Pravda24

Před miliony lety vládli Zemi tvorové, jejichž sílu a velikost si neumíme ani představit. Spinosaurus a Megalodon patřili mezi největší a nejděsivější predátory, jaké kdy planeta znala. Jeden z nich panoval řekám a bažinám Afriky a druhý oceánům celého světa.

Dnes by člověk za pytláctví nebo neoprávněné kácení dřeva dostal pokutu, možná podmínku.

Někdy stačí jen zvednout hlavu.

Když se řekne papež, většina lidí si představí zbožného muže v bílé róbě, který káže o lásce a míru. Jenže dějiny znaly i jiné typy hlav církve. Třeba Alexandra VI., občanským jménem Rodrigo Borgia. Ten se do historie zapsal jako papež, který si Vatikán spletl s mafiánským doupětem. Láska k penězům, moci a vlastní rodině byla pro něj důležitější než jakékoliv desatero.

Rover Perseverance narazil v deltě někdejšího jezera v kráteru Jezero na útvar, který vědci jen těžko odbývají jako „obyčejný kámen“. V řeči geologů jde o vzorek z oblasti Bright Angel/Cheyava Falls. V řeči všech ostatních: povrch posetý drobnými zrny a tečkami, pod nimiž se ukrývají zvláštní minerály a stopy organických látek. Na rudé planetě se tak znovu rozhořela naděje, že v dávné minulosti mohla hostit mikrobiální život.

Žárovka, která se odmítá vypnout. V kalifornském Livermore visí malé světlo, které září už déle než celý věk automobilů, letadel i počítačů. Říká se jí Centennial Light a je to symbol odolnosti, trpělivosti i kvalitního řemesla.

Z uliček italského Viterba až na jeviště Metropolitní opery a titul „nejkrásnější žena světa“. Lina Cavalieri byla hvězdou, která zkombinovala operní talent, filmovou auru, podnikatelský instinkt i nezdolnou vůli. Její tvář dodnes žije v desítkách designových variací Fornasettiho – a její životní příběh je román, který napsalo samo 20. století.

Tělo je jako dobře naprogramovaný stroj, který ví, kdy má začít šetřit. Když přestaneme jíst a pít, nejprve spotřebuje zásoby, a pak přejde do režimu nouze, kde vypíná všechno, co není úplně nezbytné. V historii se bohužel našlo dost situací, kdy si lidé tento krizový režim otestovali na vlastní kůži. A ne vždy dobrovolně. Ať už šlo o vězeňské hladomorny, nebo odhodlané protestní hladovky, tělo ukázalo, že umí bojovat déle, než by se čekalo.

Historie je plná příběhů lidí, kteří se odvážili být jiní a zaplatili za to životem. Dnes za stejné gesto sklízí uznání, obdiv a často i státní vyznamenání. Společnost se proměnila natolik, že to, co dříve bylo smrtelným hříchem, dnes oslavujeme jako odvahu být sám sebou.

Středověcí rytíři čelili nejen bitvám a turnajům, ale i nenápadnému a bolestivému nepříteli. Hodiny strávené v sedle v těžkém brnění, prach a nedostatek hygieny se podepsaly na jejich zdraví víc, než by si sami připustili. Mnohé z nich netrápily rány z boje, ale intimní nemoc, o níž se tehdy nahlas nemluvilo a která dokázala zničit zdraví, život i pověst.

Ženské kabelky v 18. století by nás dnes překvapily. Nenajdeme v nich mobil ani rtěnku, zato by na nás vykoukly jemné vějíře, voňavé kuličky, malé zrcátko a další drobnosti. Dámy té doby si bez nich neuměly představit ples ani návštěvu divadla. Každý předmět měl svou funkci a často i společenský význam. Byly symbolem elegance a postavení stejně jako jsou dnes luxusní doplňky, které vyjadřují osobitý styl své majitelky.

V době Ludvíka XIV. nebyla móda výsadou žen. Muži na francouzském dvoře věnovali vzhledu opravdu hodně času. Každý chtěl zapůsobit, ukázat svůj společenský význam a zaujmout krále i okolí. Na dvoře totiž záleželo na každém detailu a to, jak člověk vypadal, mohlo rozhodnout o tom, zda získá královu přízeň. Vzhled měl stejnou váhu jako původ nebo majetek.

Na konci dlouhého dne v továrně, ve škole nebo na tržišti byl čas na společenský život. Devatenácté století zažilo doslova explozi humoru. Vznikla spousta hospodských šprýmů, školních vtípků i satira v novinách a ilustrovaných časopisech. A i když se svět od té doby převrátil naruby, vtipy té doby pořád mrkají na dnešního čtenáře: někdy jazykovou hříčkou, jindy suchou ironií anebo všedními situacemi, na které narazíte i dnes. Pojďme na ně!

Prahu 19. století formovaly velké sny o moderním městě, ale i zápach špinavých dvorů, vlhké byty bez slunce a voda čerpaná z Vltavy i z mělkých studní. Když přišla cholera, zasáhla právě tyto slabiny – rychle, krutě a bez slitování. V uličkách Podskalí, na nábřežích i v předměstských chalupách se během několika dnů změnil život v boj o přežití.

Představa hrdého rytíře v blyštivém brnění, jak v plné zbroji sviští po bojišti, je romantická jen do chvíle, než si uvědomíte, že váží přes 30 kilo a na přímém slunci se mění v mobilní pec.

Středověká společnost stála na zajímavém paradoxu. Církev přísně kázala „nesesmilníš“, ale realita byla jiná. Manželství, zejména ve vyšších kruzích, bylo spíše obchodní dohodou než romantickým svazkem.

Na planině nad tureckou Şanlıurfou se zvedají kamenné pilíře, tiché jako ranní vzduch před bouří. Sochaři z doby, kdy neexistovala keramika ani domestikované plodiny, tu vytesali bestiář lišek, supů a hadů. Göbekli Tepe převrací dějiny a nutí je psát znovu. Krok po kroku.

Středověk neměl inspekci, paragrafy ani účtenky, ale měl něco, co na podvodníky fungovalo velmi rychle: veřejnou ostudu, okamžité zabavení zboží, přísné cechovní postihy a – u nejhorších případů – i tresty, které si nikdo nechtěl vyzkoušet. Smyslem nebyla jen pomsta, ale obnova řádu a ochrana kupujících, protože zkažené jídlo či falešné peníze ohrožovaly celé město.

Na severu Peru, v údolí Supe, se stalo něco, co by čekal málokdo.

Na monitoru se pomalu objevuje obličej. Lidský, jen o půl kroku vedle. Z digitálních vrstev, kostních úlomků a kousků DNA se skládá tvář tvora, kterého by si v tramvaji skoro spletli s vámi. Vezmeme vás do zákulisí takových rekonstrukcí: od Lucy po tajemné Denisovany.

V roce 1858 narazil francouzský archeolog Auguste Mariette mezi troskami chrámu bohyně Isis v Gíze na nenápadnou kamennou destičku. Nikdo netušil, že právě tato Inventární stéla může přepsat dějiny starověkého Egypta. Podle ní Velká sfinga a pyramidy existovaly dávno před faraonem Chufuem – a dodnes zůstává otázka, kdo je jejich skutečný stavitel, otevřená.

Krása nemá jednu definici. To, co dnes bereme jako samozřejmost, by v minulosti mohlo působit výstředně nebo naopak jako dokonalý ideál. Každá doba měla svá vlastní měřítka krásy a ta se často lišila víc, než bychom čekali. Gotika si libovala v jemnosti a asketické ladnosti, renesance oslavovala lidské tělo a baroko chtělo všechno a hodně. Pojďme se společně podívat, jaké ideály krásy vládly v různých obdobích dějin a zjistit, do které epochy byste svým vzhledem nejlépe zapadla.

Vědci znovu oživili tvář ženy, jejíž jméno kdysi znělo chrámy i paláci. Královna Tiye – babička slavného faraona Tutanchamona – se po tisíciletích vrátila na scénu a ukazuje, že starověký Egypt měl svou vlastní ikonu krásy. Moderní technologie umožnila spatřit podobu ženy, která byla nejen půvabná, ale i mocná.

Tisíciletý kamenný kruh z jihu Anglie opět přitáhl pozornost celého světa. Oltářní kámen, který stojí uprostřed slavného Stonehenge, pochází z místa, kde by ho nikdo nehledal. Nejde o Wales, jak se dlouho myslelo, ale o krajinu na severovýchodě Skotska. Tento objev převrací dosavadní představy o původu stavby, její symbolice i duchovním významu.

Představte si, že čistíte starý obraz a najednou se pod vrstvou barvy začne vynořovat obrovské tajemství. Přesně to se stalo doktorandce Shan Kuang při restaurování díla holandského mistra ze 17. století. Pod nevzhlednou přemalbou se postupně objevila nejprve ploutev, pak obrovské tělo a nakonec celá velryba ležící na pláži. Klidný zimní výhled na pobřeží se rázem změnil v dramatickou scénu, která přitahuje divákovy oči.

V prachu jihovýchodního Španělska leží sál s kamennými lavicemi. Pod jeho podlahou spí žena s korunou na čele a šperky z ušlechtilých kovů. Příběh jejího hrobu převrací učebnicový obrázek moci v době bronzové.

Vědci potvrdili, že slavná dýka z hrobky faraona Tutanchamona má čepel vyrobenou z unikátního kovu. Má se jednat o železo pocházející z meteoritu. Identifikována byla přítomnost niklu a kobaltu, která je typická pro železná tělesa z vesmíru.

Když se řekne pyramidy, většina z nás si vybaví Gízu, sfingu a legendární stavby, které už tisíce let vzdorují času.

Kdyby se druhá světová válka vyvíjela jinak, dnešní Evropa by byla k nepoznání. Hranice by ztratily smysl a malé země by přišly o možnost rozhodovat o sobě. Některé národy by zmizely dřív, než by dokázaly zvednout odpor. Pro Česko by to znamenalo ticho místo jazyka, úpadek kultury a pomalé mizení všeho, co po staletí drželo jeho srdce pohromadě.

Na hradě Svojanov visí starý obraz ženy, který už roky přitahuje pozornost. Lidé si všímali, že její oči byly otevřené a z plátna sledovaly každého, kdo kolem prošel. Jednoho dne ale oči zmizely, jako by je postava zavřela. Od té chvíle působí obraz jinak. Je těžší, temnější a v místnosti po něm zůstává zvláštní napětí.

V šeru belgické jeskyně Scladina našli archeologové kus lví kosti, která se tvářila jako obyčejný úlomek. Při bližším zkoumání se z ní ale vyklubal promyšlený vícenástroj: čtyři funkce na jednom kusu kostěného nože. A neudělali ho moderní lidé, vznikl v rukou neandrtálců před zhruba 130 tisíci lety.

Když se řekne Versailles, většina lidí si vybaví nádherné sály, zrcadlovou galerii, rozlehlé zahrady a zářivý symbol francouzského přepychu.

Představte si svatební noc. Dnes je to symbol romantiky, soukromí a intimního spojení dvou lidí. Okamžik, který patří jen jim. Teď ale na tuhle představu úplně zapomeňte a vraťme se v čase o tisíc let zpátky, do světa našich slovanských předků.

První noc bývala kratší než ta druhá, ale dohromady dávaly překvapivě svěží ráno. Když padla tma, lidé ulehli, po pár hodinách se probudili a teprve potom přišel druhý spánek, který je donesl až k úsvitu. Nešlo o poruchu, nýbrž o běžný rytmus doby bez elektřiny. Historici mu říkají segmentovaný, dvoufázový spánek.

Příběh o vniku Zlaté kapličky se často vypráví jako pohádka o tom, jak si ji lidé postavili z vlastních těžce vydělaných peněz. Příběh krásně hřeje u srdce, má slogan „Národ sobě“ a funguje jako instantní důkaz soudržnosti. Jenže když poodhrnete oponu, vykoukne mnohem pestřejší a realističtější scéna.

Svatá inkvizice si během staletí vybudovala pověst chladného aparátu, který se nezastavil před ničím. Mnoho lidí si vybaví mučírny a železné kleště, avšak největší zbraní inkvizitorů byla lidská mysl. Než došlo na hrubou sílu, nastoupily rafinované techniky psychologického nátlaku, které dokázaly zlomit i ty nejodolnější.

Osmý prezident Československa Gustáv Husák vedl pověstně asketický způsob života, který se promítal i do jeho stravovacích návyků. Dlouholeté věznění a mučení v padesátých letech poznamenalo nejen jeho zdraví, ale i vztah k jídlu. Zatímco by jeho postavení předpokládalo vybranou kuchyni, Husák si liboval v jediném pokrmu, jehož neustálá konzumace doháněla okolí k šílenství.

Sádlo na vlasech, ocet na kůži a kouzla proti hmyzu. Středověké recepty na vši a blechy vypadají z dnešního pohledu odpudivě, a přesto je lidé používali s vírou, že jim přinesou úlevu. Pojďme dnes společně na moment zamířit do minulosti a zjistit, jaké další způsoby lidé používali, aby se zbavili blech a vší.

Když archeologové na začátku 20. století narazili v jedné hrobce na kostru neobvykle vysokého muže, polil je studený pot. Podle všeho šlo o samotného faraona Sanachta. Pověst o vládci, který se tyčil nad ostatními, tak přestala být jen povídačkou.

Zimy bývaly delší, domy studenější a dny příliš krátké. Středověký člověk proto žil pomaleji, ale rozhodně neusínal na celé měsíce jako medvěd. Zároveň nové studie připouštějí, že dávní předkové člověka mohli v dávné minulosti procházet stavem podobným hibernaci. Jak tedy zima vypadala ve skutečnosti a co víme o „zimním spánku“ našich předků.

Napoleon Bonaparte – muž, který změnil mapu Evropy, dobyl půlku kontinentu a nechal za sebou pověst génia i tyrana.

Když se podíváte na slavný portrét císařovny Sissi od malíře Winterhaltera z roku 1865, vidíte ztělesněnou dokonalost. Nádherné šaty poseté diamanty, alabastrová pleť, a především její legendární vlasy, které jí jako kaštanový vodopád, splývaly až pod pas.

Na rynku stojí žena v bílé košili, bosá, s očima sklopenýma. Zvony zní krátce, dav šumí dlouze. Takhle vypadalo pokání, když se manželská věrnost rozpadla. Vydáme se po stopách trestů, které nebyly krvavé, ale zato nápadné: církevní napomenutí, městské pokuty a sousedské hlučné rituály.

Svatební šaty princezen vždy fascinovaly svět. V každém stehu se ukrývá tradice, v každé krajce odkaz rodiny a v každém záhybu příběh, který se stává součástí historie. Nejde jen o módu, ale o okamžiky, kdy se rodí legenda. Některé z těchto rób působí honosně, jiné jemně a pokorně, všechny však vyvolávají obdiv a inspirují další generace.

Koukáte večer na oblohu a najednou se Měsíc rozštěpí napůl a začne z něj chrlit oheň. Přesně takhle to zažilo v červnu 1178 pět lidí v anglickém Canterbury. Jejich svědectví zaznamenal mnich Gervase a po staletí to vypadalo jako středověká pověra. Jenže pak přišli moderní vědci a začali nad tím lámat hlavu.

Zkalená voda u břehů jezera se právě zvedla, když se rukavice dotkla něčeho hladkého. Lesk střepu, nic víc, a přesto začátek příběhu, který přepsal mapu mayského světa. Pod hladinou Atitlánu leží Samabaj: potopený ostrov rituálů, kam kdysi přijížděli poutníci.

Patřily k nejděsivějším chorobám dějin. Pravé neštovice zabíjely rychle a krutě, přeživším zanechávaly doživotní jizvy a někdy i slepotu. Ve dvacátém století si podle odhadů vyžádaly tři sta až pět set milionů obětí. Přesto se je podařilo vymýtit a od osmého května roku tisíc devět set osmdesát jsou oficiálně minulostí.

V tlumeném světle vitríny se leskne kruh kovu, jako by právě roztočili vír v prachu hvězd. Říká se mu Disco Colgante – „zavěšený disk“. Ať jej vidí poprvé kdokoli, napadne ho totéž: tohle není obyčejná ozdoba. V následujících řádcích projdeme fakta, hypotézy i slepé uličky, a dojdeme ke smyslu, který dává archeologii i zdravému rozumu.

Zapomeňte na romantické představy z filmů. Středověké Brno nebylo žádná pohádková kulisa s uklízenými uličkami a veselými měšťany. Bylo to stísněné, zapáchající město, kde se domy tlačily k sobě tak těsně, že jste z okna mohli podat ruku sousedovi. A přitom tady bublal takový život, že by vám z toho točila hlava. Pojďte se podívat, jak se tady vlastně žilo před několika staletími.

Na povrchu je to peklo. Mrazivé noci, přes den radiace a do toho vířící prach, který by vám zanesl i poslední skulinku skafandru. A přece to vypadá, že Mars skrývá trumf. Pod povrchem se táhnou obří lávové tunely – možná jediné místo, kde se lidé dokážou na Rudé planetě skutečně usadit.

Templářští rytíři patří mezi postavy, které se v dějinách neztrácejí ani po staletích. Byli to vojáci i mniši v jednom. Na koni s mečem, ale zároveň s modlitbou v kapli. Jejich život měl jasný řád a málokdo by čekal, že taková tvrdá pravidla přinesou něco jiného než krátkou a vyčerpávající existenci. Jenže svědectví, která se dochovala, mluví jinak. Část z nich se dožívala věku, který byl ve středověku spíše výjimkou než běžnou skutečností. A důvod nebyl žádná tajemná alchymie. Spíš každodenní střídmost, jednoduché jídlo a rytmus, který držel jejich život pohromadě.

Nejznámější symbol Francouzské revoluce, gilotina, je dodnes obestřený mrazivými historkami. Vypráví se o mrkání v koši, červenání tváří i o posledních slovech, která prý po pádu čepele ještě stačila opustit rty nešťastníků. Legendy mají jedno společné: naznačují, že vědomí po oddělení hlavy úplně nezhasíná hned.

Jméno Sigmunda Freuda, zakladatele moderní psychoanalýzy, zná skoro každý. Ale to, jak hrozně trpěl na konci života, ví jen málokdo. Rakovina mu tak zohavila obličej, že se k němu báli jít i ti nejbližší. Podstoupil přes 30 operací, nemohl mluvit ani jíst a žil v neustálých bolestech. Nakonec poprosil svého doktora o pomoc se smrtí.

Albert Einstein se stal symbolem geniality. Všichni znají jeho rozcuchané vlasy, roztěkaný pohled a teorii relativity, která změnila pohled na vesmír.

Středověcí nevolníci nepracovali od rána do večera celý rok, jak si většina lidí myslí. Jejich práce byla sezónní a řídila se zemědělským kalendářem. V létě měli nejvíc práce, ale i tak to bylo jen kolem osmi hodin denně. V zimě, když pole odpočívala, měli mnohem méně práce. Starali se o zvířata, opravovali nářadí a dělali drobné práce kolem domu. Ale nic, co by se dalo srovnat s dnešním osmihodinovým pracovním dnem celý rok. Když to spočítáte, průměrný nevolník pracoval méně hodin ročně než dnešní manažer. Ten je v kanceláři od rána do večera, večer řeší maily a o víkendech přemýšlí o práci.

Ve středověku období dospívání nebylo pouze fyzickou proměnou. Špatná výživa, nemoci, společenské tlaky a normy mladé lidi mnohdy ovlivnily mnohem dřív, než je tomu dnes. Vstup do světa dospělých znamenal často větší peklo, než o jakém dnes čteme.

Když se řekne Trojský kůň, většině z nás naskočí obrázek obří dřevěné potvory na kolečkách. V hlavě hned vidíme vojáky schované uvnitř, jak čekají na svou chvíli. Tenhle obraz je tak silný, že se vtiskl do filmů, knížek i školních sešitů. Jenže otázka je, jestli to tak opravdu vypadalo, nebo jestli si naši předci přibarvili realitu, aby měla větší šmrnc.

Představte si krále, který byl spíš ztělesněnou tragédií než symbolem moci. Takový byl Karel II. Španělský na konci 17. století. Jako poslední výhonek kdysi mocné dynastie byl živoucím důkazem genetické katastrofy.

Leonardo da Vinci byl všechno možné – malíř, vynálezce, vizionář, ale hlavně člověk, kterému to pálilo tak, že by mu dnešní inženýři mohli závidět. Z jeho náčrtů dodnes padají lidem brady. A jeden z nich obzvlášť: stroj, který neuvěřitelně připomíná tank. Kdyby se ho podařilo postavit, středověká bojiště by vypadala úplně jinak.

Ve škole vás učili o Praotci Čechovi jako o moudrém vůdci, který přivedl svůj lid na Říp a založil český národ. Jenže Dalimilova kronika, nejstarší česká kronika, vypráví úplně jiný příběh. Podle ní Čech nebyl žádný hrdina, ale vrah, který musel utéct ze své vlasti. Zabil člověka a před trestem uprchl se svými druhy do neznámých krajů.