl Fulbrightovo stipendium a v New Yorku studoval tvorbu nábožensky založené skupiny Shakers, která vytvářela a zprvu jen mezi sebou směňovala kvalitní nábytek. „Je to téma spojené s ekologií, což mě hodně zajímá,“ říká. Ve Vizitce mluvil s Markétou Kaňkovou nejen o své velké brněnské výstavě, ale třeba i o tom, jak před pár lety začal do lidušky chodit na svůj oblíbený akordeon.

Dělník a jeho zaměstnavatel, továrna a zásah státu do jejího chodu, malý a velký průmysl, kapitalismus a mýty, které sám vynesl na světlo. To jsou klíčová slova série Industrie, již pro Českou televizi natočil sociolog a dokumentarista Ivo Bystřičan. Do Vizitky ho pozval Ondřej Cihlář.

Všechna představení, na kterých se podílí, vznikají z osobních příběhů, z vnitřního puzení. „I díky tomu se dokážu lépe propojit s divákem,“ myslí si jedna z výrazných tanečnic současnosti Tereza Lenerová. Nedávno v Divadle Ponec uvedla novou inscenaci nazvanou dis pla y, ve které se zabývala hranicemi únosnosti. I o tom ve Vizitce mluvila s Markétou Kaňkovou.