World History CZ

Lina Heydrich byla manželkou Reinharda Heydricha, jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších představitelů nacistického Německa během druhé světové války. Jako manželka muže často označovaného jako „pražský kat“ a jednoho z hlavních architektů holokaustu zůstala Lina Heydrich oddanou podporovatelkou nacistického režimu a jeho ideologie i dlouho po skončení války. Lina se narodila jako Lina von Osten 14. června 1911 na ostrově Fehmarn v Německu. Již od mládí sympatizovala s nacismem a do NSDAP vstoupila ještě předtím, než se Adolf Hitler dostal k moci. V roce 1931 se seznámila s Reinhardem Heydrichem, bývalým námořním důstojníkem, který brzy rychle stoupal v řadách SS pod vedením Heinricha Himmlera. Téhož roku se vzali a Lina aktivně podporovala Heydrichovu kariéru v nacistické hierarchii. Jak se Heydrich stal jednou z nejvýznamnějších postav třetí říše, působil jako šéf Gestapa, Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a později jako zastupující říšský protektor Čech a Moravy. Lina s ním žila v Praze a podporovala jeho činnost. Během nacistické okupace Československa vládl Heydrich tvrdou represí, dohlížel na zatýkání, popravy a deportace, které přispěly k holokaustu. Dne 27. května 1942 byl Heydrich v Praze napaden československými parašutisty Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem během operace Anthropoid. O několik dní později na následky zranění zemřel. Jeho smrt vedla k tvrdým nacistickým represím, včetně zničení české obce Lidice. Lina později spravovala statek v Panenských Břežanech. Po válce byla Lina Heydrich krátce zadržena, ale nikdy nebyla odsouzena za zločiny spojené s nacistickým režimem. Po celý život neprojevila lítost nad rolí svého manžela a veřejně ho nadále obhajovala. Lina Heydrich zemřela v roce 1985 a zanechala po sobě odkaz úzce spojený s jednou z nejznámějších postav holokaustu. || Vypravěč: Luboš Novák

Tento dokument zaměřený na odvetu v Beisfjordu patří mezi nejtemnější a nejméně známé válečné zločiny spáchané na norské půdě během druhé světové války. Poté, co nacistické Německo napadlo Norsko 9. dubna 1940, se země proměnila ve strategickou vojenskou zónu. Silnice, železnice a opevnění byly budovány ve vysokém tempu a k dokončení těchto rozsáhlých projektů se německé úřady spoléhaly na nucenou práci. Tisíce válečných zajatců a politických vězňů z okupované Evropy byly za brutálních podmínek transportovány na sever. Mezi nimi byli i jugoslávští vězni, z nichž mnozí byli Srbové deportovaní z Nezávislého státu Chorvatsko v roce 1942. V červnu 1942 dorazilo přibližně 900 jugoslávských vězňů poblíž Narviku a bylo donuceno pochodovat do tábora Beisfjord. Podmínky byly od začátku katastrofální: přeplněné baráky, hladové příděly, nemoci, neustálé násilí a systematické zneužívání ze strany příslušníků SS a norských kolaborantů. Tyfus se rychle šířil, ale místo poskytnutí lékařské péče úřady rozhodly o likvidaci vězňů. Dne 18. července 1942 bylo zabito 287 nemocných a vyčerpaných vězňů. Někteří byli donuceni vykopat si vlastní hroby, než byli zastřeleni. Jiní byli upáleni zaživa v ošetřovnách zapálených strážemi. Proti těm, kteří se pokusili uniknout plamenům, byly použity kulomety. Zabíjení probíhalo organizovaně a systematicky za účasti německých i norských stráží. Masakr v Beisfjordu byl součástí širšího systému nucené práce a represí v okupovaném Norsku, kde zahynuly tisíce jugoslávských vězňů. Po válce bylo několik příslušníků SS vydáno do Jugoslávie, odsouzeno za válečné zločiny a popraveno. Tato odveta zůstává silnou připomínkou nacistické brutality, kolaborace a lidské ceny okupace. || Vypravěč: Luboš Novák

Během druhé světové války se Jugoslávie stala jedním z nejtvrdších bojišť nacistické okupace, partyzánského odporu a kolaborantských sil. Mezi mnoha zločiny spáchanými v tomto období patřila i odvetná akce v Krivé Rece, jeden z méně známých, ale tragických činů provedených jednotkami SS v okupovaném Srbsku. V říjnu 1942 zahájily německé síly operaci Kopaonik, vojenskou akci zaměřenou na zničení odbojových skupin působících v horské oblasti Kopaoniku. Operaci prováděla především 7. dobrovolnická horská divize SS Prinz Eugen, jednotka Waffen-SS složená převážně z etnických Němců známých jako Volksdeutsche. Tato divize si získala pověst tvrdých protipartyzánských operací a represí vůči civilnímu obyvatelstvu podezřelému z podpory odboje. Během operace vstoupily jednotky SS do malé srbské vesnice Kriva Reka a obvinily místní obyvatele z podpory jugoslávského odboje, včetně partyzánů i četniků. Následovala kolektivní odvetná akce. Němečtí vojáci SS shromáždili obyvatele vesnice v pravoslavném kostele. Poté byl objekt uzavřen a zničen výbušninami. Ti, kteří přežili prvotní výbuch, zahynuli při následném požáru nebo při pokusu o útěk. Tato událost zanechala vesnici zcela zničenou a stala se jedním z tragických příkladů nacistických represí vůči civilistům v okupované Jugoslávii. Podobně jako v jiných případech byly tyto činy zdůvodňovány jako odplata za činnost odboje. Po válce byli někteří odpovědní za činy divize Prinz Eugen vyšetřováni a souzeni za válečné zločiny. Události v Krivé Rece zůstávají připomínkou tvrdé reality nacistické okupace na Balkáně a utrpení civilního obyvatelstva během konfliktu. || Vypravěč: Luboš Novák

Tento dokument se zaměřuje na příběh Theodora Schurcha, jedné z nejkontroverznějších postav britských dějin druhé světové války. Zatímco většina obyvatel Spojeného království čelila konfliktu s odhodláním a jednotou, Schurch se vydal zcela odlišnou cestou.Narodil se v Londýně v roce 1918 švýcarskému otci a měl dvojí občanství. Už v mládí ho přitahovala extremistická politika a v dospívání vstoupil do Britského svazu fašistů. Když vypukla válka, vstoupil do britské armády, ale v roce 1942 se vše změnilo. Po zajetí silami Osy v Tobruku začal rychle spolupracovat s italskou a německou rozvědkou. Byl vycvičen k tomu, aby se vydával za spojenecké válečné zajatce, a vystupoval pod jménem „kapitán Richards“, přičemž pronikal do zajateckých táborů v severní Africe a Itálii. Jeho úkolem bylo získat důvěru britských důstojníků, získávat vojenské informace a předávat je nepříteli. Zradil informace od detailů o Long Range Desert Group až po údaje o nově vzniklé jednotce SAS — informace, které mohly stát lidské životy. I po kapitulaci Itálie v roce 1943 pokračoval ve své činnosti — tentokrát přímo pod nacistickými organizacemi SS a SD. Zatímco ostatní trpěli, on žil v luxusu, chráněný falešnými doklady a fašistickými kontakty. V roce 1945 ho však spojenecká kontrarozvědka dopadla v La Spezia. Američané ho předali Britům a jeho soud v Londýně přitáhl velkou pozornost. Neprojevil žádnou lítost. U soudu útočil na židovské důstojníky a tvrdil, že jeho loajalita patří fašismu, nikoli Británii. Byl odsouzen za devět případů velezrady a jeden případ dezerce. Dne 4. ledna 1946, ve věku 27 let, byl Theodore Schurch oběšen ve věznici Pentonville katem Albertem Pierrepointem — jako poslední člověk popravený za velezradu ve Spojeném království. || Vypravěč: Luboš Novák

Dne 1. září 1939 nacistické Německo napadlo Polsko, čímž začala druhá světová válka a jedno z nejtemnějších období evropských dějin. Již během prvních dnů okupace Němci zřídili Stutthof, první nacistický koncentrační tábor vybudovaný mimo hranice Německa, nedaleko Gdaňsku, tehdejšího Danzigu. Původně byl určen k internaci polských elit, duchovenstva a politických představitelů, ale rychle se proměnil v centrum teroru, nucené práce a masového zabíjení. Během války prošlo systémem tábora Stutthof a jeho 105 pobočných táborů více než 100 000 vězňů. Nejméně 60 000 z nich zahynulo. Mezi oběťmi byly i ženy a děti, zejména poté, co se tábor v roce 1944 stal součástí tzv. „konečného řešení“. S postupem spojeneckých armád byly tisíce vězňů nuceny k pochodům smrti nebo přímo zavražděny na pobřeží Baltského moře. Když Rudá armáda v květnu 1945 Stutthof osvobodila, našla jen malé množství přeživších, kteří se skrývali v ruinách tábora. Po válce byli bývalí příslušníci SS a dozorci – muži i ženy – postaveni před soud v rámci stutthofských procesů. Jedenáct pachatelů bylo odsouzeno k trestu smrti a v červenci 1946 veřejně popraveno v Gdaňsku před davem 200 000 lidí. Mezi nimi byly i dozorkyně, jejichž krutost vůči vězňům se stala nechvalně proslulou. Tento dokument se zaměřuje na koncentrační tábor Stutthof, jeho oběti, pachatele a vzácný okamžik, kdy spravedlnost dostihla ty, kteří za tyto činy nesli odpovědnost. || Vypravěč: Luboš Novák

V srpnu 1944, kdy se nacistická okupace Řecka během druhé světové války blížila ke svému závěru, došlo v úrodném údolí Amari na ostrově Kréta k jedné z nejničivějších represí proti civilnímu obyvatelstvu. Tento zásah provedly německé jednotky odhodlané potlačit odpor a zastrašit místní obyvatelstvo během plánovaného ústupu z ostrova. Po invazi sil Osy do Řecka v dubnu 1941 v rámci operace Marita a následném výsadkovém útoku na Krétu během operace Merkur se ostrov stal centrem silného odporu. Místní civilisté pomáhali spojeneckým vojákům, ukrývali partyzány a podporovali sabotážní akce, což vedlo k čím dál brutálnějším německým represím. Generálmajor Friedrich-Wilhelm Müller, nechvalně proslulý politikou kolektivních trestů, nařídil na konci léta 1944 závěrečný akt teroru proti vesnicím v oblasti Kedros. Ráno 22. srpna 1944 obklíčily německé pěší jednotky devět odlehlých vesnic pod horou Kedros. Civilisté byli shromážděni pod hrozbou zbraní a muži odděleni od žen a dětí. Při koordinovaných popravách prováděných na polích, dvorech i v domech bylo zavražděno 164 civilistů. Mnohá těla byla následně polita benzínem a spálena, zatímco vesnice byly vyrabovány, zničeny výbušninami a proměněny v trosky. Přeživší byli vyhnáni a desítky mužů uvězněny ve pevnosti Fortezza v Rethymnu. Tato represe nebyla reakcí na konkrétní boj, ale promyšleným aktem teroru, jehož cílem bylo odradit odpor během německého ústupu. Kouř z hořících vesnic se držel v údolí celé dny a proměnil kdysi klidnou krajinu v prostor zkázy a masových hrobů. Po válce byl Müller i další velitelé zajati, souzeni za válečné zločiny v Athénách a v roce 1947 popraveni. Dnes je masakr v Kedrosu připomínkou nacistických zločinů v Řecku a vysoké ceny, kterou zaplatili civilisté podporující odpor během druhé světové války. || Vypravěč: Luboš Novák

Krasnodarský proces představoval jedno z prvních veřejných stíhání nacistických válečných zločinů během druhé světové války. Po německé invazi do Sovětského svazu v rámci operace Barbarossa v červnu 1941 se masové vraždy staly systematickým nástrojem okupace na východní frontě. Ve městech jako Krasnodar se německé síly – včetně Wehrmachtu, jednotek SS, důstojníků Gestapa a Sonderkommanda 10a Einsatzgruppe D – zaměřovaly na Židy, komunisty, partyzány a civilisty. Když Rudá armáda v únoru 1943 Krasnodar osvobodila, vyšetřovatelé odhalili masové hroby a zdokumentovali důkazy o zvěrstvech, včetně použití mobilních plynových vozů. Sovětské úřady reagovaly uspořádáním vojenského tribunálu v červenci 1943. Na rozdíl od pozdějších norimberských procesů se tento proces zaměřil především na sovětské kolaboranty, kteří pomáhali německým okupačním silám při zatýkání, střežení vězňů a napomáhání zločinům. Před soudem stanulo jedenáct obžalovaných. Osm z nich – včetně Vasilije Tiščenka, Ivana Rečkálova, Michaila Lastoviny, Nikolaje Puškareva, Grigorije Misana, Yunuse Naptsoka, Ivana Kotomceva a Ignatije Kladova – bylo odsouzeno k trestu smrti. Dne 18. července 1943 byly popravy vykonány na hlavním náměstí v Krasnodaru před davem přibližně 30 000 lidí. Celá událost byla natočena a široce propagována po celém Sovětském svazu. Krasnodarský proces odhalil mechanismy nacistického teroru v okupovaném Rusku a poukázal na roli kolaborace při umožnění masového zabíjení. Přestože nebyli přímo souzeni němečtí velitelé, stal se jedním z prvních příkladů válečné spravedlnosti a zdůraznil, že váleční zločinci a kolaboranti budou pohnáni k odpovědnosti. || Vypravěč: Luboš Novák

Alexander Piorkowski byl jedním z důstojníků SS odpovědných za brutalitu a systematické násilí nacistického systému koncentračních táborů, když působil jako velitel tábora Dachau během klíčového období druhé světové války. Narodil se v roce 1904 v Brémách a dospíval v období politických otřesů a hospodářského kolapsu Německa po první světové válce. Stejně jako mnoho mladých mužů zklamaných nestabilitou Výmarské republiky se přiklonil k nacistickému hnutí – v roce 1929 vstoupil do SA, krátce poté do NSDAP a v roce 1933 do SS, kdy Adolf Hitler upevňoval svou moc. Jeho kariéra v SS ho rychle zavedla do systému koncentračních táborů. Po službě v Lichtenburgu byl v roce 1938 přeložen do Dachau, kde se stal Schutzhaftlagerführerem a později velitelem tábora v letech 1940–1942. Během jeho velení se Dachau rozšířilo jako místo teroru, nucené práce a systematického zabíjení. Piorkowski dohlížel na popravy sovětských válečných zajatců, z nichž mnozí byli záměrně vynecháni z táborových záznamů a tajně zastřeleni, než byla jejich těla zpopelněna. Pozdější důkazy naznačily, že pod jeho velením byly zabity tisíce lidí. Jeho velení bylo také spojeno s extrémními tresty, včetně bičování, mučení zavěšením a dlouhodobé izolace. Přeživší vypovídali, že Piorkowski osobně schvaloval stovky trestů a podílel se na násilí vůči vězňům. Stejně významná byla i jeho role při umožnění lékařských experimentů prováděných lékaři SS, včetně výzkumů podchlazení a malárie. Piorkowski poskytl lékařům neomezený přístup k vězňům a usnadňoval výběr obětí pro experimenty i transporty na likvidaci. V roce 1942 byl ze své funkce odvolán v souvislosti s vyšetřováním korupce, ale odpovědnosti se vyhnul až do konce války. Po válce byl zatčen a souzen v rámci dachauských procesů v roce 1947, kde byl odsouzen za válečné zločiny spáchané v Dachau. || Vypravěč: Luboš Novák

Oskar Dirlewanger zůstává jedním z nejznámějších válečných zločinců druhé světové války. Jako velitel nechvalně proslulé brigády Dirlewanger vedl jednotku složenou z odsouzených zločinců, pytláků, vězňů z koncentračních táborů a násilných pachatelů, kteří byli naverbováni pod autoritou Heinricha Himmlera v nacistickém Německu. Původně byla tato jednotka vytvořena v roce 1940 jako speciální protipartyzánská formace, ale brzy se stala symbolem mimořádné brutality, masového zabíjení a systematických zločinů napříč okupovanou Evropou. Během operace Barbarossa a německé invaze do Sovětského svazu působila brigáda Dirlewanger v Bělorusku, kde byly celé vesnice vypalovány, civilisté zabíjeni a přeživší zastřeleni nebo zahnáni do hořících budov. Tyto akce byly součástí širší rasové války vedené Německem ve východní Evropě. I uvnitř SS vyvolávaly Dirlewangerovy činy obavy, přesto byl chráněn vlivnými spojenci. Nejznámější akce této jednotky přišla během Varšavského povstání v roce 1944. Ve varšavské čtvrti Wola se Dirlewangerovi muži podíleli na masakru ve Wole, při němž zahynuly desetitisíce civilistů. Nemocnice byly vypalovány, zajatci popravováni a ženy i děti vystaveny extrémnímu násilí. Jednotka se později podílela na potlačení Slovenského národního povstání a pokračovala v bojích až do kolapsu třetí říše. Oskar Dirlewanger byl zajat v červnu 1945 a krátce poté zemřel ve vazbě. Mnoho členů této jednotky bylo po válce odsouzeno k vězení nebo smrti, zatímco jiní zmizeli v poválečném chaosu. || Vypravěč: Luboš Novák

Události, které se odehrály v Prebilovci během srpna 1941, představují významnou kapitolu ve studiu zkušeností civilního obyvatelstva během okupace Jugoslávie během druhé světové války. Po rozpadu jugoslávského státu a vytvoření nových regionálních správ pod patronací mocností Osy byly celé komunity stále častěji cíleně pronásledovány na základě své identity. V srpnu 1941 procházely ozbrojené jednotky Prebilovci, izolovaly jeho obyvatele—především ženy, děti a starší osoby—a odváděly je z jejich domovů. Tyto rodiny byly nejprve soustředěny v místní škole a následně přesunuty směrem ke Golubinské jámě, hlubokému přírodnímu útvaru typickému pro tento region. Je doloženo, že během tohoto období přišlo o život více než 800 obyvatel vesnice. Současné zprávy od náboženských i vojenských pozorovatelů, včetně italských úředníků, později zaznamenaly rozsah těchto událostí. Plný rozsah ztrát se dostal do širšího povědomí až po roce 1945, kdy státní komise začala zaznamenávat svědectví několika přeživších. Tyto výpovědi popisovaly systematickou kampaň zaměřenou na ponižování a odstraňování obyvatel. V následujících desetiletích se právní řízení postupně zabývala odpovědností jednotlivých osob. Ivan Jovanović, klíčová postava místních operací, byl dopaden v roce 1956 a o dva roky později stanul před nejvyšším trestem spolu s dalšími účastníky. Dnes zůstává památka Prebilovců důležitým místem pietní vzpomínky. V roce 1990 bylo místo konečně zpřístupněno a umožnilo konání oficiální vzpomínkové ceremonie. Přestože vesnice i pamětní kostel utrpěly další škody během konfliktů v 90. letech, historie obětí z roku 1941 je nadále uchovávána jako připomínka civilních ztrát během druhé světové války. || Vypravěč: Luboš Novák

Jenny-Wanda Barkmann sloužila jako německá dozorkyně SS v koncentračním táboře Stutthof během druhé světové války. Narodila se 30. května 1922 v Hamburku a vyrůstala v dělnické rodině během Výmarské republiky. Stejně jako u mnoha lidí její generace byl její pohled na svět ovlivněn tehdejším společenským a politickým prostředím. V roce 1944, ve věku jednadvaceti let, vstoupila Barkmann do SS jako Aufseherin (dozorkyně). Byla přidělena do tábora Stutthof, který se nacházel poblíž dnešního Gdaňsku a byl zřízen k internaci vězňů a zajištění pracovní síly. Během své služby se podílela na každodenní správě a dozoru nad vězeňkyněmi. Svědecké výpovědi z pozdějších soudních procesů uvádějí, že se účastnila: dozoru nad vězni během nucených prací a nástupů, výběru osob určených k popravám, udržování táborové kázně pomocí fyzických trestů. Barkmann byla známá svou přísnou disciplínou a podílem na tvrdém zacházení s vězni. Na začátku roku 1945, když se přibližovala sovětská vojska, tábor opustila, ale v květnu 1945 byla zatčena polskými úřady. Po válce stanula jako obžalovaná v prvním procesu se Stutthofem, který se konal v Gdaňsku v roce 1946. Na základě svědeckých výpovědí a své role v táborovém systému byla uznána vinnou ze zločinů proti lidskosti a odsouzena k trestu smrti. Její život a činy jsou často zkoumány jako příklad zapojení žen do fungování systému koncentračních táborů. || Vypravěč: Luboš Novák

Rinnanův gang, formálně známý jako Sonderabteilung Lola, byl jednou z nejobávanějších kolaborantských skupin v nacistickém Norsku během druhé světové války. Skupina byla založena v roce 1942 pod vedením Henryho Rinnana a operovala ve spolupráci s německou Sicherheitsdienst (SD) a Gestapem. Specializovala se na infiltraci, sběr informací, mučení a ničení norského odboje. Na rozdíl od uniformovaných německých jednotek se spoléhala na klam – její členové se vydávali za sympatizanty odboje, aby získali důvěru a následně zradili celé sítě zevnitř. Jejich činnost vážně poškodila odbojové struktury ve středním Norsku a vytvořila atmosféru strachu a nedůvěry, která přetrvala dlouho po válce. Sídlo gangu na adrese Jonsvannsveien 46 v Trondheimu, známé pod přezdívkou Bandeklosteret („Klášter gangu“), se stalo symbolem brutality. Zajatci byli vyslýcháni a často vystaveni dlouhodobému bití, psychickému týrání a ponižování. Dokonce i někteří němečtí důstojníci občas zasahovali ze strachu, že oběti zemřou dříve, než poskytnou užitečné informace. Stovky Norů prošly sklepeními této vily a mnozí z nich se již nikdy nevrátili. Během okupace gang podle odhadů mučil několik stovek lidí a zabil více než osmdesát osob. Násilí se neomezovalo pouze na členy odboje – vnitřní paranoia vedla i k vraždám uvnitř samotné organizace. Infiltrace zůstala jejich nejúčinnější zbraní. Členové se účastnili tajných schůzek, předávali zprávy a podněcovali protiněmecké aktivity, aby je následně nahlásili nacistickým úřadům. Jak se v roce 1945 blížila porážka Německa, gang zachvátila panika, která vedla k sebevraždám, vnitřním vraždám a neúspěšným pokusům o útěk. Po osvobození byli přeživší členové zatčeni a souzeni, přičemž mnozí byli odsouzeni k trestu smrti nebo doživotnímu vězení. Rinnanův gang tak zůstává varovným symbolem zrady, teroru a ničivé síly kolaborace během okupace. || Vypravěč: Luboš Novák

Siegfried Fehmer byl jedním z nejobávanějších důstojníků gestapa působících v okupovaném Norsku během druhé světové války. Rychle postupoval v rámci nacistického bezpečnostního aparátu a stal se klíčovou postavou brutální represe norského odboje a symbolem teroru během německé okupace. Narodil se v roce 1911 v Mnichově, již v raném věku vstoupil do nacistické strany a svou kariéru vybudoval v gestapu, kde se jeho právnické vzdělání a ideologická loajalita staly cenným nástrojem režimu. Po německé invazi do Norska v dubnu 1940 byl Fehmer přeložen do Osla a pověřen kontrarozvědnými operacemi. Norsko mělo pro nacistické Německo zásadní strategický význam a potlačení odporu se stalo prioritou. Pod Fehmerovým vlivem gestapo vybudovalo rozsáhlou síť informátorů, zatýkání a výslechů zaměřenou na rozbití norského podzemí. Členové odboje, civilisté i podezřelí spolupracovníci byli vystaveni brutálním výslechům, psychickému teroru a fyzickému násilí. Fehmer si získal pověst muže, který kombinoval vnější zdvořilost s náhlou brutalitou během výslechů – metodou určenou k psychickému i fyzickému zlomení vězňů. Osobně se účastnil výslechů a hrál klíčovou roli při zavádění tvrdších výslechových metod schválených vedením SS, včetně Heinricha Himmlera. Oběti vypovídaly o bití, zlomeninách, spánkové deprivaci a dlouhodobých fyzických i psychických následcích. Jednou z jeho nejznámějších obětí byl vůdce odboje Lauritz Sand, jehož utrpení se stalo symbolem brutality gestapa v Norsku. S rostoucí aktivitou odboje, zejména prostřednictvím organizací jako Milorg, se nacistická represe stupňovala. Přibývalo poprav, věznice se plnily a celé odbojové sítě byly zničeny. V roce 1945, během posledních měsíců okupace, se Fehmer stal vedoucím oddělení IV gestapa v Oslu a dohlížel na kontrarozvědku a výslechy v době, kdy se nacistické Německo hroutilo. Po válce se pokusil vyhnout spravedlnosti tím, že se vydával za obyčejného vojáka, byl však zajat spojeneckými silami. Norské soudy ho postavily před soud za mučení a válečné zločiny. || Vypravěč: Luboš Novák

Když německé síly 1. září 1939 napadly Polsko a zahájily druhou světovou válku, rozpoutaly nejen vojenskou ofenzivu, ale také teror proti civilnímu obyvatelstvu. Město Čenstochová, ležící poblíž německých hranic, padlo 3. září bez odporu. To, co následovalo, se však stalo jedním z prvních velkých zločinů spáchaných Wehrmachtem během druhé světové války. Následující den se městem ozvala střelba – její původ zůstal nejasný. Němečtí vojáci, pravděpodobně zasažení vlastní palbou, falešně obvinili polské a židovské civilisty z útoku. V atmosféře paniky a odvety vtrhli do domů, bili obyvatele a shromáždili tisíce lidí na veřejných prostranstvích. Muži byli odděleni od žen a dětí. Někteří byli biti, jiní zastřeleni na místě. Civilisté byli nuceni ležet hodiny na zemi. Na Magistrátním náměstí, na Novém trhu i před kostely a továrnami prováděli němečtí vojáci hromadné popravy bez soudu. Svědci vypovídali o tom, že civilisté byli stříleni do týla a ponižováni před smrtí. Kostely byly přeměněny na věznice. Civilisté byli uzavřeni v kostele sv. Zikmunda a v katedrále, bez jídla a vody, nuceni spát mezi mrtvými. První nacistické zprávy uváděly 99 popravených. Pozdější exhumace odhalily nejméně 227 těl a historici odhadují, že skutečný počet obětí mohl dosáhnout 300–500 civilistů, Poláků i Židů, z nichž mnozí jsou známi jménem jako oběti tzv. „Krvavého pondělí“. Tím však příběh nekončí. Stejná 46. pěší divize, která provedla represálie, byla později nasazena na Ukrajině a na Krymu. Ve Feodosii v roce 1941 utrpěla těžké ztráty během sovětské odvety. Sovětští vojáci zabili a zohavili více než sto raněných německých vojáků, což někteří považovali za brutální odplatu za události v Čenstochové. Tyto represálie patří mezi první a nejbrutálnější zločiny druhé světové války – na které mnozí zapomněli, ale historie nikoli. || Vypravěč: Luboš Novák

Maria Mandl byla jednou z nejznámějších ženských pachatelek v systému nacistických koncentračních táborů a klíčovou postavou v mechanismu teroru během holokaustu a druhé světové války. Narodila se 10. ledna 1912 v Münzkirchenu v Rakousku-Uhersku a vyrůstala v konzervativní katolické rodině. Její život se dramaticky změnil po anšlusu Rakouska v roce 1938, kdy nacistické Německo zemi anektovalo a loajalita k režimu se stala podmínkou přežití i kariérního postupu. V říjnu 1938 vstoupila do SS jako dozorkyně v koncentračním táboře Lichtenburg, jednom z prvních táborů pro ženy. Rychle se přizpůsobila brutálním podmínkám a získala pověst mimořádně kruté osoby. Svědectví přeživších uvádějí, že vězně pravidelně bila, bičovala a mučila, často bez jakéhokoli důvodu. Její ochota používat násilí jí zajistila rychlý postup v hierarchii SS. V roce 1939 byla převelena do koncentračního tábora Ravensbrück, kde její brutalita ještě zesílila. V roce 1942 byla povýšena na Oberaufseherin a převelena do Osvětim-Březinka, kde se stala hlavní dozorkyní ženského tábora. Zde měla téměř neomezenou moc nad tisíci vězňů i ženskými příslušnicemi SS a podléhala přímo veliteli tábora Rudolfu Hössovi. V Osvětimi hrála klíčovou roli při selekcích do plynových komor a osobně podepisovala seznamy odsouzených. Byla známá svou krutostí vůči židovským vězňům i polským ženám. Na konci roku 1944 byla převelena do pobočného tábora Mühldorf patřícího pod Dachau, kde byli vězni nuceni k vyčerpávající práci při budování podzemních továren. Po válce byla zatčena, vydána do Polska a postavena před soud v rámci osvětimských procesů. Byla uznána vinnou ze zločinů proti lidskosti a odsouzena k trestu smrti. Její trest byl vykonán 24. ledna 1948. Její příběh zůstává výrazným příkladem toho, jak se obyčejní lidé mohli stát vykonavateli mimořádné brutality pod vlivem nacistické ideologie. || Vypravěč: Luboš Novák

V dubnu 1941 zahájilo nacistické Německo ničivý útok na Jugoslávii, který se stal jednou z nejdestruktivnějších kampaní na Balkáně během druhé světové války. V centru této operace stál Alexander Löhr, vysoce postavený velitel Luftwaffe, který se stal jednou z klíčových postav bombardování Bělehradu a následné brutální okupace. Tento dokument mapuje život a kariéru Löhra – od jeho raných let v Rakousko-Uhersku až po jeho vzestup v německé armádě. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 vstoupil Löhr do Luftwaffe a rychle se vypracoval na velitele jedné z jejích nejdůležitějších leteckých flotil. Jeho zkušenosti a strategické myšlení byly brzy využity v jedné z nejkontroverznějších operací války. Po převratu v Jugoslávii v březnu 1941 nařídil Adolf Hitler zničení Bělehradu jako trest. Pod Löhrovým velením provedly německé síly rozsáhlé letecké bombardování města, přičemž použily taktiky zaměřené na maximální destrukci a zlomení morálky civilního obyvatelstva. Útok zanechal velkou část hlavního města v troskách a přinesl značné utrpení civilistům. Jak válka pokračovala, Löhr velel německým jednotkám v jihovýchodní Evropě a dohlížel na protipartyzánské operace, které často zasahovaly civilní obyvatelstvo. Celé vesnice byly ničeny, rukojmí popravováni a represe se stupňovaly s rostoucí silou odboje. Po válce byl Löhr zajat a postaven před jugoslávský vojenský tribunál. Byl obviněn z válečných zločinů, včetně odpovědnosti za bombardování Bělehradu a činy spáchané pod jeho velením. V roce 1947 byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti. Toto video se zaměřuje nejen na samotné události, ale také na rozhodnutí, strategie a jejich důsledky – a nabízí hlubší pohled na válku, velení a odpovědnost v jednom z nejtemnějších období dějin. || Vypravěč: Luboš Novák

Ráno 16. srpna 1943 se v klidné vesnici Kommeno v oblasti Epirus v Řecku odehrál brutální masakr. Jen několik dní předtím prošla vesnicí malá skupina partyzánů, kteří si vyžádali potraviny a zásoby. Přestože se vesničané nezapojili do žádného boje, tato krátká událost posloužila jako záminka pro jeden z nejstrašnějších nacistických zločinů spáchaných v okupovaném Řecku.

Amon Göth, nechvalně proslulý velitel koncentračního tábora Kraków-Płaszów, zůstává jedním z nejbrutálnějších pachatelů holokaustu během druhé světové války. Narodil se v roce 1908 ve Vídni a na počátku 30. let vstoupil do rakouské nacistické strany a SS, kde rychle postupoval díky své fanatičnosti a krutosti. Po německé invazi do Polska působil na okupovaných územích, kde organizoval deportace, konfiskace majetku a přesídlovací operace zaměřené proti Židům. Na začátku roku 1943 byl Göth jmenován velitelem nově vybudovaného tábora Płaszów, který řídil pomocí neomezeného teroru. Vězně zabíjel ze svého balkonu, vypouštěl na ně vycvičené psy a denně prováděl svévolné popravy. Svědci ho popisovali jako sadistu, který zabíjel pro zábavu nebo za drobná provinění. Dohlížel také na likvidaci krakovského a tarnovského ghetta a osobně vraždil ženy i děti během deportací. Navzdory svým zločinům žil Göth v luxusu — pil alkohol, pořádal večírky, kradl židovský majetek a zneužíval vězně. V roce 1944 vedla jeho korupce k neobvyklému zatčení gestapem, ale případ byl odložen s blížícím se koncem války. Po válce byl zajat Američany, vydán do Polska a postaven před Nejvyšší národní tribunál v Krakově. Přeživší svědčili o jeho zločinech, včetně podílu na vraždě více než 8 000 lidí. Göth neprojevil žádnou lítost — během procesu se vysmíval soudu a dokonce si piloval nehty. Byl uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a 13. září 1946 popraven oběšením. Jeho poslední slova byla „Heil Hitler“. Jeho popel byl rozptýlen do řeky Visly. Tento dokument vypráví celý příběh Göthova vzestupu, jeho zločinů a spravedlnosti, která nakonec ukončila život jednoho z nejbrutálnějších vrahů holokaustu. || Vypravěč: Luboš Novák

Příběh Karla Ernsta se odehrává v násilném jádru raného nacistického hnutí. Narodil se do chaosu poválečného Německa po první světové válce a pohyboval se v nočním životě Berlína jako vyhazovač a údajný homosexuální prostitut, než vstoupil do Sturmabteilung — SA, nechvalně proslulé Hitlerovy milice „hnědých košil“. V bouřlivé politice Výmarské republiky Ernst rychle stoupal v hierarchii, ceněný pro svou brutalitu, loajalitu a ochotu vykonávat činy, kterým se ostatní raději vyhýbali.

Wanda Klaff byla jednou z nejproslulejších ženských dozorkyň systému koncentračního tábora Stutthof, sítě táborů zřízených nacistickým Německem v okupovaném Polsku během druhé světové války. Narodila se jako Wanda Kalacińska v roce 1922 v Danzigu (dnešní Gdaňsk) a pocházela z obyčejného dělnického prostředí. Nic v jejím raném životě nenaznačovalo, že se později stane symbolem krutosti spojené s holokaustem v Polsku. Stutthof, založený v září 1939, byl prvním nacistickým koncentračním táborem zřízeným mimo hranice předválečného Německa. Byly sem deportovány desetitisíce vězňů — Poláci, Židé i lidé z celé okupované Evropy. V době, kdy byly v roce 1944 přijímány ženské dozorkyně, se tábor stal místem hladu, nucené práce, nemocí a systematického zabíjení. Wanda Klaff byla vycvičena jako SS Aufseherin a přidělena do pobočných táborů Stutthofu, kde později přeživší svědčili o její extrémní brutalitě. Svědectví popisovala, že Klaff bez provokace bila vězně, kopala ženy, dokud se nezhroutily, a podílela se na selekcích, které posílaly vyčerpané vězně zpět do Stutthofu, aby byli zavražděni. Dozorovala pracovní komanda nucené práce a byla známá svou brutalitou vůči ženám, které již nedokázaly držet tempo. Její činy ji zařadily mezi nejobávanější ženské dozorkyně SS v systému Stutthof po boku osobností jako Gerda Steinhoff a Ewa Paradies. Po zhroucení nacistického Německa se Wanda Klaff pokusila zmizet v civilním životě, ale byla zatčena polskými úřady. Stanula před soudem během prvního procesu se zločinci ze Stutthofu v roce 1946, kde bývalí vězni podrobně vypovídali o jejích zločinech. Klaff projevila jen malou lítost a otevřeně přiznala každodenní násilí vůči vězňům. Byla odsouzena za zločiny proti lidskosti a odsouzena k trestu smrti. Dne 4. července 1946 byla veřejně popravena oběšením v Gdaňsku spolu s dalšími pachateli ze Stutthofu. Její poprava se stala jedním z nejznámějších poválečných trestů v Polsku a symbolizovala spravedlnost pro oběti Stutthofu i širšího holokaustu. || Vypravěč: Luboš Novák

1. horská divize Wehrmachtu – známá také jako divize Edelweiss – byla jednou z nejznámějších jednotek německé armády během druhé světové války. Byla vytvořena v roce 1938 a původně byla vycvičena pro horský boj. Divize si však nezískala pověst díky vojenským úspěchům, ale kvůli řadě brutálních zločinů, které sahaly od Polska až po Řecko. Jednotka se nejprve účastnila invaze do Polska a Francie, kde se její vojáci již v rané fázi války podíleli na zabíjení civilistů a válečných zajatců. Nejhorší zločiny však přišly během tažení v Sovětském svazu a později na Balkáně.

Claus Schilling byl jedním z nejstarších a zároveň nejděsivějších lékařských pachatelů nacistického systému koncentračních táborů během druhé světové války. Před válkou byl respektovaným výzkumníkem malárie, ale své desetiletí budované vědecké renomé proměnil v nástroj systematické krutosti v koncentračním táboře Dachau. Jeho případ ukazuje, jak se profesionální ambice a poslušnost ideologii mohou proměnit v mechanismus masového vraždění maskovaného jako lékařský výzkum.

Dne 23. března 1944 byl Řím stále pod německou okupací. Toho odpoledne italští partyzáni zaútočili na kolonu německých policejních jednotek na ulici Via Rasella a zabili 33 vojáků. Během několika hodin se nacistické velení rozhodlo pro nemilosrdnou odvetu. Adolf Hitler osobně schválil rozkaz: za každého zabitého Němce bude popraveno deset Italů. Výsledkem byl jeden z nejznámějších válečných zločinů spáchaných v okupované Itálii — masakr v Ardeatinských jeskyních. Úkolem provést popravy bylo pověřeno SS a německé bezpečnostní policii pod vedením Herberta Kapplera, šéfa gestapa v Římě. Vězni byli vybíráni z věznic, detenčních center a z míst, kde byli drženi Židé. Mnozí z nich neměli s partyzánským útokem vůbec nic společného. Židé, členové odboje, civilisté i političtí vězni byli tajně shromažďováni. I když počet zajatých lidí překročil požadovaný počet obětí, rozkaz nebyl zastaven. 24. března 1944 bylo 335 mužů odvezeno do Ardeatinských jeskyní na okraji Říma. V malých skupinách byli vedeni do tunelů, donuceni kleknout si a zastřeleni z bezprostřední blízkosti. Těla byla následně naskládána na sebe a jeskyně byly zapečetěny výbušninami ve snaze zločin utajit. Mezi oběťmi byli kněží, dělníci, důstojníci, intelektuálové i dospívající chlapci — nejmladšímu bylo pouhých 15 let. Masakr byl následující den oznámen prostřednictvím německého komuniké, které vraždy prezentovalo jako zákonnou odpověď na „terorismus“. Pravda vyšla plně najevo až po osvobození Říma spojeneckými vojsky v červnu 1944. Jeskyně byly otevřeny a rozsah zločinu se stal nepopiratelným. Po válce bylo několik pachatelů postaveno před soud. Herbert Kappler a Erich Priebke byli odsouzeni na doživotí, i když spravedlnost byla neúplná a přišla pozdě. Dnes jsou Fosse Ardeatine národním památníkem — připomínkou toho, jak okupace, ideologie a slepé plnění rozkazů vedly k systematickému vraždění nevinných lidí. || Vypravěč: Luboš Novák

Irma Grese zůstává jednou z nejznámějších ženských pachatelek nacistického systému koncentračních táborů během druhé světové války a mrazivým symbolem krutosti během holokaustu. Narodila se v roce 1923 na venkově v severním Německu a vyrůstala v přísné, emocionálně chladné domácnosti poznamenané násilím a nestabilitou. Jako teenagerka vstoupila do Svazu německých dívek, kde byla mladým ženám systematicky vštěpována nacistická ideologie, poslušnost a rasová nenávist jako vlastenecká povinnost. Ve snaze najít své místo a získat postavení se ještě jako dospívající dobrovolně přihlásila ke službě v systému táborů SS. V roce 1942, ve svých pouhých 18 letech, začala Irma Grese svou kariéru jako dozorkyně v koncentračním táboře Ravensbrück a později byla převelena do Osvětim-Březinka v Němci okupovaném Polsku. Zde rychle postupovala v hierarchii a stala se jednou z nejmladších SS-Oberaufseherinnen (hlavních ženských dozorkyň) v táboře. Přeživší ji popisovali jako mimořádně násilnou, sadistickou a nepředvídatelnou. Ozbrojená bičem a pistolí denně bila vězně, účastnila se selekcí do plynových komor a osobně střílela vězně, kteří se pokusili o útěk nebo se zhroutili vyčerpáním. V Osvětimi Grese spolupracovala s dalšími nechvalně proslulými příslušníky SS, včetně Josefa Mengeleho a velitele tábora Josefa Kramera. Svědectví vězňů odhalila, že měla potěšení z ponižování a mučení žen, často je kopala těžkými botami, dokud nezačaly krvácet nebo se nezhroutily. Její mladistvý vzhled groteskně kontrastoval s její brutalitou, což jí vyneslo přezdívky „Hyena z Osvětimi“ a „Krásná bestie“. Na začátku roku 1945 byla Grese převelena do Bergen-Belsenu poté, co byla Osvětim evakuována. I když se tábor propadal do hladomoru, nemocí a masové smrti, pokračovala v týrání vězňů až do osvobození tábora britskými jednotkami v dubnu 1945. Grese byla zatčena a později postavena před soud během Belského procesu. V listopadu 1945 byla Irma Grese odsouzena za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Během procesu projevovala jen minimální lítost. Dne 13. prosince 1945 byla ve věku 22 let popravena oběšením a stala se nejmladší ženou popravenou podle britského práva ve 20. století. Její příběh zůstává varovnou připomínkou toho, jak ideologie, moc a krutost mohou proměnit obyčejné lidi v nástroje masového vraždění. || Vypravěč: Luboš Novák

Franz Walter Stahlecker byl jedním z architektů holokaustu ve východní Evropě – mužem, který využil právnické vzdělání, byrokratickou preciznost a ideologický fanatismus k téměř úplnému zničení židovského života v pobaltských státech. Narodil se roku 1900 do protestantské rodiny ve Württembersku a vyrůstal v prostředí, které si cenilo disciplíny a pořádku. Chaos po první světové válce v Německu a přitažlivost radikálního nacionalismu jej však přivedly do násilných pravicových organizací, jako byly Organisation Consul a Deutschvölkischer Schutz-und Trutzbund. Za fasádou státního úředníka a rodinného muže se postupně formovalo ideologické přesvědčení, které později vedlo k jeho zločinům. Po Hitlerově nástupu k moci Stahlecker rychle postupoval v SS a bezpečnostní policii. V Rakousku spolupracoval s Adolfem Eichmannem na organizování nucené emigrace a prvních deportací Židů. Jeho efektivita a bezohlednost z něj učinily důvěryhodného podřízeného Reinharda Heydricha. V roce 1941, když se Německo připravovalo na invazi do Sovětského svazu, obdržel úkol, který definoval jeho odkaz: velení Einsatzgruppe A – nejsmrtonosnější mobilní vyhlazovací jednotce operace Barbarossa. Při postupu se skupinou armád Sever do Litvy, Lotyšska a Estonska koordinoval masové popravy Židů, komunistů a dalších „nežádoucích“ osob. Nařídil vypalování synagog v Rize, vytvořil nechvalně proslulé Arājs Kommando, které provádělo masakry za pomoci místních kolaborantů, a dohlížel na zřízení tábora Jungfernhof. Jeho hlášení do Berlína zaznamenávala do konce roku 1941 zavraždění 249 420 Židů – v chladném administrativním jazyce, který prezentoval genocidu jako rutinní bezpečnostní práci. V březnu 1942 byl při cestě mezi polními velitelstvími poblíž Leningradu jeho vůz přepaden sovětskými partyzány. Byl postřelen do nohy a vykrvácel dříve, než se mu dostalo lékařské pomoci. SS mu uspořádala hrdinský pohřeb, ale historie si jej pamatuje jinak – jako muže, který během několika měsíců téměř vymazal židovské komunity Pobaltí. || Vypravěč: Luboš Novák

Dorothea Binz byla jednou z nejznámějších ženských pachatelek v systému nacistických koncentračních táborů a ústřední postavou teroru v Ravensbrücku, největším koncentračním táboře pro ženy v nacistickém Německu. Její příběh ukazuje, jak se ideologie, moc a krutost spojily v jedny z nejextrémnějších projevů násilí holokaustu. Narodila se roku 1920 v Templinu v Německu a dospívala v době, kdy se k moci dostával Adolf Hitler. V roce 1939, ve svých devatenácti letech, nastoupila do Ravensbrücku – původně hledala práci, ale brzy se stala součástí brutálního táborového aparátu. Tábor nedaleko Berlína věznil desítky tisíc žen z celé okupované Evropy, včetně Polek, Židovek, Romek, Rusek a politických vězeňkyň. Binz rychle postupovala v hierarchii ženských dozorkyň SS (Aufseherinnen). Do roku 1943 se fakticky stala zástupkyní hlavní dozorkyně a odpovídala za výcvik a disciplínu ostatních strážkyň. Pod jejím vlivem se Ravensbrück stal „školou násilí“, která vyvážela vyškolené dozorkyně do dalších koncentračních táborů. Binz osobně dohlížela na tresty, bití, popravy i selekce na nucené práce a smrt. Svědectví přeživších ji popisují jako sadistickou a nepředvídatelnou. Vězeňkyně vzpomínaly na brutální bičování, dlouhé apely, hladovění i popravy prováděné pod jejím dohledem. Podílela se také na výběrech pro lékařské experimenty a později do plynové komory, která byla v táboře postavena v roce 1944. Po osvobození Ravensbrücku v dubnu 1945 byla zatčena a postavena před britský vojenský tribunál. Během procesu s Ravensbrückem přiznala týrání vězňů. V únoru 1947 byla odsouzena za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti k trestu smrti. Dne 2. května 1947 byla Dorothea Binz popravena oběšením ve věznici Hameln katem Albertem Pierrepointem. Bylo jí 27 let. || Vypravěč: Luboš Novák

Masakr v Michniówě patří mezi nejděsivější zločiny druhé světové války spáchané nacistickým Německem během okupace Polska. V červenci 1943 byla malá vesnice Michniów – známá podporou polského odboje a speciálních jednotek Cichociemni – Němci označena k likvidaci. Během dvou dnů jednotky SS, četníci a kolaboranti zabili celkem 204 civilistů: 102 mužů, 54 žen a 48 dětí. Celé rodiny byly upáleny zaživa, včetně novorozence pokřtěného jen několik hodin předtím. Domy byly zapáleny, dobytek odveden a přeživší pronásledováni v lese nebo deportováni do Osvětimi. Masakr měl sloužit jako varování ostatním podporujícím polské podzemí, ale naopak posílil odhodlání odboje. Po válce bylo několik pachatelů – včetně Otto Büssiga, Juliuse Heina a SS-Brigadeführera Herberta Böttchera – odsouzeno k smrti a popraveno. Další, jako Albert Schuster a Gerulf Mayer, byli později postaveni před soud ve východním Německu a Rakousku. Dnes na místě stojí Mauzoleum mučednictví polských vesnic v Michniówě, které uchovává památku obětí. Masakr v Michniówě symbolizuje širší kampaň teroru vedenou nacistickými silami napříč okupovaným Polskem, kde bylo během tzv. „pacifikačních operací“ zničeno nejméně 299 vesnic. Navzdory pokusům umlčet pravdu příběhy polského odboje, zvěrstva Wehrmachtu a SS i utrpení polských civilistů nadále rezonují. Ruiny Michniówa se staly nejen národním symbolem oběti, ale i výzvou k spravedlnosti a památce. || Vypravěč: Luboš Novák

Gestapo, obávané napříč nacisty okupovanou Evropou, nefungovalo jako běžná policejní složka, ale jako tajná politická zbraň Třetí říše. Vzniklo s cílem potlačit opozici vůči Hitlerovi a rychle se proměnilo v nástroj teroru a útlaku. Pod vedením Heinricha Himmlera a Reinharda Heydricha Gestapo koordinovalo zatýkání, výslechy, mučení a deportace osob považovaných za nepřátele režimu – včetně Židů, partyzánů, odbojářů i obyčejných civilistů obviněných na základě pomluv či osobní msty. Důstojníci Gestapa operovali téměř s úplnou beztrestností. V okupovaných zemích často působili z anonymních budov, splývali s místní správou a zároveň budovali sítě kolaborantů a informátorů. Stačilo šeptané obvinění souseda nebo neuvážená poznámka v práci a následovalo okamžité zatčení. Oběti byly odváděny z domovů či zadrženy na ulici, poté bity, zastrašovány nebo psychicky lámány během brutálních výslechů. Cílem nebyla spravedlnost, ale zastrašení a kontrola. Efektivita Gestapa byla silně závislá na spolupráci. Místní policie, úředníci i civilisté pomáhali prosazovat nacistickou politiku – ze strachu, přesvědčení nebo vlastního prospěchu. Ve Francii, Norsku, Nizozemsku i Československu tato spolupráce umožnila Gestapu téměř neomezený dosah. Tragicky právě kolaborace umožnila masové deportace Židů do vyhlazovacích táborů po celé Evropě. Po porážce Německa bylo Gestapo během Norimberských procesů označeno za zločineckou organizaci. Vysoce postavení důstojníci čelili soudům a popravám, zatímco jiní se snažili zmizet. Mnohé oběti však na soudy nečekaly a samy vykonaly spravedlnost vůči informátorům a bývalým důstojníkům. Odkaz Gestapa zůstává symbolem strachu, zrady a brutální represe. || Vypravěč: Luboš Novák

O příběhu: Hans Isenmann byl členem nechvalně proslulé 5. tankové divize SS Wiking – elitní jednotky Waffen-SS, která se podílela na realizaci rasové války nacistického režimu ve východní Evropě. Po vstupu do Hitlerjugend a ideologické indoktrinaci se Isenmann v roce 1939 dobrovolně přihlásil k SS. Jeho cesta ho brzy zavedla do hrůz operace Barbarossa a holokaustu na Ukrajině. Po postupu Wehrmachtu do Sovětského svazu se Isenmann se svou četou podílel na brutálních masakrech ve městech jako Lvov, Berdičev a Tarašča. Sám přiznal popravu více než 300 civilistů – mnohdy žen a dětí – během razií prováděných ve spolupráci s Einsatzgruppen a místními kolaboranty. V roce 1943 se rovněž podílel na veřejném oběšení civilistů v německy okupované Jugoslávii. Po válce byl Hans Isenmann zajat Sověty a souzen během kyjevského procesu v lednu 1946, často označovaného jako „kyjevský Norimberk“. Za svou roli při vraždách a mučení tisíců lidí byl odsouzen k smrti. Dne 29. ledna 1946, ve věku pouhých 23 let, byl oběšen před davem 200 000 lidí na Kalininově náměstí. Tato veřejná poprava se stala silným symbolem poválečné spravedlnosti – a poslední takovou událostí v historii Kyjeva. Jeho smrt, sledovaná přeživšími i obyvateli města, představovala tvrdé zúčtování se zločiny spáchanými na Ukrajině během holokaustu a operace Barbarossa. || Vypravěč: Luboš Novák

O příběhu: V dubnu 1941 nacistické Německo zahájilo operaci Strafgericht, invazi do Jugoslávie, která během několika dní zničila stát a odstartovala jednu z nejbrutálnějších okupací v Evropě. Následovala krutá válka proti odbojovým hnutím – a proti civilistům – vedená německými jednotkami a jejich kolaboranty po celém Balkáně. Mezi nejznámější nasazené jednotky patřila 7. dobrovolnická horská divize SS „Prinz Eugen“. Divize vznikla roku 1941 a byla tvořena převážně etnickými Němci z Jugoslávie, Maďarska a Rumunska. Rychle si získala pověst extrémní brutality. Oficiálně byla určena k boji proti partyzánům, avšak její operace se opakovaně měnily v kolektivní tresty proti civilnímu obyvatelstvu. Koncem března 1944 pod svahy hory Kamešnica v Dalmácii dosáhla tato brutalita vrcholu. Mezi 26. a 30. březnem provedly jednotky divize Prinz Eugen za podpory 369. pěší divize rozsáhlou represivní operaci. Když partyzánské jednotky ustoupily do hor, německé síly obrátily svou pomstu proti civilistům. Vesnice jako Donji Dolac, Voštane, Otok a Ruda byly systematicky napadeny. Následoval masakr civilistů – žen, dětí i starších lidí. Domy byly vypalovány, rodiny popravovány a celé komunity zničeny. Odhady uvádějí 1 500 až 3 000 obětí, což činí Kamešnicu jedním z nejhorších válečných zločinů v Dalmácii. Masakr byl po válce zmíněn i v Norimberském procesu s rukojmími jako důkaz systematických válečných zločinů. Po válce se mnozí pachatelé pokusili uprchnout. Někteří byli dopadeni a souzeni, včetně SS-Brigadeführera Augusta Schmidhubera, který byl roku 1947 popraven v Bělehradě. Jiní spravedlnosti unikli. Masakr Kamešnica zůstává připomínkou toho, jak „protipartyzánská“ válka sloužila jako zástěrka pro masové vraždy civilistů. || Vypravěč: Luboš Novák

Příběh generála Friedricha Fromma je příběhem loajality, ambicí, váhání a osudové chyby v samotném srdci nacistického Německa. Jako dlouholetý velitel Německé záložní armády (Ersatzheer) stál Fromm v centru rozsáhlého aparátu Wehrmachtu – jako administrátor, jehož rozhodnutí ovlivňovala výcvik a nasazení milionů vojáků během druhé světové války. V červenci 1944 se však zapletl do jedné z nejdramatičtějších epizod války: neúspěšného pokusu o atentát na Adolfa Hitlera, známého jako spiknutí z 20. července nebo Operace Valkýra. Tento dokument sleduje život a pád Friedricha Fromma – od disciplinovaného dělostřeleckého důstojníka Německého císařství až po jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše. Přestože nebyl nacistickým ideologem, přizpůsobil se novému režimu a rychle postupoval v kariéře, až se stal nepostradatelným pro válečné úsilí. Jeho postavení bylo klíčové pro spiklence, kteří chtěli svrhnout Hitlera. Muži jako Claus von Stauffenberg, Ludwig Beck a Henning von Tresckow potřebovali jeho autoritu k aktivaci plánu Valkýra a převzetí kontroly nad Berlínem. Fromma však definovala opatrnost a snaha o vlastní záchranu. Odpor ani plně nepodpořil, ani se proti němu otevřeně nepostavil. A když bomba ve Vlčím doupěti Hitlera nezabila, zoufale se snažil od spiklenců distancovat a nařídil okamžitou popravu Stauffenberga a jeho nejbližších spolupracovníků. Tím si však zpečetil osud. Hitler i Joseph Goebbels věřili, že se Fromm snaží umlčet svědky. Byl zatčen, souzen Lidovým soudem a v březnu 1945 popraven. Tento dokument nabízí hluboký pohled na Frommovu nejednoznačnou roli v německém odboji, jeho konflikty s osobnostmi jako Wilhelm Keitel a vnitřní boj uvnitř Wehrmachtu v posledních letech druhé světové války. || Vypravěč: Luboš Novák

Ilse Koch byla jednou z nejslavnějších ženských postav nacistického Německa a symbolem krutosti v systému koncentračních táborů Třetí říše. Byla známá jako manželka Karla Otty Kocha, velitele koncentračního tábora Buchenwald, a její jméno se stalo synonymem teroru, zneužívání a morálního rozkladu nacistické moci během druhé světové války. Narodila se roku 1906 v Drážďanech jako Ilse Köhlerová, vstoupila do NSDAP na počátku 30. let a později se provdala za ambiciózního důstojníka SS Karla Otta Kocha. Díky tomuto vztahu získala mimořádný vliv v táborovém systému, zejména v Buchenwaldu poblíž Výmaru. Ačkoli nezastávala oficiální velitelskou funkci, svědci popisovali, že uplatňovala moc nad dozorci i vězni, účastnila se trestů, ponižování a činů extrémní brutality. Přeživší ji obviňovali ze sadistického chování, bití, podněcování násilí jezdeckým bičem a vybírání vězňů k týrání. Proslavila se obviněními, že shromažďovala lidskou kůži s tetováním jako morbidní trofeje — tvrzení, která byla v poválečných procesech částečně zpochybňována, ale upevnila její pověst tzv. „Čarodějnice z Buchenwaldu“. Do jejího okruhu patřili další nechvalně známí příslušníci SS, například Hermann Florstedt a táborový lékař Waldemar Hoven. V roce 1943 byl Karl Otto Koch zatčen samotnou SS za korupci a vraždu a krátce před koncem války popraven. To však Ilse Koch nezbavilo odpovědnosti. Po porážce Německa byla zatčena americkými jednotkami a v roce 1947 souzena v dachauských procesech. Původně odsouzena na doživotí, její případ vyvolal politickou kontroverzi, která vedla k dočasnému zmírnění trestu, než německý soud opět obnovil doživotní trest. V roce 1967 ve věznici Aichach spáchala sebevraždu. Její případ zůstává jedním z nejdiskutovanějších příkladů ženské pachatelky holokaustu — ukazuje, že moc, ideologie a krutost sahaly daleko za hranice formálních velitelských struktur. || Vypravěč: Luboš Novák.

Masakr v Babím Jaru zůstává jedním z nejděsivějších zločinů druhé světové války a jednou z největších jednotlivých masových střeleb holokaustu. Na konci září 1941, krátce po německé okupaci Kyjeva, nacistické úřady využily výbuchy způsobené ustupujícími sovětskými silami jako záminku k vyhlazení židovského obyvatelstva, které ve městě zůstalo. Během dvou dnů, 29.–30. září 1941, jednotky Einsatzgruppe C, Sonderkommando 4a, německé policejní prapory a jejich pomocné jednotky zavraždily v rokli známé jako Babí Jar více než 33 771 židovských mužů, žen a dětí. Do konce okupace bylo na tomto místě zabito mezi 100 000 a 150 000 lidí – včetně Romů, sovětských válečných zajatců a ukrajinských civilistů. Masakr byl proveden s děsivou efektivitou. Obětem bylo nařízeno shromáždit se k údajné „evakuaci“, poté byly odvedeny k rokli, zbaveny svých věcí a po skupinách zastřeleny. Pouze hrstka lidí přežila, aby mohla svědčit o tom, co se stalo – mezi nimi Dina Pronicheva, jejíž svědectví zůstává jedním z nejsilnějších očitých svědectví o holokaustu na Ukrajině. Jak se průběh války začal obracet, SS se pokusila své zločiny zakrýt. V rámci operace Sonderaktion 1005 byli vězni z tábora Syrets nuceni exhumovat a spalovat těla obětí, než byli sami určeni k popravě. Několika z nich se však podařilo uprchnout a později poskytli klíčové důkazy. Po válce dostihla spravedlnost mnoho pachatelů. Dvanáct německých představitelů bylo veřejně oběšeno v Kyjevě v lednu 1946 před 200 000 diváky. Vysoce postavení velitelé – včetně Paula Blobela a Friedricha Jeckelna – byli později odsouzeni k smrti v norimberských a sovětských procesech. Dnes Babí Jar představuje symbol holokaustu ve východní Evropě a připomínku toho, jak ideologie, byrokracie a poslušnost umožnily masové vraždění. Památníky nadále uctívají oběti, i když Ukrajina čelí novým vlnám násilí. || Vypravěč: Luboš Novák

Rudolf Slánský byl jednou z nejmocnějších postav poválečného Československa – a zároveň jednou z nejtragičtějších. Tento dokument sleduje jeho cestu od mladého komunistického aktivisty v meziválečné Praze až po obávaného generálního tajemníka Komunistické strany, muže, který pomáhal utvářet politický systém, jenž ho nakonec sám zničil. Jeho příběh se odehrává na pozadí nacistické okupace Československa, zničení První republiky, sudetské krize, německé invaze a dlouhého boje československého odboje během druhé světové války. Slánský uprchl do Moskvy, kde přežil nacistické válečné zločiny, při nichž zahynula velká část jeho rodiny, a kde se zformovala jeho bezpodmínečná loajalita ke Stalinovi. Po roce 1945 se vrátil do osvobozené Prahy a stal se klíčovým organizátorem vzestupu Komunistické strany k moci. Dohlížel na propagandu, politické čistky a rozšiřování státní moci, které připravily půdu pro komunistický převrat v roce 1948. V novém komunistickém Československu – později známém jako Československá socialistická republika – stál Slánský na samotném vrcholu moci. Avšak v okamžiku největšího vlivu se logika stalinismu obrátila dovnitř. Jak Sovětský svaz prosazoval antisemitské čistky po celém východním bloku, stal se Slánský – kdysi nepostradatelný – snadno nahraditelným...

Během nacistické okupace Francie nepřicházela zrada vždy jen od uniformovaných kolaborantů nebo politických extremistů. Někdy měla podobu morální autority. Tento dokumentární film zkoumá život a zločiny Roberta Alesche, jednoho z nejnebezpečnějších nacistických kolaborantů působících v okupované Francii. Alesch se narodil v roce 1906 a byl vysvěcen jako katolický kněz. Získal si důvěru jak farníků, tak sympatizantů odboje. Jeho otevřeně protinacistická kázání a prorozenecká rétorika přesvědčily mnohé, že jde o muže svědomí. Ve skutečnosti však Robert Alesch vedl dvojí život. Do roku 1942 byl naverbován Abwehrem, vojenskou zpravodajskou službou nacistického Německa, a začal systematicky pronikat do struktur francouzského odboje. Díky své pozici a osobnímu šarmu identifikoval členy odboje, zachytával zprávy určené pro Londýn a předával klíčové informace přímo německým úřadům. Jeho zrady vedly k masovým zatýkáním, deportacím a smrti mnoha lidí. Mezi jeho oběťmi byli i členové sítě Gloria, včetně známé odbojářky Germaine Tillion, jejíž matka byla později zavražděna v koncentračním táboře Ravensbrück. Alesch se také pokusil proniknout do sítí napojených na Virginii Hall, jednu z nejefektivnějších spojeneckých agentek působících ve Francii...

Příběh Hanse Woellkeho ukazuje, jak nacistický režim spojil sport, propagandu a brutalitu do jednoho mocenského systému. Woellke, oslavovaný jako první olympijský vítěz Německa v mužské atletice na Letních olympijských hrách 1936, se stal symbolem „Nového Německa“, které chtěl Adolf Hitler předvést světu. Jeho vítězství bylo zvěčněno ve filmu Olympia režisérky Leni Riefenstahl, čímž se z něj stal národní idol a nástroj nacistické propagandy. Za obrazem disciplinovaného sportovce se však skrýval muž, který se brzy stal součástí jedné z nejbrutálnějších formací druhé světové války. Během německé okupace Sovětského svazu sloužil Woellke jako důstojník 118. praporu, jednotky, která operovala po boku nechvalně proslulé brigády Dirlewanger – jedné z nejbrutálnějších jednotek SS na východní frontě. Jejich společné operace v Bělorusku, včetně operace Hornung, vedly k ničení celých vesnic a hromadnému vraždění civilistů obviněných z pomoci sovětským partyzánům. Tyto akce si vyžádaly tisíce obětí a region trvale poznamenaly. Dne 22. března 1943 sovětští partyzáni přepadli Woellkeho konvoj poblíž vesnice Chatyň (Khatyn). Jeho smrt vyvolala brutální odvetu. Muži z brigády Dirlewanger společně s Woellkeho praporem obklíčili Chatyň, zavřeli její obyvatele – převážně ženy a děti – do stodoly, zapálili ji a každého, kdo se pokusil utéct, zastřelili...

Masakr lvovských profesorů patří k nejbolestivějším a nejcílenějším intelektuálním vraždám druhé světové války. Když nacistické Německo v červnu 1941 zahájilo invazi do Sovětského svazu, město Lvov (dnes Lvov / Lviv na Ukrajině) padlo během několika dnů. Za frontovou linií následovaly jednotky Einsatzgruppen a gestapo — realizující nacistický plán na likvidaci polské elity a zničení kulturních základů okupovaného národa. Lvov, dlouhodobě známý svými univerzitami, vědci a bohatým akademickým životem, se stal jedním z prvních cílů. Okupační úřady považovaly polské profesory, vědce, lékaře a spisovatele za potenciální vůdce odporu. V noci z 3. na 4. července 1941 zatkli němečtí důstojníci 27 profesorů z Univerzity Jana Kazimíra a Lvovské polytechniky spolu s přibližně 25 jejich manželkami, syny a členy domácností. Byli odvedeni do Bursa Abrahamowiczów a později na Wulské kopce, kde byli vyslýcháni, biti a za úsvitu popraveni. Jejich těla byla pohřbena v mělkých hrobech a později v roce 1943 exhumována a spálena, když se Němci pokusili zahladit stopy svých zločinů. Pachatelé — Schöngarth, Hans Krüger, Felix Landau, Walter Kutschmann a další — pokračovali v masových popravách po celé okupované části Polska a východní Evropy...

Josef Bühler byl jedním z nejvlivnějších administrátorů v německy okupovaném Polsku – mužem, který proměnil masové vraždy v úřední politiku a pomohl přetvořit Generální gouvernement v jednu z nejsmrtelnějších oblastí nacistické nadvlády. Původně slibný mladý právník z nábožensky založené bavorské rodiny se Bühlerův život zásadně změnil ve chvíli, kdy se dostal do blízkosti Hanse Franka, Hitlerova důvěryhodného právního poradce a pozdějšího generálního guvernéra okupovaného Polska. Jak Frank stoupal, stoupal s ním i Bühler. Po německém vpádu do Polska v září 1939 se Bühler přestěhoval do Krakova, kde se stal Frankovým nejbližším zástupcem a od roku 1940 státním tajemníkem Generálního gouvernementu. Z této pozice podepisoval dekrety, které formovaly každodenní život milionů Poláků a Židů – zpřísňoval rasové zákony, prosazoval segregaci a podílel se na organizaci deportací do ghett, pracovních táborů a vyhlazovacích zařízení. Na začátku roku 1942 už Bühler nebyl pouhým správcem okupace – stal se spolutvůrcem genocidy. Na konferenci ve Wannsee vyzýval k zahájení vyhlazování Židů právě v Generálním gouvernementu a zdůrazňoval, že „neexistují žádné dopravní problémy“, které by okamžité provedení bránily. Jeho spolupráce s SS se postupně prohlubovala a okresní guvernéři mu pravidelně zasílali zprávy o probíhajících deportacích, popravách a likvidaci celých komunit....

Masakry v Liepāji patří k nejbrutálnějším raným zločinům holokaustu v Lotyšsku. Po německém útoku na Sovětský svaz dne 22. června 1941 přinesla Einsatzgruppe A a komando Viktorse Arājse systematické vraždění do měst, jako byla Liepāja. Během několika dnů byli Židé, komunisté a další cílové skupiny loveni, zatýkáni a popravováni na plážích, v lesích a na improvizovaných popravištích. Na pobřeží Baltského moře, na pláži Šķēde, vznikly některé z nejznámějších fotografií a filmových záběrů holokaustu — obrazy dokumentující masové popravy prováděné jednotkami SS, německou policií a lotyšskými kolaboranty. Židovská komunita v Liepāji, která před válkou čítala více než 5 700 osob, byla do konce roku 1941 téměř zcela vyhlazena. Vraždy organizovali důstojníci jako Franz Walter Stahlecker, Wolfgang Kügler a Fritz Dietrich, za přímé účasti místních jednotek, včetně popravčího oddílu Arājs. Tyto zločiny byly součástí širší vyhlazovací kampaně v nacisty okupovaném Lotyšsku, včetně masakru v rižském ghettu a dalších zvěrstev páchaných Einsatzgruppe A. Pachatelé své činy ospravedlňovali ideologií nacistické SS, bojem proti „komunistům“ a údajnou ochranou „pobaltských států“, avšak jejich činy byly jednoznačnými akty genocidy a teroru...

V dubnu 1941 se Jugoslávie zhroutila pod náporem invaze mocností Osy. Německé bombardování zničilo Bělehrad, armáda se rozpadla a země byla rozdělena mezi okupanty a kolaborantské režimy. Z tohoto chaosu vzešlo několik odbojových hnutí — některá bojovala za osvobození, jiná o moc. Mezi nimi byl i Dragoljub „Draža“ Mihailović, srbský royalistický důstojník, který se stal vůdcem četnického hnutí. Četníci byli zpočátku prezentováni jako protiosová odbojová síla věrná jugoslávské monarchii, brzy se však vydali jinou cestou. Mihailović usiloval o poválečné vytvoření Velkého Srbska a věřil, že k dosažení tohoto cíle je nutné vyčkávání, selektivní spolupráce a etnické „čištění“. Ačkoli jeho jednotky občas sváděly střety s německými silami, stále více se soustředily na boj proti konkurenčním partyzánským oddílům a na terorizování civilního obyvatelstva — zejména muslimů a Chorvatů — v oblastech, které chtěly ovládnout. Během války se četnické jednotky dopouštěly masakrů, vyhánění obyvatelstva a represí vůči ne-srbskému obyvatelstvu, často v taktickém souladu s jednotkami Osy nebo místními kolaborantskými režimy...

Wilhelm Keitel byl jedním z nejvěrnějších vojenských velitelů Adolfa Hitlera a klíčovou postavou válečné mašinérie nacistického režimu. Postupně se vypracoval v řadách německé armády a v roce 1938 se stal náčelníkem Oberkommando der Wehrmacht (OKW), tedy Vrchního velení ozbrojených sil. Přestože nebyl svými kolegy příliš respektován a často byl považován za přehnaně poddajného, právě jeho bezvýhradná poslušnost z něj učinila pro Hitlera mimořádně cenného muže. Jako šéf OKW sehrál Keitel zásadní roli při plánování a provádění invazí do Polska, Francie a Sovětského svazu. Byl hluboce zapojen do vojenských strategií, které stály u základu nacistické agrese a expanze. Ještě závažnější je však skutečnost, že podepsal a prosazoval řadu zločinných rozkazů, včetně nechvalně známého „Komisařského rozkazu“, jenž povoloval popravy sovětských politických komisařů, a dekretu „Noc a mlha“, který umožňoval mizení civilistů na okupovaných územích. Keitelova loajalita k Hitlerovi zůstala neochvějná i v době, kdy narůstaly masové zločiny...

Herbert Böttcher patřil k nejbrutálnějším velitelům SS a policie působícím v Generálním gouvernementu během Holokaustu. Narodil se roku 1907 v Prökulsu (dnes Klaipėda) a rychle vystoupal v mocenských strukturách nacistického Německa. Ke NSDAP a SS vstoupil jen několik měsíců poté, co Adolf Hitler připojil Memelské území. Vystudovaný právník nevyužil své vzdělání k prosazování práva, ale k systematickému šíření teroru v okupovaném Polsku. Po německé invazi do Polska v září 1939 se stal policejním prezidentem v Kasselu a v květnu 1942 byl jmenován velitelem SS a policie v okrese Radom — jedné z nejtvrději pronásledovaných oblastí Generálního gouvernementu. Když byly desetitisíce Židů nahnány do radomských ghett, Böttcher vydával nelítostné rozkazy: pokud byl v polském domě nalezen Žid nebo zbraň, měla být celá domácnost včetně dětí popravena a majetek spálen. Tyto příkazy měly zničit solidaritu, izolovat židovské komunity a terorizovat polské obyvatelstvo k naprosté poslušnosti. V rámci Operace Reinhard — nacistického plánu na vyhlazení Židů v okupovaném Polsku — Böttcher osobně dohlížel na masové deportace z Radomi do vyhlazovacího tábora Treblinka. Jen v srpnu 1942 zorganizoval likvidaci obou ghett a poslal více než 28 000 mužů, žen a dětí na smrt...

Ernst Biberstein patřil k nejznepokojivějším postavám mezi pachateli holokaustu – byl to protestantský pastor, který se stal vysokým důstojníkem SS a Einsatzgruppen a nesl přímou odpovědnost za masové vraždy během druhé světové války. Jeho životní příběh ukazuje, jak ideologie, kariérní ambice a slepá poslušnost dokázaly proměnit vzdělaného duchovního v aktivního účastníka genocidy. Narodil se roku 1899 jako Ernst Emil Heinrich Szymanowski a vystudoval protestantskou teologii. Působil jako pastor v severním Německu. Již ve 20. letech 20. století se stal jedním z prvních duchovních, kteří vstoupili do nacistické strany, a otevřeně se snažil spojit křesťanství s nacionálním socialismem. V polovině 30. let byl naverbován do SD, zpravodajské služby SS, kde sledoval církevní představitele a duchovní považované za politicky nespolehlivé. Roku 1936 oficiálně vstoupil do SS a definitivně opustil duchovní dráhu ve prospěch nacistického bezpečnostního aparátu. Po německé invazi do Polska a následně po útoku na Sovětský svaz (operace Barbarossa) se Bibersteinova role dramaticky změnila...

Alfred Jodl patřil k nejvlivnějším vojenským důstojníkům nacistického Německa — muži, jehož strategická rozhodnutí formovala průběh druhé světové války a jehož podpisy na nechvalně proslulých rozkazech pomohly umožnit některé z nejhorších zločinů režimu. Narodil se roku 1890 a během první světové války rychle postupoval v hodnostech německé armády. Později se stal jedním z klíčových architektů Hitlerovy vojenské expanze. Jako náčelník operačního štábu Vrchního velení Wehrmachtu sehrál ústřední roli při plánování hlavních vojenských tažení, včetně invazí do Polska, Francie, Norska a Sovětského svazu. Jodlova moc sahala daleko za hranice strategie. Podílel se na přípravě a prosazování zločinných směrnic, jako byl Komisařský rozkaz a Rozkaz o komandech, které nařizovaly popravy sovětských politických komisařů a spojeneckých výsadkářů a zbavovaly je ochrany válečných zajatců. Tyto politiky přímo přispěly k masovým vraždám na východní frontě a k širšímu mechanismu nacistického teroru. Přestože byl svědkem kolapsu Německa, zůstal Jodl loajálním služebníkem režimu až do samého konce...

Masakr v Mousiotice patří k nejtragičtějším událostem nacistické okupace Řecka během druhé světové války. V létě roku 1943, kdy německé jednotky postupně upevňovaly svou moc v oblasti Epiru, zahájila 1. horská divize Wehrmachtu, známá jako divize Edelweiss, brutální represálie proti vesnicím obviněným z podpory řeckého odboje, zejména organizace EDES. Tyto zásahy byly součástí širšího vzorce německých válečných zločinů, při nichž byli civilisté svévolně označováni za „partyzány“ a celé obce ničeny pod záminkou boje proti odboji.

Dne 28. července 1944 došlo v malé černohorské vesnici Velika k jednomu z nejbrutálnějších masakrů civilního obyvatelstva během druhé světové války. V době, kdy se německé jednotky pod tlakem postupujících spojeneckých a partyzánských sil stahovaly z Balkánu, zahájily operaci Draufgänger, represivní kampaň zaměřenou na rozdrcení odporu v oblasti řeky Lim. Po porážkách v okolí Andrijevice vtrhly do Veliky jednotky 7. dobrovolnické horské divize SS „Prinz Eugen“, společně s vojáky 21. horské divize Waffen-SS „Skanderbeg“ a místními pomocnými oddíly. Během dvou hodin rozpoutaly brutální ničení. Vypalovaly domy, drancovaly majetek a vraždily celé rodiny. Zahynulo více než 428 civilistů – převážně žen, dětí a starých lidí. Přeživší později popisovali nepředstavitelné scény: batolata stahovaná z kůže zaživa, kojence zastřelené v náručí matek a rodiny upálené uvnitř vlastních domovů. Krutost masakru byla tak extrémní, že se i někteří němečtí důstojníci později pokusili potlačit interní zprávy o tom, co se stalo...

Když nacistické Německo v březnu 1939 rozvrátilo Československo, tisíce českých a slovenských vojáků uprchly do zahraničí, aby pokračovaly v boji za svobodu. Mezi vlastenci, kteří se zapojili do odboje, však byl i jeden muž, jehož loajalita se měla zlomit tím nejničivějším způsobem. Augustin Přeučil – vycvičený pilot bývalého československého letectva – se prezentoval jako odhodlaný politický uprchlík, připravený sloužit nejprve ve Francii a později ve Velké Británii. Za touto fasádou však byl již agentem gestapa, naverbovaným po nezdařeném pokusu o útěk a ochotným zradit kohokoli, kdo mu důvěřoval. V rámci Královského letectva obdržel Přeučil špatná hodnocení a byl nakonec přeřazen k výcvikové jednotce. V září 1941 však spáchal čin, který jej odhalil jako jednoho z nejproslulejších českých zrádců druhé světové války. Během zdánlivě běžného cvičného letu fingoval poruchu motoru, opustil formaci a se svým letounem Hawker Hurricane zamířil přímo do nacisty okupované Evropy. Po řízeném přistání v Belgii zradil civilisty, kteří se mu snažili pomoci – dva z nich byli později popraveni. Od této chvíle se Přeučil stal mimořádně cenným informátorem gestapa...

Utena masakr patří mezi nejbrutálnější rané zločiny holokaustu v Litvě. Když nacistické Německo 22. června 1941 zahájilo operaci Barbarossa, Litva rychle padla pod německou okupaci. Za jednotkami Wehrmachtu postupovaly Einsatzgruppen – mobilní vražedné jednotky pověřené systematickým ničením židovských komunit v Pobaltí. Mezi nimi byl i Einsatzkommando 3 pod velením důstojníka SS Joachima Hamanna, jehož pověst bezohledné efektivity z něj učinila jednoho z nejvražednějších pachatelů rané fáze holokaustu. V týdnech po vstupu německých jednotek do Uteny 26. června 1941 perzekuce rychle eskalovala. Židé byli zbaveni práv, nuceni k práci, ponižováni, biti a veřejně mučeni, zatímco jejich domovy byly označovány, rabovány a ničené. Ve spolupráci s litevskými kolaboranty začalo Hamannovo Rollkommando organizovat masové popravy v celém regionu. Dne 31. července a znovu 7. srpna byli Židé z Uteny odvedeni do nedalekého lesa Rašė, donuceni svléknout se a zastřeleni u předem vykopaných jam. Jen při těchto dvou akcích byly zavražděny stovky lidí...

V květnu 1940 se nacistické Německo s ničivou rychlostí přehnalo Francií. Francouzská armáda se zhroutila, Paříž padla a země čelila existenční krizi. Zatímco někteří Francouzi si zvolili odpor, jiní se rozhodli pro spolupráci s okupanty. Mezi nejvýraznější a nejkontroverznější postavy této cesty patřil Fernand de Brinon – novinář, politik a jeden z nejviditelnějších francouzských kolaborantů druhé světové války. Narodil se do privilegované francouzské rodiny, a ještě před válkou si vybudoval kariéru v žurnalistice a diplomacii. Již dlouho před německou invazí byl přesvědčen, že spolupráce s nacistickým Německem je nevyhnutelná, ba dokonce žádoucí. Obdivoval Adolfa Hitlera, udržoval úzké kontakty s německými představiteli a v roce 1933 se stal prvním francouzským novinářem, který s Hitlerem vedl rozhovor. Do roku 1940 se jeho názory proměnily v otevřenou podporu kolaborace. Po porážce Francie se de Brinon stal hlavním civilním prostředníkem mezi vichistickým režimem a německými okupanty v Paříži.

Milada Horáková byla jednou z nejodvážnějších politických osobností moderních československých dějin, ženou, která vzdorovala jak nacistické okupaci, tak komunistické diktatuře. Narodila se v Praze roku 1901 a vyrůstala ve společnosti formované ideály demokracie a národní nezávislosti. Jako studentka práv na Univerzitě Karlově se zapojila do hnutí za práva žen a později vstoupila do Československé strany národně socialistické, kde prosazovala sociální reformy, vzdělání a rovnost. Po nacistické okupaci Československa v roce 1939 se Horáková spolu s manželem zapojila do domácího odboje v Protektorátu Čechy a Morava. Pomáhala organizovat podpůrné sítě pro rodiny zatčených odbojářů a podílela se na ilegální činnosti proti režimu. V roce 1940 ji zatklo gestapo. Navzdory tvrdým výslechům a věznění na Pankráci, v Terezíně a v německých věznicích přežila až do osvobození v roce 1945. Po válce se Horáková vrátila do veřejného života a v roce 1946 byla zvolena do parlamentu. Komunistický převrat v roce 1948 však ukončil demokratickou vládu. Odmítla mlčet a otevřeně kritizovala rostoucí autoritářství režimu...

Masakr v Le Paradis je jedním z prvních a nejbrutálnějších válečných zločinů spáchaných Waffen-SS v západní Evropě. Dne 27. května 1940, během závěrečných dnů bitvy o Francii, byl 2. prapor Royal Norfolk Regiment obklíčen poblíž malé francouzské vesnice Le Paradis. Po hodinách tvrdých bojů bylo jejich improvizované velitelství zničeno, munice vyčerpána a mnoho vojáků zraněno. V domnění, že budou zajati jako váleční zajatci, vystoupilo 99 britských vojáků s bílou vlajkou. To, co následovalo, však nebylo zajetí, ale masakr. Pod velením SS-Hauptsturmführera Fritze Knöchleina z divize SS-Totenkopf byli britští zajatci odvedeni na blízký dvůr, postaveni ke zdi stodoly a z bezprostřední blízkosti postříleni kulomety. 97 vojáků bylo zavražděno; přežili pouze dva — William O’Callaghan a Albert Pooley, kteří se dokázali ukrýt v prasečím chlívku a několik dní se skrývali. Jejich svědectví po válce odhalilo světu tento zločin. Masakr v Le Paradis se stal symbolem brutality SS na západní frontě...

Genrich Jagoda se z chudé židovské rodiny v Ruském impériu vypracoval až na jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších mužů Sovětského svazu – stal se jedním ze zakladatelů systému Gulag, mistrem politické represe, a nakonec obětí teroru, který sám pomáhal budovat. Narodil se roku 1891 v Rybinsku a vyrůstal v prostředí formovaném podzemní revoluční činností: jeho otec, klenotník, padělal pasy pro proticarské aktivisty. Jagoda byl k radikální politice přitahován už od mládí. Nejprve se zapojil do anarchokomunistických kruhů, než byl zatčen za držení falešného pasu a poslán do vyhnanství – jeho první přímý střet s brutalitou carského práva. Po službě v hodnosti desátníka během první světové války se vrátil do Petrohradu a vstoupil do Čeky, první sovětské tajné policie. Odtud jeho kariéra prudce stoupala. Do roku 1927 fakticky řídil OGPU, potlačoval opozici vůči Stalinovi a podílel se na rozdrcení demonstrací vedených Trockým, Zinovjevem a Kameněvem. Za jeho vedení se Gulag dramaticky rozrostl a stovky tisíc lidí byly nuceny k otrocké práci v pracovních táborech...

Příběh Andrého Grandclémenta patří k nejdramatičtějším a nejtragičtějším zradám ve francouzském odboji během druhé světové války. Narodil se do respektované vojenské rodiny a zdálo se, že je předurčen k životu ve službě a disciplíně. Když Francie roku 1940 padla pod nacistickou okupaci, zpočátku podporoval režim ve Vichy, ale tvrdá realita okupace ho brzy přivedla k odboji. Do roku 1942 se stal klíčovou postavou Organisation Civile et Militaire (OCM), kde koordinoval sabotážní akce, únikové trasy, zásobovací sítě i rádiové spojení s britskou SOE v jihozápadní Francii. Pod jeho vedením se odboj v Bordeaux rychle rozrostl a stal se jedním z nejaktivnějších v regionu. Vše se změnilo v roce 1943. Po vlně německých zatýkání byl Grandclément dopaden gestapem. Tváří v tvář věznění své manželky Lucette, teroru a manipulaci zkušeného vyšetřovatele Friedricha Dohse přijal zničující dohodu. Výměnou za propuštění vězňů a zastavení dalších zatýkání vydal velké zásoby zbraní odboje a stal se dvojitým agentem...

Viliam Gerik – jeho příběh patří k nejtragičtějším a nejsložitějším případům loajality, selhání a zrady v československém odboji během druhé světové války. Narodil se roku 1920 ve Slovenském Medru a jeho život byl formován rozpadem Československa, vznikem fašistického Slovenského státu a formováním československé zahraniční armády. Poháněn touhou bojovat proti nacistickému Německu uprchl v roce 1939 ze země a po složité cestě přes několik států se připojil k československým jednotkám formovaným nejprve ve Francii a později ve Velké Británii. Gerik byl vycvičen jako radista a vybrán pro operaci ZINC, britskou výsadkovou misi zaměřenou na podporu odboje v Protektorátu Čechy a Morava. Navigační chyba však způsobila, že výsadek dopadl do nesprávné oblasti, což spustilo řetězec neštěstí. Odříznutý, vyhladovělý a dezorientovaný v Praze se Gerik rozhodl sám přihlásit policii v naději, že bude deportován domů. Místo toho však padl do rukou gestapa. Pod silným psychickým tlakem, izolovaný a zlomený, prozradil informace o misi — rozhodnutí, které z něj v očích historie proměnilo odbojáře v kolaboranta...

V červnu roku 1937 provedl Sovětský svaz jednu z nejničivějších čistek ve vojenských dějinách. Maršál Michail Tuchačevskij — kdysi oslavovaný jako nejbrilantnější stratég Rudé armády a průkopník moderní mechanizované války — byl náhle zatčen, mučen a obviněn z vedení trockistického „vojenského spiknutí“ proti Josifu Stalinovi. Během několika týdnů bylo spolu s ním zatčeno dalších sedm nejzkušenějších velitelů Sovětského svazu, donucených k falešným přiznáním a odsouzených v tajném procesu, který trval pouhých několik hodin. Jejich poprava nebyla výsledkem špionáže ani zrady, ale důsledkem Stalinovy rostoucí paranoie. Stalin, vyděšený nezávislostí a prestiží armády, spolu s NKVD zfalšoval důkazy, zinscenoval přiznání a zničil velení Rudé armády zevnitř. Během Velkého teroru bylo propuštěno nebo zatčeno více než 30 000 důstojníků, čímž byla sovětská armáda fakticky zbavena hlavy právě v okamžiku, kdy se svět blížil k válce. Následky byly katastrofální. Během Zimní války v letech 1939–1940 i během německé invaze v roce 1941 utrpěly sovětské síly obrovské ztráty, ochromené špatným velením a nezkušeností — přímým důsledkem Stalinova teroru...

Katyňský masakr patří mezi nejničivější válečné zločiny spáchané v Evropě během druhé světové války. Na jaře roku 1940, na přímý rozkaz Josifa Stalina a sovětského politbyra, provedla NKVD popravy více než 22 000 polských důstojníků, intelektuálů, policistů a státních úředníků. Tito muži padli do zajetí po sovětské invazi do východního Polska v září 1939 — invazi uskutečněné na základě tajných dodatků paktu Molotov–Ribbentrop, který rozdělil Polsko mezi nacistické Německo a Sovětský svaz. Vězni byli transportováni z táborů v Kozelsku, Starobělsku, Ostaškově a z několika věznic NKVD na popraviště v lesích u Katyně, Kalininu (dnes Tver) a Charkova. Tam byli v odhlučněných místnostech nebo v odlehlých lesích střeleni ranou do týla a pohřbeni v masových hrobech. Mezi klíčové postavy odpovědné za masakr patřili Lavrentij Berija, šéf NKVD, a Vasilij Blochin, hlavní kat, který osobně během několika týdnů zavraždil tisíce lidí. Když německé jednotky v roce 1943 masové hroby objevily, nacistická propaganda se pokusila zločin politicky zneužít. Sovětský svaz reagoval naprostým popíráním, obvinil z vražd Němce a pravdu potlačoval téměř padesát let...

Příběh Louise Collarda je příběhem radikalizace, ambicí a zrady během jedné z nejtemnějších kapitol belgických dějin. Když nacistické Německo 10. května 1940 napadlo Belgii, stát se zhroutil během necelých tří týdnů. V podmínkách okupace se nacisté silně opírali o místní kolaboranty, aby mohli prosazovat svou moc. Mezi nejoddanější patřil Louis Collard — mladý, inteligentní militant rexistického hnutí, který rychle postupoval v hierarchii fašistického hnutí. Poté, co zakladatel Léon Degrelle odešel na východní frontu, stal se Collard jednou z ústředních postav Rexu. Z kanceláří v Bruselu a Charleroi koordinoval propagandu, pomáhal verbovat informátory, spolupracoval s gestapem a SD a dohlížel na násilné represe namířené proti Židům, členům odboje a politickým odpůrcům. Jeho Brigáda B se stala nechvalně proslulou raziemi, zatýkáním a brutalitou vykonávanou na podporu nacistické okupace. V srpnu 1944, když se Němci stahovali a blížilo se osvobození Belgie, sehrál Collard rozhodující roli v jednom z nejznámějších válečných zločinů: masakru v Courcelles...

Vojenská kariéra Werner von Erdmannsdorff odráží tragickou proměnu německé armády z profesionální instituce starého císařství v nástroj nacistické expanze a teroru. Narodil se roku 1891 do saské důstojnické rodiny a vyrůstal v duchu disciplíny, loajality a bezpodmínečné poslušnosti — hodnot, které ho provázely první světovou válkou i křehkým obdobím Výmarské republiky. Když se Adolf Hitler v roce 1933 chopil moci, mnoho kariérních důstojníků, včetně Erdmannsdorffa, věřilo, že nový režim obnoví národní sílu Německa. Místo toho následoval pád do ideologické války a masové kriminality. Během invaze do Polska v roce 1939 a později během operace Barbarossa Erdmannsdorff postupoval až na velitele divize. Jeho jednotky se účastnily velkých bitev u Białystoku, Minsku a Smolenska, kde byly stovky tisíc sovětských vojáků zajaty a ponechány napospas hladu v otevřených táborech. V zimě let 1941–1942 bylo jeho velení nacistickými autoritami chváleno, za což obdržel Německý kříž ve zlatě a později Rytířský kříž. Papírové hrdinství však skrývalo brutální realitu východní fronty: vypalované vesnice, vražděné civilisty a válku definovanou rasovým vyhlazováním...

Nacisté vybudovali svůj rasový stát na základech eugeniky a selektivního rozmnožování. V prosinci 1935 vytvořila SS program Lebensborn, tzv. „Pramen života“, jehož cílem bylo zajistit, aby budoucnost Německa zaplnily děti považované za rasově čisté. Heinrich Himmler, vůdce SS, který SS chápal jako biologickou elitu Říše, si představoval novou aristokracii zrozenou z pečlivě vybraných svazků. Do programu byli přijímáni pouze ti, kteří dokázali prokázat árijský původ a dobrý zdravotní stav. Uchazeči byli prověřováni kvůli dědičným onemocněním, duševním poruchám či jakémukoli náznaku toho, co režim označoval za rasovou nečistotu. Rodinná anamnéza postižení nebo „slabosti“ mohla znamenat okamžité vyřazení. Nacisté tvrdili, že i vlastnosti jako loajalita či odvaha jsou dědičné, a snažili se je proto „vyrábět“ prostřednictvím řízeného plození. Režim vyvíjel obrovský tlak na ženy. Neprovdané matky nesly ve společnosti silné stigma, přesto je Himmler vyhledával, pokud byly považovány za rasově hodnotné. Domovy Lebensborn nabízely anonymitu, lékařskou péči a bezpečné místo k porodu pod podmínkou, že matky předají poručnictví nad dítětem SS...

Život August Schmidhuber sleduje dráhu muže formovaného chaosem poválečného Německa po první světové válce a pohlceného násilnou ideologií, která následovala. Bývalý sládek, jenž se během bouřlivých počátků Výmarské republiky přidal k jednotkám Freikorps, přijal radikální nacionalismus dlouho před nástupem nacismu k moci. V době vypuknutí druhé světové války se Schmidhuber proměnil v oddaného důstojníka SS, jehož loajalita k Hitlerovi a Říši měla ničivé důsledky pro celé území Jugoslávie. Jako velitel v rámci 7. dobrovolnické horské divize SS „Prinz Eugen“ dohlížel Schmidhuber na teroristickou kampaň během tzv. protipartyzánských operací v Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Černé Hoře. Jeho jednotky systematicky útočily na civilní obyvatelstvo, vypalovaly celé vesnice, popravovaly rodiny a prováděly hromadné represálie. V Kriva Reka bylo roku 1942 více než sto obyvatel zavřeno do kostela a zaživa upáleno. Během Operace Weiss byly zavražděny nebo deportovány tisíce dalších lidí. Masakry se pod jeho velením staly běžnou praxí, nikoli výjimkou...