Zdeněk Kment

Pivo je zdraví velice prospěšný nápoj. Problém je ale s alkoholem v něm obsaženém a tím pádem i s jeho návykovostí a dávkováním. Správnou pivní medikaci zkrátka každý nezvládne.

Truhlář, zapřisáhlý komunista, dezertér, poslanec Národního shromáždění, vlastizrádce, předseda KSČ, předseda vlády, čtvrtý prezident ČSR, diktátor, Stalinova loutka, alkoholik a masový vrah. To všechno byl Klement Gottwald.

Na základě dohody mocností v Postupimi následoval po II. světové válce odsun německého obyvatelstva z Československa. Masová deportace však měla spíše charakter etnické čistky, která v roce 1945 zahrnovala i masakry civilistů.

Že si člověk může pravidelnými návštěvami hospody snadno uhnat alkoholismus, je od nepaměti všeobecně známo. Vymýtit toto recidivující, a hlavně devastující onemocnění se snažily už nejstarší společnosti, avšak marně.

Těžký a nebezpečný byl život partyzánský. Více než pro ně samotné ale byl jejich odboj nebezpečný pro ty, kteří je podporovali. A podpora nebyla vždy dobrovolná, na výběr však vesničané neměli.

Vůbec největším konfidentem gestapa v rámci celého Protektorátu byl František Šmíd zvaný Velký Franta. Padl do pasti meziříčských partyzánů, kteří ho zlikvidovali. Oni sami byli na základě udání vzápětí pochytáni a posláni do plynové komory.

Když Rudá armáda spolu s českými jednotkami z Valašska vytlačila poslední německé oddíly, obyvatelstvo bylo nadšeno a provolávalo slávu sovětským osvoboditelům. Nadšení je ale záhy přešlo, když viděli, co jsou Rusové zač a jak se chovají.

Duší každé krčmy byl vždy hospodský. Ve středověku to šenkýři neměli vůbec lehké. Lidé je příliš v lásce neměli a vrchnost je hlídala, zda dodržují nařízení a hosty nepodvádějí. Postupem času se hostinští kultivovali.

Duben 1945. Německo je na lopatkách, Rusové před Berlínem a esesáci na Valašsku ještě vraždí civilisty v Ploštině, Prlově, Vařákových pasekách a Juříčkově mlýně. Mstí se vesničanům, že napomáhají partyzánům.

Prostituce je stará jako lidstvo samo. Názory na ní se v průběhu věků měnily, většinou byla ale tolerována, někdy trestána. Vymýtit se ji nikomu nepodařilo.

Jak Valaši na vesnicích skromně žili, stejně prostě i jedli. Ostatně nic jiného jim nezbývalo. Gurmáni by asi uspokojeni nebyli, vyznavači zdravé výživy by však byli nadšeni. Základem jídelníčku byly brambory, produkty z mouky a zelenina.

Po únoru 1948 chtěla KSČ ovládnout i církev. Hodlala ji odstřihnout od Vatikánu a učinit z ní svou služku. Kupodivu se našli i duchovní, kteří s tím neměli problém a ochotně s komunisty kolaborovali.

Pivo je nejznámějším a nejstarším vyráběným alkoholickým nápojem a lidé ho pijí po celém světě. Ovšem nejvíce ho milují v Česku a asi proto Češi dlouhodobě a s přehledem vedou světový žebříček ve spotřebě na osobu.

Poté, co se komunisté po roce 1948 chopili moci, začali systematicky likvidovat své odpůrce. Na začátku 50. let jim bolševický diktátor Stalin přikázal, aby začali hledat zrádce i ve svých řadách.

Politici byli vždy dobrým terčem vtipálků, protože se velmi často jedná o různé komické, pokleslé a nekompetentní figury. Nejinak je tomu i dnes. I satirik Hašek založil pidi politickou partaj, na rozdíl od dnešních politiků to ale nemyslel vážně.

V Protektorátu Čechy a Morava se jídlo kupovalo na potravinové lístky. Nedostatek potravin nutil hospodyně k úspornému a kreativnímu vaření. Šetřilo se na všem a používaly se náhražky. Černý trh jenom kvetl.

Josef Plojhar měl mnoho tváří – byl kněz, lidovec, agent StB, alkoholik, kariérista, spolupracovník KSČ, exkomunikovaný zrádce církve i papeže a ministr zdravotnictví. Miloval SSSR a zemřel při popíjení se sovětskými soudruhy.

Panuje zažitá představa, že Reinhard Heydrich Čechy nenáviděl. Je to ale pravda? Třeba české dělníky si hýčkal sociálními reformami, důchody, dovolenými a zvýšením mezd. Taky se obklopil českým personálem a měl i českou milenku.

Babiš už o Turkovi nechce ani slyšet. Začíná být háklivý i na nevinné dotazy.

Věznice StB v Uherském Hradišti byla jednou z nejhorších v celé republice. Sadističtí dozorci v ní denně porušovali tehdy platné komunistické zákony.

Církev sice vždy brojila proti alkoholismu, dříve ale bývaly kláštery největšími výrobci piva, vína i destilátů. Také mniši se alkoholickými nápoji denně hojně nalévali.

StB byla v mnoha ohledech podlejší a brutálnější než gestapo. Převzala od něj řadu postupů a metod, nejvíce zkušeností však získala od sovětské služby NKVD. U kolébky StB stáli sovětští vyšetřovatelé, na které v bestialitě neměla ani inkvizice.

Ve středověku a novověku byla tortura za účelem doznání obviněného považována za běžný a hlavně funkční prostředek. Mučení jako účinný nástroj k dopátrání se pravdy posvětil papež Inocenc IV. roce 1252 vydáním buly Ad extirpanda.

Slivovice, legendární alkoholický nápoj z Valašska, má zvláštní moc. Např. za války se stala univerzálním platidlem a byla žádanější než peníze. Šlo s ní prý podplatit i gestapo.

První sovětští poradci přijeli do ČSR na pozvání Gottwalda. Tito zcela v ničem nekompetentní diletanti a Stalinovi poskoci se infiltrovali do všech oblastí a funkcí a v podstatě republiku řídili. Rozkládali stát zevnitř. Komunisté z nich měli strach.

Filip Turek po schůzce s prezidentem nastínil své další kroky.

Mluvíme-li o zločinech raného novověku na východní Moravě, nevyhneme se fenoménu zbojnictví. Zapomeňte na báchorky typu „bohatým brali a chudým dávali“. Především to byli nemilosrdní zločinci. A taky obchodníci.

Poprava zločinců nebo kacířů byla v dřívějších dobách především veřejná zábava spojená se vzrušující podívanou. Lid se pobavil a spravedlnost si přišla na své. Veřejná exekuce současně vyslala všem jasný signál – dejte si pozor.

Do hospody na pivo chodili i ti největší velikáni české kultury a politiky, o kterých jsme se učili na základních školách. Třeba Otec národa Palacký, Miláček národa Tyl, Tatíček národa Masaryk i Zrádce národa Sabina.

Jak to vypadalo ve středověké hospodě? Dalo se v nich napít, najíst i přespat. Ve městech byly mázhausy, zájezdní hostince a herberky, na vesnicích byly nálevny na fojtstvích.

Vina či nevina se u soudu ve středověku dokazovala za pomocí tzv. ordálů. Obviněni byli nuceni brát do rukou žhavé železo, byli potápěni do vody nebo spolu museli bojovat.

Hospody si už od středověku nesly stigma zmaru a hříchu. Ovšem bývaly doby, kdy byly považovány za přínosná a užitečná zařízení a (nejen) v české společnosti měly své nezastupitelné místo.

Na Valašsku se to zbojníky jen hemžilo. Ondruška, Adamčík, Tisovský, Javorovští atd. Loupil zde i proslulý Ondráš z Janovic. Okrádali všechny napříč sociálním spektrem, nic nerozdávali, chudé nechránili a téměř všichni skončili na popravišti.

První sovětští poradci přijeli do ČSR na pozvání Gottwalda. Tito zcela v ničem nekompetentní diletanti a Stalinovi poskoci se infiltrovali do všech oblastí a funkcí a v podstatě republiku řídili. Rozkládali stát zevnitř. Komunisté z nich měli strach.

HZBL čili Hnutí za bezpečný les - tak se jmenuje nejnovější občanská iniciativa, která se hodlá v příštích komunálních volbách ucházet o hlasy voličů, a to hned v několika městech naší republiky.

Romové se dostali do Evropy asi ve 13. stol. z Indie. Věční kočovníci a vyhnanci bez práv se původně živili řemeslem, pak krádežemi. Usedlíci je mohli dokonce beztrestně střílet nebo topit. Pronásledování zmírnil až Josef II.

K vůbec nejvýznamnějším valašským zbojníkům patřil Matěj Ondra, v literatuře však známý jako Ondruška. Nikomu nic nerozdával a co naloupil, to prodal. Kdo se bránil, toho zabil. Skončil na popravišti.

Během třicetileté války panovalo v Evropě násilí a chaos. Drancovaly nejen cizí armády, ale také místní lupiči. Na východní Moravě se ve velkém rozmohlo zbojnictví. Zasáhnout museli dokonce i císaři.

Mluvíme-li o zločinech raného novověku na východní Moravě, nevyhneme se fenoménu zbojnictví. Zapomeňte na báchorky typu „bohatým brali a chudým dávali“. Především to byli nemilosrdní zločinci. A taky obchodníci.

Církev sice vždy brojila proti alkoholismu, dříve ale bývaly kláštery největšími výrobci piva, vína i destilátů. Mniši se alkoholickými nápoji nalévali denně.

Vina či nevina se u soudu ve středověku dokazovala za pomocí tzv. ordálů. Obviněni byli nuceni brát do rukou žhavé železo, byli potápěni do vody nebo spolu museli bojovat.

Hospody si už od středověku nesly stigma zmaru a hříchu. Ovšem bývaly doby, kdy byly považovány za přínosná a užitečná zařízení a (nejen) v české společnosti měly své nezastupitelné místo.