Mužská věc

Policista pokračoval ve výslechu poškozeného řidiče, když padla poslední otázka: „Všiml jste si něčeho, podle čeho bychom mohli toho muže najít?“ „Jo, všiml,“ zamračil se řidič. „Neměl hlavu.“

„Nechtěl jsem... Bolí to?“ ukázal si na krk. Mlčela, ještě chvilku se na něj dívala a pak vstala. Oklepala si z kožešiny kolem pasu listí, přišla k němu, upravila si vlasy a přiblížila svou tvář k té jeho na vzdálenost dětské dlaně.

Zkusil jsem to: „Nechcete si přisednout?“ Lehce se usmála, přikývla a než si přisedla ke stolu, vyčarovala ze servírovacího stolku talířek, sklenku a láhev vína navíc. Ona s tím počítala!

„Když se ve svým věku pokusíte vykrást kolíbku, nikdy nevíte, co z tý pročůraný temnoty vytáhnete. Tak se prostě seberte a běžte se ohřát k ohni.

Se zavřenýma očima ucítil dotyk na rameni, „a pak její jazyk na svý bradě, chápeš? Stál tam a nedokázal se pohnout ani o milimetr,“ obrátil jsem se k Julii právě včas, abych si všiml, jak se usmívá.

Paní Morová musela svého muže udat. Udělala to. Byla přesvědčená, že jedná pro jeho dobro. Nemohl přeci žít s panenkou a zapomínat na rodinu. Policie předvolala pana Mora k výslechu.

Soustředěně klouzala tenkou vrstvičkou potu nahoru k hrudi, přes žebra nechala bříška prstů doputovat k rameni a tam se konečně zastavila a stiskla. Znehybnila ho, nedokázal ze sebe vymáčknout nic.

Angeliky bratr patřil k drogovému kartelu a padl v boji o obranu teritoria. Jo, přesně takhle to řekla. Jejího bráchu někdo odpráskl za to, že prodával drogy na cizím území.

Pan More na ni upřeně hleděl. Zítra jde do práce a v jednu přijede motoráček se zrzavou průvodčí. Nemohl se dočkat. Hleděl panence do očí a viděl v nich veselé jiskřičky své zrzečky.

Řidičák na silnici ani nemám, jenom na stopětadvacítku a víc ani nepotřebuju. Já se vyblbnu na okruhu a pak už nemám potřebu jezdit na silnici. Silnice mi připadá jako příliš velký riziko.

Sabina vypískla a vyběhla ze sprchy, já hned po ní. Zabalila se do ručníku a schovala se pod deku. Vklouzl jsem za ní, nalil nám sekt a zvedl sklenku k přípitku. Ťukli jsme si.

Když vám do ložnice dopadne bomba, vaše ochota pohádat se o to, jestli mají mít nebinární spoluobčané vlastní záchody silně klesá. Ať si všichni močí, kam libo, dokud mají co a čím.

Hned při prvním rozjezdu jsem vnímal velkou citlivost plynu. Ride-by-wire systém má na svědomí, že plyn zabírá od prvního pikomilimetru otočení rukojeti a táhne už od spodních otáček.

Ve chvíli, kdy si Leni něco prohlížela v mobilu, se ke mně při nalévání sklenky naklonil a zašeptal: „Bude tě zvát domů do trojky.“ Odkráčel pryč a Leni se už zase začala věnovat mně.

Proti tomu ta nenávist ti vlastně moc dobrýho nedá. Nenávist v tobě vzbuzuje agresi a vztek, máš chuť někomu rozbít hubu, tak to uděláš, a ten vztek nebo agresi tim jakoby uklidníš, ale nic víc.

Pan More navlékl panenku do dlouhých sametových šatů. Byla ještě krásnější. Hádka byla minulostí a vztek z pana Mora pomalu vyprchával. Do místnosti vešla manželka.

Co procvičovat na motorce, než vyrazíte na silnici? Existují tři hlavní oblasti jezdeckých dovedností vhodných pro trénink: brzdění, zatáčení a krizové vyhýbání. Vše, co vám umožní přežít.

Chtěl sem jenom říct, že rovnost lidí je blbost. Rovnost neexistuje. A neexistuje v celý přírodě. Smečku vede nejsilnější, přežije nejsilnější, nejdál dojde nejsilnější.

Ležela na své oběti a oddychovala, takhle zblízka jsem ji viděl poprvé. Sáhl jsem za pas a vytáhl sekeru, nabrousil jsem ji dobře, dal jsem si záležet, stejně jako u oštěpů, nic jsem nepodcenil.

Ano, Bohumil je odhodlaný a nadšený z toho, že bude bojovat za dobrou věc. Opravdu bojovat, ne si jenom dát vlaječku na profil nebo poslat třicet korun v dárcovské esemesce.

Umím nesouhlasit tím nejdrsnějším způsobem a pořád si udržet styl – na kterém mi vůbec nezáleží. Mám totiž rád maskování. Doma schovávám jezuitskou kutnu.

Mě ale asi těžko někdo vezme do týmu kriminalistů. Navíc když mi loni ukradli kolo, nedokázal jsem ani vyšetřit, že ho lohnul ten vejlupek z patra pod námi a rozebraný ho rozprodal za pár šupů.

Pozorně jsem ji sledoval, i jak se ke mně sklání a opatrně mě zbavuje mého oblečení. A pak mě jen tak mimoděk šlehla přes holá záda košilí. Štíplo to, nic dramatického, spíš jsem se jenom lekl.

„Věděl, že nemá šanci, ale sebral všechnu odvahu a nepravděpodobnost, chápeš, miláčku?“ Jako obvykle mlčela, ale mě už v hlavě zněly zrychlující bubny.

Postavil jsem se před zrcadlo, ukázal na sebe a pronesl mantru všech úspěšných: Jsi dost silný na to, abys vše zvládl. TY – TO –  DOKÁŽEŠ. Jo! To dáš! Jsi king!! Šelma na lovu!! Třeste se!!!

Lucca byla báječná. Strachoval jsem se trochu o účet, ale řekla, že se minuty neměří, platí se od úkonu. A ona může jezdit autem po městě tak dlouho, dokud ji nezavolá jiný klient.

Odešel 
z Nečistého zaměstnání v byznysu a žil na vsi v souladu s Duchem a Přírodou. Jak ale roky ubíhaly, pokoušela ho Netrpělivost. Začínal Pochybovat.

Ivošovi to ale nedalo a začal se vyptávat rodičů, kteří mu přiznali pravdu. Zapřisáhli ho ale, aby o tom za žádných okolností neřekl Jolaně. Ta by tak zůstala nevědomá asi napořád. kdyby...

Opatrně se postavil, aby měl dost pružnosti k hodu – jenže ve chvíli, kdy se zaklonil, aby dal ostří dostatečnou rychlost, dole vybuchla událost, která nakonec určila celý jeho krátký život.

Má duše bezradně postávala nad bezvládným tělem. Měl jsem šílenou žízeň, jenže nejbližší zdroj vody byl ode mě dobré tři metry. Ne, do takové akce se v tomhle stavu opravdu nemohu pouštět.

Henrietta tu byla potřetí a protože se osvědčila, tak ji hostitel zařadil do svého harému. Za každou noc dostala zaplacenu pevnou částku, někdo jí pak nechal ještě něco navíc.

Střízlivej člověk je obvykle hodně zdrženlivej. Ale co to znamená? No že všechno špatný dusí v sobě. A nejen to. Užírá se, že neprožil to, co prožít mohl, protože na to neměl koule.

Všiml si, že je mnohem mladší než vypadá z dálky. To ty šedivý vlasy. Chvíli se na něj dívala svýma liščíma očima a pak řekla, že ho zabijou. „Když nepřineseš zvíře, zabijou tě.“

Takhle si Josef Synek z Frýdku-Místku svou vysněnou dovolenou v exotickém ráji nejspíš nepředstavoval. Nebo ano? Sám dosud neví, jak si podivný zážitek z Rudého moře vysvětlit.

„A co ta šedivka? Co se s ní stalo?“ dorážela se špatně potlačovanou netrpělivostí. „Pořád mluvíš jenom o tom klukovi, ale světě jsou i jiný lidi, jestli sis všim. Všechno není jenom o tobě.“

Dívala se střídavě na mě a na podlahu a občas zavrtěla a jindy pokývala hlavou. A pak to celý shrnula do jediný věty: „Takže tys mě normálně zneužil.“ Řekla to jako nějakou zatracenou obžalobu.

Zájem o dívky u silnice byl ze strany klientů obrovský, ale dívek bylo málo a pasáci si je začali krást. Ta, kterou jsme vezli, byla ukradená už dvakrát. Teď se vracela na svoje původní stanoviště.

Střízlivost není vůbec špatná, pokud máš v palici vytřeno do sucha a netrápí tě žádný problémy vesmíru. Jestli ti ale ty kolečka aspoň trochu makaj, je ten život na týhle planetě k neunesení.

„Ještě nikdy to neudělal,“ plakala Jarmila Poláková na Policii ČR, když přišla nahlásit zmizení svého muže. František Polák odešel před deseti dny do práce, a od té doby ho nikdo nespatřil.

Už nebude patřit otci ani matce. Ženy se na něj budou dívat jinak, i ta jedna, která ho teď má v moci. Podivná žena se šedivýma vlasama, přitažlivou tváří a pohledem, co po sobě nechává jizvy.

Miliardář s utajenou identitou Jiří Boomer se dělí o svůj výstřední životní příběh: „Jo, vyrazili mě. Jsem v háji. Je mi už dost. A reálně mi hrozí, že skončím v papírový krabici.“

Všimněte si, že ani hudba, ani poezie nic reálného nesdělují, jenom vyvolávají pocity. Pro svůj život vlastně žádnou realitu nepotřebujeme. Nic nám nemůže dodat štěstí a spokojenost.

Každá čtvrť má svýho podivína a naše taky. Chlápka, co všude chodí na bruslích. Nikdo neví, kde bydlí, odkud přišel, ani co dělá a nikdo ho nikdy neviděl v normálních botách.

Za něco takovýho by jiný otcové svý syny zmlátili a pak jim několik dní zakázali najíst a kdyby se o tom dozvěděli ostatní, dopadlo by to zle. Tohle se nesmí stát, jsou na to pravidla a zvyky.

Chytla mě za zápěstí a otočila zpět do místnosti. Nasměrovala mě ke křesílkům, ale nezastavili jsme se u nich. Táhla mě do rohu ke dveřím vedoucím k pokojům. Ulovila mě. Chytla si kunčofta.

Otevřené zápisky výstředního a dnes už pohádkově úspěšného muže s utajenou identitou, který se rozhodl podělit o svůj životní příběh. Proč? To je pro nás pořád záhada.

Vlastně nebyla tak stará a tak moc šedivá. Určitě mladší než matka, zuby měla všechny a jen málo obroušené. Při chůzi se držela rovně, jako by jí tělem až do hlavy procházel prut.

Světlana sem přijela sem z Itálie, kam se přesunula ze Švýcarska, z destinace, která následovala po Španělsku, kam přišla z Portugalska. Svou kariéru ovšem začínala ve Finsku.

Teď už jde jen o to, jak mu to říct, aby z toho nebyla moc velká scéna. Ale, sakra, snad má taky právo strávit víkend podle svého. Po všech těch dnech, kdy pracuje a ještě kmitá v domácnosti.

Opravdu jsem po chvíli zaznamenal, že ke mně kráčí nějaká postava, ale právě jsem řešil něco v mobilu, takže jsem ani pořádně nezvedl hlavu. Jen jsem ucítil, jak si vedle mě někdo sedl.

Začalo to tím, že si koupil kabriolet. S modrou metalízou. Pak přestal nosit ta úděsná, vytahaná trička s obrázky dávno zaniklých metalových skupin, ve kterých vypadal jako zastydlý puberťák.

Leželi na zádech a dívali se na noční oblohu. „Třeba ve vesmíru vážně nejsme sami,“ začal Manu. „To by bylo fakt hezký,“ vzdychla Patteny. Zlaté vlasy jí kolem hlavy vířily jak bouřka.

Chce z něj něco vydolovat. Probudit ho prokristapána do reality, ale zatím se k němu tiskne jako koťátko k velkému bílému tvorovi s klíčema od paláce plného kočičího žrádla.

„Zvítězí ten, kdo zahraje nejúčinnější akord,“ navrhla Isabella, majitelka nejvyhlášenějších bordelů 
v celé Andalusii. Carlosovi soupeři rozezvučeli kytary a ženy ze sebe strhaly šaty.

„Jednou vás všechny zabiju!“ zařval na ně, na ten blátivý plácek, na kluky, co se teď po jeho ranách váleli po zemi a skučeli, na celou tu krajinu plnou komárů, smradů a lidí – a pak si jí všiml.

Nemohl jsem uvěřit, že jsem účastníkem něčeho takového. Nalil jsem si kolu a postával stranou, abych se nějak zorientoval. Dopil jsem, odhodil ručník a vlezl do bazénu.

„Je zde někdo, kdo by chtěl nechat zmizet manželku?“ zeptal se kouzelník. Publikem proběhla vlna smíchu a šeptání. Přihlásil jsem se. „Já nikam nejdu,“ vzpouzela se má žena.

„Ukaž mi jinou ženskou, která pro chlapa udělá něco takovýho. Něco tak příšernýho. Už seš konečně spokojenej?“ Myslela to smrtelně vážně. Gravitace jí prohlubovala vrásky a dodávala výraz mučednice.

Červené žárovky, na věšáku pouta, bičíky a kožené řemínky plus něco, o čem jsem vůbec netušil, k čemu slouží. Domina vkráčela do místnosti ve vysokých kožených botách, v černém body...

Někdy v roce 1963 se mnou otěhotněly tři různé ženy. A dětí mám kolem čtyřiceti. Občas jsem chodil i s pěti ženami současně. Nějakou dobu se to dá zvládnout, ale musíte být egoista.