Mužská věc

„Tak cos mi chtěl ukázat?“ pohodila hlavou, zvedla ruce a vyždímala si vlasy na nahá záda, „a co tady vůbec děláš?“ Mluvila tiše a rozhlížela se, kdyby náhodou.

Tento týden mě v tramvaji chtěli pustit sednout celkem třikrát. Nejprve mladá studentka, pak dva muži. A tak je čas na kosmetiku, kam jsem se vypravila na pražský Smíchov.

A zatímco leží s mrtvou matkou na mrtvé kůži na dohled od domova, jeho žena se ve stanu protáhne a na líných dlouhých nohách se vydá večerním šerem k jezeru.

Richard Bartyzal věřil, že je pouhý krok od objevu důkazů spolupráce mezi nacisty a Vatikánem. S přáteli chtěl najít osobní archiv Adolfa Hitlera a slavnostně ho odevzdat státu.

Nelíbilo se mu, že tu matku takhle nechává. Přijdou a přiletí zvířata. Tělo se má rychle spálit nebo zahrabat, aby se duch mrtvého mohl soustředit na další cestu.

Auta na elektřinu se z mnoha důvodů neprojíždějí zrovna růžovou alejí. Spousta problémů od výroby po nedostatek nabíječek, ale stejně: Někomu se to prostě hodí. Proč?

„Žít takhle sám musí bejt divný,“ zamyslela se při poslední návštěvě. Utírala si ruce od masážního krému a bylo jasné, že nemá na mysli mou opuštěnost, ale prachy a luxus kolem.

Zatímco zvíře se zdálo po smrti větší, matka se zmenšila. Po stranách hlavy a na krku měla hluboké rány po zubech, lebka praskla, tělo opustila spousta krve. Vzal ji do náruče, bledá tvář mu přepadla přes předloktí.

Z průmyslového materiálu vytváří Veronika Psotková jemné sochy vznášející se v prostoru. Dráty pod jejíma rukama ožívají, dostávají tvary a stávají se bytostmi. Sochařčinu tvorbu představuje nová výstava Beze strachu na Bořislavce v kulturním prostoru KKCG, které dostává jméno Artium.

Shora se díval, jak se tvor postavil na zadní, opřel se o kmen a znovu zařval na tři dlaně od jeho nohou. Chtěl stoupat výš do bezpečí, ale něco ho zadrželo a donutilo otočit. A když se tlama otevřela znovu, sevřel oštěp s kamenným hrotem ostrým jako štěpina ledu a zarazil ho do tlamy, která už zase začínala růžovět.

Sochař a malíř Richard Štipl vystavuje v pražské JSP Art Gallery svá kognitivní rozladění a další cesty k osvobození ducha z determinace hmoty a těla.

Barre byl záhul a občas se mi třásla kolena. Zajímavá směs strečinku, baletu, posilování, pilates, ale i jógy, k tomu nějaké pomůcky. A pěkně svižně do hudby.

Čekalo mezi stromy, srostlé se zemí jako skála na konci cesty. Osamělé obrovské zvíře s popelavou srstí, vztyčenýma ušima a špičáky vyčnívající po stranách z protáhlé huby.

„Takže milé děti, asi takhle…“ zasmál se v duchu osvobozený Mickey a se sípavým chechotem probuzeného psychopata skočil do hororové počítačové hry Infestation 88.

„Kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá,“ připomíná renesanční znalec moci Niccolò Machiavelli ve svém nejdůležitějším díle Vladař. A my nadšeně nebo naštvaně přikyvujeme.

„Nemělas sem chodit,“ řekl potichu. Neodpověděla a když se k ní obrátil, viděl, že spí, začínala chrápat, prameny šedivých vlasů přepadly přes větev jako vodopád zastavený uprostřed letu.

Brutální, ale úspěšná léčba závislosti na drogách. Thajský buddhistický klášter Tham Krabok proslavila odvykací kúra osazená tajným elixírem, zběsilým zvracením a posvátnými přísahami. Za branami templu ale leží mnohem barevnější země.

Lidé vylézali ze stanů, nejdřív se dívali z povzdálí, ale jekot je přitahoval jako šelmu krvácející zvíře, krok za krokem se přibližovali. Kořen s matkou pak křičeli ještě víc a některé volali jménem.

Proč ve 21. století vcházet do dolního světa a hledat své silové zvíře? Znamená moderní šamanismus pouhou imitaci, nebo skutečnost? Během přeletu nad šamanskými hnízdy moderního Česka a Malajsie si možná odpovíte sami.

Fascinuje mě příběh Honzy Drobného, kluka, který své nápady neodkládá, ale vrhá se do nich hned teď. V předvečer lockdownu zmizel na sever Švédska až k polárnímu kruhu, kde začal nový život.

Tu cestu jim ukázal veliký Lenin – zakomplexovaný skřet, který si z politických teorií vyzobal všechno, co se mu hodilo do krámu, a z Ruska udělal Sovětský svaz, jednu obrovskou pokusnou laboratoř.

Teoriím o sebevraždě Jacka Londona nahrává fakt, že byl závislý na morfinu, protože morfinové léky, které mu předepisoval lékař, mu měly ulevit při bolestech v důsledku selhání funkce ledvin.

Praha mě nechtěla poznat, a tak jsem odešel. Je to známá písnička, že vlast nechce uznat své děti a že umělec je nucen prosadit se v cizině a vydělat si tam na chleba. Tento osud postihl i mě.

Víte, co mi přišlo jako největší zmar?

Železný muž Michael Pozdenkov vede otevřenou skupinu běžců a cyklistů. Na věku, ani výkonnosti nezáleží. Přidat se může kdokoli.

Kvasinky si zgustnou na cukru v ovoci obsaženém, který s chutí konzumují, a přitom vylučují alkohol. No co jste si mysleli, že alkohol je? Odpad, výkal, něco jako cibetková káva nebo ropa.

Mohl to být normální všední den odsouzence k osamocené smrti – kdyby se na časoprostorové síti podrážděné výškou a druhem stromu neobjevil povědomý uzel.

Kdysi jsem tyhle kachny choval, vždycky na podzim jsem je zabíjel, škubal a kuchal, a pak jsme je dávali do mrazáku, a já jsem počítal, na kolik neděl v roce mi ty kachny vystačí.

Spoluautoři druhého dílu běžecké bible vybaveného tréninkovým manuálem mají pár důležitých poznámek ohledně radosti, tance a obouvání. A proč vám svižný klus a kadence zachrání zdraví?

Bude muset něco zabít. Jestli chce žít i den po pozítří. Bez jídla se dá vydržet dlouho, ale ne, když jste sami. Nikdo mu zvíře nenažene. Nemůže ho poranit oštěpem a pak klusat, dokud kořist nepadne.

Věříte na custom a originální přestavby? Sochař motorek Matěj Sysel z Gas&Oil Bespoke Motorcycles přesně ví, jak z krásné italky udělat hvězdu osmdesátek, časů zrození prvních endur.

Byla neúprosná jako vždycky: „Hlavně si nestěžuj. Za všechno si můžeš sám. Nesnáším chlapy, co si stěžujou. Tehdy cestou tou roklí k řece jsem žádný fňukání neslyšela. A tam šlo fakt do tuhýho.“

Pouštěl jsem paní středního věku, a když mi pohledem děkovala, zvedl jí vítr vlasy a odhalil plešatou hlavu. Paní se nadzvedla asi deset centimetrů nad zem a zbytek přechodu už jenom přeletěla.

„Rozvažte ho,“ uslyšel hluboký hlas hlavního lovce a u kotníků mu něco zaškubalo. Zahýbal ztuhlýma nohama a pomalu se posadil. „Ruce,“ doporučil mu stejný hlas.

Terapeut a automobilový závodník Jiří Vacek o tom, jak experimentoval s drogami a opil se po bouračce na Rally Bohemia. Dnes pomáhá v boji se závislostmi ostatním.

Filosof Tomáš Vystrčil vydal jeden z nejodvážnějších a nejdůležitějších spisů posledních let. V knize Jak je bůh či nirvána pojmenovává stav existence, v nějž je vrcholně obtížné – byť i jen doufat.

Výstřední příběh duševního sekáčku na maso, extrémní vhledy buddhistických mnichů a původní účel meditací všímavosti. Neboli: Co vám na kurzech mindfulness neřeknou?

Chtěla přežít. Nemohla se postavit proti všem. Bylo by to nebezpečné a jejím úkolem bylo zbavovat sebe i svoje lidi nebezpečí. A tím nebezpečím byl teď on. Takhle si to srovnala ve své rozcuchané kebuli.

„Chtěls utýct mezi lovce, ale máme tě,“ poznal ho. Jeden ze tří, co po něm šli tehdy v rokli. „A víš, co bude?“ Pauza a nepochopitelně spokojený úsměv. „Večer. Podříznou tě. Protože nejseš člověk.“

Zastřelil se daleko od domova, v učení u drogisty, od kterého měl ruce rozežrané do živého, ale tatínek mu o Vánocích řekl, že chtěl jít do učení daleko od domova, tak ať si tedy nechodí stěžovat.

Sepsal jsem si s pomocí umělé inteligence seznam všech nemocí, které by u mě mohly následující rok nastat a objednal se dopředu na všechna specializovaná oddělení, která léčbu řeší.

Odkud se vzali? Co přesně dělají a proč nepatří jen do byznysu a sportu? Jak vám koučové pomohou zlepšit život a zesílit pocit štěstí? Expresní kočár právě vyráží, stačí nasednout.

Po dalším bodnutí následovalo divoké mrskání ocasem, hladina zpěnila a do hnědavého límce bublin se vynořila lidská hlava a pak i tělo. Zvíře u dna to zjevně dostalo do srdce.

Pozor! Blíží se úchylný miliardář se sklepem plným zvířecích vnitřností naložených ve formaldehydu. Nebo hůř: někdo ze spolků Chlapské kruhy, Žij svou mužnost a podobných kravin.

Kde tehdy dřepěla Julie? Pravděpodobně chodila na večírky s dalšími nadějnými absolventy VŠE, souložila jako o život a v měsíčních nocích ještě tančila s toulavými psy.

Dívka, mohlo jí být tak sedmnáct, kolem krku šátek, v uchu asi tisíc náušnic, navíc další v nosní dírce, žvýkala jablko a upírala na mě obrovské tmavé oči. Vůbec neladily s její zrzavou kšticí.

„Nemám strach,“ zkusil zalhat a zaznamenal souhlasné zamručení. Tak takhle se to dělá, dobře: „Nemám strach,“ zopakoval silnějším hlasem, zamračil se a s čvachtnutím zarazil oštěp do bláta.

Být zásadně a tvrdě proti fašismu, rasismu a antisemitismu je v pořádku. Ale být antikomunistou, to se zvlášť v poslední době nepovažuje za košer. Ale copak napáchali méně zla a hrůz než fašisti?

Nikdy jsem nechtěl bejt populární, je to pro mě strašná přítěž. Taky vím, že to lidi těžko nesou, to není žádná legrace. Jako malíř tomu nejste vystavenej, když nejste známej ze seriálu Ulice.

Vyrazte do lesa v noci – najdete ty nejzdravější, nejčipernější a nejsilnější houby. Stačí přestat spoléhat jen na zrak a probudit starší a spolehlivější smysly.

Snil jsem o dalekých cestách po celém světě pod oprýskanými baráky ověšenými rudými transparenty s nápisem Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. A nikdy jinak. Ta tři strašná slova...

Spousta barev, nápadů a her. Časopis v ukrajinštině pro děti na útěku před smrtí září jako maják na ostrově normálního života. Otočme kormidlem, vážně to stojí za to.

Fotografie z nové knihy psychoanalytika Václava Buriánka Z psychoanalytikova zápisníku vás strhnou do přízračných hloubek podvědomí, odkud se už nikdy tak docela nevrátíte.

Výroční modely a limitované série motocyklů přidají k jízdě faktor, který v technických tabulkách nenajdete. Má smysl si za vstup do jejich legendy připlatit?

Vítěz obešel oheň a vyhoupl se zpátky na kládu: „Jenže jsem nebyl sám, kdo čekal na prasata.“ Vzal do ruky vyceněnou hlavu s krátkýma ušima a zatočil s ní jako s nějakým zatraceným větrníkem.

Pivo za sedmdesát. Benzín si pohrává s padesátkou. Nájmy si hrají na startující letadla a ceny za energie rovnou na rakety. Všem nám už nejspíš došlo, že velké prázdniny skončily.

„Mluv a ukaž lov,“ řekl ten chlap, co se občas tvářil, že mu na tobě záleží. Ozubená morda se plácala přes rameno jako popruh tašky zdivočelého instalatéra a vycákávala kapky krve.

„Novodobej kůň, symbol svobody…“ šklebil se do šedivých vousů, „to jsou kecy. Jde o opravdovou lásku. Mašina mě může vzít nejdál na světě.“ Na pumpě jsem mu pochválil chopper a děda se rozpovídal.

„Lou ví všechno – možná zná i nějakou útěchu.“ Básník Reiner Maria Rilke spoléhal na svou osudovou ženu i před prahem smrti a Lou Andreas-Salomé našla po letech útěchu pro oba.

„Dobře ty, dobřes ulovil,“ překonal se rozložitý vousatý tvor připomínající zvětšeného sádrového trpaslíka bez čepice, kalhot a kamizoly. Sedět na šutru a vyprávět, jak se objevila ta skvrnitá šavlozubá mrcha, to se neomrzí.