Memento Historia

Cukr, jedna z nejoblíbenějších potravin, která v novověké Evropě způsobila revoluci ve stravování, je s námi již několik tisíc let. Svoji cestu do Evropy si cukr hledal dlouho. Přestože ho znali již starověcí Římané, po pádu Římské říše bylo jeho tajemství na dlouhá staletí zapomenuto. Pojďme se podívat na dlouhou historii oblíbené pochutiny.

Lukulské hody, opulentní hostiny trvající celý den, po který hosté hodovali na nejvybranějších pochoutkách, jaké jen dokázali antičtí kuchaři vymyslet. Tento výraz známe dodnes a jeho původ, tak jako u mnoha jiných, sahá až do starověkého Říma. Kdo ale byl ten požitkář Lucullus, po kterém se obří hostiny nazývají?

V době počátků tažení Alexandra Velikého byla Perská říše největší mocností celého světa. Na západě začínala říše v Egyptě a táhla se daleko do asijských oblastí. Jejím vládcem byl Dareios, třetí král tohoto jména. Jeho předchůdci se během řecko-perských válek snažili začlenit do své říše i území Řecka, avšak obrovská perská invaze byla odražena. Zachování samostatnosti bylo ale těžce vykoupeno smrtí tisíců mužů a zničením mnoha měst, včetně Athén.

Chammurapiho zákoník byl dlouhou dobu považován za nejstarší dochovaný starověký zákoník. Jeho prvenství však poměrně nedávno překonaly zápisy o zákonech sumerského krále Urnammy z města Uru, které jsou datovány do počátku 3. tisíciletí př.n.l. Chammurapiho zákoník je oproti tomu "pouze" z roku 1686 př.n.l. Jde ale jednoznačně o nejvěhlasnější sbírku zákonů, která se nám z těchto dávných dob dochovala.

Vikingové jsou známi především svými výboji na západ. Jako první se setkali s jejich sekerami mírumilovní mniši na britském ostrově Lindisfarne. Netrvalo však slouho a seveřané začali podnikat výpravy do celé Anglie, Francie, dokonce i na pobřeží Středozemního moře. Dlouho předtím, než vikingští bojovníci obrátili své zraky na západ, podnikali své nájezdy do evropského vnitrozemí východním směrem. K tomu těmto statečným válečníkům a námořníkům, kteří se nazývali Varjagové, posloužily mohutné řeky, po kterých se mohli plavit na svých lodích.

Historie piva je stejně stará, jako ty nejstarší známé civilizace. Jen těžko bychom hledali starověký národ, který nevyráběl nějaký druh nápoje z kvašených obilovin. O popularitě tohoto nápoje svědčí například i to, že je hned několikrát zmíněn v nejstarším epickém díle literatury - sumerském Eposu o Gilgamešovi.

Na konci třetího století před naším letopočtem zažívala Římská republika své nejtěžší časy. Po území Itálie táhla mocná Hannibalova armáda a porážela každé vojsko, které dokázala dát oslabená republika dohromady. Po bitvě u Kann, kde svoji smrt našlo přes 80 tisíc legionářů, se zdálo, že osud nově vznikající velmoci je zpečetěn. Kartágo však Římany těžce podcenilo. Právě zoufalá situace dokázala vnést do srdcí každého Římana odvahu bojovat za svoji vlast.

Antika nám přinesla nespočet vynálezů a objevů, z nichž mnoho nebylo překonáno až do novověku. Jeden z nich však mohl zcela změnit vývoj dějin, pokud by si ovšem jeho vynálezce uvědomil význam svého vynálezu. Hérón Alexandrijský přišel již na přelomu letopočtu s primitivním parním strojem. Kdyby ve svém díle pokračoval, mohl uspíšit průmyslovou revoluci o více jako 1500 let.

Přestože dnes jsou bitvy u Thermopyl a Salamíny oslavovány jako velká řecká vítězství, ve své době ještě o vítězi Řecko-Perské války zdaleka nebylo rozhodnuto. I přes značné ztráty disponoval perský král Xerxes stále násobně větší silou, než mohly dát dohromady řecké městské státy. Obě zmíněné bitvy však do srdce perského krále zasadily strach. Právě ten ho dost možná přivedl k rozhodnutí, díky kterému se dějiny odvíjely tak, jak je dnes známe.

Staří Egypťané věřili, že pokud mumifikací zachovají fyzické tělo zemřelého, jeho duše bude moci začít posmrtný život na onom světě. Nejstarší objevené egyptské mumie jsou více než 5500 let staré. Proces balzamování a mumifikace se v průběhu staletí vyvíjel, až Egypťané dosáhli pomyslné dokonalosti. Těla jejich zemřelých byla tak dobře uchována, že i dnes můžeme u objevených mumiích dobře rozpoznat mnoho drobných detailů.

Již ke konci starověku byla Evropa terorizována různými kočovnými národy z východu. Pomalu umírající Římská říše už dávno nedokázala bránit své hranice tak jako dříve. Po jejím pádu začalo vznikat mnoho nových státních útvarů. Malé a slabé státy se však nebyly schopny bránit dobře organizovaným krvežíznivým nájezdníkům. Nejznámějším a jedním z prvních těchto kočovných kmenů byly Hunové v čele s legendárním Attilou. Nešlo však o jediný takový kmen. Po Hunech začali Evropu terorizovat Avaři a koncem 9. století také kmeny Maďarů.

Historie deskových her sahá daleko do starověku. Nejznámější římskou zábavou jsou sice gladiátorské zápasy, nebo závody vozatajů, existovaly ale i kratochvíle, které nebyly tak velkolepé. Například takové hraní deskových her se mezi Římany těšilo velké oblibě. Nešlo o promyšlené hry trvající několik hodin a vyžadující desítky figurek, kartiček nebo kostek tak jako dnes. Starořímské hry byly jednodušší, přesto je dnes velmi těžké zjistit, jak se vlastně hrály.

V prvních stoletích našeho letopočtu bylo křesťanství jen jedno z mnoha náboženství Římské říše. Stačilo by, aby jediná bitva dopadla jinak a dnes mohlo jít o zapomenuté náboženství podobně, jako například Mithraismus. Císař Konstantin však v předvečer velké bitvy viděl znamení, díky kterému křesťanství vytlačilo všechna ostatní původní římská náboženství.

Nejznámější antický lékař Galén předběhl svoji dobu a z jeho poznatků vycházeli lékaři ještě v 17. století. Dopustil se však také mnoha omylů, jejichž vyvrácení trvalo přes tisíc let. Díky až chorobnému workoholismu však Galén dokázal posunout znalosti medicíny více, než kdokoliv jiný v průběhu celého starověku.

Císař Caligula se do historie zapsal jako zvrácený násilník, který se neštítí žádné ohavnosti. Byl však tento římský vládce skutečné taková zrůda, nebo po jeho smrti pošpinili císařovo jméno jeho odpůrci?

Římská invaze do Británie byla obrovskou námořní operací, možná tou největší za celé dějiny starověku. Přestože potenciální zisky z nové provincie zřejmě nikdy nemohly vyvážit náklady celé vojenské výpravy, trval císař Claudius na jejím dobití. Do hlavního města původních obyvatel pak triumfálně dorazil, zřejmě po Hannnibalově vzoru, s dvojicí válečných slonů.

Ukřižování je dnes téměř výlučně spojeno s mučednickou smrtí Ježíše Krista, v antickém Římě to byl ale poměrně běžný trest. Ve své době nešlo o žádnou zvláštní událost a podobných poprav se po celé říší každý rok odehrály stovky, možná tisíce. Odkud se tento brutální způsob popravy vzal, a proč byl využíván místo rychlejší a jednodušší popravy například setnutím hlavy?

Alexandr Veliký změnil mapu světa. Obvykle je tato věta myšlena v přeneseném politickém smyslu, v jednom případě však platí doslovně. V antických dobách se u dnešních Libanonských břehů nacházel ostrov Týros. Pohledem na dnešní mapu však již žádný takový ostrůvek ve vodách Středozemního moře nenalezneme. Po obléhání Týru Alexandrem Velikým se totiž z ostrova již navždy stala součást pevniny.

Zatímco nejslavnější Kartáginský vojevůdce Hannibal stále křižoval apeninským poloostrovem a vytrvale porážel jednu římskou armádu za druhou, na ostatních frontách začínalo Kartágo zaostávat. Přestože měl Hannibal oprávněně pověst neporazitelného válečníka, nemohl bojovat všude. Další kartáginští generálové nebyli špatní, ale rozhodně nedosahovali Hannibalových kvalit.

Omáčka Garum patřila mezi nejoblíbenější ochucovadla v antickém Římě. Svojí univerzálností ji můžeme přirovnat k dnešnímu kečupu, nebo hořčici. Přestože její původ nezní příliš chutně, vyráběla se totiž fermentací ryb, šlo o vyhledávanou lahůdku.

Mezi Angličany a Franouzi byla zlá krev celá staletí. Čekalo se tak pouze na záminku, která nakonec ve 14. století rozpoutala stoletou válku. Ta ve skutečnosti trvala 116 let, nešlo však samozřejmě o nepřetržitý boj. Mezi obdobími bojů následovala období míru, trvající často několik let. Stoletou válku (1337 - 1453) dnes rozdělujeme do třech fází. Poslední z nich započala slavnou bitvou u Azincourtu.

Jen málokterá stavba na světě změnila svůj účel tolikrát jako Andělský hrad v Římě. Dnes jde patrně o druhou nejznámější památku věčného města, hned za majestátním koloseem. Svým vzhledem budí dojem, že jde o středověký hrad, ostatně jmenuje se tak. Původní základy však dal postavit již římský císař Hadrianus.

Statisíce svazků a stovky bádajících vědců vytvořili ve starověkém Egyptě největší studnici lidského vědění. Knihovna v Alexandrii se stala nejznámější knihovnou starověku a zůstala jí dodnes. Ve starověku existovalo Alexandrií několik desítek, sám Alexandr Veliký je zákládal během svého tažení prakticky všude. Ta na Egyptském pobřeží se však měla stát navždy nejslavnější.

Dlouhá staletí římská říše neustále rostla a v podstatě neexistovaly její trvalé hranice. Později však dospěla do bodu, kdy další expanze už nebyla možná, nebo příliš drahá. V té době se císaři moudře rozhodli konsolidovat svá současná území a určit pevné hranice říše, které bránily legie. Říkalo se jim Limes Romanus.

Bitva u Kresčaku je pro nás známá zejména tím, že v ní zemřel český král Jan Lucemburský, otec Karla IV. V globálním měřítku však měla mnohem větší dopad. Díky masivnímu nasazení silných anglických lučištníků navždy změnila způsob vedení středověkých bitev. Bitva, která byla součástí stoleté války, se odehrála 26. srpna 1346 a zdá se že toto datum je zřejmě pro české krále osudné.