Novinky

Máme za sebou opravdu horké léto. Šestnáctiletá švédská žákyně brázdí oceány (létat by bylo hříšné) a poučuje politiky i papeže o klimatické morálce. V Německu stávkují středoškoláci a do popředí se po volbách do europarlamentu dostávají zelení aktivisté a média v celé Evropě jim sekundují a publikují články o globální hrozbě, plánovaných emisních daních, likvidaci uhlí a zákazu spalovacích motorů.

Česká republika učinila v podobě odeslání oficiální přihlášky s průvodním dopisem prezidenta Zemana formální krok k účasti na Olympijských hrách v Tokiu příští rok. Stojí za připomenutí, že o pořádání této olympiády nebo té předchozí (která byla nakonec v Rio de Janieru) přitom vážně uvažoval před patnácti lety pražský magistrát.

TOP 09 bude zanedlouho mít nového předsedu. Nebo předsedkyni. A co jako, zeptá se mnohý český volič. Proč má zajímat strana, která bývá ve volbách blízko klinické smrti, někoho jiného než její členy? Vždyť světová témata jsou jinde.

Tři měsíce přetahování a výsledkem je bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek na ministerstvu kultury. Je to kompromisní řešení výhodné pro všechny. Narýsované podle vzoru „vlk se nažral a koza zůstala celá“.

Nezabavitelné minimum je částka z výdělku, kterou člověku, který je v insolvenci nebo je vůči němu vedena exekuce, nemohou každý měsíc zabavit. V současné době je její výše 6 429 korun, s čímž se nedá vyžít a řada lidí tak hledá východisko v rámci šedé ekonomiky nebo si musí na základní výdaje půjčovat, a tím se znovu dostávají do soukolí, které je dostalo do insolvence nebo exekuce.

Často slyšíme podrážděné hlasy spoluobčanů, kteří si nepřejí, abychom srovnávali české a slovenské dění. Pil jim krev prezident Andrej Kiska, protože nepodkuřoval agresívnějším vrstvám společnosti. Ale to byl v jejich očích aspoň chlap. A teď se srovnává náš pan prezident s nějakou ženskou!

V pátek rozhodlo předsednictvo ČSSD, že ve vládě Andreje Babiše zůstává. Nešlo o překvapení. O něco dříve Michal Šmarda oznámil, že nechce být ve vládě, jejíž premiér je – řečeno mými, nikoli Šmardovými slovy, ale na základě jeho vyjádření - křivák.

Před pár týdny si na sociálních sítích i Češi mohli vyzkoušet, jak nebezpečné je jméno Tomy Robinson. Zveřejněním jeho jména uživatel riskoval zablokování vlastního profilu. Velká část toho, co se děje na internetu je řízena neúprosně algoritmy.

Prezident Zeman tři měsíce nesnesitelně napínal celý národ. Odvolá, neodvolá? Jmenuje, nejmenuje? Nakonec odvolal, ale nejmenoval. Teď jmenuje někoho jiného. Do jednoho koše s „idiotskými“ ústavními zvyklostmi hodil rovnou i Ústavu.

Minulý týden odmítla izraelská vláda povolit návštěvu Ilhaně Omarové a Rashidě Tlaibové, dvěma letos zvoleným muslimským poslankyním amerického Kongresu, které se nijak netají svou nenávistí vůči Izraeli a podporují organizace, které usilují o bojkot a delegitimizaci, čili neuznání samotné existence sionistického státu. Nic nového na frontě arabsko-izraelského střetu.

Lubomír Zaorálek říká, že přichází, aby ukončil krizi.

Na první pohled se zdá, že kauza kolem jmenování nového ministra kultury a dodržování Ústavy prezidentem Zemanem je za námi. Zatím je ale jediný výsledek jenom obohacení českého jazyka o výrazy „šmardovat“ a „došmardováno“. Cirkus jede dál.

„Lepší je být hlavou v Novém Městě na Moravě než ocasem v celé České republice.“

V komentáři pro deník Právo jsem minulý týden psal o netoleranci těch, kteří se tak rádi sami popisují jako ti tolerantnější, rozumnější a vzdělanější z nás. Vzhledem k množství reakcí jsem se rozhodl tématu věnovat ještě jednou.

Komedie s mnoha výstupy, kterou již mnoho týdnů předvádí Miloš Zeman a nyní i Andrej Babiš, by neměla zastínit podstatu toho, co se tito dva muži snaží nastolit v České republice jen kvůli naplnění vlastních zájmů.

Bohužel i k nám doléhá ozvěna zuřivé kulturní války ze Západu, tentokrát z Polska, které je dnes z křesťanského hlediska zemí nejzápadnější, kde se rozhořela divoká pře o agendě a cílech homosexuálů (LBGT) vůči většinové společnosti v souvislosti s pochody „duhové parády”, které se každoročně odehrávají zejména v hlavních městech evropských států.

Politicky klidné a slunné léto se vyhýbá Itálii. Ve chvíli, kdy Itálii zaplavili turisté z celé Evropy, Matteo Salvini neváhal rozpoutat vládní krizi, když prohlásil faktický konec koalice s Hnutím pěti hvězd. Tento krok je logický, protože sňatek z rozumu je v politice vždy krátkodobé řešení.

Po dlouhých průtazích, úhybných manévrech a nechutných scénách se Antonín Staněk rozloučil s křeslem ministra kultury. Jelikož byl termín odchodu dlouho dopředu známý, bylo by logické očekávat, že se poslední den ve funkci bude loučit s krásnými sály Nostického paláce a kochat výhledem. Místo toho odhalil svou pravou tvář a hroší kůži.

Minulý týden se evropské i americké finanční trhy rozhodly po měsících klidu a skoro nepřetržitého růstu vrátit ke zvýšené volatilitě a velkým poklesům. Tyto poklesy trvaly dva až tři dny z čehož měli hlavně radost všichni ti, co předpovídají blížící se finanční apokalypsu, která bude srovnání s rokem 2008 větší.

Pro mladé lidí v Evropě na sever od Alp (ti v Předalpí mají jiné problémy, zejména vysokou nezaměstnanost), se politickým tématem číslo jedna stala ekologie, čili ochrana životního prostředí. Je to dobře, neboť mezi životním stylem člověka a přírodou budiž kompromis, lidí přibývá, průmyslová výroba je gigantická a nikdo rozumný snad nepochybuje, že se na smetišti dobře nežije.

Vláda České republiky vedená Bohuslavem Sobotkou spáchala zločin. Takové oznámení se objevilo ve veřejném prostoru.

Kreativní producentka nového pořadu České televize Lucie Kapounová Deníku N řekla: „Celý ten nápad vznikl díky mé mamince. Poslední dobou jsem čelila neustálým řetězovým zprávám. Moje maminka je přesně ten typ člověka, který na Facebooku sdílí věci, aniž přemýšlí.“

V mnoha evropských zemích je zásilkový výdej léčivých přípravků na předpis až do domu pacientů zcela běžný. Tento dobře fungující systém totiž velmi pomáhá zejména imobilním pacientům. V České republice si bohužel na rozvážku léků budeme muset ještě chvíli počkat.

„Občané Ruské federace mají právo na pokojné shromažďování beze zbraně, na pořádání schůzí, mítinků a demonstrací, pochodů a protestů jednotlivců.“ To je článek 31 ruské Ústavy. Skutečnost je odlišná. Je mimo jiné zachycena v souhrnném videu sobotní policejní zvůle v centru Moskvy proti pokojným demonstrantům.

Diktátoři sice vládnou dlouho a nemusí brát ohled na nějaké ústavní brzdy a rovnováhy, ale jak známo „moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně” (Acton). To vede přirozeně k úpadku hospodářství, nespokojenosti s vládcem a jeho nohsledy, případně k povstání. I diktatura potřebuje nějakou nejlépe lidovou legitimitu a pokud možno i popularitu a kult vládce.

Ve včerejším pořadu Karla „Kovyho“ Kováře zazněla tato divácká otázka: „Kdo z politiků se k novinářům choval nejhůře?“ zde od 32:35 min.  Byla aktuálně i proto, že několik hodin předtím premiér Andrej Babiš, který už přestal říkat, že není politik, vyjel na novináře tak, jak to patrně má ve zvyku vůči svým podřízeným zde.

Minulou sobotu zatkla ruská policie a jednotky Rosgvardije přes 1300 lidí, kteří vyšli do moskevských ulic na protest proti nestoudným falzifikacím úřadů, které plnily zadání Kremlu nepustit žádného neschváleného kandidáta do místních voleb v hlavním městě. Může trend, který nejvíc vyjevila tato událost, ovlivnit situaci nejen v Rusku, ale v jiných zemích včetně České republiky?

Sociální služby, bezpečnost v ulicích nebo digitalizace: vládní priority, stejně jako mnoho dalších, na nichž jsme se shodli v programovém prohlášení společné koaliční vlády s hnutím ANO. Podle návrhu rozpočtu na příští rok na to však nejsou peníze.

Soudy dostaly v červnu letošního roku od ministerstva spravedlnosti seznam exekucí, které byly zahájeny na základě rozhodčího nálezu a kde je relativně velká pravděpodobnost, že může jít o exekuce neplatné. Tyto exekuce, a že je jich požehnaně – téměř 133 tisíc – ministerstvo hledalo téměř jako jehly v kupce sena a výrazně tak soudům ulehčilo jejich práci.

Letní zákopová válka v nejvyšších patrech české politiky trvá. Andrej Babiš si dal termín příštího výstřelu na závěr srpna, pokud nedojde k příměří. Už neřekl, zda bude mířit na protivníka, do vzduchu, nebo do vlastní nohy. Vzhledem k tomu, že se protivníka, tedy Miloše Zemana, bojí, protože ten na něj má páku, vyzkoušel mezitím střelbu na spojence, tedy na sociální demokracii.

Prezident se prý v polovině srpna konečně rozhodne, zda jmenuje Michala Šmardu ministrem kultury. Sociální demokracie se prý v závislosti na rozhodnutí prezidenta rozhodne, zda odejde z vlády. A pokud se současnou krizi nepodaří během srpna vyřešit, zásadní rozhodnutí prý udělá na konci srpna premiér Andrej Babiš.

K radosti i úlevě všech konzervativců a liberální pravice se v rozpolcené Británii chopil vedení dlouholetý konsistentní kritik imperiální Evropské unie, („The Dream of Rome” 2006 - římský sen), zastánce demokracie, Evropy národů, volného obchodu a národních měn.

Historie neběží v kruhu a neopakuje se pro toho, kdo se z ní dokáže poučit. Předseda ODS Petr Fiala je původním vzděláním politolog, takže si je zcela jistě tohoto faktu vědom. Určitě také ví, že každá politická akce vyžaduje důkladnou přípravu, kvalitní komunikační strategii a především správné načasování. Úvahy o předvolební antibabišovské koalici nesplňují ani jedno.

Výroky mluvčího čínského ministerstva zahraničí Keng Šuanga, že pražský primátor a magistrát se zachovali špatně v otázkách čínské svrchovanosti a klíčových čínských zájmů, jasně ukázalo, oč Pekingu jde a že Česká republika není pro Čínu vážený partner. Když neplníme čínské představy, okamžitě se k nám začne chovat jako k neposlušnému vazalovi.

Jedním ze základních právních principů je presumpce neviny. Dokud není podezřelý odsouzen, je považován za nevinného, i když by byl chycen u mrtvého nožem v ruce. Mnohdy to působí absurdně, zejména kvůli délce procesů ve stále se zrychlující době, ale je to pořád jeden z největších výdobytků moderní společnosti. Jak fatální následky má oslabování presumpce neviny, poznal herec Kevin Spacey.

Bývaly časy, kdy v okurkové sezóně médiím vévodily příběhy volně se potulujících pum a jiných divokých šelem. Nebo rozmary počasí doma i na Jadranu. Pan prezident se ale tentokrát přičinil o to, že hlavním námětem okurkové sezóny je Ústava.

Angloamerický liberální týdeník The Economist, který má podle redakce devět milionů čtenářů online, se nedávno (6. července) věnoval „globální krizi politického konzervatismu” a kritizoval středovou pravici za ztrátu svých kořenů a ústup před dnešním revolučním „vulgárním, reakcionářským, šovinistickým a izolacionistickým populismem”.

Německá kandidátka na předsedkyni Evropské komise Ursula von der Leyenová prošla hlasováním europoslanců tak těsně, že si málem odřela i kostýmek. Ten byl sice elegantní, stejně jako řada jejích sladkých slibů, ale faktem zůstává, že její vůdčí a politické schopnosti stejně jako demokratický mandát jsou pochybné.

Velké předváděcí akce podvodníků jsou minulostí. Takzvaní šmejdi se houfně přesunuli do tištěných médií, do vod internetu, nebo své „produkty“ lidem nutí přes telefon.

Není bez zajímavosti, že všechny politické strany, s nimiž byli spojeni před nástupem do funkce, nebo i během výkonu své funkce, prezidenti České republiky, dopadly špatně. Důvodů je celá řada. Je ale zřejmé, že mezi politikou prezidenta a stranickou politikou existuje u nás hluboký příkop.

Dnes večer přijede premiér za prezidentem. Spekulací před touto schůzkou je víc než dost. Andrej Babiš se třeba zeptá Miloše Zemana: „Tak co, trváš na tom, že jsi kápo?“

Minulou neděli večer zahájil moderátor autorského pořadu na gruzínské TV Rustavi 2 Georgi Gabunija vysílání netradičně v ruském jazyce. Pozdravil „našeho největšího přítele Vladimira Vladimiroviče Putina“, následovala minuta nejsprostších nadávek v ruštině na adresu Putina a jeho rodičů. Nejjemněji v tomto proudu znělo „jdi do p…, okupante smradlavý“.

V České republice hrozí pád vlády, protože prezident Miloš Zeman si uzurpuje právo, které mu nenáleží. Konkrétně nezpochybnitelnou pravomoc šéfů koaličních stran Andreje Babiše a Jana Hamáčka rozhodnout, kdo bude v kabinetu sedět. A tak se znovu objevily úvahy o potřebě zrušit přímou volbu hlavy státu.

V sociální demokracii se něco hýbe. Po schůzce v Lánech minulý čtvrtek se předseda Jan Hamáček přestal držet zásady, že nesmí ani naznačovat, a začal naznačovat.

Drahá mobilní data v Česku zřejmě nepřekvapí nikoho. Patříme mezi země s nejdražšími mobilními daty. Obzvláště pak ve srovnání s příjmy. Kdo za to ale může? Operátoři? Politici? Zákazníci? Dočkáme se někdy jejich zlevnění?

Boris, jak mu říkají Angličané, je sice vtipný, nepřekonatelný rétor a je téměř jisté, že si jej řadoví členové britské konzervativní strany 6. července zvolí za svého vůdce, a tím pádem i za premiéra, má ale mnoho zavilých nepřátel mezi svými kolegy politiky, kteří dlouhodobě podkopávají jeho politickou kariéru.

Česká republika je parlamentní demokracie, v čele výkonné moci stojí premiér. Prezident je ústavně neodpovědný, za většinu jeho kroků tak nese odpovědnost vláda. Pokud hlava státu odmítá plnit některé svoje ústavní povinnosti, je na premiérovi nebo parlamentu, aby zasáhli.

Prezidentská rezidence v Lánech je za Miloše Zemana dějištěm divokých kousků. Jednou tam spiklenci z vítězné strany po vyhraných volbách probírali, jak svrhnout svého předsedu a uchopit vládu do prezidentových rukou. Čerstvě se tam odehrál spektákl s lidovým názvem Ústava v hajzlu; v rolích Miloš Zeman, Andrej Babiš a Jan Hamáček.

Tahanice o to, kdo obsadí vrcholné orgány Evropské unie, ve středu skončily volbou nového předsedy Evropského parlamentu, jímž se stal italský socialista David Maria-Sassoli. Jeho volba potvrdila oslabení pozic členských zemí z východu Evropy, které nemají ve vrcholných orgánech žádného zástupce. Ukázalo se, že taktika zemí V4 nepřinesla očekávané výsledky.

Včera před usnutím se mi zničehonic začaly před vnitřním zrakem objevovat scénky z doby před více než čtvrtstoletím, kdy jsem docházel jako zpravodaj do Federálního shromáždění. Nejvíce se drala do popředí tvář Václava Klause. Přitom za to vůbec nemohl.

Tři dny jednání, hrdinného bití se českého premiéra v hruď a výsledek je víc než tristní. Řečeno slovy písně skupiny Pražský výběr - Babiš se snažil, za živa smažil a výsledek je na pendrek. Hlavně, že celá slavná V4 jednomyslně souhlasila.

Istanbulská úmluva. Tato dvě slova budeme slýchávat v nejbližších týdnech a měsících poměrně často. Cílem je (nebo bych měl spíše trefněji napsat, že původně bylo) chránit ženy před násilím. Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouva iniciovaná Radou Evropy, která zavazuje podepsané státy k postupu vůči násilí na ženách, pomocí prevence, ochrany, stíhání zločinů a monitorování této kriminality.

Co se stane, když si přinesete starého aligátora domů a obětujete možnost rodiny vykoupat se ve vaně kvůli čestnému útulku pro dosluhující zvíře? Třeba nic. Ale taky se může stát, že aligátor předvede, že je stále dravý predátor, byť mu mnoho zubů v tlamě nezbývá.

Nečekaná nedělní schůzka Donalda Trumpa se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem, při které americký prezident překročil demarkační linii a na chvíli stanul na půdě Severní Koreje, byla ohromným překvapením. Domluvena byla na poslední chvíli. Po neúspěšném summitu v Hanoji se přitom zdálo, že jednání mezi oběma zeměmi zamrzla. Ukázalo se však, že když obě strany mají skutečný zájem na pokroku jednání, dají se překážky překonat.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se musel předposlední červnovou neděli smířit s tím, že jeho islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje ztratila Istanbul, kde byl sám v devadesátých letech starostou, což ho vyneslo do vysoké politiky. Opakování voleb nepomohlo, vyhrál je kandidát kemalistické republikánské strany CHP Ekrem Imamoglu ještě výrazněji než poprvé.

Snahy prezidenta Miloše Zemana oddalovat odvolání ministra kultury Antonína Staňka a jmenování Michala Šmardy jeho nástupcem, což navrhl řádným ústavním způsobem premiér Andrej Babiš na žádost sociální demokracie, začínají mít rysy ústavního puče. Nejenže Zeman zase jednou nerespektuje Ústavu, ale také na úkor Ústavy sleduje vlastní politickou agendu.

Dny na počátku prázdnin bývají nejteplejší. Na první stránkách novin či webů se dočteme o prolomení dlouholetých teplotních rekordů. Pracovní tempo v kancelářích je přímo závislé na výkonu klimatizace. Lidé myslí často pouze na studené nápoje či zmrzlinu nebo na blížící se příjemnou dovolenou u moře.

Představte si, že jste na prahu dospělosti, jste na počátku své ekonomické aktivity, případně pokračujete v dalších studiích, ale něco vás výrazně zabrzdí – dluhy, které jste buď vůbec nezpůsobili, nebo někdy v daleké minulosti v desetinové výši, ale teď na vás spadly v síle medvědí a exekutor klepe či přesněji řečeno bouchá na dveře. Ne, to není úryvek z žádného krimi seriálu, ale realita tzv. dětských dlužníků.

Nedělní shromáždění na pražské Letné se dostalo do zpravodajství na celém světě jako pozitivní, obdivuhodná událost. To se už párkrát stalo, když vyzněly domácí děje daleko za hranicemi jako kladný příklad. V roce 1968, až do 21. srpna, bylo Československo, i v konkurenci s tehdejšími francouzským bouřlivým vývojem, ve středu pozornosti jako unikátní území, na kterém se lidé snažili mírovou cestou vymanit ze stalinské podoby socialismu. Podruhé byla země miláčkem světových médií v listopadu 1989. A teď se něco podobného přihodilo v souvislosti s Letnou.

Parlamentní opozice se u nás pokusila prosadit zákon, který by zarazil přidávání biopaliv do benzinu a nafty, bohužel neúspěšně, protože vláda agropodnikatele s podporou socdemokratů a komunistů hlasování těsně porazila. Je to nejen smutné, je to dokonce absurdní.