Proboha

Kdyby o České biskupské konferenci vznikala sci-fi série, aktuální období by si zasloužilo název ČBK: NOVÁ GENERACE. Pět z osmi římskokatolických diecézí v Česku má totiž biskupa do 60 let, Prahu čeká výměna v příštích měsících nebo letech také. V období, kdy sledujeme první dny ve funkci nového litoměřického biskupa Stanislava Přibyla a nového olomouckého arcibiskupa Josefa Nuzíka, vám Ondřej Havlíček v Týdnu bez filtru přináší debatu o roli biskupa ve 21. století; o nové generaci a výzvách, které ji čekají.

„Co to kreslíš?“ zeptala jsem se holčičky v předškolním věku, která seděla u venkovního stolečku na zahradě, před sebou blok, krabici pastelek a lahvičku s pitím a kreslila se soustředěně sevřeným obličejíčkem. Chvíli jsem ji pozorovala a měla jsem dojem, že se sama svým kreslením baví.

Před časem jsem viděl boxera, který měl na hrudi vytetované „Všechno můžu v Kristu, který mě posiluje.“ Měl však apoštol Pavel na mysli vítězství v bojových sportech, když psal svým přátelům do filipské církve v 1. století?" Nad tím se zamýšlí mládežnický vedoucí a teolog Šimon Evin.

Zákon o partnerství, poskytující homosexuálním párům většinu práv, jaká náleží manželským svazkům, prošel ve středu 28. února ve Sněmovně Parlamentu České republiky třetím čtením. Prošel ale ve značně pozměněné podobě.

Přátelství je „hodnotou svého druhu“, napsal teolog Bonhoeffer z nacistického vězení příteli. „Na rozdíl od manželství nebo příbuzenství se netěší žádným uznaným právům“ ani není na rozdíl od manželství či státní moci založeno Božím přikázáním; přece však patří k člověku. Je jako „květy chrpy v obilném poli“, jako závan z říše svobody, jež obklopuje lidské povinnosti.

Na otázce svěcení žen v rané církvi se badatelé dodnes neshodnou, jeden ze směrů však předpokládá, že až do pátého století přístup k oltáři měly. Ivan Foletti ve své knize Ženy u oltáře předkládá důkazy o aktivním zapojení žen do liturgie a služby v antické církvi pomocí interpretace některých výtvarných děl či doložených zákazů ženského svěcení a bere tuto skutečnost jako výzvu církvi současné. Ta totiž svěcením žen nic neztratí, neutrpí, nezeslábne. Spíš naopak.

Kdysi dávno se před dětmi nemluvilo ani o zločinech ani o smrti, a o sexu už vůbec ne. Věci se s časem ovšem značně posunuly, dnes je nám jasné, že „něco“ děti vědět musí. A právě o sexu.

Nejde mi z hlavy Alexej Navalnyj. Nemohu říct, že bych nějak zvlášť podrobně sledovala jeho život, jen tak, jak člověk obecně sleduje politiku. Věděla jsem, kdo to je, ale to bylo asi tak všechno. Moc důvěry ve mně nevzbuzoval.

Politický vývoj proměnil situaci a vzhled křesťanských komunit ve Svaté zemi. Izrael je jedinou zemí Blízkého Východu, kde počet křesťanů roste a také se rozrůzňuje. Pro tuto příležitost pomineme křesťanské poutníky a turisty a budeme se zabývat jen těmi, kteří žijí ve Svaté zemi dlouhodobě.

Napadl mě geniální nápad. Nevím, jestli jsem originální, možná to tak dávno děláte, ale já na to přišla teprve nedávno. Můj muž bude mít zase jednou po pěti letech hezky kulaté narozeniny. Jak je jeho zvykem, nic zvláštního ani konkrétního si nepřeje. Minimálně nic z toho, co by se dalo darovat.

Hana Ducho je farářkou českobratrské církve evangelické v Pardubicích. Již šestým rokem zde káže, pastoruje, vede biblické hodiny pro děti i dospělé, popř. otevírá oči posluchačům pro veřejné záležitosti po způsobu biblických proroků, a tak zaostřuje evangelijní zvěst do přítomnosti. Vede debatu o těchto pokusech s posluchači, a poslední dobou i s diváky filmů, jejichž promítání ve sboru organizuje.

Určitě se vám to už někdy stalo – rodinná večeře, večer v hospodě, komentáře pod statusem nebo diskuse pod článkem. Vůbec nechápete, co to tam daný člověk napsal nebo co to váš příbuzný u bramborového salátu právě pronesl. Tohle si opravdu myslí? A začínají hádky, které neberou konce.

Je čas se sejít a začít promýšlet život církve na počátku 21. století, které, jak se zdá, chce v krutostech překonat století předcházející. Církve právě teď musí rozhodnout, co budou dělat, až po současných obětech informační ruské války dojde na oběti reálné.

Píše básně, které jí přinesly mimo jiné první místo v Literární ceně Vladimíra Vokolka, loni jí vyšla druhá sbírka s názvem Rodiště. Alžběta Johanka Petrová o své tvorbě říká, že je to pro ni nutnost: narodila se totiž s přirozeně citlivější nervovou soustavou, a když se někomu snažila sdělit, jak prožívá a vnímá svět, narazila na nepochopení a limity běžného jazyka. A tak se začala vyjadřovat poezií.

Je mi líto, že teologie ztratila kontakt s většinovou společností. Zvykli jsme si například na to, že v oblasti sexuality nic nemůžeme udělat „správně“, většina naší sexuality byla zahalená do studu a neustálého pocitu viny. Abychom ji dokázali vnímat zdravě, musíme přijmout, že jsme také tvory sexuálními, erotickými, říká v rozhovoru se Zdeňkem A. Emingerem teoložka a publicistka Magdalena Šipka.

To zmatení jazyků byl skutečně Boží trest, chtělo by se nejspíš říct nejednomu českému ministru školství. A že jich za posledních pár let bylo. Avšak ani ředitelé škol to v tomto ohledu nemají jednoduché, o rodičích a dětech nemluvě. Bude za pár let vůbec nutné umět více jazyků než univerzální angličtinu?

V církvi se můžeme setkat s lidmi různého věku i životní situace. Často se tak potkáme také s někým, kdo je vážně nemocný, a ne vždy umíme reagovat na jeho chování dostatečně empaticky. David Novák ve svém textu shrnuje, jak může být farní společenství nemocnému oporou a jakých „dobrých rad“ se naopak vyvarovat.

Zničení ekosystémů kvůli těžbě surovin a budoucí důsledky klimatické změny nás nestaví do pozice dobrých správců planety. Druhá část velkolepého snímku Duna zobrazuje kromě ekologie také společensko-politická témata: soupeření jednotlivých velkorodů, imperátor, který kvůli zachování moci různě lavíruje a uzavírá dočasná spojenectví, neustálé soupeření o moc, genetické manipulace společenstva Bene Gesserit s cílem prosadit vlastní zájmy – to vše dnes vidíme ve světě velmi intenzivně, a právě proto je příběh tak aktuální.

Co dělat, když mám něčeho nedostatek? Bible mi vždycky nejdřív připomene moji vlastní vinu. Neříká, že všechno ostatní je v pořádku, že ostatní jsou bez chyby. Jen upozorní, že sebe mohu změnit nejsnadněji, a že pokud mi skutečně jde o řešení vlastní situace, je nejlepší začít u sebe.

Není jednoduché být arabským křesťanem v prostředí, kde nejste ve většině. Ze dvou milionů Arabů a devíti milionů Izraelců v Izraeli je 150 tisíc křesťanů. Izrael je národnostní mozaika – žije tam tolik skupin…a člověk musí ukázat svou víru, aby si zachoval svou identitu," zmiňuje v rozhovoru pro časopis Brána izraelský Arab Nasri Karram.

Mají křesťané k veřejnosti promlouvat i skrze zákony? Co je zdravý konzervatismus? Jakou roli v našich názorech hraje strach a potřeba vymezovat se? Má církev nějaký jednotný názor? A je to hlas papeže? Možné odpovědi nabízí aktuální epizoda Týdne bez filtru, a to optikou problematiky posledních dní: manželství pro stejnopohlavní páry.

Skákání do řeči může přerůst ve zlozvyk… a automaticky narušuje plynulou komunikaci. Pokud spěcháme a dychtivě chceme vysvětlit svůj názor, je obtížné zpomalit a nepřerušovat druhou osobu.

Lidi Masaryka dodnes většinou uctívají proto, že byl prezident a zakladatel republiky, mně ale přijde, že po roce 1918 byl slabší než předtím, válka mu vzala obrovskou spoustu sil, které už neobnovil. Vlastně mě TGM jako prezident asi nejvíc zajímá skrze tu mou lítost, že ho víra opustila, říká v rozhovoru badatel a publicista Pavel Kosatík.

Jak často se u neznámých lidí setkáváte s tím, že potřebujete znát jejich biologické pohlaví? V běžných situacích si zcela vystačíme s genderem – tedy s tím, jak se daná osoba identifikuje, chová a vystupuje. Co má v kalhotách, nám může být úplně jedno. Proč se přesto gender stal jedním z hlavních argumentů proti Istanbulské úmluvě a proč jsou trans ženy více ohrožené násilím? Nad tím se v komentáři zamýšlí politolog Andrej Ruščák.

Miluju lehkost. Obdivuju každého, kdo jí dosahuje, každého, kdo pracuje se samozřejmou lehkostí a vtipem. Samozřejmě vím, že dosáhnout lehkosti v jakékoli disciplíně není jen tak, že to vyžaduje mnoho vytrvalé pilné práce, spoustu času a kázně. A vrtá mi hlavou, jak to, že někteří lehkosti dosáhnou a jiní se pořád hmoždí jako ti broučci, co postrkují svou kuličku po cestě.

Občas se v médiích ozvou nářky nad vzrůstajícím počtem nezadaných lidí. Pod podobnými příspěvky se pak na adresu singles objevují nelichotivé komentáře. Jsou to sobečtí kariéristi, kteří jednou přijdou na to, že nemít partnera a děti bylo to nejhorší rozhodnutí v jejich životě. Vždyť přece v minulosti to vše tak pěkně fungovalo. Lidé více věřili v Boha, dodržovali přikázání a vážili si manželství i dětí jako božích darů. Kde se tedy stala chyba?

Církev by měla sloužit jako místo péče, podobně jako polní nemocnice, ne jako aréna pro kulturní konflikty. Je nejdůležitější, aby stála na straně slabších, zranitelných, zneužívaných a trpících, namísto toho, aby se stala příčinou jejich utrpení. Křesťanský lobbing nesmí v demokratické společnosti zvítězit nad právy jednotlivců, a to ani v případě tzv. manželství pro všechny.

Slovo je fascinující věc. Co mě na slovech fascinuje? Jejich proměny významu, změny obsahu. Také to, jak se některá slova vynořují na povrch obecného povědomí, aby pak zapadla do nebytí v absolutním zapomnění. V nezájmu.

Před dvěma sty lety se narodila hudba, která i dnes dokáže povzbudit, rozplakat, probudit národní hrdost – právě takové jubileum by dnes oslavil hudební skladatel Bedřich Smetana, připomíná v kalendáriu Pavla Hájíčková.

Petr Bouška, moderátor pořadu Balanc na Radiu Wave, mluví o duševním zdraví, psychoterapii i jeho cestě k ní. Proč si na vysoké škole přišel jako „rozbitý“? Jak pracuje s úzkostmi a depresemi teď? A proč se rozhodl sám studovat psychoterapeutický výcvik? V rozhovoru přijde řeč i na jeho zkušenosti s psychedelickými látkami. Proč psychedelika bere jako urychlovač terapie? I o tom si s ním v podcastu Bez filtru povídá Alžběta Havlová.

Zaujme neokázalostí veršů. I přes útlak ze strany komunistického režimu nezahořkl, naopak prostřednictvím prosté poezie vyzýval čtenáře ke smírnému ponoření se do tajemství krajiny a objevování jejích krás. Podle něj se díky novému vnímání obyčejných věcí můžeme setkat s věčným. Má nám katolický básník Jiří Suchý co říci i po sto letech od svého narození?

Možná někteří lidé neví, že slovo oběť musí vzhledem ke své etymologii nutně souviset s oltářem, a tím pádem i s božstvem. Občas mě tak zvedá ze židle, když mluvíme o obětech v souvislosti s terorem, který není žádným náboženským úkonem, ale prostě zlovůlí člověka, píše v Glose Daniel Kvasnička.

Podřídíme-li se normám církevního společenství, máme velkou šanci získat ve skupině vyšší postavení, a naplnit si tak potřebu uznání. Abychom dokázali stoupat po církevním společenském žebříčku, většinou stačí dobře působit a říkat ty správné věty. Extrémní sociální tlak často vede k povrchnosti. Převáží-li tlak na dokonalost nad milosrdenstvím a odpuštěním, ztrácí církevní společenství svůj smysl.

Nedávno jsem si psal s umělou inteligencí a na závěr rozhovoru jsem jí poděkoval. To zarazilo kamaráda, který se mi díval přes rameno: „Ty děkuješ umělé inteligenci? Vždyť je to stroj, věc!“

To, co dnes nazýváme feminismem, se ve svých prvních projevech snažilo o to, aby ženy stály po boku mužů, a ne aby byly jejich podřízenými nebo nad nimi vládly. Proto církev zoufale potřebuje křesťanský feminismus – historický feminismus věřících –, aby odhalila a bránila se znevažování žen v dnešní církvi, ale také proto, aby se náš život, naše modlitby a naše svědectví soustředily méně na muže a více na Boha.

Zákaz potratů jako politické téma slouží ochraně nenarozeného života jen minimálně. Skrývá se v něm jen snaha o mocenské prosazení kontroly. Při licitování o míře restrikcí jako by dítě bylo až na posledním místě. Pokud budeme brát vážně ochranu nenarozeného života, pak klíčová otázka zní: Jaká je nejúčinnější cesta ke snížení počtu potratů?

Křesťan a domácí násilí – jak se k němu postavit? Jak se proti němu bránit? Koho může postihnout a jak moc se o něm v církvi mluví? Odpovědi přináší první reportáž Týdne bez filtru, kterou pro vás nově každý měsíc bude připravovat tvůrčí dvojice Anny Janoškové a Jitky Uhnavé.

Otevírat si ústa na ty, kteří jsou odlišní, je nekřesťanské. Každý z nás je totiž odlišný a každý z nás má svá tajemství, s nimiž se nepotřebuje chlubit před ostatními. Všude kolem nás, v našich rodinách a mezi našimi přáteli a blízkými máme někoho, kdo je v jádru odlišný, jiný, svůj, zmiňuje teolog a publicista Zdeněk A. Eminger.

Někdy nás společnost tlačí k tomu, abychom žili život „na doraz“, jindy si nakládáme na záda sami. Všichni jsme uvězněni ve svých produktivních systémech, vyčerpáváme se do posledních sil a hoří nám knot na obou stranách svíčky. I Bůh ale po stvoření světa odpočíval a k odpočinku zve také nás.

Na desetitisíce civilních obětí izraelské armády nelze cynicky reagovat tím, že je nám to sice líto, ale že je přece v každé válce normální, že trpí i nevinní civilisté. Všechnu vinu nenese pouze ten, „kdo si začal“, nýbrž i ten, kdo nedokáže včas přestat roztáčet spirálu odplaty a pomsty, píše v komentáři Tomáš Halík.

Někteří věřící mají tendenci připisovat odchod věřících z církví Druhému vatikánskému koncilu a s nostalgií hledět k dobám před ním. Podle mé zkušenosti se však některá církevní společenství nerozpadla proto, že by byla příliš progresivní. Nepřekonatelné problémy se objevily v okamžiku, kdy jedna skupina lidí začala protlačovat do centra dané komunity své vlastní ego, píše v komentáři Zdeněk A. Eminger.

René Václav Strouhal působí jako kněz v Moutnicích u Brna. Mimo jiné také jako vysokoškolský pedagog nebo vězeňský kaplan. Jeho bohatý a pestrý život má ale i ty temnější barvy. René Václav Strouhal prodělal infarkt a dvě mrtvice – po jedné z nich se dokonce učil mluvit. Jaký je jeho kněžský život? A jak ho zmíněné skutečnosti proměnily? Nejen to najdete v nové epizodě Příběhů bez filtru, ptá se Jaroslav Tomáš.

Snímek Zóna zájmu nahlíží téma holocaustu z netradiční perspektivy rodiny nacistického dozorce Rudolfa Hösse, která si žije bezstarostným životem na vysoké noze. Skrze ni můžeme sledovat, jak moc se podobá běžným lidem, ochotným relativizovat a normalizovat zlo za cenu vlastního finančního zabezpečení nebo postupu v kariérním žebříčku. Své dojmy z filmu shrnuje v komentáři Marie Kolářová.

Nasloucháním odkládáme vlastní agendu stranou a věnujeme pozornost tomu druhému. Zároveň jeho prostřednictvím ukazujeme, že respektujeme druhou osobu pouze pro její postřehy a názory. Důležité je ale rovněž hledat u Boha moudrost a vedení.

Dvacet let po americkém vydání vyšla v českém překladu kniha Cynthie Bourgeaultové Poznání cestou Moudrosti: Obnovení starobylé tradice k probuzení srdce. Autorka v ní kritizuje duchovní život sestávající jen z „doktrinálních manter“ a klade důraz například na duchovní přítomnost, meditaci či posvátný zpěv.

Srdce Člověka je dokumentární film z roku 2017. Na režisérské křeslo usedl režisér Eric Esau, který nás zavede až k niternému boji člověka. Dokument o bolesti a zranění, který ovšem onou bolestí nekončí, ale přetváří se v naději z Boží přítomnosti a pomoci.

Vnímám na sobě, jak se proměňují stadia smutku, jak se projevuje fyzická i emoční únava z prožitého stresu. Myslím na ty, kdo přišli o své blízké, o pocit bezpečí, o klid...Teď je třeba dostatek času a příležitostí k tomu, aby se mohly hojit rány. Ukazuje se potřeba sdílení i ticha, blízkosti, význam společných rituálů a možností vyjádřit emoce", zmiňuje pro Protestant studentská kaplanka Jana Hoffmanová.

Nová kniha Pavla Hoška o libeňském bardovi Bohumilu Hrabalovi „jde (zase) až na kudlu“. Nebudu se zdržovat opěvováním již stokrát oslavené Hoškovy schopnosti všechno vybádat, pronikavě vidět až na dřeň látky, systematicky mapovat a pak to ještě převyprávět víceméně jako strhující „Pulp Fiction: historky z podsvětí“. Hošek to fakt umí čím dál tím stejně skvěle.

Nastává nám období nazývané postní. Můžeme na ně nahlížet z nejrůznějších úhlů pohledů. Záleží na nás, jaký si vybereme, všechny ale v sobě nesou cosi neveselého, jistou míru odříkání, omezování, ať už ze zdravotních nebo náboženských důvodů.

Popeleční středou jsme vstoupili do velikonočního okruhu, do předsíně největších křesťanských svátků, do přípravné kající doby postní. Na Popeleční středu nebo na první postní neděli si necháme na čela vepsat popelem znamení kříže. Není to „křížek pro štěstí“, nýbrž zcela specifické žehnání: znamení zasvěcení do díla pokání, proměny, metanoia, obrácení.

V noci 24. ledna odmítl senát ČR ratifikovat úmluvu o potírání domácího násilí (zejména na ženách a dětech) a s tím související doporučení, jak o oběti tohoto násilí pečovat, a také, jak mu předcházet. Té úmluvě se říká Istanbulská – podle místa, kde byla Radou Evropy přijata.

Věra Roubalová Kostlánová je hostkou další epizody podcastu Příběhy bez filtru, ve které popisuje svůj pestrý život, který jí kromě krásných chvil přinesl taky nespočet překážek. A dozvíte se třeba i to, čemu říká “spolykaný trauma”. Rozhovor, ve kterém se mluví hlavně o přijetí, vedla redaktorka Hana Strašáková.

100 knih za rok? Dá se to? Proč vůbec číst knihy? Jak je číst? A jak mít z jejich čtení užitek? Mluvili jsme se slovenským Španělem Josém Calvem Aguilarem, který přečte ročně desítky knih.

V novém svazku populární edice Dennodenně tak vykládá knihu Rút ve svém navýsost současném komentáři Saša Jacobea, farářka Českobratrské církve evangelické v Praze Dejvicích.

Občas poskytujeme s manželem předmanželské poradenství. Možná je to proto, že jsme spolu už dlouho a vypadáme asi šťastně. Je to hezké. My se fakt šťastně cítíme. (Aspoň většinou.) Nicméně o naší svatbě to nic neříká. My bychom o ní ovšem mluvili rádi.

Nevím, proč se škarohlídi rozčilují nad tím, když si partneři dají ke svatému Valentýnu něco jiného než tuhou žínici či svazek biskupských oběžníků, aby měli po večerech co číst. Květina, procházka, výstava, dobrá večeře, sdílený čas, to všechno jde v nejlepší tradici křesťanského života. Ať už váš Valentýn bude vypadat jakkoliv, připomeňte si zázrak, v němž vám bylo dáno potkat člověka, který se spolu s vámi vydal na vaši společnou cestu do věčnosti.

Druhý únorový týden přinesl pro křesťany hned dvě zásadní témata. V jeho první polovině vyšla zpráva Světového fondu na ochranu přírody o stravovacích návycích ve střední Evropě, druhá část týdne zase přinesla novinku o jmenování olomouckého arcibiskupa: dosavadního administrátora a generálního vikáře Josefa Nuzíka.

Ježíš je muž činu. Jedná rozhodně a očekává, že uděláme totéž, píše v kázání australský jezuita Frank Brennan. Zároveň vzdává hold Tomáši Halíkovi, s nímž zahajuje tento týden cyklus společných přednášek po Austrálii, a připomíná, že oslovuje především ty, kteří v obou nacházejí jádra pravdy a semena pochybností.

Skoro každý má rád jaro. Většina lidí preferuje léto a někteří milují i podzim. Zima většinou k nejoblíbenějším obdobím nepatří. Ačkoli ani to jaro nesmí být příliš deštivé a studené, léto moc suché a horké a o podzimu vlastně nevím, jak by měl ideálně vypadat.

Když jsem na cestách v zahraničí, ráda na nových místech zavítám na mši nebo modlitbu a poznávám tamější duchovní tradici. Obvykle si vystačím s překladem mešního řádu, předem si nastuduji odpovědi a pečlivě se snažím zapamatovat si všechny místní odlišnosti a nuance – od vůně kadidla přes četnost klečení až po synchronizaci zpěvu.