Memento Historia

Smrt poslední egyptské královny patří k nejslavnějším a zároveň nejzáhadnějším událostem starověku. Každý jistě zná verzi příběhu, kdy ukončila život tak, že se nechala uštknout jedovatou kobrou. Tento dramatický obraz – královna, had a tichá smrt – inspiroval nespočet obrazů, knih i filmů. Jenže historická realita může být mnohem složitější. Když se podíváme na starověké prameny i moderní historický výzkum, zjistíme, že otázka, jak skutečně zemřela Kleopatra VII., není zdaleka tak jednoznačná.

Píše se rok 256 našeho letopočtu a na břehu řeky Eufrat, v dnešní syrské poušti, stojí kdysi vzkvétající město Dura Európos. Touto dobou je však obléháno. Z východu se přivalila obrovská armáda ambiciózního nepřítele – mocné sásánovské Persie. Zatímco na hradbách duní dopady kamenů z obléhacích strojů, v hloubce pod nimi se rozhořel boj, jaký svět do té doby nepoznal. Boj, ve kterém se zbraní nestala jen ocel, ale chemické zbraně.

V roce 532 po Kristu se Konstantinopol topila v plamenech. Povstání Níká, nejkrvavější vzpoura v dějinách města, zanechalo centrum v troskách a císař Justinián I. byl téměř sesazen. Když prach opadl a krev zaschla, ukázalo se, že poničeny byly i dvě baziliky v centru města. Justinián se ovšem nerozhodl jen pro rekonstrukci. V ambiciózním plánu se rozhodl vybudovat monument, který by světu jasně řekl: "Římská říše je stále neotřesitelná a Bůh stojí na naší straně." Chtěl něco, co by svou velkolepostí zahanbilo i starověký Šalamounův chrám v Jeruzalémě.

V dějinách Byzantské říše, která byla proslulá svými krutými palácovými intrikami, vyniká jedno jméno svou mrazivou ambiciózností. Irena z Athén, která se z chudých poměrů vypracovala až na nejmocnější trůn tehdejšího světa, představuje jeden z největších morálních paradoxů historie. Zatímco pravoslavná církev ji uctívá jako světici, pro historiky zůstává matkou, která neváhala nechat brutálně zmrzačit vlastní dítě, jen aby se nemusela dělit o moc.

Zatímco se evropské lékařství v 10. a 11. století opíralo především o lidové léčitelství, modlitby a přežívající zbytky antických znalostí, v islámském světě vrcholila vědecká revoluce. Jejím nejvýraznějším představitelem byl muž s dlouhým jménem - Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná. V Evropě známý pod kratším latinským Avicenna. Tento učenec nebyl jen jedním z mnoha dobových vědců. Byl to člověk, který dokázal shrnout veškeré tehdejší lékařské vědění do přehledného a logického systému. Jeho vliv byl tak obrovský, že se jeho knihy staly na více než šest století základním pilířem výuky na lékařských školách po celé Evropě. A to včetně tehdy vznikajících univerzit například i v Praze.

Na východním pobřeží Anglie stálo kdysi město, které konkurovalo nejvýznamnějším přístavům středověké Evropy. Jeho jméno bylo Dunwich. Dnes z něj zůstala jen hrstka ruin - moře a písek pohltily většinu jeho původního území. Přesto příběh Dunwich fascinoval generace historiků, archeologů a turistů, kteří se snaží odhalit jeho minulou slávu. Dunwich není jen ztraceným městem, je symbolem křehkosti lidské civilizace a připomínkou toho, že ani prosperující města nebyla nezranitelná.

Na počátku 15. století se zdálo, že osmanská moc je nezastavitelná. Sultán Bajezid I., přezdívaný pro svou rychlost a dravost „Blesk“, drtil jednoho evropského protivníka za druhým. Netrvalo dlouho a jeho armády stály u vysokých hradeb Konstantinopole. Jenže na dálném východě se v té době zformovala jiná síla. Mongolský dobyvatel Tamerlán, potomek slavného Čingischána, ovládl obrovská území od Indie až po Persii. A jeho ambice se měly brzy střetnout s těmi osmanskými. Bitva u Ankary, ke které došlo v červenci roku 1402, nebyla válkou ideologií nebo náboženství. Byl to brutální střet dvou obrovských eg, která se už nedokázala vejít do jednoho světa.

Marcus Licinius Crassus, žijící v 1. století př. n. l., je často uváděn jako nejbohatší člověk své doby. Proslul nejen svou účastí na prvním triumvirátu společně s Juliem Caesarem a Pompeiem, ale především ohromným majetkem, který dokázal nahromadit. A to zejména díky kombinaci politické moci, ne úplně čistých realitních spekulací a podnikatelského ducha.

Spartakus patří k nejznámějším postavám antických dějin, přesto však o jeho konci víme překvapivě málo. Obvykle se uvádí, že padl roku 71 př. n. l. v rozhodující bitvě otroků proti vojsku Marka Licinia Crassa. Všechny historické prameny se však shodují v jednom faktu: tělo Spartaka nebylo nikdy nalezeno. A můžeme si být jisti, že pokud by ho Římané našli, rozhodně by to netajili. Nabízí se proto otázka, zda jeho smrt skutečně proběhla tak, jak ji pozdější autoři popisují.

V polovině 6. století př. n. l. se perský král Kýros II. Veliký vydal rozšířit svou rychle rostoucí říši o další národy. Očekával, že půjde jen o jeden z mnoha dalších výbojů. Tentokrát se však jeho dobyvačné ambice střetly s protivníkem, s jakým se dosud nesetkal. Cestu mu zkřížila žena – královna Tomyris, vládkyně kočovného kmene Massagetů. Její příběh přežil tisíciletí jako symbol odvahy a neústupného odporu proti rozpínavé moci.

Bitva u Mykalé patří dnes k spíše opomíjeným, avšak jde o jeden z nejdůležitějších střetů řecko-perských válek. Zatímco na pevnině se Řekové radovali z vítězství u Platají, na druhém konci Egejského moře se rodil další triumf. U mysu na pobřeží Iónie došlo k rozhodujícímu střetu mezi Řeky a poslední velkou perskou silou v oblasti. Tato bitva nejen zlomila perskou moc v Egejském moři, ale položila základy pro budoucí vzestup Athén a vytvoření Délského spolku.

Athény v roce 399 př. n. l., krátce po Peloponéské válce, stále bojují s politickými otřesy - ztrátou moci a důvěry ve své instituce. Uprostřed tohoto napětí žil muž, který nevlastnil majetek, nenapsal žádnou knihu a přesto změnil svět. Jeho jméno je známé dodnes: Sokrates.

V polovině 5. století př. n. l. se Řecko ocitlo na vrcholu svých válečných úspěchů. Po vítězství u Platají a zničení perské flotily u Mykalé byla perská hrozba v Egejském moři oslabena, ale ne zcela odstraněna. Král Xerxés I., který vedl obrovskou invazi do Řecka v roce 480 př. n. l., sice byl nakonec poražen, ale stále usiloval o obnovení perského vlivu. Avšak na druhé straně Egejského moře se Kimón, vůdce athénských sil v rámci Délského spolku, rozhodl využít oslabení perské moci k definitivnímu upevnění řecké nadvlády v Egejském moři.

Stačilo jen jedno uklouznutí a bojovníka čekala smrt v temné hlubině. Bylo to námořní bitva, která nemá obdoby. Lodě svázané řetězy, rytíři v brnění, souboje muže proti muži na kluzkých palubách. Bitva u Sluys, svedená roku 1340 na začátku Stoleté války, byla jedním z těch střetnutí, kdy se klasické středověké válečnictví pokusilo vstoupit na moře – a zaplatilo za to krvavou daň.

V roce 1532 se Jižní Amerika ocitá na prahu dramatických změn. Ve vysokých horách And se setkávají dva naprosto odlišné světy. Na jedné straně Francisco Pizarro se svou malou skupinou španělských conquistadorů. Na druhé pak Atahualpa, císař rozsáhlé říše Inků, s armádou čítající 80 000 mužů. Tento střet ve městě Cajamarca se stal symbolem technologické převahy, strategie a krutosti, která provázela španělskou kolonizaci nově objeveného kontinentu.

Zatímco se křesťanská Evropa chystá na druhou křížovou výpravu do Svaté země, na samém západním okraji kontinentu se rodí nový stát. Portugalské království, vedené Alfonsem I. zvaným Dobyvatel, se snaží upevnit svou moc a vytlačit muslimské Maury z Pyrenejského poloostrova. A právě tehdy se osudy dvou různých výprav – evropských křižáků mířících do Palestiny a portugalského boje za nezávislost – naprosto neočekávaně setkají před hradbami Lisabonu a položí základy pro portugalský stát.

Roku 1575 se země vycházejícího slunce zmítá v chaosu období Sengoku – století válčících států. Mocní daimjóvé (vysoká šlechta) soupeří o vládu nad roztříštěným Japonskem a hranice mezi tradicí a novou érou se začínají rozmazávat. Právě v této době došlo k jednomu z nejzásadnějších střetů v japonské historii – bitvě u Nagashina. Zde se střetli hrdí samurajové klanu Takeda s moderní taktikou a střelnými zbraněmi armády Ody Nobunagy. Bitva znamenala víc než pouhé vojenské vítězství – byla symbolem jednoznačného konce samurajů a začátku nové doby.

Roku 1879 se pod vyprahlými kopci Natalu na Africkém kontinentu odehrála událost, která otřásla sebevědomým britským impériem. V bitvě u Isandlwany se střetla moderně vyzbrojená armáda s domorodými válečníky. Arogantní koloniální moc zde nebezpečně podcenila sílu protivníka. V jediném dni padlo přes 1300 britských vojáků a pomocných sil, což z bitvy učinilo jednu z největších katastrof britské koloniální éry.

V létě roku 1858 se Londýn ocitl v nepředstavitelném stavu. Pálící slunce a neobvykle vysoké teploty přes třicet stupňů. A řeka Temže proměněná v podstatě ve stoku, z níž se valil naprosto nesnesitelný zápach. Voda, která protékala městem, se změnila v odpornou směs ze splašků, odpadků ale také mrtvých zvířat. Obyvatelé utíkali z města, většina úřadů se zastavila a Londýňané si zoufale tiskli kapesníky před obličej. Takto vznikl "Velký zápach" – událost, která paradoxně z dlouhodobého hlediska zachránila město a stála u zrodu moderní kanalizace.

V únoru roku 1258 se na březích řeky Tigrid odehrála temná událost, která otřásla celým islámským světem. Mongolská vojska pod vedením Hülegüa, vnuka slavného Čingischána, dobyla a naprosto zničila Bagdád. Město, které bylo po staletí centrem Abbásovského chalífátu, symbolem islámské moci i vědění. Událost znamenala nejen pád města, ale konec celé epochy dějin Blízkého východu.

Koloseum je dnes jednoznačně nejznámějším symbolem gladiátorských zápasů v antickém Římě. Na samotné souboje se gladiátoři ale připravovali jinde, Koloseum k tréningu nesloužilo. K výcviku gladiátoru byly budovány speciální školy nazývané ludus. Největší a nejznámější z gladiátorských škol, tzv. Ludus Magnus („Velká škola“), stála přímo vedle Kolosea. Právě zde gladiátoři trénovali, bydleli a čekali na své vystoupení před desetitisíci diváků.

Osmansko-benátská válka se táhla několik dlouhých let a znamenala zásadní střet mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší. V jejím průběhu se odehrála také mohutná námořní bitva, ve které se střetly stovky válečných lodí. V bitvě u Lepanta se začala psát nová etapa dějin. Etapa, kde mořím vládly obří plavidla s mocnými děly.

Když dnes slyšíme, že nějaká loď pluje rychlostí "22 uzlů", zní to možná už trochu archaicky. Proč se i v současné době, kdy máme ustálené metrické soustavy stále používá tato zvláštní jednotka? A co si pod rychlostí udávané v uzlech vlastně představit? Abychom na tuto otázku našli odpověď, musíme se vydat daleko do historie – od prvních odhadů rychlosti ve starověku, přes námořní experimenty středověku až k vynálezu, který se stal standardem v lodních i leteckých rychloměrech dodnes.

Roku 1805 byl francouzský císař Napoleon Bonaparte na svém vrcholu. Podmanil si rozsáhlou část Evropy a francouzská armáda byla pravděpodobně nejmocnější silou na zemi. Právě v tuto chvíli Napoleon usoudil, že je vhodný čas zničit odvěkého nepřítele Francie. Tím byla již dlouhá staletí Anglie.

V katedrále v italském Turíně leží lněný kus látky, který už po staletí fascinuje věřící i ateisty. Na jeho povrchu se rýsuje otisk postavy muže, který připomíná biblický popis ukřižovaného Ježíše. Jde o skutečný pohřební rubáš, do kterého bylo před dvěma tisíci lety zabaleno jeho tělo? Nebo to je rafinovaný středověký podvrh, který měl vyvolat zbožný úžas? Odpověď se vědci i církev snaží najít dodnes.

Muslimové a křesťané byli na blízkém východě nesmiřitelnými nepřáteli po celá staletí. Již od první křížové výpravy docházelo k mnoha konfliktům a křižákům se podařilo zabrat rozsáhlé území. Mimo jiné i proto, že muslimové byli značně rozdrobení. Až velký vojevůdce Saladin dokázal všechny skupiny sjednotit a postavit se křižákům. Tu největší porážku jim uštědřil u Hattínu.

Když v roce 1297 započal William Wallace svoji vzpouru proti Angličanům, patrně ještě netušil, jakou se stane legendou. Wallace kolem sebe začal poměrně rychle shromažďovat oddanou armádu. Počet jeho příznivců raketově rostl a první velká bitva s Angličany na sebe nenechala dlouho čekat.

Kanaán bylo ve starověku místo neustálých konfliktů těch nejmocnějších říší. Dnes toto území známe jako Levantu a stále je místem mocenských bojů. V druhém tisíciletí před naším letopočtem se zde svůj vliv snažily prosadit dvě mocné říše - Egyptská a Chetitská. A právě zde došlo k nejlépe zdokumentovanému konfliktu nejdávnějšího starověku. Bitva u Kadeše byla největší střet válečných vozů v historii lidstva.

Elitní jednotka perských králů, která byla stěžejní silou ve všech bitvách obrovské říše. Nesmrtelné předcházela jejich pověst a už jen jméno vzbuzovalo u nepřátel strach. Jejich skutečnou sílu ale prověřili například Sparťané u Thermopyl nebo Alexandr Veliký u Gaugamél. Co o Nesmrtelných doopravdy víme a co je jen legenda?

Válečné vozy hrály ve starověkých armádách zásadní roli. Šlo o velice nákladnou, ale také velice silnou zbraň, kterou používali sami králové a faraoni. V pozdní době bronzové zcela dominovaly na mnoha bitevních polích. Dlouhá staletí probíhala evoluce tohoto smrtícího stroje, až nakonec přišel Alexandr Veliký a z válečných vozů udělal relikt minulosti.

Alexandr Makedonský je po právu uznáván jako největší vojevůdce starověku. Zvítězil v mnoha bitvách, ve kterých bojoval proti obrovské přesile. Bitva u Gaugamél je možná ta nejdůležitější z nich. Její výsledek rozhodl o vývoji událostí na stovky dalších let. Kdyby Alexandr se svojí nečekanou strategií nezvítězil, svět by dnes vypadal zcela jinak.

Sultán Murad II. byl velice úspěšným vládcem Osmanské říše. Pro svoji zemi dobil obrovská uzemí, zejména na Balkáně. V roce 1440 se vydal na velkou výpravu s cílem dobít Bělehrad. Tažení skončilo neúspěšně po třech letech a sultán byl nucen podepsat desetileté příměří. Dočasný mír využil k tomu, aby doma urovnal problémy s lokálními revoltami a roku 1444 odstoupil z trůnu. Novým vládcem se stal jeho teprve dvanáctiletý syn Mehmed II.

Když se objevil vnější nepřítel, uměly se řecké městské státy sjednotit a bojovat společně. Peršané by o tom mohli vyprávět. Pokud však Řeky nikdo neohrožoval, jejich spolupráce obvykle neměla dlouhého trvání a brzy se objevily konflikty. Tím největším byla peloponéská válka, která trvala skoro 30 let. Na znepřátelených stranách stály dvě aliance vedené nejsilnějšími městy - Athénami a Spartou. V průběhu desetiletí se odehrálo mnoho a mnoho bitev. Jednou z nejzajímavějších byla Bitva u Délia.

Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí byla krvavou demonstrací moci. Ukázkou, která měla předvést nejen obyvatelům českých zemí, ale i všech okolních krajin, že Habsburkové se nenechají zastrašit a mají vše pevně v rukou. A také to zafungovalo. Jakékoliv myšlenky na revoltu na dlouhou dobu vymizely.

Třicetiletá válka, která se jako ničivá bouře prohnala Evropou v první polovině 17. století, přinesla nespočet bitev a lidského utrpení. Jen málo událostí této války však bylo tak krvavých, jako tzv. Magdeburská svatba – ironické označení pro brutální plenění německého města Magdeburg císařskými vojsky roku 1631. Název „svatba“ v sobě nese sarkastický podtón: odkazuje na dívku, kterou mělo město ve svém znaku a zároveň na jakýsi "vynucený sňatek" mezi svobodným protestantským městem Magdeburg a katolickým císařem Ferdinandem II. S tímto názvem pravděpodobně přišel samotný vrchní velitel císařských sil, hrabě Johann Tserclaes Tilly.

Francouzský požár Prahy není sice tak známý jako ten londýnský z roku 1666, přesto šlo o obrovskou katastrofu. Popelem lehlo Židovské město, ale i značné části Starého a Nového města. Na rozdíl od toho londýnského, kdy požár vznikl zřejmě náhodou, je v tomto případě příčina mnohem zajímavější. Žháři byli patrně tajní francouzští agenti. Jedná se tak doposud v podstatě o největší teroristický útok na naše hlavní město.

Omáčka Garum patřila mezi nejoblíbenější ochucovadla v antickém Římě. Svojí univerzálností ji můžeme přirovnat k dnešnímu kečupu, nebo hořčici. Přestože její původ nezní příliš chutně, vyráběla se totiž fermentací ryb, šlo o vyhledávanou lahůdku.

Roku 1645 se Brno stalo dějištěm jednoho z nejdramatičtějších okamžiků z celé třicetileté války. Švédové již vyplenili velkou část Evropy a jedno z posledních velkých tažení jejich vojevůdce Lennarta Torstensona se zastavilo před hradbami dnešní jihomoravské metropole. Brno se mělo stát další obětí a padnout jako desítky jiných měst.

Střelný prach znali staří Číňané zřejmě již ve starověku. Jeho příchod do Evropy však trval dlouhou dobu, ale nakonec si cestu našel. Velmi rychle a radikálně změnil dlouho zavedený způsob válčení a brzy umožnil evropským státům stát se dominantními velmocemi ve velké části světa. Jedni z prvních průkopníků vojenského využití v Evropě byli právě Češi.

Když se v noci roku 373 př. n. l. začala otřásat zem, nikdo tehdy ještě netušil, že během několika hodin zmizí z mapy jedno z nejvýznamnějších řeckých měst své doby. Heliké, hrdé centrum starověkého Řecka, se propadlo pod hladinu moře – brzy se mělo stát pouhou legendou. O jeho náhlém zmizení psali již antičtí historici. Moderní badatelé ji dokonce označili za "řeckou Atlantidu". Příběh tohoto města je fascinující ukázkou toho, jak křehká může být civilizace tváří v tvář přírodní katastrofě.

Za Vlády císaře Josefa II. trvalo nepřátelství mezi Rakouskou a Osmanskou říší již několik stovek let. Samotná Vídeň, hlavní město monarchie, byla hned dvakrát obléháno. Ke konci 18. století se císař rozhodl, že problém s expanzivním sousedem vyřeší jednou pro vždy.

Středověká Evropa je často nazývána také jako doba temna. Jedním z nejbizarnějších fenoménů, kvůli kterému se tento název používá, jsou soudní procesy se zvířaty. Ano, nejen lidé, ale i zvířata mohla být obžalována, souzena a také potrestána podle zákonů světských i církevních. Patrně neznámější událostí tohoto typu je proces s prasetem ve francouzském městě Falaise, ke kterému došlo roku 1386.

Středověká medicína byla často založena na pochybných znalostech lidského těla a také na víře v nadpřirozené síly. Lékaři, mastičkáři a ranhojiči prováděli řadu drastických zákroků, které měly nemocné uzdravit. Mnohdy však jejich stav zhoršili nebo je přivedly do hrobu. Pojďme se podívat na několik metod, které nám dnes připadají naprosto šílené, ale středověcí lékaři na ně nedali dopustit.

Patrně u nás není ikoničtějšího hradu než Trosky, jejichž siluetu pozná každý na první pohled. Ano, takový Karlštejn je zřejmě známější nejen u nás, ale zejména v zahraničí. Stále však jde o poměrně "standardní" hrad klasického vzhledu. Oproti tomu Trosky zaujmou na první pohled a jen těžko je lze zaměnit s jakýmkoliv jiným hradem na celém světě. Možná i proto si je jako svoji symbolickou stavbu zvolili tvůrci hry Kingdom Come: Deliverence II.

Dříve dva přátelé od dětství, nyní nepřátelé na život a na smrt. A důvod sporu? Jaký jiný, než žena. Když světské soudy selžou, nabízí středověk jiný způsob, jak spor rozhodnout. Souboj na život a na smrt - ať rozhodně bůh, na čí straně je pravda. Poslední soudní souboj v dějinách Evropy byl velkolepou podívanou.

V průběhu 16. století vznikaly na východním pobřeží Severní Ameriky ve velkém nové kolonie. Často jen sezónně a nešlo o trvalá osídlení. Jednou z prvních trvalých osad měla být kolonie Roanoke. Avšak ze dne na den všichni osadníci zmizeli bez jakýchkoliv známek vysvětlení. Dodnes jde o jednu z největších záhad v americké historii.

Velkolepé hostiny, kde se jedlo a pilo do sytosti i více, nebyly na středověkých hradech ničím výjimečným. Obvykle však takový večer končil v nejhorším případě silnou kocovinou pro všechny zúčastněné. Ovšem v německém Erfurtu v roce 1184 skončila taková hostina katastrofou doslova nechutných rozměrů.

Ve středověku věřili lidé různým pověrám, což často mělo neblahé následky. Vždyť jen čarodějnické procesy stály životy tisíce a tisíce žen. Obvinění z čarodějnictví bylo v průběhu historie asi to nejčastější, setkáváme se však i s jinými nadpřirozenými bytostmi než jen čarodějnice. Muž jménem Peter Stubbe byl obviněn z toho, že je vlkodlak a jeho život byl ukončen velmi krutým způsobem.

Temné století papežství bylo období na přelomu 9 a 10 století. Svůj název rozhodně nemá proto, že by v té době byla větší tma. V tomto století byl papežský úřad v úpadku. Během méně než 100 let se na papežském stolci vystřídalo 25 papežů. Jedním z těch nejpodivnějších a nejkontroverznějších byl papež Formosus.

Zatímco Římané byly zaměstnaní bitvami Druhé punské války, na východě se snažil slabosti věčného města využít makedonský král Filip V. Svoje mocenské choutky nasměroval na řecké městské státy. Ty se ovšem společně obrátili na římský senát s žádostí o pomoc.

Koncem 17. století si středověká Evropa myslela, že morovým útrapám je konec. Avšak na britské ostrovy, kterým se dříve díky odlehlosti dařilo epidemiím vyhýbat, to nejhorší teprve čekalo. Velký londýnský mor udeřil roku 1665 a zahubil téměř čtvrtinu všech Londýňanů.

Domitianus byl poslední císař z nepočetné dynastie Flaviů, který vládl Římu v letech 81–96 n.l. Přestože mu nelze upřít některé organizační a vojenské úspěchy, jeho jméno se do dějin zapsalo především kvůli nekompromisní vládě, stále sílící paranoie a krutým čistkám, které vyvolaly atmosféru strachu a nakonec vedly k jeho vraždě.

V průběhu 9. a 10. století opakovaně pustošily maďarské kmeny území střední a západní Evropy a staly se postrachem mnoha národů. Na dobitém území vraždily muže a staré ženy a z mladých dívek si dělaly otrokyně. Kvůli opakovaným nájezdům se dlouhodobě úplně vylidnily obrovské oblasti napříč kontinentem. V roce se 955 se muselo spojit půl Evropy, aby krvežíznivé Maďary zastavili.

Císař Heliogabalus, vlastním jménem Varius Avitus Bassianus, byl jedním z nejvíce kontroverzních císařů v historii antického Říma. A také jedním z těch, kteří vládli opravdu krátkou dobu. Jeho nedlouhá, ale skandální vláda v letech 218–222 n. l. byla poznamenána extravagancí, náboženskými reformami a nevídanými excesy, které z něj učinily jednoho z nejvíce odsuzovaných vládců antiky.

Sparťané dlouhé roky platili za neporazitelnou vojenskou velmoc v srdci antického Řecka. Na své umění války byli náležitě pyšní. Avšak i v tomto případě, pýcha předchází pád. V bitvě u Mantineie odvážní spartští hoplíté prohráli, což zcela změnilo rozložení sil v Řecku a otevřelo prostor pro vstup nové mocnosti - Makedonie.

Dne 15. března roku 44 př. n. l. byl římský diktátor a slavný vojevůdce Gaius Julius Caesar zavražděn skupinou spiklenců - senátorů, přímo na zasedání senátu v Pompeiově divadle. Jeho smrt šokovala celý Řím. Fascinující je ovšem množství varování, které Caesar před atentátem obdržel. Tato varování přicházela z různých stran, včetně jeho nejbližších, přesto všechna ignoroval. Kdyby tehdy naslouchal a odložil své ego, historie mohla vypadat úplně jinak.

Pád Bastily je jedna z nejdůležitější událostí v dějinách Francie. Mohutná budova, sloužící jako vězení sice "hostila" pouze pár vězňů, ale její symbolika byla ale mnohem důležitější. Šlo o symbol monarchie a její pád znamenal společenský otřes ve Francii. Strach ale budil i v dalších královských rodinách po celé Evropě.

V 19. století zuřila na našem území Prusko-rakouská válka. Ta si vyžádala značné množství životů a přinesla obyvatelstvu obrovské utrpení. Avšak to nejhorší mělo teprve přijít. Po prohrané válce se zeměmi prohnala epidemie cholery. Zákeřná nemoc nakonec sebrala stejné množství životů jako celá válka.

Když Kryštof Kolumbus v roce 1492 přistál na březích ostrovů v těsné blízkosti Ameriky, nepřivezl jen nové technologie a zboží. Dovezl také neviditelného nepřítele, který způsobil zkázu, jakou nový kontinent do té doby nepoznal. Epidemie evropských nemocí se ukázaly být ničivější než nejlepší zbraně dobyvatelů. Právě to sehrálo zásadní roli v osudu původního obyvatelstva Ameriky, jehož počty se během několika století dramaticky zredukovaly.

Atlantický obchod s otroky, který probíhal od 16. do 19. století, představuje jednu z nejtragičtějších kapitol lidských dějin. Miliony Afričanů byly násilně odvlečeni ze svých domovů, aby byli prodáni jako zboží a přepraveni přes Atlantik. Tam měli sloužit jako levná pracovní síla v evropských koloniích. Tento obchod byl ve své době extrémně výnosný, ale zanechal hluboké rány v historii celé společnosti, které přetrvávají dodnes.