Zaniklý svět rukodělné výroby

Po tisíciletí byl jediným zdrojem světla vedle denního slunečního světla pouze plamínek ohně. V prvotním ovládnutí tohoto plamínku ohně je ukrytá odedávná touha po slunci. Ovládnou moc slunce provází lidstvo stovky tisíc let, a to od první zažehnuté, vykřesané jiskřičky až po fúzní reaktor. Svou odvěkou snahu proměnit noc v den člověk naplnil až vynálezem funkčního přenosu střídavého elektrického proudu. Do té doby musela stačit pouze svítidla založená na svítivosti plamínku ohně. Ta nebyla schopna plošného, intenzivního a jednolitého osvětlení, a tak byl rozdíl mezi dnem a nocí stále zásadní. Za dlouhým zimních večerů, kdy tma byla všudypřítomná, se v minulosti konali rozmanité práce, na které bylo třeba si posvítit.

Štěstí, šťostka, vinš nebo polaznička jsou názvy pro zdobenou jedlovou větvičku, která hrála významnou úlohu při zimních koledních obchůzkách. Roznášely ji děti z chudobných rodin zejména 26. prosince, na svátek svatého Štěpána. Tento zvyk byl v různých podobách známý v širší beskydské oblasti a navazuje na starobylé tradice karpatské kultury. Přestože mnohde upadl v zapomnění, v pozměněné podobě jej dodnes zachovávají rodiny na Frýdecko-Místecku, Frenštátsku, na Těšínsku a ojediněle i na Valašsku. Základ štěstí tvoří jedlová větvička s třemi až pěti rozvětvenými vrcholky, která se ozdobila ručně vyráběnými květy rozmanitých barev a tvarů. Zhotovovaly je především ženy, které pečlivě dbaly na to, aby bylo výsledné štěstí esteticky vyvážené a působivé. Často se s výrobou květů začínalo již v listopadu a končilo těsně před štědrým dnem. Využívalo se především obalů od potravin, které hospodyně v průběhu roku střádaly. Ty se různě stříhaly, skládaly, prošívaly a upevňovaly na větvičku. Při tvorbě květů se hojně uplatňoval také hedvábný a později i krepový papír, nebo textilní stuhy. Vznikaly ploché ozdoby, prostorové květy i mašle. Věřilo se, že darovaná zdobená větvička přinese do rodiny, či hospodářství vytoužené blaho a zdar, zkrátka štěstí a úspěch do nastávajícího roku. Jedle sama o sobě symbolizovala štěstí. Vzhledem k tomu, že zůstávala po celý rok stálezelená a neopadla, platila za připomínku živoucí přírody. Papírové květy znázorňovaly schopnost přírody kvést a plodit. Zdobené štěstí tak představovalo magický předmět, který svou mocí přispíval k hojnosti úrody. Pod vlivem křesťanství byl pozměněn původní výklad tradice. Jedlová větvička v podobě kříže s ozdobou znázorňující kometu, měla odkazovat k připomínce narození Ježíše Krista. Štěstí se umisťovalo na čestné místo ve světnici, za kříž, obrázky svatých, nebo za ostění dveří. Na tomto místě setrvávalo po celý rok. Hospodyně je pečlivě opatrovaly a dbaly na to, aby nepřišlo k úhoně. Při nepřízni počasí z něj odlamovaly kousek, který vhazovaly do ohně, pro ochranu úrody a hospodářství. Teprve po roce, opět na svatého Štěpána, kdy koledník přinesl nové štěstí, bylo možné to původní spálit v kamnech. Se štěstím chodívali koledníci od časného rána nejen po rodině a sousedech, ale též po širším okolí. Vcházeli do domu, pronesli blahopřejná slova formou přednesu nebo písně, předali větvičku a odcházeli náležitě obdarováni.

V tomto videu si představíme recept na úpravu papíru tak, aby na něj bylo možné psát pouze obyčejnou vodou. Návod pochází z knihy z roku 1840 od Magdaleny Dobromily Rettigové „Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovi spokojenosti došla“. K přípravě tohoto papíru jsou potřeba duběnky označované v textu jako gales a také zelená skalice, pro kterou se používal název vitriol. Podstatou je reakce taninu a solí železa. Při té dojde ke zbarvení roztoku, který se při kontaktu vody s papírem vytvoří.

Pojem klokočí velmi dobře známe z písně od Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, ve které se zpívá „Po babičce klokočí a po tmě strach“. Jednalo se o velmi oblíbené modlitební růžence. Ty byly zhotoveny ze semen klokoče zpeřeného. Jejich používání se rozšířilo zejména v období baroka a klokočí se stalo po určitý čas synonymem pro růžence jako takové. Dnes klokočové růžence můžeme nalézt zejména v muzejních sbírkách. Nejnáročnějším úkonem při výrobě růžence je provrtání otvoru v tvrdém oříšku. Tradiční způsob spočíval v používání hranatého šídla. Jedná se o zdlouhavý ale velmi účinný postup. Šídlo musí mít velmi ostrou špičku, aby snadno narušilo nepoddajnou slupku. Dále se již opatrně pokračuje otáčivými pohyby. Samotný růženec je zhotovený šperkařskou technikou ketlování. Pro výrobu jsou potřeba pouze ketlovací a štípací kleště, ketlovací jehly a provrtané oříšky klokoče zpeřeného. Lesklá semena klokoče zpeřené nacházela uplatnění pro svůj dekorativní vzhled na různé náramky a náhrdelníky již v dávné minulosti, Jeho použití je bezpečně doloženo pro dobu bronzovou a na našem území pochází nejstarší nálezy z období Velké Moravy. I v dnešní době lze vyrábět z klokočí velmi působivé šperky, kdy na provrtání oříšku je možné použít malou elektrickou vrtačku.

Dnes představíme velice archaický způsob přípravy přediva z vyroseného lnu za pomoci nástrojů získaných pouze jednoduchou úpravou přírodních materiálů. A ačkoliv se může zdát, že se jedná o postup charakteristický pro pravěké období, obdobné jednoduché techniky zpracování lnu bez použití složitějšího náčiní byly v různých částech Evropy běžné ještě na přelomu 19. a 20. století. Základní princip úpravy lnu spočívá v získání rozvolněného a co nejjemněji rozčesaného lýka, tak aby ho bylo možné spřádat a vytvářet tenké, ale pevné nitě. Spojení vláken s dřevinou se naruší máčením ve vodě nebo rosením, kdy se stonky lnu rovnoměrně rozprostřou na volné prostranství a vystaví se tak dlouhodobému působení venkovní vlhkosti. Připravený vysušený len se zbaví tobolek – v tomto případě jednoduchým mlácením, díky kterému dojde i k prvnímu mechanickému narušení stonků. To pokračuje lámáním – nejprve pouze v ruce přes ostrou hranu a následně údery dřevěného bijáku zapadajícího do úzkého dřevěného korýtka. Pomocí dřevěného nože se vytřepou zbytky dřevitých stonků a také se třením rozvolní vlákno. Celý proces je zakončen pročesáváním proužků rostlinného lýka přes ostré hroty za účelem jeho rozštěpení na jemnější vlákna a odstranění nečistot. Výsledkem je předivo připravené k dalšímu zpracování.

Materiálem, se kterým bychom se setkali v tradiční kultuře velmi často, byla ovčí střeva. Ta našla bohaté využití především v podobě struny. Střeva se vyprala a vyšlemovala. Následně byla v syrové podobě jednoduchým způsobem stáčena. Podle požadované síly konečné struny se stáčelo v celé délce jedno střevo nebo i více střev dohromady. Po stočení se struna vypla, nechala vyschnout a následně se natřela olejem. Využití bylo velice pestré. Tyto struny nacházely své uplatnění mimo jiné při pohonu kolovratů. Také se bez nich neobešla takzvaná knapská či kloboučnická střela, pomocí které se čechrala a oddělovala živočišná vlákna pro následné plstění. Rovněž struny na lidových nástrojích byly z ovčích střev. Na videu přibližujeme základní postup a tři případy tradičního využití.

Hojně využívaným materiálem v tradiční kultuře byla sláma. Slaměné došky, povřísla, klobouky, ošatky, slamníky a mnohé další jsou i v dnešní době vcelku známé. Ovšem v několika evropských pohádkách se objevuje jeden náročný a těžko splnitelný úkol, který spočívá v upředení zlaté nitky ze slámy. Jedná se sice o neuskutečnitelný úkol, který ale má svůj reálný základ. Z dlouhé žitné slámy se opravdu v minulosti zhotovovaly velmi tenké nitě, které svým vzhledem připomínaly zlatou přízi. Z nich bylo možné vytvořit velmi pěkné krajky aplikované i na oděvy. Pro provedený experiment uskutečněný v Centru tradičních technologií v Příboře jsme použili cepem mlácenou slámu žita trsnatého.

V tomto videu představíme šňůry ke krpcům zhotovené z kozí srsti. Kdybychom navštívili beskydské pastevce na horských salaších na konci 18. století, zcela jistě bychom byli překvapeni jejich vzhledem. Ten byl totiž na hony vzdálen dnešním romantickým představám. Už tehdejší vzdělance, kteří na salaše zavítali, udivoval pastevecký oděv. Zaujala je černá valašská košile napuštěná tukem a zauzená nad ohněm, pokrývky hlavy ze stromové houby troudnatce kopytovitého a mnohé další archaické a zároveň velmi funkční prvky. Jednou z charakteristických oděvních součástek byla obuv z hovězí či koňské usně nazývaná krpce. Ta byla k noze fixována dlouhými návleky, které nejenže zpevňovaly kotník, ale také plnily ochrannou a izolační funkci. Tyto specifické šňůry byly nejčastěji zhotovovány ze srsti karpatských koz, které patřily vedle cápových ovcí k valašskému dobytku.

Výroba plstěných klobouků se ve středověku vyvinula v zajímavé řemeslo, skládající se se z mnoha náročných úkonů. Podstatou bylo pevné zplstění a propojení živočišných vláken pevně do sebe tak, že se vytvořila souvislá plocha. Velmi dobře se plstí ovčí vlna. Jednoduchý klobouček lze zhotovit podobnou technikou, kterou využívali kloboučníci v minulosti. Na plochou formu ze dřeva nebo tvrdého kartonu se nanese vlna, která se navlhčí mýdlovou vodou a opatrně rukama přitlačuje tak, aby se vlákna propojila. Následně se forma otočí a to samé se provede i na druhé straně. Je třeba dbát na to, aby vlna přesahovala přes okraj a jednotlivé strany se na bocích dobře propojily. Po namočení do horké vody je možné odstřihnout spodní okraj a základ kloboučku opatrně z formy sundat. Nejdelší část výroby zabere plstění. To se provádí válením po rovné desce za neustálého máčení kloboučku v horké vodě. Teprve až je výsledkem pevná plsť, může se klobouček upravit zastřihnutím a vytvarovat do požadované podoby. Na výrobu budeme potřebovat ovčí vlnu, formu ze dřeva nebo tvrdého kartonu, nůžky, misku s vodou, mýdlo a utěrku.

V minulosti si beskydští hospodáři sami vyráběli provázky a tenčí provazy z konopné koudele na primitivních provaznických vozících. Technologie výroby i samotný výsledek se samozřejmě velmi lišily od řemeslných provazů zhotovovaných na mnohem důmyslnějších "provaznických kolovratech". Domácí výroba provazů byla velmi jednoduchá a vyžadovala jen minimální vybavení. Konopné stonky se vylámaly a získané lýko se vyčesalo. Následně se koudel spřádala na kolovratech. Zhotovené hrubé nitě se natáhly na provaznický vozík a stočily do provazu. Ačkoliv se tyto domácí a mnohdy značně chlupaté provazy nemohly rovnat řemeslné produkci, pro provoz horských zemědělských usedlostí plně postačovaly. Provaz vyrobený v tomto videu by byl ideální například pro utahování sena sváženého na trakaři.

V období silných hospodářských a sociálních krizí se lidé poohlíželi po různých náhražkových materiálech. V období první světové války vypukla ve střední Evropě obrovská textilní krize. Nedostatek dovozové bavlny, na které byla střední Evropa od 19. století závislá, vedl k hledání domácích alternativ, kdy často se jednalo o slepé cesty. Lákavý materiál představovalo dobře dostupné chmýří orobince, které je velmi měkké. Ovšem jeho vlákno je zcela rovné, a proto se prakticky nedá spřádat. Přesto proběhla celá řada pokusů, kdy chmýří orobince bylo mícháno v různých poměrech s jiným přadným materiálem. Ačkoliv výsledkem bylo zpracovatelné předivo, míra efektivity byla malá a pozornost se zaměřovala na jiné suroviny jako například na vlákno kopřivy dvoudomé. V Centru tradičních technologií Příbor byl uskutečněn pokus se zpracováním chmýří orobince v kombinaci s bavlnou. Výsledkem je čepice, která je na dotyk je velmi příjemná, ale její další kvality musí prověřit delší nošení.

Ojedinělým artefaktem v moravských muzejních sbírkách je tajemné vejce z Lichnova, které se vymyká svou kombinací černé barvy, primitivních symbolů a červených skvrn připomínajících krvavé slzy. Právě v beskydské obci Lichnov u Frenštátu pod Radhoštěm až do konce padesátých let 20. století přetrvala znalost svébytného zdobení velikonočních vajec. Ta byla předávána v ženské linii z generace po generaci. Lichnovská vejce z estetického hlediska působí velmi primitivně. Jsou ale nositeli bohatého a mnohovrstevnatého symbolického obsahu, který je pro dnešního člověka takřka nesrozumitelný. Na základě autentických lichnovských velikonočních vajec z poslední třetiny 19. století a první poloviny 20. století, které se dochovaly v muzejních sbírkách, byla v Centru tradičních technologií provedena rekonstrukce celého postupu barvení i zdobení.

Při výzkumu archaických a tradičních technologií zpracování přírodních materiálů velmi často narážíme také na zužitkování mnoha přírodnin k jiným účelům než k upotřebení na zhotovení rozmanitých artefaktů. Zejména při řešení projektu „Kopřiva. Plevel, který šatil“ jsme nacházeli množství dokladů o využití nejen kopřiv, ale i velkého množství dalších divokých rostlin či jejich součástí, ke konzumaci a přípravě pokrmů. Především ve venkovském prostředí velmi dlouho přetrvával princip sběru, kdy lidé čerpali suroviny z přírodních zdrojů. Jednalo se o doplňkové získávání potřebných živin a také o zdroj vitamínů a minerálů nezbytných po dlouhém zimním období. Na důležitosti tyto živiny nabývaly v extrémních situacích, kdy se lidem nedostávalo základní potravy. Význačný český kulturní historik a etnograf Čeněk Zíbrt (1864 – 1932) v roce 1917 vydal naprosto ojedinělou knížku „Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety“. V ní přestavil řadu receptů a historických poznatků, které měly v době první světové války sloužit jako příkladné poučení i možná inspirace. Některé návody by dnes mohly být vnímány až jako ohrožující na zdraví, jiné jsou podnětné i v současné době. K těm, které mohou tvořit vhodnou složku našeho jarního jídelníčku, patří i recept na zahradnický svítek: Usekej na drobno vopenec (popenec), žihavky (kopřivy), špinák (špenát), to uvař v polívce, a když vařené bude, slej trochu polívky, vyndej to na rendlík, vraz do toho, co vidíš a máš, vajec, něco malounko mouky. Okořeň zázvorem, dej na nějaký omastek a tak to dobře osmaž.

Mnohé principy ochrany lidského těla a zdraví v minulosti můžeme hojně nalézt i v lidovém prostředí. Důležitá byla i ochrana před poraněním a úrazy. V horském prostředí Západních Karpat se v minulosti pro tyto účely uplatňovala svébytná textilní technika označovaná jako „zapiastková“. „Zapiastková“ technika je pletení na formě využívající dvě soustavy nití – osnovu a útek. Do osnovy jsou souběžně vplétány dvě útkové nitě. Pro práci je potřeba mít formu, která předurčuje výsledný tvar a na níž je natažena osnova. Jednalo se o vytváření velice pevné vazby z nití, která umožňovala chránit některé části těla. Osnovu většinou tvořila pevná konopná nebo lněná příze, která se proplétala ovčí vlnou. Aby byl výrobek co nejvíce účelný a chránil i před chladem a nepříznivým počasím, používali horalé odolnou hrubou vlnu ovcí, které se chovaly na horských salaších. Tato vlna byla stáčena do tlustých pevných nití a před předením se rozvolňovala většinou pouze v prstech. Používala se nepraná, aby zůstaly zachovány vlastnosti zaručující její odolnost. Tímto způsobem se vyráběly především ochranné rukavice, čepice a také návleky nazývané zapiastky. Technika byla využívaná i pro zhotovování obuvi, kdy se do ovčí vlny pro zvýšení pevnosti přidávaly také prasečí štětiny. Takováto obuv vhodná do horského terénu se opatřovala podrážkou z hrubého sukna a k nohám se mohla připevňovat vlněnými šňůrami.

První světová válka, kterou doprovázela obrovská hospodářská krize, znamenala naprostý nedostatek základních surovin. Lidé na prahu zcela moderní doby museli začít hledat vhodné alternativy umožňující naplnit základní životní potřeby. Časté byly návraty k prostředkům využívaným v minulosti. Příkladem mohou být lojové svíčky, které opět začaly nacházet své uplatnění. Lojové svíčky byly ve starším období používané zejména v tradičním lidovém prostředí, a to mnohem více než drahé voskové svíce, které se sloužily pouze k výjimečným obřadním a svátečním příležitostem. Během první světové války našly své uplatnění svébytné svíce označované jako zákopové. Jednalo se o alternativní zdroj světla a tepla, kdy mohly být využity i k přípravě pokrmů Zákopové svíce se vyráběly z konzerv, jejichž používaní se plně rozšířilo právě během první světové války, coby vhodné možnosti, jak uchovat potraviny pro armádu. Prázdné konzervy se vyplnily srolovaným papírem a zalily rozehřátým lojem. Ovšem během válečného období se i lůj stal naprosto nedostatkovým zbožím a byl všemožně nahrazován. Konzervy na výrobu svící se využívaly i za druhé světové války.

Hřebínek z trnů trnky a borové kůry. I lidé v dávné minulosti dbali o svůj vzhled. V archeologických nálezech se objevuje velké množství hřebínků z kostí, zvířecích rohů a parohů. Pro rozčesávání vlasů mohly velmi dobře posloužit i tvrdé a ostré hroty trnů trnky. Pro výrobu hřebínku budeme z materiálů potřebovat nalámané trnkové trny a dostatečný kus hrubé borové kůry, pro upevnění trnů a snadné uchopení při česání. Z nástrojů postačí nůž a šídlo, které lze nahradit hřebíkem. Tak a jedeme na to! Vřetýnko na předení ovčí vlny vyrobené z bezu a lískového proutku. V minulosti jednou z nejčastějších lidských činností bylo předení. Protože, aby se lidé mohli obléknout, bylo třeba zhotovit obrovské množství nití. Základním nástrojem pro předení bylo vřetýnko. Jedná se o nástroj trochu připomínající dětskou hračku káču. Musí se totiž pěkně točit, aby se nitka dostatečně zakroutila a byla pevná a hladká. Na výrobu jednoduchého vřetýnka budeme potřebovat lískový proutek, silnější bezovou větev a trn z trnky ve tvaru háčku. Z nástrojů pak bude stačit pilka, nůž a šídlo nebo hřebík. Tak a jedeme na to!

Zatím nejnáročnějším výstupem z dlouhodobého intenzivního výzkumu a experimentování s vláknem kopřivy dvoudomé v Centru tradičních technologií Příbor jsou kopřivové šaty. Abychom prozkoumali co nejdůkladněji možnosti využití kopřivového lýka v dávné minulosti, nepoužili jsme na jejich zhotovení žádné moderní ani kovové nástroje. Šaty jsou plně funkční a doplněné o celou řadu součástek. Video je poskládáno se záznamů, které byly postupně pořizovány během procesu výroby šatů v letech 2020 až 2022.

V minulosti se v tradičním prostředí ve velké míře využívaly pro výrobu funkčních nástrojů přirozené samorosty. Ty našly své uplatnění i při zpracování textilních vláken. Z kmínků jehličnanů se zhotovovala mimo jiné i archaická a velmi jednoduchá funkční vřetena a přeslice. Ve videu Centra tradičních technologií Příbor je představena výroba přeslice a vřetena z vánočních stromků, které se skončením vánočního období ztrácí svou funkčnost.

Lidé v minulosti využívali ke svícení jednoduché kahánky, které svítily pomocí tuku a knotu anebo i díky použití pryskyřice. Olejovou lampičku si můžeme vyrobit z různého materiálu. Základem je nádobka tvořící kahánek. Může to být škeble, šnečí ulita nebo třeba plechovka od olejových rybiček, Aby lampička fungovala, potřebujeme olej, například řepkový, a knot. Ten lze koupit v drogerii anebo si ho můžeme lehce zhotovit sloupnutím lýka ze stonku kopřivy. Snadno lze vyrobit i pryskyřicovou svítilnu. Skořápku ořechu nebo zlomenou šišku naplníme smrkovou nebo jedlovou smůlou a zapíchneme do ní třísku, kterou zapálíme.

V tradičním venkovském prostředí až do počátku 20. století nacházely uplatnění jednoduché pružinové a smyčcové soustruhy poháněné pouze lidskou rukou. Ve své podstatě byly o něco primitivnější než pružinové soustruhy uváděné do pohybu nohou používané už ve středověku, neboť neumožňovaly práci s obráběcím dlátem oběma rukama. Využívaly se zejména na výrobu soustružených vřeten a střenek nožů. Pružinový soustruh použitý ve videu je replikou zařízení zdokumentovaného v těšínských Beskydech v první polovině 20. století. Zhotovené vřeteno je vhodné pro předení rozmanitých textilních vláken.

Ačkoliv v Centru tradičních technologií v Příboře vycházíme při našich experimentech většinou z tradiční lidové kultury, v tomto videu se vypravíme hlouběji do minulosti. Pro doplnění historických způsobů rozdělávání ohně přidáváme křesání kamenem o kámen. To používal také pravěký muž Ötzi, který byl nalezen v alpském ledovci v roce 1991 a měl u sebe bohatou výbavu, která nám přibližuje život v době před pěti tisíci lety. Právě on křesal jiskry pomocí pazourku o pyrit do zápalné hubky z troudnatce kopytovitého. Touto technikou ovšem získáme jiskry, které nejsou na světle příliš dobře vidět, a proto případným experimentátorům doporučujeme využít stinného místa. Při natáčení videa se nám několikrát stalo, že jsme si hned nevšimli, že hubka již doutná. Křesat lze jak do hubky položené na zem či podložku, nebo ji můžeme držet i v ruce pod pyritem, do kterého vedeme úder pazourkem. Vedle pyritu je vhodný také markazit. Pro vytvoření skutečné představy necháváme samotný proces křesání v nesestříhané podobě.

Tentokrát se zaměříme na předení, paličkování a pletení na formě při světle louče, olejového kahánku a svíčky. Za dlouhých zimních večerů se lidé v tradiční společnosti uzavřeni ve svých obydlích věnovali rozmanitým pracovním činnostem, scházeli se ke společným přástkám, draní peří. Velmi důležitým faktorem v tomto ročním období byl nedostatek přirozeného světla. Je třeba si uvědomit, že lidé tehdy pracovali ve zcela jiných světelných podmínkách, neboť plamínek ohně poskytuje naprosto odlišné světlo pro práci než elektrické osvětlení. Pokud chceme rekonstruovat zaniklý svět rukodělné výroby našich předků a udělat si názornější představu o jejich práci i hmotné kultuře, musíme pracovat i s tímto aspektem. Práce při olejovém kahánku, louči ze silné třísky či tukové svíčce totiž klade skutečně velký důraz na rutinu a zažité přesně prováděné technologické úkony. Tento experiment nabývá na zajímavosti i v kontextu se současnou energetickou problematikou, která se stává zásadním společenským tématem.

Pouzdro na nůž zhotovené z troudnatce kopytovitého (choroše). Sešito hovězí šlachou a ozdobeno semeny klokoče zpeřeného (klokočí). Šňůrka pro zavěšení na krk je spletena z vláken kopřivy dvoudomé.

V norské lidové pohádce O dvanácti divokých kachnách, která je variantou známé pohádky Sedmero krkavců, dívka, aby vysvobodila své bratry, musela upříst nitě a zhotovit textil ze suchopýru. Otázkou je, zda je to vůbec možné. Suchopýr svou vzhledovou podobou s bavlnou zaujal hospodářské experty již v 18. století. Počínající textilní krize je vedla k úvahám, zda by skutečně nemohl být zužitkován při rozsáhlejší produkci tkanin. Velmi křehká a krátká vlákna ovšem toto upotřebení příliš neumožnovala. Ovšem v lidovém prostředí byl suchopýr v rámci Evropy, v lokalitách, kde se vyskytoval, hojně využíván. Suchopýru se daří v místech slatinných luk a rašelinišť. Na území České republiky roste hojněji především ve výše položených oblastech.Zejména chudí lidé plnily jemným chmýřím své peřiny a polštáře. Suchopýr byl také spřádán. Hotová příze nesloužila pro výrobu oděvů, ale na knoty do olejových kahanů. Tyto knoty byly oblíbené obzvláště v severském prostředí. Za první světové války skutečně došlo k masovějšímu využití suchopýru i v průmyslové výrobě a to na výrobu knotů do lamp či svíček a také na produkci vaty a savého papíru. V malé míře byl také přimícháván k bavlně při zhotovování textilu.

Velkým hitem poslední doby jsou malované kamínky, které jejich tvůrci rozmisťují po celé České republice a tyto kamínky pak putují přenášením do různých koutů nejen Čech, Moravy a Slezka. Jedná se o jeden ze zajímavých a jedinečných dokladů nekončící potřeby rukodělné tvůrčí lidské činnosti. V Centru tradičních technologií jsme proto také takový kamínek vytvořili. Ale zvolili jsme velice archaickou metodu používanou již před mnoha tisíci lety za upotřebení barviva získaného z hematitu a dřevěných uhlíků smíchaného s tukem.

Klobouk z kopřivového vlákna Tvůrčí experiment Centra tradičních technologií Příbor s kopřivovou papírovinou. Vlákno získané z lýka kopřivy dvoudomé mělo v minulosti velmi zajímavé využití. Vedle textilní produkce sloužilo také v omezené míře k výrobě papíru. Při experimentech s kopřivovým vláknem jsme vedle klasického ručního papíru vyzkoušeli tvůrčí potenciál kopřivové papíroviny. A tak vznikl na historické kloboučnické formě kopřivový papírový klobouk.

Při získávání textilního vlákna z kopřivových stonků nás napadla myšlenka, zda je možné využít i oloupanou dřevitou část. Po telefonické konzultaci s vynikajícím výrobcem (nejen) lidových nástrojů Vítem Kašpaříkem jsme ze stonku kopřivy dvoudomé nožem zhotovili jednoduchý plátkový nástroj připomínající piskor (strojek) u dud. Z kopřivy jde vyrobit asi opravdu ledasco. Vedle klobouku z běleného kopřivového vlákna jsou na videu z kopřivových stonků i "smyčce" na lidové archaické housličky. Zhotoveno v CETRAT Příbor (Muzeum Novojičínska).

Mezi tradiční suroviny využívané v lidové kultuře po staletí patří také husí peří. Známým a v tradičním prostředí velmi žádaným výrobkem z husích letek se zejména během 19. století stala takzvaná mašlovačka sloužící k potírání připravovaných pečených pokrmů tukem, vejci, mlékem či vodou. Hospodyním mašlovačky vydržely poměrně dlouho, přestože je nemyly, ale pouze dosucha otíraly. Ideálním počtem na výrobu mašlovačky je patnáct per, ale může jich být méně i více. Je třeba vybrat stejně silná brka a zbavit je odtrhnutím peří na spodních dvou třetinách. Brka se k sobě úhledně složí a pevně pod peřím svážou. Následuje postupné proplétání pevnou nití. To může být provedeno řídce i velice hustě, ale vždy je třeba dbát na to, aby byl proplétán lichý počet per. Při jejich větším množství mohou zůstat, ta ve středu, nepropletena. Konec mašlovačky se utáhne, několikrát obtočí nití a uváže na uzlík. Vyčnívající brka stačí zarovnat pouhým zastřižením.Přestože se jedná o velmi jednoduchý rukodělný výrobek, jeho funkčnost je vysoká a obstojí i v současné době. Muzeum Novojičínska - CETRAT Příbor

Juka sice pochází z amerického kontinentu, ale na našem území se také hojně vyskytuje. Jednalo se o rostlinu nepostradatelnou pro několik indiánských etnik. Původní Američané z ní, mimo jiné, využívali pevná vlákna získaná z listů, a my si ukážeme, jak lze z této snadno dostupné rostliny vyrobit tradičním indiánským způsobem praktické a pohodlné sandály. Stejně funkční jsou rovněž sandály, které jsme zhotovili spirálovou techniku ze šnůr stočených z vlákna čerstvých kopřiv. Muzeum Novojičínska - CETRAT Příbor

V prostoru severovýchodní Moravy a Těšínského Slezska je na základě terénního výzkumu doloženo hojné rozšíření svébytného vyplňování spár roubení kroucenými provazci. Provazce byly zhotoveny technikou stáčení pomocí jednoduchého nástroje opatřeného háčkem a klikou. Stáčely se z částečně usušené ostřice třeslicovité rostoucí v lesních porostech. Ostřice nesměla být přesušená, ale musela pro snadné kroucení zůstat přiměřeně vláčná. V provazcích použitých na roubených objektech průzkum objevil také výskyt ploníku obecného, ploníku ztenčeného, části vrby křehké, topolu černého a smrkových větviček. Natočeno ve spolupráci s Mgr. Janou Koudelovou, Ph.D. (Národní památkový ústav Ostrava)

Na tomto videu je podrobněji ukázaný primitivní postup zpracování kopřivového vlákna a následné výroby červeného „ochranného“ náramku. Použity jsou pouze dřevěné, kostěné a kamenné nástroje. Celý postup je velmi rychlý a zabere cca 2 až 3 hodiny čistého času. Kopřivové vlákno je pouze rozvolněné a není česané, proto je výsledná dvounitka trochu chlupatější, což dodává náramku svébytný vzhled. Nit je obarvena červenou hlinkou smíchanou s rozpuštěným lojem.

Video představuje jednoduchou výrobu vřetánka na lidovém pružinovém soustruhu pouze na ruční pohon. Zachyceno je také zhotovení olověného přeslíku, zdobení klihovou barvou z červené hlinky i vypalování jednoduchého ornamentu pomocí kousku tvrdého dřeva. Na vřetánko bylo použité bukové dřevo. Výrobci pracující na pružinových či smyčcových soustruzích upřednostňovali dřevo syrové, neboť jej bylo možné snadněji obrábět. My jsme měli k dispozici dřevo již řádně vyschlé, a tak zhotovení vřetánka trvalo delší dobu. V tradičním lidovém prostředí v rámci středoevropského prostoru se používala celá řada různých typů vřetánek určených pro spřádání lnu, konopí i vlny. Patrně nejběžnější byla soustružená vřetánka jehlicovitého typu. Domáčtí výrobci často používali na jejich zhotovení nejen šlapací soustruhy, ale také mnohem primitivnější soustruhy pružinové a smyčcové. Na obou koncích měla tato vřetánka ostré hroty a ve spodní části bývala zesílena do kuželovitého tvaru. Tento typ vřetánek se neopatřoval přeslenem, ale pouze nahrubo odlitým olověným přeslíkem, který se po napředení většího množství příze sundával. Navinutá příze pak již plně postačovala na zajištění potřebné rotace. Muzejní sbírky dokládají barevné zdobení těchto vřetánek. Oblíbené byly jednoduché čáry po obvodu. Používalo se vypalování kouskem tvrdého dřeva, anebo barevní hlinkovými barvami na klihovém i olejovém základu.

V oblasti severovýchodní Moravy se v minulosti vyprofilovala svébytná domácká rukodělná výroba teplé obuvi vázané na jednoduché formě. Tyto papuče výrobci účelně přizpůsobovali tak, aby je bylo možné nosit v zimním období i ven. Výchozí materiál představovaly okrajky střech plstěných klobouků získávané jako odpad z kloboučnických výroben. Ve videu je představen nejstarší zdokumentovaný postup výroby rekonstruovaný v Centru tradičních technologií Příbor (Muzeum Novojičínska).

Video věnované jednoduché výrobě malé tašky ze smrkové kůry, košíku ze šlahounů ostružiníku a ošatek z trávy ostřice vázaných lipovým lýkem i provázkem z kopřiv. V prostoru Beskyd bylo možné se ještě na počátku 20. století setkat s celou řadou jednoduchých technologií zpracování přírodních materiálů běžně dostupných zejména lidem, jejichž životní či pracovní prostor bezprostředně souvisel s hranicí lesa. Horští pastevci či uhlíři si jednoduchým způsobem bez speciálního nástrojového vybavení zhotovovali různé potřebné předměty. Pěkným příkladem jsou například různé primitivní košíky, ošatky vhodné ke sběru plodů, uložení a transferu potravin i drobnějších věcí. K tvarování rozmanitých tašek, kabel a nádob se hodila zejména stromová kůra, kterou bylo možné ohýbat a sešívat provázkem či lýkem. Na rychlou výrobu košíku a ošatek, které sice nebyly příliš foremné ani trvanlivé, ale disponovaly potřebnou pevností, se uplatňovaly také šlahouny ostružiníku i lesní tráva. Tyto výrobky byly funkční, bez finančních a hmotných nákladů a nesloužily k dlouhodobým účelům, ale především k okamžité potřebě.

V minulosti oblíbenou dřevinou byl klokoč zpeřený. Hojně využívané byla především semena známá jako klokočí. V muzejních sbírkách se nachází velké množství růženců vyrobených z těchto tvrdých, hnědých a lesklých semen. Zejména ve starších obdobích klokočí nacházelo uplatnění pro svůj dekorativní vzhled na různé náramky a náhrdelníky. Jeho použití je doloženo pro období Velké Moravy i pro dobu bronzovou.

Jedním ze zapomenutých, ale v minulosti nepostradatelných materiálů je stromová houba troudnatec kopytovitý lidově zvaná choroš. Z vatovité dužiny, kterou obsahuje, se vyráběla v minulosti zápalná hubka, ale také například oděvní součástky. V tomto videu se seznámíme s výrobou jednoduchého beskydského klobouku z troudnatce kopytovitého zvaného hubáň. V dnešní době se můžeme setkat s velmi kvalitním zpracováním tohoto materiálu v rámci evropského prostoru v Rumunsku, kde výrobci navazují na dlouhou tradici v minulosti vyhlášené sedmihradské hubky. Na území dnešní České republiky se využívání chorošů nejdéle udrželo v jihozápadních Čechách a na východní a severovýchodní Moravě, zejména v oblasti Beskyd. V těchto lokalitách se vedle zápalné hubky z troudnatce kopytovitého zhotovovaly také pokrývky hlavy. Ty z jihozápadních Čech pak byly mnohem propracovanější, jemnější a preciznější a svou kvalitou se přibližovaly těm rumunským. Valašská zápalná hubka neměla v minulosti příliš dobrou pověst a beskydské klobouky zvané hubáně se vyznačovaly značnou primitivností, hrubostí, ale také opravdu velkou funkčností.

Výroba velikonoční palmy – tradice jarní zeleně coby lidová prosperitní magie i projev křesťanské zbožnosti. Podstatnou úlohu hrály zelené ratolesti v rámci Květné neděle. V karpatské oblasti v prostoru dnešní České republiky se dlouho udržel svébytný zvyk zhotovování a svěcení velikonočních palem. Tyto palmy bývaly jak velké (vysoké několik metrů) z dlouhých svázaných prutů zdobené papírovými květy a stuhami (Příborsko) tak i malé (Frýdecko-Místecko). Ty malé se připravovaly z jedlových či tisových větévek, kočiček, klokočí a větviček jalovce. Také ony se opatřovaly pestrými květy z hedvábného papíru.