RetroMania

V roce 1979 uvedla na trh firma Sony nenápadnou malou krabičku, která změnila hudební průmysl prakticky od základů. Na začátku osmdesátých let minulého století pak dorazil tento fenomén také do tehdejšího Československa.

Peugeot „dvěstěpětka“ byl kdysi legendou. Občas ho na silnicích zahlédnete ještě dnes, přestože se jedná o vůz, jehož první vyrobené kusy mohou být více než 40 let staré.

Řeč je o limuzíně Peugeot 607. Nahradila původní model Peugeot 605, který je mimochodem dodnes považován za ikonu.

Co by to bylo za pohádku, kdyby tam chyběla krásná princezna, o kterou se uchází zástupy princů, ale získá si ji nakonec prosťáček nebo skromný princ. Právě princezny jsou tou pomyslnou pohádkovou třešničkou na dortu.

Jen tak si zavzpomínat, připomenout si dětství nebo mládí či ukázat dětem a vnoučkům, jaké výdobytky byly v tehdejším Československu k dispozici. To vše můžeme uspokojit v Retro muzeu Praha, které je otevřeno ve čtvrtém poschodí legendárního Obchodního domu Kotva v samotném centru Prahy.

Jaký byl váš nejoblíbenější pohádkový drak? Jistě patří mezi největší favority Soptík. Tak trochu jiný dráček, který se rozhodl vést jiný život, něž jeho táta a než se od skutečného draka očekává.

Černé, tělové, se švem nebo bez? Silonky se na československém trhu objevily v roce 1950 a české ženy se do nich beznadějně zamilovaly. Dnes neodmyslitelně patří do každého dámského šatníku.

Sobotu co sobotu se v podvečer v pražských Kobylisích houfovali příznivci dobrého piva a dechové muziky. Svůj sál otevírala před dvěma lety zbouraná restaurace Na Vlachovce.

V červnu tomu bude již kulatých třicet let, kdy se zavřely kamenné obchody s logem Tuzex. Obchody, které byly ikonou blahobytu a vstupní branou do západního světa.

Korunová mince se siluetou dívky, která sázela československý národní strom – lípu, se zabydlela v našich peněženkách na více než pětatřicet let. Málokdo ale ví, že vyobrazená dívka má svou skutečnou předlohu.

Mít v osmdesátkách videopřehrávač nebo videorekordér pro domácí použití bylo výsadou lépe situovaných domácností nebo těch, kteří měli kontakty na Západě. Další výzvou také bylo sehnat videokazety, nejlépe s českým dabingem.

Již několik generací nás prakticky bez změny provází od základní školy. Často tmelí naše vzpomínky.

Počátek osmdesátých let minulého století byl poměrně příznivý pro vycházející tuzemské hudební hvězdy. A co si budeme namlouvat, Slovensko bylo v tomhle období značně progresivnější, jak do úrovně, tak i do počtu zajímavých hudebníků.

Mekkou amerického filmového průmyslu je bezesporu Hollywood. Ale také v Česku se stále můžeme pyšnit místem s nezaměnitelným filmovým genius loci.

Mít svobodné povolání a dělat to, co člověka opravdu baví, být obdivován publikem, bylo často důležitější než skutečný výdělek, který obvykle odpovídal mírně nadprůměrnému platu své doby. Ale i hudbou se dalo za socialismu slušně uživit.

Pokud bychom z dětství měli zmínit nějakého inspirativního kresleného hrdinu, tak by se určitě žlutý psík Barbánek umístil hodně vysoko. Tandem Jiří Havel (básník a spisovatel) a Věra Valtová (výtvarnice) přivedli na svět tohoto „nezbedného“ pejska, který vychovával minimálně dvě generace dětí.

Vzpomenete si ještě, co jste nosili za zavazadla na výlety, potlachy, koncerty, puťáky a další volnočasové aktivity? Dnes již jejich názvy znějí archaicky, ale ve své době hrály prim. I dnes mají své fanoušky, kteří je vozí na trampské srazy.

Metro, podzemní dráha, krtek, podzemka nebo podpovrchová tramvaj a mnohé další hovorové výrazy by se našly. Každopádně je to hromadný dopravní prostředek, kterým se u nás stále svezete pouze v Praze.

„Jó, to se tenkrát točily pohádky,“ povzdechne si občas každý z nás uznale. Pohádky z dvacátého století mají své kouzlo i pro dnešní společnost, která je zmlsaná dokonalými triky a moderní filmovou technologií.

V roce 2016 přišel francouzský novinář a milovník starých i nových aut François Allain se skvělým nápadem: stvořil televizní pořad nazvaný Vintage Mecanic, ve kterém stará, zaprášená, rozbitá i nekompletní auta dostanou nový život. Pořad se před šesti lety začal vysílat ve francouzské televizi a rychle si získal početnou základnu sledujících.

V sedmdesátých letech vznikla trilogie o povedené třígenerační rodince, ve které se někteří našli. Za popularitu vděčíme jeho zasazení do skutečných reálií každodenního života Čechoslováků, ale také hereckých výkonů neherců, kteří tomu dodali dokonalou autentičnost.

Stačí vyslovit nebo napsat „Knoflíky lásky“ a mnohým pamětníkům se před očima zjeví sympatický pár, který se hned stal idolem nejen puberťáků. Kluci se platonicky zamilovávali do Ivety a dívky zase do plavovlasého Petra.

Ať už jsme byli jiskry, pionýři, táborníci, výletníci nebo skauti, tak všichni jsme museli mít a spravovat svou „kápézetku“. Lidovou zkratku si asi každý jednoduše rozklíčuje – krabička poslední záchrany.

Nenechte se zmást, nebudeme si opakovat Otčenáš (Pater noster). Připomeneme si pomalu mizící technickou vymoženost konce devatenáctého století, která se v českých krajích zavedla až ve dvacátých letech století dvacátého.

Vzpomenete si na svůj první přenosný telefon, a to nemyslíme ten, který byl třeba v automobilu? Kdo byl takzvaně „za vodou“, tak již vstupoval do devadesátek se svým prvním kufříkovým telefonem..

Když se dnes řekne dětský superhrdina, tak se to hemží marvelovskými ikonami v podivných pláštících a maskách. To hrdina našeho dětství, Pan Tau, to byl švihák každým coulem.

„Pardon, je ten párek volný?!“ I takové oslovení mohli čekat návštěvníci legendárního bufetu v centru hlavního města. Ale pověst to automatu Koruna nekazilo, o čemž svědčí i to, že si místo oblíbili snad všichni, kdo jsem jednou zavítali.

To, že humor léčí a dokáže vyvést nejednoho z trudomyslnosti, to je pravda odvěká. Zasmát se i během budování socialismu nebyl často problém, a to nejen díky vtipům, které kolovaly mezi lidmi, ale také magazínům, které dávaly prostor skvělým autorům a ilustrátorům.

„Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat!“ Říkanka,kterou zná každý, kdo vlastnil a plnil svůj památník vzpomínek. U nás to byla především záležitost děvčat.

„Na Matějské pouti, já to dobře znám, vyšplháme, máš-li zájem, vzhůru na tobogán. V strašidelném zámku, můžem se pak bát. Pak mi koupíš srdce z lásky, jen co dostanu hlad,“ zpívala kdysi Iveta Bartošová.

Když se řekne příkrm, přesnídávka, dětská nebo kojenecká výživa, tak mnohým z nás, vyrůstajícím v sedmdesátých a osmdesátých letech, se vybaví sklenička s batoletem s vyšpulenými rtíky, které čeká na svou lžičku s ovocnou pochoutkou. .

Dnes se s oblibou říká, že velké peníze se nenašetří, ale vydělávají. Za socialismu řádně pracující občan neměl moc příležitostí, jak větší peníze získat prací, a proto není divu, že jsme od dětských let byli vedeni hlavně ke spoření.

Dnešní policejní auta v Česku jsou z hlediska barevnosti poměrně jednotná. Dominuje šedá s modrožlutými pruhy.

Kde začít? Antonín Jedlička byl všestranný umělec, který se angažoval na více frontách, a proto když ve svých 60 letech obdržel titul Zasloužilý umělec, tak to bylo opravdu zaslouženě. Na druhou stranu patřil mezi osobnosti, které buď člověk miloval, nebo naopak nemusel.

Zlaté české ručičky stojí za vznikem multifunkčního hrnce, který se časem stal hitem nejen československých hospodyněk. Když se řekne remoska, dodnes všichni vědí.

Škola je základ vzdělání, ale stejně jako rodiče, neumí zodpovědět vše. Když zklamali i prarodiče, tak jsme se často jako děti uchylovaly do svých knihoven, kde nesměla chybět některá z encyklopedií.

Pokud bychom měli něčím charakterizovat „osmdesátky“ minulého století v Československu, tak nemůže snad být ikoničtější předmět než céčka. Plastové výlisky ve tvaru písmena „C“ byly opravdovým fenoménem především u odrostlejších dětí.

Pokud se dnes přimotáme do nějaké fronty, tak jistě nejednou zaslechneme hlasitý povzdech: „To je fronta jako za socíku!“. Ano, na fronty se těžko zapomíná a ani snad nechceme vědět, kolik let života jsme již ve frontách strávili.

V titulku zmíněné výročí značí uvedení do výroby ikonické verzatilky. Prototyp firma Hardtmuth Koh-i-noor představila již před druhou světovou válkou, a to ještě v dřevěné verzi.

Jistě si vybavíte legendární hlášku, která zazněla v oblíbeném filmu Vrchní, prchni: "Pane, ten neškrábe, ale leští!“ A jaké jiné auto byste mohli dát do čistírny? Velorex je pojem, který stále nemizí z garáží některých nadšenců.

„Tati, a prdí taky hadi?“, jedna z mnoha oblíbených hlášek z legendární rodinné komedie, kterou si většina z nás nenechá ujít ani při každoročních reprízách. Kouzlo oblíbeného filmu je především v autentičnosti, protože zachycovala okamžiky a rodinné stereotypy, ve kterých se mnozí diváci našli.

Přijde muž do potravin a ptá se na bonboniéru pro tchýni. Prodavačka mu ukazuje krásně zabalené a drahé bonboniéry.

Poválečná doba byla zlatou érou vývoje automobilů. Výrobní závody, které se musely po dobu druhé světové války přetransformovat na produkci zaměřenou na vojenské účely, najednou dostaly křídla.

Pojmy disco, didžina nebo dýza dnes zní již dost archaicky a generaci mileniálů říkají pramálo. Ale hodně z nás, Husákových dětí, si bez diskotéky nedokáže představit dospívání a pubertu.

Je otázkou, zda termín „móda“ v souvislosti s oblékáním v ČSSR je vůbec možné použít. Oděvní trh byl uniformní, a pokud jste chtěli být jiní, museli jste si něco přivézt z „venku“ nebo koupit střihový časopis a doma si ušít.

Titulek může být zavádějící, ale jde víceméně o „veřejné přiznání“ tohoto podniku. Tři roky před uvolněním poměrů v ČSSR tak měli především Pražáci možnost okusit tehdy neznámý styl západního stravování.

Vzpomenete si na „třistašestku“? Možná ji dokonce občas ještě potkáte. Začala se sice vyrábět už před 30 lety, ovšem nepřekvapí vás, potkáte-li ji na ulici i dnes, nejčastěji v lahvově zelené nebo temně modré.

Jako se dodnes řídíme na cestách jízdními řády, tak se lidé řídili i v případě, že si chtěli nakoupit alespoň ty základní potraviny. Síť prodejen s potravinami nebyla tak široká jako dnes, a proto kraje objížděly autobusy a nákladní automobily s nápisy „Pojízdná prodejna“ nebo „Pojízdná samoobsluha“.

Ponorné vařiče vody jsou léty prověřenou klasikou v ohřívání vody. Během chvíle máte sklenici nebo hrnek plný ohřáté vody na kávu nebo čaj.

Pokud jste si užívali dětství v osmdesátých letech minulého století a rodiče před vámi neschovávali televizor, tak nám jistě dáte za pravdu, že jste si nenechali ujít oblíbené pořady Magion a později i Vega. Názvy obou pořadů jsou odvozeny od označení družic.

Slyšeli jste již obrat nadčasové retro? Jistě ano. Hračky od designérky Libuše Niklové si toto označení jistě zaslouží.

Škála společenských deskových her byla velice široká, ale na ty dnes vzpomínat nebudeme. Připomeneme si ty hry pro malé i velké, kterými jsme trávili čas s kamarády i rodinou, než nám jej začaly krást moderní technologie a chytré telefony.

Nejednomu z nás se při vyslovení „zimní rekreace“ vybaví oblíbený a nestárnoucí film Anděl na horách. Snímek byl tou nejlepší reklamou na zájezdy ROH.

Když se zašlo do baru nebo na diskotéku, tak málokdo zletilý zůstal pouze u limonády. I když jsme se snažili držet zpátky, tak nás většinou někdo z party strhnul nebo rovnou objednal u barmana nějaký ten „tlamolep“.

Dodnes si pamatuji výlety s dědou, který s pýchou vytlačil z garáže svůj opečovávaný Trabant. Vypravit se na cestu byla občas alchymie, ale ta vůně interiérů i odér vanoucí se za námi se mi z paměti asi nikdy nevymaže.

Vzpomínky na socialistické školní jídelny jsou spíše smutné než příjemné. Často se nám vybaví jídla nevalné chutě a kvality.

Kdo to klepe? Bílý pán. Mikuláš dnes přišel k nám.

Co pět let se celé Československo zastavilo a vypravilo se na největší sportovní událost, která se konala na našem území. Co jsou pro svět olympijské hry, to byla pro Čechoslováky spartakiáda.

Víte, že džíny byly označeny americkým magazínem The Times jako módní výrobek 20. století? Není divu, v šatníku je má drtivá většina z nás a šatník tak úspěšně okupují již více než 140 let! .

„Nebe-peklo-ráj, kam tě duše dám. Do nebíčka, do peklíčka, šupity, šupity tam,“ vzpomíná čtenářka Lucie L.