Zdeněk Dominik Uher

Sedmnáctý listopad dvakrát prověřil, jestli tahle země ještě umí stát zpříma. V roce 2025 už nejde o pušky ani obušky, ale o to, jestli si svobodu neodpískáme sami. Mlčky, pohodlně, slušně. A definitivně.

Jsou chvíle, kdy se člověku zastaví dech nad tím, co dokáže lidská zloba. Tento příběh není o zločinu, ale o zhroucení něčeho, co mělo být posvátné – rodičovství. A o dítěti, které za to zaplatilo svým dětstvím.

Na Slovensku už to fičí. Tedy pardon, nefičí, protože to by bylo nezákonné. Parlament schválil zákon, který určuje maximální rychlost na chodníku šest kilometrů v hodině. Stát se tak hrdě postavil čelem k hrozbě jménem „příliš svižná chůze“.

Ezo veverka nevychovává dítě. Ona ho „doprovází na cestě duše“. Místo pravidel má vibrace a místo hranic aury. Zatímco ostatní rodiče ztrácí nervy, ona ztrácí kontakt s realitou, ale s klidem, protože to tak vesmír chtěl.

Politická vrána má na vše názor, i když ho vymyslela cestou pro pivo. Neřídí se stranami, programy ani fakty, ale pivní pěnou a vlastním pocitem nadřazenosti. Kdyby jí dali stát do rukou, zkolaboval by dřív než ona po třetím půllitru.

Komentářový papoušek má mozek jako Wi-Fi. Signál slabý, ale všude. Nečte, zato hodnotí a s jistotou sobě vlastní opakuje názory, které slyšel včera v hospodě nebo na internetu. Myslí si, že mluví k národu, ale ve skutečnosti jen klove do zdi.

Důchodový kozel má víc zkušeností než trpělivosti. Ráno brblá, v poledne brblá, večer brblá hlasitěji. Tvrdí, že už nic nemůže, ale zvládne všechno, kromě toho vstát z gauče, když začíná seriál.

Slevový šakal číhá ve tmě internetových obchodů, připraven zaútočit v okamžiku, kdy se na obrazovce objeví červený nápis „-50 %“. Lovec akcí, mistr výmluv a hrdina platební brány.

Luxusní labuť se vylíhla v zrcadle. Miluje luxus, ale jen když je vidět. Každý den peří vyfénuje, přelakuje a vyretušuje, aby mohla světu dokázat, že když už nežije smysluplně, tak alespoň instagramově.

Eko ježek zachraňuje planetu, ale nejdřív musí nabít mobil. Jeho domovem je svět mezi tříděným odpadem a kávou v kelímku z kukuřičného škrobu. Miluje přírodu, pokud se v ní dá zapojit nabíječka a koupit latté bez výčitek.

Festivalový pstruh je tvor s duší rockera a tělem ryby po výlovu. Tančí, zpívá, huláká a věří, že jeho falešný zpěv pod pódiem zachraňuje hudební kulturu. Každé léto migruje z kanceláře do bahna, kde se zrodí, shoří a znovu narodí.

Zasedačkový křeček se netočí kolem kolečka, ale kolem agendy. Vypadá zaměstnaně, běhá v kruhu tabulek a grafů a věří, že čím déle sedí v zasedačce, tím víc toho udělal. Jenže jeho práce končí přesně tam, kde začala u prezentace.

Smuteční hyena se živí cizími tragédiemi. Nesnáší, když se nikomu nic nestane a ve světě hledá neštěstí stejně vytrvale jako jiní hledají slevy. Má citlivé oči, rychlé sdílení a neomylný čich na cizí bolest.

Na sociálních sítích je všechno možné. I to, že vám každý týden napíše někdo, kdo umírá, má miliony a právě vás si vybral, aby je všechny rozdal. Váš profil ho totiž „oslovil“. Zřejmě proto, že mu připomínáte Boha, anděla nebo účetního.

Chatovací liška nemluví, jen píše. Dokáže vést tři rozhovory najednou a působit, že má život pod kontrolou. Kdyby se vypnul internet, ztratila by nejen signál, ale i osobnost, kterou si v něm pečlivě vybudovala.

Běžecký gepard nevstává proto, aby šel do práce. Vstává proto, aby mohl všem na sociálních sítích ukázat, že běhá. Kdyby běh neexistoval, vymyslel by ho jen proto, aby měl důvod koupit si nové legíny.

Fashion lasička neumí lovit ani stavět nory. Umí jen platit kartou a fotit se v kabince. Přežívá díky výprodejům, parfémům a plastovým taškám. Kdyby jí sebrali slevový kód, uhynula by do tří dnů.

Workoholický bobr nikdy nespí. Jen se dobíjí jako notebook v režimu úspory energie. Tvrdí, že zachraňuje svět, ale ve skutečnosti si staví papírovou hráz mezi sebou a těmi, co na něj čekají. A když praskne, není to přehrada, ale jeho vlastní život.

PowerPointová chobotnice ovládá porady svými chapadly, která svírají nekonečné snímky. Grafy, tabulky a animace roztahuje do všech stran a publikum místo poznání zažívá hypnotický maraton bez konce.

Autobusová koza nevěří v jízdní řády ani v ohleduplnost. Kopne do dveří, mečí na řidiče a tváří se, že autobus patří jen jí. Její doménou není dvůr, ale MHD, a její stádo tvoří cestující, kteří se nestačí divit.

Sedí v lotosovém sedu, dýchá do břicha a tváří se, že dosáhla osvícení. Ve skutečnosti jen usnula při meditaci. Zenová panda je mistr klidu, který by dokázal zpomalit i tekoucí řeku, ale nejčastěji zpomaluje frontu u pokladny.

Šéfovská gorila se nevypracovala díky mozku, ale díky hlasivkám a schopnosti mlátit pěstí do stolu. Kritiku snáší hůře než dítě špenát a obklopuje se jen takovými zaměstnanci, kteří by v testu IQ prolezli jen proto, že správně napsali své jméno.

V sále, kde se obvykle rozebírá jaderné odzbrojení a světový hlad, se letos nejvíce řešilo, proč se v OSN zastavily obyčejné schody. Někdo by řekl, že je to maličkost. Ale stačilo pár vteřin a zrodila se nejnovější mezinárodní senzace.

Divadelní gryf je přeborník v přehánění. Z rozlité kávy udělá konec světa a z e-mailu šéfa třídílnou operu. Každý jeho den je premiéra a vy jste to nešťastné publikum, které nedostalo ani popcorn.

Každých deset sekund skloní hlavu k telefonu, aby zkontrolovala, zda jí něco neuteklo. Scrollovací surikata nespí, jen nabíjí baterku. A i to bere jako osobní újmu.

Nepotřebuje kameru ani mikrofon. Pavlačový vrabec všechno slyší, všechno vidí a všechno hned sdílí. Je rychlejší než internet a důvěryhodný asi jako horoskop v bulváru.

Jeho den nezačíná budíkem, ale tlačítkem „Další epizoda“. Netflixový lenochod není pomalý tvor v pralese, ale gaučový maratonec, který zvládne za víkend víc sérií než normální člověk za celý život.

Budí celé sídliště vrtačkou, cirkulárkou nebo DJ setem na plné pecky. Jeho koncert začíná vždycky dřív než budík a probouzí i ty, kteří chtěli mít volnou sobotu. Ranní kohout není pták, ale fenomén, který ničí nervy spolehlivěji než pondělní ráno.

Stačí jediný pohled do kamery a tisíce sledujících zkamení. TikTok bazilišek netančí, on hypnotizuje. Ať už mlátí do hrnce, vykonává potřebu na balkoně nebo se utírá lopuchem, vždycky z toho udělá show, která má miliony zhlédnutí.

Kdo by čekal, že největší adrenalin v KFC nebude z pálivé omáčky, ale z otázky, zda má maso ještě občanku v platnosti. Liberec je zatím první, kde inspekce potvrdila, že se servíruje kuře s prošlou životností.

Neživí se masem, ale trapností. Nekrouží nad pouští, ale nad internetem. Online sup čeká, až někdo udělá chybu, a pak bez milosti slétne. Jeho nejoblíbenější potrava? Všechno a všichni, protože všichni jsou podle něj pitomci.

V posilovně nepotkáte jen lidi. Občas se tam objeví tvor, který má bicepsy jako křídla, nohy v legínách a ego větší než činka na bench. Říká se mu kentaur.

Parkoviště je džungle. A v té džungli vládne jediný tvor, parkovací buvol. Nepotřebuje pruhy, nepotřebuje značky, nepotřebuje logiku. Jeho teritoriem je celá plocha a zaparkuje přesně tam, kde se mu zachce.

Noc je její den a den její spánek. V jednu ráno píše maily, ve dvě posílá elaborát a v pět už follow-up. Její rytmus připomíná netopýří operu, jen místo ultrazvuku používá odrážky a přílohy v PDF.

Jeho přirozeným prostředím je kuchyňka v práci. Loví v lednici, šustí sáčky a krade svačiny s jemností zloděje aut. Nikdo ho nikdy nepřistihl přímo při činu, ale kolegové dobře vědí, že bábovka, jogurt i polévka mají jednoho společného predátora.

Je to nejhorší sen všech vrchních. Objedná si jedno kafe, sedí u něj půl dne a odchází bez dýška. Tvrdí, že pracuje, ale realita je sudoku, scrollování a okupace stolu.

Když je rulička plná, nikdo se nestresuje. Když zbývá posledních pár závitů, točí se jak pominutá. Stejně je to i se životem. Jen ten koncový zvuk není šustivý, ale tichý.

Hromadná doprava má své kouzlo. Je to tekutý koktejl vůní města uzavřený v plechové krabici. A uprostřed tohohle festivalu pachů sedí on, MHD tchoř. Nevidíte ho, poznáte ho nosem.

Na dně panelákového akvária žije tvor, který se dopředu pohybuje jen z donucení. Jeho skutečný směr je vždycky dozadu, do bytu, do gauče, pod deku. Panelákový rak je mistr couvání a jeho krunýřem jsou zdi ze šedého betonu.

Naživo působí prázdně, i když má na sobě drahé hadry a v ruce svírá poslední iPhone Max. Online ale svítí jako Las Vegas. Jeho ocas není z peří, ale z filtrů. A krmí se tím, po čem by jiní měli hlad, lajky.

Na úřadě neplatí čas, logika ani zdravý rozum. Jediné, co tam funguje, je razítko. A to drží v tlamě tvor, který se pohybuje pomaleji než evoluce sama, úřednický hroch.

Na Facebooku mi vyskočil status premiéra. Dlouhý, rozčílený a plný čísel. Prý rozpočtový mejdan. ANO zve na večírek, stát platí. A my ostatní? My budeme uklízet a podepisovat účtenky za lidi, které jsme nikdy nepozvali.

Prvňák s batohem větším než on sám, páťák shrbený jak důchodce a deváťák vláčící celou knihovnu. Aktovkový mravenec není jednotlivý tvor, ale celé stádo dětí, které se denně stěhuje do školy a zpět.

Na podzim vybíhá z domu v legínách, potí se v parku a tváří se, že našel smysl života. Ve skutečnosti bojuje s rohlíkem, který je silnější než všechny jeho aplikace na běhání.

Když se v Česku hádáme, jestli je důležitější barva vlajky nebo dresu národního týmu, z druhého konce světa přichází příběh, který ukazuje, že barvy se dají zvládnout i bez nekonečných debat. A stačí k tomu jen trochu peří a špetka disciplíny.

Aristoteles psal o politice jako o cestě k ctnosti a dobru. V české verzi roku 2025 místo slov létají plivance a berle. Volební kampaň se mění v arénu, kde se soupeří nikoli myšlenkami, ale údery.

Internet pohřbil Trumpa, zatímco on si mezitím hrál s vnučkou a chystal si hole na golf. Jak vzniká digitální smrt, proč nám nestačí realita a co všechno spustí fotka modřiny a krabice od pizzy? Vítejte v pohřební frašce sociálních sítí.

Začátek září má zvláštní kouzlo. Vzduch je jiný, světlo je měkčí a najednou se mění rytmus celého života. Dětský smích, rodičovské povzdechy a vůně ranní kávy dostávají nový tón.

Nikdo neposílá dítě do kostela s myšlenkou, že se už nevrátí. Včerejší ráno v Minneapolis ukázalo, jak křehký je život – a jak rychle se modlitba může proměnit v křik.

Rodinná dovolená je směsice smíchu, chaosu a malých zázraků. Všichni sníme o odpočinku, ale domů si často přivezeme něco cennějšího než jen opálení – zážitky, které se promění ve vzpomínky na celý život.

Honíme se za budoucím štěstím a přitom nám uniká to jediné, co skutečně máme – dnešní den. Možná je čas přestat čekat na „až jednou“ a začít žít právě teď.

Srpen bývá časem lehkých sandálů, melounů a ospalých prázdnin. Jenže jeden srpen nám připomněl, že do léta se dají nacpat i pásy tanků, cizí hymny a hodně špatné vtipy. A že dovolená může skončit okupací.

Loupež jak z krimi, ale s nečekaným zvratem: dvě ozbrojené ženy ukradly auto, jenže netušily, jak se řídí s manuálem. Místo útěku se strhla fraška plná spojky, paniky a nechtěného taxikaření.

Vstupenka do kina stojí dvě stovky, ale za podobný akční thriller si stačí koupit jízdenku. Autobus, dálnice a šofér s promilemi, které by porazily i medvěda. Česká groteska, kde popcorn nahradil strach a smích se zasekl v krku.

Běžel s kocovinou, v žabkách a bez přihlášky. A přesto doběhl dál než většina těch, co mají chytré hodinky, zdravé vztahy a permanentku do fitka.

Z ordinace psychiatra si člověk má odnést klidnější hlavu, ne záda namožená jako po sklizni brambor a doživotní averzi na starší pány…

Ať jste v Chorvatsku, Egyptě nebo na Mallorce, každé ráno se opakuje stejný rituál. Sprint k bazénu, obsazení lehátek a slavnostní odchod pryč. Na opalování už nezbývá čas, protože vítězství se musí vychutnat v posteli.

OpenAI přidala do ChatGPT pět stylů komunikace. Od veselého „výchozího“ až po cynika, který vás dokáže setřít rychleji než tchyně při prvním setkání. Umělá inteligence se tak mění na digitální šatník nálad, jen místo triček si vybíráte tón hlasu.

V době, kdy si můžeme objednat večeři na pár kliknutí, není nic nemožné. Dokonce ani to, aby vám kurýr přivezl urnu s popelem člověka, který vás přivedl na svět, a předtím vám o tom přišla zpráva na WhatsApp.

Zatímco porodnice zavírají sály a mění je na sklady dezinfekce, psí hotely nestíhají brát objednávky. Vítejte v době, kdy děti mají chlupy a kočky vlastní marketingový tým.