Paměť národa

Na první dojem byl uhlazeným číšníkem v bílé košili, ale pod ní bilo undergroundové srdce. Láska k alternativní hudbě Ivana Jandeka přivedla k ochraně lidských práv do komunity mániček, ale i do výslechových místností Státní bezpečnosti.

Dezinformace i konspirační teorie kolem sametové revoluce jsou založeny na neznalosti dějinných souvislostí nebo bagatelizují a shazují autentický občanský projev. V našem projektu se na ně zaměříme. A vyvrátíme je.

V září 1989 přijela studovat češtinu, v Praze tato rodilá Američanka pak prožila pád komunistického režimu. Na neuvěřitelné týdny nemohla zapomenout a v roce 1994 se do Česka přestěhovala natrvalo. Své poslání Gwendolyn Albert poté našla v aktivismu a novinařině.

Ukrajinská Besarábie je domovem různých etnik, která zde společně prošla válkou, poválečným hladem i sovětizací. Čtyři příběhy ukazují, jak Gagauzové, Moldavané, Bulhaři či Ukrajinci prožívali tlaky doby, a přesto si udrželi vlastní identitu.

Sedm desetiletí stojí kubánský režim na indoktrinaci, kontrole a represi. I dnes se z dětí mají stávat „noví lidé“ věrní revoluci. Tato strategie se ale drolí, generace vychovávaná k loajalitě totiž k odporu využívá nové technologie. Režim je nedokáže ovládnout.

Přeji všem srdečně, ať vám pondělní sváteční den 17.11. vyjde podle vašich představ! Paměť národa organizuje program na Národní v Louvre a v Národním divadle. Přijďte! Ale nyní bych rád sdělil pár slov k tomu, co se děje.

Bedřich Kopold a jeho pozdější žena Jiřina Švermová se poznali jako příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR. Společně prošli ohněm války, v poválečném Československu ale zažili perzekuci ze strany vlastních lidí.

Josefa Balejku osud nešetřil, přesto se choval statečně. Stal se také jedním z členů pověstného českého „čtyřlístku“ českých letců. Byli v boji už od samého začátku 2. světové války, přežil z nich pouze Balejka. A ten nejen o jejich osudech vyprávěl Paměti národa.

V letech 2023–2024 Dominik Duka ve studiu Paměti národa vzpomínal na svůj život. Často přicházel viditelně unaven, ale do křesla pamětníků usedal ochotně a své vzpomínky dokázal vyprávět brilantně, uváděl je do kontextu se společenskými a dějinnými událostmi.

Před druhou světovou válkou žilo v dnešní severozápadní Ukrajině na třicet tisíc Čechů. Na Volyni pak zažili hrůzy komunismu i nacismu. Tisíce jich narukovaly a s obrovskými ztrátami se přes Duklu probily do Československa. Komunismus je ale dostihl i tam.

„My jsme si s manželem prostě zbyli,“ říká drobná dvaadevadesátiletá žena. V padesátých letech si odseděla šest let v komunistických kriminálech. Poté potkala muže s podobným osudem. Vyšetřovatelé na něm veřejnosti předváděli nový mučící vynález – elektrické boty.

Československé parašutisty Gabčíka a Kubiše zná asi každý, ale také Němci použili českého parašutistu – vysadili ho v Anglii. Jmenoval se Karel Richter a jeho mise neskončila dobře: před svou popravou se ještě pokusil o sebevraždu.

28. října 1937 se v celém Československu slavilo devatenácté výročí vzniku republiky. Výjimkou nebyl ani mnohonárodnostní Užhorod na Podkarpatské Rusi. Lidovou slavnost však poznamenal i smutek nad koncem Masarykovy éry.

Do devíti let vyrůstala v bohémské rodině známého herce. Pak přišel zlom – z jejího otce se stal pronásledovaný disident. V době normalizace, kdy se ze všeho nejvíc cenila konformita, ona vždycky a všude vyčnívala.

Maďaři jsou jednou z nejpočetnějších národnostních menšin na Ukrajině, na tomto území se formuje přes tisíc let. Většina Maďarů žije v Zakarpatské oblasti – ta je domovem i pro řadu dalších etnik a místem, kde se protínají různé jazyky, kultury a tradice.

Docentka Stanislava Šprincová i její manžel Zdeněk zasvětili život olomoucké univerzitě. Válka, věznění i tlak komunistického režimu je neodradily od akademické práce.

15. září 1940 čekal Anglii největší letecký úder. Mohutné útoky Němců měly zlomit odpor RAF, měly umožnit invazi na britské ostrovy a uzavřít západní frontu. Na obranu se postavila pověstná hrstka pilotů, mezi kterými byli i Čechoslováci. A vyznamenali se!

V říjnu se v několika českých městech uskuteční promítání dokumentárního filmu Rooted (Zakořenění), který se věnuje tématu historické paměti národnostních menšin žijících na Ukrajině.

Psychoterapeutka Helena Klímová, žena spisovatele Ivana Klímy, pochází z česko-židovské rodiny, kterou poznamenal holocaust. Jako osmiletá se kvůli němu ocitla bez rodičů a celý život pak přemýšlela, jak podobným katastrofám předcházet i jak léčit jejich důsledky.

Rok 1968 jí změnil profesní i osobní život. Prožívala komplikované vztahy s otcem komunistou, snažila se být maminkou i televizní hvězdou. Před 57 lety seděla ve studiu před namířenými sovětskými samopaly. Její úspěšnou profesní kariéru pak ukončili komunisté.

Bylo jim málo přes dvacet a ve vzduchu voněla opojná atmosféra šedesátých let. Shodou okolností se právě 21. srpna 1968 ocitli u nás a zažili tu střet rodící se občanské společnosti s totalitarismem okupantů. Na základě jejich vzpomínek vznikl krátký film, podívejte se na něj.

Srpen 1968 prožila Jana Ondřejčková v redakci Československého rozhlasu. Pod namířeným samopalem sovětského vojáka musela odpojovat rozhlasovou techniku.

Rozhlasová hra studentky Amálie Elbel otevírá citlivé téma života lidí s postižením za socialismu. Prostřednictvím fiktivního dialogu dvou postav – je inspirován skutečnými vzpomínkami pamětníků – připomíná, že hluboce zakořeněné předsudky mohou přetrvávat dodnes.

V Českých Budějovicích se konal první ročník konference Jihočeské fórum 2025. Jak se dlouhá válka na Ukrajině propisuje do českého prostředí? Je česká společnost „odolná“? Mají evropské armády dost zásob? I to byla témata prvního bezpečnostního bloku konference.

Zdeněk Bašný prožil v psychiatrické léčebně velkou část svého života: byl dítětem primáře, ošetřovatelem, lékařem i ředitelem. Podle jeho slov se v každé širší rodině najde někdo s duševní poruchou: „Často se o tom ale mlčí nebo se stav člověka nazývá jinak.“

Podívejte se na osm minidokumentů o lidech z východních Čech, jejichž příběhy spojuje odvaha čelit bezpráví. Osm životů zasáhla dramata 20. století – od druhé světové války po Sametovou revoluci.

Krystina žila v komunistické NDR, přítel Holger emigroval s rodiči do Západního Německa. Místem jejich milostných schůzek se staly Karlovy Vary. Chtěli spolu zůstat už napořád, a Krystina se proto pokusila nelegálně dostat přes československou hranici na Západ.

Před osmdesáti lety se neděly jen oslavy… Po konci války v červnu 1945 došlo na Švédských šancích u Přerova ke zbytečnému masakru, jehož oběťmi byly ženy, děti a starci. Provinili se jedinou věcí – mluvili německy.

Na přelomu let 1941 a 1942 rodiče Marie Raisiglové ukrývali muže, po kterém šlo celé pražské gestapo: Václava Morávka. Jednoho z proslulých Tří králů tehdy devítiletá pamětnice poznala jako „pana učitele Malého“.

Z vyhlazených Lidic přežily jen děti, které nacisté vybrali k poněmčení. Přišly o jazyk, jméno i rodinu. Vyrůstaly v cizím prostředí, daleko od domova. Tato zkušenost je provázela po celý zbytek života.

Petr Tomíšek patřil v 70. letech k undergroundu a podepsal Chartu 77. Pod záminkou šíření drog ho pak odsoudili k devíti měsícům vězení. Ve vazební věznici v Ruzyni potkal staršího bratra Ivana, pracoval tam jako dozorce.

Loket je malebné městečko na kopci pod středověkým hradem, který kolem dokola obtéká zákrut řeky Ohře. Dnes je oblíbeným cílem turistů a lázeňských hostů z Karlových Varů, kteří si chtějí udělat krátký výlet. Po skončení druhé světové války však byl dějištěm dramatických událostí. Generál Herbert Osterkamp, velitel lokálních německých vojsk, 8. května 1945 v loketském hotelu Bílý kůň podepsal kapitulaci s brigádním generálem americké armády Arthurem Taylorem. Pro místní Němce však válečné útrapy zdaleka neskončily.

Doktor Tomáš Honěk vyprávěl Paměti národa příběh svého otce, chirurga Aloise Hoňka, který se jako lékař na Bulovce účastnil operace Reinharda Heydricha raněného atentátníky.

Rodina Jany Karpíškové po čtyři staletí hospodařila na statku na Hané. Kolektivizace ve spojení se sousedskou závistí prosperující hospodářství zničila během několika let. Rodina skončila v domě, kterému Jana Karpíšková dodnes neřekne jinak než „hnusná kůča“.

Lieselotte Kroppová v raném mládí zažila, jaké je nedobrovolně se ocitnout na nesprávné straně událostí. Narodila se před válkou jako Němka v sudetském pohraničí, a tak jí po osvobození byla upřena možnost vzdělání i občanská práva.

Boženě Chrobákové byly čtyři roky, když začala druhá světová válka a její rodiště padlo do rukou Maďarska. Rodina se z Podkarpatské Rusi přestěhovala do města hraničícího s nacistickým Německem – Sušice. Zde malá Božena zažila transport Židů i strach z Němců.

Jitka Vrátníková v roce 1969 těžce prožívala čin Jana Palacha i postoj veřejnosti, kterou k masivnějším protestům vyburcovat nedokázal. Se svými pocity se svěřila v dopise neznámému mladíkovi, aniž očekávala odpověď…

Moji rodiče se milovali, potkali se na tanečních zábavách ve Východním Prusku. Jak se jejich osudy spojily? Vrátíme se do válečných let, let útěků, ztrát a těžkého mlčení. Tehdy jím lidé odpovídali na bolest.

„Válka je zločin, který nelze ospravedlnit vítězstvím,“ napsal Albert Camus. Tato slova vystihují životní osud Borise Fjodoroviče Semjenova, 96letého veterána druhé světové války. Jako uprchlík z Ukrajiny přijel do Prahy, města, které měl kdysi osvobozovat.

Po vypálení pasekářské osady Ploština na Vizovicku se pozornost velitelů SS obrátila k jedenáct kilometrů vzdálené obci Prlov. Jednotky SS zde 23. dubna 1945 vypálily osm stavení. Celkem zahynulo 23 lidí.

Organizace ukrajinského boje závisela zpočátku i na do té doby neznámých regionálních autoritách. Jedním z „velitelů-civilů“ byl hejtman oblasti města Mykolajiv, ukrajinský podnikatel a politik s korejskými kořeny Vitalij Kim.

„Věřili jsme, že Sovětský svaz přináší celému světu štěstí. S takovou vírou se člověk těžko loučí,“ říká Galina Vaněčková. Prožila druhou světovou válku jako pionýrka ve Sverdlovsku.

Válka skončila a v ulicích se slaví. A kdyby tamta žena neměla na rukávu pásku s písmenem „N“, možná by ji oslovil… Ale ušklíbne se a srazí ji pažbou k zemi.

Za normálních okolností by František Lhotský vystudoval vysokou školu a převzal po svém otci prosperující továrnu na cukrovinky. Jenže přišel komunistický puč, fabriku jim sebrali a čekali ho pétépáci.

Hildegardina maminka za války zachránila život Židovce Gesslerové. Když v květnu 1945 dorazila sovětská armáda, sledovala Hildegarda Sedlářová krutosti páchané na německých obyvatelích.

Pan Venclík prožil obě totality. Nacisté popravili otce, uvěznili matku. A v roce 1951 mu komunisté sebrali živnost. 13. ledna oslavil 101 let na tomto světě. A v dobré náladě!

Po prázdninách 1943 měla jít šestiletá Eva do školy, místo toho ji nacisté odtrhli od náhradní rodiny. Před deportací z Terezína do Osvětimi ji tam zachránilo setkání s biologickou matkou.

Být hokejistou Dukly Jihlava v 80. letech znamenalo podstoupit tvrdý dril. Upíraly se na ně oči tisíců fanoušků, ale i oči příslušníků Vojenské kontrarozvědky.

Co mají společného dvě ženy, mezi nimiž je věkový rozdíl pětadvacet let, jedna je ze slavné disidentské rodiny, a druhá z chudých poměrů na vsi? Obě v nedospělém věku surově vyslýchala Státní bezpečnost.

Nevládní organizace zvou českou veřejnost 23. února 2025 v 15:00 na shromáždění Společně za Ukrajinu na Staroměstské náměstí v Praze.

V Bělorusku právě probíhají prezidentské „volby“. Svobodný svět je neuznává, diktátor Lukašenko zůstane… V roce 2010 byl jeho protikandidátem Andrej Sannikov. Jak s ním poté běloruská KGB zacházela?

Naše Tatra T3 byly světově druhým nejrozšířenějším typem tramvaje. Milan Vlček je v SSSR v 70. letech uváděl do provozu a mimojiné poznal „ruskou duši“.

Karel Steuer, židovský stavitel obchodního domu Teta, odjel do Latinské Ameriky včas, a zachránil se před holocaustem. Synovec Petr Polacek emigrovat nestihl, do Buenos Aires odešel až po roce 1948.

Prohlédněte si fotografie z naší sbírky, které zachycují atmosféru po 16. lednu 1969, kdy se na Václavském náměstí upálil dvacetiletý student Jan Palach.

Osm let filozof Zdeněk Kratochvíl donášel StB na své kamarády. Přečtěte si rozhovor, ve kterém mluví o této době naprosto otevřeně.

V olomoucké věznici se bála vražedkyň – čekaly na smrt. Jedna před popravou prochodila noc po cele. Co udělá? Už nemá co ztratit… V komunistickém kriminálu si Růžena Kamarádová pak odseděla tři roky.