LUI

Ještě během léta pořádala foam a naked parties, nyní už návštěvníky vítá pouze stručné oznámení o definitivním konci. Sauna Babylonia v centru Prahy po 28 letech zavřela. Podle neoficiálních informací má za koncem stát rozhodnutí radnice Prahy 1 neprodloužit provozovateli nájemní smlouvu. Městská část ani samotná sauna ale zatím tuto verzi veřejně nepotvrdily. Pro pražskou gay scénu každopádně mizí podnik, který vznikl dávno před Grindrem a fungoval prakticky celou jednu generaci.

Sexuální práce v Česku stále balancuje mezi předsudky, legislativní šedou zónou a reálnými bezpečnostními riziky. Zdeňka Pecharová, ředitelka Spolku pro ochranu žen, popisuje, co sexuální pracovnice zažívají, proč násilí často nehlásí a jak se mění přístup klientů k souhlasu.

Pro většinu lidí je park místem na procházku, lavička místem k odpočinku a veřejná toaleta především praktickou zastávkou. V historii gay komunity ale některá podobná místa získala ještě úplně jiný význam. Stala se diskrétními body, kde se muži hledající jiné muže mohli potkat v době, kdy otevřeně flirtovat v baru často vůbec nepřipadalo v úvahu. Této praxi se říká cruising. A ačkoliv by se mohlo zdát, že ji s příchodem Grindru a dalších aplikací definitivně odnesl čas, výzkumy ukazují pravý opak.

Pro většinu lidí patří představa nevěry partnera k těm nejméně příjemným scénářům, které si dokážou představit. Co když je ale všechno přesně naopak? Existují lidé, které pohled na partnera při sexu s někým dalším nejen neděsí, ale sexuálně mimořádně vzrušuje. Fantazie známá jako cuckolding je přitom mnohem rozšířenější, než by se mohlo zdát – a její přitažlivost nemusí mít s touhou po nevěře vůbec nic společného.

Dnes ji medicína považuje za běžnou součást lidské sexuality. Ještě poměrně nedávno ale masturbace v očích lékařů, duchovních i rodičů představovala téměř univerzální vysvětlení všeho špatného, co se s člověkem mohlo stát.

Nevěra bývala poměrně srozumitelný pojem. Partner se líbal, spal nebo navázal vztah s někým jiným a hranice byla překročena. Jenže co když tím „někým“ není člověk? Umělá inteligence dnes dokáže flirtovat, posílat romantické zprávy, vést erotické konverzace i vytvořit překvapivě intimní vztah.

Představte si, že sedíte v hospodě a u vedlejšího stolu zahlédnete muže, který se vám líbí. Jenže napsat kamarádovi na mobil nejde a říct nahlas „ten chlap je nádherný“ může být riskantní.

Stačí jeden delší pohled přes bar, pár vět v konverzaci nebo způsob, jakým se muž usměje – a gayovi někdy v hlavě okamžitě blikne: „Tenhle je taky na kluky.“ Fenoménu se už desítky let říká gaydar a řada queer lidí přísahá, že jim opravdu funguje. Věda je opatrnější.

Předně bych chtěla poznamenat, že nejsem členkou žádné církve a ani po tom netoužím. Když mi bylo asi 18 let a hledala jsem odpovědi na to, kým jsem, poprvé jsem otevřela Bibli. Dočetla jsem se v ní, že Bůh odsuzuje gaye. Tehdy jsem se jako gay identifikovala a tohle poznání mě tak přimělo knihu…

Zkusím vysvětlit, jak to myslím. Pro potřeby tohoto textu nechme stranou tezi, že samotný život, který prožíváme, je iluzí – dokonalým projevem jednoho vědomí, které si samo pro sebe stvořilo tuto simulaci, aby mohlo samo sebe zažívat ve světě postaveném na protikladech. Vždyť vše, co jako lidé žijeme, žijeme jen díky kontrastům. Abychom mohli docela procítit radost, musíme nejprve poznat smutek. Abychom docenili zamilovanost, musíme poznat samotu. Abychom docenili svobodu, musíme nejprve zažít, jaké to je žít vnitřně nesvobodně. O tom ale tento text není. Je o tom, jakou iluzorní verzi světa si jako lidé – ze svých zranění a podmínění – vytváříme, a jak těžké bývá tuto iluzi prohlédnout.

Než se pustíme do snahy zodpovědět otázku v titulku, je potřeba si vymezit jednu zásadní věc – rozdíl mezi biologickým a sociálním pohlavím. Bez něj se v dnešní debatě o genderu ztratí úplně každý.

Jeden by mohl každý večer. Druhý si na sex vzpomene jednou za několik týdnů – a vlastně mu to vůbec nechybí. Rozdílné libido může na začátku vztahu působit jako drobná nepříjemnost. Časem se z něj ale snadno stane boj o odmítání, vlastní atraktivitu, tlak i pocit, že tomu druhému na našich potřebách vůbec nezáleží.

Co všechno se skrývá za image neporazitelné bojovnice? Martina Ptáčková v otevřeném rozhovoru mluví o šikaně, předsudcích, vztazích i chvílích, kdy ani zkušenosti ze sebeobrany nedokážou zahnat strach.

Když dnes přijedete do Kyjeva, na první pohled nevypadá jako město zastavené válkou. Kavárny jsou plné, auta stojí v kolonách, lidé chodí do práce a večer jdou na drink. Čtyřmilionové město na povrchu působí jako evropská metropole, ve které se život nezastavil.

Angelika, v drag světě známá jako Smokee Kween, patří k nejvýraznějším tvářím české drag scény. Je make-up a wig artistkou, modelkou, herečkou, zpěvačkou, fire performerkou i showgirl. Většinu svých kostýmů si šije sama. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, co pro ni znamená být trans ženou, jak…

Z čistě evolučního pohledu to může vypadat jako paradox. Pokud se část gay mužů biologicky nerozmnožuje, proč homosexualita během tisíců generací jednoduše nezmizela? Odpověď není tak jednoduchá jako „gen pro homosexualitu“ – ten ostatně neexistuje.

Debata o účasti trans žen v ženských sportovních kategoriích se často opírá o zdánlivě jednoduchý předpoklad –kdo prošel mužskou pubertou, zachová si i po hormonální terapii fyzickou výhodu. Rozsáhlá nová analýza desítek studií ale ukazuje, že realita může být podstatně složitější.

Vzpomínám si na moment, když jsme s LUI začínali a připravovali tehdy článek o výběru LGBT+ reklam ze světa. Bylo to někdy v roce 2009 a jednou z nich byla i vtipná dvoustrana od Volva – jednoduchý motiv páky ruční brzdy nafocené z profilu a k tomu jen slogan „We’re just as excited as you“, plus…

„Zlomenina“ penisu zní jako bizarní nehoda, ve skutečnosti ale může jít o akutní urologický problém. Výzkumy navíc ukazují, že riziko se liší podle způsobu penetrace, rychlosti i toho, kdo má nad pohybem větší kontrolu.

Dva tátové jako recept na spokojenější dítě? Nové výzkumy naznačují, že v některých oblastech mohou rodiny gay otců fungovat překvapivě dobře. Klíčem přitom není sexuální orientace, ale způsob, jakým si rodiče rozdělují péči, komunikují a nastavují hranice.

Máte pocit, že se ve vašem milostném životě mění jména, ale některé vlastnosti zůstávají až podezřele stejné? Výzkumy naznačují, že při výběru partnerů skutečně opakujeme určité vzorce – a někdy nejde ani tak o konkrétní typ člověka jako spíš o vztahovou dynamiku, do které znovu sklouzneme.

Češky mají první sex v průměru dříve než Češi, velká část mladých ale vstupuje do dospělosti bez sexuální zkušenosti. Jak jsme na tom ve srovnání s Evropou – a proč představa, že existuje „normální“ věk pro ztrátu panenství či panictví, stále méně odpovídá realitě?

Oddělené postele, žádná antikoncepční pilulka a společnost, která od žen očekávala cudnost. Při představě intimního života před sto lety snadno získáme dojem, že sex byl především manželskou povinností, o níž se pokud možno nemluvilo. Jenže dvacátá léta minulého století byla mnohem rozporuplnější. Lidé řešili sexuální spokojenost, nevěru, rozdílnou chuť na sex i antikoncepci – a začínali přemýšlet o manželství způsobem, který nám může být překvapivě povědomý.

Na Prague Pride bylo možné mezi účastníky narazit i na lidi v nápadných kostýmech lišek, vlků nebo jiných zvířecích postav. Patří k takzvané furry komunitě, která se s LGBTQ+ prostředím poměrně výrazně překrývá. Jedno je ale dobré říct hned na začátku: být furry neznamená být gay, lesbou, bisexuálním ani trans člověkem. Mezi furries jsou i heterosexuální lidé a samotné furry není sexuální orientace ani genderová identita.

Co přesně má pirátská Mladá vláda změnit a nejde jen o dobře znějící politický projekt? Kristián Sušer v rozhovoru vysvětluje, jak vznikala, koho chce oslovit a jaké konkrétní návrhy přináší v oblasti vzdělávání, bydlení či duševního zdraví.

Výrazný make-up, obří paruky, vysoké podpatky a kostýmy, které nelze přehlédnout. Drag queens patří k nejviditelnějším tvářím Pride, a právě proto se pravidelně stávají terčem posměchu i pobouření. Za zdánlivě jednoduchou otázkou, proč se muži převlékají za ženy, se však skrývá mnohem víc než touha…

Kožený postroj, odhalená hruď, síťované prádlo nebo extravagantní kostým. Právě takové fotografie se po průvodu Prague Pride pravidelně objevují v médiích a na sociálních sítích. Stačí několik výrazných záběrů a tisíce ostatních účastníků jako by přestaly existovat.

Proč se LGBT+ lidé musí ukazovat v ulicích? Proč svou orientaci „vnucují“ ostatním a proč nemají vlastní průvod také heterosexuálové? S příchodem Prague Pride se vracejí i otázky, které český internet opakuje každý rok. Některé mohou vycházet z neznalosti, jiné jsou jen o něco zdvořilejší verzí požadavku, aby queer lidé nebyli příliš vidět. Co tedy na nejčastějších námitkách nesedí?

Týden debat, queer kultury, filmů, seznamování, sportu i večírků právě začíná. Šestnáctý ročník Prague Pride nabídne od 3. do 9. srpna kolem dvou stovek událostí po celé metropoli. Jeho vrcholem bude sobotní duhový průvod, který letos poprvé zamíří na ostrov Štvanice. Vybrali jsme nejzajímavější akce pro každý festivalový den.

Noční život se mění a s ním i očekávání návštěvníků klubů. Miky a Emanuel z pražského The Pitch mluví o generaci Z, bezpečnosti queer lidí, spolupráci mezi podniky i o tom, proč už dnes k úspěšné party nestačí jen hudba a alkohol.

Celý život se považujete za heterosexuála, ale najednou vás přitahuje člověk stejného pohlaví. Jste gay, který se nečekaně zamiloval do ženy. Nebo zjišťujete, že vám žádná ze známých škatulek úplně nesedí. Znamená to, že jste dosud žili ve lži? Vůbec ne.

Neobvyklé sexuální preference má výrazně více lidí, než by se mohlo zdát. Kdy jde jen o fantazii a kdy už o nebezpečný problém? Psychosexuoložka Kateřina Klapilová vysvětluje hranici mezi touhou, kontrolou a činem.

Berlínský útok odkryl víc než jen nebezpečí islamistické homofobie. Ukázal také, jak snadno se z queer obětí stává politická munice v debatě o migraci – a jak rychle jejich domnělí obránci zapomínají, že rovnoprávnost LGBTQ+ lidí se neobhajuje jen tehdy, když se to zrovna hodí.

Je vtipný, dokonale oblečený, rozumí módě, nikdy se nepokusí dostat svou kamarádku do postele a kdykoliv je připraven vyslechnout další historku o jejím toxickém partnerovi. Popkultura vytvořila z „nejlepšího přítele gaye“ téměř dokonalého muže.

Amsterdam se na dva týdny promění v duhovou metropoli světa. WorldPride nabídne slavný průvod lodí, koncerty, filmy i lidskoprávní konferenci. Vedle oslav 25 let rovného manželství však připomene také méně příjemnou skutečnost: práva, která ještě nedávno vypadala jako nezvratná, dnes v části Evropy znovu slábnou.

Má dobře vydělávat, ale nesmí žít jen prací. Má být sebevědomý, nikoliv dominantní. Citlivý, ale ne „příliš“. Má se starat o rodinu, pečovat o svůj vzhled, respektovat hranice, umět flirtovat a v případě problémů vyhledat pomoc. Současný muž může být téměř čímkoliv.

Ženy dnes mohou studovat, volit, podnikat, řídit firmy i kandidovat na nejvyšší politické funkce. Znamená to ale, že mají skutečně stejné postavení jako muži? Formální překážky sice z velké části zmizely, nerovnost se však přesunula do méně nápadných míst – do výplatních pásek, domácností,…

Mohou nátlak, modlitby nebo údajná terapie změnit něčí sexuální orientaci či genderovou identitu? A proč se podobné praktiky navzdory svým závažným dopadům stále objevují také v evropských zemích? Odpovědi nabídne živé natáčení podcastu Café Evropa, které se uskuteční 5. srpna v centru Prahy.

Stačí, aby se v reklamě políbili dva muži, ve škole se mluvilo o různých podobách rodiny nebo se na radnici objevila duhová vlajka – a sociální sítě zaplaví výzvy, aby už nám nikdo nic „necpal“. Část společnosti skutečně pociťuje únavu z témat spojených s LGBT+ lidmi. Jiná část se zase oprávněně…

Na dovolené chceme vypnout, přestat sledovat čas a alespoň na několik dní zapomenout na každodenní starosti. Pro část párů ale cestování přináší ještě jednu, téměř neviditelnou povinnost: neustále sledovat okolí a odhadovat, zda mohou dát najevo, že k sobě patří.

Sociální pracovník, feminista a politik Petr Konečný mluví o nerovnostech, nenávisti na sociálních sítích i o tom, proč podle něj nestačí lidská práva jednou vybojovat. Varuje také před vlivem manosféry a únavou těch, kteří se snaží společnost měnit.

Pracovní den už dávno nekončí odchodem z kanceláře ani zaklapnutím notebooku. Pokračuje v notifikacích, v hlavě rozepsaném e-mailu i v pocitu, že bychom měli volný večer využít lépe.

Osobní zpověď o genderové identitě, psychedelické zkušenosti a zraněném vnitřním dítěti, které se snaží najít cestu domů.

Muži nejsou méně citliví. Často se jen odmala učí, že některé emoce se neukazují. Smutek, strach nebo bezmoc pak v dospělosti snadno vystřídá vztek, odstup a cynismus.

Příběh Charlieho Howarda, mladého gaye zavražděného při homofobním útoku, se pro Petra Kysu stal něčím mnohem osobnějším než jen vzdálenou tragédií z amerických dějin.

Osamělost už dávno není jen problém lidí, kteří žijí sami. Stále častěji zasahuje mladé, muže i LGBTQ+ lidi a odborníci ji spojují nejen s horší psychikou, ale také s vážnými zdravotními riziky.

Diverzita se v posledních letech stala jedním z nejvíc zprofanovaných slov veřejné debaty. Jedni ji používají jako marketingovou dekoraci, druzí jako strašáka kulturních válek. Jenže za tím pojmem se skrývá mnohem praktičtější otázka: dokážeme vytvářet prostředí, kde různé zkušenosti nejsou problém…

Queer komunita si vybojovala právo být vidět. Jenže viditelnost má často nepsaná pravidla: buď mladý, hezký, fit, dostupný, žádoucí. Co se stane, když člověk zestárne v prostředí, které sice mluví o přijetí, ale zároveň se někdy tváří, jako by vrásky byly osobní selhání?

Izraelský historik Yuval Noah Harari ve svém bestselleru Sapiens popsal, že lidstvo vládne planetě díky jediné superschopnosti: dokážeme věřit mýtům. Peníze, hranice států, korporace nebo zákony fyzicky neexistují. Jsou to myšlenkové konstrukty. Fungují jen proto, že se na nich miliony lidí shodnou.

Prague Pride Festival letos vstupuje do svého 16. ročníku s tématem Časy se mění. Od 3. do 9. srpna Praha nabídne téměř dvě stovky akcí, premiéru filmu Chica Checa, anketu Největší queer Češstvo i zásadní novinku: sobotní Pride Park se po třinácti letech přesune z Letné na Štvanici.

Kdykoli se společnost začne měnit, někdo vytáhne obraz „normální rodiny“. Máma, táta, děti, společná večeře, jasné role, žádné zmatky. Jenže minulost nikdy nebyla tak uhlazená, jak ji dnes malujeme.

Surogátní mateřství bývá v Česku často vnímané jako okrajové řešení pro heterosexuální páry, kterým se nedaří počít nebo donosit dítě. Ve skutečnosti je ale jednou z mála cest k biologickému rodičovství také pro gay páry či single muže. Jenže zatímco medicína tenhle proces dávno zná, české právo za ním pořád výrazně zaostává.

Na sociálních sítích se šíří virální video, které s mrazivou přesností popisuje dynamiku moderních debat o genderové rovnosti. „Patriarchát je jako když muž drží botu na krku ženy. Feminismus je žádost o to, aby byla bota odstraněna. Aktivisté za práva mužů si myslí, že sundat botu z krku je formou útlaku vůči nim. Konzervativci tvrdí, že s botou nebyl problém, dokud si ženy nezačaly stěžovat. Hodní kluci berou stížnosti jako osobní útok, protože ne všichni muži přece nosí boty. Spojenci se snaží diskuzi vést tak, aby neurazili botu. A ženy s internalizovanou misogynií nechápou, proč si ostatní ženy stěžují – ony přece botu na svém krku milují. Mezitím bota dál zůstává na tom pitomém krku.“

Niger čelí kritice kvůli zásahu proti LGBTQ+ lidem po zavedení nového trestního zákoníku, který kriminalizuje sexuální vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Podle agentury Reuters bylo v zemi zatčeno nejméně 16 lidí, zatímco The Guardian s odvoláním na místní zdroje uvádí až 40 zatčených.

Když Madonna před dvaceti lety vydala Confessions on a Dancefloor, definovala tím jeden z vrcholů své taneční éry – album bez jediného slabého místa, s neomylným popovým instinktem a produkcí, která se okamžitě zapsala do kolektivní paměti. Návrat k tomuto názvu je proto gesto, které si říká o…

Queer komunita bývá pro mnoho lidí prvním místem, kde si konečně mohou vydechnout. Jenže ani bezpečný prostor není automaticky prostor bez tlaku, hierarchií a starých pravidel. Toxická maskulinita není jen problém heterosexuálního světa. Umí se velmi nenápadně zabydlet i mezi gay a queer muži – v tom, koho považujeme za žádoucího, komu se smějeme, kdo má být „moc zženštilý“ a kdo naopak „správně mužný“.

Seznamovací aplikace nám daly pocit, že blízkost je kdykoliv na dosah. Jenže za rychlými matchi, tichými konverzacemi a nekonečným výběrem se často skrývá únava, nejistota a bolest, o které se raději mluví s ironií. Co s námi dělá prostředí, kde se člověk snadno začne cítit spíš jako profil než jako člověk?

Zapomeňte na představu, že Valencie je jen další španělské město u moře. Tady se během jediného dne můžete ztratit ve starém centru, projet se parkem v bývalém korytě řeky, ochutnat pravou paellu a nakonec stát pod žraloky v největším akváriu Evropy.

Když si dnes někdo v Evropě nebo Severní Americe představí "otázku genderu", automaticky ji zařadí mezi současné, politicky rozpolcené téma – něco, co vzniklo teprve nedávno a co narušuje odvěký, "přirozený" řád dvou pohlaví. Jenže tenhle "odvěký řád" je mnohem mladší a mnohem méně univerzální.

Je mi skoro 41 let. A tohle je poprvé v životě, co píšu text, který nemá za úkol nic skrývat. Žádnou masku. Žádný dokonalý obraz, který bych si dlouhá léta tak pečlivě stavěla, leštila, opravovala, kdykoliv se na něm objevila sebemenší prasklina. Tentokrát žádné retuše.