Memento Historia

Trasa, kterou Hannibal Barkas v roce 218 př. n. l. převedl svou armádu a 37 válečných slonů přes Alpy, patří k největším záhadám starověku. Debata trvá přes 2000 let. Nová studie publikovaná v červenci 2026 ale přináší zásadní obrat. Vědci nepátrali po stopách v terénu, ale spočítali, která z tras byla energeticky nejméně náročná.

V létě roku 406 př. n. l. se peloponéská válka chýlila ke svému závěru. Po více než čtvrtstoletí neustálých bojů byly Athény vyčerpané, jejich finance se tenčily a spartská flotila postupně získávala převahu na moři. Zdálo se, že pád athénské námořní říše je jen otázkou času. Právě tehdy však Athéňané dokázali zvítězit v jedné z největších námořních bitev starověku – u Arginuských ostrovů. Jejich triumf však měl hořkou příchuť. Krátce po návratu domů byli velitelé vítězné flotily obviněni z hrubého selhání a většina z nich skončila na popravišti.

Nedávno publikovaná analýza dvou psích mumií z Peru, starých přibližně 1100 let, přináší fascinující vhled do života kultury Tiwanaku. Vědci z Floridské univerzity zjistili, že tito psi nebyli pouhými užitkovými zvířaty nebo zdrojem potravy. Jejich pečlivé pohřby naznačují, že byli považováni za společníky a možná i za "nelidské osoby".

Doba bronzová nebyla jen érou lokálních kmenů. Nedávno zveřejněná studie z roku 2026 přináší důkazy o nečekaném propojení mezi Iberským poloostrovem a Skandinávií. Pomocí moderních technologií odhalili vědci na skalních rytinách v Portugalsku a Španělsku detaily, které jsou téměř totožné s nordickým uměním starým přes 3000 let.

V červnu 2026 ohlásili archeologové ve španělské Extremaduře mimořádný objev. Na lokalitě Casas del Turuñuelo objevili 2 500 let starý miniaturní bronzový vozík. Nejde o pouhý artefakt; jeho bohatá výzdoba s řeckými bohy a mytickými stvořeními odhaluje nečekaně propojený svět záhadné civilizace Tartéssos.

V červnu 2026 oznámil tým projektu Vesuvius Challenge historický průlom. Poprvé se podařilo virtuálně rozvinout a přečíst celý zuhelnatělý papyrový svitek z Herkulanea, aniž by se ho kdokoli dotkl. Z kusu uhlí, který byl po staletí považován za bezcenný, promluvil text starší než samotná vila, ve které byl nalezen.

Začátkem léta, 4. července 1610 se poblíž ruské vesnice Klušino odehrála bitva, která patří mezi nejpozoruhodnější střetnutí raného novověku. Na jedné straně stála polsko-litevská armáda vedená zkušeným hejtmanem Stanisławem Żółkiewským, na druhé početně mnohem silnější rusko-švédská armáda pod velením knížete Dmitrije Šujského. Přestože Poláci disponovali jen zlomkem sil svého protivníka, dokázali zvítězit způsobem, který jim otevřel cestu až k Moskvě.

Hroby starých Římanů vydávají svá tajemství jen neochotně. O to cennější je nedávno oznámený objev z britského Colchesteru, kde archeologové odkryli 1 700 let starý pohřeb ženy z vyšší společnosti. Její tělo uložili do zdobené olověné rakve, která patří k nejvzácnějším nálezům svého druhu. Kdo byla záhadná Lexdenská dáma?

Novoasyrská říše byla ve své době supervelmocí, která si podrobovala národy od Egypta po Perský záliv. Nedávno oznámený nález z iráckého Ninive však ukazuje, jak pomíjivá je sláva. U starověké Sluneční brány odkryli archeologové monumentální stélu, která byla kdysi symbolem moci, ale dnes je jen hromadou úlomků.

Svatý Augustin z Hippa je jedním z pilířů západního myšlení, přesto jeho dílo stále odhaluje nová tajemství. Nedávno oznámený objev dvou dosud neznámých kázání, ukrytých ve středověkém rukopisu v Polsku, otevírá fascinující pohled na to, jak se tento teolog vyrovnával s jednou z nejnebezpečnějších pasáží Bible. Téma bylo vskutku ožehavé: čarodějnictví.

Když se dnes mluví o postavení žen ve starověkém Řecku, bývá často zdůrazňováno, že jejich role byla značně omezená. Zejména v klasických Athénách trávily ženy většinu života v domácnosti, nemohly se účastnit politického života a jejich veřejné vystupování bylo omezeno na minimum. Přesto existovala skupina žen, která se vymykala tehdejším společenským normám. Říkalo se jim hetéry.

Stonehenge a jeho mystické zarovnání se sluncem zná celý svět. Nedávno oznámený nález z června 2026 ale ukazuje, že tradice sledování slunovratu na Salisburské pláni je ještě starší. Jen pár kilometrů od ikonických kamenů archeologové odkryli zbytky 5000 let starého dřevěného monumentu, který mohl být prototypem slavnější stavby.

Vědci v červnu 2026 oznámili objev, který posouvá dějiny moru o staletí zpět. Analýza DNA z 5 500 let starých hrobů na Sibiři neodhalila jen ojedinělé případy, ale rozsáhlou epidemii. Nemoc si přitom vybírala oběti s nápadnou pravidelností a cílila především na ty nejzranitelnější – na malé děti a dospívající.

Římské lázně nebyly jen místem hygieny, ale tepajícím srdcem městského života. Nedávný objev v nizozemském Nijmegenu teď posouvá naše znalosti o životě na hranicích impéria. Archeologové zde odkryli monumentální lázeňský komplex, který svou rozlohou téměř 5 000 metrů čtverečních překonává vše dosud známé v této oblasti.

Vikingové jsou v populární představě spojeni hlavně s drancováním. Nově zveřejněná studie však ukazuje, že jejich svět byl postaven na mnohem složitějších ekonomických vazbách. Analýza pokladu mincí z dánského Ribe, jednoho z nejstarších vikingských měst, odhalila, že první skandinávské penny byly raženy ze stříbra islámských dirhamů.

Skythské hroby jsou proslulé zlatými poklady. Teprve nedávno ale vědce zaujal nález, který zloději před 2 500 lety přehlédli. Po letech náročné konzervace odhalila unikátně dochovaná kožená čapka mladé ženy z Ukrajiny stopy vedoucí nečekaně daleko na západ, do úplně jiné kulturní sféry.

Na vrcholu andské sopky Llullaillaco, ve výšce 6 739 metrů, našli archeologové tři dokonale zachovalé dětské mumie. Nevypadaly jako oběti, ale jako spící postavy. Nedávná studie z června 2026 nyní pomocí analýzy rostlinných darů upřesnila, kdy a proč musely tyto děti zemřít v ledovém tichu hor.

Příběhy měst zmrazených v čase fascinují celé generace, ale ne vždy je viníkem přírodní katastrofa. Nedávno oznámený objev ze severního Iráku odhaluje osud 4 000 let staré metropole, kterou nesmetla láva, ale brutální obléhání. Archeologové zde odkrývají palác plný nepohřbených těl, kterému se začalo přezdívat "mezopotámské Pompeje".

Archeologie někdy odhalí praktiky, které se vzpírají modernímu chápání. Na odlehlém severu Skotska byla v mohyle z doby železné nalezena kostra ženy, které někdo krátce po smrti odstranil mozek a z jejích pažních i stehenních kostí vyrobil ostré nástroje. Nová studie, publikovaná 10. června 2026, přináší díky DNA fascinující pohled na tento rituál.

Naše představa o pohřbu je jasná: tělo v celku uložené s úctou. Nově publikovaná studie z června 2026 ale odhaluje zcela jiný svět. Na jihozápadním Slovensku, v 7 000 let starém sídlišti, objevili archeologové příkop plný desítek bezhlavých koster. Nešlo však o masakr, ale o promyšlený rituál, který vědce naprosto ohromil.

Archeologické objevy často odhalují běžný život, ale někdy naznačí i tajné praktiky. Nedávno oznámený nález z hradu Gnandstein v Sasku spadá do druhé kategorie. Keramická nádoba stará přes 500 let není jen obyčejný džbán. Její tvar svědčí o jediné věci – destilaci. Co se v ní ale připravovalo a proč právě na hradě?

Římské lázně byly centrem společenského života, ale i místem plným bakterií a nečistot. Právě zde, na kluzké a často nebezpečně horké podlaze, se zrodil překvapivě moderní vynález: dřevěné pantofle. Jak čerstvě v červnu 2026 informovali archeologové, nálezy z pevnosti Vindolanda odhalují, jak se Římané chránili před popálením i infekcí.

V lednu roku 532 zaplavují ulice Konstantinopole rozzuřené davy, nad městem stoupá hustý kouř a císařský palác je prakticky obklíčen. Největší město tehdejší Evropy se během několika dnů proměnilo v bojiště. Hoří celé čtvrti, mrtví leží v ulicích a byzantský císař Justinián zvažuje útěk z města. To vše kvůli události, která zpočátku vypadala jako obyčejná potyčka sportovních fanoušků. Povstání známé pod jménem Níká se stalo jedním z nejkrvavějších městských nepokojů historie.

V posledních týdnech oznámili archeologové v ruském pohoří Sajan výjimečný objev. Hrob, starý zhruba 1000 let, patřil elitní ženě pohřbené společně s novorozencem. Její postavení dokládá nejen obětovaný kůň, ale i soubor 83 předmětů, včetně pozlacených náušnic a artefaktů odkazujících na vzdálenou Čínu.

Göbekli Tepe v Turecku, starší než pyramidy i Stonehenge, nepřestává udivovat. V jeho srdci stojí Pilíř 43, známý jako Supí kámen, s nejkomplexnější scénou celého areálu. Nedávná studie ukrajinského religionisty Oleksandra Zavaliiho nyní přichází s provokativní tezí: symboly na kameni mají ohromující paralely v o 5 000 let mladší kultuře v Evropě.

Stonehenge patří k nejzáhadnějším stavbám světa, ale původ jeho centrálního oltářního kamene byl donedávna hádankou. Nová studie z června 2026 konečně přináší odpověď na otázku, jak se tento šestitunový kolos dostal na Salisburskou pláň. Nešlo o dílo přírody, ale o neuvěřitelný výkon prehistorických lidí.

Nedávno ohlášený objev z mexického Monte Albán přepisuje dějiny mezoamerické astronomie. Téměř sto let se vědci snažili rozluštit tajemný "Glyf W", vytesaný do kamene před více než 2 200 lety. Nyní se to konečně podařilo. Výsledek je ohromující: Zapotékové systematicky sledovali Měsíc o staletí dříve než slavní Mayové.

Na římské skládce v anglickém Yorku byla před více než 40 lety nalezena malá skleněná lahvička. Teprve nedávná analýza odbornice Hilary Cool odhalila její skutečný původ. Nejde o běžnou nádobku na masti, ale o unikátní egyptskou lahvičku na oční líčidlo kohl. Je to první a dosud jediná taková nádobka nalezená v celé římské Británii.

Začátkem června 2026 oznámili švýcarští archeologové objev, který mění dlouholeté dohady ve skutečnost. V řece Aare u Solothurnu našli potápěči dřevěné piloty staré 1 700 let – první hmotný důkaz existence římského mostu v antickém Salodurum. Nález je o to cennější, že jeho pozůstatky přežily jen díky šťastné náhodě.

Začátkem června 2026 oznámil tým vědců z Bolzana objev, který zní jako ze sci-fi. Z 5 300 let staré ledové mumie Ötziho se jim podařilo vykultivovat životaschopné kvasinky. Nejenže tyto mikroorganismy přežily tisíciletí v ledu, ale v laboratoři posloužily k vytvoření kváskového těsta. Mumie není jen mrtvá schránka, ale dynamický ekosystém.

Hory si svá tajemství střeží dobře, někdy i po tisíce let. Začátkem června 2026 ale jedno vydaly. Sezónní tání sněhu na turecké hoře Lifos, ve výšce přes 2 500 metrů, odhalilo obrysy obrovského opevněného komplexu. Dronové snímky ukazují kilometr dlouhou hradbu. Byla to zapomenutá svatyně, nebo nedobytná pevnost na střeše světa?

Někdy se pomocníci stanou hrozbou. Přesně to se stalo uherskému králi Ondřeji II., který pozval německé rytíře na obranu hranic. Nová studie z června 2026 teď pomocí chemické analýzy malty potvrdila 800 let staré podezření: křižáci si v Sedmihradsku tajně budovali vlastní kamenný stát. Jak na to král reagoval?

Některé archeologické nálezy dokážou i po letech vyprávět nové příběhy. Přesně to je případ zlatého pokladu z Gesselu, objeveného v roce 2011. Tento 3300 let starý depot, vážící 1,7 kg, je jedním z největších v Evropě. A právě na jaře 2026 startuje projekt, který má konečně odpovědět na klíčovou otázku: odkud se zlato vzalo?

Těžce obrnění rytíři spustili útok. Desítky koní se řítily vpřed, kopí namířená proti nepříteli a za nimi zkušená křižácká vojska přesvědčená o své nadřazenosti a rychlém vítězství. Pak ale přišel chaos. Za dřevěnými vozy zazněly výstřely z primitivních palných zbraní, do útočníků se zabodly šípy a koně začali padat k zemi. Rytířský útok se bleskově zastavil. Narazil na vozovou hradbu.

V květnu 2026 oznámili archeologové v Barceloně objev, který oživuje dramatické dějiny 14. století. Při příležitosti 700. výročí založení kláštera Pedralbes otevřeli hrobku mocné královny Elisendy z Montcady. V jejím stínu však odhalili i další, mnohem znepokojivější nálezy – včetně ostatků s nevysvětlenými bodnými ranami.

Na jaře 2026 učinil italsko-uzbecký tým archeologů v lokalitě Djarkutan objev, který přepisuje dějiny medicíny ve střední Asii. Nalezli 4 000 let starou lebku pětiletého dítěte se zřetelnými stopami po složitém chirurgickém zákroku – trepanaci. Jde o nejstarší přímý důkaz takové operace v celém regionu a jeden z nejstarších v celé Asii.

Tento měsíc oznámil tým finských vědců přelomové výsledky analýzy 400 let starého hrobu sámského muže. Hrob nalezený u jezera Yli-Kitka byl dlouho považován za místo posledního odpočinku místního šamana. Nová data z DNA a stabilních izotopů však odhalují mnohem složitější a nečekaný životní příběh.

V antickém městě Olympos byla objevena 10 metrů vysoká římská hrobka. Uvnitř se nacházel sarkofág rozbitý na desítky kusů. Memento Historia - pamatuj na historii. Starověk, středověk, magazín o dávné historii.

Římská okupace a vikinské nájezdy formovaly dějiny Británie po staletí. Nová genetická studie, jejíž výsledky byly zveřejněny na konci dubna 2026, však odhaluje překvapivý fakt. Přestože tito dobyvatelé zanechali nesmazatelnou kulturní stopu, jejich DNA se v britské populaci téměř neprosadila. Kdo tedy skutečně jsou předkové dnešních Britů

Poutní cesty do Mekky byly po staletí tepnami islámského světa, ale i místem velkého nebezpečí. V květnu 2026 archeologové v Saúdské Arábii odhalili stopu jedné takové cesty: 1 200 let starý zlatý poklad, ukrytý v keramické nádobě. Komu patřil a proč ho jeho majitel navždy opustil uprostřed pouště? Nález otevírá fascinující pohled na život v 9. století.

V květnu 2026 oznámili vědci fascinující objev. Na 600 let starých chirurgických nástrojích z hrobky čínského hodnostáře Xia Quana nalezli stopy prudce jedovaté rostliny oměje. Nešlo však o pozůstatek travičské vraždy, ale o první přímý chemický důkaz, že lékaři dynastie Ming používali tento jed jako lokální anestetikum.

Nedávno zveřejněná analýza egyptské pohřební roušky z chicagského uměleckého institutu odhaluje fascinující detaily o víře v posmrtný život. Tento 2 500 let starý artefakt, složený z tisíců fajánsových korálků, nebyl jen ozdobou, ale magickým nástrojem, který měl zesnulému zajistit proměnu v boha Osirise.

Jeskyně odjakživa přitahovaly lidi jako místa tajemství a rituálů. V jedné takové, v jeskyni Crno Jezero na chorvatském poloostrově Pelješac, archeologové objevili fascinující artefakt – 2 400 let starou terakotovou masku. Nešlo o pouhou dekoraci, ale o klíč k pochopení divokého kultu, který se zde kdysi praktikoval.

Raný středověk na východě Evropy nebyl místem pro slabé povahy, ale to, co se odehrálo v polovině 10. století na Kyjevské Rusi, překonalo i ty nejkrutější severské ságy. Když slovanský kmen Drevljanů brutálně popravil kyjevského knížete Igora, věřil, že má vyhráno a získá Kyjev. V Kyjevě totiž zůstala jen jeho vdova Olga a tříletý syn. Drevljané ale podcenili fakt, že Olga měla v žilách krev drsných vikinských předků. Místo toho, aby se podvolila, rozpoutala sérii čtyř pomst jako ze Hry o trůny.

Když dnes mluvíme o starověkém Řecku, většina lidí si představuje jednotnou civilizaci sdílející stejné hodnoty a způsob života. Skutečnost však byla zcela jiná. Jednotlivé řecké městské státy byly velmi rozdílné. Nikde to není vidět lépe než na postavení žen v Athénách a Spartě – dvou nejslavnějších polis antického světa.

Psal se rok 1621 a nad střední Evropou se vznášel pach síry a střelného prachu. Na západě se rozhoříval požár třicetileté války. A na východních hranicích Polsko-litevské unie se schylovalo ke střetu, který mohl definitivně překreslit mapu kontinentu. K břehům Dněstru dorazila síla, která neměla v tehdejším světě obdoby. Mladý a ambiciózní sultán Osman II. v čele obrovské vojenské mašinérie vyrazil s jediným cílem: srazit "pyšné Poláky" na kolena a otevřít cestu islámu do celé Evropy. Proti němu stála hradba z masa, kostí a nezměrné vůle, vedená mužem, který už neměl co ztratit – umírajícím hejtmanem Janem Karolem Chodkiewiczem.

V pátém století našeho letopočtu se nad Británií stahovala mračna. Přicházel definitivní konec starého světa. Římské legie, které na ostrově po staletí udržovaly pořádek a bezpečí, byly definitivně staženy zpět na kontinent, aby bránily hroutící se srdce impéria. Opuštěný ostrov se stal snadnou kořistí pro dravé germánské kmeny Sasů, Anglů a Jutů. Zdálo se, že keltská civilizace a zbytky římské kultury budou nemilosrdně vymazány z mapy dějin. V této době se odehrál střet, který na půl století zastavil saský příval a dal vzniknout největšímu mýtu britské historie.

Evropa 16. století se zmítala v křečích náboženské reformace, ale to, co se odehrálo v německém Münsteru mezi lety 1534 a 1535, nebylo jen další teologickou hrou o moc. Šlo o první moderní totalitu v dějinách, která pod rouškou víry a očekávání konce světa nastolila režim, před nímž by i ty nejtemnější středověké inkvizice bledly závistí.

Římská armáda po staletí budila respekt a strach. Její legie porážely jednoho nepřítele za druhým a vytvářely říši, která neměla obdoby. Každá říše však má svůj konec. Roku 378 se u Adrianopole odehrál střet, který otřásl základy římské moci a ukázal, že starý svět se začíná měnit.

Vikingové patřili k nejstrašnějším nájezdníkům středověké Evropy, ale jejich výpravy nebyly vždy jen o hrubé síle. Jeden z nejslavnějších příběhů o lstivosti se odehrál v 9. století, kdy vikinský vůdce Hastein plánoval útok na italské město Luni, které jeho muži mylně považovali za Řím. Město však bylo příliš dobře opevněné, a tak přišla na řadu lest - fingovaný pohřeb, který se proměnil v krvavý vpád. Tato událost se stala legendou středověkých kronik a dodnes fascinuje historiky i čtenáře.

Smrt poslední egyptské královny patří k nejslavnějším a zároveň nejzáhadnějším událostem starověku. Každý jistě zná verzi příběhu, kdy ukončila život tak, že se nechala uštknout jedovatou kobrou. Tento dramatický obraz – královna, had a tichá smrt – inspiroval nespočet obrazů, knih i filmů. Jenže historická realita může být mnohem složitější. Když se podíváme na starověké prameny i moderní historický výzkum, zjistíme, že otázka, jak skutečně zemřela Kleopatra VII., není zdaleka tak jednoznačná.

Píše se rok 256 našeho letopočtu a na břehu řeky Eufrat, v dnešní syrské poušti, stojí kdysi vzkvétající město Dura Európos. Touto dobou je však obléháno. Z východu se přivalila obrovská armáda ambiciózního nepřítele – mocné sásánovské Persie. Zatímco na hradbách duní dopady kamenů z obléhacích strojů, v hloubce pod nimi se rozhořel boj, jaký svět do té doby nepoznal. Boj, ve kterém se zbraní nestala jen ocel, ale chemické zbraně.

V roce 532 po Kristu se Konstantinopol topila v plamenech. Povstání Níká, nejkrvavější vzpoura v dějinách města, zanechalo centrum v troskách a císař Justinián I. byl téměř sesazen. Když prach opadl a krev zaschla, ukázalo se, že poničeny byly i dvě baziliky v centru města. Justinián se ovšem nerozhodl jen pro rekonstrukci. V ambiciózním plánu se rozhodl vybudovat monument, který by světu jasně řekl: "Římská říše je stále neotřesitelná a Bůh stojí na naší straně." Chtěl něco, co by svou velkolepostí zahanbilo i starověký Šalamounův chrám v Jeruzalémě.

V dějinách Byzantské říše, která byla proslulá svými krutými palácovými intrikami, vyniká jedno jméno svou mrazivou ambiciózností. Irena z Athén, která se z chudých poměrů vypracovala až na nejmocnější trůn tehdejšího světa, představuje jeden z největších morálních paradoxů historie. Zatímco pravoslavná církev ji uctívá jako světici, pro historiky zůstává matkou, která neváhala nechat brutálně zmrzačit vlastní dítě, jen aby se nemusela dělit o moc.

Zatímco se evropské lékařství v 10. a 11. století opíralo především o lidové léčitelství, modlitby a přežívající zbytky antických znalostí, v islámském světě vrcholila vědecká revoluce. Jejím nejvýraznějším představitelem byl muž s dlouhým jménem - Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná. V Evropě známý pod kratším latinským Avicenna. Tento učenec nebyl jen jedním z mnoha dobových vědců. Byl to člověk, který dokázal shrnout veškeré tehdejší lékařské vědění do přehledného a logického systému. Jeho vliv byl tak obrovský, že se jeho knihy staly na více než šest století základním pilířem výuky na lékařských školách po celé Evropě. A to včetně tehdy vznikajících univerzit například i v Praze.

Na východním pobřeží Anglie stálo kdysi město, které konkurovalo nejvýznamnějším přístavům středověké Evropy. Jeho jméno bylo Dunwich. Dnes z něj zůstala jen hrstka ruin - moře a písek pohltily většinu jeho původního území. Přesto příběh Dunwich fascinoval generace historiků, archeologů a turistů, kteří se snaží odhalit jeho minulou slávu. Dunwich není jen ztraceným městem, je symbolem křehkosti lidské civilizace a připomínkou toho, že ani prosperující města nebyla nezranitelná.

Na počátku 15. století se zdálo, že osmanská moc je nezastavitelná. Sultán Bajezid I., přezdívaný pro svou rychlost a dravost „Blesk“, drtil jednoho evropského protivníka za druhým. Netrvalo dlouho a jeho armády stály u vysokých hradeb Konstantinopole. Jenže na dálném východě se v té době zformovala jiná síla. Mongolský dobyvatel Tamerlán, potomek slavného Čingischána, ovládl obrovská území od Indie až po Persii. A jeho ambice se měly brzy střetnout s těmi osmanskými. Bitva u Ankary, ke které došlo v červenci roku 1402, nebyla válkou ideologií nebo náboženství. Byl to brutální střet dvou obrovských eg, která se už nedokázala vejít do jednoho světa.

Marcus Licinius Crassus, žijící v 1. století př. n. l., je často uváděn jako nejbohatší člověk své doby. Proslul nejen svou účastí na prvním triumvirátu společně s Juliem Caesarem a Pompeiem, ale především ohromným majetkem, který dokázal nahromadit. A to zejména díky kombinaci politické moci, ne úplně čistých realitních spekulací a podnikatelského ducha.

Spartakus patří k nejznámějším postavám antických dějin, přesto však o jeho konci víme překvapivě málo. Obvykle se uvádí, že padl roku 71 př. n. l. v rozhodující bitvě otroků proti vojsku Marka Licinia Crassa. Všechny historické prameny se však shodují v jednom faktu: tělo Spartaka nebylo nikdy nalezeno. A můžeme si být jisti, že pokud by ho Římané našli, rozhodně by to netajili. Nabízí se proto otázka, zda jeho smrt skutečně proběhla tak, jak ji pozdější autoři popisují.

V polovině 6. století př. n. l. se perský král Kýros II. Veliký vydal rozšířit svou rychle rostoucí říši o další národy. Očekával, že půjde jen o jeden z mnoha dalších výbojů. Tentokrát se však jeho dobyvačné ambice střetly s protivníkem, s jakým se dosud nesetkal. Cestu mu zkřížila žena – královna Tomyris, vládkyně kočovného kmene Massagetů. Její příběh přežil tisíciletí jako symbol odvahy a neústupného odporu proti rozpínavé moci.