Před 10 dny
Myšlenka na sestrojení hypersonického kluzáku tak, jak se objevila na rýsovacím prkně Eugena Sängera, byla již na první pohled nesmírně ambiciózní v mnoha ohledech. I když pomineme v té době ještě téměř zcela neprozkoumané oblasti aerodynamiky vysokých rychlostí, termodynamiky, materiálového inženýrství a raketového pohonu, jeden aspekt doslova bije do očí. Ve své finální podobě měl být Silbervogel pilotovaným strojem. A to s sebou neslo poměrně vysoké nároky, na něž tehdejší věda a technika jednoduše neměla odpověď. Systém zajištění životních podmínek by spolu s hermetickým kokpitem býval musel být velmi těžký, což by se odrazilo na celkové hmotnosti stroje. Hlavně však Sänger velmi hrubě podcenil pracovní zátěž pilota. V extrémně dynamickém prostředí, jakým klouzavý let hypersonickou rychlostí na hranici kosmického prostoru je, záleží na precizní navigaci, orientaci a dokonale načasované sekvenci úkonů. Jisté zkušenosti s letouny s raketovým pohonem již v té době existovaly (například raketová samokřídla Alexandra Lippische, z nichž vyšel známý Messerschmitt Me-163 Komet), nicméně tehdejší stroje oplývaly výkony řádově nižšími, než by bylo zapotřebí pro realizaci Silbervogelu. A přestože se během dekády a půl po Sängerových snech o Stříbrném ptákovi technologie posunula mílovými kroky kupředu a nebylo by zapotřebí příliš velkého úsilí k představě, že by Dyna Soar dokázal splnit to, co pro něj tvůrci zamýšleli, jeden faktor zůstával stejný, jako koneckonců již po tisíce let. Tím faktorem byl člověk. Pro projekt Dyna Soar museli být vybráni ti nejlepší a nejschopnější piloti, u nichž byla velká šance, že si poradí s dosud nepoznanými vjemy a záplavou informací, jež museli velmi rychle interpretovat a reagovat na ně. Právě takové piloty doufalo americké letectvo najít ve svých řadách a také v řadách NASA…