Zmlsané dějiny

Potraviny v současnosti výrazně zdražují, takže kdoví, co nás čeká. Podíváme se, co se jedlo ve zlých časech. Rok 1947 byl mimořádně suchý a neúrodný a Češi se museli rok nato potýkat s důsledky nedostatku potravin. Sice nás nejprve zachránilo obilí z Ukrajiny, v přídělovém systému ale došlo na velmi razantní snížení dávek. Jak vypadal běžný týdenní jídelníček a co se dělo na černém trhu?

Mírně sladký likér se vyráběl v 19. a 20. století z hmyzožravé rostliny rosnatky okrouhlolisté, která je dnes přísně chráněná. Roman Vaněk a lihovarník Martin Žufánek vzkřísili dnes už zapomenutý nápoj. Z likéru pak vytvořil barman Pavel Tvaroh ojedinělý koktejl, podávaný přímo v masožravce. Vznikla také limitovaná edice 20 lahví; bohužel už nejsou k dostání:) Natočeno v roce 2019.

V souvislosti s českými národními jídly se údajně odráží fakt, že jsme chudý národ. Brambory, zelí, jitrnice, knedlíky, falešná svíčková, žahour... No dobrá. Ale i my máme svou luxusní a šlechtickou pochoutku, jejíž oblibu jsme vyvezli i do světa!

Kyselé okurky nakládané v nálevu, naše moravské zlato, naše kulinářská pýcha! Ale pozor, nejen Znojmo okurkami živo bylo. Věděli jste, že slavné okurky se pěstovaly také v Žatci, dnes známém pro jiné zelené zlato? A když nebyly okurčičky správně zelené, barva se jim dodala jinak. Nicméně nám ze Žatce zůstal aspoň jeden dobrý recept...

Věděli jste, že existují zmrzlinové poháry vyloženě podle české receptury? V 60. letech se totiž snažilo Československo přilákat turisty, kterým se nemohlo nabízet nic ... ehm... hnusného, takže vznikaly nové recepty, a to včetně zmrzlinových pohárů a krémů. Tři z nich si ukážeme: Laternu Magiku, Prahu a Brno!

0:00 Houbařský ráj 0:57 Jak jedli houby naši předci 2:44 Recept na houby smažené v másle 3:52 Šokující informace o houbách Kde najdete ten největší houbařský ráj? Jasně, že v Česku! Byly houby v oblibě i dříve? Jasně, že byly! A jeden prostý houbový recept našich předků si připravíme – houby smažené na másle s petrželkou a zázvorem, což je sice trošku těžší pokrm, ale o to lahodnější. Přejeme dobrou chuť a plné košíky!

0:00 Dystopie. Co bychom jedli v opravdové nouzi 0:58 Jídlo za války 2:26 Konzumace hmyzu 3:29 Češi jedli chrousty, čmeláččí a motýlí zadečky 5:36 Sběr chroustů 6:28 Příprava polévky 11:23 Ochutnávka Romana Vaňka Jak by asi vypadala naše strava, když by z obchodů zmizely veškeré zásoby potravin? Co bychom jedli? Přece hmyz! Roman Vaněk a šéfkuchař Radek David uvaří a ochutnají chroustí vývar se smetanou.

V roce 2019 vyšla kuchařka receptů Václava Havla, který rád jedl (byl prý například závislý na polévkách) i vařil. Žádné kulinářské umění to ale nebylo... kuchtil spíš jako pejsek a kočička – používal litry smetany nebo jídla zaléval tatarskou omáčkou. Kuchařka obsahuje takové perly, jako je například divoký recept na burgundský guláš, čína po podkrkonošsku nebo kuře s nádivkou připravené v kachně. A jaké tříchodové menu si Havel vysnil na oslavu návratu z vězení?

Zajímavý recept, kterým uctíte památku básníka a fejetonisty Jana Nerudy. „Jeho“ sušenky jsou jako stvořené pro četbu u jarního deště, tak si je nezapomeňte přibalit na chatu nebo rovnou na dovolenou!

Jak vypadal takový slavný československý Pohlreich nebo Vaněk? Zřejmě by tehdy vystupoval v pořadu Vaří šéfkuchař, který vysílala Československá televize v letech 1963–1970 jako součást hlavních večerních zpráv. Své kuchařské umění tu předváděla nejen československá gastronomická elita (třeba již v této epizodě Zmlsaných dějinách zmíněný šéfkuchař hotelu International Ladislav Koreček), ale i celebrity – třeba Hana Hegerová. Pořad se bohužel nedochoval, naštěstí máme kuchařky, které tehdy vycházely jako ročenky a obsahovaly (téměř) všechny recepty vysílané za ten který rok.

Jaké pokrmy a nápoje se doporučovaly ženám v požehnaném stavu v době Rudolfa II.? Musely být velmi statečné! Měly do sebe vpravit třeba hovězí vývar se zázvorem a rozinkami, „železný koláč" s růžovou vodou, ale dokonce i alkohol a další podivuhodnosti.

Káva, nebo čaj? Ideálně asi rum, ale ten si ráno nejspíš nedáte. Věčný svár dvou tradičních nápojů se dnes pokusíme rozsoudit pohledem do naší historie. Obliba kávy a čaje se v různých dějinných obdobích lišila, jeden z těchto nápojů však vítězí na celé čáře. Alespoň tedy u historika gastronomie Martina France...

Kvalitní ragú uměli připravovat jen největší mistři mezi šéfkuchaři. A co je jeho zásadní ingrediencí? Kohoutí hřebínky, telecí brzlík, štítná žláza, lanýže a spousta dalších podivných surovin vás možná od přípravy tohoto tradičního pokrmu lehce odradí.

Zatímco v 50. letech bylo popíjení drinků považováno za buržoazní nestoudnost úpadkových povalečů, 60. léta zažívala zlatou éru barmanství. A taky jsme chtěli ze západních turistů vyrazit nějakou tu tvrdou valutu. Už jsme se tu věnovali betonu, dnes to bude další slavný koktejl z dobrého koňaku a bylinné becherovky jménem Felicia – autor obou je Bohumil Pavlíček.

Bavor Rodovský mladší z Hustiřan je první autor kuchařské knihy v češtině, kterého známe jménem. Ale hlavně to byl alchymista. A to jde s vařením celkem dohromady. Díky němu si dnes můžeme na stůl připravit jedno z nejkomplikovanějších, nejbarvitějších a nejvelikonočnějších jídel na světě. Ne, nevíme, pod jakými drogami tento velikonoční pokrm vymyslel...

Jak vypadala doba, kdy u nás byly Velikonoce největším svátkem? Podíváme se na některé velikonoční pamlsky a speciality. Například beránek nebyl úplně ten beránek, jak ho známe my...

Slovenský dietolog Pavel Biskup přišel s průlomovou dietu pro duševně pracující lidi a tedy i pro ty, kdož během svého pracovní času převážně sedí. V praxi – tehdy velmi progresivně, dnes už zcela běžně – to znamenalo především rovnováhu kyselinotvorných a zásadotvorných potravin, důraz na konzumaci vlákniny, příjem minerálů a aktivní pohyb. A pravidelný jídelníček také obsahoval hodně luštěnin. Ale jinak by se na téhle dietě dal každý den vcelku zvládnout – posuďte sami.

Co se týče potravin, je dnes Česko známé především díky pivu. Ne vždy tomu tak bylo, což je překvapivé a příjemné zjištění: České země, zemský ráj to na pohled, totiž údajně skýtaly velké množství kvalitního obilí, prosa, másla a bylinek, včetně šafránu. Lesy ukrývaly hejna bažantů a jiné pernaté zvěře, řeky byly plné lososů a pstruhů, nymburské zahrady plné melounů, i na chválu toho piva samozřejmě došlo. Ale jedna jediná věc chyběla...

Ananas si už od středověku udržoval výjimečnou pozici mezi ostatním ovocem. Díky své zvláštní vůni, konzistenci i sladké medové chuti byl považován za krále ovoce a symbol luxusu. V Československu jsme ho dokázali ponížit do jeho konzervované podoby, zatímco jinde ve světě vznikl pozoruhodný sendvič Hawaii nebo nechvalně proslulá pizza stejného jména.

Ne, nechceme snižovat kvalitu a estetiku národních kuchyní. Ale přece jen ta východoněmecká byla velmi specifická. Tatarský biftek z vepřového masa a bez vajec, který se musel velmi rychle sníst; šašlik, v němž se střídalo vepřové maso a vepřová játra; chleba s kečupem, kterému se říkalo „llustriertes Brot“; dýně à la ananas nebo řízky s omáčkou. A ajntopfy. Spousta ajntopfů. Jeden z nich se stal národním pokrmem a přijel do Německa až ze Sovětského svazu.

Držet půst je dnes velká móda, ale dříve se držel z náboženských důvodů běžně a každoročně, mezi masopustem a Velikonocemi. Pro postní dobu byly dokonce vydávány speciální kuchařky. A jeden recept si dnes připomeneme – jedná se o nákyp slovanských národů z dílny pozapomenutého génia, kuchaře a cukráře Václava Soukupa, který stál začátkem 20. století u obrody české gastronomie. 0:31 Kuchař, cukrář Václav Soukup a postní kuchařka 2:30 Recept na nákyp

Kofila, kočičí jazýčky, rumové pralinky, banánky v čokoládě... Značka Orion měla věhlas po celém světě a sbírala ceny jak na běžícím pásu. Ano, české země bývaly čokoládovou velmocí. V meziválečném období se k nám dokonce dováželo více zásob kakaových bobů než do Švýcarska! Začalo to na konci 19. století a čokoládový rozmach je spojen se jménem František Maršner, který s manželkou vařil na Vinohradech turecký med a další orientální cukrovinky. Později z toho byla fabrika na čokoládu a první vánoční čokoládové figurky na světě, které vznikly roku 1897. Z Maršnerových závodů pak ve 20. letech vznikla firma Orion. Co se dělo po válce, je vám asi jasné... znárodnění a nahrazování kvalitních surovin levnými náhražkami. Na slávu nenavázala ani porevoluční historie a Orion dnes patří nadnárodnímu koncernu.

Také jste pyšní, že právě u vás se dělá cmunda po kaplicku, domažlické ragú, písecká hovězí pečeně nebo jizerské dráčky? Proti gustu žádný dišputát! Pseudoregionální kuchyně zažila svůj rozmach v 2. polovině 20. století. Pozdní normalizace popustila uzdu fantazie a holdovala v těchto pokrmech kombinaci vícero druhů mas, uzeniny, slaniny, párku a vejce – a šup s tím na pánev nebo do trouby pod alobal, po upečení ideálně doplnit porcí hranolek. Martin Franc si vybral na ukázku recept velmi šmakovní – plzeňskou růži. A ne že se budete smát tomu, jak to vypadá! A jestli se tomu nesmějete, tak jste pravděpodobně z Plzně.

Takzvaná mejdlíčka se vyráběla už za první republiky, ale až v poválečné době se kvůli všudypřítomné chudobě stala hitem. Příliš drahé suroviny jako cukr a kakao se v této sladkosti musely nahradit bramborovým škrobem, který se svařením něčeho s něčím změnil na glukózu. A pak se tahle nechutná hmota obarvila dožluta, dorůžova nebo dohněda. Nekvalitní barvy pouštěly, a tak se mohly důmyslně využít i jako rtěnka. Co taky s nimi jiného – chuť byla vskutku odporná.

Znáte jen hrachovou nebo bramborovou? Maximálně krupičnou? Dnes se vydáme do doby kaším přímo zaslíbené. Víte, že některé kaše se šlehaly celých 24 hodin? Společně si dnes uvaříme kaši mandlovou a podle receptu ji i obarvíme. Nóbl pokrm, který vám snad bude i chutnat.

Západní fastfoodové speciality to u nás po roce 1948 neměly jednoduché, symbolizovaly samozřejmě nebezpečný a zvrácený imperialistický styl života. Přesto se tu od 70. let vyráběla Coca-Cola a dělal se tu i hot dog, vkusně přejmenovaný na párek v rohlíku. Martin Franc našel domácí recept z roku 1969, kdy se výsledná a vytuněná pochoutka pojmenovala vlastenecky – Lobkovický rohlík.

Příprava jídla po holandsku dříve znamenala přidané sardelky nebo ančovičky – ty byly právě hlavním artiklem, který se z Holandska vozil do Čech. Ale časy se mění! Ančovičky vystřídal sýr, a vznikl tak holandský řízek, jak jej známe dnes. 0:00 Historie holandského řízku 1:51 Recept

Chlebíček nejsou ryze český vynález, nicméně jejich současná podoba pochází z rukou lahůdkáře Jana Paukerta z počátku 20. století. Tuto novinku vyrobil pro rodinného přítele malíře Jana Skramlíka, kterému přestaly vyhovovat jednohubky. Velikost chlebíčku totiž byla ideální – ani malá, ani velká. Záhy se chlebíčky dostaly v pražském lahůdkářství do prodeje.

Po několika předchozích chodech – třeba kaprovi nebo veverce – se s Romanem Vaňkem podíváme na něco sladkého. Kromě vajec nebo cukru, který se objevuje v době baroka, však použijeme i netradiční suroviny. S vyhlášenou cukrářkou Věrou Hladkou si připravíme dezerty z 18., 19. a 20. století zvané Dobrá krmě ze slaniny (1712), Morkové pábovičky (1831) a křehce znějící pochoutku z doby nedávné, zvanou Dětský hematogen (1964). 0:00 Barokní dezerty – z morku 3:20 Pochoutka Hematogen – z krve 5:33 Cukrářka Věra Hladká 6:19 Pečeme Dobrou krmi ze slaniny 8:10 Pečeme morkové pábovičky 10:30 Pečeme dětský hematogen 11:43 Ochutnávka

Kapr je ryba a ryba není maso. A tak mohl kapr na štědrovečerní stůl, i když byly Vánoce obdobím půstu. Objevuje se už od středověku a od první poloviny 19. století se dokonce pokládal za českou specialitu a jedno z mála typických jídel, které nosilo přídomek „po česku“. A jak se takový kapřík po česku připravoval? Třeba v husté, černé omáčce nebo na víně, pivu a s knedlíky!

Naši předci půst dodržovali mnohem přísněji, vyloučili nejen maso, ale i živočišné produkty. Maso nahrazovali rybami, ale bohatší měšťanské rodiny využívali třeba i hlemýždě. A to jak na Štědrý den, tak i na Silvestra. Jak zní recept M. D. Rettigové? A jaké víno k němu doporučuje?

Jestli chcete převážet živé kapry bez vody, opijte je kořalkou. Tento historický trik rybářů asi funguje, ale už je zakázaný. Proto si s Romanem Vaňkem a šéfkuchařem Jiřím Štiftem radši uvaříme jeden historický, luxusní recept pro smetánku, v kterém se během přípravy začal původní kapr poněkud ztrácet... 0:00 Co říká historie o převozu živých ryb 2:25 Co říká zákon 3:55 Historické recepty na kapra 5:18 Kapří jazyky 6:10 Představení šéfkuchaře Jiřího Štifta 6:50 Recept 8:23 Cena pokrmu závratně stoupá 11:20 Hostina Ingredience na matelote s kapřími jazyky: 6× kapří jazyk, voda, sůl, cibule, mrkev, celer, petržel, anglická slanina, máslo, česnek, bobkový list, tymián, černý pepř, hřebíček, 2× červené víno, 4× lžíce, jus lié, hladká mouka, 1× úhoř, sádlo, cibulky, hlavičky žampionů, mlíčí z kapra, artyčoky, citronová šťáva, 1× bílé víno, 6× rak, petržel.

Co je moc, to je moc. I zapřisáhlé masožrouty překvapí, jaké menu zvolil Antonín Zápotocký, milovník párků a tlačenky, k příležitosti 10. výročí osvobození Československa Rudou armádou na slavnostní oběd na Hradě. To by člověk skoro dostal chuť na mrkvový salát! Ale být vegetariánem před rokem 1989 nebyl žádný med. V hospodě jste dostali maximálně smažák nebo květák. Navíc maso a živočišný tuk byly považovány za správnou výživu pro správné chlapáky. A ne pro nějaký intelektuální fajnovky. Zkrátka jak řekl Engels: Život je forma existence bílkovin.

Ketsup omáčka se kdysi dělala z naložených hub v soli, které se svařily s pepřem a procedily. Že to má k dnešnímu kečupu daleko? Tak jdeme ještě dál – takzvané ketsiap omáčka vznikla už v Číně sedmnáctého století a úplně původně se dělala z ryb. Také nic moc? Nuže, recept konečně v 19. století doputoval do Ameriky a tam ryby vyměnili za rajčatový protlak. A nejvíce ho proslavil jistý pan Heinz. A to už jsme skoro doma...

V 50. a 60. letech minulého století bylo rybí filé nejlevnějším masem u nás. Odkud se k nám dostalo a proč si na rozdíl od tehdejších rybích konzerv našlo u Čechů takovou oblibu? Přinášíme i jednoduchý recept z tehdejší doby na oblíbené filátko. 00:00 Nejlevnější maso 00:50 Historie konzumace rybích výrobků u nás 2:31 Recept na filé na paprice s bramborami

Téma o tom, které pokrmy mají afrodiziakální účinky, je věčné a nekonečné. Nabízíme jednoduchý a rychlý recept – nenašli jsme odvahu zkoušet rady z erotické kuchařky 90. let, jako je žluč čerstvě zabitého šakala, rozemleté kosti z páva, maso zmije rohaté, špaččí vejce nebo ústřice. Ty si kdyžtak otestujte sami:) My si vystačíme se starou dobrou celerovo-nivovou klasikou a špetkou dobrého koňaku.

Dnes už to zní neuvěřitelně, ale naše české mělnické víno bylo tak vynikající, že obchodníkům stálo za to zaměňovat ho za laciná zahraniční vína nebo ho pajcovat vínem ovocným. A někdy bylo třeba jen upravit kyselost, aby bylo chutné. Úsměvné i téměř šokující způsoby, jak se kdysi šidilo bílé i červené víno, prozradí Martin Franc.

Kde se vzaly recepty podle slavných českých osobností? To byl jednou jeden český buditel, který chtěl zaujmout čtenáře, a tak překládal recepty z německé kuchařky velmi svéhlavě, například omáčku bešamel nabídl Čechům jako omáčku Karla IV. Troufalost, že? Ovšem oblíbenost názvů jídel podle osobností nabrala trend a přetrvala až do doby první republiky. Utnuly to až socialistické časy.

Původní vlašský salát z 19. století nemá s tím současným vůbec nic společného. Pocházel z Itálie a našli byste v něm mušle, ústřice, šneky nebo kapary. Dramatická změna přichází později, začínají se používat levnější suroviny, ryby se nahrazují masem, přidává se majonéza. V 70. letech je pak do tehdejších norem studené kuchyně zanesen recept na nám známý klasický vlašák.

Vydatný skautský chlebíček se hodí především na túry a výlety, protože je to opravdu posilující záležitost, s kterou překonáte kilometry, hory, doly i lesy. Podle autora receptu Františka Dřevikovského (recept vydán v roce 1935) je prý tenhle sendvič dokonce zdravý a posiluje více než jakákoli jiná svačina. Ke konzumaci si ale připravte pár ubrousků navíc.

Traumata ze školní jídelny v podobě dušené mrkve nebo blemcavé hrachové kaše si nese většina z nás, kdo jsme školní jídelnu navštěvovali. Světlou výjimku tvoří ale buchtičky se šodó, nebo spíš s vanilkovým krémem, které miloval téměř každý strávník. Mňam!

Pozapomenutý recept na kuře à la bažant by byla velká škoda neoprášit. A tak si jej dnes představíme a taky připravíme. Kuře, anglická slaninka a divoké koření. Nic složitého a „obyčejné kuře“ tím povýšite až na sváteční úroveň.

Čtyři pivovarské legendy přijali výzvu Romana Vaňka a rozhodli se napodobit výrobu piva ze 16. století, a to včetně základních surovin a co nejvěrnějšího postupu. Jak bude výsledný mok nakonec chutnat? Do výroby se pustí sládci Václav Berka z Plzeňského Prazdroje, Adam Brož z Budějovického Budvaru, Adam Matuška z Pivovaru Matuška a vynikající sladmistr Aleš Přinosil. Natočeno 2019.

Naši předkové si už v 16. století pochutnávali na houbách stejně jako my. Našli jsme pár zajímavých receptů z té doby, ne všechny jsou ale vhodné k přípravě... co takhle rychlá a dietní smaženice se zajímavým kořením?

Kam se hrabou řízky, karbanátky anebo koláčky. Na cesty jsou ideální kunětické preclíčky, a my si je upečeme přesně podle receptu M. D. Rettigové. A ti, co se neradi někam škrábou, si je mohou dát samozřejmě doma ke kávě nebo čaji.

Devadesátky prostě jedou a zastavit je nelze ani v gastronomii. Proto si dnes prolistujeme skvělou Kuchařku kačera Donalda. Recepty jsou jednoduché, uzpůsobené tak, aby vařit mohli i ti nejmenší.

Tradiční české sýry si našly stálé místo v našich srdcích, ale taková Niva, to je pořádný kalibr. Povíme si, jak vznikla, a připravíme si z ní skvělou a rychlou pochoutku.

Jednou z naivních představ o kuchyni našich předků je ta, že se neustále přecpávali knedlíky. Je to jen sebemrskačský mýtus. Co jedli průměrní Češi z nižší střední vrstvy v první polovině 19. století? Šunkenflekle!

Maďarský poklad a jeden z neoblíbenějších českých pokrmů se začal vařit až ve druhé polovině 18. století – v té době se totiž v Evropě začala ve větší míře používat paprika. Podíváme se i na nejstarší recept psaný v jiné řeči než maďarštině. Hádejte, v jaké to bude!

Jí se v celé střední Evropě a Maďaři si ho cení jako národního bohatství. Velkou popularitu leča rozpoutaly chudé poválečné roky, od té doby se také traduje přidávat navíc vajíčko. Bílkovina je přeci potřeba. A co vy, už také rozehříváte na pánvi sádlo?

Nejdříve to byl ležák stojící pouhých 5 korun, který ale nikdo nechtěl. Když se konzerva s názvem Chatka (čti čatka) otevřela, linul se z ní, nebojíme se říct, odporný zápach. Ale ta chuť! Nezvyklá, leč vytříbená. Humří (tehdy se nesprávně zaměňoval krab a humr) chlebíčky pak byly v 50. letech luxusní ozdobou každého víkendového stolu.

Za socialismu byla játra podpultovkou, a pokud jste ho servírovali známým, ukázali jste tak, že máte dobré konexe a že jste zkrátka někdo. Navíc byla játra vyzdvihována jako studnice vitaminů. Dětem se tak předkládala najemno naškrábaná syrová játra jako ochrana před chudokrevností. Nedivme se tedy, že je mnozí dnes nemohou ani cítit!

Na Jesenicku se objevila zvláštní dieta, a to už v 19. století. Jejím základem bylo nevídané spojení – žemle, zábaly, tanec a spousta vína! Vinzenz Priessnitz tu měl totiž konkurenta – lidový léčitel Johann Schroth si v Dolní Lipové také vybudoval lázně, jen jaksi trošku jiného ražení. Rozhodně už teď budete vědět, kde se vzalo spojení být „na šrot“.

Svíčková na smetaně ani knedlo vepřo s vychlazenou dvanáctkou nakonec zřejmě nejsou národním pokrmem. Šéfkuchaři by zrovna nepropukli v nadšení, ale kdo volí národní jídlo? Přece lidé. A ti zbožňují smažený sýr napříč generacemi, pamatujeme ho třeba jako jediné bezmasé jídlo socialistické hospody nebo klasickou studentskou krmi.

Báječný vynález socialistické gastronomie, na který si vzpomenou asi jen starší ročníky. Polotovar zvaný rekonstituované maso se strojově vyráběl rozřezáním masa na kousky, aby se následně zase složilo do plátků. Zpracovalo se tak méně kvalitní maso, plátky se daly rychleji připravit ke konzumaci a byly cenově dostupné. Oblíbené byly například ve školních jídelnách. Byl to blaf, nebo vám chutnaly?

Luncheon meat, lunchmeat či lančmít se k nám dostal po 2. světové válce v rámci potravinové pomoci – šlo o konzervy s namletým hovězím nebo vepřovým masem. Produkce lančmítu u nás pokračovala i po roce 1947. Svoji velkou slávu zažil lančmít na kempech a pionýrských táborech. V divokých devadesátkách pak jeho úroveň klesla na separát ochucený koktejlem éček. A jak je to dnes?

Kde se v české kuchyni vzala záplava knedlíků a omáček? Podíváme se trochu do historie a pak si s Lucií uvaříme jednu zajímavou omáčkou, která zní našim uším zvláštně a hlavně neznámě – na rozdíl od svíčkové do dnešních nepřežila. Pochopíte proč.

Pamatujete, když Vitana začala vyrábět českou nápodobu sójové omáčky? Zájem o ni byl naprosto enormní. S lahvičkou falešné sójové omáčky v ruce pak Češky a Češi začali ve velkém vařit takzvanou kuřecí nebo vepřovou čínu, která měla nespočetně variant. Srovnání sójových omáček: https://www.mall.tv/dobrou-chut/tradicni-sojova-omacka-kvalitni-produkt-a-dokonala-hra-se-slovy

Historik stravování Martin Franc přiznává, že se několikrát k vegetariánství vyjádřil a zkoušel s vegetariány diskutovat, ale nešlo to. Vrhli se na něj jako krvežízniví psi. Závěr raději ponechme smírný: Ať si každý jí, co chce.

Připravili jsme košer svíčkovou! Zkuste si ji také upéct – možná je na ni lepší čas na jaře a v létě než v zimě. Hned uvidíte, proč tomu tak je. A upozorňujeme, že výsledek nebude připomínat tu naši českou (nebo křesťanskou?) svíčkovou možná ani vzdáleně!