Wlasáková Lenka

Asi se mi vedrem zatemnil mozek, že píšu o chemickém záchodě. Jenže na tohle lidské téma narážím dnes a denně. Od křoví u tramvaje po zážitky v padesátistupňovém vedru v Řecku.

Z paneláku, kde voda crčela z každého kohoutku, jsem přišla na chatu na skále. Moje první zalévání studnu okamžitě vycuclo. Od té doby vedu s vodou boj a každá kapka má pro mě cenu zlata.

Na dvorku jsme na koleně postavili osm plachetnic. Na přehradě jsme pak žili svobodný život, otužovali se, slavili srpnové Vánoce v kulichách a chytali gumovou zlatou rybičku.

Být starý neznamená poddávat se pocitům marnosti. Stáří má svá obrovská plus – je to čas absolutní svobody. Můžu cokoli chci, protože v tom okamžiku už nic nemusím. Píšu knihy a jsem šťastná.

Maminka sehnala od památkářů obrovské okno, které se nikam nevešlo. Vyřešila to po svém: přilepíme k domu novou místnost! Tatínek sice nebyl stavař, ale výzvu přijal. A pak spadl ze štaflí.

Píšu články per huba a občas si s mladou generací nerozumím. Zavedla jsem proto svět fifty fifty. Schválně, kolik starých slov ze seznamu v článku dáte vy? Nebo víte prdlačku?

Všichni mi vnucují pojištění pohřbu a prášky na paměť. Moje duše se přitom cítí na osmnáct a léčím se pivem. Až to jednou přijde, běda tomu, kdo přijde v černém a nepřinese mi dort!

Pamatuji si babičku u šicího stroje a dědu, který se vracel z hospody pod parou. Když babička dobrovolně odešla ze světa, děda nosil kytky na její hrob. Moje dětská duše mu ale neodpustila.

V noci přišel rozkaz v otevřené řeči. Nikdo netušil, co se děje. Ruský major opřel strážnému samopal o břicho a chtěl kasárna. Narazil ale na Starého Fronťáka od Dukly, který se nenechal zastrašit.

Reprezentoval národ a vyhrál Středoevropský pohár. Když ale zmlátil komunistického papaláše, který osahával jeho paní, režim ho zničil. V roce 1968 byl na obyčejné lidi hrdý.

Po roce 1968 skončila maminka v ústavu a tatínka strkali po všech koutech republiky. Mně zakázali medicínu, a tak jsem to komunistům vrátila po svém.

„Jedou na nás tanky,“ ozvalo se ve dvě v noci z rádia. Byla jsem starší puberťačka a tu dobu jsem prožívala každou vteřinou. Nejdříve přišel potok slz, ale pak se v nás něco zlomilo.

Babičky jsou přece na mazlení, ne na výchovu. Moje maminka zavedla s mým synem tajný směnný obchod a kupovala mu samé šunčičky, zatímco já je nutila do špenátu.

Moje dítě se narodilo jako křehké miminko. Jeho dědeček před ním tehdy utekl, aby neukázal slzy. Byli spolu jen krátký čas. Dnes je dítěti padesát let, ale v jeho očích dál vidím svého tatínka.

Během covidu mě přepadly stejné psychosomatické bolesti jako kdysi. Schovávala jsem se za závěsy, ale nakonec mě zachránil můj ON a ta synova pusa bez roušky.

Vážila jsem dvaačtyřicet kilo, schovávala se před vlastním dospělým dítětem v posteli a plánovala odchod ze života. Zachránil mě můj ON a obyčejný automat na kávu.

Chtěli jsme ho šokovat a převléknout se za travesty, ale život to zařídil jinak. Nakonec z toho byly ty nejkrásnější narozeniny s nečekaným ohňostrojem přímo do nebe.

Jednou za půl roku jsem doma udělala rychlou revizi. Barák byl pořád na svém místě, a dokonce měl střechu. Doma kraloval můj dospělák, miminko z inkubátoru.

Když jsem odjížděla za prací na sedm měsíců, moje dospělé mimino z inkubátoru brečelo. Po návratu jsem jen zírala na zázrak.

Říkali, že je to nevzdělavatelné dítě, ale já dnes praskám hrdostí ve švech. Moje miminko vyrostlo v dospělého chlapa, který pracuje v bílých rukavičkách.

Proč se mi najednou přetrhlo životní péro? Kdybych to celé životní bláto neprožila, byla bych chudá duší. Dnes vím, že tam nahoře někdo s přehledem ví, co dělá.

Říkali, že je nevzdělavatelné dítě, a mně padalo srdce do gatí. Ale rvali jsme to spolu dál a já po padesáti letech zjistila, že moje miminko umí tančit.

Bádala jsem a zkoumala dítě jako v laboratoři. Chtěla jsem tak moc slyšet slovo máma. Nakonec jsem sekla s prací v kanceláři a šla uklízet panelák.

Byl to vytoužený den, kdy jsem z porodnice hrdě odvážela v taxíku svou malou housenku v péřovém polštáři. Učila jsem se za pochodu vše od píky.

Moje vytoužené miminko leželo v inkubátoru a já prožívala peklo na pokoji. Slova o parchantech do mě tehdy bodala jako ostré jehly. Až za pár let u mě ale zazvonil můj ON a všechno se změnilo.

Když mě z porodnice vykopli čtvrtý den, zůstalo miminko v inkubátoru. Doma mě nepoznala moje vlastní maminka, která mluvila z cesty. Museli jsme ji okamžitě odvézt do ústavu. Rvali jsme to spolu.

Včera jsem dostala strach z ničeho. Kamarádka mi napsala, že jsem slavná. Můj článek vidělo mraky lidí. Lekla jsem se. Já chci ale jen ve svém věku žít, smát se a doma psát.

Po porodu mi ho vůbec neukázali. Neviděla jsem, jak moje vytoužené miminko mizí v inkubátoru. Čtrnáct dní jsem jezdila tramvají s nadějí a kamenem v duši, která byla celá pochroumaná, jak to bolelo.

Život ve stáří sice dře, ale jde to. Bolí nás celé tělo, přemáháme se, ale nikdy to nevzdáváme. Dokud to půjde, budeme to staré kolečko s nákupem rvát.

Můj ON s oblibou říká pokladním v supermarketu: „Já peníze nemám, mně je doma nedávají.“ Jenže když naštvete vtipem o pistolích ženy a vtipem o tloušťce chlapy, kdo pak bude číst vaši knihu?

Moje teta neustále létala po městě jako drak na starém kole, a to i když jí bylo přes devadesát. Každému pomáhala, vozila kastrůlky a pořád se usmívala.

Seděla sama na Havaji, zahradník jí mazal olej na hýždě a ona kontrolovala své impérium. Žila bez skrupulí přes postele. Ještě, že se probudila a měla jen ruku v nočníku!

Uměla skvěle vařit, jásala při každém gólu, protože její muž byl národní reprezentant ve fotbalu. Státní pohřeb odmítla.

Můj táta, jeho táta, já a ON. Nikdy jsme se neviděli, neznali se, přesto se znali. Svět je mrňavý a papír na svatbu není jenom papír.

Tři vteřiny před a po. Diagnózu si dodnes pamatuji: „Haemorrhagia cerebri subarachnoidalis.“ Život jsem žila na plný koule, i když mi praskla hlava.

Maminka byla bohém a tatínek byl buk. Ona drobná blondýnka, on chudý tmavovlasý chasník. Přesto mezi nimi propukla jedinečná láska. Jedna nehoda autobusu a velká basa.

Celý život moje zahrádka čeká na déšť, bydlím na skále. Když přijde velká voda, byrokracie chodí po červených kobercích. Ale já jsem pyšná na obyčejné lidi. Když na to přijde, umí zabrat.

Zírám na malou obrazovku notebooku a musím si sundat i brýle. Přiblížím oko a ono to tam fakt je. Já, stará bába, jsem v rubrice literatura!

Mumlá si pro sebe starý pán, který sedí sám na lavičce tak jako každý den. Zamyslí se, tikne rtem a rukou rozhodí holubům drobky. Život je na něj uspěchaný, ale on stále drží kormidlo.

Moje babička byla jiná. Zachraňovala celý život rodinu, na sebe nemyslela a neměla čas na vaření. Ale měla srdce na správné straně – a to doslova a do písmene.

„Jdeme do kina? Jasně, v pátek v pět! Kolik stojí lístek? Jednu korunu!“ Za korunu jsem byla Vinnetou, kovboj i princezna.

Když jsem stála na kopci a dívala se do údolí, řekla jsem si: „Tak o tuhle práci opravdu stojím!“ Úřad práce ji pro padesátky neměl, tak jsme to vzala do vlastních rukou.

Brzy ráno přijela tři auta, která měla stany na střeše, celé potrhané. Auta plná malých dětí s rodiči. Na celou louku pokládali mokré spacáky, deky, dětské oblečení. Zažili mimořádnou bouřku.

Dnes udělalo štěně v koberci díru. Přesně uprostřed obýváku. Nalepila jsem na tu díru žlutý kříž z lepicí pásky. „To značkuješ bod dopadu mezikontinentální rakety?“ Odpověděla jsem: „Ne, heliport.“

„Co to může být za příšeru? Žralok nebo Lochneska to být nemůže.“ Bubliny se přiblížily a začaly stoupat vzhůru. Na hladině dělaly vodní gejzíry. Křečovitě jsme se drželi zábradlí.

Potom jsem už zakázanou kytku neměla, ani jsem ji nechtěla. Jednou stačilo a dost. Mažu si kolena zelenou vodičkou pro sportovce, ale běžce ze mě rozhodně neudělá.

Našla jsem malý inzerát: „Přijmeme ostrahu rekreačního zařízení na celou zimu.“ Okamžitě jsme jeli sto dvacet kilometrů, a když jsem stála na kopci, věděla jsem, že o tu práci stojím.

„Teta, klid, to jsem já Janek, váš pošťák. Nebojte se, zavolám pomoc.“

Celý život měřím na vteřiny před a po. Před se směji, po brečím. Ale naučilo mě to nevzdávat se – i když to jde někdy těžko.

„„Do pytle, Chumáči, co se děje?“ vyrazil jsem s nadávkami z kabiny tatrovky. Z hromady rašeliny na korbě náklaďáku koukaly jenom jeho staré holínky.

Šaty ušité z průsvitné látky se týden před svatbou válely v koutě. V plánu byl rychlý obřad na radnici a oběd v paneláku. Jenže pak vyletěla polévka a domácí nudle zůstaly viset na zdech.

Máme nového drzého nájemníka. Musím po něm uklízet, ale stejně ho mám ráda. Domov má být pevný, i když se někdy rozloží.

Rozhovor, který nikdy nebyl. Byl 1. Máj brzy ráno, ale stejně už bylo pozdě.

Ten večer moje máma byla nemocná v posteli a táta čekal za dveřmi. A on se rozhodl požádat o moji ruku.

Samá znělá jména zněla její hlavou. Marie, Václav, Karel, Antonie, Alois, Helena. „Škoda, že jsem se nenarodila jako kluk,“ říkala si stará paní.

Sebevražda je jen rychlý únik, nic víc. Svěřte se třeba pošťákovi. Řekněte mu nahlas: „Mám deprese.“ Možná se bude dívat stranou, ale vám se uleví.

„STOP!“ Zastavil jsem jako už tolikrát. Stáli na silnici v dřevěné boudě, tak jako každý den. Už mě znali, znali můj vůz, přesto opět zvedli ruku nahoru. Do silnice vykoukla plácačka VB.

Štěně se narodilo švýcarským pánům v zámeckém hotelu v Čechách. Klidně čůralo na luxusní plyšové koberce. Personálu to vůbec nevadilo, když sbírali na lopatku jeho výtvory.

Tak moc jsem se chtěla někomu svěřit, že už…

Kdykoliv jsme se vrátili z procházky, svlékl se donaha a všechno zahodil. Proto jsem stála v dlouhé frontě.