World History CZ

Etnicky německé polovojenské skupiny, známé jako jednotky sebeobrany, později opravdu zabíjely. Forster byl pak za tyto zločiny hnán k odpovědnosti polským Národním tribunálem v Gdaňsku. Forsterovy názory na Židy byly stejně extrémní. Na začátku války prohlásil: "Židé nejsou lidé a musí být vyhubeni jako škůdci... milosrdenství vůči Židům je odsouzeníhodné. Jakékoli prostředky k likvidaci Židů jsou žádoucí." Tisíce Židů byly zastřeleny na místě nebo deportovány do Generálního gouvernementu v okupovaném Polsku. V listopadu 1939 byl region Danzig-Západní Prusko prohlášen za Judenfrei, tedy "bez Židů", což byl termín, který nacisté používali na znamení, že daná oblast byla zcela zbavena židovského obyvatelstva. Historici odhadují, že za Forsterovy vlády bylo zavražděno až 30 000 Židů z anektovaných částí Polska. Na rozdíl od Greisera, který uplatňoval politiku plošného vyhánění a likvidace, Forster zaujal vůči Polákům jiný přístup. Zahájil masovou germanizační kampaň a desetitisíce Poláků prohlásil za etnické Němce, pokud byli považováni za „rasově vhodné“. Toto rozhodnutí ho přivedlo do otevřeného konfliktu s Heinrichem Himlerem, šéfem SS, který zuřil, že nacistické zákony o rasové čistotě jsou ohýbány kvůli politickému pohodlí. Forster, který si byl jistý Hitlerovou podporou, však Himmlerovy protesty ignoroval. Když se Greiser a Himmler obrátili se svými stížnostmi na Hitlera, bylo jim jednoduše řečeno, aby si celou záležitost vyřešili mezi sebou...

Riisnæs také zažíval četné epizody neobvyklého chování a podivných fascinací, a to jak před válkou, tak během ní, a trápily ho paranoidní sny a bludy. Jeho stav navíc v letech před válkou a během ní ještě zhoršovala značná konzumace alkoholu. V únoru 1945 jím hluboce otřáslo, když byl jeho přítel a šéf státní policie Karl Marthinsen zavražděn norským odbojem. Marthinsenova smrt způsobila v nacisty okupovaném Norsku šok, protože co se týče následných odvetných opatření, byla do počtu obětí na životech nejnákladnějším atentátem svého druhu za celou válku. Hned v den atentátu svolal říšský komisař Josef Terboven mimořádnou schůzku s norskou kolaborantskou vládou i německou správou v okupovaném Norsku. Argumentoval tím, že Marthinsenova vražda ohrožuje důvěryhodnost nacistického režimu, a požadoval, aby bylo v odvetě popraveno 75 Norů. Norští představitelé, včetně Vidkuna Quislinga, ministra policie Jonase Lieho a Sverre Riisnæse, vznesli námitky, ale byli přehlasováni. Nakonec bylo během dvou dnů zastřeleno 32 obětí, včetně čtyř náhodně vybraných civilistů. Šokující je, že sám norský ministr spravedlnosti Sverre Riisnæs se 9. února střelby osobně zúčastnil a později prohlásil: "Mám pocit, že jsem svého dobrého přítele Marthinsena pomstil." V době vražd byl silně opilý...

K dalším masakrům místních Židů v oblasti a válečných zajatců, kteří pracovali na stavbě Werwolfu, došlo v předvečer Hitlerova příjezdu v červenci 1942. V lednu 1945 Rattenhuber doprovázel Hitlera a jeho doprovod do komplexu bunkrů pod zahradou říšského kancléřství v centrálním vládním sektoru Berlína a 24. února 1945, v posledních fázích války, kdy Německo již utrpělo velké ztráty, obdržel hodnost SS-Gruppenführera, ekvivalent Major Generála. Rattenhuber byl jedním ze skupiny, které Hitler oznámil, že se hodlá raději zabít, než aby se nechal zajmout sovětskými silami, které okupovaly Berlín. Při pozdějších výsleších vypověděl, že 29. dubna kolem 22:00 si ho Hitler zavolal do svého pokoje a řekl: "Sloužil jste mi věrně po mnoho let. Zítra máte narozeniny a já vám chci poblahopřát a poděkovat za vaši věrnou službu, protože zítra to nebudu moci udělat... Rozhodl jsem se... Musím opustit tento svět... " Rattenhuber řekl, že šel k Hitlerovi a řekl mu, jak je pro Německo nezbytné, aby přežil, že je ještě šance pokusit se z Berlína uprchnout a zachránit si život, na což Hitler reagoval: "Proč? Všechno je v troskách... a utéct znamená padnout do rukou Rusů."...

Přestože Canaris viděl, jak Hitler využívá skandálů ke zbavení se kritiků nacistického režimu, ochotně jim pomáhal a v únoru 1938 řídil lživé kampaně proti Rakousku. O několik měsíců později však varoval francouzské a britské politiky, že Hitler plánuje rozdrtit Československo. Prostřednictvím emisara Ewalda von Kleist-Schmenzina se snažil upozornit Velkou Británii, že válku může zastavit pouze pevné odhodlání, nikoli ústupky. Mnichovská dohoda z 30. září 1938, v níž Československo přišlo o velkou část svého území, tyto naděje, a na čas i veškeré plány na Hitlerovo sesazení, pohřbila, neboť nacisté byli u německých občanů na vrcholu popularity. V létě 1939 se Hitler vrhl na Polsko. 22. srpna 1939 svolal vysoce postavené důstojníky, mezi nimi i Canarise, a tvrdě hovořil o vyhlazení polského státu. Navzdory rozkazům nic si nezapisovat si Canaris napsal do svého bloku poznámky a později je předal kontaktům v odboji, kteří jejich shrnutí vyzradili britským diplomatům. Když 1. září začala invaze, projel frontu, viděl Varšavu v plamenech a četl zprávy Abwehru o masakrech civilního obyvatelstva, které prováděly Einsatzgruppen. 14. září 1939 vyzývavě řekl Wilhelmu Keitelovi: "Upozorňuji generalobersta Keitela na to, že jsem byl informován o tom, že se v Polsku plánovalo rozsáhlé střílení a že měla být vyhlazena zejména šlechta a duchovenstvo. Koneckonců svět by za tyto metody činil odpovědným wehrmacht, pod jehož dohledem se tyto věci děly."...

Maliszewski podal svědectví také o další děsivé scéně, které byl svědkem v září 1943. Při práci na střeše bloku 10, který měl výhled na dvůr bloku 11, udělal se svými kolegy malý otvor v zatemněném okně, aby mohl pozorovat, co se děje. Toho dne byla na nádvoří přivedena a popravena skupina civilních vězňů, většinou polských žen s malými dětmi z města Bielsko. Kaduk a důstojník SS Gerhard Palitzsch prováděli zastřelení pomocí vzduchových pistolí, zatímco Hans Aumeier a Maximilian Grabner, vedoucí politického oddělení, přihlíželi. Jednou z obětí byla polská matka s pětiletým dítětem. Poté, co před ní její dítě zastřelili, žena poklekla a začala se nahlas modlit. Kaduk, Aumeier a ostatní se smáli a Kaduk, který mluvil polsky, ji zesměšnil slovy: „Modlete se ke svému Bohu, já počkám, až přijde.“ Aumeier pak modlící se ženu kopl do zad a Kaduk ji zastřelil...

Mimo studio pracoval Joyce jako posedlý, hodně pil a žil v Berlíně v relativním pohodlí. V září 1940 formalizoval svou oddanost nacistickému Německu získáním německého občanství. Následující zimu byl pozván Hlavním úřadem říšské bezpečnosti, aby na berlínské univerzitě přednášel příslušníkům SS o britském fašismu a stavu britského impéria. Za propagandistické úsilí udělil Adolf Hitler Joyceovi, který sloužil německému vůdci jako loajální a užitečný idiot, Válečný záslužný kříž I. třídy.

...Maria Mandl byla posedlá touhou ubližovat Židům a využívala každé příležitosti, aby je zbila nebo zabila. Jednou viděla vedoucího bloku, jak u vchodu do bloku mlátí židovské vězeňkyně holí tak silně, že padly na zem. Když tam ženy ležely, Mandl, její kolegyně dozorkyně Margot Drechsel a strážní k nim přiběhli. Mandl kopala do vězeňkyň ležících na zemi, tahala je za vlasy a křičela na Drechsel: „Pomoz mi! Tyhle smradlavé Židovky po svých neodejdou.“ Při jiné příležitosti Mandl a Drechsel v jídelně pracovního bloku přišly na to, že se tam vaří zelí spolu s bramborami. Zelí bylo do brambor přidáno proto, že si vezňkyně v kuchyni chtěly udělat jídlo navíc a získat nějakou další výživnou látku. Mandl a Drechsel si přivolaly pokojové starší. Do jídelny, kde se vařilo, zavolaly dvě vězeňkyně odpovědné za jídlo - Marii Tarnowskou a Genowefu Ułan...

Po příjezdu byli Židé nuceni svléknout si svrchní oděv a obuv – někteří se museli svléknout úplně do naha. Jejich oblečení a osobní věci byly naskládány na hromadu poblíž zákopu a později odvezeny nákladním autem k rozdělení mezi německé jednotky. Popravy trvaly od časného rána až do soumraku. Kromě Braunova Sonderkommanda 11b prováděla tyto masové vražedné akce také Sonderkommanda 10b a 11a a 683. motorizovaný oddíl vojenské policie. Oběti byly seřazeny ve skupinách po 100 až 300 lidech na okraji zákopu a zastřeleny kulomety a samopaly. Sovětští váleční zajatci pak byli nuceni těla zasypat zeminou. Mnoho zraněných padlo do hromadného hrobu a bylo pohřbeno zaživa vedle popravených. Podle některých svědků byly malé děti zabíjeny před očima svých rodičů – jed jim byl rozmazán pod nosem a po rtech. Vedle židovských obětí byli na místě popraveni také romští obyvatelé Simferopolu. Mezi květnem a červencem 1942 byli Židé, kteří se skrývali, děti ze smíšených manželství – často spolu se svými nežidovskými rodiči -, židovští řemeslníci, kteří byli dočasně ušetřeni kvůli práci, a také komunisté, partyzáni a další domnělí nepřátelé nacistického režimu shromažďováni a po skupinách odváženi do městské věznice. Tam byli zbiti, donuceni se svléknout a poté je oddíl Einsatzkommanda 12 naložil po skupinách do černých plynových vozů, kde byli okamžitě udušeni. Jejich těla pak byla převezena na silnici Simferopol-Feodosija, kde byla naházena do protitankových zákopů. Několik židovských mužů bylo nuceno vykládat mrtvoly z plynových vozů a pohřbívat je. Jakmile byl úkol splněn, byli i oni popraveni, většinu z nich SS-Oberscharführer Walter Kehrer a jeho muži zastřelili...

Má se za to, že Sym na začátku války pomohl nastražit past, která vedla k zatčení herečky Hanky Ordonówny, jeho bývalé partnerky na filmovém plátně a známé z předválečných varšavských divadelních kruhů. Ačkoli se na jejím uvěznění nepodílel přímo, odmítl v její prospěch zasáhnout. Zároveň se mu podařilo dosáhnout propuštění svého bratra Alfreda z německého tábora s odvoláním na jejich rakouský původ. V roce 1940 se Sym podílel na organizaci a obsazení nacistického propagandistického filmu Heimkehr, ačkoli v něm sám neměl roli. Film, který měl premiéru 10. října 1941 v Berlíně, zobrazoval etnické Němce v předválečném Polsku jako ušlechtilé, mírumilovné oběti polské krutosti, které unikly smrti jen díky německé invazi. Sym byl postavou v zákulisí a obsazoval polské herce – někteří se účastnili neochotně, jiní, jako Kazimierz Junosza-Stępowski, odmítli úplně. Po válce bylo několik herců, kteří se ve filmu objevili, za kolaboraci s Němci potrestáno. V naprostém protikladu k Igo Symovi byl jeho mladší bratr Ernest, který za války oficiálně pracoval jako chemik a tajně vyráběl výbušniny pro polskou Zemskou armádu...

Počátkem roku 1945 bylo jasné, že Německo válku prohraje. Norský odboj i exilová vláda se obávaly, že by Marthinsen mohl zmobilizovat nejzoufalejší a nejfanatičtější členy strany Nasjonal Samling k závěrečnému boji, a proto daly zelenou tomu, aby na něj byl spáchán atentát. Operaci provedla 8. února 1945 norská odbojová skupina Milorgu v rámci operace Buzzard. Tým vycvičených ozbrojenců číhal za hromadou dříví poblíž Marthinsenova domu na adrese Blindernveien 74 v Oslu, a jakmile se jeho auto dalo do pohybu, zahájili palbu z automatických zbraní. 48letý Marthinsen na sedadle spolujezdce byl okamžitě mrtvý a řidič utrpěl lehká zranění. Po události se objevily otázky, proč Marthinsen na svou ochranu nepřijal větší bezpečnostní opatření. Podle některých názorů pro něj ztráta syna, vyhlídka soudního procesu a pravděpodobného rozsudku smrti učinily smrt s blížícím se koncem války určitou formou vysvobození. Marthinsenova smrt nacisty okupovaným Norskem otřásla a podle počtu obětí na životech se stala nejnákladnějším atentátem svého druhu za celou válku...

Albert Schuster se narodil 13. února 1912 v Plavně, v tehdejším Německém císařství. V letech 1926-1928 se Schuster vyučil zedníkem a tesařem. V roce 1929 začala ve Spojených státech velká hospodářská krize. Tato těžká ekonomická recese měla dalekosáhlé dopady po celém světě, zejména pak v Evropě. Německo nebylo výjimkou a během zimy 1929-30 vzrostl počet nezaměstnaných z 1,4 milionu na více než 2 miliony. Protože se bez práce ocitl i jeho otec a nemohl ho už dále finančně podporovat, musel devatenáctiletý Schuster v roce 1931 ukončit studium na státní škole stavební v Plavně, kde chtěl složit mistrovskou zkoušku. V době, kdy se Hitler stal v lednu 1933 kancléřem, byl každý třetí Němec bez práce a počet nezaměstnaných dosáhl 6,1 milionu. V tomto období již Schuster získal policejní vzdělání na policejní akademii v Míšni a poté pokračoval na četnické akademii v Riese. 1. května 1933 vstoupil Schuster do nacistické strany a pracoval u Schutzpolizei, což byla státní ochranná policie nacistického Německa. V říjnu téhož roku získal hodnost Wachtmeister, což byl ekvivalent britského desátníka, a v říjnu 1937 byl povýšen na Oberwachtmeistera, což byl ekvivalent seržanta v britské armádě. Po šestiměsíčním důstojnickém kurzu v Berlíně-Köpenicku byl Schuster povýšen na poručíka v Schutzpolizei a Untersturmführera v SS, což byl ekvivalent druhého poručíka...

Majdanek, nacházející se na jihovýchodním předměstí Lublinu v Němci okupovaném Polsku, byl původně založen koncem roku 1941 jako tábor pro válečné zajatce. Brzy se však z něj stal plnohodnotný koncentrační a vyhlazovací tábor. Majdanek, vybudovaný na příkaz Heinricha Himmlera, šéfa SS, a spravovaný Odilo Globocnikem, vedoucím SS a policie v lublinském distriktu, měl sloužit jak hospodářským, tak genocidním účelům. Tábor byl navržen pro 150 000 vězňů, což z něj alespoň na papíře činilo jeden z největších táborů v celé okupované Evropě. Logistické problémy a měnící se průběh války však nacistům zabránily tento rozsáhlý plán plně realizovat. Majdanek se skládal ze tří hlavních sektorů: administrativní zóny SS, hospodářské zóny s dílnami a skladovacími budovami a tábora pro vězně. Ten obsahoval pět polí přelidněných dřevěných baráků, kde byli vězni nuceni žít v tak primitivních podmínkách, že se zde rychle šířily nemoci a smrt. Prakticky nebyly udržovány ani základní hygienické podmínky. Vězni snášeli v zimě mráz a v létě úmorné vedro, okna byla často rozbitá a ochrana před živly malá. V barácích určených pro několik stovek lidí jich časem bylo více než tisíc, což vytvářelo živnou půdu pro vši, tyfus a další smrtelné nemoci. Majdanek fungoval jako koncentrační tábor i jako místo vyhlazování. Vězni pocházeli z téměř třiceti zemí. Většinu tvořili polští Židé a etničtí Poláci, ale bylo zde také mnoho vězňů ze Sovětského svazu, Slovenska a protektorátu Čechy a Morava. Další vězni pocházeli ze západní Evropy, včetně Francie, Belgie a Nizozemska, zejména ke konci existence tábora, kdy tam nacisté začali přesouvat nemocné a vyhublé vězně z jiných táborů. Mezi vězni byli sovětští váleční zajatci, členové odboje, civilní rukojmí, vysídlené rodiny a celé běloruské vesnice deportované v odvetě za partyzánskou činnost. Někteří vězni byli pouze chyceni při pouličních pochůzkách nebo obviněni z pomoci odboji....

Každý sovětský občan osvobozený západními Spojenci měl být co nejdříve vrácen do Sovětského svazu, ať už si to přál, nebo ne. Tímto způsobem se sovětský režim zbavil obrovského množství svých odpůrců, kteří po celé meziválečné období žili v zahraničí a kteří doufali v pád bolševického režimu a návrat do své vlasti, kterou nebyl Sovětský svaz, ale stále ještě carské Rusko. Počátek nucené deportace kozáků lze vysledovat až ke dni, kdy generál Charles Keightley obdržel 24. května 1945 rozkazy. Generál dostal příkaz předat Sovětům všechny zajaté kozácké důstojníky – především ty nejvýše postavené - bez výjimky. Generál Keightley dal svým jednotkám najevo, že jakýkoli odpor kozáků musí být tvrdě potlačen. 28. května 1945 dorazila britská armáda do tábora Peggetz v rakouském městě Lienz, kde byly tisíce kozáků, včetně důstojníků a generálů. Britové údajně jeli pozvat kozácké důstojníky na důležitou konferenci s britskými představiteli a informovali je, že se do Lienzu vrátí do 18:00 téhož večera. Někteří kozáci měli obavy, ale Britové je uklidňovali, že je vše v pořádku. Jeden britský důstojník kozákům řekl: „Na své čestné slovo britského důstojníka vás ujišťuji, že jedete pouze na konferenci.“ O takových zárukách nebo slibech z britské strany však neexistují žádné přesvědčivé důkazy. Když se kozáci dozvěděli o svém skutečném cíli, odmítli jet. Reakce Britů byla plná zuřivosti. Britští vojáci několik minut kozácké důstojníky bili a kopali, využívali tvrdých bot, pažeb pušek a pěstí. Některé z obětí byly zmláceny do bezvědomí a Britové toho využili k tomu, aby je probodli bajonety. Tento postup se ukázal jako účinný a nakládání vojáků, včetně těch zbitých do bezvědomí, začalo. Britové odvezli 2 046 odzbrojených kozáckých důstojníků a generálů. Cílem nebyla konference s Brity, ale vězení a smrt z rukou sovětských představitelů. Mnozí z těch, kteří po brutálním bití nabyli vědomí, se během pomalé jízdy do města, které bylo v držení Rudé armády, rozhodli spáchat sebevraždu...

13. listopadu 1941 Vrban, který již měl zkušenosti z táborů Jadovno a Slana, dorazil spolu se skupinou zadržených svobodných zednářů do Staré Gradišky, jednoho z pěti vazebních zařízení táborového komplexu Jasenovac, budovaného mezi srpnem 1941 a únorem 1942. Ve Staré Gradišce se Vrban stal zástupcem velitele tábora Mile Oreškoviće. Stara Gradiška, pobočný tábor koncentračního tábora Jasenovac, byl speciálně vybudován pro ženy a děti srbské, židovské a romské národnosti. Mezi oběťmi byli také komunističtí a antifašističtí Chorvati a Bosňáci. Ante Vrban byl známý svou brutalitou a podílel se na hromadných vraždách i na individuálním zabíjení vězňů. Proslul však zejména vraždami dětí. Po válce přeživší ze Staré Gradišky Cijordana Friedlender vzpomínala: „V té době přicházely do tábora ve Staré Gradišce každý den nové ženy a děti. O několik týdnů později Ante Vrban nařídil, aby všechny děti byly odděleny od matek a umístěny do jedné místnosti. Deset z nás dostalo příkaz, abychom je tam odvedli. Děti se plazily po místnosti a jedno dítě strčilo ruku a nohu do dveří, aby se dveře nedaly zavřít. Vrban zakřičel: „ Zatlač!“. Když jsem to neudělala, zabouchl dveře a zlomil dítěti nohu. Pak Vrban popadl dítě za nohu a mlátil s ním o zeď, dokud nebylo mrtvé. Poté jsme pokračovali v nošení dětí do místnosti. Když už tam nebylo místo, Vrban přinesl jedovatý plyn a všechny je zabil.“

K následnému zničení obce a popravě jejích obyvatel došlo 10. června 1942 na přímý Hitlerův rozkaz. Při přípravách na odvetu nemohl Wiesmann a jeho muži zůstat stranou. Wiesmannovým „velitelským stanovištěm“ během vyhlazování Lidic byl dům rodiny Doležalových v čísle 93. Osobně organizoval ničení vesnice, stejně jako zabíjení jejích mužských obyvatel a rozkrádání majetku obyvatel Lidic. 10. června 1942 bylo všech 173 mužů v obci shromážděno a zastřeleno. Nejmladšímu z nich bylo pouhých 14 let a jednou z obětí byl i vesnický farář. Původně byli odváděni a stříleni ve skupinách po pěti, kdy na každého muže mířili tři příslušníci policejních sil. Horst Böhme, šéf bezpečnostní policie protektorátu Čechy a Morava, však shledal celý proces příliš zdlouhavým a nařídil, aby bylo najednou stříleno 10 mužů. Muži z Lidic byli přivedeni nespoutaní a bez pásek přes oči. Po válce Wiesmann řekl: "Kolem jedenácté hodiny bylo město evakuováno. Poté byli vyřízeni muži. Böhme nařídil všechny postřílet. To provedla Schutzpolizei. Všichni muži ve městě byli zastřeleni. Než byli zastřeleni, Böhme jim však přečetl hlášení, ve kterém jim bylo řečeno, že musí zemřít, protože se ve městě ukrývali parašutisté". Wiesmann dodal: "Lidičtí muži šli volně, vzpřímeně a statečně. Nebyly tam žádné scény slabosti." Během vyvražďování a ničení Lidic měl Wiesmann dobrou náladu. Smál se a neustále žertoval, což dokazují dochované filmové záběry....

Když se však 20. července 1944 dozvěděla o atentátu na Hitlera, údajně se nervově zhroutila a po telefonu mu přísahala „věčnou“ věrnost a prohlásila, že je za něj ochotna zemřít, „pokud se Rusové dostanou do Berlína“. Své slovo dodržela. 20. dubna 1945, v den Hitlerových narozenin, začal 1. běloruský front maršála Georgije Žukova, postupující z východu a severu, ostřelovat centrum Berlína, zatímco 1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva prolomil Skupinu armád Střed a postupoval k jižním předměstím Berlína. O dva dny později, 22. dubna 1945, se Goebbelsova rodina včetně šesti dětí ve věku od 4 do 12 let přestěhovala do Hitlerova bunkru pod zahradou říšského kancléřství. Magda odmítla několik nabídek, například nabídku Alberta Speera, aby byly její děti propašovány z Berlína, a trvala na tom, že rodina musí zůstat po boku jejího manžela. Ve Führerbunkeru se svěřila Hitlerově tajemnici Traudl Junge se slovy: „Raději nechám své děti zemřít, než žít v hanbě a posměchu. Moje děti nemají v Německu po válce žádnou šanci.“...

Hanke se uprostřed teroru, který vytvořil, snažil získat legitimitu i před místním obyvatelstvem, přinejmenším před místními Němci. V listopadu 1944 se oženil s baronkou Fredou von Fircks, dcerou z baltské šlechtické rodiny, která byla matkou jeho roční dcery. Na svatbě narychlo uspořádané ve Vratislavi se objevily hedvábné prapory a stříbrné runy SS, ale hřmění sovětského dělostřelectva blížícího se z východu zamaskovat nešlo. Rudá armáda překročila Odru v lednu 1945. Hitler prohlásil Vratislav za pevnostní město, které je třeba udržet za každou cenu, a jmenoval Hankeho jeho bojovým velitelem. Hanke mobilizoval mladé chlapce a šedovlasé starce, využíval cihly z ruin na nové barikády a sklepy proměnil v popravčí cely pro, řečeno jeho jazykem – zbabělce. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří byli unaveni válkou a doufali, že bitvu o Vratislav přežijí. 27. ledna 1945 Hanke zatkl starostu města Wolfganga Spielhagena za údajné poraženectví a před svítáním ho nechal zastřelit. Zrekvírované reproduktory vysílaly Hankeho slib, že Vratislav buď obstojí, nebo shoří. Joseph Goebbels si 3. dubna 1945 poznamenal do svého deníku: „Hanke se na poradě dočkal od Vůdce mimořádné pochvaly“. Hitler prohlásil: "A zaslouží si to. Je to vynikající vůdce mezi našimi bojujícími gauleitery. Je také bojovně odhodlaný v míře, kterou bohužel nelze přiznat ostatním gauleiterům."...

4. srpna byl pluk Kaminského brigády připravený k boji vyslán do varšavské čtvrti Ochota. Tento rozkaz přišel z nejvyšších míst – o Kaminského podporu osobně požádal sám Adolf Hitler. Operační skupina, kterou tvořilo asi 1 700 většinou neženatých mužů, byla vybavena lehkými dělostřeleckými zbraněmi, minomety a několika ukořistěnými sovětskými tanky. Byla podřízena operačnímu řízení SS-Gruppenführera Heinze Reinefartha jako součást Kampfgruppe Reinefarth, formace, která zahrnovala Kaminského jednotky, jednotku Dirlewanger a další jednotky SS a pořádkové policie. To, co následovalo v Ochotě, byla jedna z nejtemnějších kapitol varšavského povstání. Kaminského muži, z nichž mnozí dostali povolení rabovat, začali běsnit, vraždit, znásilňovat a loupit. Civilisté byli ve svých domovech masakrováni, ženy byly znásilňovány na ulicích a majetek byl rozkraden. Zločinů přibývalo a Kaminski se údajně více soustředil na shromažďování cenností než na boj proti polskému odboji.

29. prosince 1940, Ogorzow přepadl a zavraždil čtyřicetiletou Gertrudu Siewert, která cestovala mezi berlínskými čtvrtěmi Karlshorst a Rummelsburg. Stejně jako své předchozí oběti ji usmrtil úderem do hlavy a vyhodil z jedoucího vlaku.

Někdy, když se lidé určení na smrt blížili k plynovým komorám, začali v hrůze couvat a pokoušeli se vrátit zpět. Tehdy se použily biče, obušky, a dokonce i železné tyče. Jakmile byli uvnitř, Marčenko se před začátkem plnění další komory ujistil, že jsou dveře každé komory zavřené a zamčené. Když byly komory na obou stranách chodby plné, Marčenko a již zmíněný Šalajev společně odešli do strojovny a spustili motory, aby zahájili smrtící proces. Zatímco motor běžel, díval se okénkem, aby viděl, jak zplynování postupuje. Jeho bývalý kolega Vladimirovič Leleko později vzpomínal, že když se Marčenka zeptal, co vidí, odpověděl mu: „Vidím, jak se lidé svíjejí, jak sebou kroutí.“ Marčenko byl odborníkem na zabíjení lidí svou dvoumetrovou vodní trubkou. Jeho bývalý spolupracovník po válce vypověděl, jak Marčenko zabil fyzicky silného muže jedním úderem trubky. Ivan Marčenko byl také sexuální deviant. Ženy na cestě do plynových komor bodal do stehen a genitálií a někdy je také znásilňoval...

Místní žena, která se představila pouze jako Nitsa N., vzpomínala, že vojáci zahájili palbu ihned po vstupu do vesnice. Sledovala, jak jeden z nich vyrazil dveře jejího domu a v kuchyni zastřelil jejího manžela a děti. Venku na ulicích byli bez varování zastřeleni další lidé. Brutalita se ještě prohloubila, když SS začala rabovat domy, znásilňovat ženy a mrzačit těla.

Jak se koncem dubna 1945 americké ozbrojené síly blížily ke komplexu Kaufering, SS začali tábory evakuovat a vězně posílali na pochody smrti ve směru na Dachau. Vězni, kteří nedokázali udržet tempo, byli často zastřeleni nebo ubiti k smrti dozorci. 27. dubna 1945 příslušníci SS pod vedením táborového lékaře Maxe Blanckeho zapálili koncentrační tábor Kaufering IV, včetně 360 vězňů, kteří nebyli schopni chůze, aby zabránili jejich osvobození americkými jednotkami. Židovští vězni byli zavřeni v chatrčích a bylo jim řečeno, že pokud vyjdou ven, budou zastřeleni. Budovy byly poté zapáleny. Někteří vězni vevnitř uhořeli, jiní našli sílu rozbít dveře a vyplazit se zemřít ven. Někteří vězni měli na ohořelých tělech zbytky oblečení, většina z nich však byla nahá...

Z více než 57 000 slovenských Židů deportovaných v roce 1942 jich válku přežilo jen 300. Jeden z nejznámějších příkladů Tisovy kolaborace s nacistickým Německem pochází z října 1944. Během závěreční fázy Slovenského národního povstání proti jeho režimu a německé okupaci navštívil Tiso Banskou Bystrici, centrum povstání, poté, co ji německé jednotky dobyly. Během této návštěvy 30. října 1944 symbolicky oslavil potlačení povstání a vystoupil s projevem, v němž povstání vykreslil jako zradu zinscenovanou komunisty a zahraničními agenty. Vyjádřil také vděčnost nacistickému Německu za pomoc při obnovení kontroly jeho režimu nad Slovenskem a vyznamenal německé vojáky, kteří se zapojili do potlačení povstání. Tato událost podtrhla jeho kolaborantské postoje a posílila jeho roli při potlačování odbojového hnutí, což přispělo k jeho poválečnému odsouzení a popravě za vlastizradu a válečné zločiny. V týdnech následujících po říjnu 1944 došlo na slovenském území k desítkám zločinů proti lidskosti, za které byly odpovědné německé jednotky a polovojenské jednotky Hlinkovy gardy. Byly vypáleny desítky osad, zavražděni civilisté, mezi nimi i ženy a děti. Slovenský prezident a katolický kněz Jozef Tiso to bral jako „obnovení pořádku“...

Pro někoho jako byla Baarová, jejíž minulost byla spjata s nacistickou elitou a románkem s jedním z nejvýše postavených nacistů, znamenal návrat nejen vrácení se do změněné země, ale i vstup do společnosti, která na ni pohlížela s nepřátelstvím a podezřením. Po návratu domů Baarová zjistila, že její pověst je značně pošramocená. Podařilo se jí hrát v několika místních inscenacích, ale brzy zjistila, že v českých filmech ji neobsadí. Doufajíc v nový začátek odcestovala do Itálie, kde hrála v titulech jako La Fornarina a pracovala po boku hvězd, například Vittoria De Sicy ve filmu L'Ippocampo. Přestože tyto role na chvíli její kariéru oživily, válečný chaos opakovaně narušoval filmovou produkci. Po vylodění Spojenců v Itálii se herečka musela ještě před koncem války vrátit do Prahy. Nejspíš se chtěla vyhnout bojům, které v Itálii brzy vypukly mezi spojeneckými vojsky a odbojem na jedné straně a nacistickými vojsky spolu se zbytky italských fašistů na straně druhé....

Banderovi se díky návštěvě manželky podařilo navázat kontakt s dalšími vůdci OUN-B a někteří se domnívají, že byl jedním z organizátorů teroru, který se odehrával na Volyni a ve východní Haliči. V letech 1941-1944 bojové křídlo OUN-B přetavilo své heslo „Ukrajina pro Ukrajince“ v systematické krveprolití: OUN vycvičené milice se podílely v červnu a červenci 1941 na pogromech ve Lvově, při nichž bylo pobito a zastřeleno několik tisíc Židů. O dva roky později se Ukrajinská povstalecká armáda, zformovaná a vedená převážně členy OUN-B, obrátila proti polské a židovské menšině v regionu a koordinovala noční útoky na farmy a kostely ve vesnicích na Volyni a ve východní Haliči. Útoky často probíhaly tak, že jednotka UPA vstoupila do vesnice a vydávala se za sovětské partyzány. Muži se rozdělili, vnikli do domů a požadovali od obyvatel jídlo. Mezitím byla vesnice obklíčena a všichni procházející Poláci byli také zadrženi. V obci Parośla UPA partyzáni nařídili všem obyvatelům, aby si lehli, a svázali je pod záminkou, že se chystají provést útok na nedaleký německý železniční transport a když budou obyvatelé vesnice nalezeni svázaní, poslouží to Němcům jako důkaz, že Poláci s UPA při útoku nespolupracovali. Ne všichni obyvatelé Parośla jim uvěřili, protože někteří z nich uměli ukrajinsky. Protože však nebyli ozbrojeni, neměli jinou možnost než udělat, co jim řekli. Téměř všichni Poláci ve vesnici byli zavražděni noži a sekerami – staří muži, ženy i děti, včetně šestiměsíčního dítěte, které bylo nožem zabodnuto do stolu. Přežilo pouze 12 Poláků, včetně dvanáctiletého chlapce Witolda Kołodyńského, který po úderu sekerou utrpěl prasklinu lebky. I to bylo součástí Banderova boje za ukrajinskou nezávislost. Odhaduje se, že při těchto útocích proti civilnímu obyvatelstvu bylo zavražděno 60 až 120 tisíc civilistů...

Děti byly také vyfotografovány, jak drží ruku nahoře, aby byl vidět chirurgický řez. Utrpení těchto horečkou sužovaných, oslabených a osamělých dětí trvalo několik měsíců. Po válce doktor Kurt Heissmeyer na otázku, proč nepoužil morčata, odpověděl: „Pro mě nebyl mezi lidmi a morčaty žádný zásadní rozdíl“. Pak se opravil a řekl: „Židy a morčaty“. Počátkem jara 1945 už bylo jasné, že Německo válku prohrálo. Nacisté ve snaze utajit své barbarské zločiny začali ničit důkazy. V rámci této snahy musely zmizet i oběti Heissmeyerových pokusů. 20. dubna 1945, kolem půlnoci, zastavilo před budovou bývalé školy v Bullenhuser Damm, která sloužila jako pobočný tábor Neuengamme, menší poštovní nákladní auto. Nejprve z něj bylo vyvedeno šest ruských vězňů, kteří byli odvedeni do zadní části školy, kde byli nasměrováni do sklepa. Poté je následovala skupina dvaceti židovských dětí. Ve sklepě byly všechny děti natěsnány do jedné místnosti spolu s Alfredem Trzebinskim, lékařem z Neuengamme. Zatímco děti, netušící, co je čeká, si mezi sebou klidně povídaly, v sousedních místnostech byli v tichosti zabíjeni Rusové. Jeden po druhém byli oběšeni na provazech natažených přes topné trubky. Popravy prováděli příslušníci SS Ewald Jauch a Johann Frahm. Po chvíli vstoupil Frahm do místnosti, kde byly děti, a nařídil jim, aby se svlékly. Vyděšené děti se tázavě podívaly na Trzebinského, který je cynicky uklidnil, že jen budou očkovány proti tyfu...

Během svého pobytu na Němci okupované Ukrajině se Retzlaff podílel také na zabíjení civilistů, ke kterému u Charkova docházelo. Například ve městě Poltava upálil zaživa matku se třemi dětmi. Charkov byl v únoru 1943 dočasně znovu obsazen Rudou armádou a poté v dubnu téhož roku opět wehrmachtem – německými ozbrojenými silami. Na jaře 1943 již sovětské úřady objevily masové hroby obětí, převážně Židů. V době, kdy byl Charkov v srpnu 1943 definitivně osvobozen, už ve městě prakticky žádní Židé nepřežili. Za zločiny spáchané v Charkově však stanuli před soudem tři Němci a jeden sovětský kolaborant. V prosinci 1943 začal charkovský proces, během něhož byli z účasti na vraždách sovětských občanů obviněni čtyři muži – Reinhard Retzlaff, Wilhelm Langheld, Hans Ritz a Michail Petrovič Bulanov. Bulanov byl rovněž obviněn z vlastizrady za kolaboraci s Němci...

Sztójay rychle legalizoval stranu Šípových křížů Ference Sálacího - radikálně antisemitské, nacisty inspirované fašistické hnutí, které bylo předtím pod Horthyho vedením zakázáno. Maďarsko plně zapojil do nacistického válečného úsilí, zvýšil nasazení maďarských vojáků na východní frontě a potlačil politickou opozici. Byly rozpuštěny odbory, levicoví politici byli uvězněni a občanské svobody byly výrazně omezeny. Sztójay především dohlížel na dramatickou eskalaci pronásledování maďarských Židů. 31. března 1944 bylo vydáno nařízení, podle kterého museli všichni Židé starší šesti let nosit od 5. dubna na oblečení žlutou šesticípou hvězdu. V dubnu 1944 maďarské úřady nařídily maďarským Židům žijícím mimo Budapešť, kterých bylo zhruba 500 000, aby se soustředili v určitých městech, obvykle v sídlech regionální vlády...

Roth byl brutálně zbit a několikrát vlivem úderů zkolaboval. Když už nemohl stát, byla mu lebka rozbita pažbou pušky. Poté skrz jeho hrudník zabodli do země bajonet, což pro Rotha znamenalo smrt. Zatímco většina tankistů pokračovala směrem k nedalekému městu Lauchheim a stíhala ustupující německé jednotky, 3. provizorní rota, afroamerická jednotka, zůstala vzadu, aby prohledala vesnici a vypátrala případné ukryté nepřátelské vojáky. V pozdním odpoledni však místo na odpor narazili na sklad alkoholu. Někteří vojáci, pravděpodobně ještě otřesení z intenzivní přestřelky v Lippachu, se uchýlili k lahvím alkoholu, aby si ulevili. Očitý svědek Franz Frank popsal události, které se odehrály kolem 16. hodiny. Uvedl, že šest vojáků SS ve věku 17 a 18 let bylo donuceno jít ke hřbitovu skupinou asi 20 opilých amerických vojáků.

Celkem 311 mužů a 660 mladých členů Chantiers de Jeunesse – mládežnické pracovní organizace založené vichistickým režimem – bylo převezeno z Tulle do města Limoges. Po dalším kole selekce, v němž hrála klíčovou roli Milice – polovojenská jednotka spojená s vichistickou vládou – bylo propuštěno 162 mužů a všichni členové Chantiers de Jeunesse.

Každý detail byl pečlivě naplánován a byla promyšlena každá nepředvídatelná událost, protože agenti se připravovali na úder do srdce nacistické správy. Gabčík s Kubišem se několik týdnů pohybovali po okupovaných ulicích a každý jejich krok vedla nezlomná touha po spravedlnosti. Stanovené datum operace bylo 27. května 1942. Tento den se měl stát osudným Reinhardu Heydrichovi, šéfovi nacistické tajné policie - gestapa -, který ztělesňoval nacistickou brutalitu v protektorátu. Heydrich si byl tak jistý úspěchem svého pacifikačního programu, že nedbal na opatření pro vlastní bezpečnost a cestoval po Praze v otevřeném automobilu. 27. května 1942 přepadli Jozef Gabčík s Janem Kubišem Heydrichův mercedes s otevřenou střechou, když zpomaloval kvůli odbočce při příjezdu ze svého sídla za Prahou. Podle plánu se Gabčík pokusil vystřelit z blízka ze svého samopalu Sten, ale zbraň se zasekla. Heydrich využil okamžiku a pokusil se útočníkovi postavit, ale Kubiš se chopil příležitosti a použil upravený protitankový granát, který zasáhl auto, explodoval a Heydrich byl zasažen smrtícími střepinami. Přestože samotný výbuch přežil, mise Gabčíka a Kubiše skončila úspěchem, protože Heydrich 4. června 1942 svým zraněním podlehl...

Když si Magda vybrala svůj tým pomocnic a šla vyzvednout chléb, pozorovala ji mladá hezká německá dozorkyně SS s dlouhými copy a přivolala ji s dotazem: „Jak se jmenuješ?“ Magda odpověděla a zeptala se Němky na její jméno. Dozorkyně řekla: „Irma“, na což Magda odpověděla: „Ráda tě poznávám.“ Byla to Irma Grese, která se později stala známou jako "hyena z Osvětimi". A tak si od tohoto prvního setkání říkaly Magda a Irma. Vždy hrozilo nebezpečí, že SS v barácích objeví tyfus. Když Němci zjistili, že některý vězeň v baráku má tyfus, poslali je všechny do plynu. Magda se spolu s dalšími třiceti slovenskými dívkami také nakazila. Její spoluvězeňkyně se však o ni staraly a kryly ji po dobu nemoci. Nakonec přežila, ale po krátké době onemocněla malárií. To už dívky rozhodly, že pro Magdu bude lepší jít do nemocnice, ale protože tam pobíhaly krysy a kousaly ženy, z nichž některé byly již pravděpodobně mrtvé, do prstů na rukou a nohou, požádala Magda o propuštění se slovy, že „jsou i lepší způsoby, jak zemřít“. Odvedli ji do baráku a později toho dne se Magda dozvěděla, že krátce po jejím odchodu byli všichni obyvatelé nemocnice posláni do plynové komory krematoria...

Krátce po příjezdu žen do tábora nastal v jejich barácích velký rozruch, protože došlo k přidělování práce a dívky se zoufale snažily získat méně náročnou práci. Marie, jedna z německých vězeňkyň, která měla na starosti slovenské dívky, přišla za Magdou a zjistila, že je učitelkou stejně jako ona. Druhý den, když Magda spěchala k zemědělskému komandu, jí Marie dala políček a řekla jí: "Co si myslíš, že je zemědělské komando? Budou nosit velké kameny sem a tam a večer se vrátí potlučené a vyčerpané. Ty, Magdo, budeš pomáhat mýt podlahy a stlát postele. Budeš nosit čaj a chleba pro šest set dívek v barácích. Mně se říká pokojová starší a tobě se bude říkat pokojová pomocnice." Nastal večer, a když se dívky vrátily vyčerpané a potlučené, Magda pochopila, že Marie je někdo, komu může věřit. Krátce nato bylo Marii slíbeno, že půjde domů. Byla však zabita smrtelnou injekcí fenolu do srdce. Brzy po příjezdu do tábora se Magda začala stýkat s dívkami pracujícími v nemocničních barácích a snažila se pomoci dívkám, které se vracely z práce, protože některé měly modřiny a bolesti a trpěly průjmem...

15. března 1942 byl Truchin spolu s kolegou generálmajorem Dimitrijem Zakutným převezen do zvláštního tábora Wustrau, kde prošli propagandistickým kurzem. Dne 24. dubna byl jmenován velitelem propagandistické školy v Zittenhorstu, kde působil také jako učitel. 5. května školu navštívil Georg Leibbrandt, funkcionář německé nacistické strany a odborník na otázky týkající se Ruska. Během rozhovoru s Leibbrandtem Truchin žádal vytvoření Ruské osvobozenecké armády – ROA – a trval na přeměně války v boj proti režimu Josifa Stalina. Počátkem července 1942 Truchin odcestoval do varšavské pobočky Abwehru – německé vojenské zpravodajské služby -, kde vytvořil tři špionážní výcvikové příručky pro ruské kolaborující důstojníky, a 22. července se vrátil do propagandistické školy v Zittenhorstu. V září 1942 ztratil status válečného zajatce a téhož měsíce zahájily sovětské úřady kriminální vyšetřování Truchinova zběhnutí. V říjnu téhož roku Truchin vstoupil do Národního svazu ruských solidaristů a stal se členem jeho výkonného výboru. Organizace bojovala proti komunismu a její členové věřili, že jediným prostředkem, jak svrhnout sovětský režim, je síla a že nejlepším prostředkem je vnitřní revoluce. V únoru 1943 uskutečnil schůzku s Andrejem Vlasovem, zběhlým sovětským generálem Rudé armády, a přijal jeho nabídku stát se ředitelem školy ROA v Dabendorfu. Pod jeho vedením školu navštěvovalo 5 000 kadetů, předurčených stát se důstojnickým sborem ROA. Truchin aktivně verboval své studenty do Národního svazu ruských solidaristů neboli NTS – doslovně přeloženo jako Lidový svaz práce – a zaměstnal deset členů NTS jako pedagogický personál, přestože byl svaz německými úřady zakázán. Zároveň rozvíjel politický program NTS...

Katzmann zůstal ve Lvově až do dubna 1943, kdy byl převelen do Danzigu, dnešního Gdaňsku v Polsku, kde zastával funkci vyššího velitele SS a policie pro oblast Danzig-Západní Prusko, kterou vykonával až do konce války. Během svého působení dohlížel na zřízení plynových komor a krematorií v koncentračním táboře Stutthof, který se nacházel asi 35 kilometrů východně od Danzigu. Přivedl s sebou také pomocníky ze střední a východní Evropy, mezi nimi i kolaboranty, kteří se účastnili dřívějších nacistických operací. Tři měsíce po Katzmannově odjezdu byly zlikvidovány poslední zbytky lvovského ghetta. Do konce roku 1943 bylo vyvražděno téměř všech 620 000 Židů, kteří žili v Haliči před německou invazí. Ruiny lvovského ghetta se však staly místem poslední nacistické operace. Když Rudá armáda na podzim 1943 postoupila na Ukrajinu, nařídil Heinrich Himmler, šéf SS, aby byly zahlazeny všechny stopy po nacistických zvěrstvech. Zvláštní jednotka SS 1005, známá jako „brigáda smrti“, donutila několik zbývajících židovských vězňů ve Lvově exhumovat a spálit tisíce mrtvol z masových hrobů. 20. listopadu 1943 zoufalí vězni v posledním aktu vzdoru zaútočili na své věznitele z SS a několika z nich se podařilo uprchnout...

Přesný počet Židů zajatých s pomocí Stelly není znám, odhady se pohybují od 600 do 3000. Stella byla v komunitě ukrývaných velmi obávaná. Podle Inge Deutschkron, která přežila holokaust, měla pověst člověka, který dokáže odhalit skrývající se Židy a přeběhlíky. V posledních letech války Stellou v židovských komunitách všeobecně opovrhovali, a dokonce jí vyhrožovali smrtí. Nacisté nakonec porušili slib, že ušetří životy Stelliných rodičů, a v únoru 1944 je deportovali do terezínského ghetta, které se nacházelo v protektorátu Čechy a Morava. Stella prosila své nadřízené, aby její rodiče uchránili, ale marně. Po válce jí však byl slíben čestný árijský status. Její rodiče byli později převezeni do Osvětimi a zavražděni...

Když francouzský protestantský vůdce Marc Boegner namítl, že děti téměř jistě zemřou, Laval odpověděl: „Ve Francii nesmí zůstat ani jedno židovské dítě!“ Tato rozhodnutí učiněná ve jménu kolaborace zajistila, že Lavalův odkaz bude navždy spojen se zločiny nacistického režimu. Celkem asi 77 000 Židů žijících na území Francie zahynulo v koncentračních a vyhlazovacích táborech – drtivá většina z nich v Osvětimi - nebo zemřelo ve vazbě na francouzském území. Třetinu těchto obětí tvořili francouzští občané. Lavalova vize se však neomezovala pouze na pragmatiku přežití poraženého národa. Byl hluboce přesvědčen, že vítězství nacistické ideologie nenávratně změní budoucnost Evropy. Německo pro něj nebylo pouhým okupantem, ale nevyhnutelným vítězem v celosvětovém boji proti dvojí hrozbě - bolševismu a úpadku demokracie. Kolaborantská politika, kterou uplatňoval, nebyla v jeho očích aktem zrady, ale zoufalým opatřením, které mělo Francii zajistit místo v novém světovém řádu. Tento osudový omyl ho zaslepil vůči morálním a politickým důsledkům jeho činů a vytvořil tak půdu pro zúčtování, které mělo přijít po válce. Ve Francii bylo v letech 1939-1945 zabito téměř 400 000 civilistů...

...V Norsku Terboven velel složkám v počtu přibližně 6 000 mužů, z nichž 800 patřilo k tajné policii. Neměl však pravomoc nad 400 000 příslušníky pravidelné německé armády, kteří byli v Norsku umístěni a podléhali velení Generalobersta Nikolause von Falkenhorsta. Na rozdíl od vojenských sil, jimž velel Falkenhorst a které se snažily dosáhnout porozumění s norským lidem a měly od Falkenhorsta rozkaz chovat se k Norům zdvořile, se Terboven choval malicherně a bezohledně a byl všeobecně neoblíben nejen u Norů, ale i u mnoha Němců. Joseph Goebbels ve svých denících vyjádřil roztrpčení nad tím, co nazval Terbovenovou „šikanózní taktikou“ vůči Norům, která obyvatelstvo proti Němcům znepřátelila. Terbovenovy vztahy s velitelem armády byly napjaté, ale jeho vztahy s vyšším velitelem SS a policie Wilhelmem Rediessem byly velmi dobré. V říjnu 1944 Terboven v reakci na postup Rudé armády do oblasti Finnmark v severním Norsku zavedl politiku spálené země, která vedla k nucené evakuaci 50 000 Norů a rozsáhlému ničení, včetně vypálení 10 000 domů, 4700 farem a stovek škol, kostelů, obchodů a průmyslových budov....

V Osvětimi byl Kolbe poslán do pracovního tábora. Práce obnášela nošení těžkých kamenných bloků na stavbu zdi krematoria. Na pracovní skupinu dohlížel zákeřný bývalý kriminálník přezdívaný "Krvavý Krott", který si Kolbeho vyhlédl a vystavil ho brutální šikaně, zahrnující bití a bičování. Svědci tvrdili, že Kolbe přijímal týrání a rány s překvapivým klidem. Otec Kolbe také nadále tajně vykonával své kněžské povinnosti pro své spoluvězně, včetně zpovědi, kázání a tajného sloužení mší svatých. Koncem července 1941 utekl z tábora jeden vězeň, což přimělo zástupce velitele tábora SS-kapitána Karla Fritzsche, aby vybral deset mužů, kteří měli být v podzemním bunkru vyhladověni k smrti, aby se zabránilo dalším pokusům o útěk.

Po ošetření bylo mnoho žen Oberheuser zavražděno injekcí s fenolem nebo petrolejem. Později tyto vraždy líčila jako humanitární čin. Podílela se také na nucených potratech žen, které byly již v sedmém nebo osmém měsíci těhotenství. Kromě těchto nucených potratů byla známá také bitím těhotných žen, aby jim vyvolala potrat, a zabíjením novorozenců. Němka Anna Heil po válce vzpomínala, jak dostala zprávu, že její sestra zemřela v Ravensbrücku, a kontaktovala Oberheuser v naději, že se dozví více podrobností o posledních dnech své sestry. Oberheuser udeřila Heil do obličeje a břicha a zakřičela na ni: „Je mrtvá! Protože byla jenom neužitečným jedlíkem a takové lidi už tady opravdu nepotřebujeme!"...

Přeživší němečtí vojáci popsali, že asi 170 až 200 zajatců bylo nahnáno na nedaleké jetelové pole. Asi 20 mužů, kteří byli podle hodnostních označení identifikováni jako důstojníci nebo poddůstojníci, bylo svázáno a odděleno od ostatních. Sovětský důstojník nebo politický komisař údajně pronesl ke svým vojákům projev, po kterém sám popravil tři německé zajatce. To vyvolalo brutální hromadnou střelbu do zbývajících zajatců. Přestože se mnoho nahých Němců pokusilo o útěk, byli postříleni kulomety, puškami, a dokonce i dělostřeleckou palbou. Pouze hrstce z nich se podařilo uprchnout a vrátit se do německých linií, přičemž jejich výpovědi nabízejí mrazivý pohled na rozsah a krutost masakru....

Nejfanatičtější ze skupiny však byla Ans van Dijk, kterou její nacistický nadřízený Pieter Schaap označil za nejlepšího ze svých deseti zaměstnanců. Vyvinulo se u ní něco, co prokurátor později popsal jako „satanistický lovecký instinkt“. Zradila každého, kdo se jí připletl do cesty – přátele, vlastního bratra, jeho ženu a jejich tři děti i rodinu své přítelkyně. Abraham Querido, její bývalý manžel, zemřel 30. června 1944 v koncentračním táboře Blechhammer. Souvislost mezi jeho deportací a činností van Dijk však nebyla potvrzena. Van Dijk se také pokusila domluvit si schůzku s Louisem Stodelem, bratrem své přítelkyně Miep, která uprchla do Švýcarska. Louis měl naštěstí nějaké podezření, nedostavil se a válku přežil...

Když v dubnu 1945 Karl Hermann Frank viděl, že jeho hrůzovláda skončila, rozhodl se uprchnout z Prahy a vzdát se Američanům, protože se obával ruského zajetí. 9. května 1945 byl Frank zatčen jednotkami americké armády, ale jeho plán nevyšel, protože byl vydán zpět do Prahy, kde byl od března do května 1946 souzen Lidovým soudem. Osobní odpovědnost za popravy odmítl, i když před tribunálem připustil, že je lze „podle lidského cítění a lidských zákonů považovat za vraždu“. Ani jeho lži mu však nepomohly uniknout spravedlnosti a v úterý 21. května 1946 odsoudil Lidový soud v Praze Karla Hermanna Franka za vlastizradu a masakr civilního obyvatelstva českých obcí Lidice a Ležáky k trestu smrti oběšením. Přestože Frank nikdy neměl slitování s žádným Čechem, požádal československého prezidenta Edvarda Beneše o shovívavost. Frank Benešovi napsal: „Věřím, že jako vítěz projevíte milosrdenství a darujete mi život.“ Mýlil se však. Na jeho telegrafickou výzvu nepřišla žádná odpověď...

Některé popravy byly vykonány do dvou hodin po vynesení rozsudku. Někteří spiklenci, jako například Eduard Wagner, spáchali sebevraždu a někteří, jako například Ludwig Beck, se o ni před popravou neúspěšně pokusili. Popravy pokračovaly až do posledních dnů války. Wilhelm Canaris, německý admirál a šéf Abwehru – německé vojenské zpravodajské služby – v letech 1935 až 1944, byl oběšen na řeznickém háku, což byl způsob pocházející ze středověku...

Již po cestě stráže zastřelily nejméně 500 lidí příliš slabých na to, aby pokračovali pěšky. Ženy už své děti nemohly nést a nechávaly je na kraji cesty. Devátá armáda doporučila, aby při podobných operacích v budoucnu za pochodujícími následovalo pohřební komando, které by mrtvá těla odklízelo. V táboře Ozariči dozorci bez varování zastřelili každého, kdo se při hledání vody přiblížil k oplocení. Vězni byli většinou rodinní příslušníci otrockých pracovníků – děti mladší 13 let, nemocní, matky s kojenci a staří lidé. Mnozí z nich se nakazili tyfem a byli ponecháni napospas osudu v mokřadech bez přístřeší, lékařské pomoci, jídla a čisté vody. Během jediného týdne zemřelo nejméně 9 000 dalších lidí. Aby se předešlo odhalení operace Rudou armádou ještě před ústupem, bylo civilistům zakázáno rozdělávat oheň, a to navzdory krutým mrazům. Larisa Staškevič, která tábor přežila, po válce vzpomínala: „Byla tam brána s ostnatým drátem, malé strážní věže s vojáky a německými ovčáky, ale nic jiného.“ Vysvětlila, že každý, kdo se pokusil rozdělat oheň, byl okamžitě zastřelen. Kvůli teplu se schovávala za mrtvoly zavražděných vězňů. Německé vrchní velení oslavovalo tisíce mrtvých jako úspěch a označovalo oběti za „neužitečné jedlíky“...

Američtí vojáci také zabíjeli Němce, kteří se vzdali jinde v táboře. William Kracov, který sloužil jako průzkumník s těžkými zbraněmi, vzpomínal, jak narazil na mrtvého německého vojáka. Když se Kracov podíval do jeho peněženky, uviděl fotografii, na níž mrtvý nacista tahal kleštěmi ucho židovského muže. Na fotografii se smál a mučil Žida s čirým, sadistickým potěšením. Američtí vojáci pokračovali v prohledávání tábora, a když našli psí boudu s německými ovčáky a dobrmany, zvířata zastřelili. Šířily se zvěsti, že Němci tyto psy krmili politickými vězni. Pomstili se i samotní vězni, z nichž mnozí byli po celá ta léta mučeni a zacházelo se s nimi jen jako se zvířaty. Zatímco každý z vězňů přišel alespoň o některé členy rodiny, někteří z nich se museli dívat na to, jak jsou jejich ženy týrány a znásilňovány. Jiní byli svědky soutěží ve střelbě, při nichž příslušníci SS vyhazovali do vzduchu malé děti, do kterých pak jiní stříleli. Další viděli, jak jejich přátelé umírají pomalou smrtí hladem nebo během pochodů smrti, k nimž došlo krátce před osvobozením....

Když Sověti koncem prosince 1941 dobyli Feodosiji, začal další masakr. Tentokrát se ho však dopustili sovětští vojáci. V několika vojenských nemocnicích ve městě bylo ponecháno asi 160 těžce raněných a nemocných německých vojáků, které nebylo možné transportovat. Po jejich boku zůstala hrstka německých a ruských lékařů a zdravotníků. Kromě toho bylo několik desítek Němců zatčeno a uvězněno. Podle výpovědí ruských zdravotních sester, lékařů a přeživších Němců došlo mezi pondělím 29. prosince 1941 a čtvrtkem 1. ledna 1942 k následujícím událostem: opilí ruští mariňáci vnikli do vojenských nemocnic, postříleli mnoho sester a lékařů – včetně Rusů – a poté začali masakrovat raněné tím nejkrutějším způsobem. Z hlavní vojenské nemocnice přímo na pobřeží byli zranění vojáci vyhazováni okny z výšky několika metrů dolů na skaliska nebo byli vynášeni ven, zohavováni a poléváni vodou, dokud jejich těla nebyla pokryta ledem, jako by byla zapečetěna sklem.

Fritzschovy metody se stávaly stále krutějšími, a svou kampaň teroru ještě vystupňoval zavedením trestu veřejného bičování během nástupů, aby mezi vězni vyvolal strach. Vězně bil bičem často sám nebo tento brutální trest nechal vykonat kápovi, vězni, který měl dohlížet na ostatní vězně. Fritzsch bez jakéhokoli odůvodnění vystavoval vězně až 25 ranám bičem. Kromě toho nařizoval zabavování balíčků s jídlem vězňům a snižoval jim potravinové příděly. Fritzsch to vysvětloval tím, že vězni nepracují dostatečně efektivně a je třeba je dále disciplinovat. Pokud se vězeň pokusil o útěk a byl dopaden, Fritzsch ho nejprve veřejně ponížil. Vězně nechal přivázat pod lampu na táborovém nádvoří s nápisem „Jsem zpátky“. Po tomto utrpení byl vězeň několik dní zavřen v bunkru, neblaze proslulém vězeňském bloku, který byl nechvalně známý brutálními metodami mučení a trestání, a poté byl oběšen. Fritzsch vždy zajistil, aby popravu vykonal spoluvězeň, a aby si ostatní vězni zapamatovali toto důrazné varování, museli všichni projít kolem těla v pochmurném průvodu...

Násilnosti se vystupňovaly, když se k davu přidal Josef Hartgen. Ozbrojen pistolí se stal nejhorší noční můrou posádky. Nejprve divoce mlátil letce holí podobnou násadě od motyky. Jednoho letce zmlátil tak, že měl potlučené pravé rameno a horní část pravé strany hrudníku a v hlavě měl zaražený kus kamene. Hartgen pak odvlekl bezvládná těla osmi Američanů k obrubníku a srovnal je do řady, zatímco k rozvášněnému davu křičel, že je „zbaví utrpení“. Když procházel podél těl, střelil šest letců do hlavy, ale došla mu munice, takže dva z nich, Williama Adamse a Sidneyho Browna, nechal naživu. Dav pak letce naložil na vůz a odvezl je na hřbitov. Po příjezdu si dav všiml, že někteří muži stále sténají nebo se hýbou. To vyprovokovalo další brutální údery dřevěnými holemi do všech, kteří se zdáli být živí. Náhle se rozezněla letecká siréna a dav se rozprchl do úkrytů a vozík nechal na místě. Později se objevily zprávy, že někteří členové posádky byli možná pohřbeni zaživa. Během zmatku se Adamsovi a Brownovi, které Hartgen nezastřelil, podařilo vylézt ze zakrváceného vozu a utéct směrem k řece Rýn a čtyři dny se jim dařilo vyhýbat se zajetí. Nakonec je však objevil policista a odvezl je na místo jejich původního určení, do německého zajateckého tranzitního tábora pro zajaté letce v Oberurselu, kde zůstali až do konce války v Evropě.

Gerhard Flesch byl označován za nejnebezpečnějšího muže gestapa v Norsku a s osobním potěšením se podílel na mučení. Při neohlášené kontrole ve Falstadu narazil na tři nemocné a zesláblé židovské vězně a rozzlobil se na správce tábora, který je nechal odpočívat. Řekl: "Udělejte venku hrob a všechno bude v pořádku." O několik dní později byli nemocní Židé popraveni. Flesch také osobně dohlížel na popravu Johnnyho Pevika, bojovníka odboje a jediného Nora oběšeného v Norsku....

Hermann Pister byl obviněn z účasti na „společném plánu“, na porušení válečných zákonů a zvyklostí Haagské úmluvy z roku 1907 a třetí Ženevské úmluvy z roku 1929, týkající se práv válečných zajatců. Pister při svém stíhání tvrdil, že neví, co je to Haagská úmluva, a dodal, že to nebyl on, kdo všechny ty lidi do Buchenwaldu přivedl. Popřel, že by věděl o existenci vyhlazovacích táborů, a snažil se soud přesvědčit, že na rozdíl od svého předchůdce Karla Otto Kocha se snažil zlepšit životní podmínky vězňů například tím, že vydal nařízení, podle kterého mělo být špatné zacházení s vězni co nejpřísněji trestáno. Jeho lži mu však nepomohly uniknout spravedlnosti!

Těsně před příletem do Berlína museli oba letci letět střemhlav, aby unikli ruským jednotkám, které na ně útočily. Poté, co Greimovi kulka roztříštila pravou nohu, převzala Reitsch řízení a provedla letadlo ruskou protiletadlovou palbou. Se slovy "Ty statečná ženo! Na světě ještě existuje věrnost a odvaha," přivítal Hitler Reitsch ve Führerbunkeru. Ale muž, který kdysi toužil po světovládě, byl nyní zlomenou osobou. Vzpomínala: "Jeho postoj byl ohnutý dopředu, obě ruce se mu neustále třásly a jeho oči měly odtažitý, skelný pohled." 27. dubna 1945 dal Hitler Reitsch dvě kapsle s jedem pro ni a von Greima a ona je přijala. Krátce po půlnoci 29. dubna Hitler nařídil Reitsch a von Greimovi, aby z Berlína odletěli. Chtěl, aby přiměli Luftwaffe k útoku na sovětské jednotky, které právě dosáhly Postupimského náměstí, a aby zajistili potrestání Himmlera za to, že tajně kontaktoval západní Spojence ohledně kapitulace. Sovětské jednotky se pokusily letadlo sestřelit v přesvědčení, že by na jeho palubě mohl být Hitler, ale letadlo úspěšně vzlétlo.

Během okupace Morris nadále pracovala pro Němce, zejména pro velitele bezpečnostní policie v Paříži Helmuta Knochena. Jejím hlavním úkolem za války bylo infiltrovat francouzské odbojové sítě a narušovat činnost SOE, organizace pro zvláštní operace řízené Brity, která pomáhala odboji. Kromě toho, že byla špionkou nacistů, podílela se také na vyslýchání a mučení podezřelých osob, zejména členek francouzského odboje. Její pověst, že se podílí na mučení a užívá si ho, vedla k tomu, že se jí začalo říkat „hyena gestapa“. Gestapo bylo označení německé tajné policie...

Po absolvování výcviku byla v září 1943 zařazena k 26. gardové tankové brigádě, součásti 2. gardového tankového sboru, jako řidička a mechanička. Věž jejího tanku T-34 byla ozdobena jeho jménem „Bojová družka“. Mnozí její kolegové tankisté ji považovali za reklamní trik a vtip, ale tento názor změnili, když Okťabrskaja začala bojovat u Smolenska. Své první tankové bitvy se zúčastnila 21. října 1943. Okťabrskaja manévrovala se svým tankem v intenzivních bojích a spolu se svými kolegy z posádky ničila kulometná hnízda a dělostřelecké zbraně, přičemž zabila asi třicet nacistů. Když byl její tank zasažen, Okťabrskaja, nedbajíc rozkazů, z něj vyskočila a pod silnou palbou provedla opravu. Brzy byla povýšena do hodnosti seržantky...

Oběti, smířené se svým osudem, tiše šly nebo je „pracovní brigáda“ odnesla na nosítkách na okraj jámy, kde je nacističtí důstojníci střelili do zátylku. Jedním z těchto katů byl právě Willi Mentz, který pro jejich oklamání nosil snadno rozpoznatelný bílý lékařský plášť. Ačkoliv počet lidí, které Mentz v Lazaretu zabil střelou do krku, nelze přesně určit, je jisté, že počet Židů, které zabil vlastní rukou, se počítá na tisíce. Než však Mentz přišel do Treblinky, kde se stal jedním z hlavních katů, neuměl se zbraní zacházet. Kvůli svému vzhledu, dlouhému snědému obličeji a špičatým zubům, dostal mezi vězni v táboře přezdívku Frankenstein. Mentz zůstal v Treblince až do uzavření tábora na konci listopadu 1943, kdy spolu s Kurtem Franzem a Paulem Bredowem popravil v nedalekém lese poslední skupinu trebliňských vězňů...

V září 1943 se Müller a jeho muži v odvetě za odbojovou činnost proti okupačním silám dopustili jednoho z nejbrutálnějších zvěrstev, která nacisté během okupace Řecka provedli, tzv. viannoského masakru. Během tří dnů, od 14. do 16. září 1943, nacisté systematicky popravili více než 500 civilistů ve 20 vesnicích v oblasti Viannos. Kromě masových poprav německé jednotky vypálily stovky domů, zdevastovaly úrodu a zakázaly přeživším vrátit se do zničených domovů a pohřbít mrtvé....

Neetické a nelidské lékařské pokusy, které Fritz Fischer prováděl, byly po válce odhaleny a on byl nakonec za své zločiny postaven před soud. Po zatčení byl souzen v norimberském procesu s lékaři, kde jako jeden z mála obviněných lékařů projevil známky lítosti nad svými činy a otevřeně hovořil o tom, jak špatně se cítil, když operoval zdravé mladé ženy. Na svou obhajobu tvrdil, že příkaz k provádění lékařských pokusů na lidech mu dal sám Adolf Hitler prostřednictvím Heinricha Himmlera, šéfa SS, a že jeho povinností bylo prostě poslechnout a udělat, co mu bylo řečeno. Tvrdil také, že jeho účast byla pouze účastí asistenta a nebylo jeho úkolem analyzovat právní situaci. Když byl dotázán, zda je přípustné provádět pokusy na osobách odsouzených k smrti bez jejich souhlasu, odpověděl, že tehdy jednal jako voják Fischer, nikoli jako lékař a člověk. Fischer přirovnal svou situaci k té, kdy jeden voják vypálí torpédo proti lodi nebo kdy jiný voják dostane rozkaz shodit bomby na nechráněné město. Věřil, že všichni museli překonat své nejniternější výhrady a cítili se ospravedlněni tím, že jednají na základě vojenských rozkazů a přispívají k vítězství vlastního lidu a národa...

Sauckel měl za program otrocké práce celkovou odpovědnost a byl neustále v terénu, kde dohlížel na uskutečňované kroky. Věděl o bezohledných metodách, které se používají k získávání dělníků, a energicky je podporoval s odůvodněním, že jsou nezbytné k naplnění kvót. Sauckelovy předpisy také určovaly odpovědnost za přepravu dělníků do Německa, jejich přidělení a péči o ně a podřízenost ostatních orgánů, které se na těchto procesech podílely. O špatných podmínkách byl informován a řekl: „Všichni musí být živeni, mít přístřeší a musí s nimi být zacházeno tak, aby je bylo možné využívat v co největší míře při co nejnižších možných výdajích.“ Na jedné schůzi vysokých stranických funkcionářů řekl: „Pokud tuto válku prohrajeme, pověsí nejen mě, ale i vás. To můžeme brát jako jistotu.“ Odhaduje se, že do Německa bylo nakonec na práci násilně přivezeno přes 12 milionů dělníků, často za použití brutálního nátlaku. Miliony z nich zemřely. V době vrcholu programu otrockých prací tvořili nuceně nasazení dělníci 20 % německé pracovní síly....

Kromě smrtelně nebezpečných nucených prací vězňů v koncentračních táborech byl Pohl jako „pán statisíců vězňů“ odpovědný především za „radikální vykořisťování a využití vězňů, od zabavování jejich cenností až po získávání jejich zlatých zubů a vlasů“. Lidský materiál měl být přitom efektivně a plně využit a Pohl dokonce vypočítával hodnotu otrockých dělníků. Celkem měl typický vězeň koncentračního tábora průměrnou délku života devět měsíců nebo méně a byl oceněn na 1 630 říšských marek, což odpovídá dnešním 15 650 americkým dolarům. Zboží uloupené při deportacích a masových vraždách zahrnovalo oděvy, šperky a další majetek, například devizy a zlato. Dochoval se dopis Heinrichu Himmlerovi, v němž je uveden soupis více než 100 000 hodinek, tisíce plnicích per a podobných předmětů, které byly záměrně označeny jako „židovské pašované zboží", aby se zakryl jejich původ...

Po popravě patnácti amerických zajatců pokračoval život generála Dostlera v zajetých kolejích. Od listopadu 1944 byl převelen k 73. armádnímu sboru, u kterého zůstal do konce války. Spravedlnost nakonec Dostlera dostihla, když byl zajat armádou Spojených států. Na rozdíl od 15 vojáků, které nechal popravit, se generál Dostler poté, co Američané zjistili osud přepadového komanda, dočkal svého soudu a 8. května 1945 byl obžalován z válečných zločinů. Vojenský tribunál se konal v sídle vrchního velitele spojeneckých sil, v královském paláci v italské Casertě, 8. října 1945. V prvním spojeneckém procesu s válečnými zločinci byl obviněn z plnění nezákonného rozkazu o zabití patnácti amerických válečných zajatců. Na svou obhajobu tvrdil, že rozkaz nevydal, ale pouze jej předal plukovníku Almersovi od polního maršála Kesselringa, a že poprava patnácti mužů byla zákonným rozkazem...